Chuchelská pranice jako znamení doby

 Esej o následcích a příčinách jedné hospodské rvačky

Obsah
I. Úvod
II. Chuchelská pranice
III. Rozdílné interpretace
IIIa. Zpráva deníku Bohemia
IIIb. Zpráva Národních listů
IV. Rozbor textů
V. Závěr

 

 I. Úvod

Českoněmecký spor má své kořeny dlouho před revolucí roku 1848. Pomalu k němu dorůstal během předchozích staletí, aby pak během revolučního roku nezadržitelně vyrostl do stavu, setrvalé vzájemné nechuti, až nenávisti. Incident, dobovým tiskem nazvaný Chuchelská pranice, je dokonalým příkladem.

Jestliže ale před revolučním obdobím existoval jakýsi česko-německý intelektuální spor, pak jej revoluce 1848/1849 prohloubil strach z budoucnosti, kterou si oba národy obzvlášť v Čechách představovaly zcela odlišně. Češi chtěli získat vliv na dění v rakouské monarchii, proměněné na federalistických a austroslavistických principech. Naopak čeští Němci snili o velkoněmeckém sjednocení, včetně českých a alpských zemí. Představy Čechů a Němců, týkající se blízké politické budoucnosti byly zcela protichůdné a nedávaly žádný prostor ke smíru.

Krizi vztahů prohlubovala i nešikovná politika císařské vlády, která přistupovala ke každému národu odlišně, příkladem toho může být vyhovění uherským požadavkům a takřka neústupný postup proti Čechům, ale i Němcům. Události revolučního roku a poté následujících období změnily nejasné pocity národní sounáležitosti ve zřetelné sebeuvědomění obou národů a v politický program.

Lze říci, že revoluce v Rakousku a v českých zemích napomohla ke zformování obou národů a definovala politické chápání pojmu „národ“ v duchu nacionalismu. Proti němu, jak předpovídal František Palacký v roce 1849, bylo zbytečné „… všechno stavění hrází,“ jelikož „… všeliké výmysly a prostředky lidské proti němu neměly by lepšího účinku nežli foukání proti větru, kterýmž jeho směr ani odvrátiti ani změniti se nedá.“  Notoricky známé je Palackého tzv. Psaní do Frankfurtu, v němž odmítl zúčastnit se těchto voleb s tím, že podstata českého snažení o vlastní identitu by tímto byla smazána.

Během revoluce Češi a Němci prožívali dramatický politický rozchod, který se v 60. letech 19. století po obnovení ústavnosti a prohloubení politické liberalizace změnil v neustále trvající státoprávní a národnostní boj, v němž aktivněji vystupovali Češi, jelikož chtěli změnit jim nevyhovující podmínky. Od 60. let 19. století koncept národní identity zvítězil jak na české, tak i na německé straně, aby přivedl v roce 1918 habsburskou monarchii k pádu a o dvacet let později Evropu k patologickým excesům během 2. sv. války.

 

II. Chuchelská pranice

Pnutí mezi oběma národy přiživila Stremayrova jazyková nařízení. Ty roku 1880, 19. dubna pro Čechy a 28. dubna pro Moravu, vydala vláda Eduarda Taaffeho (ministr vnitra Eduard Taaffe a ministr spravedlnost Karl von Stremayr). Zajišťovala rovnoprávné postavení češtiny pro komunikaci se státními úřady. Podle nich byl státní úřad povinen odpovědět na žádost v jazyce podání.

Název pro incident v Chuchli z úterý 28. června 1881, tedy Chuchelská pranice, též Chuchelská bitka, Chuchelská řež, německy Kuchelbader Schlacht, se jako název pro tento incident ustálila v roce 1930, kdy vydal svou stejnojmennou reportáž „zuřivý reportér“ Egon Erwin Kisch.

Ten den napadli německé studenty čeští studenti ve výletní horní restauraci v Chuchelských lázních. Jejich bitka souvisela s bojem o rozdělení pražské Karlo-Ferdinandovy univerzity, k němuž došlo následujícího roku. Několik německých studentů bylo zraněno, mezi nimi i Heinrich Lumpe z Ústí nad Labem, budoucí zakladatel Lumpeparku, pozdější ústecké zoo.

Vyučující na Karlo-Ferdinandově univerzitě původně přednášeli v latině. Nahradila ji postupně němčina. Od roku 1748 se přednášelo již jen v němčině. V 60. letech již ale v Praze převažovalo českojazyčné obyvatelstvo a proto čeští politici usilovali o dvojjazyčnost univerzity.

Rakouská Říšská rada nakonec rozhodla 31. května 1881 o rozdělení univerzity na českou a německou část. To ovšem němečtí i čeští studenti odmítli. Němci měli obavy, že jejich část univerzity ztratí význam, obdobně jako u Polytechnického institutu rozděleného v roce 1869. Čeští studenti si pak rozdělení nepřáli, jelikož měli na škole většinu od roku 1870. Situaci od poloviny června 1881 zkomplikovalo nacionálně rozbouřené ovzduší během, když při volbách do obchodní komory v Praze kvůli volebnímu řádu neměli Češi žádnou šanci získat v ní výraznější zastoupení. Napětí dostoupilo vrcholu v pondělí 27. června 1881 po zveřejnění výsledků voleb do obchodní komory. Ten den navíc začínala výroční slavnost německého studentského svazu Corps Austria, spojená s demonstrativní jízdou městem v uniformách svazu. To Češi považovali přirozeně za provokaci, a studenti obzvlášť. V úterý se strhla ona chuchelská řež, kde si obě strany, lidově řečeno, „nandali po kokosech“. Její průběh je dost popsán v dobovém tisku. Rozdílná interpretace události je pro danou dobu typická.

 

III. Rozdílné interpretace

Snad kdyby tehdejší tisk nebyl poplatný svým chlebodárcům, nebo smýšlení pisatelů, nerozjitřila by bezvýznamná rvačka tolik veřejné mínění. Přesto lze ale mezi řádky vyčíst, že svoboda projevu byla ve starém mocnářství ke konci druhé poloviny 19. století mnohem širší, než jak ho vnucovala komunistická, ale dokonce i prvorepubliková historiografie. Těžko by totiž podobné novinové články mohly projít sítem cenzury, kdyby tomu tak bylo.   

 

IIIa. Zpráva deníku Bohemia

(originál: Blutige Krawalle, in: Bohemia 54/177, 29. 6. 1881, s. 5–6, přeložil Tomáš Okurka)

 

Krvavé výtržnosti

Výtržnosti, které se už delší dobu obracejí z české strany proti zdejším příslušníkům německých studentských spolků, se včera odpoledne opět opakovaly. Tentokrát byla místem konání Chuchle, oblíbené výletní místo Pražanů. U příležitosti dvacátého výročí založení tam včera v 10 hodin dopoledne akademický spolek Austria, další pražské spolky a zástupci právě zde přebývajících spolků podnikli výlet zvláštním parníkem. Společnost se usadila v zahradě horní restaurace a dobře se bavila. Odpoledne tam zahrála kapela 36. pěšího pluku, kterou si spolky objednaly, a do zahrady přišlo také několik dam a příbuzných členů spolků. Podezřelé bylo, že před vchodem do zahrady restaurace hlídal četník s nasazeným bajonetem a kromě něj bylo možno spatřit ještě další četníky rovněž s nasazenými bajonety. Důvod tohoto opatření byl brzo jasný. Očekávala se totiž opět demonstrace proti německým studentům, a toto očekávání se bohužel potvrdilo. Neboť okolo půl čtvrté začali do chuchelských hostinců přicházet po rotách čeští studenti, a když bylo ve všech zcela plno, táhli v několika skupinách do zahrady, ve které seděli členové Austrie se svými hosty. Náhle se strhnul prudký déšť, členové Austrie se schovali na verandě, zatímco čeští studenti odešli do vestibulu hlavní budovy. Když čeští studenti vytvářeli stále mohutnější zástup a začali urážet německou společnost, odebrali se dva němečtí studenti do Prahy na místodržitelství, aby tam vyhledali pomoc. Do Chuchle byl vyslán jeden komisař a jeden oddíl četnictva. Mezitím dorazil do Chuchle také nespočet dělníků. Déšť ustal, čeští studenti se usadili v zahradě a začali zpívat české písně. Obzvláště důrazně zaznělo „Hrom a peklo našim zrádcům“. Němečtí studenti se chovali zcela klidně a nedbali řvaní provokujících Čechů. Po několika národních písničkách zazpívali Češi také národní hymnu [rakouskou – pozn. T. O.], zvedli se ze svých míst a smekli. Později řekli německým studentům, že měli také vstát, když oni (Češi) zpívali hymnu. Němci prohlásili, že si nenechají nic nakazovat, ale aby příliš nenarušovali mír, pověřili kapelníka, aby zahrál opět hymnu, kterou potom němečtí studenti nadšeně zpívali. Tak panoval po krátkou dobu klid. Náhle přiletěl z míst, kde seděli čeští studenti, mezi německé studenty kus dřeva, aniž by někoho vážněji zranil; ve stejnou dobu se ozvaly výkřiky proti členům studentských spolků: „Čepice dolů“, kterážto výzva nebyla vyslyšena. K princi Janu Thurn-Taxisovi, který pobýval mezi členy studentských spolků, opakovaně směřovaly výkřiky „zrádce národa“ a „pereat“. Na opakovanou žádost německých studentů, aby četnictvo zjednalo pořádek, nechal komisař rozmístit na 20 četníků mezi členy studentských spolků a Čechy. Poté se ozvaly výkřiky: „Němečtí psi, domů!“. Mezi německé studenty byla vhozena sklenice, která zranila pana JUDr. Heinricha Feitise a konseniora spolku Saxonia pana Angerera z Vídně, který zde byl jako host. Touto sklenicí započal všeobecný déšť sklenic. Němečtí studenti se pokoušeli chránit před zraněním tak, že drželi nad svými hlavami židle a ustupovali. Aby unikli napadení, rozhodli se, že pod ochranou četnictva nastoupí na parník a vydají se na cestu zpět. S židlemi nad hlavami se snažili dostat se skrz zfanatizovaný dav k lodi. Ale i tohoto posledního ochranného prostředku, totiž židle, se museli po protestování přispěchavšího hostinského vzdát. Když prchali, létaly na ně sklenice, lahve, kameny, přičemž německý technik pan Lumpe byl zasažen do hlavy těžkým kamenem a padl v bezvědomí k zemi. Náhodou byl poblíž MUDr. Sievert z Greifswaldu (Prusko), jenž muže v bezvědomí, jehož zranění je vážné, zvedl a odnesl k lodi. Německému právníkovi panu Pickovi byla zasazena klackem do hlavy tak silná rána, že také upadl do bezvědomí. Poté co se opět probral, začal jím jeden Čech lomcovat a tlouci ho. Jeho zranění, stejně tak jako dalších dvou Němců, je rovněž vážné. Zatím utíkali neorganizovaným úprkem členové studentských spolků přes železniční náspy, pole, silniční náspy k zalesněným svahům, neustále pronásledováni hulákáním a házením kamení ze strany fanatické lůzy. Jen málo uprchlíků vyvázlo se zdravou kůží. (...) V předchozím textu jsme vylíčili události tak klidně a objektivně, jak jen bylo možné, a zdržíme se zatím jakéhokoli dalšího soudu. Nezaujatí čtenáři si sami budou umět učinit vlastní úsudek. Plody „usmiřovací éry“ začínají zrát.

 

IIIb. Zpráva Národních listů

(Národní listy 21/155, 29. 6. 1881, s. 2.)

 

Nezdařená buršácká demonstrace

Po Praze kolovala včera zpráva, všeobecně rozšířená, že buršové hodlají podniknouti demonstrativně výlet do Chuchle. Aby se k této demonstraci jak náleží připravili, seprali se k 5. hodině ranní, když vyšli z konviktského sálu ze slavnostního komersu, blíže paláce hraběte Clam-Gallasa s tiše okolo jdoucími občany. Pochodili však špatně, musiliť se dáti po důkladném výprasku na útěk, zanechavše své livancové cerevisky na bojišti. Zároveň byla nalezena hůl, v níž byla ukryta dosti dlouhá dýka. Včera dopoledne podnikli buršové v maškarním svém obleku po parníku výlet do Chuchle počtem asi 30, k nimž se přidružilo také několik dam. Odpoledním vlakem odjelo dráhou do Chuchle asi 20 buršů, majíce s sebou hudební kapelu pluku Ziemieckého. Buršáci měli objednanou hostinu ve velké restauraci v lázních, kdež u připravených stolů zasedli. Kuvertů bylo objednáno 80, tolik buršáků však nepřibylo. Odpoledne přijelo také několik set Pražanů, zejmena studentů a jiných intelligentních mužů, kteří taktéž v restauraci zasedli za stoly. Demonstrativní výlet buršáků do ryze české obce pobouřil nemálo uvědomělé občanstvo jak z Chuchle, tak z okolních obcí, které houfně k restauraci se sbíhalo a hlasitým spůsobem svou nevoli dávalo na jevo nad drzým počínáním buršů. Buršáci počínali si čím dál tím vyzývavěji. Tím časem dožádali Čechové zeměpanského komisaře, aby dal hráti rakouskou hymnu. Obecenstvo české obnažilo hlavy a vyslechlo rakouskou hymnu stojíc, kdežto buršáci zůstali ostentativně seděti a nesmekli. To popudilo rozdrážděnou mysl občanstva tím více. Vyzvali buršáky, aby smekli a když někteří dali se do hlasitého smíchu, voláno se všech stran, aby se vzdálili. Mezi tím shromáždilo se před restaurací veliké množství obecenstva, které zaujalo naproti buršákům hrozivé postavení. Po 7. hod. hodil nějaký buršák sklenici do středu českých studentů. Sprosťáctví toto nezůstalo bez odvety a nyní házeny sklenice s obou stran. Buršáci byli nuceni zalézti pod stoly a zabarikadovati se stolicemi. Sklenic bylo rozbito mnoho a konečně byli nuceni buršové kapitulovati a dáti se na útěk. Menší část buršů dala se na útěk směrem k letnímu nádraží, kdež buršové zeď přeskočili. Obecenstvo hrnulo se za nimi. Buršové dali se zahradami a polemi na útěk, jsouce občany okolních obcí pronásledováni. Tak skončila v Chuchli vyzývavá buršácká demonstrace.

 

IV. Rozbor textů

Oba texty jsou nacionalisty zabarvené. Oba také mají snahu za viníky označit „ty druhé“ ve stylu „Já nic, já muzikant, to všechno oni!“ Z tónu, jakým jsou články psány, je také patrné, že Němci byli biti a Češi bili. Jinými slovy, že Němci dostali „na držku“ a Češi vyhráli.

Německý text je totiž podivuhodně střízlivý a psán rádoby nestranným stylem, který ponechává na čtenáři, aby si „udělal obrázek sám“. Má také vyvolat dojem české zpupnosti a českého utlačování Němců. Češi jsou líčeni jako krvelačné bestie, které hledali příležitost, jak váženou a mírumilovnou společnost napadnout. Ne, že by to do určité míry nebyla pravda, zároveň ale zcela opomíjí fakt, že svolat setkání německého spolku do ryze české Chuchle může být Čechy skutečně považováno za provokaci. Navíc ještě v německých krojích.  Ostatně, vyústění setkání se dalo očekávat, už den dopředu se čeští studenti a Češi obecně svolávali inzerátem v Národních listech a ani četnictvo nic neponechalo náhodě a poslalo sem jednotku, která měla shromáždění ochraňovat. Domnívám se však, že četníci se při poskytování ochrany příliš nepřetrhli. Snad aby příští rok „buršáky“ nenapadlo sem jezdit zase provokovat.

Český tisk pak také jednoznačně spolkové setkání v Chuchli za provokaci považoval. Popisuje, jak buršové provokativně pochodovali ulicemi, obtěžovali kolemjdoucí a napadali je. Každý nejapný kousek izolované skupinky několika výtržníků označuje za plánovitě připravený a zpupný. Text pak naznačuje, že chuchelská pranice byla logickým vyústěním sledu událostí. Takřka se dme pýchou nad vítězstvím českých vlastenců.

Zajímavé je, že oba texty v pasáži o zpěvu rakouské hymny popisují, jak ti, či oni, zpívali rakouskou hymnu nadšeně, zatímco ti druzí se při ní chovali urážlivě. V tomto směru je český text jednoznačný, a zcela tím manipuluje nejen čtenáře, ale i případného vyšetřovatele incidentu v tom smyslu, že loajalita pisatele i Čechů patří zcela císaři a domu rakouskému.

Německý text se pokouší o totéž ale více neobratně, pasáž: „Němci prohlásili, že si nenechají nic nakazovat, ale aby příliš nenarušovali mír, pověřili kapelníka, aby zahrál opět hymnu,“ naznačuje spíš, že hymnu dali zahrát kvůli udržení klidu a z povinnosti, než ze skutečné loajality a nadšení. I tady je patrná reakce na poměrně nedávné sjednocení Německa a pangermánské nálady Němců v podunajské monarchii.

Je třeba podotknout, že píseň „Hrom a peklo“, zmiňovaná v německém textu, je ve skutečnosti „Hej, Slované“.

 

V. Závěr

Ačkoliv národnostní napětí v Praze kvasilo stále, incident byl prvním, který si obě strany dopředu naplánovaly. V jeho důsledku pak skončily diskuse o dělení univerzity a ta byla v následujícím roce skutečně rozdělena. K bitce došlo 17 dní po otevření Národního divadla a měsíc a půl před jeho požárem. Dodnes existují konspirační teorie, které souhru náhod dávají do souvislosti s národnostním napětím. Někteří čeští studenti byli za účast na aféře vyloučeni z univerzity a bylo jim znemožněno další akademické působení. Bitka vztahy mezi českým a německým národem jen zhoršila. V Hostinném například reagovali Němci na zprávu o bitce tak, že začali vykazovat Čechy z hostinců. Kvůli tomu se tam česká menšina semkla a založila svůj první spolek. Zahajovací schůzi Němci narušili vniknutím do hostince, kde se konala.

Současný člověk se neubrání údivu, že spolu obě etnika vůbec mohla vydržet tak dlouho, stejně tak otázkám, kde se vlastně onen nacionální kvas a nenávist vzali, když spolu Češi i Němci po staletí vcelku dobře vycházeli.