OBSAH
I. JAPONSKO,
I.1. Úvod,
I.1.a Prameny,
I.1.b Mýtus a válečníci,
I.1.d První kontakt,
I.2. Japonsko v Období válčících států (Sengoku Džidai),
I.2.a Problém periodizace Sengoku Džidai,
I.2.b Společnost v období Sengoku Džidai,
I.2.c Zámořský obchod,
II. EVROPA,
II.1 Úvod,
II.2 Věk zámořských objevů,
II.2a Stručné shrnutí portugalských, španělských a italských objevů,
II.2b Počátky zaoceánských a zámořských plaveb,
II.2b Počátky zaoceánských a zámořských plaveb,
II.2c Portugalská expanze,
II.2d Španělská expanze,
II.2e Rozdělení sfér vlivu,
II.2e Technické vylepšení lodí,
II.2f Použití kompasu a astrolábu,
III. EVROPA A JAPONSKO,
III.1 Úvod,
III.2a První setkání s Evropou,
III.2b Obchod s Evropany,
III.2c Křesťanství a Japonci,
III.2d Samuraj William,
III.2e Konec cizinců v Japonsku,
IV. LITERATURA A ODKAZY
Motto:
„Mohl svobodně vstoupit k císařům a hovořit s nimi, zatímco mnoho japonských králů zůstalo venku a nebylo jim dovoleno ani vejít.“
– Richard Cocks o Williamu Adamsovi
I. JAPONSKO
I.1. Úvod
I.1.a Prameny
Nejdůležitějšími japonskými soudobými prameny jsou Záznamy starých věcí (Kodžiky), sestavené nejspíše v roce 712 a Japonské záznamy (Nihongi, nebo také Nihon Šoki) z roku 720. Díla začínají stvořitelskými mýty. Sestavovatelé kronik, podobně jako jinde ve světě uvádějí ve snaze upevnit legitimitu vládnoucího rodu často protichůdné legendy o počátcích země i jejich vlády.
I.1.b Mýtus a válečníci
Panovnický rod Japonska odvozuje svůj původ od sluneční bohyně Amaterasu. Její vnuk, jménem Ninigi, sestoupil na zemi a vzal sebou tři korunovační klenoty, jež jsou dodnes považované v Japonsku za symbol císařské autority. Jsou to bronzové zrcadlo, železný meč Kusanagi-no-Tsurugi (Ostří trav, nebo Meč hada) a náhrdelník z drahokamů.
Nejdůležitější, pro pochopení japonských dějin, je zřejmě meč Kusanagi. Meč se totiž stal symbolem vládnoucí kasty v Japonsku a meč je jejím symbolem: Meč je duší válečníka. (Bušidó). Verze, jak dostal Kusanagi své jméno, se liší, výzkumníci se spíše shodují v tom, že ve starověkém japonském jazyce, slovo „kusa“ znamená “meč“ a „nagi“ značí “hada“. Tedy Meč hada, nebo Hadův meč. Ztráta meče byla považována za potupu, jíž bylo možné odčinit pouze provedením rituální sebevraždy seppuku.
Dle tradice je uchován ve svatyni Acuta, ovšem epos Heike Monogatari, epický příběh popisující válku mezi rody Minamoto a Taira o kontrolu nad Japonskem na konci 12. století, známou jako válka Gempei, hovoří o zničení o zničení meče a klenotu v hlubinách moře. Ovšem i spolehlivot této zprávy je sporná, neboť byla sepsána coby ústní vyprávění až zhruba 200 let po těchto událostech. Je teda možné, že byla vytvořena, aby posvátný meč uchránila před zneužitím ambiciózními jedinci a výlučné postavení japonského císařského rodu před jeho svržením. Této možnosti nahrávají samotné japonské dějiny, v nichž se 1) sice střídá období klidu s obdobím válek, z nichž vždy vzejde nový vládce Japonska, nikoli ovšem v pozici císaře, ale buď šóguna – nejvyššího vojenského velitele, nebo regenta – kampaku, či taikóa. 2) Válka Gempei byla bojem mezi dvěma pretendenty trůnu, podporovanými dvěma mocnými rody. 3) Každý vládce Japonska (nikoliv císař) byl především válečníkem, který se správcem země stal až po svém nástupu k moci a vlastnictví takového meče by legitimizovalo jeho případný pokus svrhnout císaře a pokusy nastoupit na trůn. Meč Kusanagi má tedy podobný význam pro japonské dějiny, jako pro evropské Artušův Excalibur (Caliburn).
Válečnická kasta, samurajové, se ovšem stala nejprivilegovanější vrstvou japonské společnosti a jejich kodex, Bušidó, založený především na věrnosti svému pánu, ovlivňoval všechny vrstvy japonské společnosti.
I.1.d První kontakt
Shodou okolností, poprvé v zaznamenané historii vstoupila noha Evropana na japonskou půdu roku 1543, tedy během Sengoku Džidai, neboli Období válčících států, trvajícím od konce 15. století až do počátků 17. století, tedy uprostřed procesu znovusjednocení Japonska a největší vliv měli opět na válečnictví.
Ve stejném roce se narodil také poslední velký sjednotitel Japonska, budoucí nejvyšší vojenský vládce, neboli šógun, Tokugawa Iejasu.
První evropští mořeplavci podlehly vždy stejnému omylu: Dožadovali se audience u nominativní hlavy státu, nikoliv u delegované, tedy u toho, kdo držel v rukou skutečnou moc. Přičemž v nejdivočejším období válek císař a císařský dvůr, figurky, důležité pro bezohledné válečníky, aby legitimizovali jejich mocenské postavení, neměli ani dost peněz na to, aby se uživili a na stravu si vydělávali psaním a malováním svitků, řemeslnou výrobou a, bohužel, i prostitucí. Přesto ani tehdy císaři neutratili svou obrovskou prestiž, pramenící z jejich „božského“ původu.
Až později, když se v rozháraných poměrech, jež panovaly v Japonsku, evropští obchodníci zorientovali, podporovali ty lokální vládce, kteří jim šli nejvíce na ruku.
Po Portugalcích zůstalo v japonském jazyce například slovo „pan“ tj. chléb.
I.2. Japonsko v Období válčících států (Sengoku Džidai)
I.2.a Problém periodizace Sengoku Džidai
Japonské dějiny jsou děleny tradičně na jednotlivé éry, jež jsou pojmenovány dle význačných rodů, panovníků, či charakteristických událostí, nebo míst. Obdobím Sengoku, se obecně rozumí ta éra japonské historie, trvající od konce patnáctého století až do počátků století sedmnáctého.
Prameny se ovšem v přesném vymezení období Sengoku různí. Jedny uvádějí jako počátek rozmezí let 1467-1573 a otvírají jej prvním otevřeným konfliktem, tzv. válkou Ónin mezi klany Jamana a Hosokawa, další roky 1478-1605, přičemž roku 1478 válka mezi znepřátelenými klany Hosokawa a Jamana skončila.
Nutno dodat, že 1) někteří badatelé kladou Sengoku Džidai do období let 1334-1570 a za jejich počátek považují zavraždění prince Morinagy a vyhlášením budoucího prvního šóguna Takaudžiho Ašikagy císařem Go-Daigem za nepřítele trůnu, 2) období od roku 1570 do roku 1603, kdy byl Tokugaw Iejasu jmenován šógunem, označují za období Znovusjednocování Japonska, přičemž 3) existují i názory, které za počátek Sengoku označují dobytí provincie Izu Sóunem Hódžó roku 1491.
Standardně je období Sengoku Džidai je 1) ohraničeno Érami Ašikaga - Muromači a Edo – Tokugawa, 2) překrývá Éru Azuči – Momojama, 3) dělí se dále na kratší období, ohraničené zlomovými událostmi (standardně jako všechny éry, periody jap. dějin).
I.2.b Společnost v období Sengoku Džidai
Společnost v tomto období se dělila na (řazeno podle důležitosti, nadřazenosti) císařskou a dvorní aristokracii, dále pak kasty válečníků (samuraj), rolníků, řemeslníků, obchodníků a nedotknutelných (eta).
Válečník byl společensky důležitý podle toho, jaký vlastnil majetek, nebo zastával postavení. Mohl být knížetem daimjóem, jeho generálem, nebo drobným služebným (ašigaru) služebníkem, případně samurajem bez pána (ronin).
Pohyb mezi kastami, s výjimkou eta, byl možný, nejvýznamnějším případem budiž druhý velký sjednotitel Japonska, Tojotomi Hidejoši, který sám pocházel z rodiny drobného rolníka.
Později, za šógunátu Tokugawů, bakufú (vojenská vláda) pohyb mezi kastami směrem vzhůru omezila na takovou úroveň, že až na výjimky nebylo možné setřást omezení své kasty. Směrem dolů, to samozřejmě nebylo možné účinně kontrolovat, mnozí drobní samurajové bez pána, ač to bylo zakázáno, raději přijalo úděl řemeslníka, aby neumřelo hlady. Usadit na nějaké půdě jako rolník ovšem možné nebylo, neboť půdu kontrolovali lenní páni.
Vzhůru se mohl dostat syn bohatého obchodníka, jehož za tučný peníz adoptoval zadlužený samuraj, nebo daimjó.
Specialitou Japonského novověku zůstává sjednocení země a budování ústřední moci, postavené na feudálních principech, zatímco evropští vládci budovali silnou ústřední moc postavenou na volném trhu a svržené feudálních vlastnických vztahů.
Nepominutelná je vysoká kulturní a filosofická úroveň Japonců, kteří mnohdy na příchozí Evropany shlíželi jako na špinavé (doslova – vysoké hygienické nároky jsou v Japonsku standardem po tisíciletí) západní barbary, ačkoliv výdobytky evropské technické vědy je fascinovali, stejně jako rádi profitovali z výhod zámořského obchodu.
Náboženství, nejrozšířenější je samozřejmě šintó-budhismus, poté zenový buddhismus, buddhismus sekt ničiren, tendai a šingon, národní je Šintó, minoritně taoismus. Živnou půdu tu ovšem nalézalo křesťanství, původně tu považované za odnož buddhismu.
Feudální vládci se obraceli k Číně jako ke svému vzoru, později stavěli společnost na konfuciánských principech, nejlépe se Konfuciovo učení v přetavené podobě neokonfuciánské podařilo aplikovat Tokugawům.
Celé sledované období charakterizuje neustávající válka, jež zemi ničila, válečnictví se stalo nejvíce respektovaným uměním a militarizace pak, i přes relativně dlouhé období míru, v různých podobách ovládala zemi do šoku prohry druhé světové války a i dnes je příčinou mnohých depresí v japonské společnosti.
I.2.c Zámořský obchod
Japonci dlouhodobě obchodovali s Čínou, Siamem a Koreou, případně plenili jejich pobřeží, ve větších skupinách napadali i vnitrozemí. Pro tito piráty a nájezdníky se vši obecný název wakó. Sužovali sousedy Japonska po staletí a stali se příčinou nejedné nesouhlasné diplomatické nóty, případně roztržky s císařským dvorem v Číně.
Obchodovat bylo možné ovšem pouze s oficiálním povolením a udělenou licencí (červená pečeť) dle období buď centrálních císařských úřadů v sídelním Kjótu, nebo daného mocného daimjóa, případně šóguna a to i v období Tokugawa, někdy nesprávně nazývaném obdobím úplné izolace. To je ovšem hluboký omyl, pramenící z nedostatečného prostudování pramenů. Japonsko bylo závislé na dovozu čínského hedvábí, poptávku stěží dokázal pokrýt dovoz do země a místní výroba. Ceněnými komoditami bylo stříbro, dokonce v různých obdobích dražší než zlato, santalové dřevo, kadidlo, koření a další. Po příchodu Evropanů vzrostl navíc hlad po technických vědomostech a zbraních.
II. EVROPA
II.1 Úvod
Evropa ve sledovaném období procházela obrovským rozvojem námořní plavby. Na sklonku středověku začínají dálkovou mořeplavbu podporovat zejména Portugalsko a Španělsko. Obě země do 13. Století potlačují maurskou expanzi, teprve po vítězné bitvě u Las Navas de Tolosa v r. 1212 dochází k významnému obratu v bojích ve prospěch křesťanstva, tzv. rekonqista a v obou zemích se pozvolna rozvíjí hospodářství i techniky na takovou úroveň, jež umožnila dalekosáhlé plány zámořských plaveb.
Za hlavní příčiny rozvoje zaoceánské mořeplavby jsou ovšem obecně označovány tyto příčiny: 1) Turci ovládli Blízký východ (1453 - dobytí Cařihradu), což omezilo obchod. 2) Nedostatek zlata a stříbra v Evropě. 3) Vzrostla poptávka po luxusním zboží, střelném prachu a koření. 4) Snaha objevovat a ovládnout nová území. 5) Získání nových odbytišť. 6) Hlad církve po nových „duších“ a věřících.
Roku 1492 znovuobjevil pro Evropu Kryštof Kolumbus Americkou pevninu, když se snažil nalézt západní cestu do Indie. Objevitelské plavby ovšem začínají dávno před ním.
Dominantními mocnostmi se staly Španělské a Portugalské království, jež si mezi sebou rozdělily svět na základě smlouvy z Tordesillas (portugalsky: Tratado de Tordesilhas, španělsky: Tratado de Tordesillas). Byla podepsána na nátlak papeže Alexandra VI. dne 7. června 1494 ve španělském městě Tordesillas. To zpravidla napříště určovalo oblasti, kam se tyto národy obracely na svých plavbách. Neplatí to ovšem zcela jako v případě Filipín (Španělé), nebo Brazílie (Portugalci). Na objevených územích se většinou chovali podle stejného vzorce: podmanit, obrátit na víru a zotročit místní obyvatelstvo, rabování nového území. Jisté výjimky v tomto směru činily území v Asii, jako Siam, Indočína, Borneo, Jáva. Naprosto výlučnými se ovšem staly Čína s Japonskem a to díky své kulturní a společenské vyspělosti, lidnatosti a válečnickým schopnostem těchto národů. Během 150 let Věku zámořských objevů Evropané přicházeli do kontaktu s jinými společnostmi a jejich kulturami. Plavby po moři přinesly mnoho nových zeměpisných objevů, přesnější vypracování map a důkazy o tvaru Země. Dobývání zámořských území významně přispělo k ekonomickému rozvoji západní Evropy. Nutno zmínit, že kvetl otrok s otroky, svou povahou sice nejodpornější, ale z ekonomického hlediska velmi výhodný.
II.2 Věk zámořských objevů
Věkem zámořských objevů je obvykle míněno období od začátku 15. století do poloviny 16. století.
II.2a Stručné shrnutí portugalských, španělských a italských objevů
P - rok 1415 Jindřich Mořeplavec dobyl pevnost Ceuty v Severní Africe
P - rok 1487 Bartolomeo Diaz objevil mys Dobré naděje
P - rok 1497 Vasco da Gama obeplul Afriku a doplul do Indie
Š/I - rok 1492 Kryštof Kolumbus objevil ostrovy v Karibském moři
I - rok 1497 Amerigo Vespucci objevil jižní část severoamerické pevniny
Š/P - rok 1519-1521 Fernao da Magalhães objevil Filipíny, pojmenoval Tichý oceán
Š - rok 1519-1522 Hernando Cortéz dobyl Aztéckou říši
Š - rok 1531-1534 Francisco Pizzaro dobyl říši Inků
P – 1543 Portugalci dosáhli Japonska, přistáli u břehů Tanegašimy
P – 1543 Portugalci obchodují na Kjúšů v knížectví Bungo
II.2b Počátky zaoceánských a zámořských plaveb
O přístup k orientálnímu zboží a zlatu v Africe začali usilovat nejprve Italové, konkrétně obchodníci z Janova a Benátek. Snažili se nalézt přímou cestu do Indie, aby nemuseli provádět obchody přes Araby, kteří fungovali jako zprostředkovatelé, a dělit se s nimi o zisk. Cesta po souši navíc znamenala střet s Turky, kteří trasu Konstantinopol – centrální Asie začali od roku 1453 kontrolovat. Vzrůstala rizikovost pozemních výprav, proto se Italové, kteří měli velké množství zkušených námořníků, spojili s Portugalci a Španěly, kteří měli dostatečně silné loďstvo. Tyto tři národy byly nejvýznamnějšími evropskými mořeplavci a objeviteli. Dále kolonizovalo například Nizozemsko, Anglie a Francie.
II.2c Portugalská expanze
Roku 1411 uzavřelo Portugalsko dočasně mír s Kastilií, což byla událost poměrně nevýznamná, ovšem umožnila obrátit síly jinam, a to na severoafrické maurské město Ceutu, které r. 1415 dobylo, čímž Portugalci získali první kolonii mimo evropské území. Ceutu sice r. 1437 opět ztratili, ovšem i za krátkou dobu svého tamějšího působení pochopili, že Afrika je kontinent bohatý na slonovinu, zlato i jiné obchodní artikly, ač maurská hegemonie neumožňuje dostat se k africkému bohatství suchozemskou cestou. Proto se nabízelo řešení vyhnout se državám Maurů cestou po moři.
Patronem těchto plánů se stal třetí syn portugalského krále Jana I. Jindřich, zvaný Mořeplavec, který shromáždil množství geografických znalostí o tehdejším světě i technických pomůcek k mořeplavbě a začal organizovat objevitelské plavby. R. 1433 obepluli Portugalci mys Bojador, ležící na 26° severní šířky, o němž se do té doby věřilo, že kdo jej obepluje, zahyne horkem.
Příští plavby napomáhaly k poznávání dalších částí Afriky a jejího bohatství, díky čemuž se výpravy začaly od poloviny 15. století finančně vyplácet. V r. 1460 Jindřich Mořeplavec zemřel, avšak Portugalci v rozvoji mořeplavby neustali, neboť doufali, že dosáhnou i jižního cípu Afriky a otevřou cestu do Indie. Papež Kalixtus III. bulou z r. 1456 potvrdil Portugalcům přednostní právo na objevení cesty do Indie. V letech 1475-9 musely objevné plavby na čas ustat, neboť vypukla nová válka s Kastilií. Mysu Dobré naděje dosáhli až r. 1488 pod vedením zkušeného námořníka Bartolomea Diaze, který mys původně nazval Bouřlivý.
II.2d Španělská expanze
Tou dobou už zámořské plavby organizovaly i jiné přímořské státy, zejména Španělsko. Obavy z finanční ztráty dlouho bránily vyslání expedice, nikdo nechtěl riskovat tak, jako před půl stoletím Jindřich Mořeplavec a když španělské královně Isabele Kastilské Janovan Kryštof Kolumbus předložil návrh na objevení Indie západní cestou, španělští učenci návrh několikrát zavrhli. Nicméně cesta na západ se přece jen uskutečnila a 12. října 1492 Kolumbus objevil Ameriku. Tato událost obecně považována za počátek novověku.
Když se Kolumbus vrátil do Evropy se zprávou, že nalezl cestu do Indie, čemuž údajně mylně až do své smrti r. 1506 věřil. Jeho objevem získalo Španělsko obrovská území a obrovské množství drahých kovů. Ovšem také závist ostatních národů, Angličanů, Španělů a Holanďanů i Francouzů.
II.2e Rozdělení sfér vlivu
V r. 1494 se Španělé a Portugalci dohodli na rozdělení sfér vlivu. Tordesillaskou smlouvou stanovili hranici na odhadovanou polovinu vzdálenosti mezi Kapverdami a Antilami, tedy na 46° západní délky. Nově objevená území na východ od této hranice měla patřit Portugalsku, západní Španělsku. O několik let později byla stanovena také východní hranice na 134° východní délky, čímž byla Země rozdělena na poloviny - španělskou a portugalskou.
Po tomto intermezzu a objevu Ameriky Kolumbem se Portugalci obávali, že ve vzdálené Indii získají Španělé nežádoucí vliv a proto chvatně zorganizovali plavbu kolem Afriky, jejímž kapitánem byl Vasco da Gama. Tato výprava se uskutečnila v letech 1497–1499 a ač stála život více než dvě třetiny účastníků, vyvolala u portugalského dvora nadšení, neboť dovezené zboží náklady bohatě zaplatilo.
Další objevné plavby stále rozšiřovaly povědomí Evropy o do té doby neznámých zemích. V r. 1497 dorazil Ital Giovanni Caboto k břehům Severní Ameriky. V r. 1500 Španěl Vincet Pinzón objevil Brazílii, k níž o tři měsíce později dorazil také Portugalec Pedro Álvares Cabral a díky tordesillaské smlouvě ji prohlásil za portugalský majetek.
Florenťan Amerigo Vespuci poznal, že země objevená Kolumbem není Indie, ale zcela nový kontinent; Španěl Vasco Nunez de Balboa přešel v r. 1513 panamskou šíji, a jako první Evropan spatřil Tichý oceán, který nazval Jižní moře. R. 1515 Portugalci objevili Moluky, které však byly tak vzdálené, že inspirovaly Portugalce ve španělských službách Ferdinanda Magellana k myšlence, zda by to k nim přece jen nemohlo být západní cestou blíž. Proto v l. 1519-1522 uskutečnil výpravu, při níž na Filipínách zahynul. Ačkoliv výpravu dokončila pouze loď Victoria pod vedením Juana Sebastiana del Cano, který je prvním mořeplavcem, jenž obeplul Zemi, prvenství je právem přičítáno Magellanovi, neboť prokázal, že je Země kulatá (a podle svědectví maltézského rytíře Antonia Pigafetty byl právě on tím „duchem“ výpravy, zatímco del Cano tím, kdo několikrát vyzýval Magellana k návratu.) Výprava významným způsobem přispěla k rozšíření geografických vědomostí a poprvé bylo možné poměrně přesně určit rozměry Země.
Od r. 1519 začíná španělský conquistador Hernando Cortés s dobýváním říše Aztéků, následuje ho r. 1524 Francisko Pizzaro, původním povoláním pasák vepřů, s dobýváním říše Inků.
II.2e Technické vylepšení lodí
Dlouhé plavby po moři vyžadovaly kromě zkušené posádky také kvalitní a velké lodě, proto se Evropané zaměřili na jejich zdokonalování. Důležitý byl hluboký kýl, který pomáhal udržovat stabilitu lodě a kormidlo, které zabezpečovalo lepší ovladatelnost. Plavební schopnosti vylepšilo také používání plachet, které se začalo objevovat od 15. století.
Místo jednostěžňových lodí se stavěly lodě až se čtyřmi stěžni, které měly lepší manévrovací schopnosti zejména proti silnému větru. Lodě musely být schopné uvézt těžký náklad, například zbraně, olej, pitnou vodu, víno, náhradní plachty, lana, kameny jako zátěž, nádrž na vysráženou vodu, jídlo (suchary, sušené a solené maso, sušené luštěniny aj.). Známé jsou španělské galeony. Byly pevně stavěné, aby uvezly poklady dovážené z cizích zemí, ale těžko se ovládaly, pokud nefoukal vítr. Proto často podlehly v boji s menšími pirátskými plavidly, i když byly vyzbrojeny děly. Jako první začali děla systematicky využívat Portugalci, zejména pro boj na větší vzdálenosti. Vybudovali lodě schopné převážet těžká děla, při stavění brali v úvahu nákladní kapacitu, rychlost, velikost posádky, typ výzbroje, počet děl. Lodě se pohybovaly za pomoci plachet, lidských rukou (tzv. galéry) nebo kombinací obou. Provoz těchto lodí byl finančně náročný.
II.2f Použití kompasu a astrolábu
Častým problémem při objevování cizích zemí bylo určení polohy lodí. S používáním kompasu se snížil počet ztracených lodí a nevydařených plaveb. Pro určení zeměpisné šířky podle Slunce a hvězd sloužila Jakubova hůl, později známá jako astroláb. Byl to navigační úhloměr, který se skládal z tyče a posuvných ramen. Tyč se namířila na nebeské těleso a ramena se posunovala tak, aby se jejich konce kryly s nebeským tělesem a obzorem. Na hlavní tyči se odečetly dílce a úhel se pak vypočítal pomocí vzorce nebo se zjistil z astronomických tabulek, které zachycovaly polohu hvězd na obloze.
III. EVROPA A JAPONSKO
III.1 Úvod
Nelze se nezmínit o prvním evropském pohledu na japonské ostrovy, který nacházíme u benátského cestovatele Marca Pola, v jeho slavném cestopisu Milion, v druhé kapitole, třetí knize:
„O ostrovu Zynpangu tuto jest.
Již přistúpímy a počnu od ostrova Zynpangu. Jest to ostrov ke vzchod slunce na vysokém moři, vzdáli od břěhu Mangi mil tisíc pět set a jest ostrov veliký. Lidé, jenž tam přebývají; jsú bielí a postavy slušnéj, jsú modlosluhy a mají krále, ale jinému žádnému nejsú poddáni v daň. Tu jest zlata veliké množstvie, ale král nesnadně jeho dá z města neb z ostrova ven nésti, a protož kupcóv málo tam jde a lodie z jiných zemí řiedko tam jedú. Král toho ostrova má krásný palác, vešken zlatem velmi dobrým přikryt, jakož u Vlaších kostely olovem přikrývají. Okna všeckna toho paláce zlatem jsú okrášleny, podlahy siení a mnohých jeho komnat všickny zlatými plechy jsú pokryty, a ti plechové jsú na dva prsty tlusté. Tu jest perel mnoho, jenž jsú okrúhlé a veliké a barvy červené, jenž perly bielé na cěně i na všem převyšují. Mnoho také tu jest kamenie drahého.“
– staročeský překlad
Líčení pokračuje do osmé kapitoly, stručným popisem dvou válečných expedic, zničení jejich flotil uragánem, bojích na samotných ostrovech a popisem náboženství a obyčejů Japonců.
Shodou okolností, mongolská invaze a uragán, nazvaný Božský vítr, tedy „Kami – kaze“ sehrál jako pojem svou nejznámější roli za druhé světové války, kdy tento název získaly sebevražedné jednotky v samém závěru války. Motiv kamikaze se ovšem táhne japonskou kulturou do současnosti. Není ovšem naším úkolem se jím dále zabývat.
Tento stručný zápis ovšem vždy vzrušoval evropské obchodníky a mořeplavce a napříště je vedl stále víc na západ stejně, jako vidina obrovských zisků. Dlužno dodat, že Marco Polo s nejvyšší pravděpodobností nejspíš Zynpangu nikdy nenavštívil osobně.
III.2a První setkání Japonska s Evropou
Evropané objevili Japonsko roku 1543, když Portugalci náhodně ztroskotali u ostrova Tanegašima. Ještě toho roku se dostali do Japonska první dvě evropské arkebuzy. Japonci, jako národ válečníků okamžitě pochopili jejich význam a kvalitu oproti mušketám čínským a ještě téhož roku začali s výrobou jejich kopií.
Mnohem významnější je ovšem přistání Portugalců na ostrově Kjúšú z roku 1544, v knížectví Bungo, v té době ovládaném daimjóem rodu Otomo, Jošiakim. Skupinu mořeplavců vedl Fernao Mendes Pinto. Své zkušenosti shrnul v knize Peregrinação de F. M. Pinto, vydaném ovšem posmrtně. Ačkoliv je tato kniha spíše populární vyprávěnkou, v níž si leccos vybájil a také sebral z jiných knih, co se Japonska týká, je poměrně přesná. Nejzajímavější jeho postřeh, že Japonci jsou vysoce kulturní rasou a že ve všem, krom náboženství, jsou Evropané podřadnější, než oni.
Daimjó chtěl původně skupinu Portugalců nechat pobít, ale jeho syn Jošišige pochopil význam jejich návštěvy a především zbraňového potenciálu, který vezly ve svých lodích. O rok později již kvetl v Japonsku oboustranně výnosný obchod. Snad tomu napomohlo i to, že Portugalcům byli Japonci mnohem bližší kvůli svým feudálním kořenům a smyslem pro vazalskou čest, než jiné asijské národy. Roku 1547 připlul do Japonska Jorge Alvarez, jehož líčení pak do této ostrovní země přilákalo jiného známého činovníka, misionáře, sv. Františka Xaveria.
III.2b Obchod s Evropany
Nutno uvést, že zprvu nejvíce z obchodu s Japonskem profitovali Portugalci, jejichž lodě sem připlouvaly pravidelně od roku 1542, těsně propojení s jezuity tak, jak bylo šíření křesťanství propojeno s obchodem. Faktorii v přístavu Nagasaki totiž dostali jezuité od daimjóa Ómury Sumitady, který konvertoval (viz. níže) ke křesťanství r. 1562. Centrem japonského obchodu s portugalskými kupci se stala roku 1571, kontrolu jim daimjó předal roku 1579. Podle některých autorů působil obchod na japonský, feudálně – zemědělský systém rozvratně, ale spíš byl zemi prospěšný. Objevily se nové plodiny: tabák, kukuřice, nové technologie, tj. hodiny, brýle, nové obleky, které někteří pompézní vládci rádi nosili.
Od roku 1584 začali do Japonska cestovat také Španělé. Evropané měli nejvíce zájem o japonské stříbro a zlato, tehdy levnější než stříbro, které směňovali za zboží z Číny a jihovýchodní Asie, jako hedvábí, santalové dřevo, bavlnu a další. Monopol Portugalců po Španělech narušili první Holanďané, když přistála roku 1600 v Bungu na Kjúšú jejich loď Liefde, vedená lodivodem a kormidelníkem Williamem Adamsem (o jeho osobě podrobněji viz níže). Mnozí autoři a badatelé zcela jeho pomíjejí jeho roli a vliv na rozvoj obchodu a utváření zahraniční politiky šógunátu.
Je třeba však říci, že on jako první Tokugavovi Iejasu předal pravdivé informace o Evropě. Portugalci totiž v podstatě prezentovali Evropu jako nábožensky a politicky sjednocený kontinent pod vládou jednoho krále a papeže. Objasnil mu politickou situaci Evropy i podstatu náboženského sporu mezi katolictvím a protestantismem. Co však bylo důležitější, díky jeho stoupajícímu vlivu a ochotě nemíchat náboženství s obchodem bylo umožněno Holanďanům po nástupu Iejasua k moci převzít Nagasaki a založit faktorii v Hiradu.
Později pronikli do Japonska i Angličané, ti však nakonec Japonsko opustili, jelikož neměli podél asijského a afrického pobřeží dost tranzitních stanic a tak se jim obchod přestal vyplácet.
Iejasu, kromě toho, že dal výhradní práva holandské a anglické Východoindické společnosti, zavedl několik opatření ke kontrole zámořského obchodu, Z nichž je nejvýznamnější příkaz prodávat náklad hedvábí nikoliv po menších částech, ale najednou, za pevně stanovenou cenu, sjednanou šógunátem určeným obchodníkům a teprve ti pak prodali náklad jednotlivým výrobcům.
Čínské hedvábí totiž patřilo zdaleka k nejžádanějším komoditám a Portugalci, dobře si vědomi této vysoké poptávky, šroubovali často cenu hedvábí neúměrně vysoko. Spekulacím s hedvábím navíc vysoce nahrávalo zdejší klima a sezónní směr vanutí monzunových větrů. Pro evropské obchodníky totiž kvůli tomu bylo krajně nevýhodné dlouho kotvit v Nagasaki a tak místní kupci obratně využívali situace k profitu, ač museli odvádět příslušnou daň vládě.
Nakonec, kromě Číňanů a Korejců, mohli obchodovat s Japonskem v Nagasaki pouze Holanďané.
Obchod s Evropany a asijskými národy pak pokračoval přes obchodní kolonie v Manile na Filipínách, Siamu, či Hongkongu a podobně. Velká komunita japonských obchodníků sídlila na Siamu, zde jich žilo na dvacet tisíc. Vyváželi sem japonské čepele, luxusní řemeslné výrobky, stříbro a také zlato, které po určitou dobu v Japonsku bývalo levnější jak stříbro. Na okraj ještě zmiňme, že ekonomiku šógunátu narušovaly feudální vztahy a zvyk vše převádět na měrnou jednotku rýže, zvanou koku, tj. 1 krychlový metr = 3,6 koku. Podle této jednotky se určovala výnosnost knížectví, přičemž tento status mohlo získat pouze panství o výnosu 10 tisíc koku.
Šógunát zároveň zavedl politiku izolace, která trvala dalších 251 let, ačkoliv dál bylo umožněno privilegovaným vrstvám studovat „nanbanskou, či holandskou vědu, zvyky atd.“ Omezení padla s připlutím amerického komodora Matthewa Calbraitha Perryho, který za pomoci moderních děl vynutil novou obchodní dohodu r. 1854. Šógunát byl přinucen uzavřít s USA a evropskými mocnostmi nevýhodné tzv. Ansejské dohody, které později vedli k jeho pádu roku 1868. Nastala nová Éra, zvaná Meidži.
III.2c Křesťanství a Japonci
„Apoštol Východu“, jak je nazýván František Xaverský, připlul do Japonska hnán touhou obracet zdejší lid na křesťanskou víru, přistál v jižním Japonsku na ostrově Kagošima 15. Srpna 1549, doprovázen sluhou Andžiróem.
Bohužel, jeho kázání se příliš nesetkalo s pochopením, na víru za své dvouleté působení obrátil zhruba pět stovek duší. Pochopil však, že největší překážkou misijní činnosti jsou vnější znaky jeho chudoby, špína a rozedrané oblečení a v závěru své cesty po ostrovech tomu přizpůsobil. Dokázal pak oslnit dvůr daimjóa Oučiho vzdělaností a dary, původně určenými císaři. Xaverius opustil zemi na podzim roku 1541, později zemřel na ostrově San Čoan 3. prosince 1552.
V každém případě na japonské půdě vznikla misie jezuitů a později sem připluli i františkáni. Nejaktivněji a nejúspěšněji si počínali jezuité. Šíření křesťanství nejvíce napomohli sami obchodníci. Místní daimjóové pochopili, že obchodníci z Portugalska jim prokazují velkou úctu a tak je lákali k sobě, doufajíce, že jim z toho poplyne materiální a třeba i duchovní obohacení. První na křesťanství přestoupil daimjó Ómura Sumitada roku 1562 a přijal jméno Dom Bartolomeu. Ten také na západním Kjúšů založil přístav Nagasaki, který se stal největším obchodním přístavem Japonska. Když viděl jak obrovské má zisky, zašel ještě dál, ze svého panství vypověděl každého, kdo nechtěl konvertovat na jeho novou víru. Dokonce pak mniši v doprovodu stráží bořili šintoistické a budhistické chrámy v jeho panství. Do sedmi měsíců pokřtili 20 tisíc lidí, včetně mnichů ze šedesáti buddhistických klášterů, Dom Bartolomeu později, 9. Června 1580 jezuitům přenechal i koncesi na přístav Nagasaki na financování jejich misie. Jiný daimjó, z rodiny Ótomo přijal křesťanství roku 1578.
Klíčovou roli v tomto obratu sehrál Alessandro Valignano, pán všech jezuitských misií od Afriky po Nagasaki. Ten přinutil členy řádu ve všem dodržovat japonské zvyky: v jídle, způsobu oblékání, hygieně, obřadnosti, etiketě, zdvořilému jednání, jazyku etc. Ačkoliv jej mnohé dnešní hodnocení obviňují z bezohlednosti a pohrdání domorodci, nelze to jednoznačně napsat, jeho činy, ochota se přizpůsobit a písemné záznamy, jež po sobě zanechal, spíše hovoří o opaku.
Působení jezuitů přineslo skutečně velké úspěchy, už roku 1582 zde postavili 200 kostelů. Na křesťanství dobrovolně přestoupilo 150 tisíc Japonců a do konce století stoupl počet na 300 tisíc. Ovšem později se projevuje nedůvěra vládců vůči vzájemným poutům mezi křesťany a jejich oddanost tisíce kilometrů vzdálenému papeži. Shlížejí proto na křesťanství jako na podvratné.
První protikřesťanské edikty vydal druhý ze sjednotitelů Japonska, regent – kampaku Tojotomi Hidejoši. Sice měl velký zájem na udržení obchodu, ale vzrostlo u něj důvodné podezření, že křesťané a misie by mohly sloužit jako základny pro podvratnou spolupráci knížat na Kjúšú.
Proto roku 1587 vydal nařízení, že všichni křesťanští misionáři musejí zemi opustit, svým vazalům přikázal, aby pokud budou chtít konvertovat, požádali nejprve o jeho souhlas. Edikt nebyl nijak vážně dodržován, Hidejoši ho nejspíš vydal jen jako varování.
Ovšem později se u japonských břehů objevili i španělští františkáni, kteří se s jezuity, coby s konkurenčním řádem nesnášeli a později Hidejoši také díky svým zvědům a zprávám japonských obchodníků s koncesí (s červenou pečetí) k zámořskému obchodu dozvěděl, že v Manile na Filipínách misionáři úzce spolupracují s vojenskou mocí a budují tuhé koloniální panství. Později došlo k incidentu s nedovoleným pronikáním misionářů do Japonska a tak svůj edikt tvrdě prosadil, když roku 1597 nechal ukřižovat devět provinilých misionářů, spolu s jejich sedmnácti japonskými laiky.
Tím, kdo katolické křesťanství v zemi potlačil důkladně, byl ovšem až nový šógun Tokugawa Iejasu a jeho nástupci Hidetada a Iemicu. Roku 1614 vydal edikt, zakazující misijní činnost, zároveň svým vazalům a obyvatelstvu na šógunátních panstvích přikázal, aby se křesťanství zřekli.
Co se Španělů a Portugalců týká, velmi se Tokugawy dotýkali intriky kněží a obchodníků, jimiž si zavazovali křesťanská knížata na Kjúšú. Poslední kapku do číše trpělivosti s nimi představuje návštěva povýšeneckého Španěla, Sebastiana Vizciana. Šóguna Tokugawu doslova rozzuřilo jeho arogantní a povýšenecké chování. Když se dozvěděl, že Vizciano má široké kontakty na františkány, potrestal mnichy uzavřením několika kostelů, jež vedli.
Spouštěcí událostí, vedoucí k ediktu se ovšem stala jiná událost, podvod jistého úředníka, který zfalšoval úřední listiny daimjóa Arimy v jeho prospěch tak, aby rozšiřovala jeho panství.
Když se podvod provalil, šógunova již tak dost narušená tolerance vůči křesťanům (katolickým) doznala definitivního konce. Dospěl totiž k názoru, že katolicismus má na japonskou společnost zhoubný vliv, stejně jako na veřejný pořádek.
Kníže Arima, stejně jako onen podplacený úředník se totiž hlásili ke katolictví. Úředníka opekli zaživa na grilu. Daimjó Arima musel do vyhnanství a navždy mu i jeho rodině zkonfiskovali jeho majetek.
Roku 1614 vypověděl ze země do Manily pokřtěného nižšího daimjóa a spolu s ním zhruba dvě třetiny ze 156 evropských misionářů. Roku 1617 pak nechal šógun popravit čtyři misionáře a o pět let dalších 120 misionářů a konvertitů. Na pronásledování byla nucena se podílet i knížata, včetně mocného Date Masamuneho, který roku 1613 přes Mexiko vyslal velké poselstvo k papeži. To se vrátilo po sedmi letech, bylo jim přikázáno zříci se křesťanství a vůdce poselstva Cunenaga Hasekura musel dožít v úplném ústraní.
Od roku 1629 se stalo běžnou praxí, že každý, kdo byl podezřelý z tajného praktikování křesťanské víry, musel poplivat a podupat nějaký křesťanský symbol, například zpodobnění Krista a Panny Marie, zvané fumie, případně kříž. Ti, kteří odmítli, byli nuceni mučením k apostazi. Katolická církev uvádí 3125 případů mučednictví pro víru v rozmezí let 1597 až 1660 na japonských ostrovech.
Pronásledování křesťanů vyvrcholilo v letech 1637 až 1638, kdy zhruba 20 tisíc křesťanských rolníků a nižších samurajů povstalo na západním Kjúšú proti neúměrnému daňovému zatížení a otřesným životním podmínkám. Obsadili starý hrad, jménem Hara, na poloostrově Šimabara.
Šógunát o rok později toto povstání vedené křesťany porazil a nechal jeho účastníky popravit. Údajně bylo popraveno 35 až 37 tisíc povstalců. Svou roli zde sehráli Holanďané, usazení v Hiradu. Šogunát je požádal, když jeho stotisícové vojsko nedokázalo prolomit hradby, aby ze svých lodí ostřelovali pevnost, ti tak činili plných čtrnáct dní, dokud nezničili hradby. Pozemní armáda pak dílo zkázy dokonala a pobila všechny, kdo se zde ukrývali.
Od druhé poloviny 17. století docházelo k pronikání jednotlivých misionářů velmi sporadicky. Jednotlivé pokusy končily smrtí misionáře, nebo jeho zřeknutím se víry. Přes tyto všechny persekuce se na izolovaných ostrovech u Kjúšú dochovaly malé křesťanské komunity až do 19. století. Více jak 260 let izolace těchto komunit však také znamenalo velké odklonění od oficiální katolické nauky, takže tyto skupiny již nebyly začleněny do katolické církve. K obnovení křesťanských misií a křesťanství v Japonsku došlo až v Éře Meidži, roku 1853 na sklonku šógunátu Tokugawa.
Roku 1873 pak byl zrušen zákaz přijímání a šíření křesťanství.
Zopakujme, že protikřesťanské, až neronovské tažení Tokugawů bylo vedeno proti katolíkům a katolickým cizincům: jezuitům, františkánům, Španělům a Portugalcům.
III.2d Samuraj William
Obrovskou roli na prolomení obchodního monopolu jezuitů a Portugalců sehrál anglický mořeplavec William Adams, který zde přistál 12. dubna 1600 s poničenou, shnilou lodí Liefde a po zhruba dvouleté plavbě se ztenčenou, osmnáctičlennou, totálně vyčerpanou posádkou, umírající na dyzenterii, kurděje a hlad. Jeho osudy se nechal inspirovat spisovatel James Clavell a sepsal román Šógun, podle něhož později vznikl i stejnojmenný šestidílný seriál s Richardem Chamberlainem v hlavní roli, u nás známější v sestříhané podobě, pod názvem Zajatec japonských ostrovů.
Cesta trvala Adamsovi více, než dvaadvacet měsíců. Z Rotterdamu původně vyplula flotila pěti lodí, po nesmírných útrapách a cestě přes půl světa, nejprve ke Kapverdám, mysu Lopez, odtud do Magellanova průlivu, k ostrovu Mocha na pacifickém pobřeží latinské Ameriky, přes Pacifik nejspíše na Havajské ostrovy (objevil je zřejmě o 180 let dřív, než James Cook, v prospěch toho svědčí i svědectví misionáře Ellise, jemuž havajští domorodci r. 1822 řekli, že tu před Cookem přistála loď plná námořníků, plně prokázat to ovšem samozřejmě nelze). Odtud dopluli na Boninské ostrovy a poté až do Bunga.
Jelikož přistáli v baště jezuitů a Adams zpočátku čelit jejich nenávisti, především zdejšího nejvyššího představitele jezuitů, Valignana. Byli obviněni z kacířství a pirátství. Obvinění ovšem nahrával i náklad zbraní v podpalubí Liefde. Adams čelil věznění, později se ale stal oblíbencem budoucího šóguna.
Za jeho služby mu udělil Iejasu poctu, jaká nemá v historii Japonska žádnou obdobu, obzvlášť v jím zavedené, přísně organizované neokonfuciánské společnosti. Učinil jej svým osobním rádcem a praporečníkem, tj. hatamotem. William Adams se tak stal samurajem se svým panstvím a jeho osud lze srovnávat s osudem Marca Pola na dvoře velkého chána Kublaje. Dostal přezdívku Andžin – sama (lodivod) a plně se v Japonsku naturalizoval.
Pro účely této práce je ovšem důležitá pouze jeho role a členů jeho posádky pro rozvoj anglického a holandského obchodu s Japonci. Někteří členové posádky se tu totiž stali bohatými obchodníky.
Angličané sem připluli r. 1613, poprvé přistáli s lodí Clove v Mijaku na Rjúkjú. Zde si najali několik rybářů jako průvodce a odpluli do Hirada, nedaleko Nagasaki. V Hiradu zakotvili ve 3 hodiny odpoledne, 10. června 1613. Vedl je kapitán John Saris. První setkání s Adamsem ovšem nebylo šťastné, neboť Saris nechtěl poslouchat jeho rady ohledně zdejší etikety. Nakonec se ale podařilo dojednat s Adamsovou pomocí obchodní dohodu o založení faktorie v Hiradu. Když Saris odplouval, jeho nechuť vůči Adamsovi se projevila i v tom, že zde raději ponechal jako vedoucího obchodní faktorie jistého Richarda Cockse.
To všem nelze považovat za šťastné rozhodnutí, neboť Cocks neměl obchodního nadání, nehledě na jeho víru v poctivost lidí.
Spory mezi Sarisem a Adamsem ilustruje i to, že Tokugawa dovolil Adamsovi odcestovat domů, do Anglie, ale Adams raději nevyužil Sarisovi lodě a čekal na jinou. Nikdy se ovšem domů nevrátil.
Jako poradce nového šóguna neopomněl, jak jsme již výše uvedli, vysvětlit mu poměry v Evropě i podstatu teologických sporů mezi katolicismem a protestanstvím, nebo dohodu o rozdělení světa mezi Portugalci a Španěly.
O jeho vlivu hovoří událost, kdy Holanďané zajali portugalskou loď San Antonio, bohatě naloženou ebenovým dřevem, zlatem a konzervovanými potravinami. Mířila do Nagasaki, ovšem nedisponovala nezbytným japonským povolením a tak ji Holanďané považovali za svou zákonnou kořist.
Šógun Tokugawa neměl zprvu váhal, jak se zachovat a dovolil oběma stranám u dvora obhajovat svou věc. Holanďany vedl zmiňovaný Specx a zastupoval je právě Adams. Angličan Cocks později zapsal, že „William Adams byl tím hlavním důvodem, který k tomu císaře (nazývali tak šóguna) přiměl…“
Tedy přiměl Iejasua k tomu, aby rozhodl ve prospěch Holanďanů. Zároveň prý vládci Japonska připomněl, že portugalský a španělský král chtějí ovládnout tuto končinu světa.
V době, kdy Tokugawa r. 1614 vydal protikřesťanský edikt a katolíci umírali pro svou víru, nedotýkalo se toto nařízení holandských a anglických protestantů. I o to se zasloužil Adamsův vliv na vládce Japonska. Jediné omezení, jež se protestantů dotklo, se týkalo pouze Angličanů: museli stáhnout anglickou vlajku se svatojiřským křížem a to ani ne kvůli náboženské symbolice, ale spíž z praktických důvodů, totiž aby kříž nevyvolal obecné pobouření a problémy z toho plynoucí.
Bohužel, proti Angličanům hrálo mnoho okolností. Kromě toho, že zatím nedisponovali sítí přístavů po cestě do Japonska, v tom hrálo svou roli diletantství vedoucích hiradské faktorie, stejně jako výtržnické chování jejích příslušníků. Ani o jejich podřadné zboží neměli většinou kupce a tak faktorie zatím prodělávala.
Když šógun Tokugawa Iejasu 17. července 1616 zemřel, nejspíše na rakovinu žaludku, byl Williams Adams zrovna na osmiměsíční cestě do Siamu, aby zde nakoupil náklad sapanového dřeva. Lze – li věřit Adamsovým dopisům a deníkům, považoval jej zesnulý šógun za svého přítele a zármutek nad jeho smrtí nejspíš neplynul jen z Adamsova strachu ze ztráty postavení a finančního profitu.
Nakonec se mu u nového šóguna Hidetady podařilo obnovit své postavení hatamota a dosáhl i obnovení obchodních privilegií pro Angličany. Ta ovšem již byla okleštěná. Mohli prodávat jen v Hiradu, nikde jinde v Japonsku.
Zemřel ve věku 55 let po návratu z cesty do jihovýchodní Asie, zřejmě na malárii, 16. května 1620.
Ještě dnes o něm Japonci vypráví legendy. Dokonce se po něm jmenuje jedna oblast Tokia, Andžin – čó a poutníci přichází do chrámu Džódódži, o němž se říká, že se tu Adams modlíval.
III.2e Konec cizinců v Japonsku
Krátce na to mezi sebou začali vést holandská a anglická faktorie válku, kterou ukončilo až připlutí anglické flotily, vyslané Richardem Furslandem z Jávy. S obchodní faktorií to šlo pak z kopce. Angličané z Japonska odešli po 10 letech, 6 měsících a 13 dnech od svého příchodu sem.
Šóguna Hidetadu vystřídal sadistický Iemicu. Choval obrovskou nenávist vůči cizincům. Právě on rozpoutal nejstrašlivější pronásledování křesťanů v zemi roku 1637, které vyvrcholilo masakrem na konci šimabarského povstání. Nechal pobít všechny jezuity a ve stejný rok vypověděl ze země Portugalce. Holanďany vysídlil na ostrůvek Dešima v Nagasaki.
Nastalo období sakoku – uzavřené země.
IV. LITERATURA A PRAMENY
Richard
MASON – John CAIGER, Dějiny Japonska,
Praha 2007.
Zdeňka
VASILJEVOVÁ, Dějiny Japonska, Praha
1986.
Edwin
O. REISCHAUER – Albert M. CRAIG, Dějiny
Japonska, Praha 2001.
Giles
MILTON, Na dvoře japonského vládce,
Praha 2003.
Martin
COLCUTT – Marius JANSEN – Isao KUMAKURA, Svět
Japonska, Praha 1997.
H.
Byron EARHART, Náboženství Japonska,
Praha 1999.
