Film Bitva o Midway poučí i pobaví

Motto:

„Cílem války není padnout za svou vlast, ale donutit ty parchanty na druhý straně, aby padli za tu svou...“

Georg S. Patton

Úvod

Bitva o Midway

Orig.:Midway

USA, 1976, 132 min

Režie: Jack Smight

Kamera:HarryStradling Jr.

Hudba: John Williams

Hrají:CharltonHeston, Henry Fonda, Edward Albert, James Coburn, Glenn Ford, Hal Holbrook, ToširóMifune, Robert Mitchum, CliffRobertson, Robert Wagner, Ed Nelson, James Shigeta, Monte Markham, BiffMcGuire, Kevin Dobson, Christopher George, Pat Morita, John Fujioka, DabneyColeman, Erik Estrada, ClydeKusatsu, Tom Selleck, SteveKanaly, BennettOhta, Mitchell Ryan, Susan Sullivan, Robert Webber, Frank Parker, John Lupton, John Schuck, Miiko Taka, Gregory Walcott, Jeff Chamberlain, SabShimono, GlennCorbett, Robert Ito, Paul Frees[1]

Řečeno slovy Micua Fučidy, námořního kapitána japonského císařského námořnictva: „Pro Japonsko byl výsledek bitvy u Midway nepochybně tragickou porážkou. Japonské Spojené loďstvo se spoléhalo více na kvalitu než na kvantitu, a už dlouho zaměřovalo výcvik a přípravu tak, aby bylo s to porazit početně silnějšího nepřítele. Ale u Midway početně silnější japonské loďstvo podlehlo slabšímu nepříteli.“[2]

            Americká kinematografie během studené války nemohla toto obrovské vítězství, znamenající obrat v pacifické válce,ignorovat, stejně jako nemohla pominout „všenárodní“ tragédii u PearlHarboru. Patří-li Tora! Tora! Tora! k nejlépe zpracovaným hraným dokumentům své doby, domnívám se, že totéž lze říci i o Bitvě o Midway.

Zatímco ale první jmenovaný film zcela pohltilo líčení historických událostí, vedoucích k likvidaci flotily amerických bitevních lodí a jasnému důkazu o tom, že budoucnost patří plovoucím platformám pro letouny; scénář druhého kromě suchého líčení historických událostí pamatuje i na love story a osobní vztahy některých aktérů příběhu, jež mají naznačit, že osobní vazby jednotlivce musejí zcela ustoupit v případě nutnosti ve prospěch celku.

Tato práce si všímá děje filmu z historického hlediska.Pomineme-li jeho propagandistický účel, lze říci, že snímek poměrně slušně reflektuje klíčové události i okolnosti námořního střetnutí od jeho přípravy po ukončení. Poskytuje divákům pohled na práci zpravodajů, atmosféru doby v USA i na japonských ostrovech. Pro zvýšení autentičnosti děj filmu doplňují autentické dobové záběry.

1. Zázrak u Midway

Děj filmu začíná již v úvodních titulcích, na jejich pozadí běží záběry z dobového propagandisticky-dokumentárního záznamu Doolitlova náletu na Tokio, provedeném letkou B-25 Mitchel z letadlové lodi Hornet. Díky němu dostal admirál IsorokuJamamoto(ToširóMifune) zelenou k provedení jeho plánu vnutit rozhodující bitvu americkému loďstvu a zničit ho, zejména amerických letadlových lodí, čímž by následně Japonsko ovládlo Tichý oceán a přinutilo by Spojené státy k míru.

Děj se poté přenáší z Jamamotovy zahrady do Honolulu, kde poukazuje na velmi podstatnou okolnost, totiž, že Američané rozluštili japonské námořní kódy. To jim pak umožnilo zjistit, kde a víceméně i s jakou silou Jamamoto svůj útok plánuje. Zde se seznamujeme s hlavní postavou příběhu kapitánem MatthewemGarthem, představovanou pro Američany doslova ikonickým hercem CharltonemHestonem.

O chvíli později už režisér servíruje pohled (barevný dobový) na flotu v hirošimském zálivu a poté diskusi nad Jamamotovým plánem, který po strategicko-štání linii rozpracoval kapitán Kurošima, jeden z nejlepších japonských stratégů. Debata naznačuje hlavní problémy dvou simultánních útoků: jednoho klamného na Aleuty a druhého, skutečného, na atol Midway: složitost plánu, předpoklad zničení obrany ostrova i případné následky neúspěchu, plynoucí z masivního průmyslového potenciálu USA – tedy porážku císařství. Jamamoto zde proto říká, že jedinou možností, jak v Pacifiku zvítězit, je zničit loďstvo USA u dotyčného atolu.

Poté následuje setkání kpt. Gartha a admirála ChesteraNimitze (Henry Fonda). Během debaty v autě vysvětluje zpravodajec, jak identifikovaly Midway podle rok starého hlášení pilota, který přelétával „nedaleko bodu AF,“ přičemž po analýze dospěli k přesvědčení, že se jedná právě o daný atol. Přičemž je navrženo ověření domněnky zasláním falešné zprávy o poruše úpravny vody na ostrov, kterou měli spojaři odvysílat na velitelství v otevřeném vysílání. Pokud se ji podaří zachytit jako soubor hlášení z AF, je tím potvrzeno, že se jedná právě o inkriminovaný cíl. Tím je de facto řečeno vše důležité po zpravodajské linii, příběhu, tvořící předehru samotného dramatu.

Popis japonského plánu útoku je notoricky známý, a i ve filmu je debatě na strategickou mapou věnováno jen málo prostoru, který je ovšem dostačující, jelikož útok postupně ukazuje samotný děj filmu.

K oklamání nepřítele chtěli Japonci klamně zaútočit nejprve na Aleuty a odlákatamerické letadlové lodě na sever. O den později měly japonské letadlové lodi zničit leteckou základnu na Midway a ostrov obsadit. Zároveň počítali s tím, že až Američané poznají, oč japonským stratégům doopravdy šlo, pošlou k atolu své hlavní síly, včetně letadlových lodí. S těmi si pak měl japonský 1. úderný svaz letadlových lodí poradit. Tím Japonci chtěli dosáhnout dvojnásobného vítězství. Získat pro sebe strategický atolMidway a definitivně zničit americkou tichomořskou flotilu.

Jamamotona dosažení svého cílepoužil dosud nevídaný počet válečných lodí: 8 letadlových lodí, 4 těžké a 4 lehké, 11 bitevních lodí, 22 křižníků a 66 torpédoborců. Hladinové loďstvo rozdělil do pěti svazů.

Hlavní skupinou mělo být šest letadlových lodí 1. úderného svazu viceadmirála ČúičiNaguma (James Shigeta), v minulosti použité při útoku naPearlHarbor. Nagumoale mohl využít pouze čtyři z nich. Šókaku byla poškozena během bitvy v Korálovém moři a Zuikakutamtéž ztratila tolik pilotů, že je nebylo Japonsko schopno nahradit.

Kaga, Hirjú a Sorjú v čele s vlajkovou Nagumovou lodí Akagitak zůstaly jedinými letadlovými loděmi, které se mohly bojů u Midwayúčastnit. Mimo to měly důležitou roli sehrát Invazní svaz pro Midway viceadmirála NobutakeKondōa (ConradYama)a Severní svaz viceadmirála Hósógaji, určený k útoku na Aleuty.

Hlavní japonský svaz pod velením Jamamota nakonec do boje nezasáhl. A sám admirál, ač vrchní velitel, během bitvy mohl pouze sledovat, jak řídí bitvu Nagumo, bez možnosti nějak opravit chyby svého podřízeného.[3]

Plán byl založen na okamžiku překvapení a předpokladu že admirál Nimitz své lodě rozmístí k ochraně své nejcennější základny, Havaje.

Nutno říci, že se tu objevuje v pohledech na vojenskou základnu na Midway zajímavá podrobnost výstroje: americká stráž má na hlavě britskou helmu, proslulý „ocelový klobouk“.

Děj se poté zaznamenává pochybnosti na americké straně, zda je Midway skutečný cíl útoku i domněnku, že se ve skutečnosti Japonci blafují a chtějí vlákat americkou flotilu do léčky a zničit ji (což chtěli) a pokusí obsadit Aleuty (což nechtěli).

Objevují se i detaily o nemocech zkušených bojových velitelů u Japonců, případně admirála Williama F. Halseyho (Robert Mitchum), jehož nahradil Raymond A. Spruance.

Po peripetiích kolem zamilovaného pilota wildcatuToma Gartha ml. se konečně přesouvá děj na moře a k Midway. Nervozita během pátrání Catalin po japonské flotile, Jamamotův vztek z náhod, které komplikují jeho výpravu: neuskutečněný letecký průzkum, bouře. Nuda pilotů průzkumných flyingboatů. Odhalení japonské flotily. Celkem reálný pohled na „ticho před bouří“. Formování k boji.

Americké síly byly Japonci dokonale přečísleny. Admirál Nimitz, velitel tichomořské flotily, rozdělil proto své hladinové loďstvo do dvou svazů. Jednak 5 křižníků a 10 torpédoborců poslal pod velením kontradmirála Theobalda na obranu Aleut. Zbývající síly, tedy 3 letadlové lodi, 8 křižníků a 17 torpédoborců poslal k Midway, aby čelily Jamamotovu útoku. Bohužel, viceadmirál Halsey (Robert Mitchum) trpěl jakousi kožní chorobou, roztomilé byly jeho stesky, že nevidí z nemocničního pokoje do přístavu a požadavek na pokácení palmy, jež výhledu brání.

Na svůj post ovšem navrhl dosavadního velitele doprovodných křižníků kontradmirála Spruance (Glenn Ford). Navíc se Nimitz potýkals potížemi kolem letadlových lodí. Měl plně funkční Enterprise a Hornet, ale poškozenou Saratogutou dobou opravovala loděnice ve Spojených státech a k Midway dorazila až po bitvě. Poslední, Yorktown, jak bylo řečeno v předchozích řádcích, byl těžce poškozen v Korálovém moři. Naštěstí doplul až do PearlHarboru. Nimitz rozkázal loděnici, aby zkrátila tříměsíční opravu do tří dnů. Což se podařilo a překvapení, jež zahráli japonští herci ve svých rolích, bylo jistě i ve skutečnosti stejně velké, jako ve filmu.

Síly pro Midway rozdělil Nimitz na operační svaz TF 16 s Enterprise a Hornetemjemuž velel Spruance, operační svaz TF 17 s Yorktownem jemuž velel vítěz z Korálového moře kontradmirál Frank Jack Fletcher (Robert Webber).[4]

Tvůrci filmu dovedně pokryli historické reálie a nedostatek použitelné techniky, případě triků skvěle vyrovnali dokonalým střihem. Skvěle využívali dobových barevných dokumentů. Ty zařazovali do bojových scén a jediné, co prozradilo, že se nejedná o hranou scénu, byla zrnitost filmového materiálu. Diváka až zamrazí, když si uvědomí, že v tom letounu, sekaného na cucky protileteckou municí, prokládanou stopovkami, sedí skutečný pilot.Případně, že ta planoucí loď na obzoru je skutečná Akagi a že v ní umírá výkvět japonského námořnictva. Umocňuje to divácký zážitek, ale zároveň upozorňuje, že příběh na plátně není fantazií tvůrce, ale skutečná dějinná událost.

Co se použité bojové techniky týká, k vidění byly povětšinou skutečná dobová letadla: wildcaty, zera, dauntlessy, betty a další. A také Enterprise, Hornet, dokonce i potopený Yorktown, či legendární Jamato.  Buď v době natáčení stále ještě brázdily oceány a pokud ne, jejich záznam se nacházel ve filmových archivech z 2. světové války a byl tvůrci použit ve filmu o zázraku u Midway.

Realismu ději dodává i ztvárnění nepříjemností, s nimiž se vojáci potkávají od chvíle, kdy lidstvo zjistilo, že nejlepším způsobem, jak zredukovat populaci, je navzájem se pobít. Totiž potíže s vojenským erárem. Nefungující vysílačky na palubě průzkumného japonského letounu, pátrajícího po amerických letadlových lodích. Vadné elektrické spínače, které pošlou torpédo do vody předčasně na amerických dauntlessech.

Ale také vypjaté emoce, jež kolikrát v noci před bojem člověku nedovolí spát.

Závěr

Chtěl-li bych někomu promítnout film přesný co do dobových reálií, dějinných událostí, i použitých záběrů téměř přesný a zároveň ho pobavit, sáhl bych po bitvě u Midway spíš, než po Tora! Tora! Tora!, které je pro normálního diváka poněkud rozvláčné. Film má spád, dobové dokumenty mu dodávají realističnost a pokrývá to nejdůležitější, jež se k neuvěřitelnému vítězství USA váže.

Lze říci, že Bitva o Midway patří k nejlépe zpracovaným válečným filmům v historii kinematografie, společně s Tora! Tora! Tora!, kterým se inspiroval a který jinak pojal děj o něco komplexněji.

Literatura, on-line zdroje

Miloš HUBÁČEK, Pacifik v plamenech, Praha 1990.

Micuo FUČIDA - Masatake OKUMIYA, Midway, rozhodující bitva v Pacifiku, Praha 1990.

http://en.wikipedia.org/wiki/Midway_%28film%29

http://cs.wikipedia.org/wiki/Bitva_u_Midway

http://www.csfd.cz/film/19097-bitva-o-midway/

---

[1]http://www.csfd.cz/film/19097-bitva-o-midway/

[2]Micuo FUČIDA - Masatake OKUMIYA, Midway, rozhodující bitva v Pacifiku, Praha 1990.

[3]Miloš HUBÁČEK, Pacifik v plamenech, Praha 1990, s. 324 – 488.

[4] Tamtéž.

Michail Gorbačov a rozpad SSSR

Motto:
„Jakeši, Jakeši, nemáš skvrnu na pleši. Je to dobré znamení, nic se u nás nemění.“


Úvod

Příčin rozpadu Sovětského svazu a jeho bloku je mnoho a historici se dodnes přou, jaký hlavní důvod

jej vlastně položil na lopatky. Svou roli sehrály národnostní problémy. Potlačováním národní identity nakonec vedlo třeba v prosinci 1986 k demonstraci v kazašské Alma-Atě s protiruským podtextem, boji pobaltských zemí o samostatnost, válce v Čečensku, osamostatnění Gruzie a dalším.
Většinou se ale historici shodují na tom, že to byla především jeho ekonomika, zle atakovaná náklady na zbrojení. Každá trochu podrobnější příručka pro studenty moderních dějin pak uvádí, že je vyvolal grandiosní podvod iniciovaný tehdejším prezidentem USA Ronaldem Reaganem, nazvaný projekt SDI. Pamětníci osmdesátých let pak jistě vzpomínají na školní nástěnky s propagandistickým plakátem, na němž mohli najít schematický plán fungování kosmického protiraketového deštníku „vrahů z Wall Streetu“, doplněný zevrubným porovnáním počtů raket s plochou dráhou letu, mezikontinentálních balistických střel, atomových a neutronových bomb, přičemž na straně SSSR propagandista uváděl mnohem nižší počty oproti skutečnosti a(nejspíš) americkou kontrašpionáží nadhodnocené stavy imperialistů.
Osobně se domnívám, že tento Reaganův tah proti „říši zla“, jak SSSR nazýval, by nemusel uspět, kdyby mu do noty nehrály i další příznivé okolnosti. Tou nejzákladnější potom, dle mého názoru je, že v čele Svazu v jeho počátcích usedl Josif Stalin. Za jeho nejzásadnější chyby (pominu-li nelidské aspekty jeho vládnutí) považuji likvidaci NEPu, násilnou kolektivizaci a centrálně plánované hospodářství, zcela ignorující potřeby státu i principy fungování mezinárodního volného trhu.Jistě, těžké rány plánované ekonomice uštědřila i válka v Afghanistanu a udržování mocenských pozic ve Třetím světě. Ale to jsou už pouze následky, nikoliv příčiny úpadku, který byl nezadržitelný a patrný už v samém závěru „Kobova“[1] železného panování.
Jinými slovy, kdyby bolševické vedení ponechalo možnost podnikat a umožnilo volnou migraci osob alespoň v rámci komunistického bloku, nejspíš by k pádu SSSR nedošlo tak snadno, pokud vůbec. Svou domněnku považuji za podloženou vývojem v ČLR ve stejném období k dnešku. O to markantnější, že Číňané zažívali mnohá utrpení, podobně jako Rusové a zažívají mnohá příkoří ještě dnes, aniž by to mělo podstatnější vliv na vedoucí úlohu tamějšího postmaoistického vedení.
Tato práce však nemá mapovat rozpad Svazu krok za krokem, ale stručně popsat úlohu nejvýraznější osobnosti tohoto procesu, Michaila Gorbačova. Právě jeho reformistické snahy a pojmy Glasnosť, či Perestrojka coby reakce na neutěšený stav země nakonec, ač si to sám nepřál, způsobily pád SSSR.


1. „Gorby“, muž s pleší a skvrnou

První, nač si většina pamětníků Gorbačovových reforem vzpomene, bude dozajista jeho výrazná skvrna na pleši a posléze gorbymánie, která silně ovlivnila komerční kulturu Západu i Východu.
Výrazné mateřské znaménko na pleši nejprve fotografové a propaganda důrazně retušovali. Později se stalo symbolem jeho vlády. Říkalo se, že i Slunce má své skvrny; a samozřejmě se stalo zdrojem hospodského humoru.

1.1 Perestrojka
Svůj part v pádu komunismu tento představitel reformního křídla komunistů začal hrát ve svých 54 letech, když se 11. března 1985 stal generálním tajemníkem KSSS. Post převzal po smrti Konstantina Ustinoviče Černěnka. Stal se první (a také poslední) hlavou SSSR, narozenou po VŘSR.
Za svůj hlavní úkol si stanovil reformovat stagnující Komunistickou stranu Sovětského svazu a státní ekonomiku. Tak po XXVII. sjezdu KSSS v únoru 1986 prostoupila sovětskou a komunistickou propagandu výrazy jako perestrojka („přestavba“), glasnosť („otevřenost“), a uskorenije („zrychlení“ ekonomického vývoje).

1.2 Ekonomické a politické reformy

Ekonomické reformy, měly zvýšit produktivitu práce i životní úroveň obyvatelstva. Vládnoucí špičky a část obyvatelstva je však vnímala negativně.
Nutnost reforem lze ilustrovat údaji o zemědělské výrobě: Průměrné výnosy v letech 1984 a 1986 dosahovaly v SSSR například pouhých 55 procent Polska. Dovoz obilí vzrůstal, z několika milionů tun počátkem roku 60. Let na 25 milionů tun v roce 1979 a tento nedobrý trend rostl takřka exponenciální řadou.[2]
Nejradikálnější reformou zřejmě byla jeho verze, či určitá resuscitace NEPu: zákon o družstvech z května 1987. Umožňoval otevřít si živnost ve službách, podnikat ve výrobě i zahraničním obchodu. Ačkoli původně obsahoval příliš vysoké zdanění a zaměstnanecká omezení, později byl upraven, aby aktivitu soukromého sektoru poněkud více motivoval a nezahubil ji v samých počátcích. Díky tomu se v SSSR objevily po sedmdesáti letech v SSSR první družstevní obchody a restaurace, či manufaktury.
Uvedení glasnosti do praxe pak poněkud rozšířilo mantinely co do svobody slova. V tisku se objevují publicistické články o falšování historie v Stalinské éře, které pronikají i do zemí sovětského bloku[3], případně kritiky fungování komunální a státní správy ve zpravodajských médiích, či otevřené diskuse o utrpení v GULAGu, či sovětských vojáků v Afghanistánu. Povolení otěží v tomto směru mělo zafungovat jako nátlakový mechanizmus proti konzervativcům v KSSS, odmítajících jeho reformy.
Dalším aspektem glasnosti pak bylo propuštění tisíců disidentů, oživení církevního života i návrat některých známých disidentů do země. Gorbačov tak zároveň doufal v širokou podporu obyvatelstva.
K jeho dalším výrazným krokům patřily i jeho požadavky na větší demokratizaci, kupříkladu možnost volby z více kandidátů v lednu 1987. Na XXIX. sjezdu KSSS v červnu o rok později prosadil radikální změny, vedoucí ke snížení dohledu partaje nad orgány státu. V prosinci téhož roku dal podnět Nejvyššímu sovětu SSR ke zřízení Sjezdu lidových zástupců coby nového legislativního sboru.
Během března a dubna následovali první volby v SSSR a 15. března 1990 se „Gorby“ stal prvním prezidentem SSSR.

1.3 Vztah k zahraničí

Příznačnou pro Gorbačovovo období se stala jeho snaha o uvolnění vztahů se Západem a navázání obchodních vztahů. Pověstné je jeho přátelství se západními politiky, jako byl prezident Ronald Reagan, premiérka Margaret Thatcherová, kancléř Helmut Kohl.
Už 11. října 1986 na setkání v islandském Reykjavíku Gorbačov diskutoval s Reaganem o omezení počtu jaderných raket středního doletu v Evropě, což vyústilo v podepsání Smlouvy o likvidaci raket kratšího a středního doletu (INF) příštího roku.To a stažení sovětských vojsk z Afghánistánu roku 1988 výrazně snížilo mezinárodní napětí.
Tentýž rok ovšem oznámil, že Sovětský svaz už nadále nebude reflektovat na takzvanou Brežněvovu doktrínu. Mnozí konzervativci uvnitř strany to považovali za zásadní ústup SSSR z mezinárodních mocenských pozic, jelikož se tímto krokem přestal starat o sféry vlivu, získané Stalinem po 2. světové válce. Prakticky tím dal najevo, že si teď bývalé sovětské satelity mohou dělat, co chtějí, jelikož SSSR nebude zasahovat do jejich vnitřních záležitostí.
To se nakonec ukázalo být zdaleka nejvýznamnějším zahraničněpolitickým reformním rozhodnutím, jelikož to nakonec vedlo i k rozpadu celého sovětského bloku, nekrvavé ukončení vlády komunistických stran v těchto zemích (s výjimkou Rumunska) do roku 1989 a jejich směřování k evropské integraci po roce 2000. Konec sovětské hegemonie nad východní Evropou znamenal de facto i konec studené války.

2. Konec velmoci
Někdy na podzim roku 1990 si nejspíš začal Michail Gorbačov uvědomovat, že jeho reformy jsou příliš rychlé. Ekonomické problémy SSSR přetrvávaly a proces pauperizace mas začal nabírat na rychlosti. Pociťoval také výraznou ztrátu moci, k níž si vydláždil cestu svými vnitropolitickými reformami, stejně tak se na tom podepsaly kádrové změny a mezinárodní ústup ze zemí východního bloku.
Jako obrat proti vlastním reformám by se dalo vnímat jeho odmítnutí tzv. Šatalinova plánu v prosinci 1990, navrhujícího mimo jiné přechod k tržní ekonomice ve shodě s principem hospodářských svobod jednotlivých občanů. Tím si zhoršil vztahy se svazovými republikami i demokraty. Postupně ho začali opouštět jeho věrní a volná místa zaujali stoupenci tvrdé linie.

2.1 Ztráta moci
Rozpad SSSR (a Gorbačovův pád) byl nevyhnutelný ve chvíli, kdy Gorbačov opustil sesterské strany ve Východním bloku odmítnutím Brežněvovy doktríny, čímž v podstatě popřel internacionální charakter komunistického hnutí. Nejen to, ve skutečnosti dal najevo, že SSSR už ani nemá sílu pokračovat ve své existenci, nebo „vývozu komunismu“.
Na jaře roku 1990, kdy na třetím zasedání Sjezdu lidových poslanců padl mocenský monopol KSSS, už byl rozpad Svazu jen otázkou času. Blížící konec si uvědomovala v říjnu 1990 vzniklá skupina Sojuz, složená z konzervativců, z členů KSSS, křesťanů a nacionalistů, kteří by chtěli SSSR zachovat v původní podobě. Michail Gorbačov pro ně představoval společného nepřítele, který ohrozil velmocenské postavení SSSR, jeho ekonomiku i společnost.[4]
Gorbačov reagoval na politickou situaci pokusem posílit své pravomoci vytvořením bezpečnostní rady s účastí armády a policejních složek a zrušením rady prezidentské. Posty obsadila tvrdá levice, například vnitro získal bývalý šéf KGB Boris Pugo.
Za této situace se Eduard Ševarnadze odhodlal k varování: rezignoval na post ministra zahraničí, aby protestoval proti nebezpečí nástupu diktatury.

2.2 Pokus o nový SSSR
Po krvavém potlačení nepokojů v lednu roku 1991 ve Vilniusu a Gorbačovova distancování od vydání rozkazu[5] bylo 17. března 1991 vyhlášeno referendum, v němž měli občané SSSR vyslovit své stanovisko k další existenci SSSR. Více, než 76,2% voličů bylo pro jeho další zachování. Výsledek je to však dosti diskutabilní, jelikožv devíti republikách sice voliči vyslovili souhlas, avšak v Estonsku, Lotyšsku, Litvě, Arménii, Gruzii a Moldávii nacionalisté plebiscit překazili.
Přesto 23. dubna 1991 Gorbačov s předáky těchto republik vyjednával o nové svazové dohodě, jakési ústavě SSSR. Ten se měl změnit v dobrovolný svazek autonomních republik a ústředníorgány měly ztratit velkou část své moci.[6]Na scénu vstoupil 12. června Boris Jelcin jako nový prezidentRuska, Gorbačov měl zůstat v čele SSSR.
Věřil, že otěže vlády drží pevně v rukou. Jak hluboce se mýlí, měl zjistit o pár dní později. Události totiž nabraly úplně jiný směr.

3. Konečná demontáž Sovětského svazu
Sotva dva dny před podpisem svazové smlouvy, tedy 18. srpna 1991, se takzvaný Státní výbor pro výjimečný stav v SSSR, ovládaný skupinou konzervativců, pokusil o puč.

3.1 Nepovedený puč
Výbor vedl například šéf KGB Krjučkov a dokonce i šéf Gorbačovova prezidentského štábu Boldin. Jedním z prvních rozkazů Výboru byl příkaz k zatčení Gorbačova a v moskevských ulicích se objevily tanky. Tehdy nastala i hvězdná hodina Borise Jelcina, který se postavil do čela obránců parlamentu. Už předtím si získal 70 procentní podporu v referendu, jež se lidu Ruské federace dotazovalo, zda má být vytvořena funkce ruského prezidenta.
Armáda, KGB i jednotky ministerstva vnitra ovšem neoplývaly spolehlivostí a tak 22. srpna 1991 pokus o převrat neslavně skončil. Proti pučistům a jejich armádám povstaly davy Moskvanů a v podstatě dali najevo, že dál mohou tanky pokračovat jen přes jejich těla.[7]

3.2 Po puči
Sám Gorbačov se během puče ocitl v roli rukojmího, tři dny od 19. do 21. srpna strávil v domácím vězení na dače.
Po svém návratu k moci zjistil, že ruské vládní síly nejsou loajální vůči němu, nýbrž Borisi Jelcinovi. Poté vyloučil z politbyra množství lidí, někteří skončili ve vězení. Mezi nimi byl i „Gang osmi“, který neúspěšný puč vedl.
Všechny země, vyjma Běloruska, Uzbekistánu, Ázerbájdžánu a Turkmenistánu, proti pokusu o převrat protestovaly. Estonsko a Lotyšsko už měly sovětských excesů dost a puč pro ně byl příležitostí k vyhlášení nezávislosti. Zbývající republiky je následovali během několika týdnů.[8]

3.3 Jelcin nastupuje
Pokus o puč dal Borisi Jelcinovi záminku k zákazučinnostiKSSS na území Ruska. Ostatně, 24. srpna sám Gorbačov této partaji nařídil, aby svoji činnost zastavila a rezignoval na post generálního tajemníka. Po skončení srpnového puče následovali další radikální politickéopatření, jež stále více a více oslabovaly jak Gorbačova, tak SSSR: 6. září 1991 byl rozpuštěn Svaz lidových poslanců, nahradit ho měla Státní rada složená z lídrů republik a Nejvyšší sovět, Státní rada hned 6. září uznala nezávislost pobaltských republik, 4. listopadubyla zrušena všechna celosvazová ministerstva.
Jelcin a jeho lidé cílevědomě likvidovali poslední zbytky bolševického režimu a zaváděli tržní ekonomiku. Následovalo setkání 8. prosince 1991 na dače v Bělověžském pralese, kde „… prezidenti Ruska a Ukrajiny Jelcin a Kravčuk přesvědčili předsedu Nejvyššího sovětu Běloruska Stanislava Šuškeviče, aby souhlasil s rozpuštěním Sovětského svazu a jeho nahrazení volným sdružením, Společenstvím nezávislých států (SNS).“[9]
Tak 21. prosince 1991 jedenáct republik oficiálně prohlásilo, že vznikem SNS přestal existovat SSSR. Formálně svaz zanikl k 31. prosinci 1991. Sám Gorbačov abdikoval 25. prosince 1991.

Závěr
Občan jednoho z postkomunistických států, dnes sdružených v EU Michailu Gorbačovovi musí být za jeho reformy vděčný. Pád totality a nástup demokracie by bez něj nebyl možný. Měl-li bych ale hodnotit Michaila Gorbačova v duchu Machiavelliho Vladaře, nezbylo by mi, než tohoto „muže se skvrnou na pleši“, který se na Západě těší víceméně skvělé pověsti reformátora, demokrata a velkého vůdce, této pověsti zbavit.
Jistě, jeho role v pádu SSSR je nezpochybnitelná. Nelze ale říci, že by své reformy prováděl z altruistických důvodů, stejně jako toto nelze říci o Nikitu Chruščovovi. Provedení reforem mu spíše diktovala ekonomická a politická nutnost mezinárodní i vnitrostátní. Tuto tezi ostatně podporuje i jeho odmítnutí úplného přechodu na tržní ekonomiku, nebo pokus o upevnění moci před srpnovým pučem, případně snaha udržet SSSR za každou cenu pohromadě.
K tomu lze říci, že pokud chtěl udržet celistvost SSSR a zajistit existenci komunistického impéria, měl provádět reformy jen po ekonomické linii, přesvědčit o správnosti svého postupu konzervativce a získat jejich podporu, stejně tak ozbrojených složek státu. Obdobně neměl pouštět z rukou moc v sovětských satelitech, naopak, měl direktivně provádět ekonomické reformy a případně provádět výměnu nepružného starého vedení i v nich.
Vyjednávat se Západem o uvolnění napětí měl pouze z mocenské pozice, nikoliv z pozice reformátora. Dle mého názoru mu pověst demokratického reformátora tohoto druhu spíš uškodila, stejně jako „gorbymánie“, neboť jej z pozice bosse světové supervelmoci v očích veřejnosti degradovala do trapné role jakéhosi hodného strýčka, jehož obličej patří na trička hned vedle pop-artového portrétu Marylin Monroe a plechovek od polévky od AndyhoVarhola.
Chtěl-li si moc udržet alespoň poté, co byla existence SSSR neudržitelná, měl své reformy provádět beze zbytku a nespojovat je nadále s existencí sovětského impéria a KSSS. Také si měl opět jednoznačně vybrat strany a nelavírovat oportunisticky na politických vlnách ve chvíli, kdy už kompromisy nebyly možné. To znamená, že měl podpořit demokraty, vyšachovat Jelcina, odříznout od moci konzervativce a stát se po rozpadu SSSR prezidentem Ruska, v němž by instaloval prezidentský systém „putinovského“ ražení.
To ovšem neučinil, kormidlo dějin ponechal v rukou jiného kormidelníka, tvrdošíjně se snažil udržet KSSS jednotnou a své reformy hájil jako čisté pojetí leninismu. Když pak byla KSSS po srpnovém puči zakázána, zůstal bez vlivu nejen na ozbrojené složky, ale i na reálnou politiku.
Z pohledu „realpolitik“ naopak sehrál smutnou roli principála krachujícího cirkusu, který marně shání úvěr na další turné: diváci mu sice za jeho snahu tleskají, ovšem bankovní domy nechávají peněženky zavřené.Do cirkusové menažerie bez direktora, zvěřince a artistů by totiž investoval jen naprostý šílenec.

Použitá literatura
Foto: Wikipedia

Jiří VYKOUKAL a kol., Vznik, vývoj a rozpad sovětského bloku 1944-1989, Praha 2000
Brian CROZIER, Vzestup a pád sovětské říše, Praha 2004
Milan ŠVANKMAJER a kol., Dějiny Ruska, Praha 1995
Alan BULLOCK, Hitler a Stalin - Paralelní životopisy, Praha 2005
http://zahranicni.ihned.cz/c1-52609100-srpnovy-pokus-o-puc-v-sssr-obrazove-ohlednuti-za-hvezdnou-hodinou-borise-jelcina
http://diazcastro.blog.idnes.cz/c/401925/Posledni-Sputnik-na-Kube.html

Poznámky

[1] Koba – Gruzínský národní hrdina, jehož jméno jako přezdívku užíval Josif Džugašvili – Stalin. Alan BULLOCK, Hitler a Stalin - Paralelní životopisy, Praha 2005, s. 38.
[2] Milan ŠVANKMAJER a kol., Dějiny Ruska, Praha 1995, s. 394.
[3] Např. mutace časopisu Sputnik, který se stal velmi vyhledávanou tiskovinou. Na Kubě podle vzpomínek nezávislé novinářky Tanii Diaz Castro přestal v roce 1987 vycházet, jelikož jeden z článků popisoval Leninovo údajné varování před Stalinem i důsledky velké čistky. Tania Diaz CASTRO, Poslední sputnik na Kubě, soukromý blog autorky, 2014. On-line: http://diazcastro.blog.idnes.cz/c/401925/Posledni-Sputnik-na-Kube.html
[4] Jiří VYKOUKAL a kol.,Vznik, vývoj a rozpad sovětského bloku 1944-1989, Praha 2000, s. 679.
[5]„Opravdu se zdálo, že o připravovaném rozkazu nevěděl.“ In: Brian CROZIER, Vzestup a pád sovětské říše, Praha 2004, s. 385.
[6]„Koncepci nové svazové smlouvy schválil v polovině července 1991 Sjezd lidových poslanců. Z názvu nového útvaru zmizelo označení socialistický, a (…) podepsání nové svazové smlouvy (…) stanoveno na 20. srpna. Spokojený, že zachránil Sovětský svaz, odjel Gorbačov na dovolenou na Krym.“ In: Jiří VYKOUKAL a kol.,Vznik, vývoj a rozpad sovětského bloku 1944-1989, Praha 2000, s. 680.
[7] Vycházet lze i ze zpravodajských materiálů renomovaných deníků. Obrazové resumé například při 20. výročí puče na serveru Hospodářských novin: http://zahranicni.ihned.cz/c1-52609100-srpnovy-pokus-o-puc-v-sssr-obrazove-ohlednuti-za-hvezdnou-hodinou-borise-jelcina
[8] Jiří VYKOUKAL a kol.,Vznik, vývoj a rozpad sovětského bloku 1944-1989, Praha 2000, s. 681.
[9] Jiří VYKOUKAL a kol.,Vznik, vývoj a rozpad sovětského bloku 1944-1989, Praha 2000, s. 682.