Když revoluční národní výbor
přebíral na konci války moc, nezřídka se stávalo, že v jedné ulici již
vládla už garda a ve druhé fanatičtí nacisté „věšeli zbabělce a defétisty na
lucerny“. V ústeckém muzeu se dochovala v tomto směru velmi poučná
fotografie – mimo jiné – kdy příslušník revoluční gardy s flintou a páskou
na rukávě střeží nájezd na Benešův most, zatímco kolem něj projíždí kolona
německých vojáků. Příslušníci wehrmacht je obvykle nechávali na pokoji, ovšem
waffen SS střílely na vše, co se hnulo. Seznamy obětí jejich střelby leží ve
fondech archivu. Na konci války přes Ústí odcházela do americké okupační zóny
různá tělesa německé branné moci, setkání s nimi byla většinou o
momentálním štěstí.[1]
Když do Ústí přijely první ruské
tanky, ani pak si místní lidé neoddechli. Z Němců, ať už místních, či
z uprchlíků, se stali oběti tvrdé odplaty rudoarmějců i českých
„rabovacích“ gard[2],
leckdy složených z deklasovaných živlů, které neváhaly vykrádat opuštěné
byty, znásilňovat a vraždit. Chyběly zásoby a národní výbor měl co dělat, aby
zajistil základní fungování státní a komunální správy. Situaci komplikovaly
nejen zprávy o zvěrstvech z koncentračních táborů, ale i o údajném
sabotérství wervolfů. Když pak v červnu 1945 explodoval muniční sklad
v Krásném Březně kvůli nedostatku byť jen elementárních bezpečnostních
opatření, hněv davu na sebe nedal dlouho čekat.
Do dějin tyto události vstoupily
jako „Ústecký masakr“. Je otázkou, nakolik se do masakru zapojili sami
Ústečáci. Dodnes také není jasné, kolik obětí si vlastně řádění rabovacích
gard, některých svobodovců a lumpenproletariátu vyžádalo. Mnozí z pamětníků
popisují, že násilnosti na Benešově mostě i jinde ve městě mají na svědomí
svobodovci, členové „rabovacích“ gard a ozbrojené bojůvky.[3] Samozřejmě,
dá se říci, že Češi, kteří bydleli v Ústí, znali své německé sousedy a
ačkoliv mezi ně válka postavila vysokou zeď, minimálně k německým
antifašistům přistupovali právě tak, jak se obvykle k sousedům přistupuje,
tedy se společenskou zdvořilostí.
Argumentem ve prospěch Ústečanů
může být, že byli vděční za pomoc při osvobození města od nacismu. Neprováděli
ho sami Češi, podíl německých antifašistů a dokonce i některých policejních
složek je badateli dostatečně popsán. Už ze samotné podstaty věci to ani jinak
být nemohlo. Aussig, coby říšské území, byl osídlen za války i před ní
především Němci a zdaleka ne všichni si přáli roku 1938 návrat do Reichu.
Deziluze po připojení Sudet k říši a opět během války přispívaly
k jejich vystřízlivění, ačkoliv Sudetengau se vyznačovala velkou
loajalitou obyvatelstva na rozdíl od Reichu samotného navzdory například
zglajchšaltování tradičních spolků, likvidace menších firem, přídělového
systému, sloučení SdP s NSDAP bez automatického převodu členství ve straně[4] a
dalšího.
Lze ale silně pochybovat o
tvrzení, že by se toho dne do násilností nezapojil nikdo z Ústí. Po druhé
světové válce, respektive krátce po jejím ukončení, měli ústečtí Češi
v živé paměti rok 1938 i utrpení let následujících. Exodus českých uprchlíků
byl v říjnu toho roku stejně masivní, jako v roce 1945 odchod Němců.
Netřeba také zdůrazňovat zatýkání antifašistů a inteligence gestapem, popravu
členů odbojové skupiny Úvod - Krušnohoří Bohumila Bachury a Oty Krále[5],
obsazení Tyršova domu NSDAP, gymnázia v ulici České mládeže úřadem
zemského prezidenta Hanse Krebse, potírání českého živlu obecně. Stejně tak
nelze zapomenout další realitu válečných let: přeměnu synagogy
v řeznictví, bombardování a útoky kotlářů v závěru války, totální
nasazení, upřednostňování Němců v protileteckých krytech před ostatními
národy. Ale také propustky přes hranici Protektorátu a šikanu Čechů při bezvýsledném
pokusu o návrat z Protektorátu do Sudet.
Mnohdy ostatně stačí málo, aby
frustrace explodovaly s tragickými následky. Například zadření motoru
způsobené dřevoplynem, snížení přídělu masa v přídělovém systému, který
v Sudetech, na rozdíl od některých jiných částí říše panoval. Stačí, aby
omezení, plynoucí z několika let života v okovech každodenní reality
Sudetengau, padla doslova přes noc, jako se to stalo počátkem května 1945.
Natož pak něco takového, jako zabavení bytu pro novou říšskou elitu, či jen pro
uprchlíky z Východu a, například, umučení členů rodiny ve výslechové
místnosti gestapa.
Domnívám se tedy, že Ústečané se
v roce 1945 mohli podílet na Ústeckém masakru stejně, jako oni „přivandrovalci“
odjinud. Bohužel, policejní vyšetřování tohoto lynče a aktu davové odplaty
nikdo důkladně neprováděl a jsme tedy víceméně odkázání především na
důvěryhodnost pamětníků.[6]
Události v Sudetské župě a
vlastně v celém Protektorátu, potažmo v ČSR od roku 1933 do padesátých
let, kdy odsud odešli poslední odsouvaní Němci, měly obrovský přesah. Ať již
dějinný, nebo čistě v měřítku života obyčejného člověka. Nedotýkaly se jen
Čechů a Němců, ale lidí po celé planetě.
Válečných zajatců od Ruska po
třeba Francii, kteří tu zemřeli při bombardování stejně, jako zdejší
obyvatelstvo, nebo amerických pilotů, kteří bombardování prováděli. Případně
někde v okolí ztroskotali během letecké bitvy o palivo, vyráběné
v Záluží u Mostu a nepřežili péči zdejších branných a policejních složek,
nebo jen rozezlených obyvatel bombardovaných měst.[7]
Lynče, jak vidno, byly
oboustranné. Nebylo ostatně těžké k němu vyprovokovat. Češi měli teroristy
v podobě wervolfů, Němci zase své „padlé civilisty“ během „teroristického“
bombardování Spojenci. Nikdo, žádný národ na světě, ani Češi v Ústí nad
Labem, nejsou proti davové hysterii rozdmýchané šeptandou, utrpením a
propagandou imunní. A to je další, čistě lidský argument, proti tvrzení, že žádný
Ústečan nepozvedl zbraň proti Němcům během 31. července 1945, po nešťastném
výbuchu v Krásném Březně.[8]
Nutno závěrem dodat, že co do
dějinného přesahu, nemůžeme hovořit jen čistě v rovině geopolitické a
národnostní. Témata, jako Benešovy dekrety, anexe Sudet německými silami po
Mnichově, holokaust, mohou při jejich „správném“ aplikování stát leckterého
kandidáta prezidentské křeslo, nemluvě o setrvání leckterého kandidáta
v poslanecké sněmovně. Stejně tak někteří sudetští Němci Čechy nenávidí
stejně, jako Češi nesnesou sudetské Němce.[9]
Máme dvě možnosti na výběr: jednu
symbolizuje pokládání věnečků a růže padající do Labe z Benešova mostu u
pamětní desky. Schází se tu v den výročí masakru malá skupinka těch, co
přežili řádění pouliční lůzy. Rok od roku menší a menší. Místní politická
reprezentace o jejich návštěvě povětšinou neví, a pokud ano, nemá o ně zájem.
Proč taky, masakr si neradi připomínají „ti lidé“ přeci nemluví česky. Prostě,
dávají přednost v setrvání ve funkci a to by mohl ohrozit i jen německy pronesený
pozdrav k těm, kdo jsou v paměti mas jen „mizernými sudeťáky.“[10]
Druhou pak symbolizuje nedávné
požehnání obnoveného renesančního oltáře Biskupem Janem Baxantem
v krásnobřezenském kostele sv. Floriána. Uprostřed aktu se obrátil ke
skupině sudetských Němců a promluvil s nimi dlouze jejich mateřským
jazykem a pak jejich knězi, Němci, umožnil během mše promluvit. Mnohé
z přítomných, starců i lidí mladšího data narození tím dojal k slzám,
Němců, ale i Čechů.[11]
Škoda jen, že snahy o smíření
zůstávají i desítky let po válce stále ještě osamocené, uzavřené ve zdech
pomyslného kostela. Snad se to změní, protože jak známo, národy, které se
nepoučí ze svých chyb, jsou nuceny je v budoucnu opakovat.
Reference
[1] Osvobození Ústí: http://www.usti-nl.cz/dejiny/1945-95/ul-8-2.htm
[2] Revoluční garda měla zkratku RG, odtud překřtěno na Rabovací garda: http://www.usti-nl.cz/dejiny/1945-95/ul-8-4.htm
[3] Uváděná svědectví jsou uložena v Archivu města Ústí nad Labem, sbírka soudobé dokumentace. Anonymní svědectví z 2. srpna 1945 je uloženo ve fondu ONV Ústí n. L. 1945-1949, inv.č. 439
[4] Volker ZIMMERMANN, Sudetští Němci v nacistickém státě 1938–1945 – Politika a nálady obyvatel říšské župy sudetské, Praha 2001, s. 116–119.
[6] Tzv. amnestijní zákon (Zákon č.115/1946 Sb.) toto zabíjení neexkulpoval - vztahoval se jen na „jednání, k němuž došlo od 30. 9. 1938 do 28. 10. 1945 a … které směřovalo ke spravedlivé odplatě za činy okupantů nebo jejich pomahačů“, nikoliv na činy spáchané z "pohnutek nízkých a nečestných". Ve skutečnosti se o amnestii nejednalo, protože za tyto skutky nikdo nebyl souzen. Problematické také je datum, do kdy se tento zákon vztahoval, jelikož se týkal i činů spáchaných po oficiálním konci druhé světové války. Citováno dle: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10150778447-historie-cs/207452801390016-take-vrazdy-privitaly-mir/video/
[7] Martin VESELÝ, Vojenské dějiny Ústecka, Ústí n.L. 2003, s.156 – 174.
[8] http://www.usti-nl.cz/dejiny/1945-95/ul-8-9.htm
[9] Viz například komenty pod článkem o masakru Zdeňka Radvanovského na webu Rosse Hedvíčka: „Ani zminka o vyse uvedenem. Zase si Cesi lzou do kapsy? Nevidi nebo nechteji definujici moment? Slepci, kteri nevidi Kde domov muj? A most se doted jmenuje po Benesovi, ktery tohle svinstvo cele zpusobil. Je to urazka nebo pitomost? A az sedesat let po te na most umistili pametni desku na rezave podlozce, ktera VELMI NEURCITE hovori o jakemsi "nasili". Nehodili nakonec do toho Labe Nemci nejake nevinne Cechy? Kolik desitek let jeste budete lhat? Kolik set let?“ In: http://hedvicek.blog.cz/en/1009/definujici-moment
Prameny a literatura:
Vladimír KAISER a kol., Dějiny města Ústí
nad Labem, Ústí nad Labem 1995. On-line: http://www.usti-nl.cz/dejiny/1945-95/ul-8-9.htm
Jan HAVEL, Vladimír KAISER, Otfrid
PUSTEJOVSKY, Stalo se v Ústí nad Labem 31. července 1945, Memorabilia Ustensis
9, Ústí nad Labem 2005.
Tomáš STANĚK, Poválečné „excesy“ v
českých zemích v roce 1945 a jejich vyšetřování, Sešity Ústavu pro soudobé
dějiny AV ČR 41/2005, s. 151-156.
Tomáš STANĚK, Adrian von ARBURG, Úloha
ústředních státních orgánu při provádění „evakuace“ německého obyvatelstva
(květen až září 1945), 3. Část: Snaha vlády a civilních úřadu o řízení
„divokého odsunu“, in. Soudobé dějiny 3-4/2006 s. 321- 376.
Dušan TOMÁŠEK, Vláda emigrantů, Duben –
listopad 1945, Praha 2009.
Volker ZIMMERMANN, Sudetští Němci v
nacistickém státě 1938–1945 – Politika a nálady obyvatel říšské župy sudetské,
Praha 2001.
Jiří HAVEL, V zájmu pravdy…, Lidové
noviny, 13. 7. 1990.
Vladimír KAISER, Výbuch v Krásném Březně
po 45 letech, in: Dialog (Ústí n. L.), 1990, č. 4, s. 4-5.
Vladimír KAISER, Nové pohledy na
události v Ústí nad Labem 31. července 1945, in: Češi a Němci, historická tabu,
Praha 1995.
Martin VESELÝ, Vojenské dějiny Ústecka, Ústí n.L. 2003.
Martin VESELÝ, Sudetská župa jako protiletecký kryt říše? (1939 - 1945), Ústí n. L. 2011.
Tomáš STANĚK, Co se stalo v Ústí nad
Labem 31. července 1945, in: Dějiny a současnost, 1990, č. 2, s. 48-51.
Zdeněk RADVANOVSKÝ, Na hladinu Labe
vyplouvala mrtvá těla, in: Severočeské noviny, 27. 7. 1993, s. 4.
Jiří ŘÍHA, Výbuch v Krásném Březně,
On-line: http://www.zasvobodu.cz/clanek.php?c=225
Franz CHOCHOLATÝ GRÖGER, Výbuch v
Krásném Březně 31. 7. 1945 a krvavé události v Ústí nad Labem, on-line: http://nassmer.blogspot.cz/2010/07/vybuch-v-krasnem-brezne-3171945-krvave.html
