Masakr na mostě a biskupské gesto

Když revoluční národní výbor přebíral na konci války moc, nezřídka se stávalo, že v jedné ulici již vládla už garda a ve druhé fanatičtí nacisté „věšeli zbabělce a defétisty na lucerny“. V ústeckém muzeu se dochovala v tomto směru velmi poučná fotografie – mimo jiné – kdy příslušník revoluční gardy s flintou a páskou na rukávě střeží nájezd na Benešův most, zatímco kolem něj projíždí kolona německých vojáků. Příslušníci wehrmacht je obvykle nechávali na pokoji, ovšem waffen SS střílely na vše, co se hnulo. Seznamy obětí jejich střelby leží ve fondech archivu. Na konci války přes Ústí odcházela do americké okupační zóny různá tělesa německé branné moci, setkání s nimi byla většinou o momentálním štěstí.[1]

Když do Ústí přijely první ruské tanky, ani pak si místní lidé neoddechli. Z Němců, ať už místních, či z uprchlíků, se stali oběti tvrdé odplaty rudoarmějců i českých „rabovacích“ gard[2], leckdy složených z deklasovaných živlů, které neváhaly vykrádat opuštěné byty, znásilňovat a vraždit. Chyběly zásoby a národní výbor měl co dělat, aby zajistil základní fungování státní a komunální správy. Situaci komplikovaly nejen zprávy o zvěrstvech z koncentračních táborů, ale i o údajném sabotérství wervolfů. Když pak v červnu 1945 explodoval muniční sklad v Krásném Březně kvůli nedostatku byť jen elementárních bezpečnostních opatření, hněv davu na sebe nedal dlouho čekat.

Do dějin tyto události vstoupily jako „Ústecký masakr“. Je otázkou, nakolik se do masakru zapojili sami Ústečáci. Dodnes také není jasné, kolik obětí si vlastně řádění rabovacích gard, některých svobodovců a lumpenproletariátu vyžádalo. Mnozí z pamětníků popisují, že násilnosti na Benešově mostě i jinde ve městě mají na svědomí svobodovci, členové „rabovacích“ gard a ozbrojené bojůvky.[3] Samozřejmě, dá se říci, že Češi, kteří bydleli v Ústí, znali své německé sousedy a ačkoliv mezi ně válka postavila vysokou zeď, minimálně k německým antifašistům přistupovali právě tak, jak se obvykle k sousedům přistupuje, tedy se společenskou zdvořilostí.

Argumentem ve prospěch Ústečanů může být, že byli vděční za pomoc při osvobození města od nacismu. Neprováděli ho sami Češi, podíl německých antifašistů a dokonce i některých policejních složek je badateli dostatečně popsán. Už ze samotné podstaty věci to ani jinak být nemohlo. Aussig, coby říšské území, byl osídlen za války i před ní především Němci a zdaleka ne všichni si přáli roku 1938 návrat do Reichu. Deziluze po připojení Sudet k říši a opět během války přispívaly k jejich vystřízlivění, ačkoliv Sudetengau se vyznačovala velkou loajalitou obyvatelstva na rozdíl od Reichu samotného navzdory například zglajchšaltování tradičních spolků, likvidace menších firem, přídělového systému, sloučení SdP s NSDAP bez automatického převodu členství ve straně[4] a dalšího.

Lze ale silně pochybovat o tvrzení, že by se toho dne do násilností nezapojil nikdo z Ústí. Po druhé světové válce, respektive krátce po jejím ukončení, měli ústečtí Češi v živé paměti rok 1938 i utrpení let následujících. Exodus českých uprchlíků byl v říjnu toho roku stejně masivní, jako v roce 1945 odchod Němců. Netřeba také zdůrazňovat zatýkání antifašistů a inteligence gestapem, popravu členů odbojové skupiny Úvod - Krušnohoří Bohumila Bachury a Oty Krále[5], obsazení Tyršova domu NSDAP, gymnázia v ulici České mládeže úřadem zemského prezidenta Hanse Krebse, potírání českého živlu obecně. Stejně tak nelze zapomenout další realitu válečných let: přeměnu synagogy v řeznictví, bombardování a útoky kotlářů v závěru války, totální nasazení, upřednostňování Němců v protileteckých krytech před ostatními národy. Ale také propustky přes hranici Protektorátu a šikanu Čechů při bezvýsledném pokusu o návrat z Protektorátu do Sudet.

Mnohdy ostatně stačí málo, aby frustrace explodovaly s tragickými následky. Například zadření motoru způsobené dřevoplynem, snížení přídělu masa v přídělovém systému, který v Sudetech, na rozdíl od některých jiných částí říše panoval. Stačí, aby omezení, plynoucí z několika let života v okovech každodenní reality Sudetengau, padla doslova přes noc, jako se to stalo počátkem května 1945. Natož pak něco takového, jako zabavení bytu pro novou říšskou elitu, či jen pro uprchlíky z Východu a, například, umučení členů rodiny ve výslechové místnosti gestapa.

Domnívám se tedy, že Ústečané se v roce 1945 mohli podílet na Ústeckém masakru stejně, jako oni „přivandrovalci“ odjinud. Bohužel, policejní vyšetřování tohoto lynče a aktu davové odplaty nikdo důkladně neprováděl a jsme tedy víceméně odkázání především na důvěryhodnost pamětníků.[6]

Události v Sudetské župě a vlastně v celém Protektorátu, potažmo v ČSR od roku 1933 do padesátých let, kdy odsud odešli poslední odsouvaní Němci, měly obrovský přesah. Ať již dějinný, nebo čistě v měřítku života obyčejného člověka. Nedotýkaly se jen Čechů a Němců, ale lidí po celé planetě.

Válečných zajatců od Ruska po třeba Francii, kteří tu zemřeli při bombardování stejně, jako zdejší obyvatelstvo, nebo amerických pilotů, kteří bombardování prováděli. Případně někde v okolí ztroskotali během letecké bitvy o palivo, vyráběné v Záluží u Mostu a nepřežili péči zdejších branných a policejních složek, nebo jen rozezlených obyvatel bombardovaných měst.[7]

Lynče, jak vidno, byly oboustranné. Nebylo ostatně těžké k němu vyprovokovat. Češi měli teroristy v podobě wervolfů, Němci zase své „padlé civilisty“ během „teroristického“ bombardování Spojenci. Nikdo, žádný národ na světě, ani Češi v Ústí nad Labem, nejsou proti davové hysterii rozdmýchané šeptandou, utrpením a propagandou imunní. A to je další, čistě lidský argument, proti tvrzení, že žádný Ústečan nepozvedl zbraň proti Němcům během 31. července 1945, po nešťastném výbuchu v Krásném Březně.[8] 

Nutno závěrem dodat, že co do dějinného přesahu, nemůžeme hovořit jen čistě v rovině geopolitické a národnostní. Témata, jako Benešovy dekrety, anexe Sudet německými silami po Mnichově, holokaust, mohou při jejich „správném“ aplikování stát leckterého kandidáta prezidentské křeslo, nemluvě o setrvání leckterého kandidáta v poslanecké sněmovně. Stejně tak někteří sudetští Němci Čechy nenávidí stejně, jako Češi nesnesou sudetské Němce.[9] 

Máme dvě možnosti na výběr: jednu symbolizuje pokládání věnečků a růže padající do Labe z Benešova mostu u pamětní desky. Schází se tu v den výročí masakru malá skupinka těch, co přežili řádění pouliční lůzy. Rok od roku menší a menší. Místní politická reprezentace o jejich návštěvě povětšinou neví, a pokud ano, nemá o ně zájem. Proč taky, masakr si neradi připomínají „ti lidé“ přeci nemluví česky. Prostě, dávají přednost v setrvání ve funkci a to by mohl ohrozit i jen německy pronesený pozdrav k těm, kdo jsou v paměti mas jen „mizernými sudeťáky.“[10]

Druhou pak symbolizuje nedávné požehnání obnoveného renesančního oltáře Biskupem Janem Baxantem v krásnobřezenském kostele sv. Floriána. Uprostřed aktu se obrátil ke skupině sudetských Němců a promluvil s nimi dlouze jejich mateřským jazykem a pak jejich knězi, Němci, umožnil během mše promluvit. Mnohé z přítomných, starců i lidí mladšího data narození tím dojal k slzám, Němců, ale i Čechů.[11] 

Škoda jen, že snahy o smíření zůstávají i desítky let po válce stále ještě osamocené, uzavřené ve zdech pomyslného kostela. Snad se to změní, protože jak známo, národy, které se nepoučí ze svých chyb, jsou nuceny je v budoucnu opakovat.

Reference

[1] Osvobození Ústí: http://www.usti-nl.cz/dejiny/1945-95/ul-8-2.htm

[2] Revoluční garda měla zkratku RG, odtud překřtěno na Rabovací garda: http://www.usti-nl.cz/dejiny/1945-95/ul-8-4.htm

[3] Uváděná svědectví jsou uložena v Archivu města Ústí nad Labem, sbírka soudobé dokumentace. Anonymní svědectví z 2. srpna 1945 je uloženo ve fondu ONV Ústí n. L. 1945-1949, inv.č. 439

[4] Volker ZIMMERMANN, Sudetští Němci v nacistickém státě 1938–1945 – Politika a nálady obyvatel říšské župy sudetské, Praha 2001, s. 116–119. 

[5] http://www.usti-nl.cz/dejiny/1938-45/ul-7-14.htm, http://www.usti-nl.cz/dejiny/1938-45/ul-7-15.htm

[6] Tzv. amnestijní zákon (Zákon č.115/1946 Sb.) toto zabíjení neexkulpoval - vztahoval se jen na „jednání, k němuž došlo od 30. 9. 1938 do 28. 10. 1945 a … které směřovalo ke spravedlivé odplatě za činy okupantů nebo jejich pomahačů“, nikoliv na činy spáchané z "pohnutek nízkých a nečestných". Ve skutečnosti se o amnestii nejednalo, protože za tyto skutky nikdo nebyl souzen. Problematické také je datum, do kdy se tento zákon vztahoval, jelikož se týkal i činů spáchaných po oficiálním konci druhé světové války. Citováno dle: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10150778447-historie-cs/207452801390016-take-vrazdy-privitaly-mir/video/

[7] Martin VESELÝ, Vojenské dějiny Ústecka, Ústí n.L. 2003, s.156 – 174.

[8] http://www.usti-nl.cz/dejiny/1945-95/ul-8-9.htm

[9] Viz například komenty pod článkem o masakru Zdeňka Radvanovského na webu Rosse Hedvíčka: „Ani zminka o vyse uvedenem. Zase si Cesi lzou do kapsy? Nevidi nebo nechteji definujici moment? Slepci, kteri nevidi Kde domov muj? A most se doted jmenuje po Benesovi, ktery tohle svinstvo cele zpusobil. Je to urazka nebo pitomost? A az sedesat let po te na most umistili pametni desku na rezave podlozce, ktera VELMI NEURCITE hovori o jakemsi "nasili". Nehodili nakonec do toho Labe Nemci nejake nevinne Cechy? Kolik desitek let jeste budete lhat? Kolik set let?“ In: http://hedvicek.blog.cz/en/1009/definujici-moment

[10] http://ustecky.denik.cz/zpravy_region/ustecti-nemci-si-pripomneli-masakr-na-moste-20140801.html

[11] http://ustecky.denik.cz/zpravy_region/vzacny-alabastrovy-oltar-pozehnal-biskup-jan-baxant-20141130.html

Prameny a literatura:

Vladimír KAISER a kol., Dějiny města Ústí nad Labem, Ústí nad Labem 1995. On-line: http://www.usti-nl.cz/dejiny/1945-95/ul-8-9.htm

Jan HAVEL, Vladimír KAISER, Otfrid PUSTEJOVSKY, Stalo se v Ústí nad Labem 31. července 1945, Memorabilia Ustensis 9, Ústí nad Labem 2005.

Tomáš STANĚK, Poválečné „excesy“ v českých zemích v roce 1945 a jejich vyšetřování, Sešity Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR 41/2005, s. 151-156.

Tomáš STANĚK, Adrian von ARBURG, Úloha ústředních státních orgánu při provádění „evakuace“ německého obyvatelstva (květen až září 1945), 3. Část: Snaha vlády a civilních úřadu o řízení „divokého odsunu“, in. Soudobé dějiny 3-4/2006 s. 321- 376.

Dušan TOMÁŠEK, Vláda emigrantů, Duben – listopad 1945, Praha 2009.

Volker ZIMMERMANN, Sudetští Němci v nacistickém státě 1938–1945 – Politika a nálady obyvatel říšské župy sudetské, Praha 2001.

Jiří HAVEL, V zájmu pravdy…, Lidové noviny, 13. 7. 1990.

Vladimír KAISER, Výbuch v Krásném Březně po 45 letech, in: Dialog (Ústí n. L.), 1990, č. 4, s. 4-5.

Vladimír KAISER, Nové pohledy na události v Ústí nad Labem 31. července 1945, in: Češi a Němci, historická tabu, Praha 1995.

Martin VESELÝ, Vojenské dějiny Ústecka, Ústí n.L. 2003.

Martin VESELÝ, Sudetská župa jako protiletecký kryt říše? (1939 - 1945), Ústí n. L. 2011.

Tomáš STANĚK, Co se stalo v Ústí nad Labem 31. července 1945, in: Dějiny a současnost, 1990, č. 2, s. 48-51.

Zdeněk RADVANOVSKÝ, Na hladinu Labe vyplouvala mrtvá těla, in: Severočeské noviny, 27. 7. 1993, s. 4.

Jiří ŘÍHA, Výbuch v Krásném Březně, On-line: http://www.zasvobodu.cz/clanek.php?c=225

Franz CHOCHOLATÝ GRÖGER, Výbuch v Krásném Březně 31. 7. 1945 a krvavé události v Ústí nad Labem,   on-line: http://nassmer.blogspot.cz/2010/07/vybuch-v-krasnem-brezne-3171945-krvave.html

http://hedvicek.blog.cz/en/1009/definujici-moment

http://ustecky.denik.cz/zpravy_region/ustecti-nemci-si-pripomneli-masakr-na-moste-20140801.html

http://ustecky.denik.cz/zpravy_region/vzacny-alabastrovy-oltar-pozehnal-biskup-jan-baxant-20141130.html

http://www.cs-magazin.com/2005-09/articles/cs050943.htm

http://www.cs-magazin.com/2005-09/articles/cs050944.htm

Dvojí pohled na Chuchelskou pranici

Obsah

I. Úvod

II. Chuchelská pranice

III. Rozdílné interpretace

IIIa. Zpráva deníku Bohemia

IIIb. Zpráva Národních listů

IV. Rozbor textů

V. Závěr

VI. Literatura, Prameny

I. Úvod

Českoněmecký spor má své kořeny dlouho před revolucí roku 1848. Pomalu k němu dorůstal během předchozích staletí, aby pak během revolučního roku nezadržitelně vyrostl do stavu, setrvalé vzájemné nechuti, až nenávisti.

Jestliže ale před revolučním obdobím existoval jakýsi česko-německý intelektuální spor, pak jej revoluce 1848/1849 prohloubil strach z budoucnosti, kterou si oba národy obzvlášť v Čechách představovaly zcela odlišně.

Češi chtěli získat vliv na dění v rakouské monarchii, proměněné na federalistických a austroslavistických principech. Naopak čeští Němci snili o velkoněmeckém sjednocení, včetně českých a alpských zemí. Představy Čechů a Němců, týkající se blízké politické budoucnosti byly zcela protichůdné a nedávaly žádný prostor ke smíru. Krizi vztahů prohlubovala i nešikovná politika císařské vlády, která přistupovala ke každému národu odlišně, příkladem toho může být vyhovění uherským požadavkům a takřka neústupný postup proti Čechům, ale i Němcům. 

Události revolučního roku a poté následujících období změnily nejasné pocity národní sounáležitosti ve zřetelné sebeuvědomění obou národů a v politický program. Lze říci, že revoluce v Rakousku a v českých zemích napomohla ke zformování obou národů a definovala politické chápání pojmu „národ“ v duchu nacionalismu. Proti němu, jak předpovídal František Palacký v roce 1849, bylo zbytečné „… všechno stavění hrází,“ jelikož „… všeliké výmysly a prostředky lidské proti němu neměly by lepšího účinku nežli foukání proti větru, kterýmž jeho směr ani odvrátiti ani změniti se nedá.“ [1] Notoricky známé je Palackého tzv. Psaní do Frankfurtu[2], v němž odmítl zúčastnit se těchto voleb s tím, že podstata českého snažení o vlastní identitu by tímto byla smazána.[3]
Během revoluce Češi a Němci prožívali dramatický politický rozchod, který se v 60. letech 19. století po obnovení ústavnosti a prohloubení politické liberalizace změnil v neustále trvající státoprávní a národnostní boj, v němž aktivněji vystupovali Češi, jelikož chtěli změnit jim nevyhovující podmínky. Od 60. let 19. století koncept národní identity zvítězil jak na české, tak i na německé straně, aby přivedl v roce 1918 habsburskou monarchii k pádu a o dvacet let později Evropu k patologickým excesům během 2. sv. války.

II. Chuchelská pranice

Pnutí mezi oběma národy přiživila Stremayrova jazyková nařízení. Ty roku 1880, 19. dubna pro Čechy a 28. dubna pro Moravu, vydala vláda Eduarda Taaffeho (ministr vnitra Eduard Taaffe a ministr spravedlnost Karl von Stremayr). Zajišťovala rovnoprávné postavení češtiny pro komunikaci se státními úřady. Podle nich byl státní úřad povinen odpovědět na žádost v jazyce podání.

Název pro incident v Chuchli z úterý 28. června 1881, tedy Chuchelská pranice, též Chuchelská bitka, Chuchelská řež, německy Kuchelbader Schlacht, se jako název pro tento incident ustálila v roce 1930, kdy vydal svou stejnojmennou reportáž Egon Erwin Kisch.

Ten den napadli německé studenty čeští studenti ve výletní horní restauraci v Chuchelských lázních. [4] Jejich bitka souvisela s bojem o rozdělení pražské Karlo-Ferdinandovy univerzity, k němuž došlo následujícího roku. Několik německých studentů bylo zraněno, mezi nimi i Heinrich Lumpe z Ústí nad Labem, budoucí zakladatel Lumpeparku, pozdější zoo.

Vyučující na Karlo-Ferdinandově univerzitě původně přednášeli v latině. Nahradila ji postupně němčina. Od roku 1748 se přednášelo již jen v němčině. V 60. letech již ale v Praze převažovalo českojazyčné obyvatelstvo a proto čeští politici usilovali o dvojjazyčnost univerzity.

Rakouská Říšská rada nakonec rozhodla 31. května 1881 o rozdělení univerzity na českou a německou část. To ovšem němečtí i čeští studenti odmítli. Němci měli obavy, že jejich část univerzity ztratí význam, obdobně jako u Polytechnického institutu rozděleného v roce 1869. Čeští studenti si pak rozdělení nepřáli, jelikož měli na škole většinu od roku 1870. Situaci od poloviny června 1881 zkomplikovalo nacionálně rozbouřené ovzduší během, když při volbách do obchodní komory v Praze kvůli volebnímu řádu neměli Češi žádnou šanci získat v ní výraznější zastoupení. Napětí dostoupilo vrcholu v pondělí 27. června 1881 po zveřejnění výsledků voleb do obchodní komory. Ten den navíc začínala výroční slavnost německého studentského svazu Corps Austria, spojená s demonstrativní jízdou městem v uniformách svazu. To Češi považovali přirozeně za provokaci, a studenti obzvlášť. V úterý se strhla ona chuchelská řež. Její průběh je dost popsán v dobovém tisku. Rozdílná interpretace události je pro danou dobu typická.

III. Rozdílné interpretace

IIIa. Zpráva deníku Bohemia

(originál: Blutige Krawalle, in: Bohemia 54/177, 29. 6. 1881, s. 5–6, přeložil Tomáš Okurka)

Krvavé výtržnosti

Výtržnosti, které se už delší dobu obracejí z české strany proti zdejším příslušníkům německých studentských spolků, se včera odpoledne opět opakovaly. Tentokrát byla místem konání Chuchle, oblíbené výletní místo Pražanů. U příležitosti dvacátého výročí založení tam včera v 10 hodin dopoledne akademický spolek Austria, další pražské spolky a zástupci právě zde přebývajících spolků podnikli výlet zvláštním parníkem. Společnost se usadila v zahradě horní restaurace a dobře se bavila. Odpoledne tam zahrála kapela 36. pěšího pluku, kterou si spolky objednaly, a do zahrady přišlo také několik dam a příbuzných členů spolků. Podezřelé bylo, že před vchodem do zahrady restaurace hlídal četník s nasazeným bajonetem a kromě něj bylo možno spatřit ještě další četníky rovněž s nasazenými bajonety. Důvod tohoto opatření byl brzo jasný. Očekávala se totiž opět demonstrace proti německým studentům, a toto očekávání se bohužel potvrdilo. Neboť okolo půl čtvrté začali do chuchelských hostinců přicházet po rotách čeští studenti, a když bylo ve všech zcela plno, táhli v několika skupinách do zahrady, ve které seděli členové Austrie se svými hosty. Náhle se strhnul prudký déšť, členové Austrie se schovali na verandě, zatímco čeští studenti odešli do vestibulu hlavní budovy. Když čeští studenti vytvářeli stále mohutnější zástup a začali urážet německou společnost, odebrali se dva němečtí studenti do Prahy na místodržitelství, aby tam vyhledali pomoc. Do Chuchle byl vyslán jeden komisař a jeden oddíl četnictva. Mezitím dorazil do Chuchle také nespočet dělníků. Déšť ustal, čeští studenti se usadili v zahradě a začali zpívat české písně. Obzvláště důrazně zaznělo „Hrom a peklo našim zrádcům“. Němečtí studenti se chovali zcela klidně a nedbali řvaní provokujících Čechů. Po několika národních písničkách zazpívali Češi také národní hymnu [rakouskou – pozn. T. O.], zvedli se ze svých míst a smekli. Později řekli německým studentům, že měli také vstát, když oni (Češi) zpívali hymnu. Němci prohlásili, že si nenechají nic nakazovat, ale aby příliš nenarušovali mír, pověřili kapelníka, aby zahrál opět hymnu, kterou potom němečtí studenti nadšeně zpívali. Tak panoval po krátkou dobu klid. Náhle přiletěl z míst, kde seděli čeští studenti, mezi německé studenty kus dřeva, aniž by někoho vážněji zranil; ve stejnou dobu se ozvaly výkřiky proti členům studentských spolků: „Čepice dolů“, kterážto výzva nebyla vyslyšena. K princi Janu Thurn-Taxisovi, který pobýval mezi členy studentských spolků, opakovaně směřovaly výkřiky „zrádce národa“ a „pereat“. Na opakovanou žádost německých studentů, aby četnictvo zjednalo pořádek, nechal komisař rozmístit na 20 četníků mezi členy studentských spolků a Čechy. Poté se ozvaly výkřiky: „Němečtí psi, domů!“. Mezi německé studenty byla vhozena sklenice, která zranila pana JUDr. Heinricha Feitise a konseniora spolku Saxonia pana Angerera z Vídně, který zde byl jako host. Touto sklenicí započal všeobecný déšť sklenic. Němečtí studenti se pokoušeli chránit před zraněním tak, že drželi nad svými hlavami židle a ustupovali. Aby unikli napadení, rozhodli se, že pod ochranou četnictva nastoupí na parník a vydají se na cestu zpět. S židlemi nad hlavami se snažili dostat se skrz zfanatizovaný dav k lodi. Ale i tohoto posledního ochranného prostředku, totiž židle, se museli po protestování přispěchavšího hostinského vzdát. Když prchali, létaly na ně sklenice, lahve, kameny, přičemž německý technik pan Lumpe byl zasažen do hlavy těžkým kamenem a padl v bezvědomí k zemi. Náhodou byl poblíž MUDr. Sievert z Greifswaldu (Prusko), jenž muže v bezvědomí, jehož zranění je vážné, zvedl a odnesl k lodi. Německému právníkovi panu Pickovi byla zasazena klackem do hlavy tak silná rána, že také upadl do bezvědomí. Poté co se opět probral, začal jím jeden Čech lomcovat a tlouci ho. Jeho zranění, stejně tak jako dalších dvou Němců, je rovněž vážné. Zatím utíkali neorganizovaným úprkem členové studentských spolků přes železniční náspy, pole, silniční náspy k zalesněným svahům, neustále pronásledováni hulákáním a házením kamení ze strany fanatické lůzy. Jen málo uprchlíků vyvázlo se zdravou kůží. (...) V předchozím textu jsme vylíčili události tak klidně a objektivně, jak jen bylo možné, a zdržíme se zatím jakéhokoli dalšího soudu. Nezaujatí čtenáři si sami budou umět učinit vlastní úsudek. Plody „usmiřovací éry“ začínají zrát.

IIIb. Zpráva Národních listů

(Národní listy 21/155, 29. 6. 1881, s. 2.)

Nezdařená buršácká demonstrace

Po Praze kolovala včera zpráva, všeobecně rozšířená, že buršové hodlají podniknouti demonstrativně výlet do Chuchle. Aby se k této demonstraci jak náleží připravili, seprali se k 5. hodině ranní, když vyšli z konviktského sálu ze slavnostního komersu, blíže paláce hraběte Clam-Gallasa s tiše okolo jdoucími občany. Pochodili však špatně, musiliť se dáti po důkladném výprasku na útěk, zanechavše své livancové cerevisky na bojišti. Zároveň byla nalezena hůl, v níž byla ukryta dosti dlouhá dýka. Včera dopoledne podnikli buršové v maškarním svém obleku po parníku výlet do Chuchle počtem asi 30, k nimž se přidružilo také několik dam. Odpoledním vlakem odjelo dráhou do Chuchle asi 20 buršů, majíce s sebou hudební kapelu pluku Ziemieckého. Buršáci měli objednanou hostinu ve velké restauraci v lázních, kdež u připravených stolů zasedli. Kuvertů bylo objednáno 80, tolik buršáků však nepřibylo. Odpoledne přijelo také několik set Pražanů, zejmena studentů a jiných intelligentních mužů, kteří taktéž v restauraci zasedli za stoly. Demonstrativní výlet buršáků do ryze české obce pobouřil nemálo uvědomělé občanstvo jak z Chuchle, tak z okolních obcí, které houfně k restauraci se sbíhalo a hlasitým spůsobem svou nevoli dávalo na jevo nad drzým počínáním buršů. Buršáci počínali si čím dál tím vyzývavěji. Tím časem dožádali Čechové zeměpanského komisaře, aby dal hráti rakouskou hymnu. Obecenstvo české obnažilo hlavy a vyslechlo rakouskou hymnu stojíc, kdežto buršáci zůstali ostentativně seděti a nesmekli. To popudilo rozdrážděnou mysl občanstva tím více. Vyzvali buršáky, aby smekli a když někteří dali se do hlasitého smíchu, voláno se všech stran, aby se vzdálili. Mezi tím shromáždilo se před restaurací veliké množství obecenstva, které zaujalo naproti buršákům hrozivé postavení. Po 7. hod. hodil nějaký buršák sklenici do středu českých studentů. Sprosťáctví toto nezůstalo bez odvety a nyní házeny sklenice s obou stran. Buršáci byli nuceni zalézti pod stoly a zabarikadovati se stolicemi. Sklenic bylo rozbito mnoho a konečně byli nuceni buršové kapitulovati a dáti se na útěk. Menší část buršů dala se na útěk směrem k letnímu nádraží, kdež buršové zeď přeskočili. Obecenstvo hrnulo se za nimi. Buršové dali se zahradami a polemi na útěk, jsouce občany okolních obcí pronásledováni. Tak skončila v Chuchli vyzývavá buršácká demonstrace.

IV. Rozbor textů

Oba texty jsou nacionalisty zabarvené. Oba také mají snahu za viníky označit „ty druhé“. Z tónu, jakým jsou články psány, je také patrné, že Němci byli biti a Češi bili. Jinými slovy, že Němci dostali „na držku“ a Češi vyhráli.

Německý text je totiž podivuhodně střízlivý a psán rádoby nestranným stylem, který ponechává na čtenáři, aby si „udělal obrázek sám“. Má také vyvolat dojem české zpupnosti a českého utlačování Němců. Češi jsou líčeni jako krvelačné bestie, které hledali příležitost, jak váženou a mírumilovnou společnost napadnout. Zcela opomíjí fakt, že svolat setkání německého spolku do ryze české Chuchle může být Čechy považováno skutečně za provokaci. Navíc ještě v německých krojích. Ostatně, vyústění setkání se dalo očekávat, už den dopředu se čeští studenti a Češi obecně svolávali inzerátem v Národních listech a ani četnictvo nic neponechalo náhodě a poslalo sem jednotku, která měla shromáždění ochraňovat. Domnívám se však, že četníci se při poskytování ochrany příliš nepřetrhli. Snad aby příští rok "buršáky" nenapadlo sem jezdit zase provokovat.

Český tisk pak také jednoznačně spolkové setkání v Chuchli za provokaci považoval. Popisuje, jak buršové provokativně pochodovali ulicemi, obtěžovali kolemjdoucí a napadali je. Každý nejapný kousek izolované skupinky několika výtržníků označuje za plánovitě připravený a zpupný. Text pak naznačuje, že chuchelská pranice byla logickým vyústěním sledu událostí. Takřka se dme pýchou nad vítězstvím českých vlastenců.

Zajímavé je, že oba texty v pasáži o zpěvu rakouské hymny popisují, jak ti, či oni, zpívali rakouskou hymnu nadšeně, zatímco ti druzí se při ní chovali urážlivě. V tomto směru je český text jednoznačný, a zcela tím manipuluje nejen čtenáře, ale i případného vyšetřovatele incidentu v tom smyslu, že loajalita pisatele i Čechů patří zcela císaři a domu rakouskému.

Německý text se pokouší o totéž ale více neobratně, pasáž: „Němci prohlásili, že si nenechají nic nakazovat, ale aby příliš nenarušovali mír, pověřili kapelníka, aby zahrál opět hymnu,“ naznačuje spíš, že hymnu dali zahrát kvůli udržení klidu a z povinnosti, než ze skutečné loajality a nadšení. I tady je, dle mého názoru, patrná reakce na poměrně nedávné sjednocení Německa a Pangermánské nálady Němců v podunajské monarchii.

Je třeba podotknout, že píseň „Hrom a peklo“, zmiňovaná v německém textu, je ve skutečnosti „Hej, Slované“.

V. Závěr

Ačkoliv národnostní napětí v Praze kvasilo stále, incident byl prvním, který si obě strany naplánovaly. V jeho důsledku pak skončily diskuse o dělení univerzity a ta byla v následujícím roce rozdělena.

K bitce došlo 17 dní po otevření Národního divadla a měsíc a půl před jeho požárem. Dodnes existují konspirační teorie, které souhru náhod dávají do souvislosti s národnostním napětím. Někteří čeští studenti byli za účast na aféře vyloučeni z univerzity[5] a bylo jim znemožněno další akademické působení. Bitka vztahy mezi českým a německým národem jen zhoršila. V Hostinném například reagovali Němci na zprávu o bitce tak, že začali vykazovat Čechy z hostinců. Kvůli tomu se tam česká menšina semkla a založila svůj první spolek. Zahajovací schůzi Němci narušili vniknutím do hostince, kde se konala.[6]

VI. Literatura, Prameny

ZNOJ Milan, HAVRÁNEK Jan, SEKERA Martin (ed.), Český liberalismus. Texty a

osobnosti, Praha 1995, s. 40–47,

PALACKÝ František, Psaní do Frankfurtu, dostupné on-line: http://texty.citanka.cz/palacky/isr2-a.html,

KAISEROVÁ Kristina, Dějiny města Ústí nad Labem, Ústí nad Labem 1995, dostupné on-line: http://www.usti-nl.cz/dejiny/19stol/ul-5-12.htm,

Chuchle Malá XVI., Franta Žáček, František Stehlík: Historický a orientační průvodce Prahou, nakladatelství Františka Stehlíka, 1929, též web Obce Velké Prahy, 1998,

Ondřej Vašata, První český spolek v Hostinnném – Česká menšina ve městě v letech 1884–1918,

LAUBE Roman, Vltavské parníky ve střetnutí u Chuchle roku 1881. In: Miroslav Hubert ed.: Lodě a plavba na střední Vltavě. Praha 2008, s. 101-106.

Čapka František, Dějiny Zemí Koruny České v datech III. vydání, Praha 1999.

http://cs.wikipedia.org/wiki/Chuchelsk%C3%A1_bitka

---

[1] ZNOJ Milan, HAVRÁNEK Jan, SEKERA Martin (ed.), Český liberalismus. Texty a

osobnosti, Praha 1995, s. 40–47.

[2] PALACKÝ František, Psaní do Frankfurtu, dostupné on-line: http://texty.citanka.cz/palacky/isr2-a.html

[3] KAISEROVÁ Kristina, Dějiny města Ústí nad Labem, Ústí nad Labem 1995, dostupné on-line: http://www.usti-nl.cz/dejiny/19stol/ul-5-12.htm

[4] Chuchelské lázně, In: Památky, městská část Praha-Velká Chuchle

[5] http://skip.nkp.cz/Bulletin/Bull07_308.htm

[6] http://krkonose.krnap.cz/index.php?option=com_content&task=view&id=10387&Itemid=32

Vztahy Čechů a Němců za revoluce 1848

Obsah

I. Úvod

II. První týdny revoluce

III. Duben až květen 1848 – zhoršení vztahů

IV. Frankfurtské události

V. Slovanský sjezd

VI. Austroslavismus, panslavismus a Všeslovanský sjezd

VII. Červnové povstání

VIII. Kroměřížský sněm

IX. Závěr

X. Poznámky

XI. Literatura

I. Úvod

Během první poloviny 19. století nabyly vztahy Čechů a Němců spíš charakter sociálního konfliktu. Sami Češi nepociťovali nějaké větší rozdíly, či dokonce odpor proti Němcům, trvale usazeným v zemích Koruny České.

Německá menšina tu ostatně podle německých údajů v roce 1848 tvořila jednu třetinu, podle českých pak čtvrtinu obyvatelstva. V obratu tohoto smýšlení hrál svou roli fakt, že Němci patřili k vládnoucím elitám, a ustanovení němčiny úředním jazykem. Císař Josef II. k tomu ovšem přistoupil především v rámci svých centralistických snah. Tedy z praktických důvodů při správě státu spíš, než že by chtěl neněmecké obyvatelstvo germanizovat. Toto tvrzení je pouze mýtem, stvořeným v 19. století nacionálně cítícími českými intelektuály a podporovaným v dobách první i komunistické republiky. 

Od konce 18. století sílil ekonomický prospěch i význam českého měšťanstva a vznikala česká inteligence měšťanského původu, která byla nositelem liberalismu. ¹⁾ Obě skupiny sice nesli národnostní a jazykové zvýhodnění Němců nelibě, což vedlo k jejich nacionalizaci²⁾, přesto v počátcích revoluce postupovali s Němci na cestě za konstitucí víceméně ve shodě.

Když tedy zpočátku poddaní habsburského císaře toužili po rovnosti národů, chtěli získat podíl na organizování svých věcí uvnitř monarchie spíš na principu konstitučním a zemském. Ovšem ani po ideovém rozchodu Čechů a Němců během přípravy na frankfurtský sněm česká inteligence nestaví na principu nacionálním. Toto lze ostatně vysledovat i ve zprávě o Slovanském sjezdu v Praze v červnu 1848, která kritizuje postup Němců a Maďarů v té době.³⁾

Vypuknutí revoluce mělo své kořeny také v rozporech ekonomických, politických a v občanské nerovnosti. Ekonomickou situaci habsburského státu komplikovaly otázky agrární. Doposud totiž existovalo poddanství a robotní povinnosti a šlechta si tuto výsadu bránila, což značně brzdilo ekonomický rozvoj státu. Když pak mocnářství postihla ekonomická krize, selská povstání na sebe nedala čekat. Armáda je ovšem potlačila se vší rozhodností. ⁴⁾

V souvislosti s rozvojem manufaktur do měst přichází nemajetní lidé a tak vzniká početný proletariát. Ten ovšem žil a pracoval v bídných podmínkách. Dlouhá pracovní doba, špatné osvětlení a větrání, bídné ubytování, nepříliš vydatná strava, či minimální výdělky vyprovokovaly v letech 1843 a 1844 dělnické bouře. Neexistence ústavy a tuhý Metternichovský absolutismus pak znemožňoval významnější politickou realizaci těm, kdo stáli mimo establishment, nebo mu sloužily. Na začátku roku 1848 vypukla revoluce v Itálii a ve Francii. Zapůsobila jako jiskra, která zapálila sud střelného prachu. ⁵⁾

II. První týdny revoluce

Revoluce v Rakouském císařství začala jako liberální petiční hnutí, jehož vídeňští vůdci byli Eduard von Bauernfeld a Alexander Bach. Už 9. března 1848 předali liberálové svou petici dolnorakouskému zemskému sněmu.⁶⁾

Když 13. března 1848 dolnorakouská sněmovna projednávala předložené petice, shromáždil se před její budovou dav. Zásah vojska proti němu si vyžádal pět lidských životů, což vyvolalo propuknutí revoluce. Povstalci začali ve Vídni stavět barikády. Císař Ferdinand I. Metternicha okamžitě propustil, zrušil cenzuru a přislíbil vydání ústavy.⁷⁾

Tyto ústupky sice vídeňské povstalce uklidnily, zároveň však také povzbudily uherskou opozici, kterou vedl Lajos Kossuth a která rovněž zaslala své autonomistické požadavky do Vídně. 11. dubna schválil císař uherské požadavky: Uhry se staly dědičnou konstituční monarchií, získaly větší autonomii, moc uherského krále byla omezena a feudalismus padl úplně.⁸⁾

Již předtím císař 28. března (avšak s platností od 31. března 1849) povolil náboženskou svobodu, snižoval potravinovou daň a v celém císařství zrušil robotu za výkup, čímž si získal na svou stranu široké vrstvy rolníků.⁹⁾

V Praze zpočátku postupovali Češi a Němci ve shodě. Podobně jako ve Vídni se v Praze chopil iniciativy spolek českých a německých radikálních demokratů Český repeal. Usiloval o vydání ústavy, zajištění národnostní rovnoprávnosti a získání občanských svobod. Také chtěl skoncovat s nenáviděným Metternichovským režimem a v podstatě vytvořit buržoazní stát.

Po Praze se objevovali od počátku března letáky, vyjadřující sympatie s italským odbojem a podněcovali v Čechách povstání. První velké veřejné politické setkání se na popud Českého repealu odehrálo 11. března od 18 hodin ve Svatováclavských lázních na Novém Městě pražském. Na tehdejší dobu sem přišlo obrovské množství lidí, stále ještě vládl Metternichův absolutismus a veřejnost kontrolovala Sedlnického policie.

Mnoho lidí muselo zůstat venku. Návrhy liberálů ovšem neodpovídaly tužbám a očekávání lidu, účastníci schůze se tedy usnesli na dalších požadavcích. Ty měly být sepsány a odeslány panovníkovi jako petice. Shodli se na žádosti o vydání ústavy, uspořádání rovnoprávných voleb, povolení demokratických svobod, jako tisku, slova, shromažďování, náboženských vyznání, zrušení robot, organizace práce a mzdy, i požadavky sociální. Vydali návrhy na zřízení obecních samospráv, zrušení cenzury a ustavili Svatováclavský výbor.¹⁰⁾

Scházel se v hostinci „U zlaté husy“ na Koňském trhu. Chodili sem Petr Faster, právník Dr. František Brauner, Pravoslav Trojan. Ti sestavili petici panovníkovi, autorem návrhu byl Brauner. Největší pozornost věnovali hlavně otázkám státoprávním, kladli důraz na rovnoprávnost obou zemských jazyků a na respektování státního práva Koruny české.

„Aby utužen a pojištěn byl svazek mezi zeměmi k České koruně náležejícími, Čechy, Moravou a Slezskem, a ty aby zastávány byly od sněmu, každého roku buď v českém, nebo moravském hlavním městě shromážděného.

Aby tyto země administrativně spojeny byly a zodpovědné politické, právní a finanční centrální úřady aby se v Praze pro ně zavedly.

Aby stavovské zřízení království doplněno bylo svobodně volenými poslanci všech měst a okresů venkovských.

Aby byla úplná rovnoprávnost české národnosti s německou ve všech českých zemích, školách, i úřadech.

Uspořádání soudnictví: zrušení soukromých soudů a zavedení nezávislých okresních úřadů s veřejným ústavním jednáním.

Všeobecné vykoupení z roboty a jiných urbárních povinností, zrušení poddanství, stejné postavení gruntovního majetku z ohledu práv i břemen, bezvýjimečná závaznost k stavu vojenskému losováním a co možná nic delší než čtyřletá služba.

Aby byly zavedeny městské a vesnické obce a ty aby spravovány byly od svobodně zvolených obecních úřadů. Aby byly zřízeny obecní gardy.

Aby se úřady obsazovaly domácím lidem, majícím stejně dokonalou znalost obou v zemi panujících jazyků.

Svoboda tisku s represivními zákony proti nadužívání.

Aby taxovní a kolkovní zákony byly opraveny a potravní daň zrušena.

Svobodné právo shromažďovat se a zadávat přípisy, svatost tajemství dopisů, pojištění osoby proti zatknutí bez předešlého soudního uznání neb dokázání zločinu.

Úplnou svobodu všech náboženských vyznání.“ ¹¹⁾

Text petice pak 14. března výbor předložil k podepsání na Staroměstské radnici, v Měšťanské besedě, v Jednotě ku povzbuzení průmyslu v Čechách a dalších místech. Už 16. března pak bylo vytištěno několik tisíc výtisků petice.

Bohužel, nezkušení čeští delegáti 22. března ve Vídni téměř ničeho nedosáhli. Kabinetní dopis z 23. Března na ně musel zapůsobit jako ledová sprcha. Zatímco Maďaři pod vedením Lajose Kossutha obdrželi vše, čeho se dožadovali, česká deputace dostala jen několik ústupků.

Proto se Svatováclavský výbor v odmítavé reakci znovu sešel 29. března v budově Jednoty ku povznesení průmyslu v Čechách a začal s přípravami druhé petice. V ní odmítl Obnovené zřízení zemské a za většinovou národnost v českých zemích označil Čechy.

Nakonec císař Ferdinand I. vydal 8. dubna další kabinetní list¹²⁾, v němž stanovil zásady voleb do českého zemského sněmu a schválil jazykovou rovnoprávnost češtiny a němčiny.¹³⁾

Splněním velké části revolučních požadavků se situace značně uklidnila. Svatováclavský výbor se přejmenoval na Národní výbor a do jeho čela se dostali čeští liberálové (František Palacký, František Ladislav Rieger, Karel Havlíček Borovský, František August Brauner), kteří zatlačovali do pozadí radikálnější demokraty. Pozici Národního výboru navíc oslabovala skutečnost, že na Moravě a ve Slezsku neměl téměř žádný vliv.¹⁴⁾

III. Duben až květen 1848 – zhoršení vztahů

České Němce císařovo rozhodnutí o rovnoprávnosti češtiny a němčiny znepokojilo. Ti se i proto začali přiklánět k velkoněmecké myšlence a přestali podporovat české liberály.¹⁵⁾ Poté začali vzájemné vztahy Čechů a Němců chladnout, především v dubnu a květnu 1848, kdy jejich vztahy vyostřil František Palacký a členové Národního výboru, kteří odmítli podpořit německé sjednocení a bojkotovali volby do frankfurtského parlamentu.

Němci totiž svolali na konec března sněm do Frankfurtu. Řešili především německou otázku a dohodli se na přípravě voleb do Ústavodárného shromáždění země Německého spolku. Došli také k názoru, že by na závěrečné jednání měli přijet i zástupci Rakouských zemí, tedy i z Čech. Mimo jiné pozvali i Palackého.

Ten ale odmítl a svůj názor v tomto směru prezentoval v tzv. Psaní do Frankfurtu¹⁶⁾ z dubna 1848, podobně ho odmítal i během své činnosti v ústavním výboru říšského sněmu.

Základním rozporem mezi Čechy a Němci se staly především státotvorné ideje. „Nová česká politická reprezentace v čele s Františkem Palackým, Františkem Augustinem Braunerem a Františkem Ladislavem Riegrem usilovala o vytvoření silného federalizovaného Rakouska a nikoliv o rozpuštění českých zemí a Rakouska v novém sjednoceném Německu. Němci z Čech, Moravy a Slezska naopak uvítali možnost rychlého politického sjednocení Německa včetně českých zemí, kterou náhle přinesla revoluce, a do frankfurtského parlamentu vyslali své zástupce,“ uvádí o tom ve své stati Milan Hlavačka. ¹⁷⁾

Jinými slovy, Velkoněmecká koncepce nebyla pro Čechy přijatelná, jelikož mají zájem na zachování Rakouska a jeho přebudování ve federalistickém duchu.

Čeští Němci založili vlastní sdružení Constitutioneller Verein. Češi na to reagovali založením Slovanské lípy. Už 10. a 11. dubna zachvátily obyvatele potyčky. Němci totiž nosili kokardy ve svých národních barvách a Češi je za to uráželi a napadali. To přirozeně shodě mezi Čechy a českými Němci příliš nepomohlo.

Zástupci německých měst, obcí a spolků pak 28. – 30. srpna uspořádali v Teplicích konferenci, ukázalo se ale, že účastníci nemají jednotné názory.

Naopak, kdo frankfurtský sněm poněkud nerealisticky podporoval, byl rakouský kabinet a podnikal kroky k uspořádání voleb do něj, jelikož doufal ve velkoněmecké sjednocení pod vládou rakouského císaře (ad níže).¹⁸⁾

IV. Frankfurtské události

Německo ve sledovaném období existovalo coby volný spolek, či aliance německy mluvících států v čele s Rakouskem a Pruskem. Jak už bylo řečeno, revoluční pnutí ve Francii a Itálii podnítilo revoluce v Bádensku, Bavorsku a Sasku. V Prusku povstal lid především v Berlíně. Na obranu proti vojsku budoval v ulicích barikády. Revolucionáři je udrželi po dva dny. Pruský král nakonec ustoupil. Odvolal vojsko a slíbil novou ústavu.

V čele nových politických sil stanuli především umírnění liberálové. Pro jednání o budoucnosti Německa byl svolán v březnu sněm do Frankfurtu. Na jednání přijeli zástupci německých zemí, jak už bylo řečeno, včetně Čechů, kteří účast odmítli, jelikož pangermánské ideály nesdíleli.

Již 18. května si Němci zvolili parlament, který ve Frankfurtu nad Mohanem v kostele sv. Pavla působil něco přes rok. Lze říci, že Frankfurtský parlament byl prvním pokusem o ústavní sjednocení Německa. Ačkoli v něm mělo zasednout celkem 649 poslanců, působilo v něm z různých důvodů poslanců jen 585. V drtivé většině pocházeli z vyšších vrstev měšťanstva a rozložení tak neodpovídalo sociálně skladbě obyvatelstva (parlament profesorů, p. honorace). Prvním předsedou se stal Heinrich von Gagern.¹⁹⁾

Jeho poslanci vyznávali dva směry, první klasický pangermánský, tzv. velkoněmecké řešení. V jeho rámci měla vzniknout říše, jež by obsahovala hranice někdejší Svaté říše římské národa německého, včetně rakouských českých zemí. To podporoval vládní kabinet habsburského císaře.

Moravský zemský sněm však podpořil odmítavé české stanovisko a upozornil, s ohledem na politickou situaci v německém spolku, že sny, v nichž se rakouský císař stane také císařem německým, jsou veskrze nerealistické a naivní. Rovněž poukázal na ubohou konkurenceschopnost rakouské ekonomiky v případě vytvoření celní unie s Německem.²⁰⁾

Druhé řešení, jak se později ukázalo, mnohem realističtější, bylo řešení maloněmecké, jež účast habsburské monarchie v procesu sjednocení odmítalo a otevíralo cestu Prusku, coby německému hegemonovi.²¹⁾

Mimo to Frankfurtský parlament připravoval novou německou ústavu. Stále zachovávala monarchie. V jejím čele měl stát císař, který by řídil zahraniční politiku a ozbrojené složky státu. Tvorba ústavy, jako ostatně celá činnost parlamentu skončila určitým kompromisem mezi liberály a demokraty. Vedoucí pozici parlament nabídl pruskému králi Bedřichu Vilémovi IV., ten ji však 3. dubna 1849 odmítl, jelikož nechtěl přijmout korunu od revolucionářů. Podle jeho vzoru tak učinila i většina německých panovníků. Tím, byť 29 německých států s ústavou souhlasilo, snahy o konstituci a sjednocení padlo a s nimi i Národní shromáždění od sv. Pavla.²²⁾

Parlament nakonec ve svých sjednocovacích snahách ztroskotal. Svou roli sehrálo vystřízlivění obyvatelstva, partikulární zájmy jednotlivých států, hlavně Pruska a Rakouska i obavy z radikálních demokratů a krveprolití jako kdysi ve Francii.

Radikální demokratičtí poslanci se pokoušeli při povstáních v Sasku, Bádensku a Vestfálsku prosadit přijetí říšské ústavy na jaře 1849. Zpočátku úspěšně, ale tentokrát doutnající revoluci vládnoucí moc za pomoci pruských jednotek rozehnala.

Neuspěl ani pokus o pokračování zasedání ve Stuttgartu, v tzv. kusém parlamentu, württemberské vojsko ho nemilosrdně rozehnalo. Navíc svou moc porážkami revoluce upevnilo i habsburské soustátí.²³⁾

Přestože Národní shromáždění neuspělo, poslanci formulovali v nepřijaté německé říšské ústavě poprvé demokratické ideály, známé z americké ústavy, či z deklarace lidských práv francouzské revoluce. Tedy občanské svobody, rušení feudální závislosti, všeobecné hlasovací právo (pro muže), stanovení vlády parlamentu a další. Revoluce byly poraženy, přesto poměry nebyly stejné. Spolkové státy a Prusko i Rakousko poznaly, že pro svou další existenci ústavu a změnu poměrů potřebují. Vytvořily je, i když bez účasti lidu.²⁴⁾

V. Slovanský sjezd

Svolán byl do Prahy a trval ve dnech 2. až 12. června 1848. Měl ambici sjednotit všechny Slovany, kteří žili v rakouské monarchii. Přípravná schůze na sjezd se konala už 30. dubna, v bytě Jana Erazima Vocela. ²⁵⁾ Účastnilo se jí asi 20 příslušníků české inteligence, aby projednali program Slovanského sjezdu. Měl se zaobírat těmito otázkami:

1.         O významu Slovanů v rakouské říši a o jejich vzájemných poměrech.

2.         O poměru slovanských národů k ostatním národům rakouské říše.

3.         O nynějších poměrech rakouských Slovanů k ostatním Slovanům.

4.         Vyznačení poměrů rakouských Slovanů k ostatním evropským neslovanským národům.²⁶⁾

Po celý květen se do Prahy sjížděli delegáti, vyslaní všemi národními sněmy tehdejších národních hnutí. Jen mezi Jihoslovany ohlásilo svůj příjezd 40 lidí, později tento počet ještě narostl. Sekce Čechů a Slováků ovšem byla zastoupena nejpočetněji, 237 delegáty. Účastnili se i Poláci a Rusíni.²⁷⁾

Sněm pak slavnostně začínal v pátek 2. června bohoslužbou V Týnském chrámu. Odtud pak průvod kráčel na Žofín, kde oficiální část sjezdu zahájil místopředseda přípravného výboru Neuberg, po něm řečnil Palacký, starosta sněmu.²⁸⁾ Během sjezdu pak největší rozruch vyvolalo poněkud radikální vystoupení Karola Liebelta,²⁹⁾ požadující změnu programu a jednacího řádu³⁰⁾ Ostatně, celou dobu trvání sjezd provázely ostré názorové střety mezi stoupenci a odpůrci společného rakouského státu a ideová roztříštěnost. Vzešly z něj především požadavky na federalizaci říše a zrovnoprávnění všech národů uvnitř Rakouska. Sjezd ovšem nikdy nedokončil své jednání, jelikož jej přetrhly červnové pražské události.³¹⁾

Sjezdu se účastnil například i Michail Alexandrovič Bakunin.

VI. Austroslavismus, panslavismus a Všeslovanský sjezd

Proti německému, stále se hrotícímu nacionalistu stál v ostrém kontrastu austroslavismus. Zpočátku spíš vycházel z jisté živelnosti a podvědomě vnímané potřeby jistého jednotícího prvku proti německému živlu, náhle si uvědomujícímu svou národnostní identitu. Politický rozměr mu dal až František Palacký, který spojil myšlenku užší spolupráce slovanských národů s federalistickým pojetím habsburského soustátí. Manifestem austroslavistických nálad se staly dokumenty, které vzešly z Všeslovanského sjezdu v Praze, jehož se účastnili Slované především z habsburské monarchie, totiž Provolání k neslovanským národům v Rakousku³²⁾ a Manifest sjezdu Slovanského k národům Evropským.³³⁾

K austroslavismu se přiklonil i Karel Havlíček Borovský, který zpočátku patřil k příznivcům slavjanofilsko-rusofilské politické teorie, nebo též panslavismu. Po své návštěvě ruského carství seznal, že pod ruským carem národy slovanstva žijí mnohem hůře, než pod rakouským císařem. Austroslavismus ostatně navrhl jako první právě on a to v roce 1846, Palacký jej ovšem rozpracoval do uceleného politického programu. Jako takový byl dost rozšířený mezi českými liberály v první polovině 19. století, podporovali jej i ostatní slovanské národy monarchie.

Základním principem austroslavismu byl předpoklad mírové spolupráce menších slovanských národů Střední Evropy žijících na území mocnářství. Palacký navrhl federaci osmi národních krajů, vedených silnou samosprávou. Ovšem po pádu revoluce v Praze v červnu 1848 přestal být tento program aktuální a ani Všeslovanský sjezd nedoznal zásadních výsledků. ³⁴⁾

Vznik Rakouska-Uherska v roce 1867 tomuto programu zasadilo další ránu, jelikož Slované, na rozdíl od Maďarů, při vyrovnání samosprávu nezískali. Tento politický koncept přetrval až do pádu Rakouska-Uherska v roce 1918.

VII. Červnové povstání

V květnu propukla 1848 ve Vídni revoluce. Obyvatelé, hlavně studenti a dělníci protestovali proti postupu vlády a dvora při řešení poměrů v zemi. Ty totiž od března ustupovali tlaku jen zvolna a dělali jen malé ústupky vzbouřenému lidu. Nejvíce to je patrné na ústavě z 25. dubna. Když v květnu dosáhlo vzbouření vrcholu, císař a dvůr odešli potají z Vídně do Innsbrucku. ³⁵⁾

Do Prahy se poté odebral kníže Windischgrätz, který předtím úspěšně potlačil revoluci v Uhrách, aby v Praze vykonával funkci vrchního velitele v Čechách. Na 7. června uspořádal na Invalidovně vojenskou přehlídku. Pražská posádka si vyměňovala s posádkami jiných měst dopisy, v nichž vzájemně deklarovaly potřebu zasáhnout ve prospěch císaře. Do Prahy zároveň přicestovali z Vídně studenti, aby protestovali proti Windischgrätzovu návratu. Na 9. červan svolali studentskou schůzi, kde Karel Sladkovský navrhoval vytvoření ozbrojené studentské legie. O dva dny později na schůzi v Karolinu navrženo vylepit provolání k obyvatelům Prahy o provedení ozbrojené petice, vzorem měla být obdobná úspěšná akce ve Vídni. ³⁶⁾

Den poté, 12. června 1848 sloužena na Koňském trhu u sochy svatého Václava slavnostní bohoslužba ku sbratření všeho lidu. Přítomny byly tisíce Pražanů středních a nižších vrstev. Obřad měl dodat lidu sebedůvěru, zklidnit ho a především manifestovat jeho pospolitost. Po jeho ukončení účastníci v několika proudech odcházeli. Jeden z průvodů ale napadli císařští vojáci, zemřeli první lidé. Dav se rozprchl s pokřikem: „Vojsko nás napadlo! Stavte barikády!“ Pražané výzvu uposlechli, barikády vyrůstaly po celém městě. Střed města se změnil v několik improvizovaných pevností, hájených barikádníky,³⁷⁾ avšak bez promyšlenějšího strategického plánu, takže armáda ještě do večera téhož dne ovládla strategické objekty.

Po bombardování pravobřežní Prahy se nakonec Pražané 17. června Windischgrätzovi vzdali. Zemský prezident Leopold Lev Thun-Hohenstein rozpustil Národní výbor a ministerský předseda Franz von Pillersdorf ³⁸⁾ zakázal svolat český zemský sněm. Prahu postihla vlna zatýkání i omezení svobody tisku a shromažďování. ³⁹⁾

VIII. Kroměřížský sněm

Původně začal ve Vídni. České země tu zastupovali například František Palacký či František Ladislav Rieger. Hlavním úlohou mělo být vypracování nové ústavy. Proto 31. července rozhodli o jmenování ústavního výboru, o 30 členech, po třech z deseti územních celků. Ti měli návrh ústavy připravit a předložil jej poslancům k projednání a nakonec i ke schválení. Mezitím, 7. září 1848 zrušil císař poddanství. ⁴⁰⁾  

O měsíc později propukla ve Vídni opět revoluce, 6. října. Císař tedy patentem přesunul jednání sněmu do Kroměříže na 15. listopadu, ⁴¹⁾ kde k jeho konání propůjčil svůj zámek olomoucký arcibiskup, ovšem už 10. listopadu bylo zasedání přesunuto až na 22. listopadu. 

Koncem listopadu 1848 se mohlo zdát některým českým politikům, že porážka povstání ve Vídni je především porážkou velkoněmecké ideje v Rakousku, a tím i vítězstvím protifrankfurtských sil.

Docházelo zde v této souvislosti k vzájemným střetům a obviňováním mezi českými a německými poslanci, například v souvislosti s Bakuninovou brožurou Aufruf an

die Slawen, která volala Slovany k revoluci, svržení Rakouska a k vytvoření federace slovanských republik.

Palacký se však obviněním bránil s tím, že právě na Slovanském sjezdu v Praze šlo o to, „…aby byla odvrácena zkáza Rakouska, jež hrozila tenkrát v důsledku frankfurtsko-maďarských plánů.“ Zároveň připomínal, že „… členové Slovanského sjezdu už tenkráte

jako i nyní měli na mysli Rakousko nové, spravedlivé, přirozené, spolek svobodných a stejnoprávných národů pod dědičným mocným císařem.“ ⁴²⁾

Ostatně, již v říjnu 1848 někteří rakouští delegáti reagovali ve frankfurtském shromáždění odmítavě na 2. a 3. paragraf navrhované německé ústavy, že žádná část Německé říše se nesmí spojit ve společný stát s neněmeckou zemí, přičemž s ní může utvořit jen personální unii. Pocity českých poslanců v tomto směru umocnil nový ministerský předseda Felix von Schwarzenberg, když v Kroměříži 27. listopadu 1848 přednesl svůj projev. Který jeho současníci hodnotili jako „vyznání velkorakouské“, znamenající „roztržku s velkoněmeckou myšlenkou“. ⁴³⁾

Velkorakouské a protivelkoněmecké postoje potvrdily i provládní noviny Wiener Zeitung, když 1. prosince 1848 napsaly, že „Frankfurt chce zničit Rakousko, frankfurtské shromáždění se usneslo na takovém nepřátelství (vůči Rakousku), jakého se neodvážil vyslovit Napoleon nebo sardinský král. Frankfurtské shromáždění se takto stalo v současnosti největším nepřítelem rakouské monarchie a tím i Vídně.“ ⁴⁴⁾

Češi, na rozdíl od Němců uvítali Schwarzenbergovo prohlášení souhlasně. Karel Havlíček (Borovský) dokonce považoval usednutí Františka Josefa I. na trůn za „… jeden z nejdůležitějších dnů pro Slovanstvo.“ Předpokládal totiž, že nový císař by mohl rozdělit země Korunby Uherské na národnostním principu a připustit Jihoslovany do Schwarzenbergovy vlády. Proto Havlíček vyslovil naději, že „… nastaly konečně doby, kdy Slovanům počíná spravedlnost se díti.“ ⁴⁵⁾

V Každém případě na sněmu zaznělo několik variant panslavistických, austroslavistických, německorakouských, federalistických a dalších takových podobných myšlenek. Všechny ovšem vyzněly na prázdno, jelikož po potlačení vídeňského vzbouření knížetem Alfredem Windischgrätzem už sněm neměl téměř žádnou skutečnou moc. Vláda Felixe Schwarzenberga s nástupem Františka Josefa I. na trůn připravila vlastní ústavu. Když rakouská armáda potlačila všechny nepokoje a zvítězila i v severní Itálii, byla pozice mladého konzervativního císaře tak silná, že 7. března 1849 vydal manifest o rozpuštění říšského sněmu. Kroměříž obsadila armáda a panovník vydal svou Březnovou ústavu, zvané Oktrojírka.⁴⁶⁾

Ačkoliv zklamán, zásadu zachování Rakouska nadále Havlíček zdůrazňoval, ⁴⁷⁾ trvali na ní ostatně i čeští poslanci ve svém Osvědčení z 21. března 1849.

Po vydání Oktrojírky si čeští demokraté začali uvědomovat škodlivé důsledky rozporů mezi národy rakouské říše a mezi Čechy a Němci, či Maďary a jižními Slovany a Slováky. Ostatně, uvědomovali si to už na přelomu let 1848 až 1849, kdy postupně naznačovali a někdy i přímo vyslovovali možnost, že jednotlivé národy budou ruku v ruce bojovat proti společnému nepříteli. Česko-německé vztahy ilustrují texty německých demokratů v Sasku, kteří pod Bakuninovým vlivem začali psát např. v časopise „Dresdener Zeitung“ příznivěji o Češích. Zároveň přesvědčovali Němce v Čechách, aby zanechali nepřátelství proti Čechům. ⁴⁸⁾

Rozhořčení části německé veřejnosti v Rakousku proti Vídni po 7. březnu 1849, spolu se změnou v názorech české veřejnosti na hnutí Maďarů, vytvářelo v březnu 1849 podmínky pro případnou revoluční spolupráci Němců, Čechů, Poláků a Maďarů na západě i mezi Maďary a částí jižních Slovanů na jihovýchodě. Bohužel, přes to vše nakonec převážil politický princip nacionalismu.

IX. Závěr

Jestliže před revolučním obdobím existoval jakýsi česko-německý intelektuální spor, potom jej během let 1848/1849 prohloubil především strach z budoucnosti, kterou si oba národy obzvlášť v Čechách představovaly zcela odlišně.

Češi chtěli získat vliv na dění v rakouské monarchii, proměněné na federalistických a austroslavistických principech. Naopak čeští Němci snili o velkoněmeckém sjednocení, včetně českých a alpských zemí. Představy Čechů a Němců, týkající se blízké politické budoucnosti byly zcela protichůdné a nedávaly žádný prostor ke smíru. Krizi vztahů prohlubovala i nešikovná politika císařské vlády, která přistupovala ke každému národu odlišně, příkladem toho může být vyhovění uherským požadavkům a takřka neústupný postup proti Čechům, ale i Němcům. 

Události sledovaného období změnily nejasné pocity národní sounáležitosti ve zřetelné sebeuvědomění obou národů a v politický program. Lze říci, že revoluce v Rakousku a v českých zemích napomohla ke zformování obou národů a definovala politické chápání pojmu „národ“ v duchu nacionalismu. Proti němu, jak předpovídal František Palacký v roce 1849, bylo zbytečné „… všechno stavění hrází,“ jelikož „… všeliké výmysly a prostředky lidské proti němu neměly by lepšího účinku nežli foukání proti větru, kterýmž jeho směr ani odvrátiti ani změniti se nedá.“ ⁴⁹⁾

Během revoluce Češi a Němci prožívali dramatický politický rozchod, který se v 60. letech 19. století po obnovení ústavnosti a prohloubení politické liberalizace změnil v neustále trvající státoprávní a národnostní boj, v němž aktivněji vystupovali Češi, jelikož chtěli změnit jim nevyhovující podmínky. Od 60. let 19. století koncept národní identity zvítězil jak na české, tak i na německé straně, aby přivedl v roce 1918 habsburskou monarchii k pádu a o dvacet let později Evropu k patologickým excesům během 2. sv. války.

X. Poznámky

1) VEBER Václav a kol, Dějiny Rakouska, Praha 2002, s. 395–399. Dále jen Veber (2002).

2) ŠTAIF Jiří, Revoluční léta 1848 – 1849 a české země, Praha 1990, s. 7–9. Dále jen Štaif (1990).

3) Zpráwa o sjezdu slowanském, in: Časopis český Museum, 1848, r. XII, díl II., sv. 1, on-line: http://kramerius.mlp.cz/kramerius/MShowPageDoc.do?id=12918&mcp=&s=jpg&author=

4) Štaif (1990), s. 9–13.  

5) Štaif (1990), s.13–15.

6) Veber (2002), s. 402n; Štaif (1990), s. 15–19.

7) Veber (2002), s. 403n.

8) KONTLER László, Dějiny Maďarska, Praha 2001, s. 224 – 229. Dále jen Kontler (2001). 9) Štaif (1990), s. 38.

10) Vojáček Milan, Osmičky v dějinách českých zemí – 1848, Praha 2008, s. 15. Dále jen Vojáček (2008).

11) MALÝ Karel, Vývoj české ústavnosti v letech 1618–1918, Praha 2006, s. 886–888.

12) Vojáček (2008), s. 18 – 19.

13) Štaif (1990), s. 19 – 33

14) Štaif (1990), s. 33 – 39.

15) Štaif (1990), s. 19 – 33

16) ZNOJ Milan, HAVRÁNEK Jan, SEKERA Martin (ed.), Český liberalismus. Texty a

osobnosti, Praha 1995, s. 35–40.

17) HLAVAČKA Milan, Dědictví revoluce 1848 – 1849, Praha 2008, dostupné on-line: http://abicko.avcr.cz/2008/3/04/dedictvi-revoluce-1848-1849.html

18) Štaif (1990), s. 39 – 47.

19) MÜLLER Helmut a kol., Dějiny Německa, Praha 1995, s. 157. Dále jen Müller (1995).

20) Štaif (1990), s. 39 – 47.

21) Müller (1995), s. 160.

22) Müller (1995), s. 159.

23) Müller (1995), s. 159.

24) Müller (1995), s. 159.

25) Zpráwa o sjezdu slowanském, in: Časopis Český Museum, 1848, r. XII, díl II., sv. 1, s. 2. Dále Zpráwa (1848).

26) Zpráwa (1848), s. 24 – 32.

27) ŽÁČEK Václav, Češi a Jihoslované v minulosti, Praha 1975, s. 331.

28) Zpráwa (1848), s. 32.

29) Zpráwa (1848), s. 34.

30) Zpráwa (1848), s. 20.

31) Zpráwa (1848), s. 15 – 16.

32) Zpráwa (1848), s. 18 – 20.

33) Zpráwa (1848), s. 37.

34) Štaif (1990), s. 59 – 68.

35) Štaif (1990), s. 47 – 49.

36) Vojáček (2008), s. 26.

37) Štaif (1990), s. 68 – 91.

38) Vojáček (2008), s. 27.

39) Štaif (1990), s. 68 – 91.

40) Vojáček (2008), s. 38 – 39.

41) Vojáček (2008), s. 42.

42) PALACKÝ František, Spisy drobné I, Praha 1898, s. 90—92.

43 – 44) KOLEJKA Josef, Návrhy na reorganizaci Rakouské říše na říšském sněmu v Kroměříži (listopad 1848 – březen 1849), in: Sborník prací filosofické fakulty brněnské univerzity, 1981, s. 97.

45) TOBOLKA Zdeněk, Karla Havlíčka Borovského Politické spisy II, 1, Praha 1901, s. 231 a 256.

46) http://spcp.prf.cuni.cz/dokument/stadion.htm

47) TOBOLKA Zdeněk, Karla Havlíčka Borovského Politické spisy II, 1, Praha 1901, s. 398.

48) KOLEJKA Josef, Návrhy na reorganizaci Rakouské říše na říšském sněmu v Kroměříži (listopad 1848 – březen 1849), in: Sborník prací filosofické fakulty brněnské univerzity, 1981, s. 97.

49) ZNOJ Milan, HAVRÁNEK Jan, SEKERA Martin (ed.), Český liberalismus. Texty a

osobnosti, Praha 1995, s. 40–47.

XI. Literatura

HLAVAČKA Milan, Dědictví revoluce 1848 – 1849, Praha 2008, dostupné on-line: http://abicko.avcr.cz/2008/3/04/dedictvi-revoluce-1848-1849.html

KAZBUNDA Karel, České hnutí roku 1848, Praha 1929.

KLÍMA Arnošt, Češi a Němci v revoluci 1848 – 1849, Praha 1994.

KOLEJKA Josef, Návrhy na reorganizaci Rakouské říše na říšském sněmu v Kroměříži (listopad 1848 – březen 1849), in: Sborník prací filosofické fakulty brněnské univerzity, 1981.

KLÍMA Arnošt, Češi a Němci v revoluci 1848–1849, Praha 1994.

KOŘALKA Jiří, František Palacký, Praha 1998.

KOŘALKA Jiří, Pozvání do Frankfurtu, Praha 1990.

KONTLER László, Dějiny Maďarska, Praha 2001.

MAHLER Oldřich, BROFT Miroslav, Události pražské v červnu 1848, Praha 1989.

MALÝ Karel, Vývoj české ústavnosti v letech 1618–1918, Praha 2006

MORAVA Jiří, Palacký. Čech – Rakušan – Evropan, Ostrava 1994.

MÜLLER Helmut a kol., Dějiny Německa, Praha 1995

PALACKÝ František, Spisy drobné I, Praha 1898.

SCHELLE Karel, Význam roku 1848 pro vytvoření moderního státního aparátu, Ostrava 2008.

ŠTAIF Jiří, František Palacký. Život, dílo, mýtus, Praha 2009.

ŠTAIF Jiří, Revoluční léta 1848 – 1849 a české země

TOUŽIMSKÝ Josef, Na úsvitě nové doby, Praha 1898.

URBAN Otto, Česká společnost 1848–1918, Praha 1982, s. 22–97. Urban Otto, Kroměřížský sněm 1848–1849, Praha 1998.

URBAN Otto, Kroměřížský sněm 1848 – 1849, Praha 1998.  

VEBER Václav a kol, Dějiny Rakouska, Praha 2002,

Vojáček Milan, Osmičky v dějinách českých zemí – 1848, Praha 2008, s. 15.

Zpráwa o sjezdu slowanském, in: Časopis Český Museum, 1848, r. XII, díl II., sv. 1, on-line: http://kramerius.mlp.cz/kramerius/MShowPageDoc.do?id=12918&mcp=&s=jpg&author=

ZNOJ Milan, HAVRÁNEK Jan, SEKERA Martin (ed.), Český liberalismus. Texty a

osobnosti, Praha 1995

ŽÁČEK Václav, Češi a Jihoslované v minulosti, Praha 1975