Antisemitismus hluboce zakořenil i v českých zemích. Nabýval sice různé podoby, leč jednotné formy. Takto bychom mohli hovořit i o díle českého antisemity Karla Rélinka. Ačkoliv za svého života vyplodil poměrně cenné vzpomínky na pražskou bohému, nelze nakonec než souhlasit s jeho označením za nacistického kolaboranta, průměrného ilustrátora a kreslíře, pouhého „akademického natěrače“, jak jej nazval už Jaroslav Durych v časopisu Rozmach[1]. Dosáhl jisté ojedinělosti, když do svého majetku Adolf Hitler přidal jeho obraz sv. Václava, který nad svatozáří má nacistickou svastiku. Byl to jediný český obraz, který vlastnil. Podrobnější informace o Rélinkovi lze najít ve studii Jiřího Brabce[2] o českém antisemitismu, publikované v Revolver revue.
Ve svých propagandisticko-karikaturických malůvkách však nedokázal překročit ani svůj vlastní stín, natož, aby vymyslel něco originálního. Největší inspirací mu přitom kromě Protokolů byla zhusta zavádějící a lživá tvrzení prof. dr. Augusta Rohlinga, poslance na říšské radě ve Vídni, katolického teologa, vysokoškolského profesora, jednoho z předních antisemitů v habsburském Rakousku, který vědomě falšoval své závěry, nepřesně překládal Talmud, odvolával se na neexistující texty a dopouštěl se při interpretaci dalších závažných prohřešků[3].
V každém případě, Rélink používal jednotný, naprosto standardní kanónefutr. Povětšinou vlastně jen převáděl do grafického zpracování heslovité lži, vyprodukované obskurní literaturou. Ať už je to Zrcadlo židů, nebo Spása světa, a další podobné škváry, vlastně se tu nedozvíme nic nového. Všichni Židé mají nos jak skobu, všichni rádi przní a ponižují nordické Evropanky, falešně přísahají gojim, jsou spojení s bolševiky v Rusku a zednáři na Západě, touží po světovládě, jsou to lakomci, lační peněz. Ikonografie takového zlého žida z Rélinkových malůvek je vlastně naprosto jednotná, ať už má na sobě rakouskou uniformu, nebo smoking milionáře, případně kaftan ubožáka odněkud z Mukačeva. Nos jak skoba, delší, tmavé vlasy a vlnité, zlý úšklebek, nebo úlisný výraz ve tváři. Častokrát má v puse viržinko, uplivuje si před křesťany. Často má vypoulené oči, naznačující šílený pohled. Na prstech špičaté drápy, připravené k zatnutí do bílého masa nevěřícího.
Rélinkovi malůvky ze všeho obviňují židy: z nenávisti ke křesťanům, z upřednostňování svého národa před ostatními, z různých spiknutí, počínaje bolševickým, konče zednářstvím. Na některých obrazech mají postavy kněží a rabínů v ruce nůž, který má vyvolat asociaci, že žid se nebude bát bodnout nevěrce a goje do zad. Další charakteristickou vlastností židů dle Rélinka je snaha zakrýt a utajit učení Talmudu a jeho plánů, což je jeden z charakteristických prvků spiknutí. Do jisté míry jsou metaforické, mají-li ilustrovat výrok, který není zcela jednoduché zobrazit, například snahu o šíření bolševické revoluce, nebo nějaké jiné spiknutí.
V podstatě každý Rélinkův obraz je neoriginálním opakováním univerzálních a stále stejných lží o židovství a židech, podávaný ve stylu bible pauperus, či komiksu. Obrázky jsou to primitivní, hloupé. Odpovídající úrovni žáka prvního stupně základní školy. Čpí z nich nenávist, a nenávist mají šířit. Právě tento primitivismus Rélinkovi už ve dvacátých letech přinesl ono označení za akademického natěrače, v podstatě korespondující s obdobným nazýváním jiného nepovedeného malíře, Adolfa Hitlera, za natěrače pokojů, kterým po jistou dobu byl.
Rélinkovi osudy za okupace pokračují kolaborací s nacistickým režimem, a okupací také končí. V jejím samém závěru spáchal společně se svou ženou sebevraždu. Pouze během okupace mohl své pseudopráce šířit beztrestně, neboť souznělo s oficiální nacistickou propagandou. I poměrně tolerantní první republika s jeho výplody neměla zrovna trpělivost. Již v roce 1925 proběhla v Klementinu Rélinkova výstava kreseb, které měly ilustrovat výroky Talmudu. Knižně bylo vydáno jako Zrcadlo Židů 1925 a 1936. Výstava byla policejně uzavřena a teprve po odstranění některých kreseb znovu otevřena. Ještě v roce 1933 interpeloval poslanec Angelo Goldstein ministra vnitra, že je Zrcadlo Židů stále rozšiřováno.[4] Podobného charakteru jako známější Zrcadlo židů je právě Spása světa, neboli "… úvahy z deníku pravého humanisty s dvaceti celostrannými kresbami". Právě tuto publikaci označil Jiří Brabec za:
„… Zmatený text, jakási směsice anekdot, vulgárních parodií, obscénních historek, musel ovšem také obsahovat útok proti "kabalisticko-kubisticky bolševickému umění". Do politického světa se Rélink vypravil ve dvou publikacích.“[5]
Uznání, ovšem až nacistického režimu, se mu dostalo až roku 1940, kdy na pozvání ministra propagandy Třetí říše Josepha Goebbelse se s delegací českých uměleckých pracovníků zúčastnil propagační cesty po Německu a Nizozemsku. Karel Rélink byl mezi vybranými účastníky.[6]
Oficiálního uznání coby umělce se ovšem Rélinkovi dlouho nedostávalo i přesto, že výstava jeho obrazů a „dokumentů“ Žid–nepřítel lidstva se konala v letech 1939 a 1940 v Praze a dalších městech. Toho se mu dostalo až v březnu 1942, kdy slavnostní vernisáž jeho výstavy Židobolševismus-nepřítel lidstva a jiné obrazy zahájil přední kolaborant, ministr Emanuel Moravec.
V roce 1943 jej jmenovali uměleckým správcem sbírek na hradě Křivoklátu, o dva roky později spáchal s manželkou sebevraždu. Pohřben je na zdejším hřbitově.
Nacistická okupace byla pro Rélinka jistou satisfakcí, uvítal ji s radostí. Patřil k Hitlerovým obdivovatelům, jeho obraz zdobil už výstavu Zrcadlo Židů. Patřil do okruhu antisemitů, kde se často vyskytovali takzvaní "zneuznaní umělci" a různí ambiciózní grafomani, „… kteří se dívali s neskrývanou nenávistí na moderní tvorbu, nedostupnou pro jejich chápání. Hitlerovo tažení proti údajně zvrhlému židovskému umění je utvrzovalo v představě, že příčina jejich neúspěchu spočívá v jakémsi židovském spiknutí. Jejich tuctové práce se proto pohybovaly na okraji literární a dramatické tvorby, bez jakékoli pozornosti kritiky. Rélink pronásledoval nenávistí až patologickou hlavně spolek Mánes, který podle něj zaštiťoval „křovácké internacionální škváry a la Filla, Štyrský, Toyen, Hoffmeister", včetně „gutfreundovské plísně". Na seznam umělců, jež Rélink dehonestoval, patřil známý umělec Špála a další. ˇUkolem historika je odkázat mu místo, jež mu plným právem patří: smetiště dějin.
[1] Jaroslav DURYCH, Akademický natěrač, in: Rozmach, 1. března 1926, s. 1.
[2] Jiří BRABEC, Antisemitská literatura v době nacistické okupace 1939–1945, in: Revolver revue, č. 50/2002, ukázka zde: https://www.holocaust.cz/zdroje/clanky-z-ros-chodese/ros-chodes-2002/prosinec-7/antisemitska-literatura-v-dobe-nacisticke-okupace/
[3] Karel Josef BENEŠ, Umělec a antisemitismus, in: Přítomnost, 8. dubna 1926, s. 202-205. Dostupné on-line zde: http://pritomnost.cz/archiv/cz/1926/1926_8_4.pdf
[4] http://kramerius.nkp.cz/kramerius/PShowPageDoc.do?id=4507469
Žádné komentáře:
Okomentovat