pátek 25. července 2014

Vila Franze Petschka v Ústí nad Labem

Obsah

I. Architekt, objednatel
II. Popis stavby
III. Inspirace, idea
IV. Hypotézy o autorství
V. Z historie stavby
VI. Zajímavost
VII. Literatura, prameny

(Vyobrazení vily naleznete NA TĚCHTO STRÁNKÁCH.)

I. Architekt, objednatel
Vilu v letech 1929 až 1931 postavil na objednávku Franze Petschka architekt Paul Brockardt (případně. Brockhardt). Měla sloužit jako honosný obytný dům. Spojuje v sobě hned několik architektonických slohů, především ale francouzský neoklasicismus (též barokní klasicismus) s prvky art déco. Objednatel stavby jej umístil hned na vedlejší parcelu, vedle honosného domu svých rodičů.

II. Popis stavby
Vila má čtyři patra, kvůli její stavbě strhli starší stavbu. Stavitel se také musel vypořádat se silně svažitým terénem. Hlavní vchod vede do vili z Churchillovy (dříve Bismarckovy) ulice na úrovni suterénu. Provedení stavby je velmi luxusní. Dokladuje to miniaturní předsíň, kde dvojici radiátoru kryjí košaté litinové mříže a mramorové parapety. Sklep obsahoval kotelnu pro centrální vytápění. Suterén zahrnuje prostorný vestibul, domovníkův byt, tělocvičnu i telefonní ústřednu. Do patra vede mramorové schodiště s bohatě zdobeným zábradlím, odlévaným z litiny. Na horní úrovni končí u mříží, kovaných do podoby keře. Návštěvník po schodech vystoupal do zvýšeného přízemí s reprezentativní halou a neorokokovým krbem. Průhled na krytou terasu z haly zajišťuje trojice francouzských oken. Na křídlech budovy se nachází salóny s bohatou umělecko-řemeslnou výzdobou. Schodiště do dalšího patra je pojato neméně velkoryse. Dřevěnou konstrukci nesou mohutné sloupy s korintskými hlavicemi, vyvedenými řezbou. Masivní zábradlí s balustrádou pak ohraničuje prostor. V podlaží architekt vyprojektoval celkem sedm ložnic, jednu propojenou s terasou, a čtyři koupelny.
V nejvyšším, mansardovém patře se nacházelo provozní příslušenství. Tedy prádelna, žehlírna, pokoj na kožichy a komory služebnictva.

III. Inspirace, idea
Architektonicky je vila na českém území ojedinělá. Slohové pojetí se nejspíše inspirovalo francouzským barokním klasicismem, konkrétně zámečkem Petit Trianon architekta Ange-Jacquesa Gabriela (1762 - 1768). Z tohoto důvodu existovali pochybnosti ideového autorství ústeckého architekta Paula Brockardta (1882 - 1941).

IV. Hypotézy o autorství
Jedna z hypotéz například tvrdí, že jen rozpracoval návrhy francouzského architekta Thériota. Ten na počátku dvacátých let minulého století pracoval pro pražskou větev Petschkova klanu. Otázkou prý je, zda na návrhu nespolupracoval i Max Spielmann. Brockardt ale byl nadprůměrným architektem, v Ústí vyprojektoval několikero cenných staveb, například luxusní vilu uhlobarona Weinmanna ve stylu italské neorenesance, expresionistickou budovu Ústecké polikliniky, Lázně Vrbenského, 1924 Restaurace Kurzweilmühle, 1930 Vila Hanse Weinmanna a další.

V. Z historie stavby
Vilu si ovšem rodina majitelova příliš neužila. Kvůli svému židovskému původu museli uprchnout před nacisty. Ti pak v domě zřídili policejní prezidium. Po válce tu bývala nějaký čas restaurace a pak desítky let sloužila jako krajský Dům pionýrů a mládeže. Dnes v ní sídlí Česká školní inspekce a Národní institut pro další vzdělávání. Ze soukromé zahrady je dnes Letní kino. Nachází se na seznamu kulturních památek od 3. května 1958.

VI. Zajímavosti
Vznikla jako poslední přírůstek v ulici, přezdívané „milionová“. Stojí tu totiž sídla dalších velkopodnikatelů, kromě zmiňovaného Ignaze Petschka například i vila Jakoba Weinmanna, konkurenta Petschků. (Zde nacisté zřídili sídlo gestapa, či komunisté Stb a později též Dům pionýrů a mládeže.) Každý rok tu pravidelně vyučuje opernímu zpěvu slavná česká operní pěvkyně Eva Randová.

VII. Literatura, prameny
Pavlíček Tomáš a kol., Slavné vily Ústeckého kraje, Praha 2007.

v Žádné komentáře:
Štítky: , , ,

neděle 13. července 2014

Smrt v Sarajevu a ústecké souvislosti

„Sopherl! Sopherl! Sterbe nicht! Bleibe am Leben für unsere Kinder! (česky „Sofinko, Sofinko, neumírej! Zůstaň na živu pro naše děti!“), zvolal následník rakouského trůnu František Ferdinand d´Este. „Nic mi není,“ odpověděla svému manželovi umírající těhotná vévodkyně Sofie. 
Oba však tehdy v Sarajevu 28. června 1914 zemřeli ještě před příjezdem do guvernérova paláce. Výstřely atentátníka Gavrila Principa, které ukončily jejich život, pak o měsíc později rozpoutaly nejničivější válku, jakou do té doby svět poznal.
Nešťastná vévodkyně, tehdy ještě hraběnka Chotková, často pobývala na rodovém zámku ve Velkém Březně na Ústecku. Není ovšem jediným člověkem z Ústí, který je spjat s tímto nešťastným činem zfanatizovaného srbského studenta.

Nerovný sňatek
Ve vídeňském sále tajných radů musela tehdy panovat napjatá atmosféra. Toho dne, 28.června 1900, před nejvyššími hodnostáři říše a císařem měl přísahat následník trůnu František Fedinand d´Este. Přísaha to ovšem nebyla jednoduchá. Měl se vzdát nároku na trůn pro své děti.
Chtěl totiž uzavřít nerovný sňatek. „Chci svému synovci podat nový důkaz své obzvláštní lásky a svolil jsem k jeho sňatku s hraběnkou Sofií Chotkovou,“ řekl tehdy ve svém proslovu starý mocnář František Josef I. „Děti, jimiž by byl tento sňatek požehnán, ale nemohou sdílet práv arcivévodské rodiny.“
Jeho budoucí žena, Sofie Chotková pocházela z rodu, který ač nepatřil k nejvyšší říšské aristokracii, dal jí nejednu velkou osobnost. Byla krásná i podle dnešních měřítek. Štíhlá, hnědooká, kaštanové vlasy.
Dostalo se jí dobrého vzdělání a hovořila mimo němčiny ještě maďarsky a česky. Stala se dvorní dámou u arcivévodkyně Isabely, manželky arcivévody Bedřicha, vojenského velitele v Bratislavě. A tam se s následníkem trůnu seznámila.

Utajená láska
Láska Františka Ferdinanda a Sofie Chotkové zůstala utajena ještě roku 1898. František Ferdinand věděl, že legalizace jeho vztahu k Sofii je takřka nemožná.
,,Když má našinec někoho rád, najde se vždycky v rodokmenu nějaká maličkost, která zakazuje manželství, a tak se stane, že u nás vždycky muž a žena jsou navzájem dvacetkrát příbuzní. Výsledkem je, že polovina dětí jsou blbci a idioti,“ napsal o tom zoufale.
Nakonec se oba sňatku dočkali a měli tři děti. Sofie se sice stala velkovévodkyní, ale pro svůj původ nesměla Ferdinanda nikam oficiálně doprovázet. Pouze jednou jí to bylo dovoleno. V to osudné léto roku 1914 do Sarajeva.

Ústecký archivář
„Můj prastrýc býval řidičem Františka Ferdinanda d´Deste. Moje rodina vlastně může za první světovou válku," řekl s nadsázkou ústecký archivář Vladimír Kaiser.
Kromě řízení automobilu však býval Kaiserův prastrýc i jakýmsi Ferdinandovým bodyguardem.  „Babička žila v Ústí, ale její sestra Emilie odtud odešla za prací do Vídně. Tady potkala Tomáše Dvouletého," popsal Kaiser rodinnou historii.

Osudný záskok
„Dvouletý byl ve Vídni nejspíš prvním řidičem. Vlastnil auto se značkou W1 a Ferdinand si ho vybral. Potom jej poslal do Londýna na, řekněme, protiteroristické školení. Tam mu do omrzení opakovali, že kdyby se cokoliv dělo, nesmí nikoho poslechnout a musí vždy ujet pryč, aby zajistil bezpečnost svých pasažérů," líčil Kaiser.
Jenže Tomáš Dvouletý, proškolený řidič, se s následníkem rakouského trůnu do Sarajeva nevydal. Jeho zaměstnavatel mu dal volno. Měl si totiž brát za manželku sestru Kaiserovy babičky Emilie.
 „Zaskočil za něj neškolený řidič od hraběte Harracha. Kdyby to auto tenkrát v Sarajevu řídil můj prastrýc, tak by nejspíš Ferdinanda a Sofii nezabili. První světová válka by třeba pak ani nemusela být," dodal archivář Vladimír Kaiser.

První padlý
Měsíc po smrti Ferdinanda a Sofie ale 1. světová válka začala útokem rakousko – uherských vojsk na Srbsko. Vůbec prvním padlým této války a první světové války na rakouské straně vůbec se stal ústecký rodák, pan Štěrba.


v Žádné komentáře:
Štítky: , , , ,

Pád Napoleona III. a Pařížská komuna


OBSAH

I. Úvod
II. Cesta ke Komuně
III. Pařížská komuna
III.a Základy Třetí republiky
III.b Hromadná dezerce
III.c Ústřední výbor
III.d Pokus o legalizaci
III.e K pádu
IV. Závěr
V. Literatura a prameny




I. Úvod
Od roku 1868 se začíná ve Francii formovat a postupně nabírat na síle opozice proti vládnoucímu režimu Napoleona III. Situace vyvrcholila během ledna a února 1870. Na konci společnost rozbouřila Noirova aféra[1], poukázala na všeobecnou krizi a nespokojenost s bonapartismem. Pohřebního průvodu se zúčastnilo na 200 tisíc Pařížanů.
Sotva o měsíc později rozbouřilo Paříž zatčení Henryho Rocheforta, šéfa časopisu Marseillaise a v souvislosti s touto událostí se po městě Paříži objevují první barikády. V dubnu režim povolil a přešel od autokratického císařského režimu k okleštěnému parlamentnímu císařskému režimu. Napoleon III. uspořádal plebiscit, který měl posílit jeho pozici. Plebiscit opravdu císařství zachránil, bohužel ne na dlouho.

II. Cesta ke Komuně
Ačkoliv Francie v období vlády Napoleona III.[2] poznamenala agresivní zahraniční politika, příliš toho nezískala. Spíš si uškodila, ať už svým angažmá během bojů v Itálii, či pokusem instalovat Maxmiliána Habsburského jako císaře Mexika. Francouzské Druhé císařství ovšem definitivně položila na lopatky válka s Pruskem v letech 1870 – 1871. Vzájemné vztahy se ovšem začaly zhoršovat už po rakousko-pruské válce 1866. Prusko značně mocensky posílilo a kancléř Otto von Bismarck hodlal Německo sjednotit pod vedením pruského krále, jemuž chtěl položit na hlavu císařskou korunu. Válku s Francií potřeboval ke zlomení jejího vlivu v jižním Německu. Tím by konečně padla poslední překážka ve sjednocovacím procesu německých států.
Jako vhodná záminka se ukázala být kandidatura pruských Hohenzollernů na uvolněný španělský trůn. Ochlazení vztahů mezi Francií a Německem dosáhlo bodu mrazu po sesazení španělské královny Isabelly. Jedním z pretendentů na trůn se stal německý princ Leopold Hohenzollern - Sigmaringenský, bratr prince – regenta rumunského, pozdějšího krále Carola I. a příbuzného pruského krále Viléma I.
S tím nemohla přirozeně Francie v té době souhlasit. Okamžitě se vyplula napovrch z podvědomí vzpomínka na císařství Karla V. a mýtus o Francii, sevřené v kleštích, dostane – li se Němec na španělský trůn. Diplomacie pak hovořila o porušení rovnováhy sil v Evropě.  Leopold odstoupil, což bylo všeobecným překvapením. Ač Francouzi vydobyli čestný mír, neustali ve svém tlaku a požadovali další ústupky.
To se hodilo Bismarckovi. Ten šikovně využil situace a vyprovokoval francouzské císařství k válce tzv. emžskou depeší.[3]
Válka na sebe nedala dlouho čekat. Napoleon III. ji Prusku vyhlásil 19. července 1870. Nedopadla dobře. Již 2. září téhož roku se obklíčený císař musel vzdát se svou stotisícovou armádou u Sedanu a byl Prusy zajat. O dva dny později v Paříž vyhlásila Třetí republiku. V polovině září se město ocitlo v obklíčení, V reakci na to vznikají Národní gardy z dobrovolníků. Pařížané se ozbrojili, odhodláni se Prusům bránit a 31. října se blanquisté[4] v Paříži pokusili o povstání a o první pokus nastolit Komunu.
V říjnu se však v Metách musela vzdát druhá část francouzské armády a vláda začala s Bismarckem potají, proti vůli lidu, vyjednávat o příměří. Uzavřela ho v lednu 1871 a začala vyjednávat mírové podmínky. Je ironií, že Německé císařství bylo vyhlášeno v zrcadlové síni ve Versailles 18. ledna 1871, nikoli v Německu.

III. Pařížská komuna
III.a Základy Třetí republiky
Necelý měsíc po podepsání příměří, tedy v únoru roku 1871 se ve Francii konaly volby. Lid nechtěl bonapartisty, protože byli zodpovědní za válku i porážku. Nechtěl ani republikány, jelikož je viděl jako zastánce dalších bojů. Tak nakonec zvolili starobylou francouzskou šlechtu, od které očekával jistotu míru.                 
     Otázkou zůstává, proč, když získali většinu, monarchisté neobnovili království. Existuje několik různých vysvětlení. 1) Dvě větve královské rodiny zůstávaly nadále rozdělené a nesmiřitelné. „Proti sobě stály dva uchazeči o francouzský trůn, hrabě de Chambord z legitimní větve a hrabě Pařížský z větve orleánské. 2) Monarchistická strana nechtěla převzít zodpovědnost za porážku v prusko – francouzské válce.[5]
Proto vznikla „prozatímní vláda francouzské republiky“. Nakonec se předsedou prozatímní vlády francouzské republiky nestal nikdo jiný, než monsieur Thiers.[6] Po svém zvolení ve versailleském zámku jednal o mírové smlouvě mezi Francií a Německem. Dojednány byly 26. února 1871, pro francouzskou stranu to ovšem nevypadalo dobře: Francouzská republika se měla zavázat, že Německu postoupí Alsasko a východní Lotrinsko a že do tří let zaplatí pět miliard franků jako válečné reparace. Dále Francie měla souhlasit s tím, že až do doby ukončení plateb válečných reparací bude živit německá okupační vojska na své útraty.
Národního shromáždění mírové podmínky rozzuřily. Nic naplat, země neměla dost sil na vedení dalších bojů a na mezinárodním diplomatickém poli zůstala osamocena. A tak 1. března 1871 po pohnuté debatě Národní shromáždění mírové podmínky přijalo. Proti hlasovali radikálové a socialističtí poslanci Paříže a hrstka umírněných republikánů, společně s poslanci Alsaska a Lotrinska.

III.b Hromadná dezerce
V Paříži to ovšem vřelo už od Sedanu a mírové podmínky jen přilévaly olej do ohně. Lid se ozbrojil už na počátku krize a v ulicích se co chvíli objevovaly revoluční letáky. Svou roli v tom hrála i skutečnost, že nový režim sice svrhl Napoleona III., ale u moci a na svých postech zůstával nenáviděný státní aparát z dob Třetího císařství. Když 1. března uspořádali Němci triumfální pochod po Elysejských polích, přilili tím jen olej do ohně.
Jelikož plán na postupné uklidnění poměrů a odzbrojení nefungoval, Thiers se rozhodl pro variantu násilnou a 18. května nařídil armádě, aby národním gardám odebrala děla, umístěná na Montmartru a dalších místech Paříže, například v Lucemburské zahradě. Garda jich totiž měla dvě stovky, nakoupené z veřejné sbírky a na rozdíl od mizerných, zastaralých pušek, jimiž byla vyzbrojena, představovala velkou palebnou sílu.
Jenže se stalo něco, co prozatímní vláda nečekala. Přehlédla totiž, anebo ignorovala, morálku francouzských vojáků, deprimovaných vývojem situace. Ti pak odmítli bojovat proti vlastním krajanům, a místo aby splnili rozkazy, z velké části přešli na stranu Národní gardy a dokonce zastřelili dva své generály, ačkoliv se tomu ústřední výbor a Garda pokusili zabránit.[7] Thiers zareagoval tím, že zbytek armády z města stáhl, aby zabránil dalším dezercím, a také on sám, v upomínce na 24. únor 1848 odjel z města aby, jak si sám zapsal do deníku, se jednou vrátil jako vítěz, podobně jako Windischgrätz do Vídně.[8]

III.c Ústřední výbor
Ve městě převzal moc ústřední výbor národních gard. Tím začalo oficiálně povstání, obecně označované za počátek Komuny Pařížské. Ve výboru Národních gard usedali stoupenci různých socialistických směrů, republikánů a radikálů. Jejich názorová roztříštěnost jim umožnila shodnout se pouze na jediném společném cíli, a sice na odporu proti vládě, tou dobou už dávno přestěhované do Versailles.
Přesto ale lze říci, že povstání Komunardů vedli především levicově orientované síly, ovlivněné zčásti marxistickými idejemi, která se pokusily o cosi, co vzdáleně připomíná pokus o nastolení „diktatury proletariátu“. Ostatně, už během obléhání města Prusy do rozšířené městské milice, tj. Národní gardy, vstoupila řada levicově orientovaných lidí. To Gardu logicky muselo postavit do opozice vůči vládě ovládané buržoazií a konzervativními monarchisty. Ostatně, prapor Komunardů nebyl vlajkou Francie, ale rudým praporem revoluce. Národní garda byla, řečeno jinými slovy, organizací politicko – vojenskou,  zasahující do politického života po celém městě, která úzce spolupracovala s první Internacionálou.[9]

III.d Pokus o legalizaci
Už 19. března ústřední výbor komuny vyhlásil amnestii pro politické vězně a zrušil stav obležení. Musí ovšem řešit další problém: pařížští poslanci a starostové ho neuznávají, ani netouží po volbách. Aby se totiž mohla prohlásit za legitimní, musela Komuna uspořádat volby do svého čela.[10] Versailleská vláda se zároveň pokusila jmenovat nového velitele národní gardy, admirála Saisseta, ten pak ve městě organizoval kontrarevoluční síly.   
Po volbách pak během své krátké vlády přijala pařížská komuna řadu opatření, z nichž některé měly zlepšit práva a životní podmínky nižších sociálních vrstev. Například:

Sekularizaci církve a státu
Zákaz nočních směn
Právo pro dělníky převzít a provozovat živnost (továrnu), pokud majitel utekl
Bezplatné školství
Zaměstnavatelé nesmí pokutovat své dělníky
Řešení bytové otázky; odpuštění nájmů, neplacených během obléhání Prusy
Volitelnost a sesaditelnost úředníků
Rovnost obou pohlaví
Národní garda měla nahradit policii a armádu

Dekrety vydávala v podstatě každý den, i během bojů s vládním vojskem. Období krátké socialistické vlády také v žádném případě nelze označit za teror, protože k ničemu podobnému nedošlo. Naopak, Komuna zachovávala demokratické svobody.
Komuny vznikaly i v Lyonu, Toulouse, Grenoblu a v Marseille, venkov ovšem zůstal stranou.

III.e K pádu
Od 2. dubna pak začaly boje mezi Národní gardou pařížské komuny a pravidelnou armádou versailleské vlády. Komuna ovšem neměla žádné zkušené důstojníky, kteří by mohli vést obranu. Velení sice nabídla italskému revolucionáři Garibaldimu[11], ten ale nemohl přicestovat.
Pařížská komuna trvala zhruba dva měsíce. Za tu dobu Thiers Paříž obklíčil a důkladně se na její obsazení připravil. Získal sto tisíc francouzských zajatců, které propustili Prusové po dohodě s francouzskou vládou a nasadil je v bojích proti Národní gardě a Pařížanům. Zároveň pruská vojska obklíčila město. 
Národní garda nemohla déle odolávat obrovské přesile vládního vojska. To do Paříže proniklo 21. května i přes silný odpor. Začal boj v ulicích, kde muselo Thiersovo vojsko, vedené budoucím prezidentem Mac-Mahonem[12], dobývat jednu barikádu za druhou. Budoucí generace pak boj o Komunu nazvou Krvavým týdnem. Situace se vyhrotila 24. května 1871, kdy radikální revolucionáři popravili 64 rukojmích, mezi nimi i arcibiskupa Georgese Darboye.[13]
Největší odpor zaznamenala armáda především v dělnických čtvrtích. Boje byly kruté a krvavé, řadu zajatců vojáci na místě popravili. Poslední komunardé se opevnili na hřbitově Père Lachaise, aby tu po čtyři dny vzdorovali vládnímu vojsku. Poté bylo u zdi v jihovýchodním cípu hřbitova dne 28. května 1871 postříleno 147 přeživších zajatců a pohřbeno do hromadného hrobu u zdi; dodnes je známa jako Zeď Komunardů. Stala se poutním místem pro mnohé francouzskou levici.[14] Paříž padla v podstatě už onoho 28. května, o den později bylo po všem. Při bojích a teroru proti povstalcům zemřelo na třicet tisíc lidí. Další tisíce uprchly do okolních států, nebo skončily na galejích, či ve vyhnanství v Nové Kaledonii a na Ďábelských ostrovech.[15]

IV. Závěr
Třetí republika se ústavy dočkala až roku 1875. Ze všech režimů se udržela nejdéle, počínaje Francouzskou revolucí, tedy 70 let, a to navzdory nejrůznějším krizím. Z nichž nejznámější jsou Dreyfusova aféra[16] či skandál okolo Panamského průplavu[17], případně přes ničivou 1. světovou válku. Pařížská komuna předznamenala další vývoj dělnického hnutí. Naznačila potřebu jednotné ideologie a společných dosažitelných cílů a poukázala na nebezpečí, jež mohou vzejít z ozbrojených povstání i občanské války.

V. Literatura a prameny
Honzák, F. – Pečeňka, M. – Stellner, F. – Vlčková, J.: Evropa v proměnách staletí. Praha 1997.
Ferro, M.: Dějiny Francie. 2. vydání. Praha 2009.
Taraba, L.: Divná válka. Francouzsko-pruská válka 1870-1871. Praha 2006.
Maurois, A.: Dějiny Francie. Praha 1994.
Steinová, D.: Komuna neboli Obec Pařížská roku 1871. Praha 1971 is.muni.cz/th/87562/ff_b/PK_3.doc
Pozn.: V poznámkách pod čarou zčásti užita příslušná hesla z české wikipedie (cs.wikipedia.org)




1 10. ledna zastřelil císařův bratranec Pierre Bonapart žurnalistu Victora Noira. Vražda opozičního žurnalisty citelně roztřásla Napoleonův trůn. Smuteční obřad demonstroval republikánské a socialistické síly.
[2] Charles Louis Napoleon Bonaparte jinak též Napoleon III. (20. dubna 1808 – 9. ledna 1873) byl syn krále Ludvíka Bonaparta a královny Hortensie de Beauharnais; oba byli monarchové, kteří pocházeli z Holandského království. Stal se prvním prezidentem Francie a posléze se prohlásil za francouzského císaře.
[3] Emžská depeše: text z jednání mezi pruským králem a velvyslancem francouzského císařství v lázeňském městečku Emži. Kancléř Otto von Bismarck zdvořilý text upravil tak, aby vyzněl pro Francii urážlivě.
[4] Blanquistická organizace sestávala z asi dvou tisíc členů, kteří se navzájem neznali a nestýkali. Toto seskupení vedla centrála, jež programově izolovala organizaci od mas. Název získala ve spojitosti s Augustem Blanquim. Chtěli ozbrojeným bojem svrhnout vládu privilegovaných tříd a nastolit revoluční diktaturu, která by umožnila radikální změnu společnosti.
[5] Maurois, A.: Dějiny Francie. Praha 1994, s. 382.
[6] Adolphe Thiers 1797 – 1877. Politik s bohatou profesionální zkušeností – tvůrce červencové monarchie, ministr Ludvíka Filipa. Historik. Od listopadu 1870 do konce ledna 1871 s delegací vlády v Toursu. Pověřen L. J. Farem, aby se pokusil najít spojence proti vzmáhajícímu se Německu a jeho hegemonii. To se mu nezdařilo. Po volbách v únoru 1871 vyhrál v dvaceti šesti departementech. Pro svou malou postavu obdržel řadu nelichotivých přezdívek. Slavná věta: „Jsem monarchista, který praktikuje republiku.“
[7] Lecomta a Clémenta Thomase, který se v převleku snažil získat informace, ovšem rozhořčený dav ho identifikoval. Býval náčelníkem národní gardy, pařížský lid ho ovšem nenáviděl, jelikož si ho spojoval s masakrem během červencové revoluce v roce 1848.
[8] Steinová, D.: Komuna neboli Obec Pařížská roku 1871. Praha 1971, s. 100.
[9] První internacionála byla nadnárodní organizací socialistických stran a dělnických svazů založená roku 1864. U jejího zrodu stáli marxisté (Karel Marx, Bedřich Engels) a anarchisté (Michail Alexandrovič Bakunin). Členové internacionály se aktivně účastnili povstání Pařížské komuny. Svou činnost nakonec ukončila kvůli neshodám marxistů a anarchistů, například o tom, zda vytvořit stát dělníků, či ho zrušit, v roce 1876.
[10] Volební den připadl po odkladech vynucených situací na 26. března. Poté vůdci komuny vystupovali jako regulérní vláda. Složení Rady komuny vzešlé z voleb 26. března bylo následující: členové Internacionály, blanquisté, novojakobíni, republikáni a demokraté. Počet členů Obecní rady Paříže (Conseil Communal de Paris) neboli Rady obce (Conseil de la Commune) byl stanoven na devadesát, konečný počet byl 86. Voleb se zúčastnilo na 229 167 voličů, účastnily se jich především nižší vrstvy pařížského obyvatelstva, zatímco ty majetnější volby bojkotovaly.
[11] Giuseppe Garibaldi (4. července 1807, Nice − 2. června 1882, Caprera) byl vůdce vlastenců (tzv. Rudých košil) v partyzánské válce proti rakouské a francouzské armádě na území Itálie v letech 1848-1849 a 1851. Úspěšně dobyl Sicílii i Neapol a napomohl vytvořit zárodek Italského království.
[12] Marie Edme Patrice Maurice, hrabě de Mac Mahon, vévoda z Magenty (13. července 1808, château de Sully, Saône-et-Loire – 8. října 1893, château de la Forêt, Loiret) byl francouzský maršál a třetí prezident Francie od 24. května 1873 do 30. ledna 1879.
[13] Georges Darboy (16. ledna 1813 ve Fayl-Billot – 24. května 1871 v Paříži) byl francouzský římskokatolický kněz, biskup v Nancy (1859-1863) a arcibiskup pařížský (1863-1871). Ač představitel katolické církve, jako galikanista podporoval politiku císaře Napoleona III. proti ultramontanistům. V roce 1864 byl jmenován senátorem. Vzhledem ke svým politickým názorům nebyl nikdy jmenován kardinálem. Rovněž opustil spolu s jinými před ukončením první vatikánský koncil, neboť nesouhlasil s definicí tzv. papežské neomylnosti. Během Pařížské komuny 4. dubna 1871 byl zatčen a uvězněn ve věznici Mazas. Byl zastřelen jako rukojmí 24. května ve vězení Roquette. Po pádu komuny mu byl vystrojen státní pohřeb. Později byl na jeho počest postaven kostel Saint-Georges de la Villette na Avenue Simon-Bolivar v 19. obvodu.
[14] Zeď komunardů (francouzsky Mur des Fédérés, tj. Zeď spojenců) je památník v Paříži na hřbitově Père Lachaise, který připomíná místo posledních bojů Pařížské komuny. Zeď se nachází v jihovýchodní části hřbitova v 97. oddělení a je od roku 1983 spolu s dalšími částmi hřbitova chráněná jako historická památka. Zeď je pro francouzskou levici symbolem boje za svobodu národa a proti státní represi. První demonstrace se u Zdi komunardů konala už 23. května 1880 a zúčastnilo se 25 000 lidí, kteří byli rozehnáni policií. O dva měsíce později byli přeživší komunardi amnestováni. Od té doby se na tomto symbolickém místě koná každý rok v posledním květnovém týdnu vzpomínková demonstrace.
[15] Ďábelský ostrov (francouzsky Île du Diable) je vulkanický ostrov o rozloze 14 ha, náležející k souostroví Ostrovů spásy (Îles du Salut). Leží na souřadnicích 5°17′38″ s. š., 52°35′0″ v. d., asi 11 km od pobřeží Francouzské Guyany, jejíž je součástí. Nejvyšší místo se tyčí jen asi 40 m nad hladinu oceánu. V letech 1852 až 1946 tu byla trestanecká kolonie pro těžké zločince a na ostrově se nacházela francouzská trestnice, která byla otevřena Napoleonem III. Odhaduje se, že v tomto téměř století trvajícím období bylo do věznice posláno na 80 000 vězňů. V roce 1854 vyšel zákon, podle kterého zločinci po vypršení jejich trestu museli na ostrově zůstat stejnou dobu, na kterou tam byli posláni, a tak se na zbytku ostrova začali usazovat. O podmínkách vězňů na Ďáblově ostrově byla napsána divadelní hra, několik písní a knih, z nichž nejznámější je autobiografie Henri Charrièrea Motýlek (1970) o jeho útěku, která byla v roce 1973 převedena do filmové podoby.
[16] Dreyfusova aféra byl politický skandál, který koncem 19. století hluboce polarizoval a destabilizoval francouzskou Třetí republiku. Hlavní postavou této aféry byl židovský důstojník francouzského generálního štábu Alfred Dreyfus, který byl v roce 1894, na základě zfalšovaných důkazů, obviněný vojenským soudem ze špionáže pro Německé císařství. Dreyfus byl dvakrát soudem shledán vinným, posléze omilostněn a nakonec rehabilitován s tím, že odsouzení mělo být založeno na falešných dokumentech. Ve veřejnou známost celou záležitost uvedl spisovatel Émile Zola, který v literárních novinách L'Aurore (Úsvit) 13. ledna 1898 uveřejnil otevřený dopis francouzskému prezidentovi Félixi Fauremu s názvem J'accuse! (Žaluji!), ve kterém apeloval na propuštění Dreyfuse. Na Dreyfusovu obranu se postavila řada známých osobností, mimo jiné i Octave Mirbeau, Anatole France, Jules Renard, Charles Péguy, Marcel Proust a Georges Clemenceau.
[17] V roce 1879 byla založena francouzská akciová společnost Compagnie de Panama, která měla financovat výstavbu Panamského průplavu pod vedením inženýra Ferdinanda de Lessepse. Společnost musela v roce 1889 vyhlásit konkurs, načež se snažila vyřešit své finanční problémy prostřednictvím loterie. Kvůli jejímu povolení spolupodílníci Cornélius Herz a baron Jacquese de Reinach uplatili velké množství politiků a novinářů. Bankrot Compagnie de Panama byl přesto nevyhnutelný. Francouzská vláda zprvu před akcionáři tajila ztráty, což po propuknutí skandálu vedlo k její prudké ztrátě důvěry. Vláda premiéra Émila Loubeta padla v roce 1892 a vláda Alexandra Ribota v roce 1893. Do skandálu byl zapletený také pozdější ministerský předseda Georges Clemenceau, který musel přerušit svou politickou kariéru. Do aféry byli zapojeni také někteří židovští finančníci (Cornélius Herz, Jacques de Reinach, Émile Arton, Louis Andrieux), což ve Francii prohloubilo antisemitismus. Republiku jako takovou však nemohl skandál politicky destabilizovat, mj. také proto, že pozornost veřejnosti se krátce poté obrátila ke Dreyfusově aféře.
v Žádné komentáře:
Štítky: , ,
Přihlásit se k odběru: Příspěvky (Atom)