Zamyšlení nad českým šlechtictvím

Winston Churchill kdysi řekl: „Jenom když víš, odkud přicházíš, máš šanci vědět, kam směřuješ.“ Člověk by měl znát své kořeny a podle toho se zařídit, buď aby je ctil, nebo se své postavení snažil zlepšit ve smyslu kulturním a duchovním. V dnešní České republice to platí dvojnásob, v případě české šlechty bych jejich šlechtictví označil za zavazující.    

Co je to být šlechticem? Zavazuje šlechtický titul k něčemu? Zaslouží si šlechta naši úctu? To záleží na šlechticích a šlechtičnách samotných. Otázky jsou to ovšem hloupé. Nazíráno českým republikánským pohledem, rádoby rovnostářským a historicky pokřiveným, naprosto zcestné. Jenže ona to není pravda. Každý státní útvar tvoří svou horní vrstvu. Řím své patricije a ekvity, nacistické Německo své SS, novou elitu. Komunisté vysoké aparátčíky a hrdiny práce, nebo třeba  Hrdiny SSSR. Spojené státy své velkopodnikatele a členy vysokoškolských kryptospolků. Vychází to z touhy člověka být něčím víc, z až animální potřeby stanout na vrcholu potravního řetězce ve smečce, býti alfou. 

Každá smečka má svou hierarchii, i ta lidská. Pouze lidé ji ale dokázali posunout na jistou duchovní úroveň. K právu dostat lepší kousek pomyslného masa totiž přibyla ještě zavazující povinnost smečku chránit a být poslušný toho nad sebou, chránit její hodnoty a území, slabší členy smečky. Prostě, znát své místo. Je to velmi zjednodušené, ale příčiny touhy být něčím víc, její samotné prvotní kořeny, se nacházejí právě tady, v hlubinách pravěku, v dobách, kdy se živočichové začali přirozeně organizovat.

Šlechtictví má své mystické kouzlo. I nacisté chtěli mít své „von“ za křestním jménem, průmyslníci 19. století toužili získat šlechtický titul, ať už svůj vlastní, nebo koupili, či vyženili (vyvdali). Dá se říci, že v kulturní Evropě je vysoká šlechta ctěna a ona sama považuje generace svých předků za zavazující. Snaží se podle svého vysokého statutu chovat a být příkladem. Obecně řečeno. Otto Habsbursko-Lotrinský byl velkým člověkem podle všech měřítek, nikdy nepřistoupil na dohodu s „ďáblem“ za slib znovuzískání trůnu, aktivně bojoval proti bolševismu i nacismu, organizoval pomoc uprchlíkům, nikdy se ale zároveň nevzdal svého nároku na královské koruny. Jednal tak, jak ho k tomu jeho původ zavazoval, ctil svou povinnost. Evropští panovníci pod nacistickou správou neváhali nosit na uniformě žlutou židovskou hvězdu, aby vyjádřili svůj odpor vůči rasovým zákonům. Samozřejmě, nelze ale podávat idealizovaný obraz šlechty. Peter Czernin byl členem SS, získal hodnost  SS-Obersturmführera. Pavel Auersperg byl členem UV KSČ. Takových samozřejmě bylo víc. Jsou to však výjimky potvrzující pravidlo. 

V České republice je to složitější. Československo po pádu starého mocnářství zakázalo šlechtické tituly 10. prosince 1918 zákonem č. 61/1918. Zůstává dodnes v platnosti a je to možná škoda. Šlechtictví by se mohlo stát onou nejvyšší metou občanské ctnosti, nejvyšší ctí, jíž by mohl člověk ve své zemi dosáhnout. Mohlo by to pomoci ozdravit českou společnost, jejíž pád začal po mnichovské dohodě a dokonala ho čtyřicetileté komunistická vláda. S následky těchto událostí se potýkáme dodnes a ještě dlouho potýkat budeme.

Daleko hůře ovšem dopadla stará šlechta ruská – není nic smutnějšího, než se dočíst, že dědička knížecího titulu si na život vydělávala jako prostitutka, či barová tanečnice, nebo že dědic titulu kolaboroval s bolševiky, aby nakonec skončil s kulkou v hlavě během Velké čistky na dvoře v Lubjance. Důvody, které k tomu potomky carských šlechticů vedly, jsou různé, především však existenční. Ty ale nejsou předmětem tohoto zadumání. 

Šlechta 19. století byla uzavřenou vrstvou s vlastními pravidly. Být její součásti si přála většina poddaných rakouského císaře. Člověk mohl být bohatým kapitánem průmyslu, obdržet šlechtictví z rukou panovníka a přesto do této vrstvy nepronikl, dokonce ani sňatek mu nepřinesl onu rovnost s říšskou aristokracií, po které toužil. Naopak, na takový sňatek bylo pohlíženo jako na mesalianci. Dotyčný se leckdy setkával s pohrdáním a byl považován za zbohatlíka z nízkého rodu. Takový postoj se ale nehodil císaři u něhož s věkem narůstala jistá moudrost a praktický pohled na věc. Postupem času se šlechtictví a udělení řádů stávalo nejčestnější metou, jíž mohl akademik, důstojník, průmyslník, či politik získat. Měnit pohled na věc nakonec začala i vysoká šlechta samotná, až se vyvinul do dnešního „Šlechtictví je stav duše (srdce).“ Snad za to mohl zčásti i František Ferdinand d´Este svým nerovným sňatkem s hraběnkou Sofií Chotkovou. 

Osobně považuji za nejzasloužilejší české šlechtické rody Schwarzenbergů a Chotků, budeme-li hovořit o těch, kteří se nejvíce zapsali do dějin 19. století. Karel Chotek z Chotkova se jako nejvyšší purkrabí zasloužil o rozvoj Prahy, generalissimus rakouských vojsk Karel Filip ze Schwarzenbergu, první kníže ze schwarzenberské sekundogenitury, porazil geniálního vojevůdce Napoleona v Bitvě národů u Lipska. V současnosti je ostatně nejznámějším českým šlechticem Karel Schwarzenberg. Lidé jej buď obdivují a milují, nebo naopak nenávidí. Citují jeho výroky, někteří začali kouřit dýmku a za čest si považují osobní setkání s ním. Další mu vyčítají, že je víc Němec, než Čech, uráží jeho věk, a obecně mu závidí všechno, čeho dosáhl. Závist vůbec charakterizuje víc než polovinu české společnosti, kdyby to tak nebylo, nestal by se českým prezidentem Miloš Zeman, ale právě kníže Karel Schwarzenberg a kdo ví, třeba bychom dnes mířili mílovými kroky k monarchii. 

Jistě by řekl, že šlechtický titul a generace předků ho zavazují k jistému chování a sám by mohl být příkladem: charakterizovat ho lze jako vlastence, Evropana a noblesního člověka, který se nebojí říci, co si myslí, když to situace vyžaduje. Pravděpodobně by ani nesouhlasil s výrokem současné hraběnky Kristiany Belcredi (https://www.novinky.cz/zena/styl/clanek/kristiana-belcredi-co-znamena-byt-slechticem-uz-zapomnela-generace-pred-nami-227180), že co znamená být šlechticem, už zapomněla předchozí generace. On je příslušníkem právě té generace a nikdy na to nezapomněl. 

Co tedy znamená být šlechticem? Určitě ne mít to na vizitce, oblékat se do podivných krojů a účty si vyřizovat plácáním oponenta rukavicí po ústech, abyste ho vyzvali k souboji na kordy kvůli uražené ješitnosti. To by skutečný šlechtic moderní doby neudělal. V současnosti, v plebejské České republice, plné závisti a materiální honby za majetkem, jde především o to dávat dobrý příklad ostatním. Nemusíte být zrovna potomkem nejvýznamnějších rodů na to, abyste přirozeně věděli, co je správné a co ne, zajímali se o historii své země, regionu a rodiny, vychovávali k tomu své děti a nepřistupovali v tomto ohledu na kompromisy. Nedohadovali se o banalitách a neutápěli svůj život v podružnostech. Snažili se společnosti předat to nejlepší ze sebe, aby se vaši předkové a vlastně i potomci nemuseli obracet v hrobě, ať už nějaký ten titul mají, či nikoli. 

Pravda, žijeme v republice. Ale i tak můžeme získat čestné řády a státní vyznamenání. Žijeme-li ale správně, nejsou nám třeba. Šlechtictví je prostě stavem duše, nikoli pouhým společenským statutem a ve skutečnosti jím nikdy výhradně nebylo. Výsady sebou vždycky přinášejí i povinnosti, které když budeme opomíjet, tak o ně přijdeme. Uznání společnosti, dokonce i té české, přijde dříve, či později samo. Šlechta by v tomto směru měla ukazovat cestu. Nezapomínat na své kořeny, naopak si je připomínat a ukázat všem ostatním, jak nejlépe své zemi posloužit. Alespoň tak, jak to zcela přirozeně a nenásilně dělá Karel Schwarzenberg. Především to by v současné době měla být hlavní povinnost české šlechty, napomoci ozdravění české společnosti. 

Škoda, že tomu tak není a většina vykořeněných českých šlechticů a šlechtičen utrmáceně zakopává o vlastní minulost na smetišti dějin, ze kterého ne a ne najít cestu, jako moravská hraběnka Kristiana Belcredi.

Recenze: Jean-Francois Gilmont, Protestantská reformace a čtení

Platí beze zbytku, že Reformace je, metaforicky řečeno, dcerou vynálezce knihtisku Gutenberga? Můžeme hovořit o přímé souvislosti mezi čtením a protestantskou reformací? Tyto otázky si klade Jean-Francois Gilmont ve stati Protestantská reformace a čtení, uveřejněné v knize Dějiny čtení na Západě.

(CAVALLO Guglielmo, CHARTIER Roger (ed.), A History of Reading in the West, Cambridge 1999, s. 213 - 425. Překlad do angličtiny provedla Lydia G. Cochrane, vydal knižně Polity Press.)

Dochází k závěru, že „… by možná bylo přesnější hovořit o souhře vzájemných vlivů mezi společnostmi a náboženstvími.“ Své tvrzení rozvíjí na dvanácti stranách textu a poznámkového aparátu a doporučené literatury. Dokládá, že přesvědčení o tisku hrající zásadní roli při šíření Lutherových myšlenek, bylo rozšířeno již v 16. století. V roce 1526 Francois Lambert z Avignonu dokonce tvrdil, že vynález tisku v 15. století byl přáním Božím, právě proto, aby mohla začít reformace. Cituje v úvodu textu jeho prohlášení: „Ohledně ars chalcographica … bych chtěl dodat, že je to hlavně … důvod, který Bůh inspiroval …., objevení tohoto vynálezu, aby mohl sloužit k šíření pravdy v našem století. “

Stejně tak připomíná ostatní reformátory, kteří vynález knihtisku nadšeně ocenili. Dokonce je podle něj tradicí citovat z Lutherova Tischredena, že: „… tisk je nejvyšší Boží dar a ten největší. Jeho prostřednictvím Bůh opravdu chce šířit pravé náboženství po celé Zemi,“ jak píše. John Foxe, autor Knihy mučedníků, hovoří o „božském a zázračném vynalézání tisku“.  Což přitom podle Gilmonta není originální, jelikož o „božském“ tisku se prý hovoří od chvíle, kdy se zrodila typografie, a dokládá, že toto tvrzení se objevuje v Catholiconu, publikovaném v Mainzu roku 1460. Tímto prohlášením vlastně začal Gilmont polemizovat s historiky, kteří opakovaně tvrdili, že Reformace za svůj úspěch vděčila především tisku. Pro Gilmonta je toto tvrzením často braným za samozřejmost spíš, než by vycházelo z výsledků bádání a vědecké analýzy. 

Argumentuje přitom, že se sice změnily podmínky pro oběh nových myšlenek, když došlo ke zrychlení oběhu textů a snížily se náklady na jednu kopii. Přesto bychom neměli přehánět bezprostřední dosah tohoto vynálezu knihtisku na společnost, která stále do značné míry zůstávala negramotná. Dále si povšiml, že sice přibylo tiskařských dílen a vzrostl počet knihoven, zároveň ale skutečně klesla cena knih. Připomíná, že si Carla Bozzolo a Ezio Ornato všimli, že soupisy knih po smrti přestaly být tak důkladné jako dřív a už nebyly tak přesné v jejich popisech: „To naznačuje, že knihy už nebyly tak vysoce ceněny,“ uvádí doslova.

Šíření tisku kráčelo ruku v ruce s další novotou, častějším využíváním národních jazyků v mnoha oblastech společenského života. Je zřejmé, že tisk tento vývoj podporoval, vzhledem k tomu, že v ekonomické rovině nová technologie napomáhala při hledání nových trhů, a tedy při rozšiřování čtení mezi veřejností. Autor v tom vidí důkaz pro tvrzení, že šíření národních jazyků a úspěch tisku by pravděpodobně měly být spojovány s mnohem obecnějšími změnami ve společnosti, ačkoli zůstává pravdou, že celkově se vypuknutí reformace shodovalo s důležitou revolucí v komunikačních prostředcích. 

To, že je kladena přímá souvislost mezi knihtiskem, či tištěnými knihami a šířením protestantismu, má své počátky nejspíš v takzvané „válce pamfletů“. V letech 1520 až 1523, krátce poté, co Luther pozvedl hlas proti odpustkům, vypukla v Německu rozsáhlá „tisková kampaň“. Tisíce pamfletů, stručné čtvrtletní publikace složené jen z několika stránek, občas s ilustracemi, obíhalo Říší. Veškeré reformační výzvy církvi propagovaly spěšně napsané, nadbytečné publikace se špatně organizovanou a rozptýlenou distribucí. Stejné texty předkládané formou kázání, dialogů nebo dopisů, byly často jednom městě reprodukovány a odeslány do druhého. Gilmont to považuje za první případ použití tisku k ovlivnění názoru veřejnosti. Jinými slovy, prvním případem tištěné propagandy. Ta záplava pomíjivých publikací brzy Lutherovo jméno a myšlenky roznesla nejen po německých zemích, ale i po celé Evropě.

Přesto, jak se protestantská reformace šířila, písemný projev nikdy nevylučoval ten mluvený. Všichni reformátoři byli zároveň kazateli, profesory spisovatelů a spisovateli dopisů. Řeč si zachovala své prvenství. Reformátoři sice používali tisk záměrně a systematicky, leč Luther brzy litoval příliš rozšířeného oběhu svých knih a prohlásil: „Pro mne by bylo mnohem výhodnější, kdyby vzrostl počet živých knih, to znamená počet kazatelů.“

Podobně reaguje i autor textu o Reformaci a čtení: „V 16. století bylo novinkou šíření, či dokonce rozmnožování knih ve světě, kde byly vztahy stále v zásadě ústní. Informace šířené ústními a sluchovými kanály: pověsti, které podněcovaly debaty, veřejné i soukromé; prohlášení veřejných vyvolávačů a volání a příchod pedálů; kázání; drama, komiks nebo polemika; písmena; pouliční písně a veřejné čtení. Byly to obrazy a procesí, které upoutaly pozornost. Musíme přestat uvažovat v rovině dvacátého století a pamatovat na to, že ústnost byla tehdy všudypřítomná.“

Společnost prostě byla negramotná. Zjistit do jaké míry je prý téměř nemožné. Pro Rogera Chartiera nedostatek dokumentace znemožňuje změřit míru gramotnosti v Evropě před samotným koncem 16. století. Jiní učenci byli optimističtější, například Rolf Engelsing odhaduje, že asi 3 až 4 procenta populace v německých zemích umí číst; ve městech toto procento vzrostlo na 10 nebo dokonce 30 procent.

Role tisku při šíření protestantské reformace je uznávána již od 16. století; ale shodou okolností byla systematicky studována až v posledních letech. V historii, či historiografii knihy došlo k posunu: důraz se přesunul z textu na samotného čtenáře. Už nestačí rekonstruovat soubor publikací, které se v daném období objevily, nebo identifikovat sítě tiskařů a distributorů. Musíme také určit, jakou roli tyto texty hrály ve své době.

Nejpravděpodobnější hypotézou prý zůstává, že čtecí postupy se nadále překrývaly. Tiché čtení, při kterém dochází ke kontaktu mezi textem a jeho čtenářem v soukromí, jistě nechybělo, ale doprovázely ho i jiné přístupy: individuální čtení spolu se sdíleným čtením nahlas v malé skupině, kolektivní čtení liturgické povahy, kde kazatel čte pro každého a každý věřící zároveň sleduje text ve své modlitební knize, případně čte text písně v kancionálu, když komunita zpívá.

Text pokračuje rozvíjením teze na různých příkladech v kalvinistických, luterských, dokonce katolických oblastech. Zmiňuje se i o českém království, kde každý, chudý i bohatý, měl svůj kancionál. Tím dává najevo, že tisk byl stejně důležitý pro reformátory stejně jako pro konzervativní katolíky. 

Recenzi bych ukončil dle mého názoru nejpádnějším autorovým tvrzením, které vysvětluje, proč by bylo potřeba vliv knihtisku na šíření Reformace spíš v obecnější rovině, než v přímé souvislosti, jako doposud: „Přístup k Bibli se odehrával na bohoslužbách a v rodině, kde byla čtení přerušována autorizovaným komentářem. Populární čtení bylo podporováno pouze v rámci katechetiky a liturgických textů. Reformátoři se nezajímali o vyzývání věřících k objevování nových zpráv, ale spíše o zajištění stability základní křesťanské nauky.“ 

Chuchelská pranice jako znamení doby

 Esej o následcích a příčinách jedné hospodské rvačky

Obsah
I. Úvod
II. Chuchelská pranice
III. Rozdílné interpretace
IIIa. Zpráva deníku Bohemia
IIIb. Zpráva Národních listů
IV. Rozbor textů
V. Závěr

 

 I. Úvod

Českoněmecký spor má své kořeny dlouho před revolucí roku 1848. Pomalu k němu dorůstal během předchozích staletí, aby pak během revolučního roku nezadržitelně vyrostl do stavu, setrvalé vzájemné nechuti, až nenávisti. Incident, dobovým tiskem nazvaný Chuchelská pranice, je dokonalým příkladem.

Jestliže ale před revolučním obdobím existoval jakýsi česko-německý intelektuální spor, pak jej revoluce 1848/1849 prohloubil strach z budoucnosti, kterou si oba národy obzvlášť v Čechách představovaly zcela odlišně. Češi chtěli získat vliv na dění v rakouské monarchii, proměněné na federalistických a austroslavistických principech. Naopak čeští Němci snili o velkoněmeckém sjednocení, včetně českých a alpských zemí. Představy Čechů a Němců, týkající se blízké politické budoucnosti byly zcela protichůdné a nedávaly žádný prostor ke smíru.

Krizi vztahů prohlubovala i nešikovná politika císařské vlády, která přistupovala ke každému národu odlišně, příkladem toho může být vyhovění uherským požadavkům a takřka neústupný postup proti Čechům, ale i Němcům. Události revolučního roku a poté následujících období změnily nejasné pocity národní sounáležitosti ve zřetelné sebeuvědomění obou národů a v politický program.

Lze říci, že revoluce v Rakousku a v českých zemích napomohla ke zformování obou národů a definovala politické chápání pojmu „národ“ v duchu nacionalismu. Proti němu, jak předpovídal František Palacký v roce 1849, bylo zbytečné „… všechno stavění hrází,“ jelikož „… všeliké výmysly a prostředky lidské proti němu neměly by lepšího účinku nežli foukání proti větru, kterýmž jeho směr ani odvrátiti ani změniti se nedá.“  Notoricky známé je Palackého tzv. Psaní do Frankfurtu, v němž odmítl zúčastnit se těchto voleb s tím, že podstata českého snažení o vlastní identitu by tímto byla smazána.

Během revoluce Češi a Němci prožívali dramatický politický rozchod, který se v 60. letech 19. století po obnovení ústavnosti a prohloubení politické liberalizace změnil v neustále trvající státoprávní a národnostní boj, v němž aktivněji vystupovali Češi, jelikož chtěli změnit jim nevyhovující podmínky. Od 60. let 19. století koncept národní identity zvítězil jak na české, tak i na německé straně, aby přivedl v roce 1918 habsburskou monarchii k pádu a o dvacet let později Evropu k patologickým excesům během 2. sv. války.

 

II. Chuchelská pranice

Pnutí mezi oběma národy přiživila Stremayrova jazyková nařízení. Ty roku 1880, 19. dubna pro Čechy a 28. dubna pro Moravu, vydala vláda Eduarda Taaffeho (ministr vnitra Eduard Taaffe a ministr spravedlnost Karl von Stremayr). Zajišťovala rovnoprávné postavení češtiny pro komunikaci se státními úřady. Podle nich byl státní úřad povinen odpovědět na žádost v jazyce podání.

Název pro incident v Chuchli z úterý 28. června 1881, tedy Chuchelská pranice, též Chuchelská bitka, Chuchelská řež, německy Kuchelbader Schlacht, se jako název pro tento incident ustálila v roce 1930, kdy vydal svou stejnojmennou reportáž „zuřivý reportér“ Egon Erwin Kisch.

Ten den napadli německé studenty čeští studenti ve výletní horní restauraci v Chuchelských lázních. Jejich bitka souvisela s bojem o rozdělení pražské Karlo-Ferdinandovy univerzity, k němuž došlo následujícího roku. Několik německých studentů bylo zraněno, mezi nimi i Heinrich Lumpe z Ústí nad Labem, budoucí zakladatel Lumpeparku, pozdější ústecké zoo.

Vyučující na Karlo-Ferdinandově univerzitě původně přednášeli v latině. Nahradila ji postupně němčina. Od roku 1748 se přednášelo již jen v němčině. V 60. letech již ale v Praze převažovalo českojazyčné obyvatelstvo a proto čeští politici usilovali o dvojjazyčnost univerzity.

Rakouská Říšská rada nakonec rozhodla 31. května 1881 o rozdělení univerzity na českou a německou část. To ovšem němečtí i čeští studenti odmítli. Němci měli obavy, že jejich část univerzity ztratí význam, obdobně jako u Polytechnického institutu rozděleného v roce 1869. Čeští studenti si pak rozdělení nepřáli, jelikož měli na škole většinu od roku 1870. Situaci od poloviny června 1881 zkomplikovalo nacionálně rozbouřené ovzduší během, když při volbách do obchodní komory v Praze kvůli volebnímu řádu neměli Češi žádnou šanci získat v ní výraznější zastoupení. Napětí dostoupilo vrcholu v pondělí 27. června 1881 po zveřejnění výsledků voleb do obchodní komory. Ten den navíc začínala výroční slavnost německého studentského svazu Corps Austria, spojená s demonstrativní jízdou městem v uniformách svazu. To Češi považovali přirozeně za provokaci, a studenti obzvlášť. V úterý se strhla ona chuchelská řež, kde si obě strany, lidově řečeno, „nandali po kokosech“. Její průběh je dost popsán v dobovém tisku. Rozdílná interpretace události je pro danou dobu typická.

 

III. Rozdílné interpretace

Snad kdyby tehdejší tisk nebyl poplatný svým chlebodárcům, nebo smýšlení pisatelů, nerozjitřila by bezvýznamná rvačka tolik veřejné mínění. Přesto lze ale mezi řádky vyčíst, že svoboda projevu byla ve starém mocnářství ke konci druhé poloviny 19. století mnohem širší, než jak ho vnucovala komunistická, ale dokonce i prvorepubliková historiografie. Těžko by totiž podobné novinové články mohly projít sítem cenzury, kdyby tomu tak bylo.   

 

IIIa. Zpráva deníku Bohemia

(originál: Blutige Krawalle, in: Bohemia 54/177, 29. 6. 1881, s. 5–6, přeložil Tomáš Okurka)

 

Krvavé výtržnosti

Výtržnosti, které se už delší dobu obracejí z české strany proti zdejším příslušníkům německých studentských spolků, se včera odpoledne opět opakovaly. Tentokrát byla místem konání Chuchle, oblíbené výletní místo Pražanů. U příležitosti dvacátého výročí založení tam včera v 10 hodin dopoledne akademický spolek Austria, další pražské spolky a zástupci právě zde přebývajících spolků podnikli výlet zvláštním parníkem. Společnost se usadila v zahradě horní restaurace a dobře se bavila. Odpoledne tam zahrála kapela 36. pěšího pluku, kterou si spolky objednaly, a do zahrady přišlo také několik dam a příbuzných členů spolků. Podezřelé bylo, že před vchodem do zahrady restaurace hlídal četník s nasazeným bajonetem a kromě něj bylo možno spatřit ještě další četníky rovněž s nasazenými bajonety. Důvod tohoto opatření byl brzo jasný. Očekávala se totiž opět demonstrace proti německým studentům, a toto očekávání se bohužel potvrdilo. Neboť okolo půl čtvrté začali do chuchelských hostinců přicházet po rotách čeští studenti, a když bylo ve všech zcela plno, táhli v několika skupinách do zahrady, ve které seděli členové Austrie se svými hosty. Náhle se strhnul prudký déšť, členové Austrie se schovali na verandě, zatímco čeští studenti odešli do vestibulu hlavní budovy. Když čeští studenti vytvářeli stále mohutnější zástup a začali urážet německou společnost, odebrali se dva němečtí studenti do Prahy na místodržitelství, aby tam vyhledali pomoc. Do Chuchle byl vyslán jeden komisař a jeden oddíl četnictva. Mezitím dorazil do Chuchle také nespočet dělníků. Déšť ustal, čeští studenti se usadili v zahradě a začali zpívat české písně. Obzvláště důrazně zaznělo „Hrom a peklo našim zrádcům“. Němečtí studenti se chovali zcela klidně a nedbali řvaní provokujících Čechů. Po několika národních písničkách zazpívali Češi také národní hymnu [rakouskou – pozn. T. O.], zvedli se ze svých míst a smekli. Později řekli německým studentům, že měli také vstát, když oni (Češi) zpívali hymnu. Němci prohlásili, že si nenechají nic nakazovat, ale aby příliš nenarušovali mír, pověřili kapelníka, aby zahrál opět hymnu, kterou potom němečtí studenti nadšeně zpívali. Tak panoval po krátkou dobu klid. Náhle přiletěl z míst, kde seděli čeští studenti, mezi německé studenty kus dřeva, aniž by někoho vážněji zranil; ve stejnou dobu se ozvaly výkřiky proti členům studentských spolků: „Čepice dolů“, kterážto výzva nebyla vyslyšena. K princi Janu Thurn-Taxisovi, který pobýval mezi členy studentských spolků, opakovaně směřovaly výkřiky „zrádce národa“ a „pereat“. Na opakovanou žádost německých studentů, aby četnictvo zjednalo pořádek, nechal komisař rozmístit na 20 četníků mezi členy studentských spolků a Čechy. Poté se ozvaly výkřiky: „Němečtí psi, domů!“. Mezi německé studenty byla vhozena sklenice, která zranila pana JUDr. Heinricha Feitise a konseniora spolku Saxonia pana Angerera z Vídně, který zde byl jako host. Touto sklenicí započal všeobecný déšť sklenic. Němečtí studenti se pokoušeli chránit před zraněním tak, že drželi nad svými hlavami židle a ustupovali. Aby unikli napadení, rozhodli se, že pod ochranou četnictva nastoupí na parník a vydají se na cestu zpět. S židlemi nad hlavami se snažili dostat se skrz zfanatizovaný dav k lodi. Ale i tohoto posledního ochranného prostředku, totiž židle, se museli po protestování přispěchavšího hostinského vzdát. Když prchali, létaly na ně sklenice, lahve, kameny, přičemž německý technik pan Lumpe byl zasažen do hlavy těžkým kamenem a padl v bezvědomí k zemi. Náhodou byl poblíž MUDr. Sievert z Greifswaldu (Prusko), jenž muže v bezvědomí, jehož zranění je vážné, zvedl a odnesl k lodi. Německému právníkovi panu Pickovi byla zasazena klackem do hlavy tak silná rána, že také upadl do bezvědomí. Poté co se opět probral, začal jím jeden Čech lomcovat a tlouci ho. Jeho zranění, stejně tak jako dalších dvou Němců, je rovněž vážné. Zatím utíkali neorganizovaným úprkem členové studentských spolků přes železniční náspy, pole, silniční náspy k zalesněným svahům, neustále pronásledováni hulákáním a házením kamení ze strany fanatické lůzy. Jen málo uprchlíků vyvázlo se zdravou kůží. (...) V předchozím textu jsme vylíčili události tak klidně a objektivně, jak jen bylo možné, a zdržíme se zatím jakéhokoli dalšího soudu. Nezaujatí čtenáři si sami budou umět učinit vlastní úsudek. Plody „usmiřovací éry“ začínají zrát.

 

IIIb. Zpráva Národních listů

(Národní listy 21/155, 29. 6. 1881, s. 2.)

 

Nezdařená buršácká demonstrace

Po Praze kolovala včera zpráva, všeobecně rozšířená, že buršové hodlají podniknouti demonstrativně výlet do Chuchle. Aby se k této demonstraci jak náleží připravili, seprali se k 5. hodině ranní, když vyšli z konviktského sálu ze slavnostního komersu, blíže paláce hraběte Clam-Gallasa s tiše okolo jdoucími občany. Pochodili však špatně, musiliť se dáti po důkladném výprasku na útěk, zanechavše své livancové cerevisky na bojišti. Zároveň byla nalezena hůl, v níž byla ukryta dosti dlouhá dýka. Včera dopoledne podnikli buršové v maškarním svém obleku po parníku výlet do Chuchle počtem asi 30, k nimž se přidružilo také několik dam. Odpoledním vlakem odjelo dráhou do Chuchle asi 20 buršů, majíce s sebou hudební kapelu pluku Ziemieckého. Buršáci měli objednanou hostinu ve velké restauraci v lázních, kdež u připravených stolů zasedli. Kuvertů bylo objednáno 80, tolik buršáků však nepřibylo. Odpoledne přijelo také několik set Pražanů, zejmena studentů a jiných intelligentních mužů, kteří taktéž v restauraci zasedli za stoly. Demonstrativní výlet buršáků do ryze české obce pobouřil nemálo uvědomělé občanstvo jak z Chuchle, tak z okolních obcí, které houfně k restauraci se sbíhalo a hlasitým spůsobem svou nevoli dávalo na jevo nad drzým počínáním buršů. Buršáci počínali si čím dál tím vyzývavěji. Tím časem dožádali Čechové zeměpanského komisaře, aby dal hráti rakouskou hymnu. Obecenstvo české obnažilo hlavy a vyslechlo rakouskou hymnu stojíc, kdežto buršáci zůstali ostentativně seděti a nesmekli. To popudilo rozdrážděnou mysl občanstva tím více. Vyzvali buršáky, aby smekli a když někteří dali se do hlasitého smíchu, voláno se všech stran, aby se vzdálili. Mezi tím shromáždilo se před restaurací veliké množství obecenstva, které zaujalo naproti buršákům hrozivé postavení. Po 7. hod. hodil nějaký buršák sklenici do středu českých studentů. Sprosťáctví toto nezůstalo bez odvety a nyní házeny sklenice s obou stran. Buršáci byli nuceni zalézti pod stoly a zabarikadovati se stolicemi. Sklenic bylo rozbito mnoho a konečně byli nuceni buršové kapitulovati a dáti se na útěk. Menší část buršů dala se na útěk směrem k letnímu nádraží, kdež buršové zeď přeskočili. Obecenstvo hrnulo se za nimi. Buršové dali se zahradami a polemi na útěk, jsouce občany okolních obcí pronásledováni. Tak skončila v Chuchli vyzývavá buršácká demonstrace.

 

IV. Rozbor textů

Oba texty jsou nacionalisty zabarvené. Oba také mají snahu za viníky označit „ty druhé“ ve stylu „Já nic, já muzikant, to všechno oni!“ Z tónu, jakým jsou články psány, je také patrné, že Němci byli biti a Češi bili. Jinými slovy, že Němci dostali „na držku“ a Češi vyhráli.

Německý text je totiž podivuhodně střízlivý a psán rádoby nestranným stylem, který ponechává na čtenáři, aby si „udělal obrázek sám“. Má také vyvolat dojem české zpupnosti a českého utlačování Němců. Češi jsou líčeni jako krvelačné bestie, které hledali příležitost, jak váženou a mírumilovnou společnost napadnout. Ne, že by to do určité míry nebyla pravda, zároveň ale zcela opomíjí fakt, že svolat setkání německého spolku do ryze české Chuchle může být Čechy skutečně považováno za provokaci. Navíc ještě v německých krojích.  Ostatně, vyústění setkání se dalo očekávat, už den dopředu se čeští studenti a Češi obecně svolávali inzerátem v Národních listech a ani četnictvo nic neponechalo náhodě a poslalo sem jednotku, která měla shromáždění ochraňovat. Domnívám se však, že četníci se při poskytování ochrany příliš nepřetrhli. Snad aby příští rok „buršáky“ nenapadlo sem jezdit zase provokovat.

Český tisk pak také jednoznačně spolkové setkání v Chuchli za provokaci považoval. Popisuje, jak buršové provokativně pochodovali ulicemi, obtěžovali kolemjdoucí a napadali je. Každý nejapný kousek izolované skupinky několika výtržníků označuje za plánovitě připravený a zpupný. Text pak naznačuje, že chuchelská pranice byla logickým vyústěním sledu událostí. Takřka se dme pýchou nad vítězstvím českých vlastenců.

Zajímavé je, že oba texty v pasáži o zpěvu rakouské hymny popisují, jak ti, či oni, zpívali rakouskou hymnu nadšeně, zatímco ti druzí se při ní chovali urážlivě. V tomto směru je český text jednoznačný, a zcela tím manipuluje nejen čtenáře, ale i případného vyšetřovatele incidentu v tom smyslu, že loajalita pisatele i Čechů patří zcela císaři a domu rakouskému.

Německý text se pokouší o totéž ale více neobratně, pasáž: „Němci prohlásili, že si nenechají nic nakazovat, ale aby příliš nenarušovali mír, pověřili kapelníka, aby zahrál opět hymnu,“ naznačuje spíš, že hymnu dali zahrát kvůli udržení klidu a z povinnosti, než ze skutečné loajality a nadšení. I tady je patrná reakce na poměrně nedávné sjednocení Německa a pangermánské nálady Němců v podunajské monarchii.

Je třeba podotknout, že píseň „Hrom a peklo“, zmiňovaná v německém textu, je ve skutečnosti „Hej, Slované“.

 

V. Závěr

Ačkoliv národnostní napětí v Praze kvasilo stále, incident byl prvním, který si obě strany dopředu naplánovaly. V jeho důsledku pak skončily diskuse o dělení univerzity a ta byla v následujícím roce skutečně rozdělena. K bitce došlo 17 dní po otevření Národního divadla a měsíc a půl před jeho požárem. Dodnes existují konspirační teorie, které souhru náhod dávají do souvislosti s národnostním napětím. Někteří čeští studenti byli za účast na aféře vyloučeni z univerzity a bylo jim znemožněno další akademické působení. Bitka vztahy mezi českým a německým národem jen zhoršila. V Hostinném například reagovali Němci na zprávu o bitce tak, že začali vykazovat Čechy z hostinců. Kvůli tomu se tam česká menšina semkla a založila svůj první spolek. Zahajovací schůzi Němci narušili vniknutím do hostince, kde se konala.

Současný člověk se neubrání údivu, že spolu obě etnika vůbec mohla vydržet tak dlouho, stejně tak otázkám, kde se vlastně onen nacionální kvas a nenávist vzali, když spolu Češi i Němci po staletí vcelku dobře vycházeli.