Platí beze zbytku, že Reformace je, metaforicky řečeno, dcerou vynálezce knihtisku Gutenberga? Můžeme hovořit o přímé souvislosti mezi čtením a protestantskou reformací? Tyto otázky si klade Jean-Francois Gilmont ve stati Protestantská reformace a čtení, uveřejněné v knize Dějiny čtení na Západě.
(CAVALLO Guglielmo, CHARTIER Roger (ed.), A History of Reading in the West, Cambridge 1999, s. 213 - 425. Překlad do angličtiny provedla Lydia G. Cochrane, vydal knižně Polity Press.)
Dochází k závěru, že „… by možná bylo přesnější hovořit o souhře vzájemných vlivů mezi společnostmi a náboženstvími.“ Své tvrzení rozvíjí na dvanácti stranách textu a poznámkového aparátu a doporučené literatury. Dokládá, že přesvědčení o tisku hrající zásadní roli při šíření Lutherových myšlenek, bylo rozšířeno již v 16. století. V roce 1526 Francois Lambert z Avignonu dokonce tvrdil, že vynález tisku v 15. století byl přáním Božím, právě proto, aby mohla začít reformace. Cituje v úvodu textu jeho prohlášení: „Ohledně ars chalcographica … bych chtěl dodat, že je to hlavně … důvod, který Bůh inspiroval …., objevení tohoto vynálezu, aby mohl sloužit k šíření pravdy v našem století. “
Stejně tak připomíná ostatní reformátory, kteří vynález knihtisku nadšeně ocenili. Dokonce je podle něj tradicí citovat z Lutherova Tischredena, že: „… tisk je nejvyšší Boží dar a ten největší. Jeho prostřednictvím Bůh opravdu chce šířit pravé náboženství po celé Zemi,“ jak píše. John Foxe, autor Knihy mučedníků, hovoří o „božském a zázračném vynalézání tisku“. Což přitom podle Gilmonta není originální, jelikož o „božském“ tisku se prý hovoří od chvíle, kdy se zrodila typografie, a dokládá, že toto tvrzení se objevuje v Catholiconu, publikovaném v Mainzu roku 1460. Tímto prohlášením vlastně začal Gilmont polemizovat s historiky, kteří opakovaně tvrdili, že Reformace za svůj úspěch vděčila především tisku. Pro Gilmonta je toto tvrzením často braným za samozřejmost spíš, než by vycházelo z výsledků bádání a vědecké analýzy.
Argumentuje přitom, že se sice změnily podmínky pro oběh nových myšlenek, když došlo ke zrychlení oběhu textů a snížily se náklady na jednu kopii. Přesto bychom neměli přehánět bezprostřední dosah tohoto vynálezu knihtisku na společnost, která stále do značné míry zůstávala negramotná. Dále si povšiml, že sice přibylo tiskařských dílen a vzrostl počet knihoven, zároveň ale skutečně klesla cena knih. Připomíná, že si Carla Bozzolo a Ezio Ornato všimli, že soupisy knih po smrti přestaly být tak důkladné jako dřív a už nebyly tak přesné v jejich popisech: „To naznačuje, že knihy už nebyly tak vysoce ceněny,“ uvádí doslova.
Šíření tisku kráčelo ruku v ruce s další novotou, častějším využíváním národních jazyků v mnoha oblastech společenského života. Je zřejmé, že tisk tento vývoj podporoval, vzhledem k tomu, že v ekonomické rovině nová technologie napomáhala při hledání nových trhů, a tedy při rozšiřování čtení mezi veřejností. Autor v tom vidí důkaz pro tvrzení, že šíření národních jazyků a úspěch tisku by pravděpodobně měly být spojovány s mnohem obecnějšími změnami ve společnosti, ačkoli zůstává pravdou, že celkově se vypuknutí reformace shodovalo s důležitou revolucí v komunikačních prostředcích.
To, že je kladena přímá souvislost mezi knihtiskem, či tištěnými knihami a šířením protestantismu, má své počátky nejspíš v takzvané „válce pamfletů“. V letech 1520 až 1523, krátce poté, co Luther pozvedl hlas proti odpustkům, vypukla v Německu rozsáhlá „tisková kampaň“. Tisíce pamfletů, stručné čtvrtletní publikace složené jen z několika stránek, občas s ilustracemi, obíhalo Říší. Veškeré reformační výzvy církvi propagovaly spěšně napsané, nadbytečné publikace se špatně organizovanou a rozptýlenou distribucí. Stejné texty předkládané formou kázání, dialogů nebo dopisů, byly často jednom městě reprodukovány a odeslány do druhého. Gilmont to považuje za první případ použití tisku k ovlivnění názoru veřejnosti. Jinými slovy, prvním případem tištěné propagandy. Ta záplava pomíjivých publikací brzy Lutherovo jméno a myšlenky roznesla nejen po německých zemích, ale i po celé Evropě.
Přesto, jak se protestantská reformace šířila, písemný projev nikdy nevylučoval ten mluvený. Všichni reformátoři byli zároveň kazateli, profesory spisovatelů a spisovateli dopisů. Řeč si zachovala své prvenství. Reformátoři sice používali tisk záměrně a systematicky, leč Luther brzy litoval příliš rozšířeného oběhu svých knih a prohlásil: „Pro mne by bylo mnohem výhodnější, kdyby vzrostl počet živých knih, to znamená počet kazatelů.“
Podobně reaguje i autor textu o Reformaci a čtení: „V 16. století bylo novinkou šíření, či dokonce rozmnožování knih ve světě, kde byly vztahy stále v zásadě ústní. Informace šířené ústními a sluchovými kanály: pověsti, které podněcovaly debaty, veřejné i soukromé; prohlášení veřejných vyvolávačů a volání a příchod pedálů; kázání; drama, komiks nebo polemika; písmena; pouliční písně a veřejné čtení. Byly to obrazy a procesí, které upoutaly pozornost. Musíme přestat uvažovat v rovině dvacátého století a pamatovat na to, že ústnost byla tehdy všudypřítomná.“
Společnost prostě byla negramotná. Zjistit do jaké míry je prý téměř nemožné. Pro Rogera Chartiera nedostatek dokumentace znemožňuje změřit míru gramotnosti v Evropě před samotným koncem 16. století. Jiní učenci byli optimističtější, například Rolf Engelsing odhaduje, že asi 3 až 4 procenta populace v německých zemích umí číst; ve městech toto procento vzrostlo na 10 nebo dokonce 30 procent.
Role tisku při šíření protestantské reformace je uznávána již od 16. století; ale shodou okolností byla systematicky studována až v posledních letech. V historii, či historiografii knihy došlo k posunu: důraz se přesunul z textu na samotného čtenáře. Už nestačí rekonstruovat soubor publikací, které se v daném období objevily, nebo identifikovat sítě tiskařů a distributorů. Musíme také určit, jakou roli tyto texty hrály ve své době.
Nejpravděpodobnější hypotézou prý zůstává, že čtecí postupy se nadále překrývaly. Tiché čtení, při kterém dochází ke kontaktu mezi textem a jeho čtenářem v soukromí, jistě nechybělo, ale doprovázely ho i jiné přístupy: individuální čtení spolu se sdíleným čtením nahlas v malé skupině, kolektivní čtení liturgické povahy, kde kazatel čte pro každého a každý věřící zároveň sleduje text ve své modlitební knize, případně čte text písně v kancionálu, když komunita zpívá.
Text pokračuje rozvíjením teze na různých příkladech v kalvinistických, luterských, dokonce katolických oblastech. Zmiňuje se i o českém království, kde každý, chudý i bohatý, měl svůj kancionál. Tím dává najevo, že tisk byl stejně důležitý pro reformátory stejně jako pro konzervativní katolíky.
Recenzi bych ukončil dle mého názoru nejpádnějším autorovým tvrzením, které vysvětluje, proč by bylo potřeba vliv knihtisku na šíření Reformace spíš v obecnější rovině, než v přímé souvislosti, jako doposud: „Přístup k Bibli se odehrával na bohoslužbách a v rodině, kde byla čtení přerušována autorizovaným komentářem. Populární čtení bylo podporováno pouze v rámci katechetiky a liturgických textů. Reformátoři se nezajímali o vyzývání věřících k objevování nových zpráv, ale spíše o zajištění stability základní křesťanské nauky.“
Žádné komentáře:
Okomentovat