Obsah
I. Úvod
II. Mládí a odchod z Francie
III. Vojenská kariéra
III.1. Od píky
III.2. Vojevůdce Habsburků
III.3. Války o dědictví španělské
III.3.a. Důvod války
III.3.b. K reformě armády
III.3.c. Dvojčata
III.3.d. K vrcholu
III.3.e. Bitva u Oudenaarde
III.3.f. Konec spojenectví,
Rastattský mír
III.4. Opět turkobijcem
III.4.a. Nové nebezpečí
III.4.b. Balkánské tažení
IV. Politikem
V. Pád a smrt
VI. Závěr
VII. Literatura
I. Úvod
V této práci se budeme zabývat postavou prince Evžena Savojského. (18. října 1663, Paříž – 24. dubna 1736, Vídeň). Od vojáků dostal přezdívku Malý abbé, či Malý kapucín. Měl totiž malou postavu a oblíbil si hnědou barvu. Jestliže je pravdou, že někdy má jedinec a jeho rozhodnutí vliv na další směr dějinných událostí, potom to u tohoto muže platí dvojnásob. Jeho rozhodnutí nežebrat u francouzského krále o malou vojenskou funkci a rozhlédnout se místo toho po Evropě přesáhlo sedmnácté i osmnácté století a vlastně svým dopadem ovlivňuje i současnost. Tato práce velmi zběžně mapuje princovo mládí a podrobněji se věnuje jeho vojenské kariéře, vzhledem k tomu, že má být obecným studijním přehledem. Poněkud podrobněji popisuje nejslavnější bitvy princovy, například bitvu u Oudenaarde 11. července 1708, kde společně s vévodou z Marlborough porazili na hlavu francouzskou armádu, případně jeho tažení proti Turkům.
II. Mládí a odchod z Francie
Evžen byl synem francouzského generála Evžena Mořice, prince savojsko-carignanského a hraběte ze Soissons, a slavné intrikánky Comtesse de Soissons, hraběnky Olympie Mancini. Některé pomluvy tvrdí, že byl ve skutečnosti bastardem Ludvíka XIV., ale jeho matka se přestala s králem důvěrně stýkat dlouho před jeho početím. Evženovým dědečkem z otcovy strany byl vojevůdce z dob třicetileté války, Tomáš Savojský.
Rodina jej určila pro kněžskou dráhu, ta ovšem princi rozhodně nebyla po chuti. Teologii sice studoval hlouběji než řada kněží, ale kněžství ho nelákalo. Mnohem víc jej zajímala matematika a životopisy vojevůdců, zejména Alexandra Makedonského.
Evženovu budoucí kariéru ovšem dosti zásadně poznamenala „Affaire des Poisons“, tedy obrovský skandál s traviči a čarodějnicemi.
Jeho matka, hraběnka Olympie Mancini, varována králem před zatčením, musela uprchnout ze země. Zbytek života strávila v zahraničí, převážně v Bruselu, kde se zabývala pomluvami Francie a jejího krále i špionáží.
Když pak bylo Evženovi dvacet let a definitivně odmítl církevní kariéru, k níž ho rodina nutila od jeho patnácti let, dvakrát žádal Ludvíka XIV. o přidělení pluku. Francouzský král ovšem jeho žádosti odmítl.
Prý mu dokonce doporučil církevní kariéru tak hrubým a urážlivým způsobem, že jej Evžen nenáviděl po celý zbytek svého života.
Přesná odpověď krále není známá, ovšem část historiků jako důvod odmítnutí uvádí právě to, že rodina byla v nemilosti a královu nelibost nad chováním jeho vypovězené bývalé milenky Olympie Manciniové v Bruselském exilu.
Některé práce také uvádí, že Evženova žádost byla pokorná, ale on sám nikoli.
„Ještě nikdy si nikdo nedovolil civět mi tak drze do obličeje jako zlostný krahujec,“ řekl prý o tom Ludvík XIV.
Pravdou ovšem zůstává, že ať už Ludvík prince Evžena odmítl z jakéhokoliv důvodu, musel toho později opravdu hořce litovat.
Mladý Evžen na vojenskou kariéru rozhodně nehodlal rezignovat a tak se rozhlédl po okolních zemích. V létě 1683 emigroval z Francie a vstoupil do služeb v té době největšího nepřítele Francie, totiž císaře Leopolda I. Habsburského.
III. Vojenská kariéra
III.1. Od píky
Vojenskou kariéru mladý princ začínal skutečně od píky. Nastoupil jako ordonanční důstojník pluku svého svého bratrance Ludvíka Viléma Bádenského.
Roku 1683 se účastnil odražení turecké invaze a hlavně bitvy u Vídně. Už koncem roku pak získal od císaře Leopolda I. plukovnický patent a pluk dragounů. Dlužno dodat, že hodnost obdržel během hromadného povyšování.
Následující čtyři roky sháněl budoucí slavný vojevůdce peníze na vydržování svého pluku, cestoval po Evropě, nebo studoval, například použití děl v boji. Navštívil Savojsko, Nizozemí, Benátky. Nějaký čas se ještě zaobíral myšlenkou přejít do služeb španělského krále, případně savojského vévody.
Mezi tím se účastnil tažení rakouských vojsk proti Turkům na Nové Zámky roku 1685, o rok později na Budín a o další rok později se vyznamenal v bitvě u Nagyharsány (Moháče), když se svou brigádou dragounů zaútočil v rozhodující okamžik na turecké ležení velkovezíra Ibrahima. Za to jej císař Leopold I. jmenoval 31. ledna do hodnosti polního podmaršálka, navíc definitivně vyřešil své finanční starosti díky výnosům ze dvou opatství, jež mu připsal savojský vévoda Viktor Amadeus II. Tou dobou jej už obcházela pověst významného habsburského vojevůdce.
Dalšího roku, 1688 se pod velením kurfiřta Maxe Emanuela účastní obléhání Bělehradu. Zde byl v srpnu raněn do nohy během útoku na město, když opět osobně své dragouny vedl do boje. Rána se mu zanítila a hrozilo mu, že o nohu přijde. Lékaři mu ji nakonec zachránili, léčil se ale déle, jak půl roku.
Počátkem roku 1689 velel třem jezdeckým plukům na Rýnu během poziční války proti Francii a účastnil se dobytí Mohuče 8. září 1689. Opět tu utrpěl zranění, ale tentokrát se z něj vyléčil rychle. Dočkal se také povýšení do generálské hodnosti u kavalerie.
III.2. Vojevůdcem Habsburků
Následovalo Evženovo angažmá v italském tažení. Měl podpořit svého bratrance, savojského vévodu Viktora Amadea II. proti francouzskému králi Ludvíkovi XIV. Tažení se ovšem nevyvíjelo příliš dobře.
Španělsko-savojsko-rakouská spojená armáda utrpěla porážku v bitvě u Staffardy.
Evžen z prohry, zbabělosti a diletantství obviňoval své nadřízené i španělské velitele. Je pravda, že sám se snažil jít ostatním příkladem a roku 1691 nečekaným úderem prolomil francouzské obležení Cunea.
Po tomto úspěchu následovaly ostré spory s novým velitelem savojské kampaně, Antoniem Caraffou. Po jednom obzvlášť prudkém střetu odcestoval do Vídně a osobně si na něj stěžoval u císaře Leopolda. Ten pak Caraffu poslal do Říma a nechal Evžena velet.
Od roku 1693 už vedl Evžen habsburská vojska v hodnosti polního maršála. Bohužel, následovala studená sprcha v podobě porážky v bitvě u
Marsaglie téhož roku. Nemohl za ni, bitvu prohrál osobně Viktor Amadeus II., který ignoroval všechny dobré rady. Nebýt Evženovy osobní statečnosti, přišel by savojský vévoda o všechny své vojáky. Na francouzské straně velel maršál Francie Nicolas Catinat. Savojský vévoda se nakonec připojil k Francii. O čtyři roky později, 20. září roku 1697 uzavřelo Rakousko mír s Francií.
Toho roku se císař Leopold I. rozhodl vyřešit problém s Uhrami a Turky, tou dobou už princ Evžen velel armádě, která tureckým silám připravila 11. září drtivou porážku u Zenty, kde zahynul například velkovezír Elmas Muhammad, jehož pečetidlo si princ schoval na památku.
Na turecké straně padlo asi 30 tisíc vojáků, z nichž se 10 tisíc utopilo v Tise. Mnoho tisíc dalších Turků padlo do zajetí. Velitel obrany předmostí velkovezír Elmas Mehmed zahynul v boji spolu se svými vojáky.
Ztráty rakouského vojska byly v porovnání s Turky až nepoměrně nízké. Méně než 500 mrtvých a asi 1,6 tisíce zraněných.
Následovalo dobytí Sarajeva. Sultán Mustafa II. musel jednat o míru a stáhnout se z podstatné části Uherska a Sedmihradska, tím v podstatě začal pozvolný pád osmanské říše.
III.3. Války o dědictví španělské
III.3.a. Důvod války
Nejvýznamnějším a nejdéle trvajícím obdobím vojenské kariéry se pro Evžena staly války o dědictví španělské. Před jejich propuknutím ještě kontaktoval roku 1699 prince Evžena emisar Ludvíka XIV. s nabídkou hodnosti maršála Francie a tučných apanáží, když se vrátí do Francie, to princ odmítl.
Válka o španělské dědictví začala roku 1701 po té, co vymřeli španělští Habsburkové. Po nich měl na trůn usednout nejprve Josef Ferdinand Bavorský, ale po jeho smrti roku 1699 se Francie, Anglie a Holandsko dohodly, že na španělský trůn usedne syn římského císaře Leopolda Karel.
Španělský král Karel II. ale označil za následníka svého prasynovce Filipa z Anjou, vnuka Ludvíka XIV. Historici se ale většinou shodují na tom, že listina byla podvrh, nebo že panovník buďto vůbec neměl ponětí, co podepisuje, případně že text do závěti někdo doplnil později.
III.3.b. K reformě armády
Na počátku války se princ Evžen opět proslavil po celé Evropě, když po stopách Hannibalových obešel se svým vojskem alpské průsmyky, střežené Francouzi a horskými stezkami, užívanými pastevci, přešel do Itálie, kde se objevil ve francouzském týlu.
Tady bleskovými přesuny stále nepřítele znepokojoval. Poté zastavil 1. září u Chiari mohutnou ofenzívu maršála Villeroy. Následnou patovou situace Evžen převažoval na svou stranu opotřebovávacím stylem boje. Nepřestal s tím ani po příchodu zimy. Když pak nečekaně přepadl 1. února 1702 Cremonu, podařilo se mu zajmout vévodu Villeroye. Naneštěstí tu císařští utrpěli velké ztráty a město nepadlo. Navíc namísto neschopného hysterika Villeroye francouzský král přidělil velení Evženovu bratranci, maršálu Louisi Josephu de Bourbon, vévodovi z Vendôme, který byl mnohem schopnějším vojákem a velitelem. Bojovali spolu v několika nevýznamných bitvách se střídavými úspěchy. Itálie se ovšem nakonec stala vedlejším bojištěm, jelikož na stranu bojujících se přidaly další evropské státy. Na straně Francie Bavorsko a na straně Habsburků Nizozemí, Británie a většina států Svaté říše římské.
O vojenském géniu Evžena Savojského už nikdo nepochyboval, dokonce ani jeho nepřátelé. Těch si ostatně měl v budoucnosti nadělat hodně, především svým nesmlouvavým postojem ve funkci prezidenta válečné rady, kterým ho císař jmenoval roku 1703, čelíc tak sérii vojenských katastrof v Bavorsku a Porýní, jež měli na svědomí zkorumpovaní a neschopní důstojníci, které císař jmenoval dříve.
Evžen se s nimi tvrdě vypořádal a okamžitě začal s reformou armády. Jako příklad lze uvést pád pevnosti Breisach, za který poslal Evžen jejího velitele hraběte Filipa Arco před vojenský soud a posléze na šibenici.
Díky všem těmto opatřením se Evženovi povedlo vysoce zefektivnit habsburské ozbrojené síly. Ještě koncem téhož roku sklízel ovoce své reformy, když jím založená tyrolská domobrana, posílená několika pravidelnými armádními jednotkami, zastavila pokus o průnik spojených bavorských a francouzských sil přes Alpy na Rakousko.
III.3.c. Dvojčata
Rok 1703 patřil k těm opravdu smolným a před kapitulací císaře zachránila zima, která přerušila válečné operace. Na jaře pak nastal obrat, jelikož bavorský kurfiřt i vévoda z Vendôme zaspali. Francouzi se tak dlouho připravovali na válečné tažení, aby se neopakoval debakl z Alp, až je Evžen Savojský, Jan Václav Vratislav z Mitrovic a John Churchill, vévoda z Marlborough tak dokonale zaskočili, že jejich plán od základu změnil způsob vedení války. Posunul ji od statického k mobilnímu způsobu boje.
Marlborough vyrazil se svým vojskem ze severního Porýní rychlým přesunem na jih, Evžen pak s celou armádou spěchal na západ. Než jejich protivníkům vůbec došlo, co mají v plánu, bylo již pozdě. Propásli počáteční možnost zničit každou z armád zvlášť, anglickou a rakouskou jednu po druhé. Díky tomu se mohli Evžen s Marlboroughem spojit u Höchstädtu a 13. srpna je tu rozdrtit. Zároveň získali ještě několik vojensky významných pevností, ačkoliv jinak na konečné vítězné tažení doposud neměli dost sil.
Mezi Evženem a Marlboroughem během tažení vzniklo hluboké přátelství. Dokonce jim vyneslo přezdívku Dvojčata (či Blíženci) a po bitvě u Hochstädtu získali společnou gloriolu neporazitelných vojevůdců.
V roce se ovšem musela spojenecká vojska rozdělit, Evžen táhl do Itálie, kde hodlal pomoci savojskému vévodovi. Ocitl se ale v patové situaci, když sice zprvu rozdrtil španělské vojsko generála Toralby, ovšem jen proto, aby jeho ofenzivu zastavili 16. srpna 1705 Francouzi v bitvě u Cassana. Evžen musel čekat na obrat situace k lepšímu rok. Opět prokázal svou obratnost v mobilním vedení války a přesunech velkých armádních celků, když jižně Pádskou nížinou obešel Francouze a 7. září 1706 je porazil u Turína. Do zimy poté ovládl velkou část severní Itálie a svůj postup navíc 26. října korunoval dobytím Milána. Francii nezbývalo, než italské bojiště během roku 1707 zcela vyklidit a věnovat svou pozornost především Marlboroughovu postupu na francouzsko-říšských hranicích.
III.3.d. K vrcholu
Evžena za jeho postup císař odměnil funkcemi říšského maršála a guvernéra Lombardie, kterou vykonával v letech 1707 až 1716. Jinak se ale nedá říci, že by rok 1707 mohla protifrancouzská koalice považovat za úspěšný, jelikož její tažení proti Toulonu, vynucené Angličany, skončilo debaklem. Evženovi bylo tažení zcela proti srsti, ale zúčastnit se ho musel.
Během tohoto období mu dokonce ruský car Petr I. Veliký nabídl polský trůn, princ ho ovšem s díky odmítl, načež v roce 1708 obdržel jmenování do hodnosti generálporučíka. Tím de facto ovládl všechny vojenské úřady v císařství.
Ve stejném roce naplánovali spojenci vpád do Francie, ale nestihli včas shromáždit dostatek vojáků a Francouzi je proto předešli a sami prudce zaútočili. Evžen na žádost Malborougha přijal velení nad částí jeho jednotek (sám tu neměl žádné své vojáky). Společně přesunuli své síly, aby 11. července 1708 rozdrtili francouzskou armádu ve slavné bitvě u Oudenaarde a poté získali město Lille.
III.3.e. Bitva u Oudenaarde
Bitva u Oudenaarde z 11. července 1708 patří mezi nejvýznamnější bitvy nejen válek o dědictví španělské, ale bez přehánění i celoevropských dějin.
Princ Evžen Savojský a vévoda z Marlborough v ní na hlavu porazili francouzská vojska, vedená vévodou Burgundským a vévodou z Vendôme.
Bitva je velmi neobvyklá vzhledem k době, kdy se v ní obě armády srazily.
Nepřátelské armády totiž na sebe narazily v podstatě náhodou a tak se do sebe pustily z chodu, tedy nesešikované. Vojáci zpočátku bojovali naslepo a linie obou stran se velmi roztáhly.Princové dvojčata ovšem mnohem lépe pochopili mobilní válku a navíc s ní už měli velké zkušenosti a tak se rychleji se zorientovali v nastalém zmatku, na rozdíl od Francouzů, kteří preferovali spíše statický přístup.
Navíc tu obrovskou roli hrálo i jejich vzájemné porozumění a dokonalá spolupráce. Evžen Savojský na sebe po dlouhou dobu poutal nepřátelské útoky nadohled řeky Šeldy. Tím Marlboroughovi umožnil provést obchvat a rozbít francouzské pravé křídlo.
Francouzům naopak škodilo, že neschopný vévoda Burgundský, později známý jako Malý dauphin, neuposlechl rad a pokynů vévody z Vendôme.
V důsledku to znamenalo, že si oba tito velitelé dělali, co chtěli, bez ohledu na to, co dělá ten druhý. Jejich armádu před naprostým zničením zachránilo jen stmívání a blížící se noc.
„Věřím, že kdybychom měli štěstí a získali 2 hodiny denního světla navíc, mohli jsme dnes vyhrát celou válku.“ – vévoda z Marlborough o bitvě v dopisu své manželce
III.3.f. Konec spojenectví, Rastattský mír
Mírová jednání v Haagu roku 1709 zkrachovala. Soudržnost koalice se ovšem začala drolit po 11. září 1709, kdy Dvojčata vyhrála v krvavé bitvě u Malplaquet. Po následující 3 roky se armády koalice úporně probíjely přes francouzské pevnosti, ač měly jinak jasnou vojenskou převahu.
Nástup toryů k moci v Anglii a smrt císaře Josefa I. uštědřila spojenectví poslední ránu, takže v roce 1713 se Evžen náhle octl v obrácené roli a musel osamoceně držet západní hranici Říše proti náhlé zdrcující převaze francouzských vojsk.
Ačkoliv 13. května téhož roku převzal vrchní velení, musel tváří v tvář dvojnásobné přesile útrpně přihlížet, jak nepřátelé nejprve obsadili Landau a pak Freiburg.
Naštěstí pro habsburské mocnářství udržování tak velkého vojska neúnosně zatěžovalo francouzský rozpočet a Evžen Savojský navíc ovládal poziční válku stejně dobře, jako tu mobilní, takže následujícího roku musely obě evropské mocnosti usednout k jednacímu stolu.
Francii zastupoval maršál Villars, za Habsburky hovořil sám jejich nejlepší vojevůdce, princ Evžen Savojský.
Krvavá válka tak skončila 7. března podepsáním rastattského míru.
III.4. Opět turkobijcem
III.4.a. Nové nebezpečí
Od roku 1714 začal Evžen ve Vídni stavět barokní palác Belveder, dokončil ho roku 1723. Kvůli tomuto výstavnímu paláci se říkalo, že Rakousko je zemí, kde poddaný žije lépe než jeho císař. Tehdy totiž ještě neexistoval slavný habsburský zámek Schönbrunn.
O dva roky později se Evžen stal guvernérem Rakouského Nizozemí. Mír ovšem neměl trvat příliš dlouho. Otomanská Velká porta, která, ač dodržovala mír s Habsburky, přinutila Rusko k vrácení rozsáhlých území okolo Černého moře a vzápětí napadla Benátskou republiku, která se po ztrátě svých pozic v Řecku a Středomoří pod tlakem drtivé přesily obrátila s žádostí o pomoc na evropské mocnosti.
Císař Karel VI. se nakonec po dlouhém váhání a naléhání Evžena rozhodl zasáhnout. Diplomacie zkrachovala a tak na podzim 1715, s podporou Velké Británie, jež společně s papežem garantovala nedotknutelnost habsburských držav v Itálii během kampaně, začalo polní tažení proti Turkům.
III.4.b. Balkánské tažení
Válka naplno propukla v roce 1716. Evžen si s devadesátitisícovou armádou kladl za cíl dobytí Bělehradu, zatímco zhruba dvojnásobná armáda velkého vezíra Damada Aliho toužila po získání Petrovaradínu.
Tam se také odehrála další ze slavných Evženových bitev. Osmané tu měli přesilu a ochranu jim poskytoval, kromě polních opevnění, i mohutný Dunaj. Nicméně, Evžen během noci přešel se svými muži přes rozvodněný evropský veletok a 5. srpna po ráno napadl zaskočeného spícího nepřítele a rozdrtil jej.
„Vítězství prince Eugena Savojského nad trojnásobnou přesilou Turků bylo ohromující. Třicet tisíc Turků, včetně velitele janičárů a temešvárského paši, zůstalo ležet na bojišti. Zbytek armády bezhlavě prchal k Bělehradu. Do rakouských rukou padla turecká válečná pokladna s pěti miliony zlatých, sto sedmdesát děl, zásoby potravin pro celé tažení… Rakouské ztráty, uvážíme-li dobu trvání bitvy a ohromnou přesilu nepřátel, byly poměrně nevelké: pouhých osm tisíc mrtvých a raněných. Sám princ Eugen si v průběhu boje dvakrát zachránil život jen včasným výstřelem ze svých pistolí.“ – Rudolf Polownik
Vzápětí se namísto Bělehradu vydal k Temešváru, aby ho dobyl 12. října. Turecko přišlo o rozsáhlá území a jen zima ho zachránila před dalšími územními ztrátami. Rok 1717 už přinesl Evženovi řadu dalších spojenců, kteří mu vypomáhali při tažení na Bělehrad, které se po jeho velkém vítězství v loňském roce zdálo jako výnosný podnik a příhodná možnost, jak Habsburkům vyjádřit svou podporu.
Princ na přelomu června a července oblehl Bělehrad. Na konci července se ovšem sám ocitl v obležení, a sice mohutným vojskem Chalila paši. Evžen tedy nejprve zdecimoval obránce města, načež 16. srpna přinutil Chalilovu armádu k ústupu. O dva dny později Bělehrad kapituloval.
Válka obě strany nesmírně vyčerpala a další válečné operace na Balkáně už příliš úspěchů nepřinesly. Skončila Požarevackým mírem 21. července 1718. Habsburkové získali Srbsko, Malé Valašsko a Temešský Banát do své správy.
Benátčané ovšem nakonec splakali nad výdělkem, jelikož si Porta směla ponechat většinu území, jež získala na Benátské republice.
Obchodní smlouva z 27. července, podepsaná mezi sultánem a císařem, pak pro Benátky představovala větší katastrofu, než územní ztráty.
IV. Politikem
Po válce Evžena zaměstnala politika. Patřil k nejvlivnějším osobám v habsburských zemích. Měl obrovský vliv na diplomacii i armádu. Podporoval prosazení pragmatické sankce, zastával však názor, že císař až příliš spoléhá na diplomacii. Opakovaně mu radil, aby svou dceru podpořil spíš plnou pokladnou a silnou armádou.
S postupem let ale začal princ Savojský ztrácet svůj vliv. Karel VI. na něj začal postupně shlížet jako na ministra a rádce sice schopného i věrného, ale nemilovaného a lehce zkorumpovaného.
Proti Evženovi začali opakovaně intrikovat šlechtici, kteří se hlásili k tzv. španělské straně. Vyčítali mu, že ve svých rukou koncentruje až příliš mnoho moci s tím, že drží tolik významných úřadů, že je nemůže ani stíhat řádně vykonávat, což v některých ohledech nebylo daleko od pravdy.
V. Pád a smrt
Definitivní ochladnutí vztahů mezi Evženem a Karlem VI. způsobilo v roce 1719 rozkrytí rozsáhlého spiknutí části vysoce postavených šlechticů, z nichž někteří patřili mezi nejbližší přátele a rádce císaře. Evžen odhalením jednal zčásti v sebeobraně, protože spiklenci chtěli odstranit především jeho. To mu císař nikdy neodpustil.
Evžen vydělal jmění na akciích Ostendské společnosti, jež prodal těsně před tím, než ji musel císař na nátlak Francie a Velké Británie zrušit.
V letech 1733 až 1735 vedl ještě osobně rakouská vojska na Rýnu během války o polské dědictví. Nedostatek vojáků a špatný zdravotní stav mu nedovolily dosáhnout výraznějších výsledků. Podílel se ještě na mírových jednáních, ale jeho vliv již upadal. Vídeňským mírem 7. listopadu 1735 ztratilo Rakousko Sicílii, Neapol a Lotrinsko.
Na sklonku svého života se ještě pokusil prosadit sňatek Marie Terezie a syna saského, případně bavorského kurfiřta. Zemřel ve Vídni 24. dubna 1736 po těžké nemoci, ve věku nedožitých 73 let.
Pohřben je v katedrále sv. Štěpána ve Vídni.
VI. Závěr
Vliv Evžena Savojského na evropské, potažmo celosvětové dějiny byl obrovský. Jeho působení a úspěchy určily další směřování dějinného vývoje k pádu velmocenského postavení Osmanů, výrazně oslabil Francii, napomohl vzestupu Habsburků a v neposlední řadě také určil směr dalšího vývoje moderního válečnictví.
Patřil sice mezi geniální vojevůdce, ale také byl ctižádostivý až arogantní a dokázal finančně těžit z válek.
Měl také ale rád umění a shromáždil sbírku obrazů. Jeho knihovna obsahovala na 15 tisíc knih.Byla mu udělena hodnost generalissima habsburských vojsk, po Albrechtovi z Valdštejna byl druhým vojákem této hodnosti ze čtyř. Po něm hodnost obdržel zmiňovaný Laudon a posléze ještě Karel Filip Schwarzenberk.
Na závěr ještě dodejme, že na jeho počest bylo pojmenováno několik lodí: britský monitor HMS Prince Eugene, rakouská bitevní loď SMS Prinz Eugen, italský lehký křižník Eugenio di Savoia a německý těžký křižník DKM Prinz Eugen, čímž se princ Evžen stal jediným člověkem, po němž pojmenovaly své lodě čtyři různá námořnictva.
Podle něj byla pojmenovaná i sedmá divize Waffen-SS (7. SS-Freiwilligen-Gebirgs-Division „Prinz Eugen“).
Za první i druhé světové války Evžena Savojského připomínali jako historický vzor německého či rakouského vojáka.
VII. Literatura
PERNES, Jiří; FUČÍK, Josef; HAVEL, Petr, a kol. Pod císařským praporem. Historie habsburské armády 1526 - 1918. Praha 2003.
RICHTER, Karel. Princ Evžen Savojský. Pán bitevních polí. Třebíč 2000.
VLNAS, Vít. Princ Evžen Savojský. Život a sláva barokního válečníka. Praha, Litomyšl 2001.
