 |
| Král Taejong |
Nahlédneme-li do dějin národů, zjistíme, že násilí vyřešilo mnohem víc a mnohem rychleji, než obecná diskuse a že k válce sahali snad až příliš často i v Athénách, kolébce demokracie. Rozetnout gordický uzel je prostě jednodušší a rychlejší, než se ho snažit rozvázat. Koneckonců, od té doby vnímáme gordický uzel jako přirovnání ke složitému problému, který lze jednoduše rozlousknout.
Tuto část legendy o Alexandru Velikém jsem nevybral náhodou. Bez rozvázání uzle by makedonský vládce nepotvrdil své božské právo vládnout Malé Asii, proto se podle Plútarcha ve Frýgii zastavil. Ostatně, propaganda a selfpromotion hrály velkou roli už v dobách babylonských vládců, natož u muže, který málem dobil celý tehdy známý svět. Vládu nad světem lze získat jen za použití násilí. Válkou, prohlášenou nějakým způsobem za svatou. Kruciádou, válkou za záchranu západní civilizace nebo ukončení všech válek, respektive džihádem, jak bychom metaforicky řekli dnes. Jednoduchým rozetnutím složitého uzle z dřínového líčí, uvázaného prostým sedlákem Gordiem.
Nejen Alexandr Makendonský, křižáci, nebo Mohamed budovali svá impéria s mečem v ruce. Aztékové ovládli Mexiko. Latinskou Ameriku španělští conquistadoři. Čchin Š´-chuang-ti sjednotil Čínu, Čingischán Temüdžin svou veleříši, Napoleon císařství, Julius Cézar a Oktavián Augustus základy Římské říše.
Násilí dokáže vyřešit i dynastické problémy. Dokonalým ukázkovým příkladem může být království Čoson v Koreji, jež pod vládou stejnojmenné dynastie založil generál I Song-gje, později známý jako král Tchädžo, státním převratem roku 1392, když sesadil posledního vládce Korjo. Politickou stabilitu novému království ovšem dal až jeho pátý syn I Bang-won, budoucí král Tädžong. Použil k tomu ideologii neokonfucianismu, kterému dal přednost před buddhismem - a násilí. Právě on zastavil povstání mongolských Jurčenů na severní hranici, zlikvidoval japonské piráty wa-kó, rozpustil soukromé žoldnéřské armády velkorodů, povraždil mocné ministry i své bratry a vybudoval monarchii absolutistického typu o zhruba tři stovky let dřív, než totéž dokázali panovníci evropského kontinentu. Fyzicky likvidoval každý náznak opozice po celou dobu své vlády. Trůnu se sice vzdal roku 1418, moc však pevně držel v rukou až do své smrti 30. května 1422. To už dávno seděl na trůnu jeho syn, král Sedžong. Právě díky krvavé politice svého otce mohl získat přízvisko Veliký. Král Tädžong ovšem podporoval také vzdělanost, umění, rozvoj obchodu a obecně položil pevné základy království Čosong, ale až jeho syn mohl své krvavé dědictví rozvíjet. Právě on provedl reformu písma, které pak lépe vyhovovalo potřebám korejského jazyka (hangul), napomohlo jejímu kulturnímu a mocenskému rozvoji.
Násilí podobným způsobem ovlivnilo dějiny v Evropě. Karel Veliký pořádal jednu válečnou výpravu za druhou. Píseň o Rolandovi, ta obzvlášť, karolínská minuskule, rozvoj vzdělanosti a měst, Franská říše, poté francouzské a německá království, ani středověká verze římské říše by nikdy nemohly vzniknout bez moci, kterou vládl a té by nedosáhl bez meče ve své pravici. Ustavil také zákoník, jehož hlavní mocenskou myšlenkou bylo předání vlády jednomu ze synů, aby se předešlo politické nestabilitě a tím i dalšímu násilí uvnitř impéria. Naneštěstí císařskou korunu získal Ludvík Pobožný, který si nejspíš neuvědomil, že když podělí všechny své syny, způsobí pravý opak toho, čemu nejspíš chtěl zabránit. Vypuknutí bratrovražedné dynastické války a tedy dalšího, v tomto případě zbytečného násilí. Vedlo to roku 843 k roztrhání Franské říše na kusy verdunskou smlouvou. Bylo by samozřejmě zjednodušují tvrdit, že jen tento nerozumný krok Ludvíka Pobožného zničil Karlovo císařství. K tomu by muselo dojít tak jako tak. Řada výbojů sice přinesla velké bohatství i obrovskou rozlohu, jenže právě v raketovém mocenském vzestupu Franků je třeba hledat příčiny jejich pádu. Tehdejšími prostředky, které zdaleka nedosahovaly možností Římanů, prostě nebylo možné tak velký státní útvar efektivně spravovat. Pád však nemusel být tak strmý, mohlo k němu docházet pozvolně jako v následnických královstvích, postupným rozmělňováním moci a jejím přesunem na bohaté vlastníky půdy, budoucí feudální šlechtice a vysoce postavené úředníky dvora. Ostatně, vše, co Karel udělal mimo vedení válek, tedy budování vzdělanosti a středisek obchodu mělo napomoci k upevnění vlády. Jeho úmysl však zmařilo jediné Ludvíkovo nerozumné rozhodnutí, ignorující pozdější následnické salické právo. Tedy to stanovující, že starší syn, či starší rodová linie mají právo před mladšími. Návrat ke staršímu sálskému principu, kdy všichni synové mají právo na rovný díl pozůstalosti zůstavitele, tak zničil "říši velikou".
Případ Ludvíka Pobožného ilustruje onu druhou, chtělo by se říci odvrácenou, kdyby to neznělo podivně, tvář mocenského násilí. Ač mělo na počátku úlohu státotvornou a pomohlo říše budovat, zároveň je boří. Oba aspekty násilí ovšem kráčí ruku v ruce, dějiny nelze vnímat fragmentárně. Právě naopak, musíme je vidět jejich úplnosti.
Oba příklady, království Čoson a Franská říše totiž s násilím stoupaly a padaly. Když jedno zažívalo svůj vzestup, nějaké jiné, to které tam bylo před nimi, padalo. Alexandrova říše vyrostla na troskách říše Perské. Meče, které budovaly Čoson, zničily Korjo. Ty, které svrhly Romanorum sive Francorum imperium zároveň budovaly Lotharingii, říše Východofranskou a Západofranskou. Tento neustále opakující se proces započal na samotném úsvitu lidského druhu, kdy příslušníci rodu Homu vraždili jeden druhého kvůli nejlepšímu lovecké území. Ostatně, ač se násilí, provázející člověka po celé jeho dějiny vyvíjelo, ať jsme ho provozovali klacky, kameny, meči, kulomety, či atomovými bombami, ať jsme říše budovali, nebo ničili, vždy šlo jen o jedno jediné. Můžeme to nazývat jakkoli, třebas mocí, penězi, půdou. Důvod bude stejný, jenom se vyvinul. Ale kdybychom růži lejnem zvali, vonět bude stejně. Nebo spíš v tomto případě obráceně, kdyby lejno zváno růží bylo, stejně bude páchnout. V jádru nejde o nic jiného, než aby alfa samec urval ten největší kus žvance.
Dějiny se prostě v hlavních principech opakují. Svým způsobem a všude. Koneckonců, i Přemyslovci měli své Slavníkovce a Vršovce, kníže Oldřich bratra Jaromíra, Lucemburk Karel IV. otce Jana. Paralely současné civilizace najdeme hluboko v minulosti. Té naší i světové. Laciným příkladem, až příliš často zneužívaným současnými demagogy a politickými žongléry všeho druhy, budiž pád říše římské.
Válka zůstane pořád stejná. Ať tak, či onak, bude tu vždy. Prozatím. Uchýlíme-li se k násilí, budiž alespoň znakem naší civilizační dospělosti, že se nestane "posledním prostředkem neschopných", nebo že se nezmění z příčiny v prostředek. Bojujme jen tehdy, když to už nepůjde jinak. Koneckonců, násilí skutečně může leccos vyřešit k obecné spokojenosti.
Nikdy by se ale nemělo zvrhnout v samoúčelnou krutost, páchanou pro další krutost. Sáhne-li kdo k násilí, aby vybudoval říši, neměl by zapomenout, že násilí, které mu pomohlo k vzestupu, se může stát a nakonec také stane, bude-li pokračovat i po úspěšné revoluci a puči, příčinou jeho pádu. V naší době obzvlášť. Adolf Hitler, Fulgencio Batista, Saddám Husajn, případně Muammar Kaddáfí by mohli vyprávět, kdyby byli ještě na živu. Násilí, jednoduše řečeno, se nesmí změnit v prostředek. Musí zůstat příčinou, proč bojujeme. Ne snad kvůli prolité krvi a emocím z toho plynoucím, ale z mnohem praktičtějších důvodů: proto, aby se dějiny přestaly motat v bludném kruhu. Aby konečně přestalo platit "War never changes".
Oba příklady, království Čoson a Franská říše totiž s násilím stoupaly a padaly. Když jedno zažívalo svůj vzestup, nějaké jiné, to které tam bylo před nimi, padalo. Alexandrova říše vyrostla na troskách říše Perské. Meče, které budovaly Čoson, zničily Korjo. Ty, které svrhly Romanorum sive Francorum imperium zároveň budovaly Lotharingii, říše Východofranskou a Západofranskou. Tento neustále opakující se proces započal na samotném úsvitu lidského druhu, kdy příslušníci rodu Homu vraždili jeden druhého kvůli nejlepšímu lovecké území. Ostatně, ač se násilí, provázející člověka po celé jeho dějiny vyvíjelo, ať jsme ho provozovali klacky, kameny, meči, kulomety, či atomovými bombami, ať jsme říše budovali, nebo ničili, vždy šlo jen o jedno jediné. Můžeme to nazývat jakkoli, třebas mocí, penězi, půdou. Důvod bude stejný, jenom se vyvinul. Ale kdybychom růži lejnem zvali, vonět bude stejně. Nebo spíš v tomto případě obráceně, kdyby lejno zváno růží bylo, stejně bude páchnout. V jádru nejde o nic jiného, než aby alfa samec urval ten největší kus žvance.
Dějiny se prostě v hlavních principech opakují. Svým způsobem a všude. Koneckonců, i Přemyslovci měli své Slavníkovce a Vršovce, kníže Oldřich bratra Jaromíra, Lucemburk Karel IV. otce Jana. Paralely současné civilizace najdeme hluboko v minulosti. Té naší i světové. Laciným příkladem, až příliš často zneužívaným současnými demagogy a politickými žongléry všeho druhy, budiž pád říše římské.
Válka zůstane pořád stejná. Ať tak, či onak, bude tu vždy. Prozatím. Uchýlíme-li se k násilí, budiž alespoň znakem naší civilizační dospělosti, že se nestane "posledním prostředkem neschopných", nebo že se nezmění z příčiny v prostředek. Bojujme jen tehdy, když to už nepůjde jinak. Koneckonců, násilí skutečně může leccos vyřešit k obecné spokojenosti.
Nikdy by se ale nemělo zvrhnout v samoúčelnou krutost, páchanou pro další krutost. Sáhne-li kdo k násilí, aby vybudoval říši, neměl by zapomenout, že násilí, které mu pomohlo k vzestupu, se může stát a nakonec také stane, bude-li pokračovat i po úspěšné revoluci a puči, příčinou jeho pádu. V naší době obzvlášť. Adolf Hitler, Fulgencio Batista, Saddám Husajn, případně Muammar Kaddáfí by mohli vyprávět, kdyby byli ještě na živu. Násilí, jednoduše řečeno, se nesmí změnit v prostředek. Musí zůstat příčinou, proč bojujeme. Ne snad kvůli prolité krvi a emocím z toho plynoucím, ale z mnohem praktičtějších důvodů: proto, aby se dějiny přestaly motat v bludném kruhu. Aby konečně přestalo platit "War never changes".
