Vztahy Čechů a Němců za revoluce 1848

Obsah

I. Úvod

II. První týdny revoluce

III. Duben až květen 1848 – zhoršení vztahů

IV. Frankfurtské události

V. Slovanský sjezd

VI. Austroslavismus, panslavismus a Všeslovanský sjezd

VII. Červnové povstání

VIII. Kroměřížský sněm

IX. Závěr

X. Poznámky

XI. Literatura

I. Úvod

Během první poloviny 19. století nabyly vztahy Čechů a Němců spíš charakter sociálního konfliktu. Sami Češi nepociťovali nějaké větší rozdíly, či dokonce odpor proti Němcům, trvale usazeným v zemích Koruny České.

Německá menšina tu ostatně podle německých údajů v roce 1848 tvořila jednu třetinu, podle českých pak čtvrtinu obyvatelstva. V obratu tohoto smýšlení hrál svou roli fakt, že Němci patřili k vládnoucím elitám, a ustanovení němčiny úředním jazykem. Císař Josef II. k tomu ovšem přistoupil především v rámci svých centralistických snah. Tedy z praktických důvodů při správě státu spíš, než že by chtěl neněmecké obyvatelstvo germanizovat. Toto tvrzení je pouze mýtem, stvořeným v 19. století nacionálně cítícími českými intelektuály a podporovaným v dobách první i komunistické republiky. 

Od konce 18. století sílil ekonomický prospěch i význam českého měšťanstva a vznikala česká inteligence měšťanského původu, která byla nositelem liberalismu. ¹⁾ Obě skupiny sice nesli národnostní a jazykové zvýhodnění Němců nelibě, což vedlo k jejich nacionalizaci²⁾, přesto v počátcích revoluce postupovali s Němci na cestě za konstitucí víceméně ve shodě.

Když tedy zpočátku poddaní habsburského císaře toužili po rovnosti národů, chtěli získat podíl na organizování svých věcí uvnitř monarchie spíš na principu konstitučním a zemském. Ovšem ani po ideovém rozchodu Čechů a Němců během přípravy na frankfurtský sněm česká inteligence nestaví na principu nacionálním. Toto lze ostatně vysledovat i ve zprávě o Slovanském sjezdu v Praze v červnu 1848, která kritizuje postup Němců a Maďarů v té době.³⁾

Vypuknutí revoluce mělo své kořeny také v rozporech ekonomických, politických a v občanské nerovnosti. Ekonomickou situaci habsburského státu komplikovaly otázky agrární. Doposud totiž existovalo poddanství a robotní povinnosti a šlechta si tuto výsadu bránila, což značně brzdilo ekonomický rozvoj státu. Když pak mocnářství postihla ekonomická krize, selská povstání na sebe nedala čekat. Armáda je ovšem potlačila se vší rozhodností. ⁴⁾

V souvislosti s rozvojem manufaktur do měst přichází nemajetní lidé a tak vzniká početný proletariát. Ten ovšem žil a pracoval v bídných podmínkách. Dlouhá pracovní doba, špatné osvětlení a větrání, bídné ubytování, nepříliš vydatná strava, či minimální výdělky vyprovokovaly v letech 1843 a 1844 dělnické bouře. Neexistence ústavy a tuhý Metternichovský absolutismus pak znemožňoval významnější politickou realizaci těm, kdo stáli mimo establishment, nebo mu sloužily. Na začátku roku 1848 vypukla revoluce v Itálii a ve Francii. Zapůsobila jako jiskra, která zapálila sud střelného prachu. ⁵⁾

II. První týdny revoluce

Revoluce v Rakouském císařství začala jako liberální petiční hnutí, jehož vídeňští vůdci byli Eduard von Bauernfeld a Alexander Bach. Už 9. března 1848 předali liberálové svou petici dolnorakouskému zemskému sněmu.⁶⁾

Když 13. března 1848 dolnorakouská sněmovna projednávala předložené petice, shromáždil se před její budovou dav. Zásah vojska proti němu si vyžádal pět lidských životů, což vyvolalo propuknutí revoluce. Povstalci začali ve Vídni stavět barikády. Císař Ferdinand I. Metternicha okamžitě propustil, zrušil cenzuru a přislíbil vydání ústavy.⁷⁾

Tyto ústupky sice vídeňské povstalce uklidnily, zároveň však také povzbudily uherskou opozici, kterou vedl Lajos Kossuth a která rovněž zaslala své autonomistické požadavky do Vídně. 11. dubna schválil císař uherské požadavky: Uhry se staly dědičnou konstituční monarchií, získaly větší autonomii, moc uherského krále byla omezena a feudalismus padl úplně.⁸⁾

Již předtím císař 28. března (avšak s platností od 31. března 1849) povolil náboženskou svobodu, snižoval potravinovou daň a v celém císařství zrušil robotu za výkup, čímž si získal na svou stranu široké vrstvy rolníků.⁹⁾

V Praze zpočátku postupovali Češi a Němci ve shodě. Podobně jako ve Vídni se v Praze chopil iniciativy spolek českých a německých radikálních demokratů Český repeal. Usiloval o vydání ústavy, zajištění národnostní rovnoprávnosti a získání občanských svobod. Také chtěl skoncovat s nenáviděným Metternichovským režimem a v podstatě vytvořit buržoazní stát.

Po Praze se objevovali od počátku března letáky, vyjadřující sympatie s italským odbojem a podněcovali v Čechách povstání. První velké veřejné politické setkání se na popud Českého repealu odehrálo 11. března od 18 hodin ve Svatováclavských lázních na Novém Městě pražském. Na tehdejší dobu sem přišlo obrovské množství lidí, stále ještě vládl Metternichův absolutismus a veřejnost kontrolovala Sedlnického policie.

Mnoho lidí muselo zůstat venku. Návrhy liberálů ovšem neodpovídaly tužbám a očekávání lidu, účastníci schůze se tedy usnesli na dalších požadavcích. Ty měly být sepsány a odeslány panovníkovi jako petice. Shodli se na žádosti o vydání ústavy, uspořádání rovnoprávných voleb, povolení demokratických svobod, jako tisku, slova, shromažďování, náboženských vyznání, zrušení robot, organizace práce a mzdy, i požadavky sociální. Vydali návrhy na zřízení obecních samospráv, zrušení cenzury a ustavili Svatováclavský výbor.¹⁰⁾

Scházel se v hostinci „U zlaté husy“ na Koňském trhu. Chodili sem Petr Faster, právník Dr. František Brauner, Pravoslav Trojan. Ti sestavili petici panovníkovi, autorem návrhu byl Brauner. Největší pozornost věnovali hlavně otázkám státoprávním, kladli důraz na rovnoprávnost obou zemských jazyků a na respektování státního práva Koruny české.

„Aby utužen a pojištěn byl svazek mezi zeměmi k České koruně náležejícími, Čechy, Moravou a Slezskem, a ty aby zastávány byly od sněmu, každého roku buď v českém, nebo moravském hlavním městě shromážděného.

Aby tyto země administrativně spojeny byly a zodpovědné politické, právní a finanční centrální úřady aby se v Praze pro ně zavedly.

Aby stavovské zřízení království doplněno bylo svobodně volenými poslanci všech měst a okresů venkovských.

Aby byla úplná rovnoprávnost české národnosti s německou ve všech českých zemích, školách, i úřadech.

Uspořádání soudnictví: zrušení soukromých soudů a zavedení nezávislých okresních úřadů s veřejným ústavním jednáním.

Všeobecné vykoupení z roboty a jiných urbárních povinností, zrušení poddanství, stejné postavení gruntovního majetku z ohledu práv i břemen, bezvýjimečná závaznost k stavu vojenskému losováním a co možná nic delší než čtyřletá služba.

Aby byly zavedeny městské a vesnické obce a ty aby spravovány byly od svobodně zvolených obecních úřadů. Aby byly zřízeny obecní gardy.

Aby se úřady obsazovaly domácím lidem, majícím stejně dokonalou znalost obou v zemi panujících jazyků.

Svoboda tisku s represivními zákony proti nadužívání.

Aby taxovní a kolkovní zákony byly opraveny a potravní daň zrušena.

Svobodné právo shromažďovat se a zadávat přípisy, svatost tajemství dopisů, pojištění osoby proti zatknutí bez předešlého soudního uznání neb dokázání zločinu.

Úplnou svobodu všech náboženských vyznání.“ ¹¹⁾

Text petice pak 14. března výbor předložil k podepsání na Staroměstské radnici, v Měšťanské besedě, v Jednotě ku povzbuzení průmyslu v Čechách a dalších místech. Už 16. března pak bylo vytištěno několik tisíc výtisků petice.

Bohužel, nezkušení čeští delegáti 22. března ve Vídni téměř ničeho nedosáhli. Kabinetní dopis z 23. Března na ně musel zapůsobit jako ledová sprcha. Zatímco Maďaři pod vedením Lajose Kossutha obdrželi vše, čeho se dožadovali, česká deputace dostala jen několik ústupků.

Proto se Svatováclavský výbor v odmítavé reakci znovu sešel 29. března v budově Jednoty ku povznesení průmyslu v Čechách a začal s přípravami druhé petice. V ní odmítl Obnovené zřízení zemské a za většinovou národnost v českých zemích označil Čechy.

Nakonec císař Ferdinand I. vydal 8. dubna další kabinetní list¹²⁾, v němž stanovil zásady voleb do českého zemského sněmu a schválil jazykovou rovnoprávnost češtiny a němčiny.¹³⁾

Splněním velké části revolučních požadavků se situace značně uklidnila. Svatováclavský výbor se přejmenoval na Národní výbor a do jeho čela se dostali čeští liberálové (František Palacký, František Ladislav Rieger, Karel Havlíček Borovský, František August Brauner), kteří zatlačovali do pozadí radikálnější demokraty. Pozici Národního výboru navíc oslabovala skutečnost, že na Moravě a ve Slezsku neměl téměř žádný vliv.¹⁴⁾

III. Duben až květen 1848 – zhoršení vztahů

České Němce císařovo rozhodnutí o rovnoprávnosti češtiny a němčiny znepokojilo. Ti se i proto začali přiklánět k velkoněmecké myšlence a přestali podporovat české liberály.¹⁵⁾ Poté začali vzájemné vztahy Čechů a Němců chladnout, především v dubnu a květnu 1848, kdy jejich vztahy vyostřil František Palacký a členové Národního výboru, kteří odmítli podpořit německé sjednocení a bojkotovali volby do frankfurtského parlamentu.

Němci totiž svolali na konec března sněm do Frankfurtu. Řešili především německou otázku a dohodli se na přípravě voleb do Ústavodárného shromáždění země Německého spolku. Došli také k názoru, že by na závěrečné jednání měli přijet i zástupci Rakouských zemí, tedy i z Čech. Mimo jiné pozvali i Palackého.

Ten ale odmítl a svůj názor v tomto směru prezentoval v tzv. Psaní do Frankfurtu¹⁶⁾ z dubna 1848, podobně ho odmítal i během své činnosti v ústavním výboru říšského sněmu.

Základním rozporem mezi Čechy a Němci se staly především státotvorné ideje. „Nová česká politická reprezentace v čele s Františkem Palackým, Františkem Augustinem Braunerem a Františkem Ladislavem Riegrem usilovala o vytvoření silného federalizovaného Rakouska a nikoliv o rozpuštění českých zemí a Rakouska v novém sjednoceném Německu. Němci z Čech, Moravy a Slezska naopak uvítali možnost rychlého politického sjednocení Německa včetně českých zemí, kterou náhle přinesla revoluce, a do frankfurtského parlamentu vyslali své zástupce,“ uvádí o tom ve své stati Milan Hlavačka. ¹⁷⁾

Jinými slovy, Velkoněmecká koncepce nebyla pro Čechy přijatelná, jelikož mají zájem na zachování Rakouska a jeho přebudování ve federalistickém duchu.

Čeští Němci založili vlastní sdružení Constitutioneller Verein. Češi na to reagovali založením Slovanské lípy. Už 10. a 11. dubna zachvátily obyvatele potyčky. Němci totiž nosili kokardy ve svých národních barvách a Češi je za to uráželi a napadali. To přirozeně shodě mezi Čechy a českými Němci příliš nepomohlo.

Zástupci německých měst, obcí a spolků pak 28. – 30. srpna uspořádali v Teplicích konferenci, ukázalo se ale, že účastníci nemají jednotné názory.

Naopak, kdo frankfurtský sněm poněkud nerealisticky podporoval, byl rakouský kabinet a podnikal kroky k uspořádání voleb do něj, jelikož doufal ve velkoněmecké sjednocení pod vládou rakouského císaře (ad níže).¹⁸⁾

IV. Frankfurtské události

Německo ve sledovaném období existovalo coby volný spolek, či aliance německy mluvících států v čele s Rakouskem a Pruskem. Jak už bylo řečeno, revoluční pnutí ve Francii a Itálii podnítilo revoluce v Bádensku, Bavorsku a Sasku. V Prusku povstal lid především v Berlíně. Na obranu proti vojsku budoval v ulicích barikády. Revolucionáři je udrželi po dva dny. Pruský král nakonec ustoupil. Odvolal vojsko a slíbil novou ústavu.

V čele nových politických sil stanuli především umírnění liberálové. Pro jednání o budoucnosti Německa byl svolán v březnu sněm do Frankfurtu. Na jednání přijeli zástupci německých zemí, jak už bylo řečeno, včetně Čechů, kteří účast odmítli, jelikož pangermánské ideály nesdíleli.

Již 18. května si Němci zvolili parlament, který ve Frankfurtu nad Mohanem v kostele sv. Pavla působil něco přes rok. Lze říci, že Frankfurtský parlament byl prvním pokusem o ústavní sjednocení Německa. Ačkoli v něm mělo zasednout celkem 649 poslanců, působilo v něm z různých důvodů poslanců jen 585. V drtivé většině pocházeli z vyšších vrstev měšťanstva a rozložení tak neodpovídalo sociálně skladbě obyvatelstva (parlament profesorů, p. honorace). Prvním předsedou se stal Heinrich von Gagern.¹⁹⁾

Jeho poslanci vyznávali dva směry, první klasický pangermánský, tzv. velkoněmecké řešení. V jeho rámci měla vzniknout říše, jež by obsahovala hranice někdejší Svaté říše římské národa německého, včetně rakouských českých zemí. To podporoval vládní kabinet habsburského císaře.

Moravský zemský sněm však podpořil odmítavé české stanovisko a upozornil, s ohledem na politickou situaci v německém spolku, že sny, v nichž se rakouský císař stane také císařem německým, jsou veskrze nerealistické a naivní. Rovněž poukázal na ubohou konkurenceschopnost rakouské ekonomiky v případě vytvoření celní unie s Německem.²⁰⁾

Druhé řešení, jak se později ukázalo, mnohem realističtější, bylo řešení maloněmecké, jež účast habsburské monarchie v procesu sjednocení odmítalo a otevíralo cestu Prusku, coby německému hegemonovi.²¹⁾

Mimo to Frankfurtský parlament připravoval novou německou ústavu. Stále zachovávala monarchie. V jejím čele měl stát císař, který by řídil zahraniční politiku a ozbrojené složky státu. Tvorba ústavy, jako ostatně celá činnost parlamentu skončila určitým kompromisem mezi liberály a demokraty. Vedoucí pozici parlament nabídl pruskému králi Bedřichu Vilémovi IV., ten ji však 3. dubna 1849 odmítl, jelikož nechtěl přijmout korunu od revolucionářů. Podle jeho vzoru tak učinila i většina německých panovníků. Tím, byť 29 německých států s ústavou souhlasilo, snahy o konstituci a sjednocení padlo a s nimi i Národní shromáždění od sv. Pavla.²²⁾

Parlament nakonec ve svých sjednocovacích snahách ztroskotal. Svou roli sehrálo vystřízlivění obyvatelstva, partikulární zájmy jednotlivých států, hlavně Pruska a Rakouska i obavy z radikálních demokratů a krveprolití jako kdysi ve Francii.

Radikální demokratičtí poslanci se pokoušeli při povstáních v Sasku, Bádensku a Vestfálsku prosadit přijetí říšské ústavy na jaře 1849. Zpočátku úspěšně, ale tentokrát doutnající revoluci vládnoucí moc za pomoci pruských jednotek rozehnala.

Neuspěl ani pokus o pokračování zasedání ve Stuttgartu, v tzv. kusém parlamentu, württemberské vojsko ho nemilosrdně rozehnalo. Navíc svou moc porážkami revoluce upevnilo i habsburské soustátí.²³⁾

Přestože Národní shromáždění neuspělo, poslanci formulovali v nepřijaté německé říšské ústavě poprvé demokratické ideály, známé z americké ústavy, či z deklarace lidských práv francouzské revoluce. Tedy občanské svobody, rušení feudální závislosti, všeobecné hlasovací právo (pro muže), stanovení vlády parlamentu a další. Revoluce byly poraženy, přesto poměry nebyly stejné. Spolkové státy a Prusko i Rakousko poznaly, že pro svou další existenci ústavu a změnu poměrů potřebují. Vytvořily je, i když bez účasti lidu.²⁴⁾

V. Slovanský sjezd

Svolán byl do Prahy a trval ve dnech 2. až 12. června 1848. Měl ambici sjednotit všechny Slovany, kteří žili v rakouské monarchii. Přípravná schůze na sjezd se konala už 30. dubna, v bytě Jana Erazima Vocela. ²⁵⁾ Účastnilo se jí asi 20 příslušníků české inteligence, aby projednali program Slovanského sjezdu. Měl se zaobírat těmito otázkami:

1.         O významu Slovanů v rakouské říši a o jejich vzájemných poměrech.

2.         O poměru slovanských národů k ostatním národům rakouské říše.

3.         O nynějších poměrech rakouských Slovanů k ostatním Slovanům.

4.         Vyznačení poměrů rakouských Slovanů k ostatním evropským neslovanským národům.²⁶⁾

Po celý květen se do Prahy sjížděli delegáti, vyslaní všemi národními sněmy tehdejších národních hnutí. Jen mezi Jihoslovany ohlásilo svůj příjezd 40 lidí, později tento počet ještě narostl. Sekce Čechů a Slováků ovšem byla zastoupena nejpočetněji, 237 delegáty. Účastnili se i Poláci a Rusíni.²⁷⁾

Sněm pak slavnostně začínal v pátek 2. června bohoslužbou V Týnském chrámu. Odtud pak průvod kráčel na Žofín, kde oficiální část sjezdu zahájil místopředseda přípravného výboru Neuberg, po něm řečnil Palacký, starosta sněmu.²⁸⁾ Během sjezdu pak největší rozruch vyvolalo poněkud radikální vystoupení Karola Liebelta,²⁹⁾ požadující změnu programu a jednacího řádu³⁰⁾ Ostatně, celou dobu trvání sjezd provázely ostré názorové střety mezi stoupenci a odpůrci společného rakouského státu a ideová roztříštěnost. Vzešly z něj především požadavky na federalizaci říše a zrovnoprávnění všech národů uvnitř Rakouska. Sjezd ovšem nikdy nedokončil své jednání, jelikož jej přetrhly červnové pražské události.³¹⁾

Sjezdu se účastnil například i Michail Alexandrovič Bakunin.

VI. Austroslavismus, panslavismus a Všeslovanský sjezd

Proti německému, stále se hrotícímu nacionalistu stál v ostrém kontrastu austroslavismus. Zpočátku spíš vycházel z jisté živelnosti a podvědomě vnímané potřeby jistého jednotícího prvku proti německému živlu, náhle si uvědomujícímu svou národnostní identitu. Politický rozměr mu dal až František Palacký, který spojil myšlenku užší spolupráce slovanských národů s federalistickým pojetím habsburského soustátí. Manifestem austroslavistických nálad se staly dokumenty, které vzešly z Všeslovanského sjezdu v Praze, jehož se účastnili Slované především z habsburské monarchie, totiž Provolání k neslovanským národům v Rakousku³²⁾ a Manifest sjezdu Slovanského k národům Evropským.³³⁾

K austroslavismu se přiklonil i Karel Havlíček Borovský, který zpočátku patřil k příznivcům slavjanofilsko-rusofilské politické teorie, nebo též panslavismu. Po své návštěvě ruského carství seznal, že pod ruským carem národy slovanstva žijí mnohem hůře, než pod rakouským císařem. Austroslavismus ostatně navrhl jako první právě on a to v roce 1846, Palacký jej ovšem rozpracoval do uceleného politického programu. Jako takový byl dost rozšířený mezi českými liberály v první polovině 19. století, podporovali jej i ostatní slovanské národy monarchie.

Základním principem austroslavismu byl předpoklad mírové spolupráce menších slovanských národů Střední Evropy žijících na území mocnářství. Palacký navrhl federaci osmi národních krajů, vedených silnou samosprávou. Ovšem po pádu revoluce v Praze v červnu 1848 přestal být tento program aktuální a ani Všeslovanský sjezd nedoznal zásadních výsledků. ³⁴⁾

Vznik Rakouska-Uherska v roce 1867 tomuto programu zasadilo další ránu, jelikož Slované, na rozdíl od Maďarů, při vyrovnání samosprávu nezískali. Tento politický koncept přetrval až do pádu Rakouska-Uherska v roce 1918.

VII. Červnové povstání

V květnu propukla 1848 ve Vídni revoluce. Obyvatelé, hlavně studenti a dělníci protestovali proti postupu vlády a dvora při řešení poměrů v zemi. Ty totiž od března ustupovali tlaku jen zvolna a dělali jen malé ústupky vzbouřenému lidu. Nejvíce to je patrné na ústavě z 25. dubna. Když v květnu dosáhlo vzbouření vrcholu, císař a dvůr odešli potají z Vídně do Innsbrucku. ³⁵⁾

Do Prahy se poté odebral kníže Windischgrätz, který předtím úspěšně potlačil revoluci v Uhrách, aby v Praze vykonával funkci vrchního velitele v Čechách. Na 7. června uspořádal na Invalidovně vojenskou přehlídku. Pražská posádka si vyměňovala s posádkami jiných měst dopisy, v nichž vzájemně deklarovaly potřebu zasáhnout ve prospěch císaře. Do Prahy zároveň přicestovali z Vídně studenti, aby protestovali proti Windischgrätzovu návratu. Na 9. červan svolali studentskou schůzi, kde Karel Sladkovský navrhoval vytvoření ozbrojené studentské legie. O dva dny později na schůzi v Karolinu navrženo vylepit provolání k obyvatelům Prahy o provedení ozbrojené petice, vzorem měla být obdobná úspěšná akce ve Vídni. ³⁶⁾

Den poté, 12. června 1848 sloužena na Koňském trhu u sochy svatého Václava slavnostní bohoslužba ku sbratření všeho lidu. Přítomny byly tisíce Pražanů středních a nižších vrstev. Obřad měl dodat lidu sebedůvěru, zklidnit ho a především manifestovat jeho pospolitost. Po jeho ukončení účastníci v několika proudech odcházeli. Jeden z průvodů ale napadli císařští vojáci, zemřeli první lidé. Dav se rozprchl s pokřikem: „Vojsko nás napadlo! Stavte barikády!“ Pražané výzvu uposlechli, barikády vyrůstaly po celém městě. Střed města se změnil v několik improvizovaných pevností, hájených barikádníky,³⁷⁾ avšak bez promyšlenějšího strategického plánu, takže armáda ještě do večera téhož dne ovládla strategické objekty.

Po bombardování pravobřežní Prahy se nakonec Pražané 17. června Windischgrätzovi vzdali. Zemský prezident Leopold Lev Thun-Hohenstein rozpustil Národní výbor a ministerský předseda Franz von Pillersdorf ³⁸⁾ zakázal svolat český zemský sněm. Prahu postihla vlna zatýkání i omezení svobody tisku a shromažďování. ³⁹⁾

VIII. Kroměřížský sněm

Původně začal ve Vídni. České země tu zastupovali například František Palacký či František Ladislav Rieger. Hlavním úlohou mělo být vypracování nové ústavy. Proto 31. července rozhodli o jmenování ústavního výboru, o 30 členech, po třech z deseti územních celků. Ti měli návrh ústavy připravit a předložil jej poslancům k projednání a nakonec i ke schválení. Mezitím, 7. září 1848 zrušil císař poddanství. ⁴⁰⁾  

O měsíc později propukla ve Vídni opět revoluce, 6. října. Císař tedy patentem přesunul jednání sněmu do Kroměříže na 15. listopadu, ⁴¹⁾ kde k jeho konání propůjčil svůj zámek olomoucký arcibiskup, ovšem už 10. listopadu bylo zasedání přesunuto až na 22. listopadu. 

Koncem listopadu 1848 se mohlo zdát některým českým politikům, že porážka povstání ve Vídni je především porážkou velkoněmecké ideje v Rakousku, a tím i vítězstvím protifrankfurtských sil.

Docházelo zde v této souvislosti k vzájemným střetům a obviňováním mezi českými a německými poslanci, například v souvislosti s Bakuninovou brožurou Aufruf an

die Slawen, která volala Slovany k revoluci, svržení Rakouska a k vytvoření federace slovanských republik.

Palacký se však obviněním bránil s tím, že právě na Slovanském sjezdu v Praze šlo o to, „…aby byla odvrácena zkáza Rakouska, jež hrozila tenkrát v důsledku frankfurtsko-maďarských plánů.“ Zároveň připomínal, že „… členové Slovanského sjezdu už tenkráte

jako i nyní měli na mysli Rakousko nové, spravedlivé, přirozené, spolek svobodných a stejnoprávných národů pod dědičným mocným císařem.“ ⁴²⁾

Ostatně, již v říjnu 1848 někteří rakouští delegáti reagovali ve frankfurtském shromáždění odmítavě na 2. a 3. paragraf navrhované německé ústavy, že žádná část Německé říše se nesmí spojit ve společný stát s neněmeckou zemí, přičemž s ní může utvořit jen personální unii. Pocity českých poslanců v tomto směru umocnil nový ministerský předseda Felix von Schwarzenberg, když v Kroměříži 27. listopadu 1848 přednesl svůj projev. Který jeho současníci hodnotili jako „vyznání velkorakouské“, znamenající „roztržku s velkoněmeckou myšlenkou“. ⁴³⁾

Velkorakouské a protivelkoněmecké postoje potvrdily i provládní noviny Wiener Zeitung, když 1. prosince 1848 napsaly, že „Frankfurt chce zničit Rakousko, frankfurtské shromáždění se usneslo na takovém nepřátelství (vůči Rakousku), jakého se neodvážil vyslovit Napoleon nebo sardinský král. Frankfurtské shromáždění se takto stalo v současnosti největším nepřítelem rakouské monarchie a tím i Vídně.“ ⁴⁴⁾

Češi, na rozdíl od Němců uvítali Schwarzenbergovo prohlášení souhlasně. Karel Havlíček (Borovský) dokonce považoval usednutí Františka Josefa I. na trůn za „… jeden z nejdůležitějších dnů pro Slovanstvo.“ Předpokládal totiž, že nový císař by mohl rozdělit země Korunby Uherské na národnostním principu a připustit Jihoslovany do Schwarzenbergovy vlády. Proto Havlíček vyslovil naději, že „… nastaly konečně doby, kdy Slovanům počíná spravedlnost se díti.“ ⁴⁵⁾

V Každém případě na sněmu zaznělo několik variant panslavistických, austroslavistických, německorakouských, federalistických a dalších takových podobných myšlenek. Všechny ovšem vyzněly na prázdno, jelikož po potlačení vídeňského vzbouření knížetem Alfredem Windischgrätzem už sněm neměl téměř žádnou skutečnou moc. Vláda Felixe Schwarzenberga s nástupem Františka Josefa I. na trůn připravila vlastní ústavu. Když rakouská armáda potlačila všechny nepokoje a zvítězila i v severní Itálii, byla pozice mladého konzervativního císaře tak silná, že 7. března 1849 vydal manifest o rozpuštění říšského sněmu. Kroměříž obsadila armáda a panovník vydal svou Březnovou ústavu, zvané Oktrojírka.⁴⁶⁾

Ačkoliv zklamán, zásadu zachování Rakouska nadále Havlíček zdůrazňoval, ⁴⁷⁾ trvali na ní ostatně i čeští poslanci ve svém Osvědčení z 21. března 1849.

Po vydání Oktrojírky si čeští demokraté začali uvědomovat škodlivé důsledky rozporů mezi národy rakouské říše a mezi Čechy a Němci, či Maďary a jižními Slovany a Slováky. Ostatně, uvědomovali si to už na přelomu let 1848 až 1849, kdy postupně naznačovali a někdy i přímo vyslovovali možnost, že jednotlivé národy budou ruku v ruce bojovat proti společnému nepříteli. Česko-německé vztahy ilustrují texty německých demokratů v Sasku, kteří pod Bakuninovým vlivem začali psát např. v časopise „Dresdener Zeitung“ příznivěji o Češích. Zároveň přesvědčovali Němce v Čechách, aby zanechali nepřátelství proti Čechům. ⁴⁸⁾

Rozhořčení části německé veřejnosti v Rakousku proti Vídni po 7. březnu 1849, spolu se změnou v názorech české veřejnosti na hnutí Maďarů, vytvářelo v březnu 1849 podmínky pro případnou revoluční spolupráci Němců, Čechů, Poláků a Maďarů na západě i mezi Maďary a částí jižních Slovanů na jihovýchodě. Bohužel, přes to vše nakonec převážil politický princip nacionalismu.

IX. Závěr

Jestliže před revolučním obdobím existoval jakýsi česko-německý intelektuální spor, potom jej během let 1848/1849 prohloubil především strach z budoucnosti, kterou si oba národy obzvlášť v Čechách představovaly zcela odlišně.

Češi chtěli získat vliv na dění v rakouské monarchii, proměněné na federalistických a austroslavistických principech. Naopak čeští Němci snili o velkoněmeckém sjednocení, včetně českých a alpských zemí. Představy Čechů a Němců, týkající se blízké politické budoucnosti byly zcela protichůdné a nedávaly žádný prostor ke smíru. Krizi vztahů prohlubovala i nešikovná politika císařské vlády, která přistupovala ke každému národu odlišně, příkladem toho může být vyhovění uherským požadavkům a takřka neústupný postup proti Čechům, ale i Němcům. 

Události sledovaného období změnily nejasné pocity národní sounáležitosti ve zřetelné sebeuvědomění obou národů a v politický program. Lze říci, že revoluce v Rakousku a v českých zemích napomohla ke zformování obou národů a definovala politické chápání pojmu „národ“ v duchu nacionalismu. Proti němu, jak předpovídal František Palacký v roce 1849, bylo zbytečné „… všechno stavění hrází,“ jelikož „… všeliké výmysly a prostředky lidské proti němu neměly by lepšího účinku nežli foukání proti větru, kterýmž jeho směr ani odvrátiti ani změniti se nedá.“ ⁴⁹⁾

Během revoluce Češi a Němci prožívali dramatický politický rozchod, který se v 60. letech 19. století po obnovení ústavnosti a prohloubení politické liberalizace změnil v neustále trvající státoprávní a národnostní boj, v němž aktivněji vystupovali Češi, jelikož chtěli změnit jim nevyhovující podmínky. Od 60. let 19. století koncept národní identity zvítězil jak na české, tak i na německé straně, aby přivedl v roce 1918 habsburskou monarchii k pádu a o dvacet let později Evropu k patologickým excesům během 2. sv. války.

X. Poznámky

1) VEBER Václav a kol, Dějiny Rakouska, Praha 2002, s. 395–399. Dále jen Veber (2002).

2) ŠTAIF Jiří, Revoluční léta 1848 – 1849 a české země, Praha 1990, s. 7–9. Dále jen Štaif (1990).

3) Zpráwa o sjezdu slowanském, in: Časopis český Museum, 1848, r. XII, díl II., sv. 1, on-line: http://kramerius.mlp.cz/kramerius/MShowPageDoc.do?id=12918&mcp=&s=jpg&author=

4) Štaif (1990), s. 9–13.  

5) Štaif (1990), s.13–15.

6) Veber (2002), s. 402n; Štaif (1990), s. 15–19.

7) Veber (2002), s. 403n.

8) KONTLER László, Dějiny Maďarska, Praha 2001, s. 224 – 229. Dále jen Kontler (2001). 9) Štaif (1990), s. 38.

10) Vojáček Milan, Osmičky v dějinách českých zemí – 1848, Praha 2008, s. 15. Dále jen Vojáček (2008).

11) MALÝ Karel, Vývoj české ústavnosti v letech 1618–1918, Praha 2006, s. 886–888.

12) Vojáček (2008), s. 18 – 19.

13) Štaif (1990), s. 19 – 33

14) Štaif (1990), s. 33 – 39.

15) Štaif (1990), s. 19 – 33

16) ZNOJ Milan, HAVRÁNEK Jan, SEKERA Martin (ed.), Český liberalismus. Texty a

osobnosti, Praha 1995, s. 35–40.

17) HLAVAČKA Milan, Dědictví revoluce 1848 – 1849, Praha 2008, dostupné on-line: http://abicko.avcr.cz/2008/3/04/dedictvi-revoluce-1848-1849.html

18) Štaif (1990), s. 39 – 47.

19) MÜLLER Helmut a kol., Dějiny Německa, Praha 1995, s. 157. Dále jen Müller (1995).

20) Štaif (1990), s. 39 – 47.

21) Müller (1995), s. 160.

22) Müller (1995), s. 159.

23) Müller (1995), s. 159.

24) Müller (1995), s. 159.

25) Zpráwa o sjezdu slowanském, in: Časopis Český Museum, 1848, r. XII, díl II., sv. 1, s. 2. Dále Zpráwa (1848).

26) Zpráwa (1848), s. 24 – 32.

27) ŽÁČEK Václav, Češi a Jihoslované v minulosti, Praha 1975, s. 331.

28) Zpráwa (1848), s. 32.

29) Zpráwa (1848), s. 34.

30) Zpráwa (1848), s. 20.

31) Zpráwa (1848), s. 15 – 16.

32) Zpráwa (1848), s. 18 – 20.

33) Zpráwa (1848), s. 37.

34) Štaif (1990), s. 59 – 68.

35) Štaif (1990), s. 47 – 49.

36) Vojáček (2008), s. 26.

37) Štaif (1990), s. 68 – 91.

38) Vojáček (2008), s. 27.

39) Štaif (1990), s. 68 – 91.

40) Vojáček (2008), s. 38 – 39.

41) Vojáček (2008), s. 42.

42) PALACKÝ František, Spisy drobné I, Praha 1898, s. 90—92.

43 – 44) KOLEJKA Josef, Návrhy na reorganizaci Rakouské říše na říšském sněmu v Kroměříži (listopad 1848 – březen 1849), in: Sborník prací filosofické fakulty brněnské univerzity, 1981, s. 97.

45) TOBOLKA Zdeněk, Karla Havlíčka Borovského Politické spisy II, 1, Praha 1901, s. 231 a 256.

46) http://spcp.prf.cuni.cz/dokument/stadion.htm

47) TOBOLKA Zdeněk, Karla Havlíčka Borovského Politické spisy II, 1, Praha 1901, s. 398.

48) KOLEJKA Josef, Návrhy na reorganizaci Rakouské říše na říšském sněmu v Kroměříži (listopad 1848 – březen 1849), in: Sborník prací filosofické fakulty brněnské univerzity, 1981, s. 97.

49) ZNOJ Milan, HAVRÁNEK Jan, SEKERA Martin (ed.), Český liberalismus. Texty a

osobnosti, Praha 1995, s. 40–47.

XI. Literatura

HLAVAČKA Milan, Dědictví revoluce 1848 – 1849, Praha 2008, dostupné on-line: http://abicko.avcr.cz/2008/3/04/dedictvi-revoluce-1848-1849.html

KAZBUNDA Karel, České hnutí roku 1848, Praha 1929.

KLÍMA Arnošt, Češi a Němci v revoluci 1848 – 1849, Praha 1994.

KOLEJKA Josef, Návrhy na reorganizaci Rakouské říše na říšském sněmu v Kroměříži (listopad 1848 – březen 1849), in: Sborník prací filosofické fakulty brněnské univerzity, 1981.

KLÍMA Arnošt, Češi a Němci v revoluci 1848–1849, Praha 1994.

KOŘALKA Jiří, František Palacký, Praha 1998.

KOŘALKA Jiří, Pozvání do Frankfurtu, Praha 1990.

KONTLER László, Dějiny Maďarska, Praha 2001.

MAHLER Oldřich, BROFT Miroslav, Události pražské v červnu 1848, Praha 1989.

MALÝ Karel, Vývoj české ústavnosti v letech 1618–1918, Praha 2006

MORAVA Jiří, Palacký. Čech – Rakušan – Evropan, Ostrava 1994.

MÜLLER Helmut a kol., Dějiny Německa, Praha 1995

PALACKÝ František, Spisy drobné I, Praha 1898.

SCHELLE Karel, Význam roku 1848 pro vytvoření moderního státního aparátu, Ostrava 2008.

ŠTAIF Jiří, František Palacký. Život, dílo, mýtus, Praha 2009.

ŠTAIF Jiří, Revoluční léta 1848 – 1849 a české země

TOUŽIMSKÝ Josef, Na úsvitě nové doby, Praha 1898.

URBAN Otto, Česká společnost 1848–1918, Praha 1982, s. 22–97. Urban Otto, Kroměřížský sněm 1848–1849, Praha 1998.

URBAN Otto, Kroměřížský sněm 1848 – 1849, Praha 1998.  

VEBER Václav a kol, Dějiny Rakouska, Praha 2002,

Vojáček Milan, Osmičky v dějinách českých zemí – 1848, Praha 2008, s. 15.

Zpráwa o sjezdu slowanském, in: Časopis Český Museum, 1848, r. XII, díl II., sv. 1, on-line: http://kramerius.mlp.cz/kramerius/MShowPageDoc.do?id=12918&mcp=&s=jpg&author=

ZNOJ Milan, HAVRÁNEK Jan, SEKERA Martin (ed.), Český liberalismus. Texty a

osobnosti, Praha 1995

ŽÁČEK Václav, Češi a Jihoslované v minulosti, Praha 1975