(5., 6. a polovina 7. století n. l. - časně slovanské období)
Motto:„Čechové, stejní jako i ostatní lidé, snažíce se ukázati původ svůj co nejstarší, tvrdí, že jsou potomky Slávů. Slávové (Sclavi) pak že byli mezi těmi, kteří po všeobecné potopě byli původci stavby pověstné věže Babylonské a tam po zmatení jazyků přijali vlastní název Slovanů (Sclavoni), tj. na slova bohatých. (…)Nezamysl, syn Přemyslův byl zajisté tupého ducha a velmi líný, v nečinnosti ochabuje mezi daremnými ženštinami a souložnicemi. (…) Lid v celém království (českém) je pijácký, obžerství oddaný, pověrčivý a chtivý novot.“
– Enea Silvio Piccolomini (papež Pius II.), Historie česká
Úvod
Jakékoliv pojednání o nejstarších Slovanech na našem území by nebylo úplné, kdyby postrádalo několik vět o jejich pravlasti a etnickém původu. Výše uvedený a poněkud sarkastický výklad papeže Pia II. vychází z líčení příchodu Čechů v Kosmově Kronice Čechů. Piův text je sice poznamenán hořkými neúspěchy křížových tažení do husitských Čech, přesto mu však v jeho hodnocení tohoto výkladu děkana pražské svatovítské kapituly z let 1119 až 1125 musíme dát za pravdu. Pravlast, vznik i příchod slovanského etnika do Čech se totiž ztrácí kdesi v hlubinách času. Mnozí autoři skutečně, spíš z přesvědčení, než na základě relevantních důkazů, kladli a kladou tyto události do dob pokud možná co nejstarších. Platilo to v dobách Kosmových, nebo čase národního obrození a platí to i dnes, přestože třeba teorii o autochtonnosti Slovanstva v Čechách už badatelé dávno opustili.
Vznik, původ a příchod
O Slovanech totiž dlouho neexistovalo příliš písemných zpráv, neboť se vyvíjeli na okraji známého světa, daleko od civilizací, jež by o nich písemné zmínky mohly zanechat. První písemné zprávy o Slovanech (označovaných jako Slovieni, Sclavini, Anti, Veneti nebo Venedi) pocházejí až ze 6. století, z pojednání byzantského historika Prokopia z Kaisareie a gótského historika Jordana.
„Podél strmých Alp (zřejmě myšleny Karpaty)... na levém svahu, co směřuje na sever, a to od pramenů Visly na nesmírných prostorách, se usadil početný kmen Venetů. I když se jejich jména teď mění podle různých rodů a sídlišť, nazývají se především Slovany a Anty. Slované žijí od města Noviedunum a jezera zvaného Mursinské až k Dněstru a na sever až po Vislu. Místo měst mají bažiny a lesy. Antové však, kteří jsou z nich nejzdatnější, tam, kde se Pontské moře zahýbá, rozprostírají se od Dněstru až po Dněpr..."
– Jordanes, Getica (O záležitostech a dějinách Gótů)
Z jeho díla vycházel například i český učenec Pavel Josef Šafařík ve svých Slovanských starožitnostech z roku 1837. Někteří historici (ostatně, to i zmiňovaný Šafařík) se ale domnívají, že o Slovanech se zmínili například už Hérodotos z Halikarnassu v 5. století př. n. l.,
„Přejdeme-li na druhý břeh Borysthenu (Dněpr), je směrem od moře první zemí Hylaié a za ní na sever sídlí Skythové oráči, kterým Řekové sídlící u řeky Hypanu říkají Borysthenští, sami pak se nazývají Olbiopolskými. Sídla Skythů oráčů se táhnou tři dni cesty na východ až k řece jménem Pantikapésa na sever jedenáct dní plavby proti proudu Borysthenu.“
– Hérodotos z Halikarnasu, Dějiny, Kniha čtvrtá – Melpomene, 18. kapitola
nebo Klaudios Ptolemaios (Ouenedai) v 1. století, či Plinius Starší (Sarmatae Venedi) a Tacitus (Veneti, Venethové) ve 2. století n.l.:
„Ze sarmatských mravů přejali mnoho i Venethové, neboť se prohánějí jako lupiči po zalesněných horách, které se tyčí mezi Peuciny a Fenny. Lze je však přece jen spíš počítat ke Germánům, neboť si stavějí domy, nosí štíty a mají rádi pochod a rychlost. U Sarmatů je všechno jiné, neboť žijí na voze a v sedle.“
– Tacitus, Germánie, Nejzazší severovýchod (46. kap.)
S tím ale nesouhlasí všichni. Za všechny si uveďme názor Florina Curta z Univerzity of Florida, který celkem správně podotkl, že žádný pramen nehovoří výslovně o Slovanech před dobou vlády císaře Justiniána: „… i přes Jordanovo úsilí (viz Getica) opatřit pro ně úctyhodné předky tím, že Sklaviny a Anty spojil s Venety,“ jak píše ve stati Utváření Slovanů, publikované u nás v Archeologických rozhledech.Na problematičnost otázky Venetů a jejich sídlišť ovšem upozorňují i autoři nám bližší, například Doc. PhDr. Tatiana Štefanovičová,CSc., působící v minulosti na Katedře všeobecných dějin a archeologie FFUK v Bratislavě.V každém případě, v současnosti převažuje názor, že Slované jako etnikum existují někdy od doby bronzové a takto se to i vyučuje na univerzitách:
„Nejdávnější počátky Slovanů tak lze pravděpodobně spojovat s kulturními skupinami, nacházejícími se někde na severovýchodním pomezí kulturního okruhu popelnicových polí v mladší době bronzové a starší době železné, v době římské se diskutuje o významu kultur przeworské, černjachovské a zarubiněcké pro etnogenezi Slovanů, i když žádnou z těchto kultur nelze prohlásit za výhradně slovanskou, dnes se předpokládá jejich multietnicita.“
– Tomáš Velímský, Počátky slovanského osídlení českých zemí a jeho vývoj do vzniku Velké Moravy (přednáška)
Domníváme se, že slovanské etnikum vzniklo z jakéhosi volného kmenového uskupení s podobnou kulturou, kultovými představami a jazykem (analogicky k někdejším raným Keltům). Do Evropy pak Slované pravděpodobně přišli z oblasti smíšených lesů, ohraničených na západě středními toky řek Visly, nebo dokonce Odry, na východě Dněprem a jeho přítokem, řekou Pripjatí a na jihu karpatským obloukem.Z této tzv. pravlasti se rozšířili do střední, východní a jihovýchodní Evropy. Současné výsledky historického bádání naznačují, že první Slované dorazili na území dnešní České republiky někdy koncem 5., či začátkem 6. století během stěhování národů.Vzpomínaná slovenská badatelka Tatiana Štefanovičová ve své knize Osudy starých Slovanov z roku 1989 uvádí, že nálezy keramiky kultury pražského typu, datované mezi konec pátého století a počátky století sedmého, nachází archeologové od Německa po Ukrajinu (Březno u Loun, Roztoky u Prahy, Přítluky u Břeclavi, Výčapy – Opatovce u Nitry, Dessau-Mosigkau). První Slované (pokud skutečně byli nositeli této kultury) nejprve, od 5. století, osídlili východní, jihozápadní i severozápadní Slovensko a Moravskou branou se dostali na Moravu.V Podyjí zřejmě narazili na Langobardy a tak se stočili po Trstenické stezce do Čech a podél Labe na severozápad. Tento názor zastával i přední český historik Dušan Třeštík. Podle něj Slované postupovali do východních Čech a pak podél Labe k Vltavě, do nitra české kotliny, kolem roku 530, či 535, podle jiných až kolem roku 550 (Eduard Droberjar). Je zajímavé, že kolem roku 535 došlo k obrovskému výbuchu sopky Krakatoa. Následné jevy, jako třeba klimatické změny zasáhly celou planetu. Mohlo to být příčinou dalšího stěhování národů? Tato otázka by určitě stála za prozkoumání. Kromě Kosmovy kroniky, nebo kroniky tak řečeného Dalimila, další líčení příchodu Slovanů přináší pověst, svým původem sice česká, ovšem zapsaná na počátku 12. století mnichem Něstorem v ruských Pověstech vremennych let, která líčí odchod Slovanů od Dunaje do jejich současné domoviny.
Dlouho badatelé předpokládali, že pověst odráží cestu Slovanů z „pravlasti“, zdá se ale, že zápis se týká událostí z přelomu 6. a 7. století v podunajské Panonii. Avaři sem z východu přivedli Slovany, jichž užívali jako pomocných vojsk. Na konci 6. století však tito Slované začali z Panonie odcházet. Hovoří o tom například Nora Verešová ve své studii Povesť vremennych let a jej koncepcia Slovienskoj zemli.To koresponduje s názory většiny historiků a archeologů o více etapovém osídlení Čech, kdy první Slovany, přicházející ze severovýchodu přes Moravu, následovali v 7. století další, kteří přišli od jihovýchodu z Panonie, zčásti patrně i přes jižní Čechy. Tady se pak mísili se zbytky Germánů. Pro úplnost dodejme, že Češi, Moravané i Slezané patří do rodiny Slovanů západních a že v době svého příchodu sem pravděpodobně hovořili stejnou řečí.
První slovanští osadníci
Nežli budeme pokračovat, musíme si nejprve vymezit sledované období. Přidržíme se časového vymezení Michala Lutovského z Encyklopedie slovanské archeologie.
„Časně slovanským obdobím (nálezem, keramikou apod.) označujeme 6. a první polovinu 7. století, termín ,starohradištní´ se týká druhé poloviny 7. a 8. století, středohradištní památky patří do 9. a poloviny 10. století. Označení ,mladohradištní´ se vztahuje na nálezy z druhé poloviny 10. a 11. století.“
– Michal Lutovský, Encyklopedie slovanské archeologie v Čechách, na Moravě a ve Slezsku
V této práci se zabývám výhradně časně slovanským obdobím. Co tedy víme o Slovanech té doby? Nelichotivé svědectví nám o nich zanechal byzantský spisovatel Prokopios, tajemník vojevůdce Belisaria. Dlužno ovšem dodat, že jeho vztah k Slovanům negativně poznamenaly divoké nájezdy slovanských houfců do nitra Byzantské říše.
„Bydlí v bídných chatrčích, daleko od sebe oddělení a neustále se stěhují z místa na místo… Mají jediný jazyk a to zcela barbarský… Všichni jsou vysoké a silné postavy. Barva pleti není příliš bílá, barva vlasů příliš světlá a ani nepřechází docela do černé, ale všichni jsou rusí… Vedou život drsný a primitivní… a jsou pořád plní špíny.“
– Prokopios z Kaisareie, Knihy o válkách
Nás však především zajímá postup slovanské kolonizace v Čechách. Dokumentují ho nálezy osad se zahloubenými čtvercovými chatami (pro Byzantince Prokopia nic víc než chatrče), s kamennou pecí a žárovým pohřebištěm, kde popelnice urny-tvořila nezdobná, ručně vyráběná keramika.Nejlépe probádaná slovanská ves v republice se zřejmě nachází v Březně u Loun. Výzkum tu trval od poloviny padesátých let minulého století. PhDr. Ivana Pleinerová, CSc. z Archeologického ústavu ČAV v Praze tu prokázala osídlení již v mladší době kamenné. Vzhledem k rozsáhlým plošným odkryvům se tu podařilo slovanská sídliště prozkoumat v úplnosti a v Březně tak měli archeologové výjimečnou možnost sledovat vývoj celých vesnických osad; většinou totiž nacházíme pouze několik izolovaných sídlištních objektů.Ranní Slované v Březně vytvořili svá sídliště na terase Ohře. V téže poloze předtím bývalo i germánské sídliště z období stěhování národů, přímý kontakt mezi oběma sídly je možný, avšak archeologicky prokázat zatím nelze. Slovanskému osídlení tu podle Encyklopedie slovanské archeologie Michala Lutovského příslušelo celkem 41 domů a 76 převážně zásobních jam, datovaných do dlouhého období od konce 6. do konce 9. či počátku 10. století. Objekty se podařilo rozdělit do tří časových úseků, kdy na přibližně stejném místě vyrostlo během tří století celkem pět vesniček.
„Nejstarší, časně slovanská vesnice z konce 6. a první poloviny 7. století sestávala z osmi zemnic, většinou rozmístěných na obvodu půlkruhové plochy a tvořících návesní osadu. Zemnice byly pravoúhlé, s kamennou pecí v severozápadním rohu. Vedle zlomků keramických nádob byly v jamách a obydlích nalezeny žernovy, kamenné brousky a železná miska slezského typu.“
– Michal Lutovský, Encyklopedie slovanské archeologie v Čechách, na Moravě a ve Slezsku
Jak mohl vypadat život v takovéto vsi? Byzantský autor Maurikios napsal, že Slované vypěstované plodiny vršili na hromady a že je pak schovávali do země. Nebyl daleko od pravdy.Časně slovanské osady s keramikou pražského typu, jak už jsme napsali, nebývaly příliš velké, tvořilo je zpravidla několik zahloubených chat a právě okrouhlé zásobní jámy. Jejich objem se v Březně pohyboval od 3 do 8 hektolitrů. Vnitřek jámy byl vypálen a před uložením obilí vystlán slámou. Po nasypání zrna jámu její uživatelé zakryli kombinovaným víkem ze dřeva, slámy, hlíny a drnů. Tím bylo dosaženo neprodyšného uzavření obilnice a uvnitř se vytvořilo mikroklima chránící obilí před zkázou.K pěstovaným plodinám patří obilniny jako pšenice obecná a jednozrnka, ječmen obecný, žito seté, méně pak i oves setý a proso obecné, z luštěnin hrách setý, čočka jedlá, dále konopí seté. V Březně chybí doklady k pěstování zeleniny a lnu, ale lze je tu předpokládat.Další inventář slovanského obydlí činila právě keramika, jednoduché hrnce pražského typu. V některých polozemnicích býval takovýto hrnec zapuštěn do podlahy v blízkosti topeniště. Mohla v něm být voda.Mezi nálezy se někdy v blízkosti topeniště objevují také propálené ploché desky z mazanice, tzv. pražnice. Sloužily k přípravě pokrmu. Z pece na ni přenesli rozžhavené uhlíky, jakmile se povrch nerozpálil, pak je smetli a takto vzniklé plotně bylo možné péci placky, pražit obilná zrna a další.K dalším nálezům patří například poškozené kameny z rotačních mlýnků, licí pánvičky, žernovy, v zásobních jamách zjištěny přímo zuhelnatělé obilky, jiné se dochovaly jako otisky v mazanici či přímo na nádobách. Je však s vidět, jak se raně slovanská pospolitost v čase vyvíjela.
„Po určité době, nejspíše ke konci 7. století, vyrostla v těsném sousedství zaniklé vesnice další osada, z níž bylo odkryto 8 až 9 domů. Opět se jednalo o zahloubené příbytky a obdobný byl i nalezený inventář; keramika však již byla většinou zdobená. Odlišné bylo uspořádání vsi, kdy větší vzdálenosti mezi domy mohou dokládat existenci samostatných sídelních jednotek - dvorů.“
– Michal Lutovský, Encyklopedie slovanské archeologie v Čechách, na Moravě a ve Slezsku
Byzantský autor Maurikios také popsal, že Slované měli hojnost dobytka. I to by mohlo souhlasit s březenskými nálezy. Co se chovu domácích zvířat týká, v odpadu je zastoupen z asi 50 % hovězí dobytek, necelou čtvrtinu tvoří vepřové kosti a okolo 10 % kosti ovcí, koz a slepic. Minimálně se tu nacházely koňské a psí kosti.Nálezy nakonec autorku výzkumu přivedly v osmdesátých a devadesátých letech k nápadu experimentálně si ověřit technologické postupy a funkčnost zdejších obydlí podobně, jako to činí dánští vědci z muzea v Roskilde ve vsi Lejre. Zde je popis rekonstruované, časně slovanské chaty z 6. st. n. l. uvedený na webu archeoskanzenu.
„Chata je z části zahloubená do terénu (tzv. polozemnice – na snímku dole ale interiér zrekonstruované zemnice stejného typu ze skanzenu v Pohansku), je postavena na obdélníkovém půdorysu se zaoblenými rohy. Stěny jsou uvnitř zpevněny výpletem z prutů a slabších větví. Sedlovou střechu, krytou rákosovou krytinou pokrývají dva protilehlé kůly nesoucí příčné břevno a konstrukci krovu. Obě boční stěny i průčelí jsou omítnuty mazanicí, tedy hlínou promíšenou plevami, řezanou slámou a travinami. Mazanicový pokryv je užit z části i na střeše. Vnitřní vybavení chaty tvoří otevřené ohniště v severozápadním rohu a prosté lože. Chata je ohrazena pleteným plotem z tenčích prutů.“
– http://www.pruvodce.com/brezno/historie.php
Badatelé v Březně také vytvořili zásobní jámy a experimentálně v nich uložili obilí. Zkoumali podmínky uložení, vnitřní teplotu, trvanlivost a klíčivost zrní během tříletého časového úseku.Výskyt železného orebního a žňového nářadí pak známe například z hromadného nálezu v Letech u Řevnic, datovaného ale až k přelomu 6. a 7. století.
„Není jisto, zda byl při tomto prastarém brodu přes Berounku ukryt Slovanem, či cizincem, ale je pro svou dobu příznačný. Jsou tu zemědělské nástroje (radlice, kosy s příslušenstvím, srpy atd.), součásti domácího náčiní, (tzv. ovčácké nůžky, dva druhy sekyr) i pomocné nástroje výrobní (průbojníkové trny, skoby a obtížně určitelný hrotitý plochý nástroj a nástroj s očkem). Jak tyto železné předměty, tak bronzové kotle a talíře, jež jim sloužily za schránku, jsou zároveň ukázkou vyspělého zpracování kovů.“
– Rudolf Turek, Čechy na úsvitě dějin
Podobná jednoduchá venkovská sídliště z časně slovanského období, jako to v Březně a jinde v republice archeologové zkoumali prakticky všude tam, kam časní Slované došli, což by mohlo sugerovat obraz archaické a poměrně jednoduše uspořádané zemědělské společnosti s málo rozvinutou materiální kulturou. Neplatí to ovšem vždy. Tento obraz totiž narušuje raně slovanská osada, zkoumaná od 90. let 20. století nedaleko Roztoků u Prahy.
První slovanské město?
Archeologové v Roztokách při záchranném výzkumu mezi řekou Vltavou a strmou terasou u železniční trati, na prostoru 1,5 kilometru dlouhém a širokém jen asi 100 metrů identifikovaly na začátku výzkumu 12 sídlištních jader se 128 časně slovanskými polozemnicemi.Výzkum z let 2006 až 2007 už ale hovoří o více, než dvou stovkách prozkoumaných chat. Lze prý dokonce odhadovat, že celkem se tu mohlo nakupit přibližně 600 chat!Je tu dobře zdokumentovaný přechod od nezdobené keramiky pražského typu ke zdobené keramice podunajského typu, případně upuštění od nesystematických shluků chat k organizovanějším půdorysům s objekty seřazenými lineárně, což svádí k označení této lokality za první slovanské město. Nicméně, poněkud předčasně, jelikož objevené stavby pocházejí z časového rozmezí asi jednoho sta let, někdy od poloviny 6. do poloviny 7. století.Sídliště vzniklo na strategicky výhodném umístění. Vltavské údolí se tu zužuje a pravděpodobně se tu mohl nacházet i brod. Osídlení ze stejné doby je totiž doloženo i na protějším břehu, nedaleko lokality Na Zámkách v Praze-Bohnicích. Velikost této osady naznačuje, že zde tudy vedla kupecká vodní cesta, či stezka.Lokalita mohla být již v časně slovanském období dokonce opevněna. Celá sídelní aglomerace však postrádá nutné zemědělské zázemí, nabízí se tedy, že hlavním zdrojem obživy mohl být obchod, doplněný rybolovem, lovem a směnou řemeslných produktů za zemědělské plodiny od osadníků ze vzdálenějšího okolí. Nelze to však prozatím doložit, stejně jako domněnku předpokládající nemožnost postupovat do výhodnějších poloh Pražské kotliny obsazené přežívajícím germánským obyvatelstvem, případně i dříve příchozími Slovany.
Slovanský kult, cesta na onen svět a magie
Archeologové v Roztokách též objevili něco, co nás přivádí k poslední otázce, týkající se starých Slovanů, o níž jsme ještě nehovořili.
„Pozoruhodným nálezem byla jáma vyplněná lomovým kamenem s lebkou dobytčete a hliněnou lžičkou na dně. Objekt je označován jako kultovní. Většinu nálezů tvořila fragmentárně dochovaná keramika, vzácně byly nalezeny nože, žernovy, přesleny, kostěné hřebeny, železný hrot šípu, skleněné korálky, bronzové náušnice a zlomek stříbrného kování.“
– Michal Lutovský, Encyklopedie slovanské archeologie v Čechách, na Moravě a ve Slezsku
Krátký exkurs do doby nejstaršího Slovanstva na území Čech totiž ukončíme malou sondou do jejich pohřebních a náboženských zvyklostí.Slované své mrtvé spalovali a poté ukládali do uren (žárový ritus). Se zvykem spalování mrtvých se Slované seznámili ještě před příchodem do českých zemí. Jak píše Michal Lutovský, podle některých badatelů se tak stalo prostřednictvím buddhismu, šířeného ze starověké Indie. V průběhu 9. století bylo pak pohřbívání žehem na našem území vystřídáno ukládáním nespálených těl dle ritu křesťanského.Žárové hroby z 6. až 8. století jsou podle Lutovského téměř jedinými hrobovými památkami z našeho území. Na řadě míst, obzvláště v Čechách, však žárové pohřbívání přetrvává hluboko do 9. století. V českých zemích se střetáváme jak s plochými, tak zhruba od 8. století i s mohylovými žárovými hroby.Plochý žárový hrob je tvořen zpravidla většinou oválnou, či kruhovou jámou, obvykle nepříliš hlubokou, někdy obloženou, případně překrytou kameny. Na jejím dně je uložena urna s kostmi, případně jsou spálené pozůstatky uloženy do jámy bez nádoby, možná v nějakém váčku, popřípadě jiné schránce z organického materiálu. Jako urna většinou sloužila hrncovitá nádoba, ničím se neodlišující od běžné keramické produkce tehdejší doby.Velmi zřídka archeologové nacházejí i žárové pohřby v jamkách. Pohřebišť se na území Čech našlo z této doby poměrně málo, většinou jednotlivé hroby, což vede některé archeology k názoru, že musel existovat alternativní pohřební ritus archeologicky dnes nezachytitelný. Naopak, na Moravě byla objevena velká pohřebiště v Přítlukách, přes 430 hrobů, v Břeclavi – Pohansku 55 hrobů, další ve Velaticích. Hmotných nálezů ve formě milodarů, nebo votivních darů není mnoho. Povětšinou to jsou spony, skleněné korálky, hřebeny nebo železné nože.Co se týká kultovních představ slovanských kmenů, kteří osidlovali naše země od počátku 6. století, víme toho velmi málo. Poněkud nepřesný Kosmas ve své kronice hovoří o jakýchsi kmenových bůžcích, jimž se vzdávala obětina slovy: „… oběť libou dědkům svým vzdejte, s jejichž pomocí jste přišli do této země, dávno vám osudem předurčené.“ O dědcích hovoří i na dalších místech své kroniky.
Zdeněk Klanica v pojednání Náboženství a kult, jejich odraz v archeologických pramenech z knihy Velká Morava a počátky čsl. státnosti uvádí, že některé objekty na sídlištích s keramikou pražského typu by bylo možné klást do souvislosti s určitými formami magie, či s různými pověrami.
„Rozhodující materiál však k tomu postrádáme. Mám na mysli například objekt č. 18 se dvěma pohřbenými psy na sídlišti v Mutěnicích. Leželi v oválné mísovité prohlubni o rozměrech 100 krát 140 cm, souběžně vedle sebe, uloženi na levém boku, přední i zadní končetiny pokrčeny u těla, hlavami k SV, ocasy k JZ. Četné podobné nálezy rituálně pohřbených koster psů pocházejí z vrstev na hradišti v Mikulčicích. Často jsou psi pokládáni do základů opevnění (…) i na pohřebištích předvelkomoravského období. Obdobné nálezy známe z prostředí východních Slovanů (…) z Novgorodu. Mrtvý pes, zakopaný pod podlahou domu, plnil zde podle názoru některých badatelů magickou funkci ochrany objektu.“
– Zdeněk Klanica, Náboženství a kult, jejich odraz v archeologických pramenech
Náboženské představy mohly souviset s pohřebními rituály, animismem, uctíváním totemů, skal a podobně. Ve skutečnosti to nevíme jistě, ač máme nálezy votivních symbolů z Mikulčic, či antropomorfní figurky a miniaturní modely jezdeckých sedel, či domácích zvířat. Některé artefakty, nalezené v interiérech polozemnic v Březně u Loun by také bylo možné považovat za kultické, zdá se dokonce, že jedna část chaty byla kultu, snad předků, vyhrazena. Případně i některé symboly na předmětech denní potřeby mohou mít magický charakter.
Na závěr ještě nutno zmínit problematiku hradisek. Ačkoliv některé zprávy psaných dokumentů, například z Kroniky tak řečeného Fredegara uvádějí existenci nejstarších hradišť na našem území již před polovinou 7. století, například takřka mýtický Vogastisburg neméně mýtického kupce Sáma, dosavadní terénní výzkumy však posunují jejich datování až do století následujícího. Tedy se jimi nebudeme zaobírat v tomto ani my, neboť to sem nepatří.
Polemiky a popírání interpretace
Bylo by nevědecké, kdybychom o všem výše uvedeném nezapochybovali a nevzali do úvahy i polemizující názory, že Slované přišli do Čech později. Tedy, že nálezy sledovaného období nemusejí být zákonitě slovanské, alespoň v tom smyslu národnostním a etnickém, jak to chápeme dnes.Argumentují například i tím, že všichni byzantští autoři se ve svých zprávách opírali o informace z druhé ruky, především několikrát jmenovaný Jordanes a že Sklaveni pro Byzantince ve skutečnosti nepředstavovali nic víc, než sdružení nájezdníků a plenitelů různých etnik, jež napadala jejich území. Podobný názor se v poslední době objevuje například i v souvislosti s Huny a Avary.
„Během převážné části 6. stol. se tedy etnonyma „Sclavenes“ užívalo jako zastřešujícího termínu pro různé skupiny žijící na sever od hranice Říše. Přestože má etnonymum původ nepochybně barbarský, a nejspíše slovanský, zavedli jej byzantští autoři v tom smyslu, že si jím pomohli k vnesení smyslu do složité soustavy etnických skupin na severní hranici. V nejužším slova smyslu je tak sklavinská totožnost byzantským vynálezem; Byzantinci vytvořili Slovany. (…) S možnou výjimkou několika zlomků dvouvrstevných hřebenů z Přítluk neexistuje spolehlivý doklad pro datování kteréhokoli sídliště, či pohřebiště tzv. kultury s keramikou pražského typu do 6. století. Neexistuje žádný spolehlivý doklad pro spojování kultury s keramikou pražského typu v Čechách a na Moravě se Slovany, alespoň nikoli s těmi, kteří byli pod tímto jménem známi byzantským autorům 6. a raného 7. století.“
– Florin Curta, The making of the Slavs (with a special emphasis on Bohemia and Moravia)
Stejný autor poukazuje také na nespolehlivou dataci nálezů, opírá se například o argument, že metody datování pracují s odchylkou padesáti let, což je příliš dlouhé období pro přesné zasazení dějinných událostí do kontextu věků po přelomu letopočtu.
Závěr
Od poloviny 6. století se objevují v Evropě Avaři a vytváří na území Panonie kaganát. Nastala doba, kdy přichází do Čech jakýsi Sámo se svou družinou a na 35 let tu založí svou říši.
