Rakouská aristokracie v 19. a 20. století

1. Literatura a přehled bádání o české šlechtě
Shrneme-li problematiku výzkumu české šlechty, či šlechty v českých zemích, její začátky byly spíše skrovné, poznamenané uzavřeností této vrstvy a nechutí ze strany měšťanstva. Tuto nechuť reprezentuje například protišlechtický pamflet Josefa Holečka Česká šlechta. Výklady časové a historické. Na druhou stranu, ze starší literatury lze dílo Josefa Hanuše Národní muzeum a naše obrození s podtitulem Kulturní a národní obrození šlechty české v XVIII. a v prvé půli XIX. století lze prohlásit za práci, jež má ambici zpracovat dějiny šlechty v 19. století souhrnněji, ačkoliv se věnuje především století předchozímu. Vysloužil si za to několik útoků v odborném, či nacionalisticky laděném tisku, například od Jana Herbena. Kontroverze kolem Hanušova spisu však nikoho nepovzbudili k další obdobné práci, by na Hanuše navazovala, nepočítáme-li práce věnované schwarzenberskému rodu Jana Bedřicha Nováka, jehož otec dlouhá léta vychovatelem na Orlíku. Případně další spisy Karla Schwarzenberga z orlické větve rodu, který chtěl zpracovat historii vlastní rodiny.
Za první republiky, zcela v souladu s jejím protišlechtickým a protihabsburským ovzduším, nelze o kvalitním výzkumu na téma české šlechty hovořit a pokud ano, pouze ve spojitosti s událostmi roku 1848 a spoluprací s měšťanskou společností, například v díle Karla Kazbundy, nebo Zdeněk Tobolka, či Jan Muk. Jestliže za první republiky politická vůle bádání na poli české šlechty nepřála, ještě horší to bylo za socialismu a toto téma v české historiografii zcela mizí. Za zmínku stojí pouze zásadní dílo Antonína Okáče, nazvané Český sněm a vláda před březnem 1848, který se opírá o široké prameny a heuristickou analýzu. Informace načerpal například ze šlechtických a sněmovních archivů, věnoval se zde postavení šlechty v době předbřeznové, jejím politickým postojům, mapuje dosavadní literaturu, užité archiválie, předkládá charakteristiky šlechtických politických lídrů. Kromě toho díla se věnoval české a moravské šlechtě i v dalších pracích. Rovněž připravil k vydání deník a korespondenci Egberta Belcrediho.
Později se musel odmlčet a jeho Rakouský problém a list Vaterland vyšel až roku 1970. I zde využívá širokou pramennou základnu ze šlechtických archivů, dále poukazuje na konzervativismus české šlechty, ale i jistý rozkol šlechtické společnosti a názorové rozdíly, věnuje se nejvýraznějším osobnostem české šlechty.
Jisté oživení o problematiku české šlechty přinesla léta šedesátá, či spíše jejich 2. polovina, kdy roku 1968 například vychází článek Jiřího Kořalky Národ bez státu ve sborníku Naše živá i mrtvá minulost, v němž autor poukazuje na význam české historické šlechty v českých dějinách s tím, že by neměl být opomíjen už například i vzhledem k faktu, že aristokratických osobností, jež vyzdvihovaly své češtví bylo rozhodně více, než se doposud soudilo. Šlechtické problematice se věnovali i někteří další badatelé a autoři: Jan Havránek, zkoumající vztahy šlechty a měšťanstva, či Helena Smíšková, mapující hospodářské podnikání šlechty, organizaci a modernizaci šlechtického velkostatku v první polovině devatenáctého století. Jinak v sedmdesátých letech vycházejí menší práce. Teprve osmdesátá léta přinesla jisté oživení zájmu o zkoumání šlechtické problematiky. Se svým dílem přichází Otto Urban, Milan Myška, Josef Polišenský s Ellou Illingovou. Objevují se publikace, věnované kulturnímu přínosu a aktivitám české šlechty, kupříkladu Zdeňka Bezecného, či architektuře šlechtických sídel na venkově, přičemž zájem o šlechtická venkovská sídla a fideikomis přetrvává do dnes, jmenujeme práce Jiřího Kuthana, Pavla Zatloukala, Marie Mžykové, Evy Lukášové, či Jindřicha Vybírala. Objevují se ovšem i nová témata, dotýkají se postavení žen – šlechtičen, následováno bádáním o životním stylu šlechtice v devatenáctém století. Kromě Bezecného se tomuto tématu věnuje i Radmila Slabáková, která též zkoumá i jazykové vybavení šlechty ve smyslu řečí, užívaných ve společnosti, či v soukromí, nebo fungování aristokratické rodiny. Samozřejmě, nejkomplexněji se české šlechtě a jejímu stylu v 19. století věnuje již jmenovaný badatel Zdeněk Bezecný ve své práci Příliš uzavřená společnost. V práci předkládá čtenářské obci život šlechtice a jeho sounáležitost s historií šlechtického rodu na příkladu orlické schwarzenberské sekundogenitury.
Větší zájem doposud nevzbudila politická činnost šlechty tohoto období, maximálně v rozsahu studií jednotlivých osobností z řad konzervativních velkostatkářů šlechtického stavu. Moravské zkoumá například Jiří Malíř. Další studie zkoumají vztah českých aristokratů k modernímu nacionalismu a národnostní otázce, případně si všímají jejich úlohy při formování moderní české společnosti. Jiří Rak pak ve své zajímavé a ojedinělé práci Bývali Čechové, české historické mýty a stereotypy, nastiňuje pohled české nacionální společnosti na šlechtu. V devadesátých letech se například české zemské šlechtě věnuje v konzervativní revue Střední Evropa Milan Buben, přibývá biografií o jednotlivých významných českých šlechticích, například v Jihočeském sborníku historickém opět Zdeněk Bezecný zpracoval osobnost Ferdinanda Hildprandta. Monografie šlechtických rodů se však objevují jen vzácně.
V současnosti zůstává otevřená například otázka českých nobilitací, v poslední době se tomuto tématu věnuje třeba Jan Županič v knize Nová šlechta Rakouského císařství. Vychází různé paměti a vzpomínky jednotlivých šlechticů, případně členů jejich domácnosti.
Heraldicky zaměřených publikací lze jmenovat Lexikon české šlechty od Jana Halady, který ale obsahuje i řadu omylů, vyslovených chyb a nepřesností. Poněkud přínosnější je tak práce Petra Maška, nazvaná Modrá krev. Vychází též Almanachy českých šlechtických rodů.
Současný stav bádání o české šlechtě je v počátcích, jeho stav není příliš uspokojivý a nedovoluje vyvozovat obecně platné závěry. Sám Zdeněk Bezecný, který se této tematice věnuje velmi podrobně, také upozorňuje na nutnost bádat o české šlechtě v celoevropském kontextu.  Jeho slovy: „Metodologickou inspiraci poskytuje nepoměrně rozvinutější bádání o šlechtě v raném novověku, jehož důležitým centrem je Historický ústav Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Důkazem toho jsou výsledky výzkumu V. Bůžka a jeho žáků publikované v řadě sborníků Opera historica a v knižních monografiích (nejnověji Věk urozených - šlechta v českých zemích na prahu novověku). Jejich práce tvoří nejvýraznější výstupy výzkumného záměru Šlechta v novověkých dějinách českých zemí, na němž participuje i garantka tohoto projektu M. Lenderová, zabývající se především odbdobím druhé poloviny osmnáctého a první poloviny devatenáctého století. Předkládaný projekt navazuje na nosný projekt nejen metodologicky, ale i chronologicky.“
Se smutnou nadsázkou lze tedy říci, že toho víme daleko víc o bezvýznamném cechu bezejmenných punčochářů z „Horní Dolní“, než o české rodové šlechtě.

2. Šlechta v měšťanském století
Už napoleonské války předznamenaly další vývoj společnosti. Do střední Evropy začaly proudit ideje francouzské buržoazní revoluce. Ačkoliv restaurace habsbursko – lotrinského absolutismu po porážce Napoleona se zdála definitivní, společenské změny, ovlivněné událostmi ve Francii nešlo zastavit. Vývoj spěl k roku 1848. Tento rok byl nejdůležitějším dějinným mezníkem moderní doby a měl uspořádání společnosti radikálně obrátit naruby. Habsburské císařství (od 11. srpna 1804) zůstalo po Napoleonově pádu zakonzervováno v hierarchii feudálního systému. Po tomto roce se vydalo na cestu ke společnosti občanské.
Takové změny samozřejmě zasáhly i šlechtu. Aristokracie rakouská, potažmo česká vyšla z revoluce jako společensky i politicky poražená síla. Na druhou stranu její postavení zůstalo privilegované. V hierarchii šlechtické společnosti v Čechách na vrcholu stáli orličtí Schwarzenbergové. Z pozemkové vrchnosti se sice změnili oni i ostatní rody na obyčejné majitele velkostatků a přišli o většinu svých soudních pravomocí i práv, ale některé další výsady a privilegia však zůstaly nedotčeny až do rozpadu rakousko-uherské monarchie.
Takto lze jmenovat právo užívat šlechtické tituly v předepsané formě, užívat erb, právo na určitá stipendia a důchody, příjmy z nadací, místa v ústavech šlechtičen, školách a seminářích, katedrálních kapitulách, také právo na důstojenství a čestné úřady se vázalo na osvědčení šlechtického původu. Šlechtický stav se fakticky stal předpokladem k rodinnému fideikomisu (svěřenectví). Konečně, pouze rodová aristokracie měla přístup k úřadům ve státní a dvorské správě, nebo členství v panské sněmovně říšského sněmu, kde vedle členů habsbursko-lotrinského arcidomu, vysokého kléru, velkostatkářské aristokracie, usedali i císařem jmenovaní doživotní členové – příslušníci nižší a vyšší šlechty, velkopodnikatelů a průmyslníků, inteligence a akademiků, příslušníků armády a úřednictva.
Pro rodovou aristokracii ovšem bylo určeno členství dědičné, na které žádný člověk mimo tento okruh nemohl dosáhnout. Konečné slovo měl opět císař a záleželo pouze na jeho libovůli a rozhodnutí, komu právo přidělí, či nikoli. Dědičné členství v panské sněmovně zároveň bylo také právním předpokladem pro získání fideikomisu. Všechna výše jmenované privilegia měla svůj právní základ v císařském státoprávním souboru zákonů, takzvané Schmerlingově ústavě.
Obecně tedy šlechta, jak bylo řečeno v úvodu kapitoly, formálně ztratila svá hlavní privilegia i svou společenskou výlučnost, ovšem dál si udržovala mocný společenský vliv. Musela ovšem hledat cestu k modernímu liberalismu, ale i nadále odmítala jakékoliv výraznější demokratické změny. Přesto, anebo právě proto, jí zůstala významná politická úloha uvnitř mocnářství.
Šlechtě také po revoluci zůstala silná majetková základna, o kterou se mohla opírat. Šlechtické rody měly k dispozici rozsáhlé pozemky v zemi, i ty jí zabezpečovaly i nadále výlučnou pozici. Zajímavé přitom je demografické hledisko: Držitelem šlechtického titulu bylo před revolucí 2275 mužů starších 17ti let, což představuje 0,11 procenta obyvatelstva, na Moravě a ve Slezsku 0,1 procenta. Celkem 681 vlastníků tzv. deskových statků drželo přibližně jednu třetinu veškeré půdy, která v té době představovala 80 procent lesů a necelých 20 procent ornice. Faktem ovšem zůstává, že pozemky deskových statků drželo jen několik desítek nejvýznamnějších šlechtických rodů a deset největších majitelů deskových statků vlastnilo skoro 10 procent veškeré půdy.
Přitom krumlovským Schwarzenberkům, v českých zemích největším pozemkovým vlastníkům, patřilo 178 113 hektarů (podíl orné půdy představoval 62 943 hektarů). Následovali (se značným odstupem) Fürstenbergové s 39 593 hektary (podíl orné půdy 7502 hektarů), za nimi teprve stály ve vlastnictví orné půdy další významné rody jako například Liechtensteinové, Thunové, Lobkowicové, Kolovratové, a další a rozsáhlé pozemky vlastnili v Českých zemích všichni příslušníci české šlechty.
Mnozí z těchto rodů začali postupně přijímat nový ekonomický model a kapitalistické podnikání, ať už přímo sami na svých statcích a pozemcích, nebo v oborech, které s nimi souvisely. Cukrovary, pivovary, cihelny, nebo také podniky na zpracování nerostů. Následovaly také netradiční a neobvyklé podniky, vstupovala do akciových společností a mnohé další. Před finančním krachem v roce 1873 ve správních radách akciovek usedalo 15 knížat, 105 hrabat a 74 dalších nižších šlechticů. V podstatě se stalo módou mít ve statutárních orgánech akciovky nějakého toho „von“, byť by to mělo být jen členství pohříchu formální.
Díky velkému pozemkovému vlastnictví a podílu na rozvíjejícím se buržoasním podnikání si šlechta podržela i silný vliv na domácí a zahraniční politiku podunajské monarchie. Výlučnost této vrstvy se ukázala i během hospodářské krize v roce 1873: zatímco podnikatelé z ostatních vrstev houfně bankrotují, šlechta má dostatek prostředků k tomu, aby se vzpamatovala. Hospodářská secese ji nezasahuje tak silně a dokonce svým způsobem posílí postavení i vědomí vlastní výlučnosti, jakýsi stavovský pocit sounáležitosti, či hrdosti, jakýsi „esprit de corpse“. To ilustruje i fakt, že do rukou velkopodnikatelů a bankovních domů se dostal jen malý zlomek deskových statků a aristokracie obecně dávala buržoasii najevo, že k ní nepatří.
Přestože snahou Františka Josefa I. i Karla I. bylo tyto stavovské rozdíly poněkud ohladit a šlechtický predikát získalo víc jedinců, než kdykoli předtím, tato nová šlechta nikdy mezi rodovou aristokracii takříkajíc nezapadla a je třeba připomenout, že pocity nadřazenosti rakouské aristokracie byly v obecném povědomí i v evropském měřítku, jelikož v žádném jiném státě nebylo možné nalézt takové rozdíly mezi nižším a vyšším šlechtictvem. Nehledě na to, že v protikladu s udílením šlechtických predikátů nekorespondoval konzervativní politický kurz, který František Josef I. nastolil a který jen posiloval elitářství této „první společnosti“, složené z přibližně 470 rodin, ostře se vymezujících proti ostatním vrstvám společnosti, na což ostatně poukazoval i následník trůnu Rudolf.
S měšťanstvem se tak pravidelně stýkal pouze Václav Kounic, který dokonce přestoupil z velkostatkářské strany do svobodomyslné a dokonce za ni kandidoval, aby ve volbách roku 1885 získal svůj mandát do říšského sněmu.
Kde šlechta například měla svou vedoucí úlohu, byla diplomacie. Významné postavení měla v armádě a na místě pražských arcibiskupů. V kompetenci panství zůstával církevní i školní patronát. Obnášel kromě péče o školní budovy i příspěvky na vytápění, případně podporu učitelů. Školní patronát ovšem roku 1864 zákon zrušil.

3. Předpoklady životního stylu, význam tradice a sídla
Jinými slovy, historické šlechtě rodové záleželo pouze na původu, „modré krvi“ a společně s nejvyšší dvorskou šlechtou, s níž byla rovnorodá spolkovým aktem z roku 1815, tvořila dvorskou společnost. Tváří v tvář vzmáhajícím se ostatním vrstvám, především té průmyslnické, která se jí začíná přibližovat, si svébytným životním stylem udržuje svou výlučnost. Po revoluci a společenských změnách, poté, co se buržoasie díky vlivu, jež získala svým majetkem, přiblížila aristokracii, začaly se šlechtické rodiny upínat ke starým konzervativním hodnotám a romantismu.
Za svůj přirozený politický program ve formující se občanské společnosti zvolila vysoká šlechta konzervativismus, inspirována Velkou Británií. Zdůrazňuje starobylost a kontinuitu svého šlechtického rodu, lpí na konzervativních tradicích a ideálech i absolutní věrnosti panovnickému domu habsbursko-lotrinskému. Dynastická věrnost přetrvávala do dvacátého století i dlouho po rozpadu monarchie. Lze říci, že u tradičních historických rodů i po otřesech minulého století zůstává dodnes. Hodnotami vysokých šlechticů jsou starobylost, katolické křesťanství (především) spojené s charitou, urozenost a šlechtická čest, jež kladou vysoce nad majetkové poměry. Staví tak hradbu před vzmáhajícími se měšťansko-průmyslnickými špičkami rakouského mocnářství.
Inspirují se přitom viktoriánskou Anglií a životním stylem tamějších vysokých vrstev a zcela tak mění svou zahraničně-kulturní orientaci. Vše souvisí se vším: šlechta rakouská má ještě v dobré paměti brutalitu francouzské revoluce i napoleonské války.  Právě ostrovní mocnost bedlivě sledovala vývoj buržoasní „jacquerie“ ve Francii, která, s jistou nadsázkou řečeno, svrhla „ancien régime“ a změnila poddané v občany ze dne na den za současné likvidace aristokracie i panovnické rodiny gilotinou, rozparcelování pozemkových držav i převzetí starých sídel rodové šlechty novými elitami republiky a později císařství. Šlechta rakouská sice nezažila takový společenský otřes jako šlechta francouzská, ale šok z něj a obavy se jí vrátily během revolučních událostí roku 1848, před kterým jako jediná Velká Británie zůstala uchráněna díky poučení, které si vzala z období vlády Lorda Protektora a událostí, jež ho vynesly do čela země i své pozornosti, jíž událostem ve Francii věnovala. Právě proto si ji historické aristokratické rody vzaly za příklad.
Konzervativismus totiž klade důraz na hierarchii ve společnosti, určité kastování veřejného života i nezpochybnitelnou důležitost vlastnictví a likvidace aristokracie je pro něj varovným mementem před davy lumpenproletariátu utrženého ze řetězu. Anglie a její společenský model české a rakouské vysoké šlechtě nabízí recept, jak v moderním světě průmyslové revoluce přežít bez ztráty své výlučnosti, kompromis mezi tradičně hierarchizovanou společností a liberalismem, nevylučujícím občanské svobody za současného respektu vůdčí úlohy aristokracie v rozvoji podnikání, nabízí systém loajality a vzájemné úcty, systém veřejných práv i sociálního soucitu. Konzervatismus přijal za svůj princip legitimity, rodového držení majetku před nejistým osobním vlastnictvím, klade důraz na úlohu církve a hodnoty křesťanství i na instituci státního náboženství. V rakouském mocnářství lze toto opět ilustrovat tradičně velkým vlivem katolické církve na všechny oblasti života.
Tak rakouská šlechta hojně navštěvuje Británii, hledajíc při tom inspiraci pro vlastní plány. Vrací se okouzlena technickým a hospodářským náskokem ostrovanů, fascinována romantickou krajinou, viktoriánsko-novogotickou architekturou, či imperiálním smýšlením. I oni přijímají za svůj výrok britského konzervativního premiéra Benjamina Disraeliho, pocházejícího z nejvyšších vrstev impéria, že „… aristokracie je přirozeným vůdcem lidu, neboť aristokracie a pracující lid tvoří národ.“ Doma se pak rakouští šlechtici snaží ovlivnit hospodářství v obdobném duchu, zvou sem anglické odborníky, inspirováni masivním rozvojem podnikání anglické aristokracie a v poslední fázi 19. století začíná angličtina vytlačovat oblíbenou francouzštinu. Kulturní inspirace se také odráží v budování venkovských šlechtických sídel, rodinných hrobek a anglických parků, symbolizujících romantismus a jím proklamovaný návrat k přírodě.
Nelze přitom opomíjet úlohu romantismu, který se stal ve své kontinentální, středoevropské podobě takřka programovým prohlášením šlechtické kultury 19. a počátku 20. století a ve svém důsledku vedl až k nacionalistickým excesům tohoto období. Romantismus se obrací, stejně jako historická aristokracie k hluboké, středověké minulosti a dokonale dával zapravdu hodnotám konzervativní politické filosofie. Pod jeho vlivem se šlechta vrací ke kořenům, mnozí její příslušníci zkoumají laicky historii svého rodu, sepisují ji, aby zdůraznili jeho starobylost. Důsledkem historizující vlny je, mimo jiné, vznik novogotického stavebního slohu, ve kterém šlechtici budují, nebo přestavují svá venkovská sídla, považujíc jej za dokonale vlastenecký a čistý sloh. Roste i jistý kult zřícenin. Bylo by však zpozdilé tvrdit, že by česká šlechta potlačovala své vlastenecké cítění. Místodržitel a nejvyšší český purkrabí Karel Chotek, příslušník staré české šlechty, ač jeho rodina v soukromí hovořila německy, česky hovořil velmi dobře a stýkal se s otcem českého dějepisu Františkem Palackým. Sám také podporoval řadu českých aktivit, zároveň však zůstával zcela věrný Habsburkům. Ostatně, jeho život je dokonalým příkladem šlechtice té doby, naplňoval, o čem je psáno v předchozích řádcích. Kladl důraz na hospodářský rozvoj, historii rodu, loajalitu k vrstvě, ale i národu a panovnickému Arcidomu. I on si vybudoval venkovské sídlo obklopené anglickým parkem, symbolizujícím návrat k přírodě a starým hodnotám obecně.
I zde ostatně vše souvisí se vším: bylo řečeno, že důsledkem historizující vlny je také vznik novogotického stavebního slohu, ve kterém šlechtici – držitelé svých titulů, leckdy nejen pro sebe, či rodinu, ale celý svůj rod, budují nebo přestavují svá venkovská sídla, jež pro ně mají obrovský význam hospodářský, správní i přirozeně sídelní. Slouží coby organizační centrum panství, později velkostatku, mají i symbolický význam. Vyzdvihuje kontinuitu rodu a jeho sepětí s državami a odráží vlastenectví šlechtice. Nikoli ale vlastenectví nacionální, nýbrž zemské, zdůrazňujíc sounáležitost s regionem, v němž rod po staletí žije. Zemský patriotismus se ostatně projevuje i ve znalosti češtiny, která se v rodinách objevuje ve 2. polovině 19. století jako jazyk rovnocenný němčině. Nacionalismus, tedy vlastenectví národnostní, ať už na německý, nebo český způsob, nevyhovuje šlechtickému kosmopolitnímu smýšlení a výchově.
Typické sídlo je postaveno v novogotickém slohu, je obklopeno anglickým parkem, menší francouzskou zahradou s vodotrysky, leckdy doplněno orientálními prvky, salonkem, japaneriemi a skleníky, jež často sloužily k pořádání společenských akcí. Budova zvenčí připomíná středověkou stavbu, uvnitř však zcela slouží moderním potřebám jejich uživatelů, čímž zcela kontrastuje.
Tyto stavby ovlivněné anglickým modelem romantismu a konzervativismu, coby základní symboly rodové historické šlechty, jsou jejím symbolickým vyjádřením programového východiska ze společenské a kulturní krize, v níž se nacházela po dekonstrukci pozdně feudálních společensko-sociálních struktur a nástupu nové občanské společnosti. Tento trend přetrval až do přelomu devatenáctého a dvacátého století a leckde přetrval dodnes.

4. Životní cyklus od kolébky po rakev
Pro rodovou šlechtu bylo narození dítěte, nejlépe syna a tedy dědice titulů a majetků, jednou z nejdůležitějších událostí, a sice událostí veřejnou. Proto také kladla velký důraz na výchovu a vzdělání svých dětí. Tento zvyk od ní posléze převzali i nobilitanté z „druhé společnosti“. Péči o nejmenší děti v rodině měla nejprve svěřenou kojná, později chůva. Soustavná výchova dítěte začínala ve věku tří až šesti let. Dívky měla na starosti guvernantka, či bonne. Stávali se jí neprovdané slečny z měšťanských rodin s náležitým soukromým vzděláním. O vzdělání chlapců se měl postarat vychovatel.
V první třetině 19. století vzájemný blízký vztah mezi rodiči a dětmi ovlivnili ve šlechtickém prostředí spisy Jeana Jacquese Rousseaua a pro toto období se projevil v mnoha aristokratických rodinách (hlubočtí Schwarzenbergové, Metternichové a další). Aristokratky a aristokraté se začali hluboce zajímat o své děti. Matky osobně dohlížely na jejich výchovu a vzdělávání. Paulína ze Schwarzenbergu své děti dokonce osobně vyučovala. Mateřství a mateřská láska se staly společensky uznávanými hodnotami. Pod vlivem rousseauovských ideálů se známým vzorem milujícího a starostlivého otce stává Klemens Metternich, ale ve své době rozhodně není výjimkou.
Mladý šlechtic nenavštěvoval veřejné školy. V rodinách historické šlechty to nebylo zvykem, výuku až do maturitní zkoušky vedl soukromý učitel. Výuka odpovídá osnovám gymnázií se zachováním určité exkluzivity soukromého vzdělání (především díky rozšířené výuce několika cizích jazyků, hudby, nebo tance). Privatista pak musel každého půl roku složit zkoušku ze všech předmětů. Nejprve na obecné škole a potom na gymnáziu. Přípravu na jednotlivé předměty měl na starosti vychovatel. Náboženství vyučoval domácí kaplan, francouzštinu a angličtinu rodilí mluvčí. Zvlášť rodiče mladého pána najímali učitele tance, hudby a kreslení. Mezi každodenní povinnosti mladých infantů patřilo zvyšování tělesné zdatnosti. Obvyklý byl šerm, či jízda na koni.
Zastavme se u výuky jazyků. Angličtina nebo italština podléhaly v 19. století určitým módním vlnám. Ne tak francouzština, ta měla své stálé místo ve výuce a „lingua franca“ byla jedním ze symbolů šlechty po celé 19. století. Měla své místo při konverzaci v salónech, v korespondenci a dokonce i v soukromých denících. Její pozice slábne skutečně až v poslední třetině 19. století, kdy, jak už bylo řečeno, vzrůstá obliba angličtiny.
Výchova šlechtice mohla pokračovat na univerzitě, či příslušném ústavu pro dívky. Aristokracie si postupně uvědomila důležitost odborného vzdělání. Synové z urozených rodin získávají vzdělání na univerzitách, aby jako budoucí majitelé rozsáhlých pozemkových držav měli potřebné znalosti pro jejich správu, případně aby získali právní vzdělání pro politickou kariéru.
Mezi vskutku důležité prvky šlechtického života patřil sňatek a sňatková politika. Mesaliance byla pro historickou šlechtu společensky naprosto nepřijatelná. Proto je takřka nepředstavitelné, jak obrovský ústupek musel učinit císař František Josef I., když svolil ke sňatku arcivévody Františka Ferdinanda d´Este a hraběnky Sofie Chotkové. Ostatně, mladý pár to stálo mnohé: Sofie nesměla svého chotě oficiálně doprovázet, jejich děti neměli právo na trůn…
Český šlechtic hledal manželku povětšinou uvnitř hranic habsburského císařství. Bohužel to vedlo k poměrně častým příbuzenským sňatkům u nejvyšší šlechty a to někdy velice blízkým, se všemi z toho plynoucími negativy. Kromě nevyhnutelných důsledků lékařsko-biologických to vedlo k utkání nepřeberného a nepřehledného přediva příbuzenských vztahů, které ještě více posilovaly její uzavřenost coby kasty. Tento jev byl způsoben omezeným počtem šlechtických rodů, žijících v Českém království, přibližně stovce rodin náležejících k historické šlechtě.
První kroky k manželskému spojení obvykle učinily oba mladí příslušníci rodu sami, mohli to ale za ně udělat i rodiče. Většinou tu ale měla navrch matka, která namlouvání a celý společenský rituál s tím spojený považovala za svou mateřskou povinnost. Důležitý pro námluvy byl ale vzájemný souhlas obou budoucích manželů i jejich rodičů. Pokud však mladí nenašli vzájemné sympatie, vysvětlovalo se to i nedostatečnou úctou k rodině nevěsty či ženicha. Patřilo to k nejdůležitějším mezníkům šlechtického života, zajistit pokračování rodu bylo ostatně hlavním důvodem šlechtického sňatku. Je také třeba říci, že pro historickou šlechtu byl naprosto nemyslitelný jiný sňatek, nežli církevní a rozluka, či rozvod manželství patřily mezi společensky nepřípustné záležitosti. Na rozdíl od předchozího století, vyžadujícího od žen především reprezentativní roli, v 1. polovině 19. století se žena stává „ochránkyní rodinného krbu“.
Výlučnost si šlechta zachovávala i v případě posledních věcí člověka. Smrt samu o sobě chápala šlechta individuálně. Představa, že neznamená konec drahé bytosti a mrtvý jen odchází na „dalekou cestu“ nebo „tam“, kde bdí nad dalšími osudy pozůstalých, je poměrně rozšířená. Mrtvý se dostává do úlohy anděla, modlícího se za ostatní.
Společenské změny a obzvláště ty po roce upevnili pocit sounáležitosti a výlučnosti, který se projevuje upřímným soucitem nad smrtí příslušníka šlechtické vrstvy. Smuteční oznámení a kondolenční listy, zaslané rodině tak dávají smrti šlechtice veřejný rozměr a rozhodně nebyly formální záležitostí, byť by se v dnešní době mohly zdát patetické, jejich pisatelé to mysleli velmi upřímně. Symbolicky tak pozůstalí nezůstávají ve své bolesti sami. Smrt dítěte pak byla pociťována jako obzvlášť bolestivá. Trpěla matka, i otec a obzvlášť kruté muselo být, zemřel-li pokračovatel rodu. Nebylo výjimkou, že upřímně míněné kondolence vysoké šlechtě zasílaly spolky, akademici, firmy a následník trůnu, či sám panovník.
Přesto nelze přístup jednotlivých rodů k smrti členů rodiny a blízkých generalizovat a stejně tak nelze vidět jednotnost v tom, zda byl pokoj umírajícího zpřístupněn, či ne. Maršálek Alfréd Windisgraetz přijímal návštěvy přátel ještě na smrtelné posteli, naopak u Eduarda Clam Gallase byly návštěvy vyloučeny. Samozřejmá však byla přítomnost blízkých u lože umírajícího. I tak šlechta posilovala rodové vazby a vědomí své výlučnosti. Mrtvý je pak pohřben v rodové, či rodinné hrobce.

5. Šlechtická zábava
Výrazem tradičního způsobu života šlechtice i v 19. století zůstává lovecká zábava, jezdecký sport, domácí plesy a salony, četba. Lov, jízda na koni, šerm zůstávají tradicionalistickým prvkem životního stylu aristokrata 19. a počátku 20. století. Lpění na něm má rysy historismu a tradicionalismu. S rozvojem průmyslu a průmyslové revoluce k nim ovšem nenápadně přibývá i okouzlení vědou a kratochvíle s ním spojené. Předvádění technických zázraků magnetismu, elektřiny, páry a další se začínají objevovat i v salonech nejvyšší šlechty.  
Mezi časté způsoby krácení času patří cestování. Během roku šlechtic putoval mezi palácem nebo bytem ve městě a venkovským sídlem. Strach z nemocí vedl k častým návštěvám lázní a návštěva lázeňských domů dávala příležitosti ke společenského vyžití.
Ostatně, zorganizovat společenská setkání svých urozených přátel, plesy, koncerty a divadelní představení, či recitály, patřilo k nejprestižnějším povinnostem každé šlechtické rodiny, jenž měla palác, nebo alespoň byt v Praze. Zábava v salonu měla různou podobu: společenské rozhovory se mezi ženami točily okolo rodinných záležitostí, zásnub a svateb, muži rádi diskutovali o lovu a s tím spojenými záležitostmi, tabáku, víně, pozemcích a svých cestách, o politice dokázali hovořit stejně tak dlouho, jako ten nejposlednější sedlák v hospodě na druhém konci monarchie.
Mnoho šlechtičen hrálo na hudební nástroje, nejčastěji na klavír, či harfu, ale nebránila se tomu i celá řada šlechticů. Provozovalo-li se šlechtických salonech divadlo, většinou to byly komické jednoaktovky dnes již málo známých, či naprosto neznámých autorů, přičemž mnohé napsali a zrežírovali šlechtici sami. Velmi oblíbeným a obvyklým druhem zábavy bylo také luštění různých hádanek, slovních hříček, nebo hraní karet a dalších společenských her. Mezi skutečně nejvýznamnější společenské události patřily podzimní hony. Byly nejen příležitostí k zábavě, ale i k setkání s příbuznými, přáteli a možnosti k politickému a obchodnímu jednání a neopomenutelným prvkem toho všeho zůstává soutěživost v honosnosti i dokonalé etiketě příslušníků aristokratických rodin.
Roku 1918 monarchie padla a s ní vše, co šlechta představovala – ČSR užívání šlechtických titulů zakázala a velkou část rodových panství rozebrala v pozemkové reformě...

Vztahy Čechů a Němců v Ústí nad Labem

Obsah
I. Úvod – Rok 1848 v Ústí nad Labem
II. Nacionální spory mezi Čechy a Němci
II.a Národní garda v Ústí
II.b První potyčka mezi Němci a Čechy
II.c Liberalismus vs. nacionalismus
II.d Německý sjezd na Větruši
II.e Lokální patriotismus
II.f – Skrytý nacionalismus
II. g – Pád Wolfruma, pád liberalismu
II.h – Spolkový život
II. i – České přistěhovalectví
II. j – Dvojí úřední jazyk
II. k – Formálnost německého nacionalismu
II. l – Josef II.
II.m – Čeština úředně
II. n – Okresní soudce a čeština
II.o – Sokolové ústečtí
II. p – Strach z odchodu
II.r – Všeněmci
III. Závěr
IV. Literatura a prameny


I. Úvod – Rok 1848 v Ústí nad Labem
Prvním větším mezníkem se v nacionálních sporech na Ústecku stal rok 1848. Myšlení obyvatel města se před tímto rokem dá výstižně charakterizovat slovy ze vzpomínek Carla Georga Wolfruma:
„O jakýchkoli politických názorech nebylo ani slechu. Došlo-li ve světě k čemukoli, probíralo se háklivé téma šeptem ve stručných poznámkách. Celkově se však věřilo, že se koneckonců v Rakousku přece jen žije o něco lépe, než například v Německu.“
Francouzská únorová revoluce 1848 se přenesla do dalších zemí Evropy, tedy i do habsburské monarchie. Měšťané se začali politicky angažovat za obecnou liberalizaci života. Byl kritizován kníže Metternich. Konstituce, svoboda tisku, národní gardy a podobně se pomalu dostali ať tak či onak do slovníku všech vrstev. Lidé též prosazovali osobnější zájmy, ať již to bylo zavedení přívozu na Labi, nebo nižší ceny piva.

II. Nacionální spory mezi Čechy a Němci
II.a Národní garda v Ústí
V dubnu Ústečané založili národní gardu. Důstojníky byli zvoleni Wilhelm Klepsch, Emanuel Homolka, Vincenz Klepsch, Anton Strohschneider, Florian Nitsche, Adolf Hüber, Wenzel Werner, Carl Mennert. Starosti od počátku vyvolávalo vyzbrojení gardy, jehož cena vyšplhala do astronomické výše. Konečně se v červenci díky jisté podpoře magistrátu podařilo tuto záležitost z části napravit. Garda si mohla opatřit na padesát pušek. Později byl za velkého jásotu obyvatel vysvěcen gardový prapor s vyobrazením zemského patrona sv. Václava a městským znakem. Během revolučního roku narůstalo nacionální cítění českých i německých obyvatel. Společná touha po liberalizaci poměrů se nakonec transformovala nejprve v národnostní nepochopení, jež v následujících desetiletích přerostlo v nacionální nesnášenlivost, která dodnes zcela nevymizela.

II.b První potyčka mezi Němci a Čechy
První národnostní potyčka rozbouřila Ústí již během masopustu 1848. To měl údajně českým dělníkům ze stavby železnice jejich předák slíbit peněžní odměnu, když napadnou německé účastníky masopustního průvodu. Svou roli tu ovšem pravděpodobně sehrál i sociální podtext. Nicméně, německá vlastivěda i Carl Georg Wolfrum událost jednoznačně interpretují jako nacionální.

II.c Liberalismus vs. nacionalismus
Myšlení Ústečanů nacionálně hodně ovlivňovali němečtí studenti, projíždějící do Vídně a zpět do Saska či Pruska. Valná část německého obyvatelstva však v předrevoluční monarchii preferovala liberalismus před národnostní otázkou. Tomuto smýšlení ale v Ústí udělal konec Německý spolek z Teplic, jenž zorganizoval 18. června na Větruši velkou schůzi. Počet jeho účastníků tehdy odhadnuli až na pět tisíc.

II.d Německý sjezd na Větruši
Přítomni byli i někteří význačnější političtí představitelé, např. dr. Göschen, předseda německého spolku v Lipsku, nebo profesor dr. Heinrich Wuttke. Oba mimo jiné hovořili o posílení německého vědomí ve velkoněmeckém duchu. Další významný Sas, Marschall von Biberstein z Drážďan, pozdvihl jednu z velkoněmeckých vlajek se slovy: „Tuto vlajku vám přinesli Sasové, noste ji na památku této slavnosti sbratření.“
Během schůze přišla zpráva o porážce povstání v Praze a zatčení Petra Fastera a barona Franze Villaniho. Dr. Göschen obratem navrhl zaslání oslavného dopisu knížeti gen. Windischgrätzovi. Na setkání Němců potom 28. června 1848 reagoval prof. J. A. Helfert v Prohlášení k ústeckým mužům, otištěném v Prager Zeitung, kdy varoval před snahami připojit severní Čechy k Sasku.

II.e Lokální patriotismus
Velká část německých obyvatel v Ústí nad Labem naštěstí měla lokálně patriotické pohnutky, spojené se zemským vlastenectvím. S rokem 1849 pak došlo ve městě k postupné rezignaci na politickou aktivitu. Tehdy ještě bylo oslaveno výročí konstituce a vzpomenuto na oběti vídeňské revoluce. Následujícího roku vstoupila v platnost nová správní reforma, roku 1851 byla ukončena činnost národních gard. Výzbroj ústecké, čítající 1 prapor, 61 pušek, 70 bajonetů a 4 bubny musela být odevzdána úřadům.

II.f – Skrytý nacionalismus
Nacionální faktor pak načas zůstal v letargii díky vnitropolitické situaci – neoabsolutismus v monarchii i hospodářskému rozmachu města. V druhé polovině 19. století se však znovu probudil k životu. Přispěla k tomu porážka v Itálii, hrozící státní bankrot, pád Bachova neoabsolutismu i liberálnější kroky vlády.
Vzhledem k polovičatosti politického vývoje ale začalo zvedat národnostní vření. Česká strana prosazovala, byť umírněně, své emancipační požadavky, a tak definitivně zmizela představa Čechů jako součásti německého národa.

II. g – Pád Wolfruma, pád liberalismu
Válka s Francií a sjednocení Německa pod Pruskem zpočátku vyvolalo zdrženlivé komentáře. Ve svém Aussiger Anzeigeru se takto vyslovil i sám Carl Georg Wolfrum. Krátce poté však myšlení části německých občanů směřovalo nacionálnímu cítění. Což ovšem vedlo nakonec k odporu proti Wolfrumovi coby představiteli původně pružné liberální ústavní strany, v té době ovšem spíš neschopné reagovat na vzniklou situaci.
Ve městě po roce 1870 vznikl stejně jako jinde mladoněmecký okruh. Do čeal se mu postavili Dr. Karl Pickert a Dr. Alfred Knoll, kteří vůči Wolfrumovi zformovali opozici. Pickerta navíc roku 1870 zvolili do říšské rady, kde od roku 1867 zasedal Wolfrum. O rok později Mladoněmci vytvořili vlastní parlamentní tzv. pokrokový klub a Knoll začal národ stavět nad ústavu.
Vzrůst nacionalismu a antisemitských názorů vybičoval krach na burze roku 1873 a hospodářská krize. Tento vývoj nakonec Wolfruma z politiky vytlačil a v roce 1878 neuspěl ve volbách.

II.h – Spolkový život
Na profilování německého, ale i českého národního povědomí měl od šedesátých let 19. století spolkový život. V Ústí pak už roku 1881 vznikla první mužská organizace. Tělocvičné spolky se ovšem věnovaly i další činnosti. Roku 1861 mimo jiné vyhlásily sbírku na ústecký pomník zakladatele Turnvereinu Ludwiga Jahna.

II. i – České přistěhovalectví
V tomto období rostlo české přistěhovalectví do města. Díky tomu v roce 1874 vznikla Česká vzdělávací beseda, od roku 1876 už jen Česká beseda. Od ní se odštěpil spolek Netopýr. Stejně tak od roku 1878 pracoval čtenářský spolek Rovnost. Aktivita všech těchto spolků neustále vzrůstala, za vrchol jejich práce lze považovat založení menšinové české školy v Krásném Březně v roce 1897, obdobný pokus v Předlicích ovšem selhal. Další česká škola existovala v Chabařovicích.

II. j – Dvojí úřední jazyk
Od sedmdesátých let Ústí zachvátili všechny konflikty, jež s sebou přinášel v letech následujících boj o dvojí úřední jazyk. Ztroskotal především na požadavcích Čechů, neboť jejich uvedení do života by v podstatě znamenalo rakousko-české vyrovnání, v té době nemyslitelné, jakkoli si habsburská monarchie uvědomovala své mnohonárodnostní složení.

II. k – Formálnost německého nacionalismu
Německý nacionalismus se navenek projevoval velice formálně. Nacionalisté nosili jednak německé barvy, tedy černo-červeno-zlatou, takto orámovaný občas vycházel dokonce i Aussiger Anzeiger, jednak chrpy v klopě, což byla oblíbená květina německého císaře. Zdejší Němci též nekriticky obdivovali kancléře Bismarcka. Německo ale mělo pro národnostní třenice Rakouska-Uherska pramálo pochopení, a tak sympatie k němu poněkud opadly, ne však úplně. Dlužno dodat, že úřady mocnářství na podobné aktivity shlížely s velkou nelibostí.

II. l – Josef II.
Symbolem němectví se pro mnohé Ústecké Němce stal císař Josef II. Příčinou toho byla dezinterpretace jeho snah prosazovat němčinu. Šlo mu totiž spíš o centralismus, nikoli o byrokratismus, či nacionalismus. Josefské hnutí započalo v polovině sedmdesátých let, vrcholilo v letech osmdesátých a zcela ztratilo svůj význam v letech devadesátých.
V roce 1885 pak zdejší Němci postavili císaři pomník. Slavnost k této příležitosti zorganizovanou ovšem nehodnotili lichotivě jak Češi, tak moc úřední.

II.m – Čeština úředně
Když Eduard hrabě Taafe, jenž se roku 1879 stal ministerským předsedou, podpořil Čechy, aby je získal pro věc mocnářství a souhlasil s vydáním Stremayrových jazykových nařízení z roku 1880, jež podstatněji posílila český jazyk jako úřední řeč, ostrý německý nesouhlas na sebe nedal dlouho čekat.
Proti nařízení se zvedly protesty od obecního výboru, okresního zastupitelstva a o svatodušních svátcích máme doloženu i protestní demonstraci.
Protesty v celé zemi gradovaly v pouličních bitkách. Vyvrcholily 29. června 1881 bitkou v pražské chuchelské zahradní restauraci. Ústecký tisk pak přinesl informaci, že mezi poraněnými německými studenty se ocitl Heinrich Lumpe, pozdější zakladatel ptačího Lumpeparku, budoucí ústecké zoo. Při rvačce dostal ránu kamenem do hlavy.
Noviny pak také popisovali rvačku v zahradní restauraci v Dolních Zálezlech. Hosté se servali o dívku, ale Češi i Němci ji interpretovali jako potyčku s nacionálním podtextem.
Jako další příklad nepokojů lze jmenovat zdevastování České besedy německými turnery v roce 1888 a roku 1889 její úřední uzavření.

II. n – Okresní soudce a čeština
Je ovšem pravda, že do úřadů v některých případech byli dosazování čeští úředníci pro svou znalost obou jazyků, například r. 1882 okresní soudce.
I v následujícím desetiletí pokračoval a vrcholil v národnostní problematice spor o jazyky. Národnostní boje navíc doprovázely i sociální konflikty.
Roku 1895, dvě léta po pádu Taafeho vlády se stal předsedou vlády hrabě Kazimír Badeni. Pokusil se vyřešit českou problematiku jazykovými zákony, které měly povolit i tzv. vnitřní úřadování v češtině. To ovšem vzbudilo u Němců doslova protičeskou hysterii. Český nacionalismus jim oplácel neméně ostře a nekulturně.
Další nárůst českého obyvatelstva v Ústí přivodil situaci, kdy národnostní bitky patřily ke každodennímu životu.
Putovní shromáždění Vereinu für die Geschichte der Deutschen in Böhmen vyvrcholilo nacionalistickými vášněmi 18. května roku 1896 při slavnosti u pomníku Josefa II. V srpnu téhož roku, zprvu z moci úřední zakázaný, obdobně hystericky vyvrcholil i sjezd Sokola.

II.o – Sokolové ústečtí
Tělocvičná jednota Sokol v Ústí vznikla 14. října 1894 v sále bývalého Steinova hotelu v dnešní Revoluční ulici. Prvním jeho starostou F. Pavlásek, jeho náměstkem F. Motyčka, náčelníkem H. Bališ, jednatelem F. Bukovský a pokladníkem K. Stein. Členy Sokola se ponejvíce stávali čeští dělníci a řemeslníci. V březnu 1895 připravili první domácí cvičení a 12. května téhož roku složili všesokolský slib. Ústecký Sokol však patřil k poměrně slabé organizaci, členskou základnu čítalo asi 20 mužů, k nimž se přidalo pár žen. Za první světové války činnost Sokola zakázaly úřady, nařízení padlo až roku 1918.

II. p – Strach z odchodu
Badeniho jazyková nařízení městská rada takřka okamžitě komentovala rezolucí. Aussiger Anzeiger i Elbezeitung pak po celou dobu přinášely obšírné články o této tematice. Městský radní, lékař a vlastivědec Alexander Marian vyslovil dokonce obavy, že by kvůli prosazení zákonů museli Němeci nakonec zcela opustit zemi, aby si našli novou existenci. Naionalismu podlehla i místní sociální demokracie. Svědčí o tom jejich účast na mnohatisícové demonstraci německého obyvatelstva v neděli 28. Listopadu 1895. Jejich zástupce Franz Beutel ale o zákonu hovořil jako o porušování principu lidské svobody, nikoli o principu nacionálním (sociální demokraté se jinak na české i německé straně při různých příležitostech snažili o sblížení obou národů) a apeloval na buržoazní strany, aby dělnictvo nepodvedly a nezpůsobily tak revoluci. Když se večer rozšířila zpráva o Badeniho demisi, město oslavovalo.

II.r – Všeněmci
Když ve volbách na přelomu let 1900/1901 získala velké množství mandátů strana Všeněmecké sjednocení poslanců, stal se Georg von Schönerer, autor hesla „Los von Österreich (Pryč od Rakouska)“ z roku 1878, hegemonem německého nacionalismu a navíc ještě apoštolem antisemitismu.
Tiskovým orgánem této strany se na Ústecku stal Aussig-Karbitzer Volkszeitung. Ústí samo díky pružné nacionální politice starosty Ohnsorga naštěstí zůstalo bezprostřednímu vlivu Všeněmců ušetřeno.

III. Závěr
Ústí jako převážně německé město většinou reagovalo v souladu s náladami a cíli německého obyvatelstva a jeho představitelů v celostátním měřítku. Přesto však nutno podotknout, že část obyvatelstva nejspíš zůstala k nacionálním vášním lhostejná. Vzájemné sblížení zčásti hledali třeba sociální demokraté, ale i někteří podnikatelé si uvědomovali i bez jazykových nařízení potřebu znalosti českého jazyka i fakt, že nacionalismus je ve skutečnosti vážnou překážkou k podnikání a obchodu. Události však nabraly svůj spád bez ohledu na rozum.
Nacionalismus a národnostní třenice nabrali na skutečné síle po první světové válce, přičemž vyvrcholily před druhou světovou válkou na straně německé odtržením Sudet a po druhé světové válce na straně české odsunem Němců do Německa.

IV. Literatura
Vladimír Kaiser a kol., Dějiny města Ústí nad Labem, Ústí nad Labem 2005, on-line: http://www.usti-nl.cz/dejiny/19stol/ul-5-12.htm; http://www.usti-nl.cz/dejiny/19stol/ul-5-13.htm; http://www.usti-nl.cz/dejiny/19stol/ul-5-15.htm; http://www.usti-nl.cz/dejiny/19stol/ul-5-16.htm; http://www.usti-nl.cz/dejiny/19stol/ul-5-17.htm; http://www.usti-nl.cz/dejiny/19stol/ul-5-18.htm.
Hans Peter Hye, Spolky - fenomén "dlouhého" 19. století, in: Německý spolkový život v Čechách 1848-1918, katalog k výstavě, Ústí n. L 1994, s. 7n.
Týž, Bürgerlichkeit im Spiegel des Vereinswesens am Beispiel der nordböhmischen Stadt Aussig (Ústí n L.)
Václav Houfek, Vladimír Kaiser, Spolkový život na Ústecku v letech 1848-1938, in: Německý spolkový život s. 1n.

Nejvýznamnější prameny práva městského

O B S A H

Úvod
1.       Prameny městského práva v našich dějinách

1.1.   Na počátku

1.2.   Bez práv není města

1.3.   V zemích českých

1.4.   Právní okruhy

1.5.   Kodifikace na prahu novověku

2.      Nejdůležitější prameny městského práva

2.1.   Výsady Soběslavovy

2.2.   Práwa sazská

2.3.   Koldínův zákoník
Závěr
Prameny, Literatura

Úvod

Městské právo v českých zemích je tematika široká a poskytuje řadu námětů k vědeckému bádání. Své počátky na našem území má už v raném středověku, jeho zárodky můžeme vypozorovat už ve výsadách pro obchodní osady, důležitými prameny pro městská práva jsou i zakládací listiny, či privilegia, udělaná městu jeho zakladatelem. Své právní zvyklosti si sebou přinesli i kolonisté, ponejvíce z německých zemí ve 13. století. Vznikají tak četné recepce německého práva, ovlivněné právem římským i zvykovým. Městské právo si města nechala zapsat v městských knihách, zejména v knihách statut a knihách soudních. Mezi významné právní knihy patří Kniha písaře Jana, Otakarova práva, Míšeňské knihy, magdeburské wikpildní knihy, kodex Václava z Jihlavy, Stručné poučení právní, Donát a další.

Ve své práci se ovšem nebudu věnovat vývoji právních norem jako takových, či jejich zvláštnostem. Nebude ani katalogem všech právních pramenů. Avšak, jak už sám název práce napovídá, věnovat se bude nejvýznamnějším pramenům, vedoucím k rámcovému poznání městských práv od středověku do počátku 19. století.

K vymezení pojmu „pramen práva“ je třeba říci, že pro účely této práce jím jsou nejen samotné právní kodexy, nebo knihy popisující soudní praxi (Koldínův zákoník, brněnský Schöffenbuch, Sachsenspiegel, Schwabenspiegel), ale i soukromé spisy, které neměly sice žádnou oficiální právní váhu, ale na druhou stranu velmi dobře sloužily jako svého druhu příručka městského práva (Brikcího z Licska Práva městská).

První kapitola přiblíží různé zdroje městských práv a jejich proměny, kapitola druhá pak prameny samotné. Konkrétně pak Soběslavova privilegia pro pražské Němce, respektive jeho opis ze 14. století, dále rukopisné Práwo sazské z 15. století, sepsané v Litoměřicích, které nejlépe dokumentuje principy magdeburského práva a samozřejmě Koldínův zákoník, coby nejdůležitější právní pramen z prahu novověku. Tyto dokumenty dle mého názoru dostatečně ilustrují městské právo v různých dobách, od jeho počátků k jeho v podstatě finální podobě.

Jistě také nebude od věci, když tato práce krátce přiblíží i některé autory významných pramenů v pasážích, popisujících dobu a okolnosti jejich vzniku. V neposlední řadě vysvětlí, proč ve stejné době a na stejném území používala města různé právní normy, nebo jaké těžkosti provázely obecné zavádění nových právních norem na prahu novověku. 

Závěr práce pak předkládá shrnutí, zmiňuje badatele na poli historie práva, a naznačí směry, jimiž by se mohl výzkum v budoucnu ubírat.

1.       Prameny městského práva v našich dějinách

Městské právo vymezuje soubor předpisů, jež upravují vztah středověkých měst vůči jejich zakladateli, případně momentálním „vlastníkům“, obecně zvaným vrchnost. Tou mohl být panovník, aristokracie, církev, případně i jiné město, na Ústecku takto Litoměřice vlastnily Chabařovice.[1] Zároveň tyto předpisy upravovaly i vzájemné vztahy městských obyvatel a obyvatel žijících na předměstí, či v městem vlastněných vsích, aniž by ale obyvatelé získali postavení měšťanů (tzv. mílové právo). Městský zákoník upravoval správní zřízení, rozsah osobních svobod obyvatel, či procesní a trestní pravomoc městského soudu.

K hlavnímu znaku středověkého práva obecně patří právo na městský soud (ius iudicii), zaručující dodržování všech ostatních práv a svobod. Obvykle k souboru městského práva patřilo také právo trhové, ačkoliv to ne vždy bývalo jednoznačně spojeno s městským statusem, jelikož právo na nekrálovský trh (ius fori, ius forense) od 12. století získávala i další místa, zvané trhové osady (villae forenses). Plnoprávní měšťané získávali právo (ius civile), jež je činilo plnoprávnými obyvateli.

Později přestalo vyhovovat a na základě švábských právních zvyklostí vzniklo kodifikované městské právo, platné až do 19. století.

1.1 Na počátku

Na počátku tohoto souboru vždy stála listina zakládací a listiny městských výsad, tedy práv a svobod, udělovaných zakladatelem (várečné, právo pořádat trhy a jarmarky, celní výsady atp.) Badatelé to ostatně objasnili již v 19. století. Bylo-li tu vůbec co osvětlovat, neboť to povětšinou podávají jako věc obecně známou, například Jaromír Čelakovský:

„Jak známo, vyvinula se práva městská ve starší době u nás jako jinde jednak zákonodárnou činností panovníků, jednak autonomním tvořením se práva v obcích městských. Při zakládání měst panovníci buď upravili právní postavení nových osadníků v zakládacích listinách, aneb odkázali je prostě k právu některého z předních měst, aby sobě odtamtud dle možnosti obšírnější sdílení práva opatřili a i na dále ve věcech právních naučení tam brali, jakož i aby dle tohoto práva poměr svůj k moci státní i k ostatnímu obyvatelstvu zařizovali. Napotom tento základní materiál práva jednoho každého města množil i měnil se privilegiemi královskými a jinými předpisy moci státní neb vrchnosti představené; hlavně ale vzrůstal svoleními neb sneseními (statuty).“[2]

Působnost místního právního kodexu, jemuž jinak podléhali všichni obyvatelé města, se nevztahovala na ty, kdož spadali pod jinou vrchnost, ať už církevní anebo světskou. To platilo i v případech, že tyto vyjmuté osoby sídlily ve městě samotném. Osobních svobod pak mohli nabývat nejen starousedlí, ale i nově příchozí měšťané, pokud ve městě pobývali. Někteří nově příchozí takto mohli získat i vysoké postavení v městské radě. V Ústí například Jan Arnošt Schösser z Emblebenu.[3]

1.2 Bez práv není města

Je třeba říci, že sídlo, byť by bylo rozlehlé a plnilo některé městské funkce, nelze za institucionární město považovat, pokud nedisponovalo vlastním souborem práv.

V městských archívech bývají zakládací listiny a výsady důležitým pramenem bádání o počátcích institucionalizace daného sídla, případně o jejich založení. Nejcennější listiny bývají ty, jež se dochovaly v originálech. Většinou však zůstaly zachované pouze v pozdějších konfirmačních listinách, nebo opisech.

Nejstarším dokladem o počátcích městských práv v Čechách jsou Soběslavova privilegia pro pražské Němce z 12. století. 

1.3 V zemích českých

Na území českého státu ovšem přišla městská práva až ve 13. století spolu s kolonisty, povětšinou z německého prostředí. Přitom lze považovat za typické, že vznikaly různé právní oblasti dle území, z níž kolonisté do Čech přišli. Ponejvíce se uplatnilo právo severoněmecké právo magdeburské, jež písemně zpracoval Eicke von Repgow v 1. polovině 13. století v Saském zrcadle (Sachsenspiegel) a švábské (resp. jihoněmecké), zapsané neznámým augšpurským františkánem ve Švábském zrcadle během 2. poloviny 13. století (Schwabenspiegel), méně již flanderské. Zcela výjimečně ovlivnil právo města Hodonína uherský okruh Stoličného Bělehradu, nejspíš díky vlivu královny Konstancie, jež při založení tohoto města hrála velmi důležitý part. Vedle těchto cizích okruhů vznikly i menší okruhy menších měst, jež přijala za své soubor práv jiného českého města (Brna, Jihlavy a Prahy), ovšem i ta původně přijala práva z prostředí německého. Přičemž severoněmecké právo osvědčovalo během staletí velkou odolnost, přestože je jinak považováno ve srovnání s právem jihoněmeckým za zaostalejší.

Jinými slovy, česká města přijímala za svá již ucelené právní soubory a v podstatě si netvořila vlastní. Pouze je upravovala dle svých výlučných potřeb, případně se časem rozhodla aplikovat některé zvyklosti z jiného právního okruhu. Známé jsou i některé případy dopracování práva, i výjimečné přijetí jiného městského práva, jako například v případě města Kolína.

Zajímavé je, že pokud město přijalo právní kodex města jiného, bylo na něj pak vázáno a soud tohoto mateřského města dlouho považovalo za vrchní instanci, jež žádala o radu ve složitých sporech, případně, ke které jednotlivé strany sporu směřovaly svá odvolání. Přítrž této praxi učinil až král Václav IV., když vydal roku 1387 nařízení městským soudům v tom smyslu, že se nesmějí odvolávat za hranice království. Faktem ovšem je, že i před jeho zákazem mnoho českých měst, užívajících magdeburské právo považovala za odvolací soud nikoliv ten v dalekém Magdeburgu, nýbrž v Litoměřicích, či v Olomouci. Pro jihoněmecký právní okruh byly odvolacími soudy ve Starém Městě pražském a v Brně.

1.4 Právní okruhy

Města s magdeburským městským právem (Hradec Králové, Litoměřice, Kolín, Kouřim). Města s norimberským městským právem (Cheb). Města s hlubčickým městským právem, které vycházelo z magdeburského městského práva (Hranice, Horní Benešov, Uherský Brod). Okruh měst s uničovským městským právem, které vycházelo z magdeburského městského práva (Jevíčko). Okruh měst s opavským městským právem, které vycházelo z magdeburského městského práva (Brušperk). Města s olomouckým městským právem, které vycházelo z magdeburského městského práva (Hranice). Okruh měst s jihlavským městským právem, jež vycházelo z jihoněmeckého právního okruhu (Chrudim, Kolín, Čáslav). Okruh měst s brněnským městským právem, které vycházelo z městských práv Vídně a Enže (Uherské Hradiště, Kroměříž). Okruh měst s právem Starého Města pražského, které vycházelo z jihoněmeckého (švábského) právního okruhu.

1.5 Kodifikace na prahu novověku

Během středověku nabralo vrchu právo magdeburské. To ovšem přestalo v pozdním středověku vyhovovat novým trendům. Na důležitosti tak nabíralo právo okruhu Starého města pražského, jehož kořeny je třeba hledat v právu švábském.

Časem vyvstala nutnost nějaké univerzální kodifikace městského práva, jeýž by zajistila jistoty obchodu a podnikání měšťanů a v neposlední řadě by též posloužila šlechtě, jež se díky Svatováclavské smlouvě mohla stát jednou ze stran sporu, řešeného městským soudem. Nezbylo, než aby zemský sněm roku 1523 vydal usnesení o vypracování závazného zákoníku městského práva.   

Dalším podnětem ke kodifikaci městského práva, krom jistoty obchodu a podnikání měšťanů, byla Svatováclavská smlouva (1517). Ta totiž zainteresovala do snah o kodifikaci i šlechtu, neboť i ona se mohla stát stranou při sporech řešených před městským soudem. Tak již roku 1523 vydává zemský sněm usnesení o vypracování zákoníku městského práva, závazného pro všechna česká města.

Tak roku 1534 vznikla kniha Práva městská, dnes obecně připisována universitnímu mistrovi, filosofovi a pražskému politikovi Brikcímu z Licska (Kouřimskému), jenž stál v čele komise, tímto úkolem pověřené. Vyšla tiskem a městské soudy ji užívaly jako záznam platného práva, ačkoliv je tento spis především upraveným překladem sbírky rozhodnutí městských soudů v Brně a Jihlavě a nikdy nebyl přijat jako oficiální zákoník.

Tím se stala až Práva městská království českého Pavla Kristiána z Koldína, jejichž návrh vycházel ze Staroměstského práva jihoněmecké oblasti. Koldín jej dokončil roku 1569, přijat definitivně na celém českém území byl až o zhruba sto let později, o tom však píši na jiném místě této práce.

Z uvedeného vyplývá, že cesta k jednotnému právnímu kodexu pro všechna města v českých zemích nebyla jednoduchá. Jednak kvůli importu z různých německých oblastí, jednak kvůli odporu a neochotě některých měst se přizpůsobit jiným.

Svou roli v tom jistě hrálo i hledisko prestiže, což platí například v případě Litoměřic, jež byly odvolací autoritou pro okruhy měst práva magdeburského.

2. Nejdůležitější prameny městského práva

Tato kapitola popíše výsady Soběslavovy, Práwa Sazská (český překlad Sachsenspiegelu) shrnujícími i magdeburské městské právo a Koldínův zákoník coby nejdůležitější prameny pro poznání městského zřízení v Čechách po stránce právní. Všechny tři listiny spojuje jedna důležitá vlastnost: měly právní váhu před mocí „soudní“ a jsou spojené s českým prostředím. Popis dalších právních spisů by pro potřeby této práce byl nadbytečným a postačí pouze krátká zmínka, jako například o spise Brikcího z Licska, nebo o zrcadle švábském. Ten první nebyl oficiálním kodexem, některé principy toho druhého se pak skrze staroměstské právo promítly do zákoníku Koldínova.   

2.1 Výsady Soběslavovy

Potřeba upravovat právní vztahy tu ovšem zákonitě musela být už dávno před zakladatelskou a kolonizační horečkou 13. století, kdy především němečtí kolonisté do českých zemí importovali své právní zvyklosti, některé zapsané perem na pergamen.

Nejstarší úřední listina, dokladující nejstarší období městského života na našem území je Soběslavovo privilegium (Soběslavovy výsady) z konce 12. století pro pražské Němce, kteří žili v pražském podhradí a u sv. Petra na Poříčí. Zaručuje v nich, že mohou žít podle svého (německého) práva a zvyků. Svolil, že mohou mít vlastního faráře i rychtáře, upravil i jejich vztah k ostatním obyvatelům. Zajímavá je zmínka, že každý, kdo se v jejich osadě usadí, musí také žít podle jejich zvyklostí. Nemusejí do války s knížetem, nemusí dokonce ani jako osoby svobodné poskytovat příchozím nocleh a píci pro koně. Zároveň nečiní odpovědným syny a rodinu obecně za činy jejich otců. Stanovuje pokuty i tresty: 

„Jestliže je chycen zloděj v noci, věší se. Je-li chycen ve dne, veřejně se mu dá výprask a přísežně se odřekne obce, chytí-li se znovu, věší se…“[4]

Lze říci, že v pramenném materiálu existuje jen málo listin, jež by přitáhly pozornost badatelů, jako tato. Bohužel se nedochovala v originále a její text je české historické vědě znám z pozdějšího opisu konfirmace Jana Lucemburského učiněné v Praze 27. července 1319. Ta navíc obsahuje dřívější konfirmace přemyslovských králů Přemysla II. a Václava I. Poslední část obsahuje inzert vlastní listiny Soběslavovy, která se odvolává na knížete Vratislava (později krále) jako pravého původce výsad. Janovu konfirmaci s textem Soběslavovy výsady ovšem známe také jen z opisů. Přičemž starší pochází z počátku 15. věku a mladší z jeho poloviny.[5]

Opis této nejstarší písemné památky městského práva se nám zachoval v textu konfirmace krále Jana Lucemburského, zapsané okolo roku 1407 do Liber vetustissimus privilegiorum č. 993, str. 96 v Archivu hl. města Prahy (resp. v pamětní knize Starého města pražského). Mladší z opisů pak v muzejním rukopise z roku 1448 sign. 23 C 2 (staré číslo 685) na str. 185 (tj. právní rukopis novoměstský).[6] Ač o pravosti textu Soběslavovy výsady není veden ve vědeckém světě spor, někteří badatelé už v 19. století upozorňovali na pasáže, jež podle jejich mínění pravé nemohly být. Za pozdější interpolace uvádí literatura například tu pasáž, zaručující svobodnou volbu rychtáře německými osadníky v podhradí pražského hradu a prohlášení, že Němci jsou svobodní:

„Presbiterum, quem ipsi [tj. Theutunici] libenter elegerint ad ecclesiam eorum, [ego Sobyzlaus] concedo, et iudicem similiter, et episcopus pelicioni eorum nullo modo contradicat.“

Slova „et iudicem similiter" za pozdější vsuvku prohlásil už Jaromír Čelakovský v tom smyslu, že biskup by ovlivňoval pouze volbu faráře, nikoliv však rychtáře.[7]

Akademik Václav Vojtíšek provedl ve své práci důkladný stylistický rozbor Soběslavovy listiny. Kromě stylistického důkazu (kníže Soběslav listinu „psal“ v osobě první, kdežto vsuvka o rychtáři je psána formou zvolání v osobě druhé, podobně i jako druhá vsuvka) podal například i argument v tom smyslu, že ani německá města v té době nevolila si rychtáře sama. Zároveň datování vsuvky určil do období vzniku opisu, kdy trval tuhý boj mezi stavy a králem, města se snažila omezit pravomoci královských rychtářů a chtěla je podřídit své moci. Zároveň míní, že mladší opis je spolehlivější. [8]

Samotná konfirmace Soběslavovy listiny byla králem Janem nejspíš vydána za dosti vypjatých okolností.  V červenci roku 1319 zvedli Pražané proti králi odboj, jelikož je utiskoval a požadovat stále vyšší a vyšší daně. Když se vracel z Moravy, odepřeli mu měšťané ve Starém městě Pražském otevřít brány, když předtím o svém odboji jednali s královnou Eliškou. Král se, samozřejmě bez úspěchu, snažil město dobýt, ale nakonec mu nezbylo, než aby vyjednával a 18. července téhož roku uzavřel dohodu. Její součástí bylo i vydání konfirmace Soběslavových výsad. Nakonec to ovšem měšťanům moc platné nebylo, jelikož už po 14 dnech začal podle kronikáře Františka Pražského pronásledovat vůdce povstání a znovu měšťany odírat.

Mnohem zajímavější je, že výsady nelze počítat za zakládací listinu. Zdá se dokonce, že v té době, kdy vznikala konfirmace, už ani neplatily pro svou právní překonanost. Jak píše Jaromír Čelakovský, Pražané a konšelé se jich patrně dovolávali proto, aby v době královského útisku s nimi bylo zacházeno alespoň tak, jako s jejich předky, německými osadníky. Čelakovský ovšem soudí, že privilegia se rozšířila později na všechny plnoprávné obyvatele Starého města, ale stala se postupně zastaralými s tím, jak sílila knížecí a později královská moc a zároveň upozorňuje, že ani daňové výsady neměly v Janově době žádnou praktickou hodnotu, „…neboť hlavní město i v placení berní a sbírek, jakož i v poskytování půjček panovníkům mělo „přednost" povždy před ostatními městy…“ [9]

2.2 Práwa sazská

Kodex Práwa sazská pochází z pera litoměřického písaře Jakuba Koženého z Krbové. Sepsal jej roku 1469 a jedná se o v podstatě doslovný překlad magdeburského wikpildního práva („Wikpilda“, nebo „Magdeburgisches Weichbildrecht“). Rukopis dnes leží v parlamentní knihovně a je dostupný na internetu.[10]

Magdeburské právo je v Litoměřicích doloženo v listině krále Přemysla Otakara II. z r. 1262. Litoměřičtí kmeti si pak na Magdeburku vyžádali opis jeho kodexu, dostalo se jim ho r. 1282, přičemž Litoměřice se záhy staly centrem magdeburského práva v Čechách a zároveň odvolací autoritou na českém území pro tento právní okruh městského práva, které tu platilo až do novověku, do r. 1610.

Magdeburské právo vycházelo ze saského práva, sepsaného zejména Eikem z Repgowa v první třetině 13. století v Saském zrcadle (Sachsenspiegel). Charakteristické jsou pro něj dva správní sbory „starších“. Takzvaných šefů, neboli kmetů coby členů soudu a konšelů, či radních (zpočátku měli na starosti pouze výstavbu nových městských hradeb). Je to velmi zajímavé, jelikož po celý středověk moc soudní a správní splývala v jedno.

Litoměřický dokument shodou okolností vychází ze dvou typů právních pramenů, městské právní knihy a sbírky naučení. Je třeba upozornit, že tyto prameny obvykle nevznikly z potřeby vytvořit skutečný zákoník, ale z potřeby zaznamenat právní výroky soudu. Tvořili je městští písaři, nikoliv sami zákonodárci. 

Jinými slovy, městské právní knihy jsou spíš jakousi sbírkou rozhodnutí místního soudu, než skutečnou kodifikací. Mají neurčitou terminologii, někdy výrok soudu bývá shrnut do jedné věty, záznam jen zběžně popisuje případ a jindy naopak zápis připomíná vyšetřovací protokol a výrok soudu komentuje. Stejné je to s litoměřickou právní knihou.

Samotný rukopis Práwa sazská („Das sächsische Stadtrecht“ – novější nadpis na hřbetě) je českým překladem německého z let 1469 až 1470. Podrobně se jím zabýval už Jaromír Čelakovský, který podává vyčerpávající popis ve své stati z roku 1879 v muzejním časopise[11] a široce z něj cituje i Michal Dragoun v on-line popisu digitalizace rukopisu pro potřeby české parlamentní knihovny.

Samotný překlad městského magdeburského práva (s glosou) se nachází na stranách 96 až 196. Začíná větou „Buoh soudce spravedlivý, to jest rychtář mocný a trpělivý, jakož die David prorok“ a končí kapitolou 143 „O vysazení práv a potvrzení“

Co se Jakuba Koženého z Krbova týká, Čelakovský upozorňuje, že o jeho osobě toho příliš známo není, ale dost toho lze vysledovat z jeho práce:

„O jeho veliké pilnosti a učenosti podávají důkaz netoliko právní knihy Litoměřické, nýbrž i sbírka několika set naučení z Magdeburka Litoměřicům a opět z Litoměřic Nymburku a jiným českým městům udělených, jež se v Museum Českém pod novějším titulem Práva litoměřická sign. 23 G I chová a z velké části rukou Koženého psána jest.“

Vyslovuje také domněnku, že písař Kožený po nějaký čas mohl i v samotném Magdeburku sbírat nějaké právní zkušenosti.

Rejstřík litoměřické právní knihy je zpracován formou otázek a odpovědí, či stručných právních pravidel s připojenými citáty jednak ze saského zrcadla, dále z knihy distinkcí („in distinctione“) a také zpracování wikpildního práva, nazvaného Donát („in Donato“).

Kniha se zabývá mnoha aspekty právními i správními, od pokut purkrabímu, přes správní a místní poplatky po způsob, jakým má být zatčen provinilec:

„Potom má ten, ktož to v své drženie vzal jest, rychtářovi dáti a konšelóm pokojný peniez, rychtářovi šest peniez, jenž jeden za dva haléře stojí a každému konšelu jeden peniez. Chtie li to vložiti ve dsky aneb v rejstr pro ten roční počet, tehda dadie piesařovi jeden peniez na to, aby právo a neprávo na tom ročniem počtu mohli poznati.“

„… tu mají žalovati s křikem, rozoměj, že má řéci neb křiknúti: Nastojte, nestojte, na něho, násilníka neb zloděje!“

Kromě toho na stranách 209 až 230 se nachází „Incipit ius extravagans“, jakýsi doplněk začínající slovy:

„Nemá nižádný ze svého drženie vyvoditi, leč to učiní s právem“ a končí výroky magdeburských kmetů. Celkem jich jsou tři desítky, zapsaných ovšem v různé formě. Na prvních osmi listech jsou zpracovány v jakési učené disertace, známé i v Německu a za nimi teprve písař připsal ta, určená přímo litoměřické soudní stolici.

Čelakovský poukazuje i na četné dobové právní germanismy, (jsou zajímavým svědectvím doby, leccos vypovídají o právní terminologii a zaslouží porovnání s germanismy a například i amerikanismy, či anglikanismy dneška): 

„Uspořádání i český překlad srovnávají se celkem s německým textem, jak jej Ortloff uveřejnil. Překladatel užívá zhusta německých slov jako grod (gerade), herwot, "má leypczucht", "krykuje" (kriegen), "hayšuje dědinu" (heyscht einer erbe), "byl furmundem", "grafšafstvie", "pesserunk za vraždu", "fronboth", "prokoferuje zbožie", "anfertigovánie" a t. d. a učinil rovněž v textu některé proměny se zřetelem na právní poměry české.“ [12]

Kompletní český text odpovídá německému: dělí se na sedm knih, každá kniha na kapitoly a tyto na distinkce. Je však třeba upozornit, že ne všude se překladatel držel přesně německé předlohy.[13]

Dokument jako takový je svědectvím městského života po soudní a správní linii, díky němu je také možné vysledovat právní rozdíly mezi švábským právem, považovaným za modernější a právem magdeburským, spíše konzervativním.

Rukopis jako takový přesahuje dobový právní rámec: podává také svědectví o jakési narovnání české a německé právní terminologie do univerzálního soudního jazyka, zároveň řeší užívání řeči německé a slovanské před soudem.

Pro paleografii je navíc zajímavým svědectvím o vývoji písma a psacího materiálu, o proměnách řeči právní a češtiny obecně, pro kodikologii a další vědy pomocné historické nemluvě.

2.3 Koldínův zákoník

Stručná historie vzniku Koldínova díla Práva městská království českého i obtíží s jeho zaváděním je na jiném místě této práce. Sluší se poněkud přiblížit postavu samotného pana Koldína. Pavel Kristián se narodil roku 1530 jako nejstarší syn v rodině klatovského měšťana. V 18 letech začal studium na pražské filozofické fakultě, absolvoval semináře ze syntaxe, logiky, rétoriky a fyziky. Bakalářem se stal 16. července 1550, Mistrem 9. května 1552. Působil jako pedagog a coby rektor školy u sv. Jindřicha na Novém Městě pražském se proslavil svou metodou výuky klasických jazyků.[14] Dne 8. dubna 1557 mu císař Ferdinand I. udělil erb a predikát „z Koldína“. Poté začal učit na Karlově univerzitě, kde posléze získal 9. října 1561 děkanskou hodnost. Odešel však a začal pracovat pro Nové město pražské jako písař. Žil se svou ženou na Starém městě Pražském, na Staroměstském náměstí v tzv. Domináčkovském domě. Netřeba rozebírat tragické osudy jeho tří manželství, ani střetnutí s morem, dokonce ani jeho nashromážděné bohatství. Mnohem zajímavější je, že v lednu 1565 se stal kancléřem při radě Starého Města Pražského. V tomto postavení vedl před císaře několik deputací pražských měst a roku 1569 předložil první návrh zákoníku, sjednocujícího městská práva.[15] Zemřel ve svém domě 10. ledna 1589, ve věku nedožitých 58 let.[16] Pro dějiny městského práva je nejdůležitější rok 1579, kdy jeho Práva městská království Českého vytiskla tiskárna Jiřího Melantricha z Aventina.

Důvodů pro sjednocení městského zákoníku bylo několik. Jednak se každé město řídilo jiným právem, buď magdeburským anebo nějakou českou variantou jihoněmeckého práva, ponejvíce pražskou. Jak už bylo řečeno v předchozí kapitole, v praxi býval konšel také soudcem a jelikož nemíval právního vzdělání, hodila se mu leckdy příručka právního rozhodnutí (ať už práwa sazská, nebo soukromý přepis brněnské knihy soudních rozhodnutí od Brikcího z Licska). Navíc města se rychle rozvíjela a spolu s nimi peněžní vztahy, řemesla a obchod. Těm byl pak rozháraný a nejednotný systém práv vysloveně na překážku. Nehledě pak na leckdy iracionální pozůstatky právních zvyků z minulosti, jimiž soudní řízení leckdy oplývalo.

Koldín zákoník formuloval výbornou češtinou a sestavil do přehledného systému. V podstatě upravoval veškerý život obyvatel města, jeho správu i soudní systém.

„Pán Bůh rač nám to dáti, aby je (Práva městská Království českého) jedenkaždý, k čemuž sic všickni zavázáni jsme, aniž komu neumění a neznání Práv k výmluvě postačiti může, znáti, uměti, a podlé nich sedržeti a chovati mohl.“[17]

Nechal se, podobně jako Brikcí z Licska, inspirovat právem brněnským a jihlavským, stejně tak Staroměstským. Úspěšně aplikoval prvky z práva římského (Corpus iuris canonici), ze zemského práva i církevního práva kanonického, nejdelší životnost pak měla jeho ustanovení práv konšelských, jež platila ještě v polovině 19. století.

Koldínova městská práva se skládají z 909 artikulů, dále rozdělených na 58 kapitol a opatřených velmi detailním věcným rejstříkem latinských i českých hesel, seřazených abecedně, přičemž za každým heslem v rejstříku následuje odkaz na příslušný „artykul“.

Najdeme zde různá ustanovení, která i dnes znějí velmi moderně: princip rovnoprávnosti účastníků řízení, řeší podjatost soudců, presumpci neviny, rozhodování ve sporu dle zásad obecné spravedlnosti, ochranu sirotků a osob nedospělých do 25 let věku, korupci, práva a povinnosti konšelů, dokonce stavební právo a estetické hledisko staveb, ochranu zvířat proti týrání, řeší tresty za přečiny, pokuty i poplatky, kompletní řešení závětí, neboli kšaftů a jejich vymahatelnost a mnohé další.

Na příklad artikuly O právu soukromém (i. C 33 — L 10), O právu trestním (M 1 — S 16), O příslušnosti soudu městského a o řízení na soudě tomto ve věcech civilních i trestních (A 40—C 32, L 17—32 a S 17—T 12) a další.

„Právo pak nic jiného není, nežli umění a rozeznání dobrého od zlého. Spravedlivého od nespravedlivého. Pravého od křivého, mírného od nemírného: kteréž jednohokaždého k tomu vede a učí, čeho se má přidržeti a čeho se zase vystříhati.“[18]

„Konšel na škodu a ublížení Spravedlnosti jedné Strany, od druhé nemá darův bráti. Pakliby se toho který dopustil, a v tom shledán byl, ten a takový má ztrestán, a z rady vyvržen býti.“[19]

„Vdovám a sirotkům řečníci od práva opatřeni býti mají.“[20]

„Pokuty nařízené jsau pro napravení lidská. A ty se na dědice nevztahují. Nebo tu a na tom má býti pokuta, kdež a na kom jest provinění.“ nebo „Tu buď trestání, kde se vina najde. Syn pak za otce svého pomsty neponese.“ [21]

Jak upozorňuje Čelakovský, největší zásluha Koldínova spočívá právě ve výše jmenovaném, totiž, že zákoník omezoval libovůli soudců, rozšiřoval pravomoci obecní samosprávy, počítal s návrhem odstupujícího radního, radu opět vedl purkmistr, řemeslníci a obchodníci dostali svá přikázání, vdovy a sirotci se ocitli pod ochranou, obecní starší dávali souhlas se zadlužením města a další.[22]

Koldínův zákoník se v budoucnu dočkal několika vydání a překladů do latiny i němčiny. Ovšem odpor Litoměřic a Loun, užívajících magdeburského práva a spor mezi Litoměřicemi a Starým Městem pražským však královské potvrzení a sankcionování nového zákoníku zpozdil o 10 let. Koldín totiž do svého zákoníku nevložil žádné prvky ze starobylého magdeburského práva. Odpor Litoměřic a Loun se podařilo zlomit až roku 1610 a Litoměřice se ještě roku 1626 marně snažily vymoci změnu, napomoci jim měl dokonce jakýsi „truckodex“, zvaný „Extrakt z práv saských anebo magdeburských“.[23]

 Zákoník zpočátku platil jen v Čechách, kromě Těšína, kde byla zaveden roku 1598. Na Moravu se jej podařilo uvést teprve roku 1680 jako subsidiární a až o dalších sedmnáct let později jako jediný zákoník městského práva. Platnost Koldínova zákoníku ukončil v Čechách po 232 a na Moravě po 114 letech až rakouský zákoník ABGB roku 1811.

Na třech příkladech jsme mohli dokumentovat potřebu měst i panovníka zavést jednotný zákoník. Poukazuje to i na lidskou potřebu obecného hledání spravedlnosti, či na potřeby elit a skupin po jisté výlučnosti určitých skupin obyvatel. Zároveň zjišťujeme, že městské právo není strnulým souborem, ale svého druhu živou „entitou“ schopnou se vyvíjet recepcí osvědčeného staršího právního souboru (římské právo, magdeburské), nebo i v případě potřeby zavádět nové zákony (pražské právo, Koldínův zákoník) a mělo schopnost vydržet beze změny po stovky let (magdeburské, nebo Koldínův). 

Závěr

Jak jsem již napsal, k definitivnímu kodexu, platnému ve všech městech zemí koruny české vedla cesta trnitá. Různá města měla různé soubory práv, z nichž nejužívanější bylo magdeburské a pak pražské, vycházející z jihoněmeckého.

Zároveň zjišťujeme, že středověké a ranně novověké právo neutlačuje přirozenou touhu člověka po spravedlnosti, kritizuje korupci, bere v ochranu vdovy a sirotky, trestá násilníky, stanovuje správní a místní poplatky. Tak, jako to činíme my dnes.

Do budoucna by stálo za to vrátit se práci Jaromíra Čelakovského, bratří Jirečků, případně akademika Vojtíška a svým způsobem ji zopakovat. Ne však ve smyslu opětovného zkoumání a potvrzování jejich vývodů a domněnek, jako spíš na ně navázat.

Dodnes nejsou všechny právní prameny zpřístupněny v elektronické podobě a pokud ano, jsou webová rozhraní značně nepraktická ať už kvůli archaičnosti, nebo odfláknutosti. Stejně tak by bylo vhodné digitalizovat a volně zpřístupnit práce těchto koryfejů právní historie. 

Při sbírání podkladů k této práci nezbylo, než se zcela ztotožnit s názorem Jaromíra Čelakovského, který pronesl v úvodu ke svému „Codex juris municipalis regni Bohemiae“: 

„(…) jakkoliv (…) dějinám stavu městského ve vlasti naší dostalo se mnohého objasnění, předce soustavné dějiny stavu toho napsány posud nebyly a napsány býti nemohly, poněvadž přes všechny posavádní publikace ohromná většina historických a právních pramenův městských posud netištěna v archivech našich se chová a málo komu přístupnou státi se může a poněvadž i ta (…) kteráž uveřejněna jest, porůznu roztroušena se nalézá a jenom s obtížemi užívati se dá. Okolnosti tyto zajisté dostatečně prokazují potřebu, aby důležitější

právní památky městské království českého v jedno se snesly a v společné sbírce uveřejnily. Ve vůkolních zemích jsou s vědeckými pracemi takovými mnohem již dále a musilo by se litovati, kdybychom právě na tomto poli za sousedy našimi ostávali.“[24]

  

Literatura a prameny

a)      Publikovaná literatura

Vladimír KAISER a kol., Dějiny města Ústí n. L., Ústí n. L. 1995, s. 39. On-line: http://www.usti-nl.cz/dejiny/novovek/ul-3-3.htm

Miloš REJNUS, K interpolaci o rychtáři v Soběslavově privilegiu pro pražské Němce, in: Sborník prací Filosofické fakulty brněnské university, ed. prof. Artur Závodský, Brno, Praha 1960, s. 49. Dostupné on-line: http://digilib.phil.muni.cz/bitstream/handle/11222.digilib/102133/C_Historica_07-1960-1_4.pdf?sequence=1

Jaromír ČELAKOVSKÝ, Sbírka pramenů práva městského Království Českého, díl. I., Privilegia měst Pražských, Praha 1886. On-line: http://librinostri.catholica.cz/?vyhledat=Sob%C4%9Bslav%20II.,%20v%C3%A9voda-kn%C3%AD%C5%BEe,%20%C4%8Celakovsk%C3%BD%20Jarom%C3%ADr

Jaromír ČELAKOVSKÝ, O začátcích ústavních dějin Starého města pražského. Sborník věd právních a státních IV, seš. 3. Praha 1904, str. 35, pozn. 63. On-line: http://kramerius.mlp.cz/kramerius/MShowMonograph.do?id=748

Jaromír ČELAKOVSKÝ, O právních rukopisech města Litoměřic, Časopis Musea království Českého, 1879, roč. 53, s. 143-153; 1880, roč. 54, s. 542-558. On-line: http://kramerius.nkp.cz/kramerius/ontheflypdf_PGetPdf?app=11&id=1128796&start=143&end=153

Jaromír ČELAKOVSKÝ, Pavel Kristián z Koldína, In: Ottův slovník naučný XIV, Praha 1899, s. 542. On-line: https://archive.org/stream/ottvslovnknauni00studgoog#page/n565/mode/2up

Josef JIREČEK, Práva městská království Českého a markrabství Moravského spolu s krátkou jich summou od M. Pavla  Krystyana z Koldína, 5. vydání, Praha 1876, s. VII.

Petrus CODICILLUS de TULECHOWA, Ordo studiorum docendi atque discendi litteras in scholis civitatum regni Bohemiae et marchionatus Moraviae constitutus per universitate Pragensis, Praga 1586.

Václav VOJTÍŠEK, O privilegiu knížete Soběslava pro pražské Němce a jeho konfirmacích, in: Výbor rozprav a studií Václava Vojtíška, ed. Zdeněk FIALA, Praha 1953, s. 311 – 322.

Extrakt z práv saských anebo magdeburských z roku 1571 a srovnání práv pražských s právy magdeburskými in: Hermenegild JIREČEK, Spisy právnické práv v českém XVItém století, Vídeň 1883.

b)     Elektronické informační zdroje

https://dspace.k.utb.cz/bitstream/handle/10563/11335/haluzov%C3%A1_2010_bp.pdf?sequence=1

Koldínův zákoník:

https://books.google.cz/books?id=MjJfAAAAcAAJ&pg=PT11&dq=pr%C3%A1wa+m%C4%9Bstsk%C3%A1&hl=en&sa=X&ei=noKQVKPHKszvaNmwgrAD&ved=0CCwQ6AEwAQ#v=onepage&q=pr%C3%A1wa%20m%C4%9Bstsk%C3%A1&f=false

https://books.google.cz/books?id=GOJYAAAAYAAJ&printsec=frontcover&dq=pr%C3%A1wa+m%C4%9Bstsk%C3%A1&hl=en&sa=X&ei=noKQVKPHKszvaNmwgrAD&ved=0CCQQ6AEwAA#v=onepage&q=pr%C3%A1wa%20m%C4%9Bstsk%C3%A1&f=false

Brikcího z Licska Práwa městská:

https://books.google.cz/books?id=cjFfAAAAcAAJ&pg=PT291&dq=brikc%C3%AD&hl=en&sa=X&ei=HoOQVMblMJPOaNPBgrAD&ved=0CEUQ6AEwBg#v=onepage&q=brikc%C3%AD&f=false

Práwa sazská:

http://www.psp.cz/kps/knih/prawa/CS/descr.htm.

---

[1] Vladimír KAISER a kol., Dějiny města Ústí n. L., Ústí n. L. 1995, s. 39. On-line: http://www.usti-nl.cz/dejiny/novovek/ul-3-3.htm

[2] Jaromír ČELAKOVSKÝ, Sbírka pramenů práva městského Království Českého, díl. I., Privilegia měst Pražských, Praha 1886, s. 4. On-line: http://librinostri.catholica.cz/?vyhledat=Sob%C4%9Bslav%20II.,%20v%C3%A9voda-kn%C3%AD%C5%BEe,%20%C4%8Celakovsk%C3%BD%20Jarom%C3%ADr

[3] Vladimír KAISER a kol., Dějiny města Ústí n. L., Ústí n. L. 1995, s. 43 – 49.

[4] Překlad citován dle bakalářské práce Historie trestu smrti Libuše Haluzové pro Institut mezioborových studií Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně. On-line: https://dspace.k.utb.cz/bitstream/handle/10563/11335/haluzov%C3%A1_2010_bp.pdf?sequence=1

[5] Miloš REJNUS, K interpolaci o rychtáři v Soběslavově privilegiu pro pražské Němce, in: Sborník prací Filosofické fakulty brněnské university, ed. prof. Artur Závodský, Brno, Praha 1960, s. 49. Dostupné on-line: http://digilib.phil.muni.cz/bitstream/handle/11222.digilib/102133/C_Historica_07-1960-1_4.pdf?sequence=1

[6] Jaromír ČELAKOVSKÝ, Sbírka pramenů práva městského Království Českého, díl. I., Privilegia měst Pražských, Praha 1886, s. 174. On-line: http://librinostri.catholica.cz/?vyhledat=Sob%C4%9Bslav%20II.,%20v%C3%A9voda-kn%C3%AD%C5%BEe,%20%C4%8Celakovsk%C3%BD%20Jarom%C3%ADr

[7] Jaromír ČELAKOVSKÝ, O začátcích ústavních dějin Starého města pražského. Sborník věd právních a státních IV, seš. 3. Praha 1904, str. 35, pozn. 63. On-line: http://kramerius.mlp.cz/kramerius/MShowMonograph.do?id=748

[8] Václav VOJTÍŠEK, O privilegiu knížete Soběslava pro pražské Němce a jeho konfirmacích, in: Výbor rozprav a studií Václava Vojtíška, ed. Zdeněk FIALA, Praha 1953, s. 311 – 322.

[9] Jaromír ČELAKOVSKÝ, Sbírka pramenů práva městského Království Českého, díl. I., Privilegia měst Pražských, Praha 1886, s. 33. On-line: http://librinostri.catholica.cz/?vyhledat=Sob%C4%9Bslav%20II.,%20v%C3%A9voda-kn%C3%AD%C5%BEe,%20%C4%8Celakovsk%C3%BD%20Jarom%C3%ADr

[10] V digitalizované podobě do něj lze nahlédnout na adrese http://www.psp.cz/kps/knih/prawa/CS/descr.htm.

[11] Jaromír ČELAKOVSKÝ, O právních rukopisech města Litoměřic, Časopis Musea království Českého, 1879, roč. 53, s. 143-153; 1880, roč. 54, s. 542-558. On-line: http://kramerius.nkp.cz/kramerius/ontheflypdf_PGetPdf?app=11&id=1128796&start=143&end=153

[12] Jaromír ČELAKOVSKÝ, O právních rukopisech města Litoměřic, Časopis Musea království Českého, 1879, roč. 53, s. 143-153; 1880, roč. 54, s. 151. On-line: http://kramerius.nkp.cz/kramerius/ontheflypdf_PGetPdf?app=11&id=1128796&start=143&end=153

[13] Podrobněji opět citovaný text Čelakovského.

[14] Zmiňuje ho Petrus CODICILLUS de TULECHOWA, Ordo studiorum docendi atque discendi litteras in scholis civitatum regni Bohemiae et marchionatus Moraviae constitutus per universitate Pragensis, Praga 1586.

[15] Josef JIREČEK, Práva městská království Českého a markrabství Moravského spolu s krátkou jich summou od M. Pavla  Krystyana z Koldína, 5. vydání, Praha 1876, s. VII.

[16] Jaromír ČELAKOVSKÝ, Pavel Kristián z Koldína, In: Ottův slovník naučný XIV, Praha 1899, s. 542. On-line: https://archive.org/stream/ottvslovnknauni00studgoog#page/n565/mode/2up

[17] Neboli: Neznalost zákona neomlouvá. Citováno z úvodu zákoníku, sepsaného přímo Koldínem, totéž řeší hned v prvním „artykulu“ 

[18] Koldínova Práva městská, A II.

[19] Tamtéž, A XI.

[20] Tamtéž, B XXXII.

[21] Tamtéž, 1. M XIV/I, 2. M XV.

[22] Jaromír ČELAKOVSKÝ, Sbírka pramenů práva městského Království Českého, díl. I., Privilegia měst Pražských, Praha 1886, s. XXXIX - XL

[23] Extrakt z práv saských anebo magdeburských z roku 1571 a srovnání práv pražských s právy magdeburskými in: Hermenegild JIREČEK, Spisy právnické práv v českém XVItém století, Vídeň 1883.

[24] Jaromír ČELAKOVSKÝ, Sbírka pramenů práva městského Království Českého, díl. I., Privilegia měst Pražských, Praha 1886, s. 3.