O B
S A H
Úvod
1. Prameny městského práva v našich dějinách
Úvod
1. Prameny městského práva v našich dějinách
1.1.
Na počátku
1.2.
Bez práv není
města
1.3.
V zemích českých
1.4.
Právní okruhy
1.5.
Kodifikace na prahu novověku
2. Nejdůležitější prameny městského práva
2.1.
Výsady Soběslavovy
2.2.
Práwa sazská
2.3.
Koldínův zákoník
Závěr
Prameny, Literatura
Závěr
Prameny, Literatura
Úvod
Městské právo v českých
zemích je tematika široká a poskytuje řadu námětů k vědeckému bádání. Své
počátky na našem území má už v raném středověku, jeho zárodky můžeme
vypozorovat už ve výsadách pro obchodní osady, důležitými prameny pro městská
práva jsou i zakládací listiny, či privilegia, udělaná městu jeho zakladatelem.
Své právní zvyklosti si sebou přinesli i kolonisté, ponejvíce z německých
zemí ve 13. století. Vznikají tak četné recepce německého práva, ovlivněné
právem římským i zvykovým. Městské právo si města nechala zapsat v městských
knihách, zejména v knihách statut a knihách soudních. Mezi významné právní
knihy patří Kniha písaře Jana, Otakarova práva, Míšeňské knihy, magdeburské wikpildní
knihy, kodex Václava z Jihlavy, Stručné poučení právní, Donát a další.
Ve své práci se ovšem nebudu
věnovat vývoji právních norem jako takových, či jejich zvláštnostem. Nebude ani
katalogem všech právních pramenů. Avšak, jak už sám název práce napovídá,
věnovat se bude nejvýznamnějším pramenům, vedoucím k rámcovému poznání
městských práv od středověku do počátku 19. století.
K vymezení pojmu „pramen
práva“ je třeba říci, že pro účely této práce jím jsou nejen samotné právní
kodexy, nebo knihy popisující soudní praxi (Koldínův zákoník, brněnský
Schöffenbuch, Sachsenspiegel, Schwabenspiegel), ale i soukromé spisy, které
neměly sice žádnou oficiální právní váhu, ale na druhou stranu velmi dobře
sloužily jako svého druhu příručka městského práva (Brikcího z Licska
Práva městská).
První kapitola přiblíží různé
zdroje městských práv a jejich proměny, kapitola druhá pak prameny samotné. Konkrétně
pak Soběslavova privilegia pro pražské Němce, respektive jeho opis ze 14.
století, dále rukopisné Práwo sazské z 15. století, sepsané
v Litoměřicích, které nejlépe dokumentuje principy magdeburského práva a
samozřejmě Koldínův zákoník, coby nejdůležitější právní pramen z prahu
novověku. Tyto dokumenty dle mého názoru dostatečně ilustrují městské právo
v různých dobách, od jeho počátků k jeho v podstatě finální podobě.
Jistě také nebude od věci, když
tato práce krátce přiblíží i některé autory významných pramenů v pasážích,
popisujících dobu a okolnosti jejich vzniku. V neposlední řadě vysvětlí,
proč ve stejné době a na stejném území používala města různé právní normy, nebo
jaké těžkosti provázely obecné zavádění nových právních norem na prahu
novověku.
Závěr práce pak předkládá
shrnutí, zmiňuje badatele na poli historie práva, a naznačí směry, jimiž by se
mohl výzkum v budoucnu ubírat.
Městské právo vymezuje soubor
předpisů, jež upravují vztah středověkých měst vůči jejich zakladateli, případně
momentálním „vlastníkům“, obecně zvaným vrchnost. Tou mohl být panovník,
aristokracie, církev, případně i jiné město, na Ústecku takto Litoměřice
vlastnily Chabařovice.[1] Zároveň tyto předpisy
upravovaly i vzájemné vztahy městských obyvatel a obyvatel žijících na
předměstí, či v městem vlastněných vsích, aniž by ale obyvatelé získali
postavení měšťanů (tzv. mílové právo). Městský zákoník upravoval správní
zřízení, rozsah osobních svobod obyvatel, či procesní a trestní pravomoc
městského soudu.
K hlavnímu znaku
středověkého práva obecně patří právo na městský soud (ius iudicii), zaručující
dodržování všech ostatních práv a svobod. Obvykle k souboru městského práva
patřilo také právo trhové, ačkoliv to ne vždy bývalo jednoznačně spojeno s
městským statusem, jelikož právo na nekrálovský trh (ius fori, ius forense) od
12. století získávala i další místa, zvané trhové osady (villae forenses).
Plnoprávní měšťané získávali právo (ius civile), jež je činilo plnoprávnými
obyvateli.
Později přestalo vyhovovat a
na základě švábských právních zvyklostí vzniklo kodifikované městské právo,
platné až do 19. století.
1.1 Na počátku
Na počátku tohoto souboru vždy
stála listina zakládací a listiny městských výsad, tedy práv a svobod,
udělovaných zakladatelem (várečné, právo pořádat trhy a jarmarky, celní výsady
atp.) Badatelé to ostatně objasnili již v 19. století. Bylo-li tu vůbec co
osvětlovat, neboť to povětšinou podávají jako věc obecně známou, například
Jaromír Čelakovský:
„Jak známo, vyvinula se práva městská ve starší době u nás jako jinde
jednak zákonodárnou činností panovníků, jednak autonomním tvořením se práva v
obcích městských. Při zakládání měst panovníci buď upravili právní postavení
nových osadníků v zakládacích listinách, aneb odkázali je prostě k právu
některého z předních měst, aby sobě odtamtud dle možnosti obšírnější sdílení
práva opatřili a i na dále ve věcech právních naučení tam brali, jakož i aby
dle tohoto práva poměr svůj k moci státní i k ostatnímu obyvatelstvu
zařizovali. Napotom tento základní materiál práva jednoho každého města množil
i měnil se privilegiemi královskými a jinými předpisy moci státní neb vrchnosti
představené; hlavně ale vzrůstal svoleními neb sneseními (statuty).“[2]
Působnost místního právního
kodexu, jemuž jinak podléhali všichni obyvatelé města, se nevztahovala na ty,
kdož spadali pod jinou vrchnost, ať už církevní anebo světskou. To platilo i v
případech, že tyto vyjmuté osoby sídlily ve městě samotném. Osobních svobod pak
mohli nabývat nejen starousedlí, ale i nově příchozí měšťané, pokud ve městě
pobývali. Někteří nově příchozí takto mohli získat i vysoké postavení
v městské radě. V Ústí například Jan Arnošt Schösser
z Emblebenu.[3]
1.2 Bez práv není
města
Je třeba říci, že sídlo, byť
by bylo rozlehlé a plnilo některé městské funkce, nelze za institucionární
město považovat, pokud nedisponovalo vlastním souborem práv.
V městských archívech
bývají zakládací listiny a výsady důležitým pramenem bádání o počátcích
institucionalizace daného sídla, případně o jejich založení. Nejcennější
listiny bývají ty, jež se dochovaly v originálech. Většinou však zůstaly
zachované pouze v pozdějších konfirmačních listinách, nebo opisech.
Nejstarším dokladem o
počátcích městských práv v Čechách jsou Soběslavova privilegia pro pražské
Němce z 12. století.
1.3 V zemích
českých
Na území českého státu ovšem přišla
městská práva až ve 13. století spolu s kolonisty, povětšinou
z německého prostředí. Přitom lze považovat za typické, že vznikaly různé
právní oblasti dle území, z níž kolonisté do Čech přišli. Ponejvíce se
uplatnilo právo severoněmecké právo magdeburské, jež písemně zpracoval Eicke
von Repgow v 1. polovině 13. století v Saském zrcadle (Sachsenspiegel) a
švábské (resp. jihoněmecké), zapsané neznámým augšpurským františkánem ve
Švábském zrcadle během 2. poloviny 13. století (Schwabenspiegel), méně již
flanderské. Zcela výjimečně ovlivnil právo města Hodonína uherský okruh
Stoličného Bělehradu, nejspíš díky vlivu královny Konstancie, jež při založení
tohoto města hrála velmi důležitý part. Vedle těchto cizích okruhů vznikly i
menší okruhy menších měst, jež přijala za své soubor práv jiného českého města
(Brna, Jihlavy a Prahy), ovšem i ta původně přijala práva z prostředí
německého. Přičemž severoněmecké právo osvědčovalo během staletí velkou
odolnost, přestože je jinak považováno ve srovnání s právem jihoněmeckým za
zaostalejší.
Jinými slovy, česká města
přijímala za svá již ucelené právní soubory a v podstatě si netvořila
vlastní. Pouze je upravovala dle svých výlučných potřeb, případně se časem
rozhodla aplikovat některé zvyklosti z jiného právního okruhu. Známé jsou
i některé případy dopracování práva, i výjimečné přijetí jiného městského
práva, jako například v případě města Kolína.
Zajímavé je, že pokud město
přijalo právní kodex města jiného, bylo na něj pak vázáno a soud tohoto
mateřského města dlouho považovalo za vrchní instanci, jež žádala o radu ve
složitých sporech, případně, ke které jednotlivé strany sporu směřovaly svá
odvolání. Přítrž této praxi učinil až král Václav IV., když vydal roku 1387
nařízení městským soudům v tom smyslu, že se nesmějí odvolávat za hranice
království. Faktem ovšem je, že i před jeho zákazem mnoho českých měst,
užívajících magdeburské právo považovala za odvolací soud nikoliv ten v dalekém
Magdeburgu, nýbrž v Litoměřicích, či v Olomouci. Pro jihoněmecký
právní okruh byly odvolacími soudy ve Starém Městě pražském a v Brně.
1.4 Právní okruhy
Města s magdeburským městským právem (Hradec Králové, Litoměřice, Kolín,
Kouřim). Města s norimberským
městským právem (Cheb). Města s hlubčickým městským právem, které vycházelo z
magdeburského městského práva (Hranice, Horní Benešov, Uherský Brod). Okruh
měst s uničovským městským právem, které vycházelo z magdeburského městského
práva (Jevíčko). Okruh měst s opavským městským právem, které vycházelo z
magdeburského městského práva (Brušperk). Města s olomouckým městským právem,
které vycházelo z magdeburského městského práva (Hranice). Okruh měst s
jihlavským městským právem, jež vycházelo z jihoněmeckého právního okruhu
(Chrudim, Kolín, Čáslav). Okruh měst s brněnským městským právem, které
vycházelo z městských práv Vídně a Enže (Uherské Hradiště, Kroměříž). Okruh
měst s právem Starého Města pražského, které vycházelo z jihoněmeckého
(švábského) právního okruhu.
1.5 Kodifikace na
prahu novověku
Během středověku nabralo vrchu
právo magdeburské. To ovšem přestalo v pozdním středověku vyhovovat novým
trendům. Na důležitosti tak nabíralo právo okruhu Starého města pražského,
jehož kořeny je třeba hledat v právu švábském.
Časem vyvstala nutnost nějaké
univerzální kodifikace městského práva, jeýž by zajistila jistoty obchodu a
podnikání měšťanů a v neposlední řadě by též posloužila šlechtě, jež se
díky Svatováclavské smlouvě mohla stát jednou ze stran sporu, řešeného městským
soudem. Nezbylo, než aby zemský sněm roku 1523 vydal usnesení o vypracování
závazného zákoníku městského práva.
Dalším podnětem ke kodifikaci
městského práva, krom jistoty obchodu a podnikání měšťanů, byla Svatováclavská
smlouva (1517). Ta totiž zainteresovala do snah o kodifikaci i šlechtu, neboť i
ona se mohla stát stranou při sporech řešených před městským soudem. Tak již roku
1523 vydává zemský sněm usnesení o vypracování zákoníku městského práva,
závazného pro všechna česká města.
Tak roku 1534 vznikla kniha Práva
městská, dnes obecně připisována universitnímu mistrovi, filosofovi a pražskému
politikovi Brikcímu z Licska (Kouřimskému), jenž stál v čele komise, tímto
úkolem pověřené. Vyšla tiskem a městské soudy ji užívaly jako záznam platného
práva, ačkoliv je tento spis především upraveným překladem sbírky rozhodnutí
městských soudů v Brně a Jihlavě a nikdy nebyl přijat jako oficiální
zákoník.
Tím se stala až Práva městská
království českého Pavla Kristiána z Koldína, jejichž návrh vycházel ze
Staroměstského práva jihoněmecké oblasti. Koldín jej dokončil roku 1569, přijat
definitivně na celém českém území byl až o zhruba sto let později, o tom však
píši na jiném místě této práce.
Z uvedeného vyplývá, že
cesta k jednotnému právnímu kodexu pro všechna města v českých zemích
nebyla jednoduchá. Jednak kvůli importu z různých německých oblastí,
jednak kvůli odporu a neochotě některých měst se přizpůsobit jiným.
Svou roli v tom jistě
hrálo i hledisko prestiže, což platí například v případě Litoměřic, jež
byly odvolací autoritou pro okruhy měst práva magdeburského.
2. Nejdůležitější prameny městského
práva
Tato kapitola popíše výsady
Soběslavovy, Práwa Sazská (český překlad Sachsenspiegelu) shrnujícími i
magdeburské městské právo a Koldínův zákoník coby nejdůležitější prameny pro
poznání městského zřízení v Čechách po stránce právní. Všechny tři listiny
spojuje jedna důležitá vlastnost: měly právní váhu před mocí „soudní“ a jsou
spojené s českým prostředím. Popis dalších právních spisů by pro potřeby
této práce byl nadbytečným a postačí pouze krátká zmínka, jako například o
spise Brikcího z Licska, nebo o zrcadle švábském. Ten první nebyl
oficiálním kodexem, některé principy toho druhého se pak skrze staroměstské
právo promítly do zákoníku Koldínova.
2.1 Výsady
Soběslavovy
Potřeba upravovat právní
vztahy tu ovšem zákonitě musela být už dávno před zakladatelskou a kolonizační
horečkou 13. století, kdy především němečtí kolonisté do českých zemí
importovali své právní zvyklosti, některé zapsané perem na pergamen.
Nejstarší úřední listina,
dokladující nejstarší období městského života na našem území je Soběslavovo
privilegium (Soběslavovy výsady) z konce 12. století pro pražské Němce,
kteří žili v pražském podhradí a u sv. Petra na Poříčí. Zaručuje
v nich, že mohou žít podle svého (německého) práva a zvyků. Svolil, že
mohou mít vlastního faráře i rychtáře, upravil i jejich vztah k ostatním
obyvatelům. Zajímavá je zmínka, že každý, kdo se v jejich osadě usadí,
musí také žít podle jejich zvyklostí. Nemusejí do války s knížetem, nemusí
dokonce ani jako osoby svobodné poskytovat příchozím nocleh a píci pro koně. Zároveň
nečiní odpovědným syny a rodinu obecně za činy jejich otců. Stanovuje pokuty i
tresty:
„Jestliže je chycen zloděj v noci, věší se. Je-li chycen ve dne,
veřejně se mu dá výprask a přísežně se odřekne obce, chytí-li se znovu, věší
se…“[4]
Lze říci, že v pramenném
materiálu existuje jen málo listin, jež by přitáhly pozornost badatelů, jako
tato. Bohužel se nedochovala v originále a její text je české historické
vědě znám z pozdějšího opisu konfirmace Jana Lucemburského učiněné v Praze 27.
července 1319. Ta navíc obsahuje dřívější konfirmace přemyslovských králů
Přemysla II. a Václava I. Poslední část obsahuje inzert vlastní listiny
Soběslavovy, která se odvolává na knížete Vratislava (později krále) jako
pravého původce výsad. Janovu konfirmaci s textem Soběslavovy výsady ovšem
známe také jen z opisů. Přičemž starší pochází z počátku 15. věku a
mladší z jeho poloviny.[5]
Opis této nejstarší písemné
památky městského práva se nám zachoval v textu konfirmace krále Jana
Lucemburského, zapsané okolo roku 1407 do Liber vetustissimus privilegiorum č.
993, str. 96 v Archivu hl. města Prahy (resp. v pamětní knize Starého
města pražského). Mladší z opisů pak v muzejním rukopise z roku 1448 sign.
23 C 2 (staré číslo 685) na str. 185 (tj. právní rukopis novoměstský).[6] Ač o pravosti textu
Soběslavovy výsady není veden ve vědeckém světě spor, někteří badatelé už
v 19. století upozorňovali na pasáže, jež podle jejich mínění pravé
nemohly být. Za pozdější interpolace uvádí literatura například tu pasáž,
zaručující svobodnou volbu rychtáře německými osadníky v podhradí
pražského hradu a prohlášení, že Němci jsou svobodní:
„Presbiterum, quem ipsi [tj. Theutunici] libenter elegerint ad
ecclesiam eorum, [ego Sobyzlaus] concedo, et iudicem similiter, et episcopus
pelicioni eorum nullo modo contradicat.“
Slova „et iudicem
similiter" za pozdější vsuvku prohlásil už Jaromír Čelakovský v tom
smyslu, že biskup by ovlivňoval pouze volbu faráře, nikoliv však rychtáře.[7]
Akademik Václav Vojtíšek
provedl ve své práci důkladný stylistický rozbor Soběslavovy listiny. Kromě
stylistického důkazu (kníže Soběslav listinu „psal“ v osobě první, kdežto
vsuvka o rychtáři je psána formou zvolání v osobě druhé, podobně i jako
druhá vsuvka) podal například i argument v tom smyslu, že ani německá
města v té době nevolila si rychtáře sama. Zároveň datování vsuvky určil
do období vzniku opisu, kdy trval tuhý boj mezi stavy a králem, města se
snažila omezit pravomoci královských rychtářů a chtěla je podřídit své moci.
Zároveň míní, že mladší opis je spolehlivější. [8]
Samotná konfirmace Soběslavovy
listiny byla králem Janem nejspíš vydána za dosti vypjatých okolností. V červenci roku 1319 zvedli Pražané
proti králi odboj, jelikož je utiskoval a požadovat stále vyšší a vyšší daně. Když
se vracel z Moravy, odepřeli mu měšťané ve Starém městě Pražském otevřít
brány, když předtím o svém odboji jednali s královnou Eliškou. Král se, samozřejmě
bez úspěchu, snažil město dobýt, ale nakonec mu nezbylo, než aby vyjednával a
18. července téhož roku uzavřel dohodu. Její součástí bylo i vydání konfirmace
Soběslavových výsad. Nakonec to ovšem měšťanům moc platné nebylo, jelikož už po
14 dnech začal podle kronikáře Františka Pražského pronásledovat vůdce povstání
a znovu měšťany odírat.
Mnohem zajímavější je, že
výsady nelze počítat za zakládací listinu. Zdá se dokonce, že v té době,
kdy vznikala konfirmace, už ani neplatily pro svou právní překonanost. Jak píše
Jaromír Čelakovský, Pražané a konšelé se jich patrně dovolávali proto, aby
v době královského útisku s nimi bylo zacházeno alespoň tak, jako
s jejich předky, německými osadníky. Čelakovský ovšem soudí, že privilegia
se rozšířila později na všechny plnoprávné obyvatele Starého města, ale stala
se postupně zastaralými s tím, jak sílila knížecí a později královská moc
a zároveň upozorňuje, že ani daňové výsady neměly v Janově době žádnou
praktickou hodnotu, „…neboť hlavní město
i v placení berní a sbírek, jakož i v poskytování půjček panovníkům mělo
„přednost" povždy před ostatními městy…“ [9]
2.2 Práwa sazská
Kodex Práwa sazská pochází
z pera litoměřického písaře Jakuba Koženého z Krbové. Sepsal jej roku
1469 a jedná se o v podstatě doslovný překlad magdeburského wikpildního
práva („Wikpilda“, nebo „Magdeburgisches Weichbildrecht“). Rukopis dnes leží
v parlamentní knihovně a je dostupný na internetu.[10]
Magdeburské právo je v
Litoměřicích doloženo v listině krále Přemysla Otakara II. z r. 1262. Litoměřičtí
kmeti si pak na Magdeburku vyžádali opis jeho kodexu, dostalo se jim ho r. 1282,
přičemž Litoměřice se záhy staly centrem magdeburského práva v Čechách a
zároveň odvolací autoritou na českém území pro tento právní okruh městského práva,
které tu platilo až do novověku, do r. 1610.
Magdeburské právo vycházelo ze
saského práva, sepsaného zejména Eikem z Repgowa v první třetině 13. století v
Saském zrcadle (Sachsenspiegel). Charakteristické jsou pro něj dva správní
sbory „starších“. Takzvaných šefů, neboli kmetů coby členů soudu a konšelů, či
radních (zpočátku měli na starosti pouze výstavbu nových městských hradeb). Je
to velmi zajímavé, jelikož po celý středověk moc soudní a správní splývala
v jedno.
Litoměřický dokument shodou
okolností vychází ze dvou typů právních pramenů, městské právní knihy a sbírky
naučení. Je třeba upozornit, že tyto prameny obvykle nevznikly z potřeby
vytvořit skutečný zákoník, ale z potřeby zaznamenat právní výroky soudu.
Tvořili je městští písaři, nikoliv sami zákonodárci.
Jinými slovy, městské právní
knihy jsou spíš jakousi sbírkou rozhodnutí místního soudu, než skutečnou
kodifikací. Mají neurčitou terminologii, někdy výrok soudu bývá shrnut do jedné
věty, záznam jen zběžně popisuje případ a jindy naopak zápis připomíná
vyšetřovací protokol a výrok soudu komentuje. Stejné je to s litoměřickou
právní knihou.
Samotný rukopis Práwa sazská („Das sächsische Stadtrecht“ – novější
nadpis na hřbetě) je českým překladem německého z let 1469 až 1470. Podrobně se
jím zabýval už Jaromír Čelakovský, který podává vyčerpávající popis ve své
stati z roku 1879 v muzejním časopise[11] a široce z něj
cituje i Michal Dragoun v on-line popisu digitalizace rukopisu pro potřeby
české parlamentní knihovny.
Samotný překlad městského
magdeburského práva (s glosou) se nachází na stranách 96 až 196. Začíná větou „Buoh soudce spravedlivý, to jest rychtář
mocný a trpělivý, jakož die David prorok“ a končí kapitolou 143 „O vysazení práv a potvrzení“
Co se Jakuba Koženého z Krbova
týká, Čelakovský upozorňuje, že o jeho osobě toho příliš známo není, ale dost
toho lze vysledovat z jeho práce:
„O jeho veliké pilnosti a učenosti podávají důkaz netoliko právní knihy
Litoměřické, nýbrž i sbírka několika set naučení z Magdeburka Litoměřicům a
opět z Litoměřic Nymburku a jiným českým městům udělených, jež se v Museum
Českém pod novějším titulem Práva litoměřická sign. 23 G I chová a z velké
části rukou Koženého psána jest.“
Vyslovuje také domněnku, že písař
Kožený po nějaký čas mohl i v samotném Magdeburku sbírat nějaké právní
zkušenosti.
Rejstřík litoměřické právní
knihy je zpracován formou otázek a odpovědí, či stručných právních pravidel s připojenými
citáty jednak ze saského zrcadla, dále z knihy distinkcí („in distinctione“) a také zpracování wikpildního práva, nazvaného
Donát („in Donato“).
Kniha se zabývá mnoha aspekty
právními i správními, od pokut purkrabímu, přes správní a místní poplatky po
způsob, jakým má být zatčen provinilec:
„Potom má ten, ktož to v své drženie vzal jest, rychtářovi dáti a
konšelóm pokojný peniez, rychtářovi šest peniez, jenž jeden za dva haléře stojí
a každému konšelu jeden peniez. Chtie li to vložiti ve dsky aneb v rejstr pro
ten roční počet, tehda dadie piesařovi jeden peniez na to, aby právo a neprávo
na tom ročniem počtu mohli poznati.“
„… tu mají žalovati s křikem, rozoměj, že má řéci neb křiknúti:
Nastojte, nestojte, na něho, násilníka neb zloděje!“
Kromě toho na stranách 209 až 230
se nachází „Incipit ius extravagans“,
jakýsi doplněk začínající slovy:
„Nemá nižádný ze svého drženie vyvoditi, leč to učiní s právem“
a končí výroky magdeburských kmetů. Celkem jich jsou tři desítky, zapsaných ovšem
v různé formě. Na prvních osmi listech jsou zpracovány v jakési učené
disertace, známé i v Německu a za nimi teprve písař připsal ta, určená přímo litoměřické
soudní stolici.
Čelakovský poukazuje i na
četné dobové právní germanismy, (jsou zajímavým svědectvím doby, leccos
vypovídají o právní terminologii a zaslouží porovnání s germanismy a
například i amerikanismy, či anglikanismy dneška):
„Uspořádání i český překlad srovnávají se celkem s německým textem, jak
jej Ortloff uveřejnil. Překladatel užívá zhusta německých slov jako grod
(gerade), herwot, "má leypczucht", "krykuje" (kriegen),
"hayšuje dědinu" (heyscht einer erbe), "byl furmundem",
"grafšafstvie", "pesserunk za vraždu", "fronboth",
"prokoferuje zbožie", "anfertigovánie" a t. d. a učinil
rovněž v textu některé proměny se zřetelem na právní poměry české.“ [12]
Kompletní český text odpovídá
německému: dělí se na sedm knih, každá kniha na kapitoly a tyto na distinkce. Je
však třeba upozornit, že ne všude se překladatel držel přesně německé předlohy.[13]
Dokument jako takový je
svědectvím městského života po soudní a správní linii, díky němu je také možné
vysledovat právní rozdíly mezi švábským právem, považovaným za modernější a
právem magdeburským, spíše konzervativním.
Rukopis jako takový přesahuje
dobový právní rámec: podává také svědectví o jakési narovnání české a německé
právní terminologie do univerzálního soudního jazyka, zároveň řeší užívání řeči
německé a slovanské před soudem.
Pro paleografii je navíc
zajímavým svědectvím o vývoji písma a psacího materiálu, o proměnách řeči
právní a češtiny obecně, pro kodikologii a další vědy pomocné historické
nemluvě.
Stručná historie vzniku
Koldínova díla Práva městská království českého i obtíží s jeho zaváděním
je na jiném místě této práce. Sluší se poněkud přiblížit postavu samotného pana
Koldína. Pavel Kristián se narodil roku 1530 jako nejstarší syn v rodině
klatovského měšťana. V 18 letech začal studium na pražské filozofické fakultě,
absolvoval semináře ze syntaxe, logiky, rétoriky a fyziky. Bakalářem se stal
16. července 1550, Mistrem 9. května 1552. Působil jako pedagog a coby rektor
školy u sv. Jindřicha na Novém Městě pražském se proslavil svou metodou výuky
klasických jazyků.[14] Dne 8. dubna 1557 mu
císař Ferdinand I. udělil erb a predikát „z Koldína“. Poté začal učit na
Karlově univerzitě, kde posléze získal 9. října 1561 děkanskou hodnost. Odešel
však a začal pracovat pro Nové město pražské jako písař. Žil se svou ženou na
Starém městě Pražském, na Staroměstském náměstí v tzv. Domináčkovském domě.
Netřeba rozebírat tragické osudy jeho tří manželství, ani střetnutí
s morem, dokonce ani jeho nashromážděné bohatství. Mnohem zajímavější je,
že v lednu 1565 se stal kancléřem při radě Starého Města Pražského.
V tomto postavení vedl před císaře několik deputací pražských měst a roku
1569 předložil první návrh zákoníku, sjednocujícího městská práva.[15] Zemřel ve svém domě 10.
ledna 1589, ve věku nedožitých 58 let.[16] Pro dějiny městského
práva je nejdůležitější rok 1579, kdy jeho Práva městská království Českého
vytiskla tiskárna Jiřího Melantricha z Aventina.
Důvodů pro sjednocení
městského zákoníku bylo několik. Jednak se každé město řídilo jiným právem, buď
magdeburským anebo nějakou českou variantou jihoněmeckého práva, ponejvíce
pražskou. Jak už bylo řečeno v předchozí kapitole, v praxi býval
konšel také soudcem a jelikož nemíval právního vzdělání, hodila se mu leckdy
příručka právního rozhodnutí (ať už práwa sazská, nebo soukromý přepis brněnské
knihy soudních rozhodnutí od Brikcího z Licska). Navíc města se rychle
rozvíjela a spolu s nimi peněžní vztahy, řemesla a obchod. Těm byl pak
rozháraný a nejednotný systém práv vysloveně na překážku. Nehledě pak na leckdy
iracionální pozůstatky právních zvyků z minulosti, jimiž soudní řízení
leckdy oplývalo.
Koldín zákoník formuloval výbornou češtinou a sestavil do přehledného
systému. V podstatě upravoval veškerý život obyvatel města, jeho správu i
soudní systém.
„Pán Bůh rač nám to dáti, aby
je (Práva městská Království českého) jedenkaždý, k čemuž sic všickni
zavázáni jsme, aniž komu neumění a neznání Práv k výmluvě postačiti může,
znáti, uměti, a podlé nich sedržeti a chovati mohl.“[17]
Nechal se, podobně jako Brikcí z Licska, inspirovat právem brněnským
a jihlavským, stejně tak Staroměstským. Úspěšně aplikoval prvky z práva
římského (Corpus iuris canonici), ze zemského práva i církevního práva
kanonického, nejdelší životnost pak měla jeho ustanovení práv konšelských, jež platila
ještě v polovině 19. století.
Koldínova městská práva se skládají z 909 artikulů, dále rozdělených na
58 kapitol a opatřených velmi detailním věcným rejstříkem latinských i českých
hesel, seřazených abecedně, přičemž za každým heslem v rejstříku následuje
odkaz na příslušný „artykul“.
Najdeme zde různá ustanovení, která i dnes znějí velmi moderně: princip
rovnoprávnosti účastníků řízení, řeší podjatost soudců, presumpci neviny, rozhodování
ve sporu dle zásad obecné spravedlnosti, ochranu sirotků a osob nedospělých do
25 let věku, korupci, práva a povinnosti konšelů, dokonce stavební právo a estetické
hledisko staveb, ochranu zvířat proti týrání, řeší tresty za přečiny, pokuty i
poplatky, kompletní řešení závětí, neboli kšaftů a jejich vymahatelnost a mnohé
další.
Na příklad artikuly O právu soukromém (i. C 33 — L 10), O právu trestním
(M 1 — S 16), O příslušnosti soudu městského a o řízení na soudě tomto ve věcech
civilních i trestních (A 40—C 32, L 17—32 a S 17—T 12) a další.
„Právo pak nic jiného není,
nežli umění a rozeznání dobrého od zlého. Spravedlivého od nespravedlivého.
Pravého od křivého, mírného od nemírného: kteréž jednohokaždého k tomu
vede a učí, čeho se má přidržeti a čeho se zase vystříhati.“[18]
„Konšel na škodu a ublížení
Spravedlnosti jedné Strany, od druhé nemá darův bráti. Pakliby se toho který
dopustil, a v tom shledán byl, ten a takový má ztrestán, a z rady vyvržen
býti.“[19]
„Vdovám a sirotkům řečníci od
práva opatřeni býti mají.“[20]
„Pokuty nařízené jsau pro
napravení lidská. A ty se na dědice nevztahují. Nebo tu a na tom má býti
pokuta, kdež a na kom jest provinění.“ nebo „Tu buď trestání, kde se vina
najde. Syn pak za otce svého pomsty neponese.“ [21]
Jak upozorňuje Čelakovský, největší zásluha Koldínova spočívá právě ve
výše jmenovaném, totiž, že zákoník omezoval libovůli soudců, rozšiřoval
pravomoci obecní samosprávy, počítal s návrhem odstupujícího radního, radu
opět vedl purkmistr, řemeslníci a obchodníci dostali svá přikázání, vdovy a
sirotci se ocitli pod ochranou, obecní starší dávali souhlas se zadlužením
města a další.[22]
Koldínův zákoník se v budoucnu dočkal několika vydání a překladů do
latiny i němčiny. Ovšem odpor Litoměřic a Loun, užívajících
magdeburského práva a spor mezi Litoměřicemi a Starým Městem pražským však
královské potvrzení a sankcionování nového zákoníku zpozdil o 10 let. Koldín
totiž do svého zákoníku nevložil žádné prvky ze starobylého magdeburského
práva. Odpor Litoměřic a Loun se podařilo zlomit až roku 1610 a Litoměřice se
ještě roku 1626 marně snažily vymoci změnu, napomoci jim měl dokonce jakýsi
„truckodex“, zvaný „Extrakt z práv saských anebo magdeburských“.[23]
Zákoník zpočátku platil jen v Čechách, kromě
Těšína, kde byla zaveden roku 1598. Na Moravu se jej podařilo uvést teprve roku
1680 jako subsidiární a až o dalších sedmnáct let později jako jediný zákoník
městského práva. Platnost Koldínova zákoníku ukončil v Čechách po 232 a na
Moravě po 114 letech až rakouský zákoník ABGB roku 1811.
Na třech příkladech jsme mohli
dokumentovat potřebu měst i panovníka zavést jednotný zákoník. Poukazuje to i
na lidskou potřebu obecného hledání spravedlnosti, či na potřeby elit a skupin
po jisté výlučnosti určitých skupin obyvatel. Zároveň zjišťujeme, že městské právo
není strnulým souborem, ale svého druhu živou „entitou“ schopnou se vyvíjet
recepcí osvědčeného staršího právního souboru (římské právo, magdeburské), nebo
i v případě potřeby zavádět nové zákony (pražské právo, Koldínův zákoník)
a mělo schopnost vydržet beze změny po stovky let (magdeburské, nebo
Koldínův).
Závěr
Jak jsem již
napsal, k definitivnímu kodexu, platnému ve všech městech zemí koruny
české vedla cesta trnitá. Různá města měla různé soubory práv, z nichž
nejužívanější bylo magdeburské a pak pražské, vycházející z jihoněmeckého.
Zároveň
zjišťujeme, že středověké a ranně novověké právo neutlačuje přirozenou touhu
člověka po spravedlnosti, kritizuje korupci, bere v ochranu vdovy a
sirotky, trestá násilníky, stanovuje správní a místní poplatky. Tak, jako to
činíme my dnes.
Do budoucna by
stálo za to vrátit se práci Jaromíra Čelakovského, bratří Jirečků, případně
akademika Vojtíška a svým způsobem ji zopakovat. Ne však ve smyslu opětovného
zkoumání a potvrzování jejich vývodů a domněnek, jako spíš na ně navázat.
Dodnes nejsou
všechny právní prameny zpřístupněny v elektronické podobě a pokud ano,
jsou webová rozhraní značně nepraktická ať už kvůli archaičnosti, nebo
odfláknutosti. Stejně tak by bylo vhodné digitalizovat a volně zpřístupnit
práce těchto koryfejů právní historie.
Při sbírání
podkladů k této práci nezbylo, než se zcela ztotožnit s názorem Jaromíra
Čelakovského, který pronesl v úvodu ke svému „Codex juris municipalis regni
Bohemiae“:
„(…) jakkoliv (…) dějinám stavu
městského ve vlasti naší dostalo se mnohého objasnění, předce soustavné dějiny
stavu toho napsány posud nebyly a napsány býti nemohly, poněvadž přes všechny
posavádní publikace ohromná většina historických a právních pramenův městských
posud netištěna v archivech našich se chová a málo komu přístupnou státi se
může a poněvadž i ta (…) kteráž uveřejněna jest, porůznu roztroušena se nalézá
a jenom s obtížemi užívati se dá. Okolnosti tyto zajisté dostatečně prokazují
potřebu, aby důležitější
právní památky městské království českého v
jedno se snesly a v společné sbírce uveřejnily. Ve vůkolních zemích jsou s
vědeckými pracemi takovými mnohem již dále a musilo by se litovati, kdybychom
právě na tomto poli za sousedy našimi ostávali.“[24]
a)
Publikovaná literatura
Vladimír KAISER a
kol., Dějiny města Ústí n. L., Ústí n. L. 1995, s. 39. On-line: http://www.usti-nl.cz/dejiny/novovek/ul-3-3.htm
Miloš REJNUS, K interpolaci o rychtáři v
Soběslavově privilegiu pro pražské Němce, in: Sborník prací Filosofické fakulty
brněnské university, ed. prof. Artur Závodský, Brno, Praha 1960, s. 49.
Dostupné on-line: http://digilib.phil.muni.cz/bitstream/handle/11222.digilib/102133/C_Historica_07-1960-1_4.pdf?sequence=1
Jaromír ČELAKOVSKÝ, Sbírka pramenů práva
městského Království Českého, díl. I., Privilegia měst Pražských, Praha 1886.
On-line: http://librinostri.catholica.cz/?vyhledat=Sob%C4%9Bslav%20II.,%20v%C3%A9voda-kn%C3%AD%C5%BEe,%20%C4%8Celakovsk%C3%BD%20Jarom%C3%ADr
Jaromír ČELAKOVSKÝ, O začátcích ústavních
dějin Starého města pražského. Sborník věd právních a státních IV, seš. 3.
Praha 1904, str. 35, pozn. 63. On-line: http://kramerius.mlp.cz/kramerius/MShowMonograph.do?id=748
Jaromír ČELAKOVSKÝ, O právních rukopisech
města Litoměřic, Časopis Musea království Českého, 1879, roč. 53, s. 143-153;
1880, roč. 54, s. 542-558. On-line: http://kramerius.nkp.cz/kramerius/ontheflypdf_PGetPdf?app=11&id=1128796&start=143&end=153
Jaromír ČELAKOVSKÝ, Pavel Kristián z Koldína,
In: Ottův slovník naučný XIV, Praha 1899, s. 542. On-line: https://archive.org/stream/ottvslovnknauni00studgoog#page/n565/mode/2up
Josef JIREČEK, Práva městská království
Českého a markrabství Moravského spolu s krátkou jich summou od M. Pavla Krystyana z Koldína, 5. vydání, Praha 1876,
s. VII.
Petrus CODICILLUS
de TULECHOWA, Ordo studiorum docendi atque discendi litteras in scholis
civitatum regni Bohemiae et marchionatus Moraviae constitutus per universitate
Pragensis, Praga 1586.
Václav VOJTÍŠEK, O privilegiu knížete
Soběslava pro pražské Němce a jeho konfirmacích, in: Výbor rozprav a studií
Václava Vojtíška, ed. Zdeněk FIALA, Praha 1953, s. 311 – 322.
Extrakt z práv saských anebo magdeburských z
roku 1571 a srovnání práv pražských s právy magdeburskými in: Hermenegild
JIREČEK, Spisy právnické práv v českém XVItém století, Vídeň 1883.
b)
Elektronické informační zdroje
Koldínův zákoník:
Brikcího
z Licska Práwa městská:
Práwa sazská:
[1]
Vladimír KAISER a kol., Dějiny města Ústí n. L., Ústí n. L. 1995, s. 39.
On-line: http://www.usti-nl.cz/dejiny/novovek/ul-3-3.htm
[2]
Jaromír ČELAKOVSKÝ, Sbírka pramenů práva městského Království Českého, díl. I.,
Privilegia měst Pražských, Praha 1886, s. 4. On-line: http://librinostri.catholica.cz/?vyhledat=Sob%C4%9Bslav%20II.,%20v%C3%A9voda-kn%C3%AD%C5%BEe,%20%C4%8Celakovsk%C3%BD%20Jarom%C3%ADr
[3]
Vladimír KAISER a kol., Dějiny města Ústí n. L., Ústí n. L. 1995, s. 43 – 49.
[4]
Překlad citován dle bakalářské práce Historie trestu smrti Libuše Haluzové
pro Institut mezioborových studií Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně. On-line: https://dspace.k.utb.cz/bitstream/handle/10563/11335/haluzov%C3%A1_2010_bp.pdf?sequence=1
[5]
Miloš REJNUS, K interpolaci o rychtáři v Soběslavově privilegiu pro
pražské Němce, in: Sborník prací Filosofické fakulty brněnské university, ed.
prof. Artur Závodský, Brno, Praha 1960, s. 49. Dostupné on-line: http://digilib.phil.muni.cz/bitstream/handle/11222.digilib/102133/C_Historica_07-1960-1_4.pdf?sequence=1
[6]
Jaromír ČELAKOVSKÝ, Sbírka pramenů práva městského Království Českého, díl. I.,
Privilegia měst Pražských, Praha 1886, s. 174. On-line: http://librinostri.catholica.cz/?vyhledat=Sob%C4%9Bslav%20II.,%20v%C3%A9voda-kn%C3%AD%C5%BEe,%20%C4%8Celakovsk%C3%BD%20Jarom%C3%ADr
[7]
Jaromír ČELAKOVSKÝ, O začátcích ústavních dějin Starého města pražského.
Sborník věd právních a státních IV, seš. 3. Praha 1904, str. 35, pozn. 63.
On-line: http://kramerius.mlp.cz/kramerius/MShowMonograph.do?id=748
[8]
Václav VOJTÍŠEK, O privilegiu knížete Soběslava pro pražské Němce a jeho
konfirmacích, in: Výbor rozprav a studií Václava Vojtíška, ed. Zdeněk FIALA,
Praha 1953, s. 311 – 322.
[9]
Jaromír ČELAKOVSKÝ, Sbírka pramenů práva městského Království Českého, díl. I.,
Privilegia měst Pražských, Praha 1886, s. 33. On-line: http://librinostri.catholica.cz/?vyhledat=Sob%C4%9Bslav%20II.,%20v%C3%A9voda-kn%C3%AD%C5%BEe,%20%C4%8Celakovsk%C3%BD%20Jarom%C3%ADr
[10]
V digitalizované podobě do něj lze nahlédnout na adrese
http://www.psp.cz/kps/knih/prawa/CS/descr.htm.
[11]
Jaromír ČELAKOVSKÝ, O právních rukopisech města Litoměřic, Časopis Musea
království Českého, 1879, roč. 53, s. 143-153; 1880, roč. 54, s. 542-558.
On-line: http://kramerius.nkp.cz/kramerius/ontheflypdf_PGetPdf?app=11&id=1128796&start=143&end=153
[12]
Jaromír ČELAKOVSKÝ, O právních rukopisech města Litoměřic, Časopis Musea
království Českého, 1879, roč. 53, s. 143-153; 1880, roč. 54, s. 151. On-line: http://kramerius.nkp.cz/kramerius/ontheflypdf_PGetPdf?app=11&id=1128796&start=143&end=153
[13]
Podrobněji opět citovaný text Čelakovského.
[14] Zmiňuje ho Petrus CODICILLUS
de TULECHOWA, Ordo studiorum docendi atque discendi litteras in scholis
civitatum regni Bohemiae et marchionatus Moraviae constitutus per universitate
Pragensis, Praga 1586.
[15]
Josef JIREČEK, Práva městská království Českého a markrabství Moravského spolu
s krátkou jich summou od M. Pavla
Krystyana z Koldína, 5. vydání, Praha 1876, s. VII.
[16]
Jaromír ČELAKOVSKÝ, Pavel Kristián z Koldína, In: Ottův slovník naučný XIV,
Praha 1899, s. 542. On-line: https://archive.org/stream/ottvslovnknauni00studgoog#page/n565/mode/2up
[17]
Neboli: Neznalost zákona neomlouvá. Citováno z úvodu zákoníku, sepsaného přímo
Koldínem, totéž řeší hned v prvním „artykulu“
[18]
Koldínova Práva městská, A II.
[19]
Tamtéž, A XI.
[20]
Tamtéž, B XXXII.
[21]
Tamtéž, 1. M XIV/I, 2. M XV.
[22]
Jaromír ČELAKOVSKÝ, Sbírka pramenů práva městského Království Českého, díl. I.,
Privilegia měst Pražských, Praha 1886, s. XXXIX - XL
[23]
Extrakt z práv saských anebo magdeburských z roku 1571 a srovnání práv
pražských s právy magdeburskými in: Hermenegild JIREČEK, Spisy právnické práv v
českém XVItém století, Vídeň 1883.
[24]
Jaromír ČELAKOVSKÝ, Sbírka pramenů práva městského Království Českého, díl. I.,
Privilegia měst Pražských, Praha 1886, s. 3.
Žádné komentáře:
Okomentovat