Poznámky k Varšavské smlouvě
Obsah
Úvod
1. Smlouva
- smluvní strany, důvody existence paktu
1.1. Název smlouvy a smluvní strany
1.2. Preambule
1.3. Zplnomocněnci
2. Smlouva
- články smlouvy
2.1. Články 1 – 3
2.2. Články 4 – 6
2.3. Článek 7 –
9
2.4. Článek 10 –
11
3.
Diplomaté – signatáři
Závěr
Literatura, prameny
 |
| Znak Varšavského paktu. Zdroj: cs.wikipedia.org |
Motto:
„Unie míru a socialismu.“
Heslo
paktu
Úvod
Existenci Varšavského paktu v podstatě
ohraničuje studená válka v letech 1955 až 1991 mezi kapitalistickým Západem a
komunistickým Východem ve 20. Století. Zapříčiňuje ji a podmiňuje vznik jiné,
mnohem životaschopnější vojenské aliance, tedy NATO a přijetí Západního Německa
coby členského státu.[1]
Bylo
by však zpozdilé tvrdit, že Varšavská smlouva vznikla jen jako reakce na jeden,
či dva konkrétní kroky kapitalistického, resp. demokratického světa. Tím bychom
pouze a de facto dávali zapravdu komunistické propagandě. Vojenská aliance
komunistických států by dříve, či později vznikla v nějaké formě tak jako
tak. Ať už vysloveně jako pakt, nebo formou nějakého „unijního“ připojení
k SSSR. Vyplývá to ostatně z internacionalistické povahy leninsko -
komunistické ideologie a „supervelmocenské“ zahraniční politiky SSSR. Otázka
její formální podoby dle mého názoru závisela pouze na tom, jací lidé usedali
v ústředním výboru KSSS a jeho protějšcích v satelitech a kterým
proudům v marx - leninské ideologii dávali přednost. Neboť ideologie a
komunistická dialektika byla alfou a omegou sovětské politiky, určuje její směr
i podobu.[2]
Členy Varšavského paktu
byl SSSR, který v něm jednoznačně hrál prim (nejvyššími veliteli byli vždy
sovětští maršálové) a jeho satelity[3]; vznikl
na základě Smlouvy o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci podepsané 14.
května 1955 ve Varšavě[4].
Podle místa podpisu také pakt získal své jméno.
V této práci není
prostor pro široký popis politiky paktu, ani jeho bojeschopnosti. Postačit
proto musí stručná shrnující citace z české Wikipedie:
„Cílem
Varšavské smlouvy byla koordinace politiky a vytvoření systému kolektivní
bezpečnosti v Evropě, resp. spolupráce ve vojenské oblasti při společné obraně
socialismu, suverenity a nezávislosti, a (také vytvoření protipólu k
severoatlantickému paktu). Nejvyšším politickým orgánem Varšavské smlouvy byl
oficiálně Politický poradní výbor složený z nejvyšších stranických a státních
představitelů členských zemí. V praxi však direktivy Spojenému velení a štábu
Spojených ozbrojených sil přicházely z Kremlu.
Velení
sídlilo v Moskvě a v jeho čele stáli pouze sovětští vojenští představitelé.
Zástupci ozbrojených sil ostatních států byli pouze styčnými důstojníky,
přinášejícími instrukce sovětského velení. Otázky strategie a taktiky v obecné
rovině neřešilo velení a štáb spojených ozbrojených sil Varšavské smlouvy,
nýbrž generální štáb sovětských ozbrojených sil.“[5]
Je třeba dodat, že
primát Moskvy se projevoval například i vojenskou přítomností armád SSSR na
území členských států a rozmístěním bojových a strategických raket
v Evropě mimo svaz. Ačkoliv byla v květnu 1985, tedy již po nástupu
Gorbačova k moci, smlouva prodloužena o dalších 20 let, zanikla mnohem
dříve. Ostatně, po rozpadu sovětského impéria a zániku NDR zanikl smysl,
právnost i opodstatnění její existence. Příslušný rozpouštěcí protokol podepsali
zástupci vlád šesti zbývajících členů paktu 1. července 1991 v Praze v
Černínském paláci.[6]
Práce předkládá text
této smlouvy s poznámkami a vysvětlivkami formou poznámek pod čarou. Není
však její úkolem zmapovat dějiny paktu, to by dalece přesahovalo její rámec a
vyžadovalo několikaleté úsilí celého badatelského štábu. Jejím úkolem je pouze
vysvětlit základní historické souvislosti textu.
Závěr pak poznámky
shrnuje, doplněn je přehledem literatury a on-line zdrojů, více všeobecně
přehledových a populárně naučných i biografických, než odborných, ačkoliv i ty
byly použity v dostatečné míře.
1. Smlouva - smluvní strany, důvody existence
paktu
Kapitola
obsahuje pouze název smlouvy a její signatáře, které jejich mateřské země,
resp. partaje zmocnily k podpisu smlouvy. Poznámky pod čarou vysvětlují
souvztažnosti a obsahují krátké medailonky zmocněnců a organizací (citována
wikipedie).
1.1
Název smlouvy a smluvní strany
Smlouva o přátelství,
spolupráci a vzájemné pomoci mezi Albánskou lidovou republikou, Bulharskou
lidovou republikou, Maďarskou lidovou republikou, Německou demokratickou
republikou, Polskou lidovou republikou, Rumunskou lidovou republikou, Svazem
sovětských socialistických republik a Československou republikou
1.2
Preambule
Smluvní strany, znovu
stvrzujíce své úsilí o vytvoření systému kolektivní bezpečnosti v Evropě
založeného na účasti všech evropských států bez ohledu na jejich společenské a
státní zřízení, což by umožnilo sjednotit jejich úsilí v zájmu zajištění míru v
Evropě[7],
přihlížejíce zároveň k situaci, která vznikla v Evropě v důsledku ratifikace
pařížských dohod[8]
předvídajících vytvoření nového vojenského seskupení v podobě „Západoevropské
unie“ za účasti remilitarizovaného západního Německa a jeho zapojení do
Severoatlantického bloku[9], což
zvyšuje nebezpečí nové války a ohrožuje národní bezpečnost mírumilovných států,
jsouce přesvědčeny o tom, že za těchto podmínek mírumilovné státy Evropy musí učinit
nutná opatření k zajištění své bezpečnosti a v zájmu zachování míru v Evropě,
řídíce se cíli a zásadami Charty Organizace Spojených národů[10], v
zájmu dalšího upevnění a rozvoje přátelství, spolupráce a vzájemné pomoci v
souladu se zásadou respektování nezávislosti a svrchovanosti států, jakož i
zásadou nevměšování do jejich vnitřních věcí[11],
rozhodly se uzavřít tuto Smlouvu o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci a
jmenovaly svými zplnomocněnci:
1.3
Zplnomocněnci
Prezídium Lidového
shromáždění Albánské lidové republiky Mehmeta Shehu[12],
předsedu Rady ministrů Albánské lidové republiky,
Prezídium Lidového
shromáždění Bulharské lidové republiky Vylko Červenkova[13],
předsedu Rady ministrů Bulharské lidové republiky,
Prezídium Maďarské
lidové republiky Andráse Hegedüse[14],
předsedu Rady ministrů Maďarské lidové republiky,
Prezident Německé
demokratické republiky Otto Grotewohla[15],
předsedu vlády Německé demokratické republiky,
Státní rada Polské
lidové republiky Józefa Cyrankiewicze[16],
předsedu Rady ministrů Polské lidové republiky,
Prezídium Velkého
národního shromáždění Rumunské lidové republiky Gheorghe Gheorghiu-Deje[17],
předsedu Rady ministrů Rumunské lidové republiky,
Prezídium Nejvyššího
sovětu Svazu sovětských socialistických republik Nikolaje Alexandroviče
Bulganina[18],
předsedu Rady ministrů Svazu sovětských socialistických republik,
Prezident
Československé republiky Viliama Širokého[19],
předsedu vlády Československé republiky,
kteří po předložení
svých plných mocí, jež byly shledány v náležité formě a v plném pořádku,
dohodli se na tomto:
2. Články smlouvy
Kapitola obsahuje
samotný text smlouvy a komentáře pod čarou, upozorňující na okolnosti, jež se
k nim nějakým způsobem váží, především historické.
Čl.1
Smluvní strany se
zavazují v souhlase s Chartou Organizace Spojených národů zdržovat se ve svých
mezinárodních vztazích hrozby silou nebo jejího použití a urovnávat své
mezinárodní spory mírovými prostředky tak, aby nebyl ohrožován mezinárodní mír
a bezpečnost.[20]
Čl.2
Smluvní strany
prohlašují, že jsou ochotny účastnit se v duchu upřímné spolupráce všech
mezinárodních jednání, jejichž cílem je zajistit mezinárodní mír a bezpečnost,
a plně poskytnout své síly pro uskutečnění těchto cílů.[21]
Přitom Smluvní strany budou usilovat o to, aby v dohodě s jinými státy, které
si budou přát spolupracovat v této věci, byla učiněna účinná opatření k
všeobecnému snížení zbrojení a k zákazu atomových a vodíkových zbraní, jakož i
jiných druhů zbraní hromadného ničení.[22]
Čl.3
Smluvní strany budou se
spolu radit o všech důležitých mezinárodních otázkách, které se dotýkají jejich
společných zájmů, vedeny jsouce zájmem upevnění mezinárodního míru a
bezpečnosti. V zájmu zajištění společné obrany a zachování míru a bezpečnosti
budou se Smluvní strany bezodkladně spolu radit v každém případě, kdy podle
mínění kterékoli z nich bude hrozit ozbrojený útok proti jednomu státu nebo
několika státům zúčastněným na Smlouvě.[23]
Čl.4
Dojde-li v Evropě k
ozbrojenému útoku proti jednomu státu nebo několika státům zúčastněným na
Smlouvě se strany kteréhokoli státu nebo skupiny států, každý stát zúčastněný
na Smlouvě na základě práva na individuální nebo kolektivní sebeobranu, v
souhlase s článkem 51 Charty Organizace Spojených národů, poskytne státu nebo
státům, které byly takto napadeny, okamžitou pomoc, individuálně i v dohodě s
ostatními státy zúčastněnými na Smlouvě a to všemi prostředky, které považuje
za nutné, včetně použití ozbrojené síly. Státy zúčastněné na Smlouvě budou se
neprodleně radit o společných opatřeních, která je nutno podniknout pro
obnovení a zachování mezinárodního míru a bezpečnosti. O opatřeních
podniknutých na základě tohoto článku bude zpravena Rada bezpečnosti v souhlase
s ustanoveními Charty Organizace Spojených národů. Tato opatření budou
zastavena, jakmile Rada bezpečnosti učiní opatření nutná k obnovení a zachování
mezinárodního míru a bezpečnosti.[24]
Čl.5
Smluvní strany se
dohodly vytvořit Spojené velení svých ozbrojených sil, které budou podle dohody
mezi stranami vyčleněny pod řízení tohoto velení, jež bude jednat podle
společně stanovených zásad. Smluvní strany učiní také jiná dohodnutá opatření
nutná k upevnění jejich obranyschopnosti tak, aby byla chráněna mírová práce
jejich národů, zaručena nedotknutelnost jejich hranic a území a zajištěna
obrana před možnou agresí.[25]
Čl.6
K provádění touto
Smlouvou stanovených porad mezi státy zúčastněnými na Smlouvě a k projednání
otázek vznikajících při provádění této Smlouvy zřizuje se Politický poradní
výbor, v němž bude každý stát zúčastněný na Smlouvě zastoupen členem vlády nebo
jiným zvlášť jmenovaným zástupcem. Výbor může zřizovat pomocné orgány, které se
ukáží být potřebnými.[26]
Čl.7
Smluvní strany se
zavazují neúčastnit se žádných koalic nebo spojenectví a neuzavírat žádných
dohod, jejichž cíle jsou v rozporu s cíli této Smlouvy. Smluvní strany
prohlašují, že jejich závazky vyplývající z platných mezinárodních smluv nejsou
v rozporu s ustanoveními této Smlouvy.[27]
Čl.8
Smluvní strany
prohlašují, že budou působit v duchu přátelství a spolupráce k dalšímu rozvoji
a upevnění vzájemných hospodářských a kulturních styků[28],
řídíce se zásadou vzájemného respektování nezávislosti a svrchovanosti[29] a
zásadou nevměšování[30] do
vnitřních věcí druhého státu.[31]
Čl.9
Tato Smlouva je
otevřena přístupu dalších států bez ohledu na jejich společenské a státní
zřízení, které vyjádří ochotu svou účastí na této Smlouvě napomáhat sjednotit
úsilí mírumilovných států o zajištění míru a bezpečnosti národů.[32]
Takový přístup vstoupí v platnost se souhlasem států zúčastněných na Smlouvě po
odevzdání listiny o přístupu ke Smlouvě do úschovy vládě Polské lidové
republiky.[33]
Čl.10
Tato Smlouva podléhá
ratifikaci a ratifikační[34]
listiny budou odevzdány do úschovy vládě Polské lidové republiky. Smlouva
vstoupí v platnost dnem, kdy bude odevzdána poslední ratifikační listina. Vláda
Polské lidové republiky zpraví ostatní státy zúčastněné na Smlouvě o odevzdání
každé ratifikační listiny do úschovy.[35]
Čl.11
Tato Smlouva zůstává v
platnosti po dobu dvaceti let.[36] Pro
Smluvní strany, které do roka před uplynutím této lhůty neodevzdají vládě
Polské lidové republiky prohlášení o vypovězení Smlouvy[37],
zůstane Smlouva v platnosti po dobu dalších deseti let. Bude-li v Evropě
vytvořen systém kolektivní bezpečnosti a za tím účelem uzavřena Celoevropská
smlouva o kolektivní bezpečnosti, o což budou Smluvní strany vytrvale usilovat,
pozbude tato Smlouva platnosti dnem, kdy vstoupí v platnost Celoevropská
smlouva.[38]
4.
Diplomaté
- signatáři
Sepsáno ve Varšavě dne
čtrnáctého května 1955 v jednom vyhotovení v jazyce českém, ruském, polském a
německém, při čemž všechna znění mají stejnou platnost. Ověřené opisy této
Smlouvy odevzdá vláda Polské lidové republiky všem ostatním účastníkům Smlouvy.
Na důkaz toho
zplnomocněnci podepsali tuto Smlouvu a přiložili k ní pečeti.
Z
plné moci Prezídia Lidového shromáždění
Albánské
lidové republiky
Mehmet
Shehu
Z
plné moci Prezídia Lidového shromáždění
Bulharské
lidové republiky
Vylko
Červenkov
Z
plné moci Prezídia Maďarské lidové republiky
András
Hegedüs
Z
plné moci prezidenta Německé demokratické republiky
Otto
Grotewohl
Z
plné moci Státní rady Polské lidové republiky
Józef
Cyrankiewicz
Z
plné moci Prezídia Velkého národního shromáždění
Rumunské
lidové republiky
Gheorghe
Gheorghiu-Dej
Z
plné moci Prezídia Nejvyššího sovětu Svazu sovětských socialistických republik
Nikolaj
Alexandrovič Bulganin
Z
plné moci prezidenta Československé republiky
Viliam
Široký
Závěr
Hovoříme-li
o Varšavské smlouvě, musíme ještě v samém závěru zmínit společná
cvičení Varšavské smlouvy, a sice KVARTETO (1963), ŘÍJNOVÁ BOUŘE (1965), VLTAVA
(1966), RODOPY (1967), ŠUMAVA, SEVER a NĚMEN (1968), ODRA-NISA (1969),
BRATRSTVÍ VE ZBRANI (1970), ŠTÍT (1972), DRUŽBA (1974), ŠTÍT (1976), DRUŽBA
(1977), DRUŽBA (1978), NEUTRON (1979), BRATRSTVÍ VE ZBRANI (1980), SOJUZ
(1981), DRUŽBA (1982).[39]
Fakt,
že VS navzdory proklamacím byla ve skutečnosti jen mocenským nástrojem SSSR,
ilustruje i skutečnost, že byla vyzbrojena povětšinou sovětskou technikou a
podřízena moskevskému velení. Hlavními veliteli byli vždy maršálové Sovětského
svazu, bez ohledu na schopnosti ostatních velitelů z členských států VS: I.
S. KONEV (1955-60), A. A. GREČKO (1960-67), I. I. JAKU-BOVSKIJ (1967-76), V. G.
KULIKOV (1977-86), N.V.Ogarkov (1986–1991)); náčelníky štábu byli arm. gen.: A.
I. ANTONOV (1955-62), I. P. BATOV (1962-65), M. I. KAZAKOV (1965-68), S. M.
ŠTEMENKO (1968 až 1976), A. I. GRIBKOV (od 1976).[40]
Náš
svět je naprosto odlišný od toho, který byl stále ještě živý do zhruba poloviny
měsíce listopadu v převratném roce 1989.[41]
V dnešní době je již Varšavská smlouva minulostí. Vzdálenou sice jen sotva
čtvrtstoletí a stále uloženou v živé paměti většiny populace bývalých
členských států, ovšem minulostí naprosto odlišnou od současnosti. Těžko říci,
zda bipolární svět té doby byl bezpečnější, než ten dnešní, kdy nepřítel nemá
jednoznačné obrysy. Jako příklad si můžeme uvést například těsné obchodní styky
Západu s Čínou a Vietnamem a naopak přísná embarga vůči Kubě a Severní
Koreji. Přičemž tyto státy se stále hlásí k socialismu a komunistické
ideologii, byť v různých jejích podobách. Obdobně nejednoznačný ideový
postoj západní svět zaujímá i vůči islámským státům, zde by mohl posloužit jako
příklad postoj vůči Saúdské Arábii, která se řídí tradičním muslimským právem
Šaría a vůči Íránu, který sice totéž práva aplikoval do svého právního systému,
kde ale velmi záleží na postoji zdejších muslimských vůdců ajatolláhů. Nelze
přitom ale ani tvrdit, že by úlohu nepřítele Západu ve smyslu bipolárního vidění
světa zcela převzal islám, nebo světový islamistický terorismus. Zde musím
případné zájemce o tuto problematiku odkázat na práce novináře Petera Partnera
z Observeru a Economistu, či rozhlasové sekce BBC.[42]
Můžeme
jen doufat, že lidstvo překoná své vzájemné spory a nebude žádné paky a
spojenectví potřebovat k tomu, aby se dokázalo shodnout na společném cíli,
kterým nebude jen pouhé vegetativní přežívání, ale též rozvoj kultury, víry,
vědy, filosofie a techniky. Do té doby však budou mít historici a studenti
historie co na práci.
Literatura, Prameny
Literatura:
Pavel BĚLINA a kol.,
Dějiny evropské civilizace II, Praha 2002
Marcello
FLORES, Komunismus, Praha 2008
Vojtěch
MENCL a kol., Křižovatky 20. století - Světlo na bílá místa v nejnovějších
dějinách, Praha 1990
Peter
PARTNER, Bůh válek, Praha 2003
Milan ŠVANKMAJER a
kol., Dějiny Ruska, Praha 1995, s. 367 – 372.
Miroslav
VACEK, Generál studené války, Praha 2004
Markus
WOLF, Šéf špionáže v tajné válce, Praha 2004
Steven J. ZALOGA, SCUD
– řízená střela a odpalovací systémy 1955 – 2005, Praha 2008
On-line zdroje:
[1] Formálně
byl reakcí na zřízení Západoevropské unie a Pařížské dohody umožňující vstup
NSR do NATO. Milan ŠVANKMAJER a kol., Dějiny Ruska, Praha 1995, s. 367 – 372.
[2] O
rozporech mezi ideology se zmiňuje i šéf východoněmecké tajné služby Wolf, viz:
Markus WOLF, Šéf špionáže v tajné válce, Praha 2004, s. 83 – 100, 97.
[3] Smlouva
byla uzavřena na 20 let s automatickým prodloužením o 10 let pro státy, které
ji rok před uplynutím lhůty nevypoví. Albánie se přestala zúčastňovat činnosti
Varšavské smlouvy v roce 1962 a 13. září 1968 ji na protest proti intervenci
armád pěti členských zemí do Československa vypověděla. Intervence se
nezúčastnilo rovněž Rumunsko. Nicolae Ceaușescu, zdejší diktátor, dokonce
nepřipustil cvičení VS na rumunském území. Vojtěch MENCL a kol., Křižovatky 20.
století - Světlo na bílá místa v nejnovějších dějinách, Praha 1990, s.
268.
[4] Členské
státy: Albánská lidová republika - do roku 1968; Bulharská lidová republika;
Československá (socialistická) republika; Maďarská lidová republika; Německá
demokratická republika od roku 1956; Polská lidová republika; Rumunská
socialistická republika; Svaz sovětských socialistických republik. Tamtéž, s.
369.
[6] Nejprve
bylo 25. února 1991 na mimořádné schůzce Politického poradního výboru v
Budapešti rozhodnuto o rozpuštění vojenských struktur Varšavské smlouvy a po
československém návrhu na úplné ukončení platnosti smlouvy došlo
k „rozpouštěcí schůzce“ v Praze.
[7] Věta
odkazuje na zkrachovalé německé velmocenské plány, 1. A 2. sv. války. Podobné
důvody vedly k založení Bruselského paktu a posléze NATO 4. dubna 1949;
pro sovětský blok jsou nejspíše vítanou záminkou k budování systému
vlastní obrany. Ten ovšem obsahoval i hospodářská opatření (vznik RVHP) a
diplomatické úsilí, které vyvrcholilo po Kubánské krizi (v duchu XX. sjezdu
KSSS). Pavel BĚLINA a kol., Dějiny evropské civilizace II, Praha 2002, s. 253.
(dále Dějiny EC)
[8] Myšlen
tzv. Bruselský pakt, v jehož čele stanul roku 1948 polní maršál Bernard
Law Montgomery, 1. vikomt z El Alamejnu. Dějiny EC, s. 253.
[9] NATO,
tj. Severoatlantická aliance (anglicky North Atlantic Treaty Organization –
NATO, francouzsky Organisation du Traité de l’Atlantique Nord – OTAN; doslova
Organizace Severoatlantické smlouvy) je euroatlantický mezinárodní vojenský
pakt. Byl založen 4. dubna 1949 podpisem Severoatlantické smlouvy. Aliance
sídlí v Bruselu v Belgii.
Na svém počátku byla Severoatlantická aliance jen o
trochu více než politické sdružení. Korejská válka ale podnítila členské státy
k vytvoření vojenské struktury pod dohledem dvou amerických velitelů. Slovy
prvního generálního tajemníka Hastingse Ismaye bylo úkolem NATO „udržet Ameriku
v Evropě, Rusko mimo západní Evropu a Německo při zemi.“ V roce 1966 odešla
Francie z vojenských struktur NATO kvůli snaze o udržení si vojenské
nezávislosti na Spojených státech. Kvůli tomu se sídlo přesunulo z Paříže do
Bruselu.
Po pádu Berlínské zdi v roce 1989 se Aliance
angažovala ve válce v Jugoslávii. První vojenské operace NATO v historii
proběhly mezi lety 1992 a 1995 při válce v Bosně a Hercegovině a později v roce
1999 v Jugoslávii. Aliance se snažila zlepšit vztahy s východními státy, což
vyústilo v její rozšíření několika státy bývalé Varšavské smlouvy v letech 1999
a 2004. Článek 5, který tvoří základ Severoatlantické smlouvy, byl poprvé
použit po teroristických útocích 11. září 2001, což znamená, že útok byl
považován za útok proti všem 19 členským státům. Od roku 2003 vede Aliance
činnost Mezinárodních bezpečnostních podpůrných sil v Afghánistánu. Do konce
roku 2011 zajišťovala výcvik nové armády v Iráku, účastní se protipirátských
operací a v roce 2011 vyhlásila bezletovou zónu nad Libyí v souladu s rezolucí
Rady bezpečnosti OSN č. 1973.
16. prosince 2002 byla mezi NATO a Evropskou unií
podepsána dohoda o spolupráci Berlín plus, která mimo jiné umožňuje Evropské
unii využívat prostředky i kapacity NATO. V současnosti je součástí
Severoatlantické aliance 28 členských států, nejnovějšími členy jsou od dubna
2009 Albánie a Chorvatsko.[8] Celkové armádní výdaje všech členů NATO tvoří
přes 70 % celosvětových armádních výdajů. Samotné Spojené státy zodpovídají za
43 % celosvětových výdajů na armádu a Spojené království, Francie, Německo a
Itálie za dalších 15 %. http://cs.wikipedia.org/wiki/Severoatlantick%C3%A1_aliance
[10]
K dispozici on-line například: http://cs.wikipedia.org/wiki/Charta_Spojen%C3%BDch_n%C3%A1rod%C5%AF,
nebo na webu OSN: http://www.osn.cz/dokumenty-osn/
[11] Tato
věta z preambule byla Varšavským paktem několikráte porušena, nejznámější
jsou případy „Maďarského povstání“ (r. 1956), zlikvidovaného vojsky SSSR: http://cs.wikipedia.org/wiki/Ma%C4%8Farsk%C3%A9_povst%C3%A1n%C3%AD a „Pražského jara“ (r. 1968): http://cs.wikipedia.org/wiki/Pra%C5%BEsk%C3%A9_jaro_1968
[12] Mehmet
Ismail Shehu (*10. ledna 1913 - †17. prosince 1981), komunistický premiér
Albánie v letech 1954 až 1981. Nejbližší spolupracovník Envera Hodži,
strůjce rozchodu se SSSR a spojenectví s Maovou Čínou. V roce 1981
však začal kritizovat albánskou politiku Hodžova izolacionismu, což zapříčinilo
jeho pád. Nalezen ve své koupelně v bytě v Tiraně s prostřelenou
hlavou. Oficiálně spáchal sebevraždu z důvodu nervového zhroucení. Jeho
rodina hovoří o vraždě. Po smrti obviněn, že byl agentem jugoslávské tajné
služby, také CIA a KGB. Vymazán z oficiální albánské komunistické
historie. Životopis on-line: http://en.wikipedia.org/wiki/Mehmet_Shehu
[13] Vălko
Velov Červenkov (bulharsky Вълко Велев Червенков; *6. září 1900 - †24.
listopadu 1980) bulharský předseda vlády v letech 1950-1956. Zastánce
sovětského modelu socialismu v Bulharsku, zvaný „Malý Stalin“. Zeť Jiřího
Dimitrova, vůdce bulharských komunistů. Osobní přítel Stalina. Pěstoval kult
osobnosti během svého premiérství. Po Stalinově smrti vytlačen Todorem
Živkovem, sesazen, roku 1962 vyhozen ze strany, po sedmi letech rehabilitován,
ale nikdy už nezískal valný vliv. Životopis on-line: http://en.wikipedia.org/wiki/Valko_Chervenkov
[14] András
Hegedüs (*31. října 1922 - †23. října 1999) byl maďarský komunistický politik,
který působil jako předseda rady ministrů od roku 1955 do roku 1956. Hegedüs
uprchl do Sovětského svazu dne 28. října, pátý den Maďarské revoluce roku 1956.
Hegedüs se vrátil do Maďarska v roce 1958 a učil sociologii. Životopis on-line:
http://en.wikipedia.org/wiki/Andr%C3%A1s_Heged%C3%BCs
[15] Otto
Grotewohl (*11. března 1894 - †23. září 1964) byl německý politik a první
předseda vlády Německé demokratické republice od roku 1949 až do své smrti v
roce 1964. Životopis on-line: http://en.wikipedia.org/wiki/Otto_Grotewohl
[16] Józef
Cyrankiewicz (*23. dubna 1911 - †20. ledna 1989) byl polský komunistický
politik, jeden z klíčových představitelů socialistického režimu v Polsku po
druhé světové válce. V letech 1970-1972 byl předsedou Státní rady (obdoba
prezidenta). V letech 1947-1952 a 1954-1970 předsedou rady ministrů
(premiérem).
Po německé okupaci Polska byl v letech 1941-1945
vězněn v koncentračním táboře Osvětim. Původně byl člen Polské socialistické
strany (Polska Partia Socjalistyczna), v letech 1945-1948 byl jejím generálním
tajemníkem. PPS a Polská dělnická strana (Polska Partia Robotnicza) vytvořily
roku 1948 Polskou sjednocenou dělnickou stranu (Polska Zjednoczona Partia
Robotnicza), která byla v éře komunistického režimu hegemonní politickou silou.
Cyrankiewicz byl jedním z hlavních strůjců sjednocení, a byl pak členem ústředního
výboru PSDS v letech 1948-1971. On-line (pouze zmínka v rozsahu poznámky):
http://cs.wikipedia.org/wiki/J%C3%B3zef_Cyrankiewicz
[17] Gheorghe
Gheorghiu-Dej (*8. listopadu 1901 - †19. března 1965, Bukurešť) byl rumunský
politik, prezident (předseda dočasného prezídia Rumunské lidové republiky,
předseda Státního sovětu Rumunska) v letech 1961-1965 a druhý premiér (předseda
Rady ministrů) socialistického Rumunska v období od 2. června 1952 do 2. října
1955. Navzdory měnícím se státním funkcím byl rozhodující osobností rumunské
politiky v celém období 1947-1965, neboť v této době zastával pozici
generálního tajemníka Komunistické strany Rumunska (přesněji v období
1944-1954, 1955-1965), která byla od roku 1947 v zemi hegemonní silou.
Životopis on-line: http://cs.wikipedia.org/wiki/Gheorghe_Gheorghiu-Dej
[18] Nikolaj
Alexandrovič Bulganin (rusky Николай Александрович Булганин, *30. března 1895 –
†24. února 1975) byl prominentní sovětský politik, který působil jako ministr
obrany (1953–1955) a předseda rady ministrů SSSR (1955–1958). Šlo o velkého
spojence Nikity Chruščova a jeho programu reforem a destalinizace. Společně s
Chruščovem cestoval do Indie, Jugoslávie a Spojeného království, kde byli oba
známi v tisku jako "B a K". Roku 1957 však začal, ovlivněn
konzervativní skupinou vedenou Vjačeslavem Molotovem, sdílet pochyby o
Chruščovově reformní politice. Když byli konzervativci poraženi a odstraněni,
nutil jej Chruščov, aby podal rezignaci na všechny politické funkce. Byl sice
jmenován předsedou sovětské státní banky, ale v roce 1958 ho odstranili z
Ústředního výboru KSSS a připravili o titul maršála. Byl poslán do Stavropolu
jako předseda regionální ekonomické rady a v únoru 1960 odešel do penze.
Nositel Leninova řádu, Řádu rudého praporu a Řádu rudé hvězdy. Za občanské
války příslušník ČEKA. Životopis on-line: http://cs.wikipedia.org/wiki/Nikolaj_Alexandrovi%C4%8D_Bulganin
[19] Viliam
Široký (*31. května 1902 Bratislava – †6. října 1971 Praha) byl slovenský a
československý politik komunistické strany, v letech 1953–1963 předseda
československé vlády. Představitel centralistického a dogmatického křídla
slovenské politiky 50. let. Vlastizrádce: špion ve prospěch SSSR, pracoval pro
NKVD. Až 19. září 1963 byl jako předseda vlády nucen podat demisi a o den
později ztratil také členství v předsednictvu ÚV KSČ. Po odchodu z vládních a
stranických postů byl poslán do penze, a sice za svůj podíl na politických
procesech v 50. letech. O pět let později, v době rozbíhajícího se
pražského jara, přerušil ÚV KSČ na přelomu května a června 1968 Širokému
dokonce i členství ve straně. Členství v KSČ mu bylo navráceno až těsně před
smrtí v roce 1971 jeho „velkorysým“ triumfujícím soupeřem Husákem. Životopis
on-line: http://cs.wikipedia.org/wiki/Viliam_%C5%A0irok%C3%BD
[20] Vojska
Varšavské smlouvy nikdy nevedla žádnou válku v Evropě, ani jinde ve světě,
válku vedl výhradně SSSR, např. v Afghánistánu.
[21] Tzn.,
že budou vystupovat jako jednotná vojenská síla se stejnými cíli. Proto
zorganizovaly 18 společných cvičení, samotná VS měla ve zbrani celkem 3 573 100
mužů, SSSR pak na svém vojenském vrcholu v roce 1982 celkem 5 milionů
mužů. Marcello FLORES, Komunismus, Praha 2008, s. 156.
[22] Je
pravdou, že vyjednavači několikrát usedli k jednacímu stolu a vznikly
smlouvy omezující jaderné zbraně SALT I a SALT II, INF, o jejichž naplňování
lze však do jisté míry pochybovat. Prokop Tomek z VHÚ Praha uvádí, že „V Československu začalo budování jednotek s
taktickými a operačně taktickými raketovými střelami země-země počátkem
šedesátých let. Dodávky moderních sovětských zbraní souvisely s přípravou
válečných plánů Varšavské smlouvy, či spíše sovětského velení, v nichž hrál
významnou roli československý front. (…) V operačním nasazení měl
československý front použít 131 jaderných raketových střel a atomových
bomb.“ Taktické raketové střely jsou
určeny pro údery konvenčními i jadernými hlavicemi na cíle do vzdálenosti
30–100 km, operačně taktické raketové střely jsou koncipovány pro údery
jadernými hlavicemi na vzdálenost od 100 do 1000 km. Oba druhy raket tvořili
výzbroj ČSLA a dalších armád VS. Podle Tomka první raketové brigády vznikaly v
Hranicích na Moravě od roku 1961 a byly vyzbrojeny operačně taktickými
raketovými střelami R–11M, které nahradila verze R-17M, v kódu NATO označené
SCUD. Sovětský svaz různé verze také vyvážel do mnoha zemí. In: http://www.vhu.cz/rakety-ktere-mirily-na-zapad-o-nejutajovanejsi-slozce-csla-vznikla-studie-ktera-mnohe-odhaluje/
; o raketách SCUD též: Steven J. ZALOGA, SCUD – řízená střela a odpalovací
systémy 1955 – 2005, Praha 2008.
[23] Tímto
takzvaným poradním orgánem byl „vrchní výbor politruků“, tedy Politický poradní
výbor, viz dále.
[24]
V podstatě umožňuje nasazení společných vojsk v případě přímého útoku
na členský stát, s tím, že o užití síly a postoji paktu bude informována
RB OSN.
[25] Spojené
velení Varšavské smlouvy uskutečňovalo rozhodnutí politického poradního výboru
v otázkách obrany, řídilo ozbrojené síly jednotlivými členskými státy vyčleněné
k společné obraně. Zajišťovalo běžná opatření nutná k bezpečnosti členských
států. Pro běžnou agendu spojeného velení je u hlavního velitele spojených
ozbrojených sil vytvořen štáb spojeného velení, v němž pracovali stálí
představitelé generálních štábů armád účastnických zemí. Sídlo náčelníka štábu
bylo v Moskvě. In: http://www.csla.cz/armada/vs/varsavskasmlouva.htm;
Miroslav VACEK, Generál studené války, Praha 2004.
[26]
Politický poradní výbor konzultoval mezinárodní problémy týkající se společných
zájmů členských států VS. Jeho pomocnými orgány byly komise a spojený
sekretariát. Stálá komise vypracovávala doporučení k jednání o zahraničně
politických otázkách, spojený sekretariát měl na starosti běžnou agendu mezi
jednotlivými zasedáními politického poradního výboru. Na jeho zasedání v
Budapešti v roce 1969 bylo například rozhodnuto o vytvoření výboru ministrů
obrany členských států Varšavské smlouvy, byla přijata nová ustanovení o
spojených ozbrojených silách a spojeném velení atd. In: http://www.csla.cz/armada/vs/varsavskasmlouva.htm;
Miroslav VACEK, Generál studené války, Praha 2004. Dějiny EC, s. 277.
[27] Tento
článek v podstatě neumožňoval kromě „kapitalistického a imperialistického
Západu“ ani spojenectví s Jugoslávií a Čínou, jelikož se odmítli podřídit
diktátu SSSR a tím pádem měli jiné cíle, než SSSR a členské státy VS. Marcello
FLORES, Komunismus, Praha 2008, s. 115. Dějiny EC, s. 239 – 245, 260 – 261.
[28] Lze
říci, že dalším mocensko – ekonomickým nástrojem, užívaným SSSR vedle VS bylo i
RVHP, neboli Rada vzájemné hospodářské pomoci (rusky: СЭВ, Совет Экономической
Взаимопомощи, Sovět ekonomičeskoj vzaimopomošči, anglicky: Comecon, The Council
for Mutual Economic Assistance) byla obchodní organizace sdružující v době
studené války socialistické státy sovětského bloku. V podstatě se jednalo o
mocenský nástroj pro centrální ovládání ekonomiky socialistických států
Sovětským svazem, o sovětský protipól Marshallova plánu a později EHS.
Zakládajícími členy RVHP byly 5. ledna 1949 Bulharsko, Československo,
Maďarsko, Polsko, Rumunsko a Sovětský svaz. Později přistoupily Albánie (1949),
NDR (1950), Mongolsko (1962), Kuba (1972) a Vietnam (1978). Albánie (pod
čínským vlivem) roku 1961 od účasti na činnosti RVHP upustila a v roce 1987
vystoupila úplně. Naproti tomu přidruženým státem RVHP byla od roku 1964
Jugoslávie. S RVHP částečně spolupracovaly nebo měly status pozorovatele i
některé nesocialistické či rozvojové země (Finsko, Irák, Mexiko, Nikaragua,
Etiopie, Laos, Jižní Jemen aj.). RVHP, mající na sklonku komunistické éry deset
členských států, byla rozpuštěna ve stejném roce jako VS: 28. června 1991.
Sídlo RVHP bylo vždy v Moskvě. Moderní budova RVHP (rusky: здание СЭВ, zdanije
sev), 30poschoďová výšková stavba v ulici Nový Arbat 36, vybudovaná v letech
1963 až 1970, má tvar otevřené knihy. V současnosti v budově sídlí magistrát
města Moskvy. http://cs.wikipedia.org/wiki/Rada_vz%C3%A1jemn%C3%A9_hospod%C3%A1%C5%99sk%C3%A9_pomoci
[29] Za
evidentní porušení tohoto článku lze považovat vstup vojsk Varšavské smlouvy na
území Československa 21. srpna 1968. I to byl jeden z důvodů, proč vznikl
tzv. zvací dopis. Na druhou stranu byl text vykládán tak, že v případě
ohrožení socialismu je dle něj povinností smluvních stran zasáhnout na území
jiného členského státu, což je ve skutečnosti i v rozporu s textem VS
hned prvního článku. Marcello FLORES, Komunismus, Praha 2008, s. 144 – 147.
[30] Obdobný
zásah připravovala vojska VS v Polsku v roce 1981. Dějiny EC, s. 277. Vojtěch
MENCL a kol., Křižovatky 20. století - Světlo na bílá místa v nejnovějších
dějinách, Praha 1990, s. 269.
[31] NDR se
vojenského vpádu v podstatě neúčastnila, kromě technických pozorovatelů, šlo
o jisté formální obtíže, kdy smlouva reagovala na znovuvyzbrojení Německa,
zároveň panovali jisté obavy propagandistického charakteru, odkazující na
nacistickou okupaci, kterou měli v ČSSR ještě v živé paměti. K účasti
NDR např. Markus WOLF, Šéf špionáže v tajné válce, Praha 2004, s. 167 –
178.
[32] Zcela
nerealistická proklamace formálního charakteru: 1) následkem vstupu by pro
tento stát logicky byla rozsáhlá komunistická diverze ve prospěch SSSR
v duchu „Brežněvovy doktríny“. 2) Má dodat zdání otevřenosti, legálnosti a
mírumilovnosti paktu. Marcello FLORES, Komunismus, Praha 2008, s. 146.
[33]
Originál smlouvy byl uložen v Polsku, naproti tomu originál protokolu a
ratifikační listiny, ukončující činnost paktu jsou uloženy v Československu,
přičemž vláda ČR (ČSFR) informovala ostatní strany, které protokol podepsaly, o
uložení každé ratifikační listiny. Protokol, jímž se ukončuje činnost Varšavské
smlouvy, je v české verzi i s podpisy představitelů všech šesti států pouze
čtyřstránkový.
[34]
Ratifikace byla do jisté míry jen formalita, ovšem je třeba pamatovat na odchod
Albánie z paktu. Ta se od roku 1962 přestala zúčastňovat činnosti
Varšavské smlouvy a 13. září 1968 smlouvu vypověděla, oficiálně kvůli událostem
ze srpna 1968.
[35] Viz
předchozí poznámka č. 31.
[36]
Prodloužena byla v květnu 1985, tedy již po nástupu Gorbačova k moci, o dalších
20 let, zanikla mnohem dříve. Ostatně, jak už bylo řečeno v úvodu, po
rozpadu sovětského impéria a zániku NDR zanikl smysl, právnost i opodstatnění
její existence. Příslušný rozpouštěcí protokol podepsali zástupci vlád šesti
zbývajících členů paktu 1. července 1991 v Praze v Černínském paláci.
[37] Viz
poznámka č. 31.
[38] Vývoj
Evropy po pádu komunismu v podstatě naplnil tento článek bezezbytku,
ačkoliv zcela jinak, než to tvůrci VS očekávali. Součástí EU a struktur NATO
jsou dnes bývalé státy komunistického bloku a dokonce i bývalé členské státy
SSSR jako Estonsko, Litva a Lotyšsko. Dějiny EC, s. 286 – 296.
[39] Mírové
počty osob v ozbrojených silách členských států Bulharská lidová republika –
117 500; Maďarská lidová republika – 106 800; Německá demokratická republika – 173 100;
Polská lidová republika – 347 000
Rumunská socialistická republika – 171 000; Sovětský
svaz – 2 458 000; Československá socialistická republika – 199 700; Celkem
– 3 573 100. In: http://www.csla.cz/armada/vs/varsavskasmlouva.htm;
Miroslav VACEK, Generál studené války, Praha 2004.
[40] Tamtéž
jako poznámka číslo 39.
[41] Marcello
FLORES, Komunismus, Praha 2008, s. 172 – 185. Dějiny EC, s. 293 – 301.
[42] Např.
Peter PARTNER, Bůh válek, Praha 2003.
 |
| Fotografie ze sjezdu vůdců států Varšavské smlouvy v roce 1987, zleva: Gustáv Husák, Todor Živkov, Erich Honecker, Michail Sergejevič Gorbačov, Nicolae Ceauşescu, Wojciech Jaruzelski, a János Kádár. Foto: Raine Mittelstädt/Deutsche Bundesarchiv/Wikipedia |
Žádné komentáře:
Okomentovat