Vztahy Čechů a Němců v Ústí nad Labem

Obsah
I. Úvod – Rok 1848 v Ústí nad Labem
II. Nacionální spory mezi Čechy a Němci
II.a Národní garda v Ústí
II.b První potyčka mezi Němci a Čechy
II.c Liberalismus vs. nacionalismus
II.d Německý sjezd na Větruši
II.e Lokální patriotismus
II.f – Skrytý nacionalismus
II. g – Pád Wolfruma, pád liberalismu
II.h – Spolkový život
II. i – České přistěhovalectví
II. j – Dvojí úřední jazyk
II. k – Formálnost německého nacionalismu
II. l – Josef II.
II.m – Čeština úředně
II. n – Okresní soudce a čeština
II.o – Sokolové ústečtí
II. p – Strach z odchodu
II.r – Všeněmci
III. Závěr
IV. Literatura a prameny


I. Úvod – Rok 1848 v Ústí nad Labem
Prvním větším mezníkem se v nacionálních sporech na Ústecku stal rok 1848. Myšlení obyvatel města se před tímto rokem dá výstižně charakterizovat slovy ze vzpomínek Carla Georga Wolfruma:
„O jakýchkoli politických názorech nebylo ani slechu. Došlo-li ve světě k čemukoli, probíralo se háklivé téma šeptem ve stručných poznámkách. Celkově se však věřilo, že se koneckonců v Rakousku přece jen žije o něco lépe, než například v Německu.“
Francouzská únorová revoluce 1848 se přenesla do dalších zemí Evropy, tedy i do habsburské monarchie. Měšťané se začali politicky angažovat za obecnou liberalizaci života. Byl kritizován kníže Metternich. Konstituce, svoboda tisku, národní gardy a podobně se pomalu dostali ať tak či onak do slovníku všech vrstev. Lidé též prosazovali osobnější zájmy, ať již to bylo zavedení přívozu na Labi, nebo nižší ceny piva.

II. Nacionální spory mezi Čechy a Němci
II.a Národní garda v Ústí
V dubnu Ústečané založili národní gardu. Důstojníky byli zvoleni Wilhelm Klepsch, Emanuel Homolka, Vincenz Klepsch, Anton Strohschneider, Florian Nitsche, Adolf Hüber, Wenzel Werner, Carl Mennert. Starosti od počátku vyvolávalo vyzbrojení gardy, jehož cena vyšplhala do astronomické výše. Konečně se v červenci díky jisté podpoře magistrátu podařilo tuto záležitost z části napravit. Garda si mohla opatřit na padesát pušek. Později byl za velkého jásotu obyvatel vysvěcen gardový prapor s vyobrazením zemského patrona sv. Václava a městským znakem. Během revolučního roku narůstalo nacionální cítění českých i německých obyvatel. Společná touha po liberalizaci poměrů se nakonec transformovala nejprve v národnostní nepochopení, jež v následujících desetiletích přerostlo v nacionální nesnášenlivost, která dodnes zcela nevymizela.

II.b První potyčka mezi Němci a Čechy
První národnostní potyčka rozbouřila Ústí již během masopustu 1848. To měl údajně českým dělníkům ze stavby železnice jejich předák slíbit peněžní odměnu, když napadnou německé účastníky masopustního průvodu. Svou roli tu ovšem pravděpodobně sehrál i sociální podtext. Nicméně, německá vlastivěda i Carl Georg Wolfrum událost jednoznačně interpretují jako nacionální.

II.c Liberalismus vs. nacionalismus
Myšlení Ústečanů nacionálně hodně ovlivňovali němečtí studenti, projíždějící do Vídně a zpět do Saska či Pruska. Valná část německého obyvatelstva však v předrevoluční monarchii preferovala liberalismus před národnostní otázkou. Tomuto smýšlení ale v Ústí udělal konec Německý spolek z Teplic, jenž zorganizoval 18. června na Větruši velkou schůzi. Počet jeho účastníků tehdy odhadnuli až na pět tisíc.

II.d Německý sjezd na Větruši
Přítomni byli i někteří význačnější političtí představitelé, např. dr. Göschen, předseda německého spolku v Lipsku, nebo profesor dr. Heinrich Wuttke. Oba mimo jiné hovořili o posílení německého vědomí ve velkoněmeckém duchu. Další významný Sas, Marschall von Biberstein z Drážďan, pozdvihl jednu z velkoněmeckých vlajek se slovy: „Tuto vlajku vám přinesli Sasové, noste ji na památku této slavnosti sbratření.“
Během schůze přišla zpráva o porážce povstání v Praze a zatčení Petra Fastera a barona Franze Villaniho. Dr. Göschen obratem navrhl zaslání oslavného dopisu knížeti gen. Windischgrätzovi. Na setkání Němců potom 28. června 1848 reagoval prof. J. A. Helfert v Prohlášení k ústeckým mužům, otištěném v Prager Zeitung, kdy varoval před snahami připojit severní Čechy k Sasku.

II.e Lokální patriotismus
Velká část německých obyvatel v Ústí nad Labem naštěstí měla lokálně patriotické pohnutky, spojené se zemským vlastenectvím. S rokem 1849 pak došlo ve městě k postupné rezignaci na politickou aktivitu. Tehdy ještě bylo oslaveno výročí konstituce a vzpomenuto na oběti vídeňské revoluce. Následujícího roku vstoupila v platnost nová správní reforma, roku 1851 byla ukončena činnost národních gard. Výzbroj ústecké, čítající 1 prapor, 61 pušek, 70 bajonetů a 4 bubny musela být odevzdána úřadům.

II.f – Skrytý nacionalismus
Nacionální faktor pak načas zůstal v letargii díky vnitropolitické situaci – neoabsolutismus v monarchii i hospodářskému rozmachu města. V druhé polovině 19. století se však znovu probudil k životu. Přispěla k tomu porážka v Itálii, hrozící státní bankrot, pád Bachova neoabsolutismu i liberálnější kroky vlády.
Vzhledem k polovičatosti politického vývoje ale začalo zvedat národnostní vření. Česká strana prosazovala, byť umírněně, své emancipační požadavky, a tak definitivně zmizela představa Čechů jako součásti německého národa.

II. g – Pád Wolfruma, pád liberalismu
Válka s Francií a sjednocení Německa pod Pruskem zpočátku vyvolalo zdrženlivé komentáře. Ve svém Aussiger Anzeigeru se takto vyslovil i sám Carl Georg Wolfrum. Krátce poté však myšlení části německých občanů směřovalo nacionálnímu cítění. Což ovšem vedlo nakonec k odporu proti Wolfrumovi coby představiteli původně pružné liberální ústavní strany, v té době ovšem spíš neschopné reagovat na vzniklou situaci.
Ve městě po roce 1870 vznikl stejně jako jinde mladoněmecký okruh. Do čeal se mu postavili Dr. Karl Pickert a Dr. Alfred Knoll, kteří vůči Wolfrumovi zformovali opozici. Pickerta navíc roku 1870 zvolili do říšské rady, kde od roku 1867 zasedal Wolfrum. O rok později Mladoněmci vytvořili vlastní parlamentní tzv. pokrokový klub a Knoll začal národ stavět nad ústavu.
Vzrůst nacionalismu a antisemitských názorů vybičoval krach na burze roku 1873 a hospodářská krize. Tento vývoj nakonec Wolfruma z politiky vytlačil a v roce 1878 neuspěl ve volbách.

II.h – Spolkový život
Na profilování německého, ale i českého národního povědomí měl od šedesátých let 19. století spolkový život. V Ústí pak už roku 1881 vznikla první mužská organizace. Tělocvičné spolky se ovšem věnovaly i další činnosti. Roku 1861 mimo jiné vyhlásily sbírku na ústecký pomník zakladatele Turnvereinu Ludwiga Jahna.

II. i – České přistěhovalectví
V tomto období rostlo české přistěhovalectví do města. Díky tomu v roce 1874 vznikla Česká vzdělávací beseda, od roku 1876 už jen Česká beseda. Od ní se odštěpil spolek Netopýr. Stejně tak od roku 1878 pracoval čtenářský spolek Rovnost. Aktivita všech těchto spolků neustále vzrůstala, za vrchol jejich práce lze považovat založení menšinové české školy v Krásném Březně v roce 1897, obdobný pokus v Předlicích ovšem selhal. Další česká škola existovala v Chabařovicích.

II. j – Dvojí úřední jazyk
Od sedmdesátých let Ústí zachvátili všechny konflikty, jež s sebou přinášel v letech následujících boj o dvojí úřední jazyk. Ztroskotal především na požadavcích Čechů, neboť jejich uvedení do života by v podstatě znamenalo rakousko-české vyrovnání, v té době nemyslitelné, jakkoli si habsburská monarchie uvědomovala své mnohonárodnostní složení.

II. k – Formálnost německého nacionalismu
Německý nacionalismus se navenek projevoval velice formálně. Nacionalisté nosili jednak německé barvy, tedy černo-červeno-zlatou, takto orámovaný občas vycházel dokonce i Aussiger Anzeiger, jednak chrpy v klopě, což byla oblíbená květina německého císaře. Zdejší Němci též nekriticky obdivovali kancléře Bismarcka. Německo ale mělo pro národnostní třenice Rakouska-Uherska pramálo pochopení, a tak sympatie k němu poněkud opadly, ne však úplně. Dlužno dodat, že úřady mocnářství na podobné aktivity shlížely s velkou nelibostí.

II. l – Josef II.
Symbolem němectví se pro mnohé Ústecké Němce stal císař Josef II. Příčinou toho byla dezinterpretace jeho snah prosazovat němčinu. Šlo mu totiž spíš o centralismus, nikoli o byrokratismus, či nacionalismus. Josefské hnutí započalo v polovině sedmdesátých let, vrcholilo v letech osmdesátých a zcela ztratilo svůj význam v letech devadesátých.
V roce 1885 pak zdejší Němci postavili císaři pomník. Slavnost k této příležitosti zorganizovanou ovšem nehodnotili lichotivě jak Češi, tak moc úřední.

II.m – Čeština úředně
Když Eduard hrabě Taafe, jenž se roku 1879 stal ministerským předsedou, podpořil Čechy, aby je získal pro věc mocnářství a souhlasil s vydáním Stremayrových jazykových nařízení z roku 1880, jež podstatněji posílila český jazyk jako úřední řeč, ostrý německý nesouhlas na sebe nedal dlouho čekat.
Proti nařízení se zvedly protesty od obecního výboru, okresního zastupitelstva a o svatodušních svátcích máme doloženu i protestní demonstraci.
Protesty v celé zemi gradovaly v pouličních bitkách. Vyvrcholily 29. června 1881 bitkou v pražské chuchelské zahradní restauraci. Ústecký tisk pak přinesl informaci, že mezi poraněnými německými studenty se ocitl Heinrich Lumpe, pozdější zakladatel ptačího Lumpeparku, budoucí ústecké zoo. Při rvačce dostal ránu kamenem do hlavy.
Noviny pak také popisovali rvačku v zahradní restauraci v Dolních Zálezlech. Hosté se servali o dívku, ale Češi i Němci ji interpretovali jako potyčku s nacionálním podtextem.
Jako další příklad nepokojů lze jmenovat zdevastování České besedy německými turnery v roce 1888 a roku 1889 její úřední uzavření.

II. n – Okresní soudce a čeština
Je ovšem pravda, že do úřadů v některých případech byli dosazování čeští úředníci pro svou znalost obou jazyků, například r. 1882 okresní soudce.
I v následujícím desetiletí pokračoval a vrcholil v národnostní problematice spor o jazyky. Národnostní boje navíc doprovázely i sociální konflikty.
Roku 1895, dvě léta po pádu Taafeho vlády se stal předsedou vlády hrabě Kazimír Badeni. Pokusil se vyřešit českou problematiku jazykovými zákony, které měly povolit i tzv. vnitřní úřadování v češtině. To ovšem vzbudilo u Němců doslova protičeskou hysterii. Český nacionalismus jim oplácel neméně ostře a nekulturně.
Další nárůst českého obyvatelstva v Ústí přivodil situaci, kdy národnostní bitky patřily ke každodennímu životu.
Putovní shromáždění Vereinu für die Geschichte der Deutschen in Böhmen vyvrcholilo nacionalistickými vášněmi 18. května roku 1896 při slavnosti u pomníku Josefa II. V srpnu téhož roku, zprvu z moci úřední zakázaný, obdobně hystericky vyvrcholil i sjezd Sokola.

II.o – Sokolové ústečtí
Tělocvičná jednota Sokol v Ústí vznikla 14. října 1894 v sále bývalého Steinova hotelu v dnešní Revoluční ulici. Prvním jeho starostou F. Pavlásek, jeho náměstkem F. Motyčka, náčelníkem H. Bališ, jednatelem F. Bukovský a pokladníkem K. Stein. Členy Sokola se ponejvíce stávali čeští dělníci a řemeslníci. V březnu 1895 připravili první domácí cvičení a 12. května téhož roku složili všesokolský slib. Ústecký Sokol však patřil k poměrně slabé organizaci, členskou základnu čítalo asi 20 mužů, k nimž se přidalo pár žen. Za první světové války činnost Sokola zakázaly úřady, nařízení padlo až roku 1918.

II. p – Strach z odchodu
Badeniho jazyková nařízení městská rada takřka okamžitě komentovala rezolucí. Aussiger Anzeiger i Elbezeitung pak po celou dobu přinášely obšírné články o této tematice. Městský radní, lékař a vlastivědec Alexander Marian vyslovil dokonce obavy, že by kvůli prosazení zákonů museli Němeci nakonec zcela opustit zemi, aby si našli novou existenci. Naionalismu podlehla i místní sociální demokracie. Svědčí o tom jejich účast na mnohatisícové demonstraci německého obyvatelstva v neděli 28. Listopadu 1895. Jejich zástupce Franz Beutel ale o zákonu hovořil jako o porušování principu lidské svobody, nikoli o principu nacionálním (sociální demokraté se jinak na české i německé straně při různých příležitostech snažili o sblížení obou národů) a apeloval na buržoazní strany, aby dělnictvo nepodvedly a nezpůsobily tak revoluci. Když se večer rozšířila zpráva o Badeniho demisi, město oslavovalo.

II.r – Všeněmci
Když ve volbách na přelomu let 1900/1901 získala velké množství mandátů strana Všeněmecké sjednocení poslanců, stal se Georg von Schönerer, autor hesla „Los von Österreich (Pryč od Rakouska)“ z roku 1878, hegemonem německého nacionalismu a navíc ještě apoštolem antisemitismu.
Tiskovým orgánem této strany se na Ústecku stal Aussig-Karbitzer Volkszeitung. Ústí samo díky pružné nacionální politice starosty Ohnsorga naštěstí zůstalo bezprostřednímu vlivu Všeněmců ušetřeno.

III. Závěr
Ústí jako převážně německé město většinou reagovalo v souladu s náladami a cíli německého obyvatelstva a jeho představitelů v celostátním měřítku. Přesto však nutno podotknout, že část obyvatelstva nejspíš zůstala k nacionálním vášním lhostejná. Vzájemné sblížení zčásti hledali třeba sociální demokraté, ale i někteří podnikatelé si uvědomovali i bez jazykových nařízení potřebu znalosti českého jazyka i fakt, že nacionalismus je ve skutečnosti vážnou překážkou k podnikání a obchodu. Události však nabraly svůj spád bez ohledu na rozum.
Nacionalismus a národnostní třenice nabrali na skutečné síle po první světové válce, přičemž vyvrcholily před druhou světovou válkou na straně německé odtržením Sudet a po druhé světové válce na straně české odsunem Němců do Německa.

IV. Literatura
Vladimír Kaiser a kol., Dějiny města Ústí nad Labem, Ústí nad Labem 2005, on-line: http://www.usti-nl.cz/dejiny/19stol/ul-5-12.htm; http://www.usti-nl.cz/dejiny/19stol/ul-5-13.htm; http://www.usti-nl.cz/dejiny/19stol/ul-5-15.htm; http://www.usti-nl.cz/dejiny/19stol/ul-5-16.htm; http://www.usti-nl.cz/dejiny/19stol/ul-5-17.htm; http://www.usti-nl.cz/dejiny/19stol/ul-5-18.htm.
Hans Peter Hye, Spolky - fenomén "dlouhého" 19. století, in: Německý spolkový život v Čechách 1848-1918, katalog k výstavě, Ústí n. L 1994, s. 7n.
Týž, Bürgerlichkeit im Spiegel des Vereinswesens am Beispiel der nordböhmischen Stadt Aussig (Ústí n L.)
Václav Houfek, Vladimír Kaiser, Spolkový život na Ústecku v letech 1848-1938, in: Německý spolkový život s. 1n.

Nejvýznamnější prameny práva městského

O B S A H

Úvod
1.       Prameny městského práva v našich dějinách

1.1.   Na počátku

1.2.   Bez práv není města

1.3.   V zemích českých

1.4.   Právní okruhy

1.5.   Kodifikace na prahu novověku

2.      Nejdůležitější prameny městského práva

2.1.   Výsady Soběslavovy

2.2.   Práwa sazská

2.3.   Koldínův zákoník
Závěr
Prameny, Literatura

Úvod

Městské právo v českých zemích je tematika široká a poskytuje řadu námětů k vědeckému bádání. Své počátky na našem území má už v raném středověku, jeho zárodky můžeme vypozorovat už ve výsadách pro obchodní osady, důležitými prameny pro městská práva jsou i zakládací listiny, či privilegia, udělaná městu jeho zakladatelem. Své právní zvyklosti si sebou přinesli i kolonisté, ponejvíce z německých zemí ve 13. století. Vznikají tak četné recepce německého práva, ovlivněné právem římským i zvykovým. Městské právo si města nechala zapsat v městských knihách, zejména v knihách statut a knihách soudních. Mezi významné právní knihy patří Kniha písaře Jana, Otakarova práva, Míšeňské knihy, magdeburské wikpildní knihy, kodex Václava z Jihlavy, Stručné poučení právní, Donát a další.

Ve své práci se ovšem nebudu věnovat vývoji právních norem jako takových, či jejich zvláštnostem. Nebude ani katalogem všech právních pramenů. Avšak, jak už sám název práce napovídá, věnovat se bude nejvýznamnějším pramenům, vedoucím k rámcovému poznání městských práv od středověku do počátku 19. století.

K vymezení pojmu „pramen práva“ je třeba říci, že pro účely této práce jím jsou nejen samotné právní kodexy, nebo knihy popisující soudní praxi (Koldínův zákoník, brněnský Schöffenbuch, Sachsenspiegel, Schwabenspiegel), ale i soukromé spisy, které neměly sice žádnou oficiální právní váhu, ale na druhou stranu velmi dobře sloužily jako svého druhu příručka městského práva (Brikcího z Licska Práva městská).

První kapitola přiblíží různé zdroje městských práv a jejich proměny, kapitola druhá pak prameny samotné. Konkrétně pak Soběslavova privilegia pro pražské Němce, respektive jeho opis ze 14. století, dále rukopisné Práwo sazské z 15. století, sepsané v Litoměřicích, které nejlépe dokumentuje principy magdeburského práva a samozřejmě Koldínův zákoník, coby nejdůležitější právní pramen z prahu novověku. Tyto dokumenty dle mého názoru dostatečně ilustrují městské právo v různých dobách, od jeho počátků k jeho v podstatě finální podobě.

Jistě také nebude od věci, když tato práce krátce přiblíží i některé autory významných pramenů v pasážích, popisujících dobu a okolnosti jejich vzniku. V neposlední řadě vysvětlí, proč ve stejné době a na stejném území používala města různé právní normy, nebo jaké těžkosti provázely obecné zavádění nových právních norem na prahu novověku. 

Závěr práce pak předkládá shrnutí, zmiňuje badatele na poli historie práva, a naznačí směry, jimiž by se mohl výzkum v budoucnu ubírat.

1.       Prameny městského práva v našich dějinách

Městské právo vymezuje soubor předpisů, jež upravují vztah středověkých měst vůči jejich zakladateli, případně momentálním „vlastníkům“, obecně zvaným vrchnost. Tou mohl být panovník, aristokracie, církev, případně i jiné město, na Ústecku takto Litoměřice vlastnily Chabařovice.[1] Zároveň tyto předpisy upravovaly i vzájemné vztahy městských obyvatel a obyvatel žijících na předměstí, či v městem vlastněných vsích, aniž by ale obyvatelé získali postavení měšťanů (tzv. mílové právo). Městský zákoník upravoval správní zřízení, rozsah osobních svobod obyvatel, či procesní a trestní pravomoc městského soudu.

K hlavnímu znaku středověkého práva obecně patří právo na městský soud (ius iudicii), zaručující dodržování všech ostatních práv a svobod. Obvykle k souboru městského práva patřilo také právo trhové, ačkoliv to ne vždy bývalo jednoznačně spojeno s městským statusem, jelikož právo na nekrálovský trh (ius fori, ius forense) od 12. století získávala i další místa, zvané trhové osady (villae forenses). Plnoprávní měšťané získávali právo (ius civile), jež je činilo plnoprávnými obyvateli.

Později přestalo vyhovovat a na základě švábských právních zvyklostí vzniklo kodifikované městské právo, platné až do 19. století.

1.1 Na počátku

Na počátku tohoto souboru vždy stála listina zakládací a listiny městských výsad, tedy práv a svobod, udělovaných zakladatelem (várečné, právo pořádat trhy a jarmarky, celní výsady atp.) Badatelé to ostatně objasnili již v 19. století. Bylo-li tu vůbec co osvětlovat, neboť to povětšinou podávají jako věc obecně známou, například Jaromír Čelakovský:

„Jak známo, vyvinula se práva městská ve starší době u nás jako jinde jednak zákonodárnou činností panovníků, jednak autonomním tvořením se práva v obcích městských. Při zakládání měst panovníci buď upravili právní postavení nových osadníků v zakládacích listinách, aneb odkázali je prostě k právu některého z předních měst, aby sobě odtamtud dle možnosti obšírnější sdílení práva opatřili a i na dále ve věcech právních naučení tam brali, jakož i aby dle tohoto práva poměr svůj k moci státní i k ostatnímu obyvatelstvu zařizovali. Napotom tento základní materiál práva jednoho každého města množil i měnil se privilegiemi královskými a jinými předpisy moci státní neb vrchnosti představené; hlavně ale vzrůstal svoleními neb sneseními (statuty).“[2]

Působnost místního právního kodexu, jemuž jinak podléhali všichni obyvatelé města, se nevztahovala na ty, kdož spadali pod jinou vrchnost, ať už církevní anebo světskou. To platilo i v případech, že tyto vyjmuté osoby sídlily ve městě samotném. Osobních svobod pak mohli nabývat nejen starousedlí, ale i nově příchozí měšťané, pokud ve městě pobývali. Někteří nově příchozí takto mohli získat i vysoké postavení v městské radě. V Ústí například Jan Arnošt Schösser z Emblebenu.[3]

1.2 Bez práv není města

Je třeba říci, že sídlo, byť by bylo rozlehlé a plnilo některé městské funkce, nelze za institucionární město považovat, pokud nedisponovalo vlastním souborem práv.

V městských archívech bývají zakládací listiny a výsady důležitým pramenem bádání o počátcích institucionalizace daného sídla, případně o jejich založení. Nejcennější listiny bývají ty, jež se dochovaly v originálech. Většinou však zůstaly zachované pouze v pozdějších konfirmačních listinách, nebo opisech.

Nejstarším dokladem o počátcích městských práv v Čechách jsou Soběslavova privilegia pro pražské Němce z 12. století. 

1.3 V zemích českých

Na území českého státu ovšem přišla městská práva až ve 13. století spolu s kolonisty, povětšinou z německého prostředí. Přitom lze považovat za typické, že vznikaly různé právní oblasti dle území, z níž kolonisté do Čech přišli. Ponejvíce se uplatnilo právo severoněmecké právo magdeburské, jež písemně zpracoval Eicke von Repgow v 1. polovině 13. století v Saském zrcadle (Sachsenspiegel) a švábské (resp. jihoněmecké), zapsané neznámým augšpurským františkánem ve Švábském zrcadle během 2. poloviny 13. století (Schwabenspiegel), méně již flanderské. Zcela výjimečně ovlivnil právo města Hodonína uherský okruh Stoličného Bělehradu, nejspíš díky vlivu královny Konstancie, jež při založení tohoto města hrála velmi důležitý part. Vedle těchto cizích okruhů vznikly i menší okruhy menších měst, jež přijala za své soubor práv jiného českého města (Brna, Jihlavy a Prahy), ovšem i ta původně přijala práva z prostředí německého. Přičemž severoněmecké právo osvědčovalo během staletí velkou odolnost, přestože je jinak považováno ve srovnání s právem jihoněmeckým za zaostalejší.

Jinými slovy, česká města přijímala za svá již ucelené právní soubory a v podstatě si netvořila vlastní. Pouze je upravovala dle svých výlučných potřeb, případně se časem rozhodla aplikovat některé zvyklosti z jiného právního okruhu. Známé jsou i některé případy dopracování práva, i výjimečné přijetí jiného městského práva, jako například v případě města Kolína.

Zajímavé je, že pokud město přijalo právní kodex města jiného, bylo na něj pak vázáno a soud tohoto mateřského města dlouho považovalo za vrchní instanci, jež žádala o radu ve složitých sporech, případně, ke které jednotlivé strany sporu směřovaly svá odvolání. Přítrž této praxi učinil až král Václav IV., když vydal roku 1387 nařízení městským soudům v tom smyslu, že se nesmějí odvolávat za hranice království. Faktem ovšem je, že i před jeho zákazem mnoho českých měst, užívajících magdeburské právo považovala za odvolací soud nikoliv ten v dalekém Magdeburgu, nýbrž v Litoměřicích, či v Olomouci. Pro jihoněmecký právní okruh byly odvolacími soudy ve Starém Městě pražském a v Brně.

1.4 Právní okruhy

Města s magdeburským městským právem (Hradec Králové, Litoměřice, Kolín, Kouřim). Města s norimberským městským právem (Cheb). Města s hlubčickým městským právem, které vycházelo z magdeburského městského práva (Hranice, Horní Benešov, Uherský Brod). Okruh měst s uničovským městským právem, které vycházelo z magdeburského městského práva (Jevíčko). Okruh měst s opavským městským právem, které vycházelo z magdeburského městského práva (Brušperk). Města s olomouckým městským právem, které vycházelo z magdeburského městského práva (Hranice). Okruh měst s jihlavským městským právem, jež vycházelo z jihoněmeckého právního okruhu (Chrudim, Kolín, Čáslav). Okruh měst s brněnským městským právem, které vycházelo z městských práv Vídně a Enže (Uherské Hradiště, Kroměříž). Okruh měst s právem Starého Města pražského, které vycházelo z jihoněmeckého (švábského) právního okruhu.

1.5 Kodifikace na prahu novověku

Během středověku nabralo vrchu právo magdeburské. To ovšem přestalo v pozdním středověku vyhovovat novým trendům. Na důležitosti tak nabíralo právo okruhu Starého města pražského, jehož kořeny je třeba hledat v právu švábském.

Časem vyvstala nutnost nějaké univerzální kodifikace městského práva, jeýž by zajistila jistoty obchodu a podnikání měšťanů a v neposlední řadě by též posloužila šlechtě, jež se díky Svatováclavské smlouvě mohla stát jednou ze stran sporu, řešeného městským soudem. Nezbylo, než aby zemský sněm roku 1523 vydal usnesení o vypracování závazného zákoníku městského práva.   

Dalším podnětem ke kodifikaci městského práva, krom jistoty obchodu a podnikání měšťanů, byla Svatováclavská smlouva (1517). Ta totiž zainteresovala do snah o kodifikaci i šlechtu, neboť i ona se mohla stát stranou při sporech řešených před městským soudem. Tak již roku 1523 vydává zemský sněm usnesení o vypracování zákoníku městského práva, závazného pro všechna česká města.

Tak roku 1534 vznikla kniha Práva městská, dnes obecně připisována universitnímu mistrovi, filosofovi a pražskému politikovi Brikcímu z Licska (Kouřimskému), jenž stál v čele komise, tímto úkolem pověřené. Vyšla tiskem a městské soudy ji užívaly jako záznam platného práva, ačkoliv je tento spis především upraveným překladem sbírky rozhodnutí městských soudů v Brně a Jihlavě a nikdy nebyl přijat jako oficiální zákoník.

Tím se stala až Práva městská království českého Pavla Kristiána z Koldína, jejichž návrh vycházel ze Staroměstského práva jihoněmecké oblasti. Koldín jej dokončil roku 1569, přijat definitivně na celém českém území byl až o zhruba sto let později, o tom však píši na jiném místě této práce.

Z uvedeného vyplývá, že cesta k jednotnému právnímu kodexu pro všechna města v českých zemích nebyla jednoduchá. Jednak kvůli importu z různých německých oblastí, jednak kvůli odporu a neochotě některých měst se přizpůsobit jiným.

Svou roli v tom jistě hrálo i hledisko prestiže, což platí například v případě Litoměřic, jež byly odvolací autoritou pro okruhy měst práva magdeburského.

2. Nejdůležitější prameny městského práva

Tato kapitola popíše výsady Soběslavovy, Práwa Sazská (český překlad Sachsenspiegelu) shrnujícími i magdeburské městské právo a Koldínův zákoník coby nejdůležitější prameny pro poznání městského zřízení v Čechách po stránce právní. Všechny tři listiny spojuje jedna důležitá vlastnost: měly právní váhu před mocí „soudní“ a jsou spojené s českým prostředím. Popis dalších právních spisů by pro potřeby této práce byl nadbytečným a postačí pouze krátká zmínka, jako například o spise Brikcího z Licska, nebo o zrcadle švábském. Ten první nebyl oficiálním kodexem, některé principy toho druhého se pak skrze staroměstské právo promítly do zákoníku Koldínova.   

2.1 Výsady Soběslavovy

Potřeba upravovat právní vztahy tu ovšem zákonitě musela být už dávno před zakladatelskou a kolonizační horečkou 13. století, kdy především němečtí kolonisté do českých zemí importovali své právní zvyklosti, některé zapsané perem na pergamen.

Nejstarší úřední listina, dokladující nejstarší období městského života na našem území je Soběslavovo privilegium (Soběslavovy výsady) z konce 12. století pro pražské Němce, kteří žili v pražském podhradí a u sv. Petra na Poříčí. Zaručuje v nich, že mohou žít podle svého (německého) práva a zvyků. Svolil, že mohou mít vlastního faráře i rychtáře, upravil i jejich vztah k ostatním obyvatelům. Zajímavá je zmínka, že každý, kdo se v jejich osadě usadí, musí také žít podle jejich zvyklostí. Nemusejí do války s knížetem, nemusí dokonce ani jako osoby svobodné poskytovat příchozím nocleh a píci pro koně. Zároveň nečiní odpovědným syny a rodinu obecně za činy jejich otců. Stanovuje pokuty i tresty: 

„Jestliže je chycen zloděj v noci, věší se. Je-li chycen ve dne, veřejně se mu dá výprask a přísežně se odřekne obce, chytí-li se znovu, věší se…“[4]

Lze říci, že v pramenném materiálu existuje jen málo listin, jež by přitáhly pozornost badatelů, jako tato. Bohužel se nedochovala v originále a její text je české historické vědě znám z pozdějšího opisu konfirmace Jana Lucemburského učiněné v Praze 27. července 1319. Ta navíc obsahuje dřívější konfirmace přemyslovských králů Přemysla II. a Václava I. Poslední část obsahuje inzert vlastní listiny Soběslavovy, která se odvolává na knížete Vratislava (později krále) jako pravého původce výsad. Janovu konfirmaci s textem Soběslavovy výsady ovšem známe také jen z opisů. Přičemž starší pochází z počátku 15. věku a mladší z jeho poloviny.[5]

Opis této nejstarší písemné památky městského práva se nám zachoval v textu konfirmace krále Jana Lucemburského, zapsané okolo roku 1407 do Liber vetustissimus privilegiorum č. 993, str. 96 v Archivu hl. města Prahy (resp. v pamětní knize Starého města pražského). Mladší z opisů pak v muzejním rukopise z roku 1448 sign. 23 C 2 (staré číslo 685) na str. 185 (tj. právní rukopis novoměstský).[6] Ač o pravosti textu Soběslavovy výsady není veden ve vědeckém světě spor, někteří badatelé už v 19. století upozorňovali na pasáže, jež podle jejich mínění pravé nemohly být. Za pozdější interpolace uvádí literatura například tu pasáž, zaručující svobodnou volbu rychtáře německými osadníky v podhradí pražského hradu a prohlášení, že Němci jsou svobodní:

„Presbiterum, quem ipsi [tj. Theutunici] libenter elegerint ad ecclesiam eorum, [ego Sobyzlaus] concedo, et iudicem similiter, et episcopus pelicioni eorum nullo modo contradicat.“

Slova „et iudicem similiter" za pozdější vsuvku prohlásil už Jaromír Čelakovský v tom smyslu, že biskup by ovlivňoval pouze volbu faráře, nikoliv však rychtáře.[7]

Akademik Václav Vojtíšek provedl ve své práci důkladný stylistický rozbor Soběslavovy listiny. Kromě stylistického důkazu (kníže Soběslav listinu „psal“ v osobě první, kdežto vsuvka o rychtáři je psána formou zvolání v osobě druhé, podobně i jako druhá vsuvka) podal například i argument v tom smyslu, že ani německá města v té době nevolila si rychtáře sama. Zároveň datování vsuvky určil do období vzniku opisu, kdy trval tuhý boj mezi stavy a králem, města se snažila omezit pravomoci královských rychtářů a chtěla je podřídit své moci. Zároveň míní, že mladší opis je spolehlivější. [8]

Samotná konfirmace Soběslavovy listiny byla králem Janem nejspíš vydána za dosti vypjatých okolností.  V červenci roku 1319 zvedli Pražané proti králi odboj, jelikož je utiskoval a požadovat stále vyšší a vyšší daně. Když se vracel z Moravy, odepřeli mu měšťané ve Starém městě Pražském otevřít brány, když předtím o svém odboji jednali s královnou Eliškou. Král se, samozřejmě bez úspěchu, snažil město dobýt, ale nakonec mu nezbylo, než aby vyjednával a 18. července téhož roku uzavřel dohodu. Její součástí bylo i vydání konfirmace Soběslavových výsad. Nakonec to ovšem měšťanům moc platné nebylo, jelikož už po 14 dnech začal podle kronikáře Františka Pražského pronásledovat vůdce povstání a znovu měšťany odírat.

Mnohem zajímavější je, že výsady nelze počítat za zakládací listinu. Zdá se dokonce, že v té době, kdy vznikala konfirmace, už ani neplatily pro svou právní překonanost. Jak píše Jaromír Čelakovský, Pražané a konšelé se jich patrně dovolávali proto, aby v době královského útisku s nimi bylo zacházeno alespoň tak, jako s jejich předky, německými osadníky. Čelakovský ovšem soudí, že privilegia se rozšířila později na všechny plnoprávné obyvatele Starého města, ale stala se postupně zastaralými s tím, jak sílila knížecí a později královská moc a zároveň upozorňuje, že ani daňové výsady neměly v Janově době žádnou praktickou hodnotu, „…neboť hlavní město i v placení berní a sbírek, jakož i v poskytování půjček panovníkům mělo „přednost" povždy před ostatními městy…“ [9]

2.2 Práwa sazská

Kodex Práwa sazská pochází z pera litoměřického písaře Jakuba Koženého z Krbové. Sepsal jej roku 1469 a jedná se o v podstatě doslovný překlad magdeburského wikpildního práva („Wikpilda“, nebo „Magdeburgisches Weichbildrecht“). Rukopis dnes leží v parlamentní knihovně a je dostupný na internetu.[10]

Magdeburské právo je v Litoměřicích doloženo v listině krále Přemysla Otakara II. z r. 1262. Litoměřičtí kmeti si pak na Magdeburku vyžádali opis jeho kodexu, dostalo se jim ho r. 1282, přičemž Litoměřice se záhy staly centrem magdeburského práva v Čechách a zároveň odvolací autoritou na českém území pro tento právní okruh městského práva, které tu platilo až do novověku, do r. 1610.

Magdeburské právo vycházelo ze saského práva, sepsaného zejména Eikem z Repgowa v první třetině 13. století v Saském zrcadle (Sachsenspiegel). Charakteristické jsou pro něj dva správní sbory „starších“. Takzvaných šefů, neboli kmetů coby členů soudu a konšelů, či radních (zpočátku měli na starosti pouze výstavbu nových městských hradeb). Je to velmi zajímavé, jelikož po celý středověk moc soudní a správní splývala v jedno.

Litoměřický dokument shodou okolností vychází ze dvou typů právních pramenů, městské právní knihy a sbírky naučení. Je třeba upozornit, že tyto prameny obvykle nevznikly z potřeby vytvořit skutečný zákoník, ale z potřeby zaznamenat právní výroky soudu. Tvořili je městští písaři, nikoliv sami zákonodárci. 

Jinými slovy, městské právní knihy jsou spíš jakousi sbírkou rozhodnutí místního soudu, než skutečnou kodifikací. Mají neurčitou terminologii, někdy výrok soudu bývá shrnut do jedné věty, záznam jen zběžně popisuje případ a jindy naopak zápis připomíná vyšetřovací protokol a výrok soudu komentuje. Stejné je to s litoměřickou právní knihou.

Samotný rukopis Práwa sazská („Das sächsische Stadtrecht“ – novější nadpis na hřbetě) je českým překladem německého z let 1469 až 1470. Podrobně se jím zabýval už Jaromír Čelakovský, který podává vyčerpávající popis ve své stati z roku 1879 v muzejním časopise[11] a široce z něj cituje i Michal Dragoun v on-line popisu digitalizace rukopisu pro potřeby české parlamentní knihovny.

Samotný překlad městského magdeburského práva (s glosou) se nachází na stranách 96 až 196. Začíná větou „Buoh soudce spravedlivý, to jest rychtář mocný a trpělivý, jakož die David prorok“ a končí kapitolou 143 „O vysazení práv a potvrzení“

Co se Jakuba Koženého z Krbova týká, Čelakovský upozorňuje, že o jeho osobě toho příliš známo není, ale dost toho lze vysledovat z jeho práce:

„O jeho veliké pilnosti a učenosti podávají důkaz netoliko právní knihy Litoměřické, nýbrž i sbírka několika set naučení z Magdeburka Litoměřicům a opět z Litoměřic Nymburku a jiným českým městům udělených, jež se v Museum Českém pod novějším titulem Práva litoměřická sign. 23 G I chová a z velké části rukou Koženého psána jest.“

Vyslovuje také domněnku, že písař Kožený po nějaký čas mohl i v samotném Magdeburku sbírat nějaké právní zkušenosti.

Rejstřík litoměřické právní knihy je zpracován formou otázek a odpovědí, či stručných právních pravidel s připojenými citáty jednak ze saského zrcadla, dále z knihy distinkcí („in distinctione“) a také zpracování wikpildního práva, nazvaného Donát („in Donato“).

Kniha se zabývá mnoha aspekty právními i správními, od pokut purkrabímu, přes správní a místní poplatky po způsob, jakým má být zatčen provinilec:

„Potom má ten, ktož to v své drženie vzal jest, rychtářovi dáti a konšelóm pokojný peniez, rychtářovi šest peniez, jenž jeden za dva haléře stojí a každému konšelu jeden peniez. Chtie li to vložiti ve dsky aneb v rejstr pro ten roční počet, tehda dadie piesařovi jeden peniez na to, aby právo a neprávo na tom ročniem počtu mohli poznati.“

„… tu mají žalovati s křikem, rozoměj, že má řéci neb křiknúti: Nastojte, nestojte, na něho, násilníka neb zloděje!“

Kromě toho na stranách 209 až 230 se nachází „Incipit ius extravagans“, jakýsi doplněk začínající slovy:

„Nemá nižádný ze svého drženie vyvoditi, leč to učiní s právem“ a končí výroky magdeburských kmetů. Celkem jich jsou tři desítky, zapsaných ovšem v různé formě. Na prvních osmi listech jsou zpracovány v jakési učené disertace, známé i v Německu a za nimi teprve písař připsal ta, určená přímo litoměřické soudní stolici.

Čelakovský poukazuje i na četné dobové právní germanismy, (jsou zajímavým svědectvím doby, leccos vypovídají o právní terminologii a zaslouží porovnání s germanismy a například i amerikanismy, či anglikanismy dneška): 

„Uspořádání i český překlad srovnávají se celkem s německým textem, jak jej Ortloff uveřejnil. Překladatel užívá zhusta německých slov jako grod (gerade), herwot, "má leypczucht", "krykuje" (kriegen), "hayšuje dědinu" (heyscht einer erbe), "byl furmundem", "grafšafstvie", "pesserunk za vraždu", "fronboth", "prokoferuje zbožie", "anfertigovánie" a t. d. a učinil rovněž v textu některé proměny se zřetelem na právní poměry české.“ [12]

Kompletní český text odpovídá německému: dělí se na sedm knih, každá kniha na kapitoly a tyto na distinkce. Je však třeba upozornit, že ne všude se překladatel držel přesně německé předlohy.[13]

Dokument jako takový je svědectvím městského života po soudní a správní linii, díky němu je také možné vysledovat právní rozdíly mezi švábským právem, považovaným za modernější a právem magdeburským, spíše konzervativním.

Rukopis jako takový přesahuje dobový právní rámec: podává také svědectví o jakési narovnání české a německé právní terminologie do univerzálního soudního jazyka, zároveň řeší užívání řeči německé a slovanské před soudem.

Pro paleografii je navíc zajímavým svědectvím o vývoji písma a psacího materiálu, o proměnách řeči právní a češtiny obecně, pro kodikologii a další vědy pomocné historické nemluvě.

2.3 Koldínův zákoník

Stručná historie vzniku Koldínova díla Práva městská království českého i obtíží s jeho zaváděním je na jiném místě této práce. Sluší se poněkud přiblížit postavu samotného pana Koldína. Pavel Kristián se narodil roku 1530 jako nejstarší syn v rodině klatovského měšťana. V 18 letech začal studium na pražské filozofické fakultě, absolvoval semináře ze syntaxe, logiky, rétoriky a fyziky. Bakalářem se stal 16. července 1550, Mistrem 9. května 1552. Působil jako pedagog a coby rektor školy u sv. Jindřicha na Novém Městě pražském se proslavil svou metodou výuky klasických jazyků.[14] Dne 8. dubna 1557 mu císař Ferdinand I. udělil erb a predikát „z Koldína“. Poté začal učit na Karlově univerzitě, kde posléze získal 9. října 1561 děkanskou hodnost. Odešel však a začal pracovat pro Nové město pražské jako písař. Žil se svou ženou na Starém městě Pražském, na Staroměstském náměstí v tzv. Domináčkovském domě. Netřeba rozebírat tragické osudy jeho tří manželství, ani střetnutí s morem, dokonce ani jeho nashromážděné bohatství. Mnohem zajímavější je, že v lednu 1565 se stal kancléřem při radě Starého Města Pražského. V tomto postavení vedl před císaře několik deputací pražských měst a roku 1569 předložil první návrh zákoníku, sjednocujícího městská práva.[15] Zemřel ve svém domě 10. ledna 1589, ve věku nedožitých 58 let.[16] Pro dějiny městského práva je nejdůležitější rok 1579, kdy jeho Práva městská království Českého vytiskla tiskárna Jiřího Melantricha z Aventina.

Důvodů pro sjednocení městského zákoníku bylo několik. Jednak se každé město řídilo jiným právem, buď magdeburským anebo nějakou českou variantou jihoněmeckého práva, ponejvíce pražskou. Jak už bylo řečeno v předchozí kapitole, v praxi býval konšel také soudcem a jelikož nemíval právního vzdělání, hodila se mu leckdy příručka právního rozhodnutí (ať už práwa sazská, nebo soukromý přepis brněnské knihy soudních rozhodnutí od Brikcího z Licska). Navíc města se rychle rozvíjela a spolu s nimi peněžní vztahy, řemesla a obchod. Těm byl pak rozháraný a nejednotný systém práv vysloveně na překážku. Nehledě pak na leckdy iracionální pozůstatky právních zvyků z minulosti, jimiž soudní řízení leckdy oplývalo.

Koldín zákoník formuloval výbornou češtinou a sestavil do přehledného systému. V podstatě upravoval veškerý život obyvatel města, jeho správu i soudní systém.

„Pán Bůh rač nám to dáti, aby je (Práva městská Království českého) jedenkaždý, k čemuž sic všickni zavázáni jsme, aniž komu neumění a neznání Práv k výmluvě postačiti může, znáti, uměti, a podlé nich sedržeti a chovati mohl.“[17]

Nechal se, podobně jako Brikcí z Licska, inspirovat právem brněnským a jihlavským, stejně tak Staroměstským. Úspěšně aplikoval prvky z práva římského (Corpus iuris canonici), ze zemského práva i církevního práva kanonického, nejdelší životnost pak měla jeho ustanovení práv konšelských, jež platila ještě v polovině 19. století.

Koldínova městská práva se skládají z 909 artikulů, dále rozdělených na 58 kapitol a opatřených velmi detailním věcným rejstříkem latinských i českých hesel, seřazených abecedně, přičemž za každým heslem v rejstříku následuje odkaz na příslušný „artykul“.

Najdeme zde různá ustanovení, která i dnes znějí velmi moderně: princip rovnoprávnosti účastníků řízení, řeší podjatost soudců, presumpci neviny, rozhodování ve sporu dle zásad obecné spravedlnosti, ochranu sirotků a osob nedospělých do 25 let věku, korupci, práva a povinnosti konšelů, dokonce stavební právo a estetické hledisko staveb, ochranu zvířat proti týrání, řeší tresty za přečiny, pokuty i poplatky, kompletní řešení závětí, neboli kšaftů a jejich vymahatelnost a mnohé další.

Na příklad artikuly O právu soukromém (i. C 33 — L 10), O právu trestním (M 1 — S 16), O příslušnosti soudu městského a o řízení na soudě tomto ve věcech civilních i trestních (A 40—C 32, L 17—32 a S 17—T 12) a další.

„Právo pak nic jiného není, nežli umění a rozeznání dobrého od zlého. Spravedlivého od nespravedlivého. Pravého od křivého, mírného od nemírného: kteréž jednohokaždého k tomu vede a učí, čeho se má přidržeti a čeho se zase vystříhati.“[18]

„Konšel na škodu a ublížení Spravedlnosti jedné Strany, od druhé nemá darův bráti. Pakliby se toho který dopustil, a v tom shledán byl, ten a takový má ztrestán, a z rady vyvržen býti.“[19]

„Vdovám a sirotkům řečníci od práva opatřeni býti mají.“[20]

„Pokuty nařízené jsau pro napravení lidská. A ty se na dědice nevztahují. Nebo tu a na tom má býti pokuta, kdež a na kom jest provinění.“ nebo „Tu buď trestání, kde se vina najde. Syn pak za otce svého pomsty neponese.“ [21]

Jak upozorňuje Čelakovský, největší zásluha Koldínova spočívá právě ve výše jmenovaném, totiž, že zákoník omezoval libovůli soudců, rozšiřoval pravomoci obecní samosprávy, počítal s návrhem odstupujícího radního, radu opět vedl purkmistr, řemeslníci a obchodníci dostali svá přikázání, vdovy a sirotci se ocitli pod ochranou, obecní starší dávali souhlas se zadlužením města a další.[22]

Koldínův zákoník se v budoucnu dočkal několika vydání a překladů do latiny i němčiny. Ovšem odpor Litoměřic a Loun, užívajících magdeburského práva a spor mezi Litoměřicemi a Starým Městem pražským však královské potvrzení a sankcionování nového zákoníku zpozdil o 10 let. Koldín totiž do svého zákoníku nevložil žádné prvky ze starobylého magdeburského práva. Odpor Litoměřic a Loun se podařilo zlomit až roku 1610 a Litoměřice se ještě roku 1626 marně snažily vymoci změnu, napomoci jim měl dokonce jakýsi „truckodex“, zvaný „Extrakt z práv saských anebo magdeburských“.[23]

 Zákoník zpočátku platil jen v Čechách, kromě Těšína, kde byla zaveden roku 1598. Na Moravu se jej podařilo uvést teprve roku 1680 jako subsidiární a až o dalších sedmnáct let později jako jediný zákoník městského práva. Platnost Koldínova zákoníku ukončil v Čechách po 232 a na Moravě po 114 letech až rakouský zákoník ABGB roku 1811.

Na třech příkladech jsme mohli dokumentovat potřebu měst i panovníka zavést jednotný zákoník. Poukazuje to i na lidskou potřebu obecného hledání spravedlnosti, či na potřeby elit a skupin po jisté výlučnosti určitých skupin obyvatel. Zároveň zjišťujeme, že městské právo není strnulým souborem, ale svého druhu živou „entitou“ schopnou se vyvíjet recepcí osvědčeného staršího právního souboru (římské právo, magdeburské), nebo i v případě potřeby zavádět nové zákony (pražské právo, Koldínův zákoník) a mělo schopnost vydržet beze změny po stovky let (magdeburské, nebo Koldínův). 

Závěr

Jak jsem již napsal, k definitivnímu kodexu, platnému ve všech městech zemí koruny české vedla cesta trnitá. Různá města měla různé soubory práv, z nichž nejužívanější bylo magdeburské a pak pražské, vycházející z jihoněmeckého.

Zároveň zjišťujeme, že středověké a ranně novověké právo neutlačuje přirozenou touhu člověka po spravedlnosti, kritizuje korupci, bere v ochranu vdovy a sirotky, trestá násilníky, stanovuje správní a místní poplatky. Tak, jako to činíme my dnes.

Do budoucna by stálo za to vrátit se práci Jaromíra Čelakovského, bratří Jirečků, případně akademika Vojtíška a svým způsobem ji zopakovat. Ne však ve smyslu opětovného zkoumání a potvrzování jejich vývodů a domněnek, jako spíš na ně navázat.

Dodnes nejsou všechny právní prameny zpřístupněny v elektronické podobě a pokud ano, jsou webová rozhraní značně nepraktická ať už kvůli archaičnosti, nebo odfláknutosti. Stejně tak by bylo vhodné digitalizovat a volně zpřístupnit práce těchto koryfejů právní historie. 

Při sbírání podkladů k této práci nezbylo, než se zcela ztotožnit s názorem Jaromíra Čelakovského, který pronesl v úvodu ke svému „Codex juris municipalis regni Bohemiae“: 

„(…) jakkoliv (…) dějinám stavu městského ve vlasti naší dostalo se mnohého objasnění, předce soustavné dějiny stavu toho napsány posud nebyly a napsány býti nemohly, poněvadž přes všechny posavádní publikace ohromná většina historických a právních pramenův městských posud netištěna v archivech našich se chová a málo komu přístupnou státi se může a poněvadž i ta (…) kteráž uveřejněna jest, porůznu roztroušena se nalézá a jenom s obtížemi užívati se dá. Okolnosti tyto zajisté dostatečně prokazují potřebu, aby důležitější

právní památky městské království českého v jedno se snesly a v společné sbírce uveřejnily. Ve vůkolních zemích jsou s vědeckými pracemi takovými mnohem již dále a musilo by se litovati, kdybychom právě na tomto poli za sousedy našimi ostávali.“[24]

  

Literatura a prameny

a)      Publikovaná literatura

Vladimír KAISER a kol., Dějiny města Ústí n. L., Ústí n. L. 1995, s. 39. On-line: http://www.usti-nl.cz/dejiny/novovek/ul-3-3.htm

Miloš REJNUS, K interpolaci o rychtáři v Soběslavově privilegiu pro pražské Němce, in: Sborník prací Filosofické fakulty brněnské university, ed. prof. Artur Závodský, Brno, Praha 1960, s. 49. Dostupné on-line: http://digilib.phil.muni.cz/bitstream/handle/11222.digilib/102133/C_Historica_07-1960-1_4.pdf?sequence=1

Jaromír ČELAKOVSKÝ, Sbírka pramenů práva městského Království Českého, díl. I., Privilegia měst Pražských, Praha 1886. On-line: http://librinostri.catholica.cz/?vyhledat=Sob%C4%9Bslav%20II.,%20v%C3%A9voda-kn%C3%AD%C5%BEe,%20%C4%8Celakovsk%C3%BD%20Jarom%C3%ADr

Jaromír ČELAKOVSKÝ, O začátcích ústavních dějin Starého města pražského. Sborník věd právních a státních IV, seš. 3. Praha 1904, str. 35, pozn. 63. On-line: http://kramerius.mlp.cz/kramerius/MShowMonograph.do?id=748

Jaromír ČELAKOVSKÝ, O právních rukopisech města Litoměřic, Časopis Musea království Českého, 1879, roč. 53, s. 143-153; 1880, roč. 54, s. 542-558. On-line: http://kramerius.nkp.cz/kramerius/ontheflypdf_PGetPdf?app=11&id=1128796&start=143&end=153

Jaromír ČELAKOVSKÝ, Pavel Kristián z Koldína, In: Ottův slovník naučný XIV, Praha 1899, s. 542. On-line: https://archive.org/stream/ottvslovnknauni00studgoog#page/n565/mode/2up

Josef JIREČEK, Práva městská království Českého a markrabství Moravského spolu s krátkou jich summou od M. Pavla  Krystyana z Koldína, 5. vydání, Praha 1876, s. VII.

Petrus CODICILLUS de TULECHOWA, Ordo studiorum docendi atque discendi litteras in scholis civitatum regni Bohemiae et marchionatus Moraviae constitutus per universitate Pragensis, Praga 1586.

Václav VOJTÍŠEK, O privilegiu knížete Soběslava pro pražské Němce a jeho konfirmacích, in: Výbor rozprav a studií Václava Vojtíška, ed. Zdeněk FIALA, Praha 1953, s. 311 – 322.

Extrakt z práv saských anebo magdeburských z roku 1571 a srovnání práv pražských s právy magdeburskými in: Hermenegild JIREČEK, Spisy právnické práv v českém XVItém století, Vídeň 1883.

b)     Elektronické informační zdroje

https://dspace.k.utb.cz/bitstream/handle/10563/11335/haluzov%C3%A1_2010_bp.pdf?sequence=1

Koldínův zákoník:

https://books.google.cz/books?id=MjJfAAAAcAAJ&pg=PT11&dq=pr%C3%A1wa+m%C4%9Bstsk%C3%A1&hl=en&sa=X&ei=noKQVKPHKszvaNmwgrAD&ved=0CCwQ6AEwAQ#v=onepage&q=pr%C3%A1wa%20m%C4%9Bstsk%C3%A1&f=false

https://books.google.cz/books?id=GOJYAAAAYAAJ&printsec=frontcover&dq=pr%C3%A1wa+m%C4%9Bstsk%C3%A1&hl=en&sa=X&ei=noKQVKPHKszvaNmwgrAD&ved=0CCQQ6AEwAA#v=onepage&q=pr%C3%A1wa%20m%C4%9Bstsk%C3%A1&f=false

Brikcího z Licska Práwa městská:

https://books.google.cz/books?id=cjFfAAAAcAAJ&pg=PT291&dq=brikc%C3%AD&hl=en&sa=X&ei=HoOQVMblMJPOaNPBgrAD&ved=0CEUQ6AEwBg#v=onepage&q=brikc%C3%AD&f=false

Práwa sazská:

http://www.psp.cz/kps/knih/prawa/CS/descr.htm.

---

[1] Vladimír KAISER a kol., Dějiny města Ústí n. L., Ústí n. L. 1995, s. 39. On-line: http://www.usti-nl.cz/dejiny/novovek/ul-3-3.htm

[2] Jaromír ČELAKOVSKÝ, Sbírka pramenů práva městského Království Českého, díl. I., Privilegia měst Pražských, Praha 1886, s. 4. On-line: http://librinostri.catholica.cz/?vyhledat=Sob%C4%9Bslav%20II.,%20v%C3%A9voda-kn%C3%AD%C5%BEe,%20%C4%8Celakovsk%C3%BD%20Jarom%C3%ADr

[3] Vladimír KAISER a kol., Dějiny města Ústí n. L., Ústí n. L. 1995, s. 43 – 49.

[4] Překlad citován dle bakalářské práce Historie trestu smrti Libuše Haluzové pro Institut mezioborových studií Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně. On-line: https://dspace.k.utb.cz/bitstream/handle/10563/11335/haluzov%C3%A1_2010_bp.pdf?sequence=1

[5] Miloš REJNUS, K interpolaci o rychtáři v Soběslavově privilegiu pro pražské Němce, in: Sborník prací Filosofické fakulty brněnské university, ed. prof. Artur Závodský, Brno, Praha 1960, s. 49. Dostupné on-line: http://digilib.phil.muni.cz/bitstream/handle/11222.digilib/102133/C_Historica_07-1960-1_4.pdf?sequence=1

[6] Jaromír ČELAKOVSKÝ, Sbírka pramenů práva městského Království Českého, díl. I., Privilegia měst Pražských, Praha 1886, s. 174. On-line: http://librinostri.catholica.cz/?vyhledat=Sob%C4%9Bslav%20II.,%20v%C3%A9voda-kn%C3%AD%C5%BEe,%20%C4%8Celakovsk%C3%BD%20Jarom%C3%ADr

[7] Jaromír ČELAKOVSKÝ, O začátcích ústavních dějin Starého města pražského. Sborník věd právních a státních IV, seš. 3. Praha 1904, str. 35, pozn. 63. On-line: http://kramerius.mlp.cz/kramerius/MShowMonograph.do?id=748

[8] Václav VOJTÍŠEK, O privilegiu knížete Soběslava pro pražské Němce a jeho konfirmacích, in: Výbor rozprav a studií Václava Vojtíška, ed. Zdeněk FIALA, Praha 1953, s. 311 – 322.

[9] Jaromír ČELAKOVSKÝ, Sbírka pramenů práva městského Království Českého, díl. I., Privilegia měst Pražských, Praha 1886, s. 33. On-line: http://librinostri.catholica.cz/?vyhledat=Sob%C4%9Bslav%20II.,%20v%C3%A9voda-kn%C3%AD%C5%BEe,%20%C4%8Celakovsk%C3%BD%20Jarom%C3%ADr

[10] V digitalizované podobě do něj lze nahlédnout na adrese http://www.psp.cz/kps/knih/prawa/CS/descr.htm.

[11] Jaromír ČELAKOVSKÝ, O právních rukopisech města Litoměřic, Časopis Musea království Českého, 1879, roč. 53, s. 143-153; 1880, roč. 54, s. 542-558. On-line: http://kramerius.nkp.cz/kramerius/ontheflypdf_PGetPdf?app=11&id=1128796&start=143&end=153

[12] Jaromír ČELAKOVSKÝ, O právních rukopisech města Litoměřic, Časopis Musea království Českého, 1879, roč. 53, s. 143-153; 1880, roč. 54, s. 151. On-line: http://kramerius.nkp.cz/kramerius/ontheflypdf_PGetPdf?app=11&id=1128796&start=143&end=153

[13] Podrobněji opět citovaný text Čelakovského.

[14] Zmiňuje ho Petrus CODICILLUS de TULECHOWA, Ordo studiorum docendi atque discendi litteras in scholis civitatum regni Bohemiae et marchionatus Moraviae constitutus per universitate Pragensis, Praga 1586.

[15] Josef JIREČEK, Práva městská království Českého a markrabství Moravského spolu s krátkou jich summou od M. Pavla  Krystyana z Koldína, 5. vydání, Praha 1876, s. VII.

[16] Jaromír ČELAKOVSKÝ, Pavel Kristián z Koldína, In: Ottův slovník naučný XIV, Praha 1899, s. 542. On-line: https://archive.org/stream/ottvslovnknauni00studgoog#page/n565/mode/2up

[17] Neboli: Neznalost zákona neomlouvá. Citováno z úvodu zákoníku, sepsaného přímo Koldínem, totéž řeší hned v prvním „artykulu“ 

[18] Koldínova Práva městská, A II.

[19] Tamtéž, A XI.

[20] Tamtéž, B XXXII.

[21] Tamtéž, 1. M XIV/I, 2. M XV.

[22] Jaromír ČELAKOVSKÝ, Sbírka pramenů práva městského Království Českého, díl. I., Privilegia měst Pražských, Praha 1886, s. XXXIX - XL

[23] Extrakt z práv saských anebo magdeburských z roku 1571 a srovnání práv pražských s právy magdeburskými in: Hermenegild JIREČEK, Spisy právnické práv v českém XVItém století, Vídeň 1883.

[24] Jaromír ČELAKOVSKÝ, Sbírka pramenů práva městského Království Českého, díl. I., Privilegia měst Pražských, Praha 1886, s. 3.

Poznámky k Varšavské smlouvě

Poznámky k Varšavské smlouvě

Obsah

Úvod 

1.       Smlouva - smluvní strany, důvody existence paktu

1.1.  Název smlouvy a smluvní strany

1.2. Preambule

1.3. Zplnomocněnci

2.      Smlouva - články smlouvy

2.1. Články 1 – 3

2.2.    Články 4 – 6

2.3.    Článek 7 – 9

2.4.    Článek 10 – 11

3.       Diplomaté – signatáři

Závěr

Literatura, prameny 

Znak Varšavského paktu. Zdroj: cs.wikipedia.org

Motto:

„Unie míru a socialismu.“

Heslo paktu

Úvod

Existenci Varšavského paktu v podstatě ohraničuje studená válka v letech 1955 až 1991 mezi kapitalistickým Západem a komunistickým Východem ve 20. Století. Zapříčiňuje ji a podmiňuje vznik jiné, mnohem životaschopnější vojenské aliance, tedy NATO a přijetí Západního Německa coby členského státu.[1]

            Bylo by však zpozdilé tvrdit, že Varšavská smlouva vznikla jen jako reakce na jeden, či dva konkrétní kroky kapitalistického, resp. demokratického světa. Tím bychom pouze a de facto dávali zapravdu komunistické propagandě. Vojenská aliance komunistických států by dříve, či později vznikla v nějaké formě tak jako tak. Ať už vysloveně jako pakt, nebo formou nějakého „unijního“ připojení k SSSR. Vyplývá to ostatně z internacionalistické povahy leninsko - komunistické ideologie a „supervelmocenské“ zahraniční politiky SSSR. Otázka její formální podoby dle mého názoru závisela pouze na tom, jací lidé usedali v ústředním výboru KSSS a jeho protějšcích v satelitech a kterým proudům v marx - leninské ideologii dávali přednost. Neboť ideologie a komunistická dialektika byla alfou a omegou sovětské politiky, určuje její směr i podobu.[2]   

Členy Varšavského paktu byl SSSR, který v něm jednoznačně hrál prim (nejvyššími veliteli byli vždy sovětští maršálové) a jeho satelity[3]; vznikl na základě Smlouvy o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci podepsané 14. května 1955 ve Varšavě[4]. Podle místa podpisu také pakt získal své jméno.

V této práci není prostor pro široký popis politiky paktu, ani jeho bojeschopnosti. Postačit proto musí stručná shrnující citace z české Wikipedie:

„Cílem Varšavské smlouvy byla koordinace politiky a vytvoření systému kolektivní bezpečnosti v Evropě, resp. spolupráce ve vojenské oblasti při společné obraně socialismu, suverenity a nezávislosti, a (také vytvoření protipólu k severoatlantickému paktu). Nejvyšším politickým orgánem Varšavské smlouvy byl oficiálně Politický poradní výbor složený z nejvyšších stranických a státních představitelů členských zemí. V praxi však direktivy Spojenému velení a štábu Spojených ozbrojených sil přicházely z Kremlu.

Velení sídlilo v Moskvě a v jeho čele stáli pouze sovětští vojenští představitelé. Zástupci ozbrojených sil ostatních států byli pouze styčnými důstojníky, přinášejícími instrukce sovětského velení. Otázky strategie a taktiky v obecné rovině neřešilo velení a štáb spojených ozbrojených sil Varšavské smlouvy, nýbrž generální štáb sovětských ozbrojených sil.“[5]

Je třeba dodat, že primát Moskvy se projevoval například i vojenskou přítomností armád SSSR na území členských států a rozmístěním bojových a strategických raket v Evropě mimo svaz. Ačkoliv byla v květnu 1985, tedy již po nástupu Gorbačova k moci, smlouva prodloužena o dalších 20 let, zanikla mnohem dříve. Ostatně, po rozpadu sovětského impéria a zániku NDR zanikl smysl, právnost i opodstatnění její existence. Příslušný rozpouštěcí protokol podepsali zástupci vlád šesti zbývajících členů paktu 1. července 1991 v Praze v Černínském paláci.[6]

Práce předkládá text této smlouvy s poznámkami a vysvětlivkami formou poznámek pod čarou. Není však její úkolem zmapovat dějiny paktu, to by dalece přesahovalo její rámec a vyžadovalo několikaleté úsilí celého badatelského štábu. Jejím úkolem je pouze vysvětlit základní historické souvislosti textu.

Závěr pak poznámky shrnuje, doplněn je přehledem literatury a on-line zdrojů, více všeobecně přehledových a populárně naučných i biografických, než odborných, ačkoliv i ty byly použity v dostatečné míře. 

1.      Smlouva - smluvní strany, důvody existence paktu

            Kapitola obsahuje pouze název smlouvy a její signatáře, které jejich mateřské země, resp. partaje zmocnily k podpisu smlouvy. Poznámky pod čarou vysvětlují souvztažnosti a obsahují krátké medailonky zmocněnců a organizací (citována wikipedie).

1.1 Název smlouvy a smluvní strany

Smlouva o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci mezi Albánskou lidovou republikou, Bulharskou lidovou republikou, Maďarskou lidovou republikou, Německou demokratickou republikou, Polskou lidovou republikou, Rumunskou lidovou republikou, Svazem sovětských socialistických republik a Československou republikou

1.2 Preambule

Smluvní strany, znovu stvrzujíce své úsilí o vytvoření systému kolektivní bezpečnosti v Evropě založeného na účasti všech evropských států bez ohledu na jejich společenské a státní zřízení, což by umožnilo sjednotit jejich úsilí v zájmu zajištění míru v Evropě[7], přihlížejíce zároveň k situaci, která vznikla v Evropě v důsledku ratifikace pařížských dohod[8] předvídajících vytvoření nového vojenského seskupení v podobě „Západoevropské unie“ za účasti remilitarizovaného západního Německa a jeho zapojení do Severoatlantického bloku[9], což zvyšuje nebezpečí nové války a ohrožuje národní bezpečnost mírumilovných států, jsouce přesvědčeny o tom, že za těchto podmínek mírumilovné státy Evropy musí učinit nutná opatření k zajištění své bezpečnosti a v zájmu zachování míru v Evropě, řídíce se cíli a zásadami Charty Organizace Spojených národů[10], v zájmu dalšího upevnění a rozvoje přátelství, spolupráce a vzájemné pomoci v souladu se zásadou respektování nezávislosti a svrchovanosti států, jakož i zásadou nevměšování do jejich vnitřních věcí[11], rozhodly se uzavřít tuto Smlouvu o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci a jmenovaly svými zplnomocněnci:

1.3 Zplnomocněnci

Prezídium Lidového shromáždění Albánské lidové republiky Mehmeta Shehu[12], předsedu Rady ministrů Albánské lidové republiky,

Prezídium Lidového shromáždění Bulharské lidové republiky Vylko Červenkova[13], předsedu Rady ministrů Bulharské lidové republiky,

Prezídium Maďarské lidové republiky Andráse Hegedüse[14], předsedu Rady ministrů Maďarské lidové republiky,

Prezident Německé demokratické republiky Otto Grotewohla[15], předsedu vlády Německé demokratické republiky,

Státní rada Polské lidové republiky Józefa Cyrankiewicze[16], předsedu Rady ministrů Polské lidové republiky,

Prezídium Velkého národního shromáždění Rumunské lidové republiky Gheorghe Gheorghiu-Deje[17], předsedu Rady ministrů Rumunské lidové republiky,

Prezídium Nejvyššího sovětu Svazu sovětských socialistických republik Nikolaje Alexandroviče Bulganina[18], předsedu Rady ministrů Svazu sovětských socialistických republik,

Prezident Československé republiky Viliama Širokého[19], předsedu vlády Československé republiky,

kteří po předložení svých plných mocí, jež byly shledány v náležité formě a v plném pořádku, dohodli se na tomto:

2.      Články smlouvy

Kapitola obsahuje samotný text smlouvy a komentáře pod čarou, upozorňující na okolnosti, jež se k nim nějakým způsobem váží, především historické. 

Čl.1

Smluvní strany se zavazují v souhlase s Chartou Organizace Spojených národů zdržovat se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo jejího použití a urovnávat své mezinárodní spory mírovými prostředky tak, aby nebyl ohrožován mezinárodní mír a bezpečnost.[20]

Čl.2

Smluvní strany prohlašují, že jsou ochotny účastnit se v duchu upřímné spolupráce všech mezinárodních jednání, jejichž cílem je zajistit mezinárodní mír a bezpečnost, a plně poskytnout své síly pro uskutečnění těchto cílů.[21] Přitom Smluvní strany budou usilovat o to, aby v dohodě s jinými státy, které si budou přát spolupracovat v této věci, byla učiněna účinná opatření k všeobecnému snížení zbrojení a k zákazu atomových a vodíkových zbraní, jakož i jiných druhů zbraní hromadného ničení.[22]

Čl.3

Smluvní strany budou se spolu radit o všech důležitých mezinárodních otázkách, které se dotýkají jejich společných zájmů, vedeny jsouce zájmem upevnění mezinárodního míru a bezpečnosti. V zájmu zajištění společné obrany a zachování míru a bezpečnosti budou se Smluvní strany bezodkladně spolu radit v každém případě, kdy podle mínění kterékoli z nich bude hrozit ozbrojený útok proti jednomu státu nebo několika státům zúčastněným na Smlouvě.[23]

Čl.4

Dojde-li v Evropě k ozbrojenému útoku proti jednomu státu nebo několika státům zúčastněným na Smlouvě se strany kteréhokoli státu nebo skupiny států, každý stát zúčastněný na Smlouvě na základě práva na individuální nebo kolektivní sebeobranu, v souhlase s článkem 51 Charty Organizace Spojených národů, poskytne státu nebo státům, které byly takto napadeny, okamžitou pomoc, individuálně i v dohodě s ostatními státy zúčastněnými na Smlouvě a to všemi prostředky, které považuje za nutné, včetně použití ozbrojené síly. Státy zúčastněné na Smlouvě budou se neprodleně radit o společných opatřeních, která je nutno podniknout pro obnovení a zachování mezinárodního míru a bezpečnosti. O opatřeních podniknutých na základě tohoto článku bude zpravena Rada bezpečnosti v souhlase s ustanoveními Charty Organizace Spojených národů. Tato opatření budou zastavena, jakmile Rada bezpečnosti učiní opatření nutná k obnovení a zachování mezinárodního míru a bezpečnosti.[24]

Čl.5

Smluvní strany se dohodly vytvořit Spojené velení svých ozbrojených sil, které budou podle dohody mezi stranami vyčleněny pod řízení tohoto velení, jež bude jednat podle společně stanovených zásad. Smluvní strany učiní také jiná dohodnutá opatření nutná k upevnění jejich obranyschopnosti tak, aby byla chráněna mírová práce jejich národů, zaručena nedotknutelnost jejich hranic a území a zajištěna obrana před možnou agresí.[25]

Čl.6

K provádění touto Smlouvou stanovených porad mezi státy zúčastněnými na Smlouvě a k projednání otázek vznikajících při provádění této Smlouvy zřizuje se Politický poradní výbor, v němž bude každý stát zúčastněný na Smlouvě zastoupen členem vlády nebo jiným zvlášť jmenovaným zástupcem. Výbor může zřizovat pomocné orgány, které se ukáží být potřebnými.[26]

Čl.7

Smluvní strany se zavazují neúčastnit se žádných koalic nebo spojenectví a neuzavírat žádných dohod, jejichž cíle jsou v rozporu s cíli této Smlouvy. Smluvní strany prohlašují, že jejich závazky vyplývající z platných mezinárodních smluv nejsou v rozporu s ustanoveními této Smlouvy.[27]

Čl.8

Smluvní strany prohlašují, že budou působit v duchu přátelství a spolupráce k dalšímu rozvoji a upevnění vzájemných hospodářských a kulturních styků[28], řídíce se zásadou vzájemného respektování nezávislosti a svrchovanosti[29] a zásadou nevměšování[30] do vnitřních věcí druhého státu.[31]

Čl.9

Tato Smlouva je otevřena přístupu dalších států bez ohledu na jejich společenské a státní zřízení, které vyjádří ochotu svou účastí na této Smlouvě napomáhat sjednotit úsilí mírumilovných států o zajištění míru a bezpečnosti národů.[32] Takový přístup vstoupí v platnost se souhlasem států zúčastněných na Smlouvě po odevzdání listiny o přístupu ke Smlouvě do úschovy vládě Polské lidové republiky.[33]

Čl.10

Tato Smlouva podléhá ratifikaci a ratifikační[34] listiny budou odevzdány do úschovy vládě Polské lidové republiky. Smlouva vstoupí v platnost dnem, kdy bude odevzdána poslední ratifikační listina. Vláda Polské lidové republiky zpraví ostatní státy zúčastněné na Smlouvě o odevzdání každé ratifikační listiny do úschovy.[35]

Čl.11

Tato Smlouva zůstává v platnosti po dobu dvaceti let.[36] Pro Smluvní strany, které do roka před uplynutím této lhůty neodevzdají vládě Polské lidové republiky prohlášení o vypovězení Smlouvy[37], zůstane Smlouva v platnosti po dobu dalších deseti let. Bude-li v Evropě vytvořen systém kolektivní bezpečnosti a za tím účelem uzavřena Celoevropská smlouva o kolektivní bezpečnosti, o což budou Smluvní strany vytrvale usilovat, pozbude tato Smlouva platnosti dnem, kdy vstoupí v platnost Celoevropská smlouva.[38]

4.     Diplomaté - signatáři

Sepsáno ve Varšavě dne čtrnáctého května 1955 v jednom vyhotovení v jazyce českém, ruském, polském a německém, při čemž všechna znění mají stejnou platnost. Ověřené opisy této Smlouvy odevzdá vláda Polské lidové republiky všem ostatním účastníkům Smlouvy.

Na důkaz toho zplnomocněnci podepsali tuto Smlouvu a přiložili k ní pečeti.

Z plné moci Prezídia Lidového shromáždění

Albánské lidové republiky

Mehmet Shehu

Z plné moci Prezídia Lidového shromáždění

Bulharské lidové republiky

Vylko Červenkov

Z plné moci Prezídia Maďarské lidové republiky

András Hegedüs

Z plné moci prezidenta Německé demokratické republiky

Otto Grotewohl

Z plné moci Státní rady Polské lidové republiky

Józef Cyrankiewicz

Z plné moci Prezídia Velkého národního shromáždění

Rumunské lidové republiky

Gheorghe Gheorghiu-Dej

Z plné moci Prezídia Nejvyššího sovětu Svazu sovětských socialistických republik

Nikolaj Alexandrovič Bulganin

Z plné moci prezidenta Československé republiky

Viliam Široký

  

Závěr

Hovoříme-li o Varšavské smlouvě, musíme ještě v samém závěru zmínit společná cvičení Varšavské smlouvy, a sice KVARTETO (1963), ŘÍJNOVÁ BOUŘE (1965), VLTAVA (1966), RODOPY (1967), ŠUMAVA, SEVER a NĚMEN (1968), ODRA-NISA (1969), BRATRSTVÍ VE ZBRANI (1970), ŠTÍT (1972), DRUŽBA (1974), ŠTÍT (1976), DRUŽBA (1977), DRUŽBA (1978), NEUTRON (1979), BRATRSTVÍ VE ZBRANI (1980), SOJUZ (1981), DRUŽBA (1982).[39]

Fakt, že VS navzdory proklamacím byla ve skutečnosti jen mocenským nástrojem SSSR, ilustruje i skutečnost, že byla vyzbrojena povětšinou sovětskou technikou a podřízena moskevskému velení. Hlavními veliteli byli vždy maršálové Sovětského svazu, bez ohledu na schopnosti ostatních velitelů z členských států VS: I. S. KONEV (1955-60), A. A. GREČKO (1960-67), I. I. JAKU-BOVSKIJ (1967-76), V. G. KULIKOV (1977-86), N.V.Ogarkov (1986–1991)); náčelníky štábu byli arm. gen.: A. I. ANTONOV (1955-62), I. P. BATOV (1962-65), M. I. KAZAKOV (1965-68), S. M. ŠTEMENKO (1968 až 1976), A. I. GRIBKOV (od 1976).[40]

Náš svět je naprosto odlišný od toho, který byl stále ještě živý do zhruba poloviny měsíce listopadu v převratném roce 1989.[41] V dnešní době je již Varšavská smlouva minulostí. Vzdálenou sice jen sotva čtvrtstoletí a stále uloženou v živé paměti většiny populace bývalých členských států, ovšem minulostí naprosto odlišnou od současnosti. Těžko říci, zda bipolární svět té doby byl bezpečnější, než ten dnešní, kdy nepřítel nemá jednoznačné obrysy. Jako příklad si můžeme uvést například těsné obchodní styky Západu s Čínou a Vietnamem a naopak přísná embarga vůči Kubě a Severní Koreji. Přičemž tyto státy se stále hlásí k socialismu a komunistické ideologii, byť v různých jejích podobách. Obdobně nejednoznačný ideový postoj západní svět zaujímá i vůči islámským státům, zde by mohl posloužit jako příklad postoj vůči Saúdské Arábii, která se řídí tradičním muslimským právem Šaría a vůči Íránu, který sice totéž práva aplikoval do svého právního systému, kde ale velmi záleží na postoji zdejších muslimských vůdců ajatolláhů. Nelze přitom ale ani tvrdit, že by úlohu nepřítele Západu ve smyslu bipolárního vidění světa zcela převzal islám, nebo světový islamistický terorismus. Zde musím případné zájemce o tuto problematiku odkázat na práce novináře Petera Partnera z Observeru a Economistu, či rozhlasové sekce BBC.[42]

Můžeme jen doufat, že lidstvo překoná své vzájemné spory a nebude žádné paky a spojenectví potřebovat k tomu, aby se dokázalo shodnout na společném cíli, kterým nebude jen pouhé vegetativní přežívání, ale též rozvoj kultury, víry, vědy, filosofie a techniky. Do té doby však budou mít historici a studenti historie co na práci.

Literatura, Prameny

Literatura:

Pavel BĚLINA a kol., Dějiny evropské civilizace II, Praha 2002

Marcello FLORES, Komunismus, Praha 2008

Vojtěch MENCL a kol., Křižovatky 20. století - Světlo na bílá místa v nejnovějších dějinách, Praha 1990

Peter PARTNER, Bůh válek, Praha 2003

Milan ŠVANKMAJER a kol., Dějiny Ruska, Praha 1995, s. 367 – 372.

Miroslav VACEK, Generál studené války, Praha 2004

Markus WOLF, Šéf špionáže v tajné válce, Praha 2004

Steven J. ZALOGA, SCUD – řízená střela a odpalovací systémy 1955 – 2005, Praha 2008

On-line zdroje:

http://www.csla.cz/armada/vs/varsavskasmlouva.htm

http://cs.wikipedia.org/wiki/Rada_vz%C3%A1jemn%C3%A9_hospod%C3%A1%C5%99sk%C3%A9_pomoci

http://www.vhu.cz/rakety-ktere-mirily-na-zapad-o-nejutajovanejsi-slozce-csla-vznikla-studie-ktera-mnohe-odhaluje/

http://cs.wikipedia.org/wiki/J%C3%B3zef_Cyrankiewicz

http://cs.wikipedia.org/wiki/Gheorghe_Gheorghiu-Dej

http://cs.wikipedia.org/wiki/Nikolaj_Alexandrovi%C4%8D_Bulganin

http://cs.wikipedia.org/wiki/Viliam_%C5%A0irok%C3%BD

http://cs.wikipedia.org/wiki/Charta_Spojen%C3%BDch_n%C3%A1rod%C5%AF

http://www.osn.cz/dokumenty-osn/

http://cs.wikipedia.org/wiki/Ma%C4%8Farsk%C3%A9_povst%C3%A1n%C3%AD

http://cs.wikipedia.org/wiki/Pra%C5%BEsk%C3%A9_jaro_1968

http://en.wikipedia.org/wiki/Mehmet_Shehu

http://en.wikipedia.org/wiki/Valko_Chervenkov

http://en.wikipedia.org/wiki/Andr%C3%A1s_Heged%C3%BCs

http://en.wikipedia.org/wiki/Otto_Grotewohl

http://cs.wikipedia.org/wiki/Severoatlantick%C3%A1_aliance

http://cs.wikipedia.org/wiki/Var%C5%A1avsk%C3%A1_smlouva

---

[1] Formálně byl reakcí na zřízení Západoevropské unie a Pařížské dohody umožňující vstup NSR do NATO. Milan ŠVANKMAJER a kol., Dějiny Ruska, Praha 1995, s. 367 – 372.

[2] O rozporech mezi ideology se zmiňuje i šéf východoněmecké tajné služby Wolf, viz: Markus WOLF, Šéf špionáže v tajné válce, Praha 2004, s. 83 – 100, 97.

[3] Smlouva byla uzavřena na 20 let s automatickým prodloužením o 10 let pro státy, které ji rok před uplynutím lhůty nevypoví. Albánie se přestala zúčastňovat činnosti Varšavské smlouvy v roce 1962 a 13. září 1968 ji na protest proti intervenci armád pěti členských zemí do Československa vypověděla. Intervence se nezúčastnilo rovněž Rumunsko. Nicolae Ceaușescu, zdejší diktátor, dokonce nepřipustil cvičení VS na rumunském území. Vojtěch MENCL a kol., Křižovatky 20. století - Světlo na bílá místa v nejnovějších dějinách, Praha 1990, s. 268. 

[4] Členské státy: Albánská lidová republika - do roku 1968; Bulharská lidová republika; Československá (socialistická) republika; Maďarská lidová republika; Německá demokratická republika od roku 1956; Polská lidová republika; Rumunská socialistická republika; Svaz sovětských socialistických republik. Tamtéž, s. 369.

[5] http://cs.wikipedia.org/wiki/Var%C5%A1avsk%C3%A1_smlouva

[6] Nejprve bylo 25. února 1991 na mimořádné schůzce Politického poradního výboru v Budapešti rozhodnuto o rozpuštění vojenských struktur Varšavské smlouvy a po československém návrhu na úplné ukončení platnosti smlouvy došlo k „rozpouštěcí schůzce“ v Praze.

[7] Věta odkazuje na zkrachovalé německé velmocenské plány, 1. A 2. sv. války. Podobné důvody vedly k založení Bruselského paktu a posléze NATO 4. dubna 1949; pro sovětský blok jsou nejspíše vítanou záminkou k budování systému vlastní obrany. Ten ovšem obsahoval i hospodářská opatření (vznik RVHP) a diplomatické úsilí, které vyvrcholilo po Kubánské krizi (v duchu XX. sjezdu KSSS). Pavel BĚLINA a kol., Dějiny evropské civilizace II, Praha 2002, s. 253. (dále Dějiny EC)

[8] Myšlen tzv. Bruselský pakt, v jehož čele stanul roku 1948 polní maršál Bernard Law Montgomery, 1. vikomt z El Alamejnu. Dějiny EC, s. 253. 

[9] NATO, tj. Severoatlantická aliance (anglicky North Atlantic Treaty Organization – NATO, francouzsky Organisation du Traité de l’Atlantique Nord – OTAN; doslova Organizace Severoatlantické smlouvy) je euroatlantický mezinárodní vojenský pakt. Byl založen 4. dubna 1949 podpisem Severoatlantické smlouvy. Aliance sídlí v Bruselu v Belgii.

Na svém počátku byla Severoatlantická aliance jen o trochu více než politické sdružení. Korejská válka ale podnítila členské státy k vytvoření vojenské struktury pod dohledem dvou amerických velitelů. Slovy prvního generálního tajemníka Hastingse Ismaye bylo úkolem NATO „udržet Ameriku v Evropě, Rusko mimo západní Evropu a Německo při zemi.“ V roce 1966 odešla Francie z vojenských struktur NATO kvůli snaze o udržení si vojenské nezávislosti na Spojených státech. Kvůli tomu se sídlo přesunulo z Paříže do Bruselu.

Po pádu Berlínské zdi v roce 1989 se Aliance angažovala ve válce v Jugoslávii. První vojenské operace NATO v historii proběhly mezi lety 1992 a 1995 při válce v Bosně a Hercegovině a později v roce 1999 v Jugoslávii. Aliance se snažila zlepšit vztahy s východními státy, což vyústilo v její rozšíření několika státy bývalé Varšavské smlouvy v letech 1999 a 2004. Článek 5, který tvoří základ Severoatlantické smlouvy, byl poprvé použit po teroristických útocích 11. září 2001, což znamená, že útok byl považován za útok proti všem 19 členským státům. Od roku 2003 vede Aliance činnost Mezinárodních bezpečnostních podpůrných sil v Afghánistánu. Do konce roku 2011 zajišťovala výcvik nové armády v Iráku, účastní se protipirátských operací a v roce 2011 vyhlásila bezletovou zónu nad Libyí v souladu s rezolucí Rady bezpečnosti OSN č. 1973.

16. prosince 2002 byla mezi NATO a Evropskou unií podepsána dohoda o spolupráci Berlín plus, která mimo jiné umožňuje Evropské unii využívat prostředky i kapacity NATO. V současnosti je součástí Severoatlantické aliance 28 členských států, nejnovějšími členy jsou od dubna 2009 Albánie a Chorvatsko.[8] Celkové armádní výdaje všech členů NATO tvoří přes 70 % celosvětových armádních výdajů. Samotné Spojené státy zodpovídají za 43 % celosvětových výdajů na armádu a Spojené království, Francie, Německo a Itálie za dalších 15 %. http://cs.wikipedia.org/wiki/Severoatlantick%C3%A1_aliance

[10] K dispozici on-line například: http://cs.wikipedia.org/wiki/Charta_Spojen%C3%BDch_n%C3%A1rod%C5%AF, nebo na webu OSN: http://www.osn.cz/dokumenty-osn/

[11] Tato věta z preambule byla Varšavským paktem několikráte porušena, nejznámější jsou případy „Maďarského povstání“ (r. 1956), zlikvidovaného vojsky SSSR: http://cs.wikipedia.org/wiki/Ma%C4%8Farsk%C3%A9_povst%C3%A1n%C3%AD  a „Pražského jara“ (r. 1968): http://cs.wikipedia.org/wiki/Pra%C5%BEsk%C3%A9_jaro_1968  

[12] Mehmet Ismail Shehu (*10. ledna 1913 - †17. prosince 1981), komunistický premiér Albánie v letech 1954 až 1981. Nejbližší spolupracovník Envera Hodži, strůjce rozchodu se SSSR a spojenectví s Maovou Čínou. V roce 1981 však začal kritizovat albánskou politiku Hodžova izolacionismu, což zapříčinilo jeho pád. Nalezen ve své koupelně v bytě v Tiraně s prostřelenou hlavou. Oficiálně spáchal sebevraždu z důvodu nervového zhroucení. Jeho rodina hovoří o vraždě. Po smrti obviněn, že byl agentem jugoslávské tajné služby, také CIA a KGB. Vymazán z oficiální albánské komunistické historie.  Životopis on-line: http://en.wikipedia.org/wiki/Mehmet_Shehu 

[13] Vălko Velov Červenkov (bulharsky Вълко Велев Червенков; *6. září 1900 - †24. listopadu 1980) bulharský předseda vlády v letech 1950-1956. Zastánce sovětského modelu socialismu v Bulharsku, zvaný „Malý Stalin“. Zeť Jiřího Dimitrova, vůdce bulharských komunistů. Osobní přítel Stalina. Pěstoval kult osobnosti během svého premiérství. Po Stalinově smrti vytlačen Todorem Živkovem, sesazen, roku 1962 vyhozen ze strany, po sedmi letech rehabilitován, ale nikdy už nezískal valný vliv. Životopis on-line: http://en.wikipedia.org/wiki/Valko_Chervenkov

[14] András Hegedüs (*31. října 1922 - †23. října 1999) byl maďarský komunistický politik, který působil jako předseda rady ministrů od roku 1955 do roku 1956. Hegedüs uprchl do Sovětského svazu dne 28. října, pátý den Maďarské revoluce roku 1956. Hegedüs se vrátil do Maďarska v roce 1958 a učil sociologii. Životopis on-line: http://en.wikipedia.org/wiki/Andr%C3%A1s_Heged%C3%BCs

[15] Otto Grotewohl (*11. března 1894 - †23. září 1964) byl německý politik a první předseda vlády Německé demokratické republice od roku 1949 až do své smrti v roce 1964. Životopis on-line: http://en.wikipedia.org/wiki/Otto_Grotewohl

[16] Józef Cyrankiewicz (*23. dubna 1911 - †20. ledna 1989) byl polský komunistický politik, jeden z klíčových představitelů socialistického režimu v Polsku po druhé světové válce. V letech 1970-1972 byl předsedou Státní rady (obdoba prezidenta). V letech 1947-1952 a 1954-1970 předsedou rady ministrů (premiérem).

Po německé okupaci Polska byl v letech 1941-1945 vězněn v koncentračním táboře Osvětim. Původně byl člen Polské socialistické strany (Polska Partia Socjalistyczna), v letech 1945-1948 byl jejím generálním tajemníkem. PPS a Polská dělnická strana (Polska Partia Robotnicza) vytvořily roku 1948 Polskou sjednocenou dělnickou stranu (Polska Zjednoczona Partia Robotnicza), která byla v éře komunistického režimu hegemonní politickou silou. Cyrankiewicz byl jedním z hlavních strůjců sjednocení, a byl pak členem ústředního výboru PSDS v letech 1948-1971. On-line (pouze zmínka v rozsahu poznámky): http://cs.wikipedia.org/wiki/J%C3%B3zef_Cyrankiewicz

[17] Gheorghe Gheorghiu-Dej (*8. listopadu 1901 - †19. března 1965, Bukurešť) byl rumunský politik, prezident (předseda dočasného prezídia Rumunské lidové republiky, předseda Státního sovětu Rumunska) v letech 1961-1965 a druhý premiér (předseda Rady ministrů) socialistického Rumunska v období od 2. června 1952 do 2. října 1955. Navzdory měnícím se státním funkcím byl rozhodující osobností rumunské politiky v celém období 1947-1965, neboť v této době zastával pozici generálního tajemníka Komunistické strany Rumunska (přesněji v období 1944-1954, 1955-1965), která byla od roku 1947 v zemi hegemonní silou. Životopis on-line: http://cs.wikipedia.org/wiki/Gheorghe_Gheorghiu-Dej

[18] Nikolaj Alexandrovič Bulganin (rusky Николай Александрович Булганин, *30. března 1895 – †24. února 1975) byl prominentní sovětský politik, který působil jako ministr obrany (1953–1955) a předseda rady ministrů SSSR (1955–1958). Šlo o velkého spojence Nikity Chruščova a jeho programu reforem a destalinizace. Společně s Chruščovem cestoval do Indie, Jugoslávie a Spojeného království, kde byli oba známi v tisku jako "B a K". Roku 1957 však začal, ovlivněn konzervativní skupinou vedenou Vjačeslavem Molotovem, sdílet pochyby o Chruščovově reformní politice. Když byli konzervativci poraženi a odstraněni, nutil jej Chruščov, aby podal rezignaci na všechny politické funkce. Byl sice jmenován předsedou sovětské státní banky, ale v roce 1958 ho odstranili z Ústředního výboru KSSS a připravili o titul maršála. Byl poslán do Stavropolu jako předseda regionální ekonomické rady a v únoru 1960 odešel do penze. Nositel Leninova řádu, Řádu rudého praporu a Řádu rudé hvězdy. Za občanské války příslušník ČEKA. Životopis on-line: http://cs.wikipedia.org/wiki/Nikolaj_Alexandrovi%C4%8D_Bulganin  

[19] Viliam Široký (*31. května 1902 Bratislava – †6. října 1971 Praha) byl slovenský a československý politik komunistické strany, v letech 1953–1963 předseda československé vlády. Představitel centralistického a dogmatického křídla slovenské politiky 50. let. Vlastizrádce: špion ve prospěch SSSR, pracoval pro NKVD. Až 19. září 1963 byl jako předseda vlády nucen podat demisi a o den později ztratil také členství v předsednictvu ÚV KSČ. Po odchodu z vládních a stranických postů byl poslán do penze, a sice za svůj podíl na politických procesech v 50. letech. O pět let později, v době rozbíhajícího se pražského jara, přerušil ÚV KSČ na přelomu května a června 1968 Širokému dokonce i členství ve straně. Členství v KSČ mu bylo navráceno až těsně před smrtí v roce 1971 jeho „velkorysým“ triumfujícím soupeřem Husákem. Životopis on-line: http://cs.wikipedia.org/wiki/Viliam_%C5%A0irok%C3%BD

[20] Vojska Varšavské smlouvy nikdy nevedla žádnou válku v Evropě, ani jinde ve světě, válku vedl výhradně SSSR, např. v Afghánistánu.

[21] Tzn., že budou vystupovat jako jednotná vojenská síla se stejnými cíli. Proto zorganizovaly 18 společných cvičení, samotná VS měla ve zbrani celkem 3 573 100 mužů, SSSR pak na svém vojenském vrcholu v roce 1982 celkem 5 milionů mužů. Marcello FLORES, Komunismus, Praha 2008, s. 156.

[22] Je pravdou, že vyjednavači několikrát usedli k jednacímu stolu a vznikly smlouvy omezující jaderné zbraně SALT I a SALT II, INF, o jejichž naplňování lze však do jisté míry pochybovat. Prokop Tomek z VHÚ Praha uvádí, že „V Československu začalo budování jednotek s taktickými a operačně taktickými raketovými střelami země-země počátkem šedesátých let. Dodávky moderních sovětských zbraní souvisely s přípravou válečných plánů Varšavské smlouvy, či spíše sovětského velení, v nichž hrál významnou roli československý front. (…) V operačním nasazení měl československý front použít 131 jaderných raketových střel a atomových bomb.“  Taktické raketové střely jsou určeny pro údery konvenčními i jadernými hlavicemi na cíle do vzdálenosti 30–100 km, operačně taktické raketové střely jsou koncipovány pro údery jadernými hlavicemi na vzdálenost od 100 do 1000 km. Oba druhy raket tvořili výzbroj ČSLA a dalších armád VS. Podle Tomka první raketové brigády vznikaly v Hranicích na Moravě od roku 1961 a byly vyzbrojeny operačně taktickými raketovými střelami R–11M, které nahradila verze R-17M, v kódu NATO označené SCUD. Sovětský svaz různé verze také vyvážel do mnoha zemí. In: http://www.vhu.cz/rakety-ktere-mirily-na-zapad-o-nejutajovanejsi-slozce-csla-vznikla-studie-ktera-mnohe-odhaluje/ ; o raketách SCUD též: Steven J. ZALOGA, SCUD – řízená střela a odpalovací systémy 1955 – 2005, Praha 2008. 

[23] Tímto takzvaným poradním orgánem byl „vrchní výbor politruků“, tedy Politický poradní výbor, viz dále.

[24] V podstatě umožňuje nasazení společných vojsk v případě přímého útoku na členský stát, s tím, že o užití síly a postoji paktu bude informována RB OSN.

[25] Spojené velení Varšavské smlouvy uskutečňovalo rozhodnutí politického poradního výboru v otázkách obrany, řídilo ozbrojené síly jednotlivými členskými státy vyčleněné k společné obraně. Zajišťovalo běžná opatření nutná k bezpečnosti členských států. Pro běžnou agendu spojeného velení je u hlavního velitele spojených ozbrojených sil vytvořen štáb spojeného velení, v němž pracovali stálí představitelé generálních štábů armád účastnických zemí. Sídlo náčelníka štábu bylo v Moskvě. In: http://www.csla.cz/armada/vs/varsavskasmlouva.htm; Miroslav VACEK, Generál studené války, Praha 2004.

[26] Politický poradní výbor konzultoval mezinárodní problémy týkající se společných zájmů členských států VS. Jeho pomocnými orgány byly komise a spojený sekretariát. Stálá komise vypracovávala doporučení k jednání o zahraničně politických otázkách, spojený sekretariát měl na starosti běžnou agendu mezi jednotlivými zasedáními politického poradního výboru. Na jeho zasedání v Budapešti v roce 1969 bylo například rozhodnuto o vytvoření výboru ministrů obrany členských států Varšavské smlouvy, byla přijata nová ustanovení o spojených ozbrojených silách a spojeném velení atd. In: http://www.csla.cz/armada/vs/varsavskasmlouva.htm; Miroslav VACEK, Generál studené války, Praha 2004. Dějiny EC, s. 277.

[27] Tento článek v podstatě neumožňoval kromě „kapitalistického a imperialistického Západu“ ani spojenectví s Jugoslávií a Čínou, jelikož se odmítli podřídit diktátu SSSR a tím pádem měli jiné cíle, než SSSR a členské státy VS. Marcello FLORES, Komunismus, Praha 2008, s. 115. Dějiny EC, s. 239 – 245, 260 – 261.

[28] Lze říci, že dalším mocensko – ekonomickým nástrojem, užívaným SSSR vedle VS bylo i RVHP, neboli Rada vzájemné hospodářské pomoci (rusky: СЭВ, Совет Экономической Взаимопомощи, Sovět ekonomičeskoj vzaimopomošči, anglicky: Comecon, The Council for Mutual Economic Assistance) byla obchodní organizace sdružující v době studené války socialistické státy sovětského bloku. V podstatě se jednalo o mocenský nástroj pro centrální ovládání ekonomiky socialistických států Sovětským svazem, o sovětský protipól Marshallova plánu a později EHS. Zakládajícími členy RVHP byly 5. ledna 1949 Bulharsko, Československo, Maďarsko, Polsko, Rumunsko a Sovětský svaz. Později přistoupily Albánie (1949), NDR (1950), Mongolsko (1962), Kuba (1972) a Vietnam (1978). Albánie (pod čínským vlivem) roku 1961 od účasti na činnosti RVHP upustila a v roce 1987 vystoupila úplně. Naproti tomu přidruženým státem RVHP byla od roku 1964 Jugoslávie. S RVHP částečně spolupracovaly nebo měly status pozorovatele i některé nesocialistické či rozvojové země (Finsko, Irák, Mexiko, Nikaragua, Etiopie, Laos, Jižní Jemen aj.). RVHP, mající na sklonku komunistické éry deset členských států, byla rozpuštěna ve stejném roce jako VS: 28. června 1991. Sídlo RVHP bylo vždy v Moskvě. Moderní budova RVHP (rusky: здание СЭВ, zdanije sev), 30poschoďová výšková stavba v ulici Nový Arbat 36, vybudovaná v letech 1963 až 1970, má tvar otevřené knihy. V současnosti v budově sídlí magistrát města Moskvy. http://cs.wikipedia.org/wiki/Rada_vz%C3%A1jemn%C3%A9_hospod%C3%A1%C5%99sk%C3%A9_pomoci

[29] Za evidentní porušení tohoto článku lze považovat vstup vojsk Varšavské smlouvy na území Československa 21. srpna 1968. I to byl jeden z důvodů, proč vznikl tzv. zvací dopis. Na druhou stranu byl text vykládán tak, že v případě ohrožení socialismu je dle něj povinností smluvních stran zasáhnout na území jiného členského státu, což je ve skutečnosti i v rozporu s textem VS hned prvního článku. Marcello FLORES, Komunismus, Praha 2008, s. 144 – 147.

[30] Obdobný zásah připravovala vojska VS v Polsku v roce 1981. Dějiny EC, s. 277. Vojtěch MENCL a kol., Křižovatky 20. století - Světlo na bílá místa v nejnovějších dějinách, Praha 1990, s. 269.   

[31] NDR se vojenského vpádu v podstatě neúčastnila, kromě technických pozorovatelů, šlo o jisté formální obtíže, kdy smlouva reagovala na znovuvyzbrojení Německa, zároveň panovali jisté obavy propagandistického charakteru, odkazující na nacistickou okupaci, kterou měli v ČSSR ještě v živé paměti. K účasti NDR např. Markus WOLF, Šéf špionáže v tajné válce, Praha 2004, s. 167 – 178.

[32] Zcela nerealistická proklamace formálního charakteru: 1) následkem vstupu by pro tento stát logicky byla rozsáhlá komunistická diverze ve prospěch SSSR v duchu „Brežněvovy doktríny“. 2) Má dodat zdání otevřenosti, legálnosti a mírumilovnosti paktu. Marcello FLORES, Komunismus, Praha 2008, s. 146.

[33] Originál smlouvy byl uložen v Polsku, naproti tomu originál protokolu a ratifikační listiny, ukončující činnost paktu jsou uloženy v Československu, přičemž vláda ČR (ČSFR) informovala ostatní strany, které protokol podepsaly, o uložení každé ratifikační listiny. Protokol, jímž se ukončuje činnost Varšavské smlouvy, je v české verzi i s podpisy představitelů všech šesti států pouze čtyřstránkový.

[34] Ratifikace byla do jisté míry jen formalita, ovšem je třeba pamatovat na odchod Albánie z paktu. Ta se od roku 1962 přestala zúčastňovat činnosti Varšavské smlouvy a 13. září 1968 smlouvu vypověděla, oficiálně kvůli událostem ze srpna 1968.

[35] Viz předchozí poznámka č. 31.

[36] Prodloužena byla v květnu 1985, tedy již po nástupu Gorbačova k moci, o dalších 20 let, zanikla mnohem dříve. Ostatně, jak už bylo řečeno v úvodu, po rozpadu sovětského impéria a zániku NDR zanikl smysl, právnost i opodstatnění její existence. Příslušný rozpouštěcí protokol podepsali zástupci vlád šesti zbývajících členů paktu 1. července 1991 v Praze v Černínském paláci.

[37] Viz poznámka č. 31.

[38] Vývoj Evropy po pádu komunismu v podstatě naplnil tento článek bezezbytku, ačkoliv zcela jinak, než to tvůrci VS očekávali. Součástí EU a struktur NATO jsou dnes bývalé státy komunistického bloku a dokonce i bývalé členské státy SSSR jako Estonsko, Litva a Lotyšsko. Dějiny EC, s. 286 – 296.

[39] Mírové počty osob v ozbrojených silách členských států Bulharská lidová republika – 117 500; Maďarská lidová republika – 106 800; Německá demokratická republika – 173 100; Polská lidová republika – 347 000

Rumunská socialistická republika – 171 000; Sovětský svaz – 2 458 000; Československá socialistická republika – 199 700; Celkem – 3 573 100. In: http://www.csla.cz/armada/vs/varsavskasmlouva.htm; Miroslav VACEK, Generál studené války, Praha 2004.

[40] Tamtéž jako poznámka číslo 39.

[41] Marcello FLORES, Komunismus, Praha 2008, s. 172 – 185. Dějiny EC, s. 293 – 301.

[42] Např. Peter PARTNER, Bůh válek, Praha 2003.

Fotografie ze sjezdu vůdců států Varšavské smlouvy v roce 1987, zleva: Gustáv Husák, Todor Živkov, Erich Honecker, Michail Sergejevič Gorbačov, Nicolae Ceauşescu, Wojciech Jaruzelski, a János Kádár. Foto: Raine Mittelstädt/Deutsche Bundesarchiv/Wikipedia