Vzestup a pád provincie Katanga

I. Úvod

Ia. Předmět práce

Ib. Použitá literatura a prameny

II. Kongo a provincie Katanga

IIa. Geografie Katangy

IIb. Historie Konga do obsazení Belgií

IIc. Belgickými koloniemi

IId. Katanga do získání nezávislosti

III. Katanžská vzpoura

IIIa. Vyhlášení nezávislosti Katangy

IIIb. Žoldáci v Katanze

IIIc. Situace v Kongu po odtržení Katangy a Kasai

IIId. Převrat a Lumumbova vražda

IIIe. Rezoluce OSN 161 a nesplněné Tshombeho sliby

IIIf. Obléhání Jadotville

IIIg. Pád Katangy

IV. Dohra a cesta Konga k Zaire

V. Závěr

VI. Literatura a zdroje

I. Úvod

Ia. Předmět práce

Tato práce se bude zabývat odtržením konžské provincie Katanga. Na jejím příkladě si budeme ilustrovat, jak překotné politické a mocenské změny dekolonizace namísto, aby přinesly Africe svobodu a prosperitu, jen rozpoutaly vlnu násilí a chaosu. Stalo se tak po druhé světové válce, po rozpadu koloniálního systému v letech šedesátých i sedmdesátých, totéž se opakovalo i po pádu apartheidu v Jihoafrické republice. Ta sice je díky svému nerostnému bohatství ekonomicky nejsilnějším státem kontinentu, ale kmenová nevraživost ji deklasuje na druhořadého hráče, nuceného řešit vnitřní problémy, namísto získávání mezinárodní prestiže.

Blíže se věnuje nasazení žoldnéřů na straně jedné a silám OSN, resp. Organisation des Nations Unies au Congo (ONUC) na straně druhé. Popisuje obléhání katanžské vesnice Jadotville, kde čelila malá jednotka pěchoty pod vedením plukovníka Pata Quinlana několikadennímu obléhání. Bitva u Jadotville je jednou z nejzajímavějších událostí konžsko-katanžské krize, proto je mu v práci věnována bližší pozornost. Dokonale ilustruje politické hrátky i přístup mezinárodního společenství ke krizi. Téma je mi jako bývalému vojákovi z povolání velmi blízké, proto jsem mu dal přednost před tématy souvisejícími s islamizací severní a střední Afriky.

Ib. Použitá literatura a prameny
Česká literatura se většinou věnuje dekolonizaci obecně, stejně tak obecné historii Afriky. Mnohem pestřejší je nabídka odborných a populárně naučných prací, věnující se islámským zemím, nejvíce pak starověkému Egyptu. Kongu a problematice žoldnéřských válek  se téměř nevěnuje, nebo je poplatná době, viz. Nejnovější dějiny Afriky editované Lacinou. Proto jsem použil zahraniční zdroje. Stejně tak obvyklé obecné přehledové a populárně naučné zdroje poskytují mizivé množství informací, ukázková v tomto směru je česká Wikipedie, kde v podstatě nemá smysl informace o žoldnéřských válkách a dekolonizaci tohoto koutu Afriky hledat. Seznam zdrojů je připojen na konci práce.

II. Kongo a provincie Katanga

IIa. Geografie Katangy
Provincie Katanga, resp. od roku 2009 čtyři menší provincie, které ji dnes tvoří, leží na jihovýchodě Demokratické republiky Kongo (dříve Zaire) u pramenů řeky Kongo. Tato bývalá separatistická republika o rozloze přes půl milionu čtverečních kilometrů a přibližně čtyři a půl milionu obyvatel se rozkládá převážně na savanách. Disponuje obrovským nerostným bohatstvím, především mědí, cínem, diamanty, uranem a kobaltem. Hlavním městem provincie je Lubumbashi, hlavním dorozumívacím jazykem svahilština. Katanga má vlhké a suché období. Množství srážek je asi 120 cm ročně.

IIb. Historie Konga do obsazení Belgií

Henry Morton
Stanley

Na začátku 17. století byla provincie ovládána říší Luba a královstvím Lunda. Ovšem v polovině 19. století je dobil nyamwezský obchodník Msiri z dnešní Tanzanie a založil mocné království Yeke na území jménem Garanganga. Pojmenování provincie "Katanga" je odvozeno od jména Msiriho tchána. Msiriho moc byla založena na mědi, slonovině a otrocích, které vyměňoval na západě v Angole a na východním pobřeží Zanzibaru za moderní zbraně a střelný prach. To mu umožnilo dobýt celé území mezi provincií Kasai, Luapula Rivers, zambezským Kongem a jezerem Upemba, a podmanit si kmeny Luba i Lunda. Naneštěstí pro něj už bylo pozdě na založení mocné říše a dynastie.
Území, dnes známé jako Kongo, totiž obsadil belgický král Leopold II. a za pomoci známého cestovatele Henryho Mortona Stanleyho zde založil roku 1880 Svobodný konžský stát jako své soukromé državy. Katanga se stala jeho součástí 15. dubna 1891 po dobytí Msiriho bohatého království. Správu zde vykonávala Leopoldova společnost Compagnie du Katanga.

IIc. Belgickými koloniemi
Vláda Svobodného konžského státu ovšem byla velmi neefektivní, vyznačovala se brutalitou i masakry domorodého obyvatelstva a tak se 19. června 1900 území osamostatnilo a vytvořilo vlastní administrativu pod názvem Comité Spécial du Katanga.
Exploatace Konga skončila až o osm let později na nátlak mezinárodního mínění poté, co vyšla najevo genocida 10 milionů (pouze pozdější odhady) zdejších obyvatel. Nakonec byla 1. září 1910 Katanga (stejně jako Svobodný konžský stát) integrována do Belgického Konga (byla majetkem belgického státu, nikoli osobním majetkem krále), ač si udržela poměrně rozsáhlou autonomii. Stav trval do října 1933, kdy byl část zdejšího kraje Lomani oddělen a převeden do provincie Kasai. V době Belgického Konga se podmínky výrazně zlepšily. Na některých školách se dokonce vyučovaly místní jazyky Bantu, což nebylo v koloniích obvyklé. Doktorům se podařilo pokročit v boji proti spavé nemoci. Vyrostly železnice a kompletní infrastruktura. Na druhou stranu lidé ve městech žili rasově odděleně. Veškerou moc držel belgický parlament a koloniální guvernér, domorodci se na výkonu moci příliš nepodíleli.

IId. Katanga do získání nezávislosti

Patrice Lumumba

Co se Katangy týká, pod belgickou státní kontrolou začaly belgické firmy, především Union Miniére du Haut Katanga, těžit zdejší nerostné suroviny. Díky tomu se stala mnohem rozvinutějším regionem, než zbytek země. Genocida sice opadla, nelze však mluvit o tom, že by vraždění ustalo zcela, nebo že by skončilo vykořisťování domorodců, především z kmene Luba. Belgický těžební kartel zaměstnával pestrou směsku žoldnéřů k jejich podrobení, k ochraně dopravy nerostů a dalšího zboží do Belgie. Jelikož kmen Luba belgickou těžbu často narušoval, jeho příslušníci až příliš často stávali oběťmi razií či trestných výprav na škůdce těžby. Na druhou stranu velký počet volných pracovních míst v těžebním odvětví přilákal do regionu mnoho lidí, nejen Luby z oblasti Kasai, ale případně i dělníky ze Zambie. 
V padesátých letech vzniklo mezi vyšší střední třídou hnutí za rovnoprávnost. Vůdčí osobností se stal Patrice Émery Lumumba (narozen 2. července 1925 v Onalue, Belgické Kongo – zavražděn 17. ledna 1961 v Katanze). Po parlamentních a prezidentských volbách se země 30. června 1960 osamostatnila pod názvem Republika Kongo. Francouzské Kongo na západních hranicích si však tento název po osamostatnění přisvojilo také a pro rozlišení se k názvu státu přidává hlavní město (tj. Kongo-Brazzaville a Kongo-Leopoldville, resp. Kongo-Kinshasa). Tento stav trval do roku 1964, kdy se Kongo přejmenovalo na Demokratickou republiku Kongo.

III. Katanžská vzpoura

IIIa. Vyhlášení nezávislosti Katangy

Moise Tshombe

Po červnovém vyhlášení konžské nezávislosti se Katanga stala autonomní provincií. Ale už pár dní poté, 11. července 1960 se odtrhla a vyhlásila nezávislost. Odmítla novou konžskou vládu premiéra Patrice Lumumby. Prezidentem odtrženého regionu se stal Moise Tshombe, leader Confédération des Associations Tribales du Katanga (CONAKAT). Obdobně, inspirováni režimem v Élisabethville (hlavní město Katangy), se 8. srpna od Konga odtrhla i provincie Kasai, která v čele s Kalonjim vyhlásila takzvaný Důlní stát Kasai. Nový katanžský stát se ovšem netěšil všeobecné podpoře na svém území. Proti Tshombeho separatismu protestovali především domorodí Balubové a jejich vůdce Kisula Ngoye na severu regionu. Další frakce s lídrem Ndaye Emanuelem naopak podporovala odtržení. 

IIIb. Žoldáci v Katanze
K armádě Katangy se připojila řada proslulých žoldnéřů, například Roger Faulques, Mike Hoare, Robert Denard, Jean "Black Jack" Schramme a další. Právě jejich katanžské angažmá z nich udělala kontroverzní, svého druhu romantické, legendy "vojáků štěstěny". Vrchním velitelem katanžských sil Tshombe jmenoval Roberta Trinquiera, původně velitele francouzských speciálních jednotek. Celkově ve službách Katangy sloužilo zhruba 500 žoldnéřů, najatých Belgičanem Charlesem Huyghem, především Francouzů, Britů, Jihoafričanů, Belgičanů, Němců a Rhodesanů. Vojáci sloužící v této

plk. Bob Denard

skupině historik a novinář Tony Geraghty nazval „ztracenou generací“. Většina z nich byla veterány druhé světové války, v případě francouzských žoldáků pak bývalých legionářů, kteří se zúčastnili neúspěšné vzpoury v Alžírsku v řadách OAS. Žoldnéři byli rozděleni do tří hlavních bojových skupin, 4. Commando pod velením „Mad“ Mika Hoareho, 6. Commando pod velením Boba Denarda a 10. Commando pod velením „Black Jacka“ Schramma, případně sloužili jako velitelé místních domorodých jednotek Gendarmes, částečně vytvořených z původní konžské Force Publique. Úspěchy žoldnéřů (hlavně obléhání Jadotville), žijících a bojujících po boku Katanžanů, kteří díky znalosti terénu měli výhodu nad jednotkami OSN, vedly k politickému skandálu a poklesu politické podpory ONUC. Mad Mike Hoare nasazení žoldnéřů líčí ve svých pamětech: „V roce 1961 jsem si myslel, že se možná nacházíme na prahu nového zlatého věku námezdního vojáctví. Viděl jsem uplatnění pro dobře vedenou a disciplinovanou žoldáckou jednotku, ve všech ohledech profesionální, nabízející své služby legitimním africkým vládám na podporu jejich pravidelných armád.“

IIIc. Situace v Kongu po odtržení Katangy a Kasai
Bez Katangy a provincie Kasai ztratilo Kongo velkou část daňových výnosů pocházejících z těžby. Lumumbova vláda proto označila separatistickou republiku jako belgickou loutku vytvořenou kvůli udržení zisku z těžby bohatých nerostných zdrojů. Není divu, Tshombe měl velmi blízko k belgickým průmyslovým a těžebním korporacím, které těžily a prosperovaly z bohatých katanžských zdrojů mědi, zlata a uranu. Přičemž vyhlášení nezávislosti podporovalo šest tisíc belgických vojáků, aby ochránili obchodní zájmy Belgie. Jenže mezinárodní společenství novou republiku neuznalo, paradoxně ani Belgie, ačkoliv separatistům poskytla vojenskou pomoc. Tím bylo zaděláno na desetiletí trvající občanskou válku a krvavé události, jež následovaly. Krátce po odtržení Katangy a Jižního Kasai Kongo v panice opustilo na sto tisíc Evropanů, jelikož se množily brutální útoky proti bělochům.

IIId. Převrat a Lumumbova vražda
Spojené národy, znepokojené belgickou intervencí v Katanze, přijaly rozhodnutí č.143, které požadovalo stažení všech belgických jednotek z území Konga a jejich nahrazení mírovými vojsky. Příchod jednotek ONUC konžská vláda i premiér Lumumba uvítali a od tohoto kroku si slibovali pomoc s obnovením a upevněním moci v provinciích Katanga a Kasai. Spojené národy ovšem vnímaly tyto snahy jako vnitřní politický boj a odmítly do nich své jednotky zapojit. Lumumba tedy začal hledat vojenskou podporu u Spojených států. Přestože v minulosti USA pomoc Kongu poskytly, tentokrát ji zamítnuly. Lumumba se tedy obrátil Sovětský svaz, kde uspěl a získal pomoc v podobě tisícovky vojenských poradců. Zcela to však rozdělilo konžskou vládu. Mnoho lidí, v čele s prezidentem Kasavubu, mělo strach z toho, k čemu je sovětská pomoc zaváže. Se sovětskou podporou byla přesto zahájena ofenziva na odtržený Kasai, která byla velmi úspěšná. Zatáhla ovšem konžskou armádu do etnických čistek mezi skupinami Baluba a Bena Lulua, což vyústilo v obrovské masakry na civilním obyvatelstvu. Nejednotný postoj k sovětské pomoci vyústil 5. září 1960 v oficiální rozhodnutí presidenta Kasavuby o odvolání předsedy Lumumby. Obě komory parlamentu se předsedy zastaly a rozhodnutí odmítly. Politická situace v Kongu tak uvízla na mrtvém bodě. Vyřešil ji až Joseph-Désiré Mobutu, který využil svého postavení ministra obrany a podpory v konžské armádě, aby provedl převrat. Akce plánoval pouze jako dočasné odstavení obou hlavních politiků před jejich znovunavrácením do působení. Mobutu se ale nakonec přidal na stranu prezidenta, nechal Lumumbu zatknout a umístil do domácího vězení. Na jeho ostraze se podíleli jak příslušníci konžské armády, tak vojáci Spojených národů. Sovětští poradci putovali poté zpět. I přes sovětské pokusy o propuštění Lumumby, byl nakonec po neúspěšném prosincovém pokusu o útěk několikrát transportován, až skončil v Katanze, kde jej popravili za účasti belgických důstojníků, kteří pro něj nehnuli prstem. Ostatně, nic pro něj neudělaly ani západní mocnosti - pro USA a západní blok byl nepohodlný od té chvíle, kdy 1. července 1960 požádal telegramem o pomoc SSSR.

IIIe. Rezoluce OSN 161 a nesplněné Tshombeho sliby
Lumumbova smrt a reakce mezinárodního mínění přinutila Radu bezpečnosti OSN, aby 21. února přijala rezoluci č. 161. Byla přijata po vyhrocené emocionální debatě, plné protikoloniální rétoriky a protievropských výlevů. Nicméně požadovala odchod všech belgických vojáků a cizích žoldáků z Konga. Přitom ale výslovně nenařizovala nasazení vojenské síly v případě jejího neuposlechnutí, ačkoliv s ní jinak počítala: „... použít všechna vhodná opatření, aby zabránila vzniku občanské války v Kongu, (...) v krajním případě použití síly, pokud to bude nutné.“
Poté události začaly eskalovat. V červnu Tshombe podepsal slib spojit Katangu se zbytkem Konga, ale už o dva měsíce později bylo jasné, že se snažil jenom získat čas a v žádném případě se nechystal slib dodržet. Během srpna a září OSN ve snaze naplnit přijatou rezoluci Rady bezpečnosti zorganizovala a vedla dvě operace zaměřené na zatčení a vyhoštění žoldáků a politických poradců z bývalého Konga, významnější z nich nesla název Operace Morthor a začala ve středu 13. září 1961, fungovala v podstatě jako katalyzátor následujících násilných událostí na území Katangy.
Poté následovala mírová vyjednávání, během kterých generální tajemník OSN Dag Hammarskjöld projevil až podivnou míru pasivity. V souvislosti s faktem, že jeho bratr byl jedním z velkých akcionářů měďařské společnosti Union Miniére du Haut Katanga lze vyvodit, že měl v tomto směru vlastní zájmy, případně usuzovat na korupci. Nelze to ovšem dovodit žádnými přesvědčivými důkazy. Během rozhovorů zahynul 18. září, pět dnů od zahájení Operace Morthor, za nevyjasněných okolností při leteckém neštěstí v Zambii, tehdejší Severní Rhodesii. Jeho nástupce U Thant pak aktivně podpořil útok na Katangu.

IIIf. Obléhání Jadotville
Do tohoto období spadá i zmiňované obléhání malé vesničky Jadotville, dnes Likasi. Pro katanžské síly a politiku mělo toto místo strategický význam a nejen pro ně. Nacházela se tu totiž významná ložiska uranu, což v kontextu Studené války představovalo obrovský význam pro mezinárodní politiku. Proto sem byl umístěn kontingent vojsk OSN. Vybrány byly jednotky irské armády vzhledem k tomu, že Irsko tehdy bylo vnímáno jako stát v regionu neutrální. Jadotville střežila "Rota A" 35. praporu Irské armády ONUC. Je zvláštní, že k obraně místa takového významu velení ONUC nasadilo pouze pěší rotu s lehkou výzbrojí a nezkušenými vojáky - například vojín John Gorman tehdy měl jen 17 let.

Plk. Pat Quinlan

Útok na Jadotville s Operací Morthor úzce souvisel. 13. září v brzkých ranních hodinách se commandant (ekv. major) Pat Quinlan se zástupcem Noelem Careyem a jejich 155 vojáků ocitli v obklíčení 3000 katanžských ozbrojenců (domorodci kmene Luba, francouzští, belgičtí a rhodesijští žoldnéři) pod vedením "legendárního" žoldnéře Rogera Faulquese a jeho zástupců Michela de Clary a Henri Lasimonea. První výstřely padly v 7.40 hodin ráno. Obléhání trvalo pět dní, během kterých použili Katanžané k bombardování obležených i cvičný proudový letoun, nebo minomety. Irové navzdory tomu všechny útoky odrazili, podařilo se jim dokonce zneškodnit lafetovaný minomet. Na pomoc jim vyrazilo pět stovek vojáků švédské, gurkhské a irské armády, bohužel se záchranná operace nezdařila. Útočníci zničili i vrtulník, který měl odtransportovat zraněné a doplnit zásoby.
Quinlanovi muži museli nakonec opustit všechny obranné perimetry a stáhnout se k poslednímu. Poté, co obležení Irové vystříleli poslední náboje, jim Falques nabídl, aby se vzdali a zaručil jim bezpečnost. Svůj slib splnil. Z obležených nikdo nezemřel, pět vojáků však bylo raněno. Tři Gurkhové zemřeli během nezdařené záchranné operace k prolomení obležení. Na straně útočníků padlo zhruba 300 příslušníků milicí a tisícovka byla raněna. Zajetí trvalo zhruba měsíc, poté je Tshombe vyhandloval za politické vězně, držené konžskou vládou. Po pár týdnech se Quinlan a jeho vojáci opět octli v boji, tentokrát podporovali švédské jednotky během útoku na Katangu. Do Irska se vrátili po půlroční službě v ONUC. Rota A se vrátila do vlasti, ale z politických důvodů čelila obviněním ze zbabělosti, očištěni byli její příslušníci až roku 2016 a plukovník Quinlan s rotou A obdrželi nejvyšší státní vyznamenání, jako první v irské historii vůbec. Pro Quinlana bohužel přišlo vyznamenání in memoriam. Zemřel totiž roku 1997 ve věku 78 let.

Likasi - Jadotwille

IIIg. Pád Katangy
ONUC zahájilo generální útok proti katanžským silám po nátlaku konžského vůdce Cyrilla Adoly v prosinci 1962. Generálmajor Dewan Prem Chand zahájil operaci, nazvanou Grandslam 28. prosince a do konce dne se jednotky OSN zmocnily centra Élisabethville. Mírové síly OSN, nedávno posílené letectvem, úspěšně dokončily první fázi operace do konce roku. Počátkem ledna síly ONUC obrátily svou pozornost na zbývající centra odporu v jižní Katanze. Indické jednotky překročili řeku Lufira v předstihu, způsobily paniku za katanžskými liniemi - a zároveň vyvolaly roztržku ve vedení OSN, což jen ilustruje nekompetentnost a oportunismus tehdejšího politického vedení Spojených národů. Nicméně poté si Tshombe uvědomil, že jeho pozice je již neudržitelná a začal 15. ledna 1963 vyjednávat klid zbraní. O dva dny později podepsal listinu o kapitulaci a prohlásil odluku Katangy za ukončenou. V létě 1963 byl poté přinucen k veřejnému prohlášení, že se podřídí ústřední vládě v Léopoldville, dnešní Kinshase. Poté zvolil dočasný azyl v Severní Rhodesii a později ve Španělsku. Katanžské separatistické snahy definitivně ukončil tzv. Plán národního usmíření.

IV. Dohra a cesta Konga k Zaire
Při jednáních s politickými frakcemi, které v průběhu konfliktu emigrovaly, došlo k velkým politickým změnám v politickém rozložení Konga. Vrátily se skupiny zastávající názory popraveného Lumumby, z Republiky Kongo se stala Demokratická republika Kongo. Dlouhé období bez stabilní jednotné vlády dalo vzniknout množství různých větších či menších politických uskupení. Následovalo několik povstání, například v Kvilu, kde se proti vládě postavilo hnutí Jeunesse. Přestože byli povstalci jen špatně vyzbrojeni, centrální vláda měla problém je porazit. Nejvýznamnější je povstání Simbů postavené na marxistickém smýšlení. Revolucionáři obsazovaly velké části území Konga a měli velkou

Mobutu Sese Seko

podporu mezi obyvatelstvem. Nechávali ale za sebou velké množství menších masakrů, kterými řešili politickou opozici. Jednotky Spojených národů se v té době postupně stahovaly a povstání je zaskočilo nepřipravené. Simbové si založili vlastní stát, Lidovou republiku Kongo, kterou podporovaly Sovětský svaz, Čína i některé africké státy, které vnímaly aktuální Kongo jako prozápadní loutku. Vzhledem k tomu, že Simbové snadno poráželi konžskou armádu a situace se stávala kritickou, povolala vláda z exilu opětovně Moise Tshombeho, aby se ujal úřadu premiéra a krizi vyřešil. Tshombe za podpory Spojených států a Belgie, které financovaly jeho operace a dodávaly výzbroj, opět povolal žoldáky. Byli pod vedením Hoareho zařazeni jako 5. komando konžské armády a plnili úlohu hlavní úderné síly pravidelného vojska. Na podzim roku 1964 se podařilo simbským povstalcům zajmout většinu zbývajícího bílého obyvatelstva Stanleyville. Chtěli je využít jako rukojmí pro vyjednávání s armádou. Belgická vláda na pomoc vyslala své výsadkáře. Vysazeni byli 24. listopadu během operace Rudý drak (Dragon Rouge) ve Stanleyville s rozkazem osvobodit rukojmí. Ač při operaci zahynulo zhruba 70 rukojmích a okolo 1000 konžských civilistů, přesto je vnímána jako velmi úspěšná. Přestože jejím cílem byla pouze záchrana rukojmích, vyvolala obrovskou paniku ve velení simbského povstání a někteří lídři v nastalém chaosu uprchli za hranice. Znovudobytí Stanleyville výrazně napomohlo k porážce Simbů. Definitivní porážku jim připravilo dobytí Bukawu 14. září 1965. Některé jednotky Simbů ale pokračovaly v drobných bojích, než se je podařilo v 80. letech zcela vyhladit. V samotném Kongu však opět nastala politická krize, která vyvrcholila opětovným pučem generála Mobutu v listopadu 1965. Moise Tshombe opět emigroval. Pod Mobutovým vedením Kongo vykročilo na cestu k zairizaci. Politický neklid a občanská válka zde neskončila dodnes.

V. Závěr
Jak je vidět z pozdějšího finálního útoku ONUC na provincii Katanga, mohla konžské krize skončit stejně rychle, jako začala. Ovšem kvůli oportunismu politických vůdců doma i v zahraničí a jejich soukromým zájmům se tak nestalo. Poukázala i na hašteřivost mezinárodního společenství, která z OSN dělá kolos na hliněných nohou, neschopný účinně řešit problémy Afriky, ani planety obecně. Rada bezpečnosti se tehdy, ani v letech pozdějších nedokázala shodnout ani na použití vojenské síly tam, kde to vzhledem k hrozícím masakrům bylo potřeba.
Pokud někam vojáky poslala, nedostali mandát zasáhnout a pokud se ocitli v boji, jejich hrdinství a oběti zůstali nedoceněny, byli obviňováni ze zbabělosti, neschopnosti a nevšímavosti navzdory všemu, co pro zabránění násilí učinili. Jedním z příkladů může být velitel vojsk OSN ve Rwandě kanadský generál Roméo Dallaire, jehož varování zůstala nevyslyšena, nebo jednotky UNPROFOR v bývalé Jugoslávii.
Neschopnost OSN nejen v Africe, ale i na Blízkém a Středním východě, v případě ISIL, palestinských teroristů a jinde jej činí zbytečným, a jeho mění jeho vůdce ve zločince, kteří upřednostňují vlastní zájmy před vyšším dobrem.

VI. Použitá literatura a zdroje
Jan ZÁHOŘÍK, Cesta ke vzniku Svobodného státu konžského. Historický obzor, 2012, 23(3-4), s. 82-88.
Birendra Chandra CHAKRAVORTY, The Congo operation, 1960-63. Delhi 1976.
Georges ABI-SAAB, The United Nations Operation in the Congo 1960–1964. Oxford 1978.
Chris HOARE, Mad Mike Hoare, The legend: A biography. Durban 2018.
David ŠEBEK, Dopad zapojení žoldnéřských jednotek a PMC na průběh, výsledek a následky konfliktu v Africe. Praha 2018. 
Rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 161, https://undocs.org/S/RES/161(1961)
https://en.wikipedia.org/wiki/United_Nations_Operation_in_the_Congo