Winston Churchill kdysi řekl: „Jenom když víš, odkud přicházíš, máš šanci vědět, kam směřuješ.“ Člověk by měl znát své kořeny a podle toho se zařídit, buď aby je ctil, nebo se své postavení snažil zlepšit ve smyslu kulturním a duchovním. V dnešní České republice to platí dvojnásob, v případě české šlechty bych jejich šlechtictví označil za zavazující.
Co je to být šlechticem? Zavazuje šlechtický titul k něčemu? Zaslouží si šlechta naši úctu? To záleží na šlechticích a šlechtičnách samotných. Otázky jsou to ovšem hloupé. Nazíráno českým republikánským pohledem, rádoby rovnostářským a historicky pokřiveným, naprosto zcestné. Jenže ona to není pravda. Každý státní útvar tvoří svou horní vrstvu. Řím své patricije a ekvity, nacistické Německo své SS, novou elitu. Komunisté vysoké aparátčíky a hrdiny práce, nebo třeba Hrdiny SSSR. Spojené státy své velkopodnikatele a členy vysokoškolských kryptospolků. Vychází to z touhy člověka být něčím víc, z až animální potřeby stanout na vrcholu potravního řetězce ve smečce, býti alfou.
Každá smečka má svou hierarchii, i ta lidská. Pouze lidé ji ale dokázali posunout na jistou duchovní úroveň. K právu dostat lepší kousek pomyslného masa totiž přibyla ještě zavazující povinnost smečku chránit a být poslušný toho nad sebou, chránit její hodnoty a území, slabší členy smečky. Prostě, znát své místo. Je to velmi zjednodušené, ale příčiny touhy být něčím víc, její samotné prvotní kořeny, se nacházejí právě tady, v hlubinách pravěku, v dobách, kdy se živočichové začali přirozeně organizovat.
Šlechtictví má své mystické kouzlo. I nacisté chtěli mít své „von“ za křestním jménem, průmyslníci 19. století toužili získat šlechtický titul, ať už svůj vlastní, nebo koupili, či vyženili (vyvdali). Dá se říci, že v kulturní Evropě je vysoká šlechta ctěna a ona sama považuje generace svých předků za zavazující. Snaží se podle svého vysokého statutu chovat a být příkladem. Obecně řečeno. Otto Habsbursko-Lotrinský byl velkým člověkem podle všech měřítek, nikdy nepřistoupil na dohodu s „ďáblem“ za slib znovuzískání trůnu, aktivně bojoval proti bolševismu i nacismu, organizoval pomoc uprchlíkům, nikdy se ale zároveň nevzdal svého nároku na královské koruny. Jednal tak, jak ho k tomu jeho původ zavazoval, ctil svou povinnost. Evropští panovníci pod nacistickou správou neváhali nosit na uniformě žlutou židovskou hvězdu, aby vyjádřili svůj odpor vůči rasovým zákonům. Samozřejmě, nelze ale podávat idealizovaný obraz šlechty. Peter Czernin byl členem SS, získal hodnost SS-Obersturmführera. Pavel Auersperg byl členem UV KSČ. Takových samozřejmě bylo víc. Jsou to však výjimky potvrzující pravidlo.
V České republice je to složitější. Československo po pádu starého mocnářství zakázalo šlechtické tituly 10. prosince 1918 zákonem č. 61/1918. Zůstává dodnes v platnosti a je to možná škoda. Šlechtictví by se mohlo stát onou nejvyšší metou občanské ctnosti, nejvyšší ctí, jíž by mohl člověk ve své zemi dosáhnout. Mohlo by to pomoci ozdravit českou společnost, jejíž pád začal po mnichovské dohodě a dokonala ho čtyřicetileté komunistická vláda. S následky těchto událostí se potýkáme dodnes a ještě dlouho potýkat budeme.
Daleko hůře ovšem dopadla stará šlechta ruská – není nic smutnějšího, než se dočíst, že dědička knížecího titulu si na život vydělávala jako prostitutka, či barová tanečnice, nebo že dědic titulu kolaboroval s bolševiky, aby nakonec skončil s kulkou v hlavě během Velké čistky na dvoře v Lubjance. Důvody, které k tomu potomky carských šlechticů vedly, jsou různé, především však existenční. Ty ale nejsou předmětem tohoto zadumání.
Šlechta 19. století byla uzavřenou vrstvou s vlastními pravidly. Být její součásti si přála většina poddaných rakouského císaře. Člověk mohl být bohatým kapitánem průmyslu, obdržet šlechtictví z rukou panovníka a přesto do této vrstvy nepronikl, dokonce ani sňatek mu nepřinesl onu rovnost s říšskou aristokracií, po které toužil. Naopak, na takový sňatek bylo pohlíženo jako na mesalianci. Dotyčný se leckdy setkával s pohrdáním a byl považován za zbohatlíka z nízkého rodu. Takový postoj se ale nehodil císaři u něhož s věkem narůstala jistá moudrost a praktický pohled na věc. Postupem času se šlechtictví a udělení řádů stávalo nejčestnější metou, jíž mohl akademik, důstojník, průmyslník, či politik získat. Měnit pohled na věc nakonec začala i vysoká šlechta samotná, až se vyvinul do dnešního „Šlechtictví je stav duše (srdce).“ Snad za to mohl zčásti i František Ferdinand d´Este svým nerovným sňatkem s hraběnkou Sofií Chotkovou.
Osobně považuji za nejzasloužilejší české šlechtické rody Schwarzenbergů a Chotků, budeme-li hovořit o těch, kteří se nejvíce zapsali do dějin 19. století. Karel Chotek z Chotkova se jako nejvyšší purkrabí zasloužil o rozvoj Prahy, generalissimus rakouských vojsk Karel Filip ze Schwarzenbergu, první kníže ze schwarzenberské sekundogenitury, porazil geniálního vojevůdce Napoleona v Bitvě národů u Lipska. V současnosti je ostatně nejznámějším českým šlechticem Karel Schwarzenberg. Lidé jej buď obdivují a milují, nebo naopak nenávidí. Citují jeho výroky, někteří začali kouřit dýmku a za čest si považují osobní setkání s ním. Další mu vyčítají, že je víc Němec, než Čech, uráží jeho věk, a obecně mu závidí všechno, čeho dosáhl. Závist vůbec charakterizuje víc než polovinu české společnosti, kdyby to tak nebylo, nestal by se českým prezidentem Miloš Zeman, ale právě kníže Karel Schwarzenberg a kdo ví, třeba bychom dnes mířili mílovými kroky k monarchii.
Jistě by řekl, že šlechtický titul a generace předků ho zavazují k jistému chování a sám by mohl být příkladem: charakterizovat ho lze jako vlastence, Evropana a noblesního člověka, který se nebojí říci, co si myslí, když to situace vyžaduje. Pravděpodobně by ani nesouhlasil s výrokem současné hraběnky Kristiany Belcredi (https://www.novinky.cz/zena/styl/clanek/kristiana-belcredi-co-znamena-byt-slechticem-uz-zapomnela-generace-pred-nami-227180), že co znamená být šlechticem, už zapomněla předchozí generace. On je příslušníkem právě té generace a nikdy na to nezapomněl.
Co tedy znamená být šlechticem? Určitě ne mít to na vizitce, oblékat se do podivných krojů a účty si vyřizovat plácáním oponenta rukavicí po ústech, abyste ho vyzvali k souboji na kordy kvůli uražené ješitnosti. To by skutečný šlechtic moderní doby neudělal. V současnosti, v plebejské České republice, plné závisti a materiální honby za majetkem, jde především o to dávat dobrý příklad ostatním. Nemusíte být zrovna potomkem nejvýznamnějších rodů na to, abyste přirozeně věděli, co je správné a co ne, zajímali se o historii své země, regionu a rodiny, vychovávali k tomu své děti a nepřistupovali v tomto ohledu na kompromisy. Nedohadovali se o banalitách a neutápěli svůj život v podružnostech. Snažili se společnosti předat to nejlepší ze sebe, aby se vaši předkové a vlastně i potomci nemuseli obracet v hrobě, ať už nějaký ten titul mají, či nikoli.
Pravda, žijeme v republice. Ale i tak můžeme získat čestné řády a státní vyznamenání. Žijeme-li ale správně, nejsou nám třeba. Šlechtictví je prostě stavem duše, nikoli pouhým společenským statutem a ve skutečnosti jím nikdy výhradně nebylo. Výsady sebou vždycky přinášejí i povinnosti, které když budeme opomíjet, tak o ně přijdeme. Uznání společnosti, dokonce i té české, přijde dříve, či později samo. Šlechta by v tomto směru měla ukazovat cestu. Nezapomínat na své kořeny, naopak si je připomínat a ukázat všem ostatním, jak nejlépe své zemi posloužit. Alespoň tak, jak to zcela přirozeně a nenásilně dělá Karel Schwarzenberg. Především to by v současné době měla být hlavní povinnost české šlechty, napomoci ozdravění české společnosti.
Škoda, že tomu tak není a většina vykořeněných českých šlechticů a šlechtičen utrmáceně zakopává o vlastní minulost na smetišti dějin, ze kterého ne a ne najít cestu, jako moravská hraběnka Kristiana Belcredi.
Žádné komentáře:
Okomentovat