* Studoval osobnost Petra Parléře a jeho význam pro vývoj gotiky ve světě i v Čechách
* Vytvořil tzv. barokní teorii
* Od roku 1927 řádný profesor dějin umění na FF
Život, studium
 |
| Vojtěch Birnbaum (www.langhans.cz) |
Narozen 7. ledna 1877 v Döblingu u Vídně. Jeho otec Vojtěch Birnbaum byl inženýrem a stavitelem drah. Birnbaumova matka se po předčasné smrti svého manžela (zvláštní souvislost: byl pohřben v Poděbradech a shodou okolností v noci o víkendu z 30. června na 1. července 2012 odmontovali zloději střechu i zábradlí z jeho hrobky) znovu provdala za známého poděbradského lékaře Bohumila Boučka a Vojtěch tak strávil většinu dětství v Poděbradech. Po studiích na reálném gymnáziu v Kolíně, na vyš¬ším gymnáziu v Praze a na vyšším gymnáziu v Rychnově nad Kněžnou se zapsal na filozofickou fakultu Karlo-Ferdinandovy univerzity, kde strávil jeden rok. Poslouchal přednášky takových osobností, jako byli Tomáš Garrigue Masaryk, Jaroslav Goll či Jan Palacký. V zimním semestru roku 1897 pokračoval ve studiích ve Vídni, kde studoval mimo jiné u Franze Wickhoffa a Aloise Riegla, zakladatelů tzv. vídeňské školy umělecko-historické. Několik let před Vojtěchem Birnbaumem studoval na vídeňské univerzitě i Max Dvořák.
Svou diplomovou V.B. práci obhájil v roce 1904. Před první světovou válkou žil jako soukromý vědec v Římě a ve Vídni. Po jejím skončení a s příchodem do Prahy obrátil svůj zájem k umění domácímu.
Patnáct let po obhajobě své diplomové práce na popud Jaroslava Golla a Josefa Šusty habilitoval na Univerzitě Karlově pro obor dějin umění, roku 1921 získal mimořádnou profesuru a šest let na to se stal řádným profesorem a zároveň ředitelem Ústavu pro dějiny umění.
Působil rovněž ve významných českých vědeckých institucích. Od roku 1925 byl mimořádným členem Královské české společnosti nauk a České akademie věd a umění, v níž zastával funkci hlavního jednatele archeologické komise. Byl i dlouholetým členem domácí rady Klubu Za starou Prahu, jehož se posléze stal předsedou.
Pro Birnbaumovu vědeckou osobnost je příznačná detailnost v bádání a přísná slohová kritika dokumentů. Bohužel, smrt ukončila nečekaně jeho život 30. května 1934 v Praze, aniž mohl dokončit celou řadu chystaných prací, nebo se postavit do čela filozofické fakulty, jejímž děkanem byl zvolen pro akademický rok 1934 až 1935.
Zájmy, vědecká práce
Dlouho se Birnbaumův zájem soustřeďoval na nejranější formy evropského stavitelství. Pracoval na přehledu románských památek jihočeské oblasti, psal o románských kostelech, zabýval se problémem nejstarších českých bazilik a českých rotund, nebo emporových kostelů.
Zajímala jej však i naše gotická architektura, především osobnost Petra Parléře a jeho význam nejen pro vývoj gotiky v Čechách, nýbrž i pro vývoj gotické architektury jako takové.
Ovlivněn Maxem Dvořákem a vídeňskou školou, převzal Birnbaum z tohoto prostředí přísně vědeckou metodu a názor na dějiny umění jako na samostatnou historickou vědu. Je pro něj charakteristické až matematicky analytické myšlení.
Poté se jeho zájem soustředil na metodu dějin umění, především na otázku slohového vývoje. Ve výtvarném díle ¬viděl dokument doby a na základě celkového i detailního zjištění znaků je stavěl do vývojové řady. Vycházel z podrobného studia římské architektury, jejíž historický a umělecký význam pevně stanovil. Je autorem tzv. „barokní teorie.
Birnbaumův „barokní princip“
(barocco – pokroucená, nepravidelná perla, z portugalštiny)
Zapomeňme na klasické definování stavebních slohů, je to nutné k pochopení Birnbaumovy teorie, v níž se zároveň pokoušel vytvořit novou definici baroku.
„K takovéto nové definici pokusím se dospěti cestou induktivní, to jest, vynasnažím se zjistiti na několika charakteristických barokních výtvorech náležejících rozličným směrům, co jest pro ně povýtce příznačné, co tvoří jejich rázovitý slohový obsah, z čehož pak odvodím všeobecné závěry.“
Barokní princip v dějinách architektury, Vojtěch Birnbaum (1924 – reedice Vyšehrad, Praha, 1941)
Nehovoří přitom o baroku zcela tak, jak jej chápeme my. Birnbaum totiž formuloval vznik a vývoj stavebních slohů jako cyklické střídání „klasicismů“ a „baroků“, přičemž po „barokní“ fázi vždy následuje „klasicistní“ fáze slohu nového. „Klasicismus“ je zde chápán jako „přísná“ či „dogmatická“ fáze nového slohu, kdy jsou nejprve vytvořena přesná pravidla a ta jsou pak poměrně striktně dodržována. Sloh se tak odehrává uvnitř těchto pravidel.
„Barokní“ fáze slohu nastává ve chvíli, kdy se samotná pravidla slohu stanou překážkou vývoje a začne proto docházet k jejich porušování, deformování, pokroucení, či zpochybňování a destruování – odtud název slohu barocco – pokroucená, nepravidelná perla, která přes svůj hendikep, nebo právě pro něj, může být velmi krásná.
„Cíl, k němuž směřuje každý umělecký vývoj jakožto ku své poslední metě, jest úplné nadřazení iluze nad realitu, naprosté nahrazení skutečnosti věcné, skutečností uměleckou.“
Barokní princip v dějinách architektury, Vojtěch Birnbaum (1924 – reedice Vyšehrad, Praha, 1941)
Jinými slovy, toto porušování pravidel postupně končí celkovou destrukcí slohového výrazového rámce, a proto je nakonec nutné přistoupit k budování slohu nového.
„Barokní“ architekturu pak Birnbaum dělí na tři hlavní větve, a sice monumentální, perspektivní, klasicistickou.
Za typického představitele a zároveň zakladatele monumentálního „baroku“ považuje Michelangela, pro příklad uvádí palác Konservatorů na Kapitolu v Římě.
Platnost své teorie dokládal Vojtěch Birnbaum i na parléřovské architektuře, především na pražské Katedrále svatého Víta s tím, že Parléř ve své architektuře používá prvky, překračující a v podstatě negující principy gotické architektury, tak jak byly stanoveny v Ile-de-France v období francouzského krále Ludvíka IX. Svatého. Dokonce nacházel i antický helénistický „barok“, jako typické ukázky a důkazy tohoto tvrzení viděl stavby jako Panteon v Římě, chrámy v Baalbeku, nebo části Hadriánovy vily v Tivoli. Zde je pak jeho nová definice baroku:
„Barokní architektura tvoří skupiny rázu a původu čistě uměleckého, jež nadřazuje útvarům rázu a původu tektonického; tyto tektonické útvary jsou tak pouze prostředkem k vyjádření uměleckých hodnot, jež vznikají v tvůrčím lidském duchu nezávisle od nich; předmětem barokního architektonického tvoření jsou tedy subjektivní skutečnosti lidského ducha a ne objektivní skutečnosti přírodních sil a tektonických zákonů.“
Barokní princip v dějinách architektury, Vojtěch Birnbaum (1924 – reedice Vyšehrad, Praha, 1941)
Tato teorie je ve své základní podobě dnes už překonána, což ovšem neznamená, že je překonána samotná myšlenka „barokního principu“. Tento postřeh je naopak stále platný, ovšem je potřeba jej dnes aplikovat v kontextech dalších teorií a modelů, takže například v jedné fázi určitého slohu můžeme sledovat charakteristiky „klasicismu“ i „baroku“ trvající současně.
Dílo, publikační činnost
Birnbaum vypracoval diplomovou práci Der altchristliche Kirchenbau und sein Verhältnis zur römischen Baukunst (1904) na téma starokřesťanské sakrální architektury. Mezi počátečními díly jmenujme spisy De templo Nazianzeno a Gregorio Theologo descripto (1907) a Vitruvius und die griechische Architektur (1914). V téže době publikoval v časopise Styl několik článků na téma antické, starokřesťanské a románské architektury. Následovaly práce Ravennská architektura I. (1916) a II. (1921). V roce 1923 vychází Birnbaumova studie Dům zvaný Livie na Palatině. Roku 1924 publikoval dvě práce, a to Románskou renesanci koncem středověku a Barokní princip v dějinách architektury. Podílel se také na přípravě Dějepisu výtvarného umění v Čechách, jehož I. díl – Středověk – vyšel roku 1931. Posmrtně vyšlo například ještě Pomníky (1937).
V roce 1947 pak Alžběta Birnbaumová uspořádala stati a články z pozůstalosti svého muže do výboru Listy z dějin umění a roku 1978 byl péčí Ivo Hlobila vydán výbor statí Vývojové zákonitosti v umění.
Prameny
http://abicko.avcr.cz/2009/04/16/
(t. j. Václav Hankovec, Akademický bulletin, Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i.)
http://cs.wikipedia.org/wiki/Vojt%C4%9Bch_Birnbaum
http://nymbursky.denik.cz/zlociny-a-soudy/pdy_hrobka_rozkradena.html
Vojtěch Birnbaum, Barokní princip v dějinách architektury (1924 – reedice Vyšehrad, Praha, 1941)
Další pozdější analýzy a studie Birnbaumova díla (výběr)
Hlobil, Ivo: Skrytá polemika Vojtěcha Birnbauma s českými funkcionalisty a rieglovskou teorií památkové péče.
Hlobil, Ivo: Tajemná souvislost dvou živlů. Vídeňská škola v počátcích moderního hodnocení českého gotického umění.
Hlobil, Ivo: Polemika Floriana Zapletala s Vojtěchem Birnbaumem o směřování českých dějin umění po vzniku Československé republiky. In: Florian Zapletal. Život a dílo. Sborník příspěvků z konference Muzea Komenského v Přerově, p. o. 18. - 19. října 2005. Přerov, Muzeum Komenského v Přerově 2006
Líbal, Dobroslav: Vojtěch Birnbaum - umělecký historik a památkář. Zprávy Klubu Za starou Prahu 1997, č. 1, s. 57-63.
Preiss, Pavel: Doctissima a Birnbaumova škola. Zprávy Klubu Za starou Prahu 1997, č. 1, s. 76-79.
Vacková, Jarmila: Škola Vojtěcha Birnbauma. Zprávy Klubu Za starou Prahu 1997, č. 1, s. 68-72.
Hlobil, Ivo: Poznámky k osobnímu a názorovému vztahu Vojtěcha Birnbauma a Růženy Vackové. Zprávy Klubu Za starou Prahu 1997, č. 1, s. 64-67.
Žádné komentáře:
Okomentovat