Zázrak na Visle

I. Úvod

Ia. Příčiny konfliktu

Mocenské vakuum, které zůstalo ve střední a východní Evropě po rozpadu Rakouska- Uherska a ruského impéria doslova vybízelo nástupnické státy k převzetí role minimálně lokální velmoci. Tyto republiky většinou stále ještě neměly pevně dané hranice. Pro mladé Polsko to jednoznačně byla příležitost k získání území, o které přišlo během takzvaného Dělení v letech 1772 až 1795. Což směrem na východ představovalo vskutku rozsáhlá území dnešní Ukrajiny a Běloruska, které doposud patřily Rusku. 

Bolševické Rusko na straně druhé chtělo vybudovat na západě jakýsi oslí můstek, po němž by mohlo šířit třídní boj do dalších evropských zemí, především Německa podle Trockého doktríny, že bude "Německo klíčem"  k rozšíření světové bolševické revoluce, stejně tak Stalinova tvrzení, že cesta povede přes Besarábii do Rumunska, Bulharska a Maďarska. Získání Ukrajiny a pobaltských států navíc Leninovi vůbec nebylo proti mysli, navíc potřeboval otestovat schopnosti nově reorganizované pravidelné Rudé armády ve větším konfliktu.

II. Polsko-sovětská válka

IIa. Střet s rudou Ukrajinou

Konflikt vypukl nejprve jako lokální střet mezi ukrajinskými komunisty a Polskem, kdy obě strany měly své územní požadavky. Polská armáda energicky postoupila roku 1919 na Ukrajinu a s podporou zdejších nacionalistů vytlačila Rudé daleko na východ. Poté se Poláci snažili konsolidovat moc v západní části země a ponechali si pod kontrolou okolí města Lvov.Na východě poté nacionalisté vyhlásili Ukrajinskou lidovou republiku s hlavním městem Kyjevem. Poté následoval protiútok bolševiků, který de facto získal Moskvě téměř všechna území, ježto během předchozí kampaně připadlo Polské republice. Rudá armáda postupovala stále na západ. Jejím cílem se stala Varšava, kterou komunistická propaganda prezentovala jako bránu do Berlína a Paříže. 

IIb. Rudí na Visle

Polská armáda stála s počátkem června 1920 před katastrofou. Rudoarmějci vedení generálem Buďonným prolomili její pozice a zapříčinili totální kolaps polské fronty. Buďonnému se ještě připojil Tuchačevskij a společně zahájili masivní atak v Bělorusku. Dne 19. července padlo Grodno, poté 22. července Brest a 28. července následoval Białystok. V rovinatém Polsku, jako stvořenému pro masivní jezdecké útoky a rychlý "blitz" v rudém stylu, v podstatě už vůbec nic nestálo v cestě na Varšavu. Tuchačevskij si tedy naplánoval, že hlavní město obklíčí po překročení Visly poblíž Włocławku.

IIc. Plán útoku rudoarmějců 

V souladu s Tuchačevského plánem měly rudé jednotky hlavní útok na Varšavu zahájit ze severozápadu z prostoru Włocławku u něhož také hodlali překročit Vislu. Pozdější sovětský maršál hodlal se čtyřiadvaceti divizemi zopakovat úspěšný pochod maršála Ivana Paskeviče, který v roce 1831 prakticky bez odporu vpochodoval do Varšavi poté, co překročil Vislu u Toruně a utopil tak Listopadové povstání Poláků proti carské nadvládě v krvi. Tuchačevskij doufal, že polská vojska odřízne od přístavu Gdaňsk, který mohl sloužit k dodávkám dalších zásob a posil. Plán měl ovšem jednu slabinu, která se ukázala být klíčovou. Totiž nevalně bráněnou oblast styku mezi jihozápadní a západní armádou a tato informace padla do rukou polské rozvědky.

IId. Plán obrany Varšavy

Už počátkem srpna 1920 se neorganizovaný panický ústup polské armády změnil v organizované strategické přesuny s cílem natáhnout zásobovací trasy bolševiků a ty své naopak zkrátit posunem fronty na západ. Generál Piłsudski si přál Sověty zastavit již na řece Bug, ti ale postupovali mnohem rychleji, než předpokládal. Plán obrany města vznikal narychlo, během noci z 5. na 6. srpna 1920.

Nejprve počítal se stažením jednotek podél Visly, které měly posílit obranu varšavského předmostí. Zhruba čtvrtina bojeschopných divizí se měla zorganizovat jižně od města jako záloha, či pro případný protiútok. Armáda pod velením gen. Hallera o síle deseti divizí měla zaujmout statickou obranu a před Varšavou čelit hlavnímu útoku sovětské armády. Měla udržet pozice za každou cenu a bojovat do posledního muže. Ve stejné chvíli se měla přeskupit armáda generála Sikorského o síle pěti divizí na sever od Varšavy v okolí Modlinské pevnosti. Právě tady se naskýtaly možnosti útočníky rychle obklíčit a prolomit nepřátelskou frontu a zcela zastavit rudou ofenzívu. Dalších pět divizí mělo bránit severní oblasti, přičemž generál Latinik a jeho armáda měli bránit Varšavu samotnou a vojáci generála Roji udržet linii mezi městy Góra-Kalwaria-Dęblin.

IIe. Piłsudského úkol

Hlavní a nejtěžší část plánu dopadla na takzvanou Grupu Uderzeniowu, tj. Úderné skupině o dvaceti tisících mužů pod přímým velením generála Piłsudského. Sloužily v ní nejelitnější jednotky jižní fronty a posílila ji armáda generála Skierského. Grupa Uderzeniowa měla atakovat právě ono místo styku jihozápadní a západní sovětské armády, kde se podle polské rozvědky údajně nacházelo nejslabší místo sovětské fronty. Protiútok měl uvrhnout Tuchačevského západní jednotky do chaosu a výpad Sikorského armády ze severu obklíčit sovětská vojska u hranic Východního Pruska.

Polští důstojníci Piłsudského plán zastavit ofenzivu rudých na statických pozicích za Vislou a chirurgicky přesným úderem rozvrátit jejich jednotky považovali za amatérský a když se v kopii dostal do rukou Tuchačevského, tento jej považoval za dezinformační kampaň a hodil do koše. To se ukázalo jako chyba. 

III. Bitva u Varšavy

IIIa. Fáze první

Útok na Varšavu zahájila Rudá armáda překročením řeky Wkra. Poté zaútočila na městečko Włocławek. Modlinské pevnosti dosáhly 3. a 15. Armáda, 16. armáda postupovala na Varšavu přímým směrem a na město zaútočila 12. srpna. Útok směřovala přes město Radzymin, rozkládající se 23 kilometrů od hlavního města Polska. Po těžkých bojích Radzymin několikrát bolševické jednotky obsadily, ale byly opětovně zahnány. Piłsudskému nezbylo, než svůj plán protiútoku urychlit o 24 hodin. Tou dobou už zahraniční diplomaté Varšavu opustili, z těch nejdůležitějších zůstali apoštolský nuncius arcibiskup Ratti a britský velvyslanec. Ovšem dne 14. srpna rudí město definitivně dobyli a na severu prolomili Sikorského linie. Jeho jednotky musely bojovat dohromady s 3., 4. a 15. armádou. Oblast Modlinské pevnosti museli Poláci dokonce posílit zálohami, složené z příslušníků bývalé polské legie na východní frontě. Situaci Poláci zachránili až o půlnoci, kdy se jim podařilo rudoarmějskou linii prolomit a zaútočit na sovětské velitelství, kde se jim podařilo zničit radiostanici. Sovětské 4. armádě do konce bojů zůstala pouze jedna vysílačka, navíc kompromitovaná polskou tajnou službou. Na zjištěných frekvencích totiž Poláci recitovali v polštině a latině a předčítali úryvky z biblické knihy Genesis, čímž znemožnili 4. armádě komunikovat s velitelem, generálem Tuchačevským a tak stále pochodovala na Toruń, ačkoli se měla stočit na jih k Varšavě. Mezitím generál Latinik se svou armádou odolával přímému útoku šesti divizí Sovětů na Varšavu.Tou dobou ovšem Piłsudski dokončil plán protiútoku a rozhodl se ho vést osobně. Rezignoval proto na všechny své veřejné funkce ve státě, aby Polsko jeho případná smrt neochromila.Od té chvíle se mohl soustředit pouze na válečné události. 

IIIb. Fáze druhá

Když Rudá armáda po těžkých bojích dosáhla vesničky Izabelin, která ležela přibližně 13 kilometrů od Varšavy, dostal se Tuchačevský nejblíž hlavnímu polskému městu za celou dobu tažení a zároveň se nevědomky chytil do polské pasti. Přitom byl přesvědčený, že jde vše podle plánu. Prostor mezi jeho západní armádou a Buďonného jednotkami na jihozápadě zůstal velmi špatně chráněný. Přesně podle informací polské tajné služby. Budoucí maršál a Stalinův poskok Buďonnyj zároveň neuposlechl své rozkazy, aby pochodoval Tuchačevskému od jihu na pomoc. V pozadí byla osobní řevnivost mezi generály. Stojí za zmínku, že Josif Stalin, tou dobou politický komisař v jihozápadní armádě, místo aby postupoval na Varšavu, hrál si na svém písečku a snažil se dobýt Lvov. V důsledku pletich tak Buďonnyj nejenže nepodpořil Tuchačevského vojska, ale nevázal na sebe žádné polské síly a aniž by se vůbec do bitvy o Varšavu zapojil, odtáhl na jih. 

Samotný polský protiútok začal překročením Wkry 14. srpna. Poláci útočili na pozice 3. a 15. Rudé armády. Boj o město Nasielsk pokračoval do 15. srpna.Když skončil, z města zbyly jen ruiny. Sovětský postup na Varšavu a Modlinskou pevnost byl ale zastaven a rudoarmějci vytlačeni i z Radzyminu, což velmi pozvedlo polskou bojovou morálku:rudí utíkali od Varšavy a polská armáda je hnala čím dál tím víc na sever.Začal „Zázrak na Visle“. Původně to bylo posměšné označení, které pronesl poslanec polského parlamentu, výraz se ovšem ujal dodnes. 

IIIc. Třetí fáze

Elitní Grupa Uderzeniowa pod Piłsudského vedením zaútočila na jižní část Tuchačevského armády 16. srpna. Ovšem pouze jediná z pěti útočících polských divizí hlásila při postupu nějaký odpor Rudé armády. Ostatní čtyři postoupily na sever o 45 kilometrů,aniž by vůbec nanějaký odpor narazila. Téhož dne večer Poláci obsadili město Włodawa a tím přerušili zásobovací trasu sovětské 16. armády. Piłsudského jednotky dokázali postoupit za 36 hodin o 70 kilometrů. Teprve 18. srpna si Tuchačevskij na svém velitelství v Minsku, vzdáleném 500 km od Varšavy uvědomil, že mu hrozí porážka a vydal rozkaz k ústupu a přeskupení. Chtěl doplnit zásoby, ustálit frontu a opět převzít iniciativu, aby zatlačil Poláky zpět. Jeho rozkazy však k některým jednotkám dorazily buď pozdě anebo vůbec. Rudoarmějce zachvátil chaos a rozklad. Některé jednotky pořád útočily na Varšavu,jiné rychle a v nepořádku ustupovaly. Jediná 15. armáda zůstala se pokoušela klást postupující polské armádě organizovaný odpor. Jenže to už Poláci zahájili masivní ofenzívu a během šesti dnů postoupili z Lubartówa do Białystoku, tedy o 262 kilometrů. Tuchačevskij neměl jinou možnost, než rozkázat kompletní stažení Rudé armády zpět k řece Bugu. Během 21. srpna přestali sovětští vojáci klást organizovaný odpor a o deset dní později se se sovětská fronta totálně zhroutila. Pouze 4. armáda se dokázala rychlým ústupem zachránit. 

IV. Operace po bitvě

Ačkoliv dokázali polské jednotky rudoarmějce zatlačit zpět na východ, pozůstatky rozložených sovětských 3., 15. a 16. armády přešly na německé území Východního Pruska. Zde je Němci krátce internovali, ale zakrátko jim povolili návrat do Ruska i s kompletní výzbrojí. Buďonného jihozápadní armáda po kolapsu Tuchačevského jednotek neměla sílu čelit polské přesile u Lvova a v bitvě u Komarówa na konci srpna 1920 byla poražena. V polovině října 1920 už polské jednotky drželi linii Tarnopol–Dubno–Minsk–Drisa. Tuchačevskij sice svá vojska dokázal přeskupit, ale utrpěl další drtivou porážku, a sice v bitvě na Němenu.

V. Závěr

Va. Hodnocení bitvy

Obě strany podepsaly příměří (po nátlaku mocností) a v září 1920 usedly v lotyšské Rize k jednacímu stolu. Dne 18. března 1921 podepsali tzv. Rižský mír, který stanovil hranici mezi Polskem a Sovětským svazem na dalších dvacet let. Bitva u Varšavy (polsky Bitwa warszawska, Cud nad Wisłą) z 13. až 25. srpna 1920 byla rozhodujícím střetnutím sovětsko-polské války. Polská vojska v ní rozdrtila západní seskupení Rudé armády útočící na Varšavu, a navždy zničila sen bolševiků o ovládnutí Evropy a celosvětové revoluci umožněné spojením s německými, maďarskými a francouzskými komunisty dle zmiňované Trockého doktríny. V Rižském míru naopak přijali jeho územní požadavky Polska týkající se západní Ukrajiny a západního Běloruska. 

Vb. Maršál Piłsudski po bitvě

Generál Józef Piłsudski po podepsání míru odešel z politického života. Vzrůstající výbuchy násilí a politický chaos v Polsku jej nakonec přiměly, aby roku 1926 vyvolal státní převrat, kterým nastolil vojenský režim zvaný „sanace“. Až do své smrti v roce 1935 byl faktickým diktátorem Polska, ač v pozici ministra obrany, prezidentem se mohl stát až po změně ústavy v dubnu 1935. Bohužel, zemřel 12. května téhož roku na rakovinu žaludku a jater. Kolem jeho osoby byl systematicky budován specifický kult, který se nepodařilo vymýtit nacistům, ani komunistům. Od pádu komunismu v Polsku v roce 1989 je maršál Piłsudski dodnes uznáván jako jedna z nejvýznačnějších postav v historii země. Jsou po něm pojmenovány ulice, náměstí i školy a byla vztyčena řada jeho pomníků.  

Stojí za zmínku, že Józef Piłsudski začal prosazovat velkou federaci všech slovanskými národy obydlených území ve federaci vedené právě Polskem, jakousi obdobu panslavistické vize z 19. století. Projekt vstoupil do dějin pod jménem Mezimoří. Členy této unie se měly stát vedle vedoucího Polska též Bělorusko, Československo, Finsko, Jugoslávie, Litva, Estonsko, Maďarsko, Rumunsko, Ukrajina a Lotyšsko. Mezimoří v jeho plánech mělo napodobit takzvanou Republiku obou národů, jež se rozkládala od konce 16. století do konce 18. století mezi Černým mořem a Baltem. Projekt však odmítali zejména Ukrajinci a Litevci, kteří jej vnímali coby ohrožení své nezávislosti, odmítavé postoje mělo logicky Rusko i západní státy, ovšem s výjimkou Francie. Své kritiky ovšem měl i na domácí půdě v osobě politik Roman Dmowského, který měl ostatně vlastní koncepci, zvanou Linie Dmowského.

Vc. Maršál Tuchačevskij

Michail Tuchačevskij se po válce stal velkým zastáncem modernizace Rudé armády.Podobně jako jeho protějšky v Německu se velkým propagátorem tankových vojsk a teoretikem tankové války, sepsal o tom dokonce několik publikací. V roce 1931 mu byla svěřena reforma armády a vojenství. Snažil se prosadit své moderní pojetí vojenské strategie a způsobu nasazení tanků a letectva, musel však čelit klice staré gardy Buďonného, Vorošilova a dalších. Prosazoval taktiku takzvaných hloubkových operací vytvořenou jeho blízkým přítelem Triandafillovem, který zahynul v roce 1931 při leteckém neštěstí. Tato taktika během 2. světové války výrazně přispěla ke zničení nacistických vojsk. Jako náčelník zbrojní komise provedl zásahy do modernizace a výzbroje Rudé armády a podstatně rozšířil tanková vojska. Společně s J. Jakirem vytvořil první výsadkové jednotky na světě, měl velký podíl na ústupu od jezdeckých sborů a motorizaci Rudé armády. Na maršála SSSR jej povýšili v roce 1935. V lednu 1936 navštívil Británii, Francii a Německo. Na čemž později čekisté z NKVD vystavěli obžalobu z vlastizrady  s tím, že plánoval státní převrat proti Stalinovi. Po tajném vyšetřování byl společně s dalšími sedmi vysokými veliteli Rudé armády odsouzen k smrti a popraven v červnu 1937. Stal se tak jednou z nejznámějších obětí Velké čistky.

VI. Literatura a odkazy

Obrázky a foto: Wikipedia

Antoni CZUBIŃSKI, Rusko-polská válka v letech 1918-1921: první sovětský útok na Evropu, Brno 1996.

Jerzy KOCHANOWSKI, Polsko v době autoritativního režimu Pilsudského, Historický obzor, 1999, 10 (1/2), s. 22-35. 

Allen BULLOCK, Hitler a Stalin, paralelní životopisy, Praha 1995. 

https://www.marxists.org/cestina/trocky/1931/Nemecko_klicem.pdf