„Umění války“ je pojmem, který přejímáme z názvu legendárního díla čínského vojevůdce Sun-c´. Už to samo o sobě lze považovat za anachronismus, přihlédneme-li ke skutečnosti, že ji tento válečník sepsal někdy v druhé půli svého života před zhruba dvěma a půl tisíci lety. Jako takové vystihuje pohled na válku v době a prostoru svého vzniku. Přesto tento výraz používáme dodnes spíš, než přesnější označení „válečná věda“, paradoxně se jej neštítí užívat i současná historiografie. O vědě hovoří spíš instituce, věnující se válce takříkajíc programově, profesionálně. Tedy armádní instituce a vojenské školy. Dalo by se říci, že sami vojáci válku a dovednosti s ní spojené považují za vědu. Termín „umění války“ je totiž nebezpečně zavádějící. Podlehne-li totiž voják, nebo vojenský profesionál klamu své neomylnosti a osudového vyvolení, předurčení, nebo své osobní geniality, ztratí-li cit pro dosažitelné cíle a pustí ze zřetele, že je pouhým služebníkem státu, či svého lidu, ztratí-li smysl pro pragmatické vedení boje, nehledě na počet vyhraných bitev, nakonec prohraje válku. Tak jako kartaginský vojevůdce Hannibal, nebo generál Konfederace Robert Lee, případně celá německá generalita v obou světových konfliktech. Zbytek světa ovšem vnímá válku jako umění a to dokonce v původním smyslu toho výrazu. Tak, jak jej vnímal sám Sun-c´, jeho současníci, studenti jeho díla a následující generace asijských civilizací. Proč současní „vojenští laici“ vnímají válečnictví jako umění a tomuto vnímání se nedokáže v některých případech ubránit ani dějepisectví, zatímco profesní vojenští odborníci hovoří striktně o vědě? Alespoň částečné zodpovězení této otázky vyžaduje poznání obecných principů válečnictví a zároveň rozdílnému přístupu Východu a Západu k němu. Stejně tak vhled do historie a současnosti mentalit lidské společnosti jako celku.
Asie od Indie na východ vnímá „umění válečné“ coby dovednost, přivedenou zkušenostmi a teoretickým studiem k dokonalosti vyšší, takřka metafyzické, úrovně. Nevychází přitom jen z exaktních počtů vojáků, nebo zbraní, délky zásobovacích cest a z toho vycházejících logistických problémů. To, co v pojetí Sun-c´ově a jeho „žáků“ činí válku uměním, není pouhá znalost informací o nepříteli, jeho síle, myšlení generálů, nebo snad schémat taktických, strategických a logistických, ale schopnost je správně použít, v případě potřeby je ignorovat a přitom z nich vycházet i umět správně improvizovat nejen v bitvě, ale především ve válečném tažení samotném. Vítězem šachové partie, respektive partie go, abychom se drželi čínských reálií, není ten, kdo si pamatuje různá modelová postavení figur na šachovnici, nebo kamenů na hracím panelu. Vyhrává ten, kdo umí předvídat tahy soupeře a dovede si podle toho naplánovat desítky svých tahů i jejich varianty dopředu a zároveň se těší přízni zmiňované vyšší moci, Nebes. I zde platí, že litera zabíjí a příručka válku nevyhraje:
Sun-c´: „Můžete vědět, jak zvítězit a přitom prohrát.“
Sun-c´: „Vybojovat sto bitev a stokrát zvítězit není hlavním cílem. Nejvyšším cílem je porazit nepřítele bez boje.“
Chceme-li porozumět východnímu přístupu k válčení, není od věci tak učinit na příkladu. Po pádu dynastie Chan roku 220 n. l. se čínské císařství rozpadlo na válečné státy. Vojevůdce a ministr dynastie východní Chan jménem Cchao Cchao, který se dostal k moci v samém závěru vlády této dynastie a byl jednou z nejdůležitějších osob v tzv. období Tří království, plánoval své panství rozšířit na jih. U Rudého útesu shromáždil armádu mytických rozměrů, údajně zde velel několika set tisícům mužů. Dalece převyšoval síly svých oponentů Sun Čchüana a jeho spojence Liou Peje. Ti přesto rozhodující bitvu vyhráli, vytvořili stabilní rovnováhu sil mezi hlavními mocnostmi své doby. Cchao Cchao pak už nikdy nedokázal vybudovat jednoznačnou převahu. Bitva o Rudý útes poutá pozornost Číňanů po staletí. Spojují ji se lstí, chrabrostí a patriotismem. Víc než jakoukoli jinou „pranici“ ji vykládají citáty z Umění války. Prohru velkého vojevůdce si vykládají osudovostí i ztrátou mandátu Nebes oné dynastie východní Chan, jíž sloužil. Jakoby jim dal zapravdu i on sám a to zcela v duchu Sun-c´ově:
Cchao Cchao: „V armádě nezáleží na počtech vojáků, ale na zkušenosti. Pro generála není nejdůležitější odvaha, ale vytříbená dovednost."
Specifikem tohoto vnímání válečného umění je schopnost jej ve formě strategie aplikovat do civilního života na poli obchodu, či politiky, nebo mezilidských vztahů. Dlužno dodat, že v asijském regionu vznikly další knihy s podobným přesahem do ostatních oborů lidského konání, jako Umění války. Například Kniha pěti kruhů Mijamota Musašiho, japonského šermíře, který žil na konci období Sengoku džidai, válčících států, tedy na přelomu 15. a 16. století.
Obdobně Východ přistupuje i k jednotlivci – vojenskému profesionálovi. Ten není jen kolečkem v soukolí armádní mašinerie, ale mystickým válečníkem, tím, kdo se ochotně obětuje pro vyšší princip, příkladem hodným následování, jež pro své dovednosti patří k miláčkům Nebes. Leckdy žije podle speciálního kodexu, odlišného od konvencí zbytku společnosti:
Hagakure: „Pochopil jsem, že cestou válečníka je smrt.“
Patří k elitě společnosti, a ač to samo o sobě nemusí zároveň zaručovat vysoké ekonomické postavení, japonské Bušidó i korejský Hwarang přímo kladou důraz na skromnost, společenskou prestiž a úctu, byť v dobách míru vynucenou společenskou konvencí vycházející ze státní ideologie, ano. Tento přístup si asijské válečnictví a společnost obecně udržely do moderní doby, do určité míry až dodnes. 
Příznačným je japonský, korejský a čínský militarismus od poloviny 19. století až do obecného vystřízlivění ke konci 2. světové války.
Západní válečnictví vnímá své řemeslo odlišně. Nehledá stejné vyšší rozměry a principy, jako Sun-c´ovi studenti a obdivovatelé, ani ho nezasazují do ideálu státu, který se těší přízni Nebes. Ono slavné „Gott mit uns!“ ve válečnictví hraje roli podružnou, roli standardního propagandistického „kanónenfutru“, kterému tak nějak nevěří ani prostí vojáci, jelikož už ze své podstaty je válka zločinem proti křesťanskému desateru. Ani válečné výpravy, šířící křesťanství, nejsou ničím jiným, než pokrytectvím, lhostejno zda mluvíme o křížových výpravách, nebo conquistě. Když Západ hovoří o válečném umění, ať už tak, či onak, má na mysli především vědu postavenou na exaktních údajích. Právě na oněch číslech a počtech, technologii, výzbroji a výstroji, logistice. Zajímá se o taktické detaily, na kterých plánuje celkovou strategii, aby minimalizovala ztráty:
Carl von Clausewitz: „K dosažení vítězství shromáždíme jednotky v centru vší síly a moci, v těžišti nepřítele.“
Georg Patton: „Cílem není padnout za vlast, ale donutit ty bastardy na opačné straně, aby zemřely pro tu svou!“
Západ prostě nevnímá jakési vyšší mystično nad válečníkem – jednotlivcem, a pokud o vyšší moci hovoří, nebere ji za bernou minci. Naopak, klade důraz na vojáka coby součást vyššího celku, zkoumá jeho dovednosti, vzdělání, stupeň výcviku i momentální rozpoložení, poslušnost a především schopnost plnit rozkazy v kooperaci s ostatními vojáky. Ve vojenských a výcvikových příručkách i šermířských učebnicích od starověku k dnešku bychom na Západě jen těžko hledali mysticko-metaforické poučky, připomínajících zenové koany spíš než odbornou práci, jako v těch čínských, korejských, či japonských:
Mijamoto Musaši: „Co nazýváme duchem prázdnoty, se nachází v místech, kde nic není. Nepatří to mezi lidské znalosti.“
Podobný válečnický mysticismus nemá v západním pojetí vojenství žádné vážně míněné místo. Ať už hovoříme o makedonské falanze, římské legii, španělské tercii, wehrmachtu, amerických speciálních jednotkách, anebo pruském, potažmo německém militarismu, který sice ten japonský vizuálně připomíná, ale přesto jím není. V japonském pojetí je císař nejen válečníkem, ale zároveň bohem, potomkem bohyně slunce Amaterasu. V německém je hlava státu králem z boží milosti, nebo prezidentem z vůle lidu. Zůstává člověkem i v případě, že coby „führer“ hovoří o božské prozřetelnosti, anebo prvním úředníkem státu, pro který je válka logickým pokračováním jeho politiky v duchu Clausewitzových teorií. Ani ty ovšem nejsou filosofického charakteru, jak by se mohlo zdát, ale čistě pragmatického a analytického, jak upozornil například
Peter Paret už roku 1968 ve sborníku Journal of the History of Ideas článkem Education, Politics, and War in the Life of Clausewitz: „… navzdory její terminologii, není kniha O válce přísně vzato filosofickým pojednáním o válce. Clausewitzův záměr byl na to příliš empirický; jeho argumenty byly častěji založeny na pozorování než na spekulaci…“
Jednoduše řečeno, válka v západní civilizaci není božským právem a vyšším cílem samotným tak, jako v pojetí východním. Je pouhým politickým nástrojem, přičemž kvantita má přednost před kvalitou, útvar před jednotlivcem. Pokud je jakákoliv možnost se jí vyhnout, nastoupí diplomacie, aby tuto nanejvýš ekonomicky nevýhodnou kratochvíli zažehnala. Pokud už Západ válčí, tak pouze do chvíle, kdy ztráty převýší předpokládaný zisk. „Přízemní“ pragmatismus má vždy přednost před dosažením vyšších válečnických cílů toho druhu, jak je definuje Východ.
Nic tak nevytváří zdání správnosti tohoto tvrzení, jako aplikace koloniální politiky při loupeživých taženích Západu do střední a jižní Ameriky. Naprosto klasickým příkladem vítězství technologie a „bezectné“ prohnanosti se stává událost z 15. listopadu 1532, kdy jistý bývalý pasáček vepřů jménem Francisco Pizarro došel s asi dvěma stovkami conquistadorů k městu Cajamarca, kde proti němu stála minimálně dvacetitisícová armáda posledního Inky Atahualpy, neomezeného vládce vysoce sofistikované a obrovité říše zvané Tahuantinsuyu. Arkebuzy, děla, ocelové kyrysy a meče, koně však inckého vládce, jeho vojsko i největší indiánskou říši obrátily v prach. Podobně jakoby správnost západního přístupu k vojenství potvrzovalo aplikování politiky a merkantilismu vůči Východu v 19. století, kdy technologická převaha dokázala srazit na kolena císařskou Čínu i vytrhnout Japonsko po téměř čtyřech staletích z programového izolacionismu vládnoucího bakufú tokugavského šógunátu. Obě země ustrnuly ve svém společenském i technologickém vývoji a zakonzervovaly se v kastovních systémech neokonfuciánneokonfuciá staví, na úrovni zdejších variant pozdního feudalismu.
Nespokojenost s rostoucím vlivem cizinců v Říši Středu vyvrcholila obnovou, či zakládáním tajných společenství, která svou činnost vystavěla na prolnutí metafyzické náboženské mystiky a xenofobie. Roku 1899 vypuklo povstání s hlavními ohnisky v provinciích Šan-tung, Šan-si a Č'-li. Západ povstalce, kteří se považovali za posvátné bojovníky, nazval boxery a reagoval vysláním expedičních sborů o síle přibližně 50 tisíc mužů. Ti stáli proti přibližně dvojnásobnému počtu boxerů a 70 tisícům císařských vojáků, vybičovaných fanatismem. Expediční vojska západních mocností přesto povstání pod vedením německého maršála Alfreda von Waldersee roku 1900 útokem z Tchien-ťinu rozmetala díky železné disciplíně, moderní výzbroji a výstroji. V Japonsku postačily „černé koráby“ admirála Perryho, moderní parníky, k pádu šógunátu a nastolení císaře Meidži. Za poznámku stojí království dynastie Čoson v Koreji, které se tomuto vymyká, jelikož dokázalo podobná tažení „Zápaďanů“ odrazit a padlo až po své přeměně na císařství ve 20. století pod soustředěným tlakem Japonska.
Právě v japonské armádě (více) a námořnictvu (méně) se oba přístupy k válčení nakonec střetávají. Dokud ten západní s pragmatickým citem pro dosažitelné cíle převládá, jdou záležitosti Země vycházejícího slunce dobře. Jakmile převládne mystický nacionalismus hnutí „Vše pro císaře!“ jde všechno, jak by řekl hospodský vykladač dějin, do kopru. Posvátný Nippon chrání mystičtí válečníci z „Tokkótai“, jak byly zkráceně zvány „Zvláštní jednotky Šinpú“, na Západě známější pod pejorativním označením „kamikaze“. Platné to však příliš nebylo a jen to utvrdilo americkou generalitu, mimo jiné, že proti fanatismu, který by měl za následek další obrovské ztráty na amerických životech a majetku, nasadí nejhrozivější zbraň, jakou disponuje. Až esenciálním vyjádřením vojenského pragmatismu se stalo právě svržení atomových pum na Hirošimu a Nagasaky, které definitivně východní válečnický mysticismus zlomily. Japonci se s tím vyrovnávají dodnes a zdravotní následky si ponesou celé generace potomků obyvatel obou zničených měst.
Jistě, lze oponovat, že náboženské pohnutky a mysticismus byly v evropských dějinách mnohokrát propojeny s válečnictvím a armádami. Koneckonců, ani nemusíme pro příklad chodit daleko:
Jan Čapek z Klatov: „Ktož jsú boží bojovníci/ a zákona jeho,/prostež od Boha pomoci/a úfajte v něho,/že konečně vždycky s ním zvítězíte.“
Jan Žižka z Trocnova a Kalicha: „Nepřátel se nelekejte a na množství nehleďte.“
Husité nakonec odehnali z Čech každou křížovou výpravu (opět náboženský fanatismus propojený s vojenstvím), byť sebevětší, kterou sem papežové Martin V., Evžen IV. a Mikuláš V. s císařem Zikmundem Lucemburským poslali. Jenže jejich náboženský zápal byl zcela jiného druhu, než ten východní. V jádru zde primárně nejde o mystiku válčení samotnou, ale, velmi zjednodušeně řečeno, o spor, co je vlastně vůlí Boží, stejně jako o nějaké to staletí dříve ve Svaté zemi, když Ochránce sv. Hrobu Godefroy z Bouillonu a jeho pokračovatelé vraždili v Palestině a Jeruzalémě „mohamedány“:
Urban II. a lid, jenž mu naslouchal v Clermontu: „Deus vult! Bůh to žádá!“
Vítězství husitů nad křižáky je stejného druhu, jako vítězství Makedonců pod vedením Alexandrovým nad Peršany, švýcarských žoldnéřů v alpských průsmycích nad jízdními rytíři, britských kulometů a zadovek proti černošským povstalcům z kmene Zulů. Vyhrála technologická a taktická nadřazenost, ocelová disciplína jednotlivců kooperujících v jednom celku – vojenském útvaru, řídícím se unifikovaným polním řádem.
 |
| Carl von Clausewitz |
Albert Einstein: „Nevím, jakými zbraněmi se povede třetí světová válka, ale tu čtvrtou vybojujeme kamennými sekerami.“
Účelem války je získat profit, nikoli zničit protivníka. To ostatně platí i v džihádu, nebo kruciátě, které primárně z hlediska programového (pokrytectví) příliš na ekonomiku nehledí, leč na množství duší, které může válčením získat, nebo na počet heretiků, jež může vyhladit. Prostě, vítězí kvantita nad kvalitou, nehledě na to, že důvody pro svaté války nejsou pro jejich iniciátory ničím jiným, než bohapustým pokrytectvím.
Je-li tedy západní vojenská věda obecně pragmatická, a v posledních letech se navíc nechala ovlivnit humanistickým idealismem, proč tak málo brojí proti označování své profese za „umění“ laiky, vždyť co je uměleckého na utrhaných údech, vyhřezlých vnitřnostech a umírání obecně? Proč západní společnost fascinují samurajové, ochotní pro očištění své cti kdykoliv spáchat rituální sebevraždu seppukú? Nebo Tři sta, co v Thermopylách „… leží, jak zákony kázaly jim“? Hannibal „ante portas“? Neporazitelný Alexander Veliký a milovaný, božský Julius Caesar? Proč u zkazek o záchraně Vídně před Turky roku 1683 roníme slzy stejně, jako pláčeme nad pádem Konstantinopole v roce 1453? Proč stavíme na piedestal Laudona, Radeckého, Evžena Savojského? Napoleona, Pattona, Žukova, Mansteina s Rommelem, Montgomeryho a další slavné vojáky? Navzdory tomu, že víme, jak pravila
Nancy Reaganová: „Válka není hezká.“
Přistoupíme-li na ono tvrzení Smaragdové desky, že „Co je nahoře, je taky dole,“ tedy že všechno souvisí se vším, možná i pochopíme, proč historická a vojenská populárně naučná literatura dávala bez uzardění přednost popisu „umění války“ před otázkami hlubšími a nebyla za to nikdy vážněji kritizována a pokud ano, tak pro chybu ve faktografii, nebo přílišné adorování těch, kdo stáli na straně Osy, či jakékoliv jiné „osy Zla“. Tkví snad základní rozdíl mezi profesionálním vojenským vědcem, či historikem a autorem populárně naučné literatury v ochotě odpovědět na společenskou poptávku, nebo potřeby vládnoucího establishmentu? Co vůbec tuto poptávku vytváří? Odpověď nám, alespoň zčásti, dává spisovatel
Bertold Brecht: „Šťastný národ, který nepotřebuje hrdiny.“
Jan Tinterov: „Španělská výspa v Africe Ceuta byla po staletí solí v očích marockých sultánů a se železnou pravidelností čelila útokům ze strany Maročanů, kteří se s přítomností Španělů nikdy nesmířili. K nejhoršímu obléhání došlo v letech 1694 až 1727 a obléhání ukončila po 33 letech až smrt marockého sultána. Marocký sultán Múláj Ismail byl roku 1694 pevně rozhodnutý, že Španěly z Ceuty vyžene a obětoval na svůj záměr obrovské prostředky a hodně úsilí…“
To ovšem většině členů vyhovuje a vytváří obrovskou poptávku po „hrdinských eposech“ napříč staletími a kontinenty konzervativního střihu v duchu prací Liddella Harta, anebo klidně Caesara, Tacita, či Ariána. Probírají se tu i výbava, či výstroj armád, technika, sem tam zhodnotí vnady členek Israel defense forces, případě popláče nad osudem kurdských, či jezídských kombatantek, bojujících proti ISIL. To ovšem neznamená, že by někoho z členů zajímala hlouběji genderová témata spojená s armádami. To už se mnohem častěji objevují témata válečné každodennosti, či kultury válek, kterých bývá na této stránce jinak jako šafránu. Dominuje klasické pojetí válečných dějin, přispívá k upevňování respektu k válečným hrdinům a válečníkům obecně. K respektu hraničícímu v mnoha případech s mysticismem východního střihu, jak jsme o něm hovořili v první půli tohoto textu.
Shrneme-li to do odpovědi na původní otázku z úvodu této eseje, dokud nedospějeme ke skutečnému poznání, že neválčí bohové, ale my, lidé, a že jsme to my, lidé, kteří válčením trpí, že válečný mysticismus vede v pokleslé formě k fanatismu, a dokud budeme potřebovat hrdiny a „příklady hodné následování“, dokud bude převládat společenská poptávka po konzervativních dílech bez hlubších analýz i ostatních aspektů války (které velmi chybí), bude také používán zavádějící výraz „umění války“, namísto suchého, ale naprosto přesného, nestranného a odlidštěného (protože je to nutné) termínu „válečná věda“.
Jelikož jedno souvisí s druhým, dokud bude válka lidem obecným považována za umění, bude také společenská poptávka vyžadovat, aby politika válku využívala jako jeden z prostředků k dosažení svých cílů. Zkazky o umění války jen přispívají k tomu, aby mladí muži kráčeli s písní na rtu k odvodu a po výcviku do boje. Potřeba to bývá v časech ohrožení, bez propagandy se neobejdeme ani dnes. Mezitím, v dobách míru, bychom neměli zapomínat, že hrdinství si vynutila doba, či zlo, proti kterému se válka vedla. Neodborníci a ti, kdo ji nezažili z první ruky, ve skutečnosti nikdy nepochopí, jak hrozivá válka je. I z tohoto důvodu by se historik a badatel na poli válečné historie měl zavádějícímu termínu „umění války“ vyhnout. Prostě a jednoduše, měli bychom věci nazývat pravými jmény.
Žádné komentáře:
Okomentovat