Superčas a fyzikální čas – mezi veličinou, absolutnem a filozofií
Úvod
Čas je jedním z nejhlubších paradoxů lidského poznání. Ve fyzice je veličinou, kterou lze měřit, dilatovat a cyklit. Ve filozofii je však chápán jako ontologický princip – absolutní rámec, který prostě „je“. Tento esej propojuje oba pohledy: fyzikální čas jako odštěpení a proměnnou veličinu, a superčas jako neměnnou, nekonečnou existenci.
1. Fyzikální čas jako veličina
Einsteinova teorie relativity ukazuje, že čas není absolutní, ale závisí na rychlosti a gravitaci:
t' = t / √(1 − v²/c²)
Čas se tedy dilatuje – zrychluje či zpomaluje podle podmínek. V kosmologických modelech může být cyklický:
Tcyklus(n) = n · T₀
Fyzikální čas je tedy lokální veličina, která umožňuje dění, kauzalitu a evoluci.
2. Superčas jako absolutní rámec
Superčas není veličina, ale ontologický princip. Nelze ho měřit ani dělit. Existoval před vznikem vesmíru, existuje během jeho trvání a bude existovat i po jeho zániku.
Tsuper = ∞
nebo jako superpozici všech časů:
Tsuper = Σ Ti
Superčas zahrnuje všechny okamžiky svého jsoucna zároveň. Je v superpozici – nekonečný, neměnný, univerzální.
3. Vztah mezi fyzikálním časem a superčasem
Fyzikální čas lze chápat jako projekci superčasu do konkrétního vesmíru:
Tfyz = f(Tsuper)
Při zániku vesmíru se fyzikální čas vrací zpět do superčasu:
limt→∞ Tfyz = Tsuper
Tím se ukazuje, že fyzikální čas je jen dočasný odštěpek absolutního rámce.
4. Filozofické kontexty
- Platón: čas jako „pohyblivý obraz věčnosti“ – fyzikální čas je jen stín superčasu.
- Augustin: čas existuje pouze v duši – minulost v paměti, přítomnost v pozornosti, budoucnost v očekávání. Superčas je Boží věčnost.
- Heidegger: čas je horizont bytí – člověk existuje v čase, ale jeho bytí přesahuje časovost. Superčas je rámec, který umožňuje „bytí‑v‑čase“.
- Gnostici: superčas jako Světlo, Demiurg jako tvůrce nedokonalých cyklů. Vznik vědomí (člověka) je kritický moment, který vyžaduje korekci – Jiskru Světla.
- Moderní kosmologie: Penroseova konformní cyklická kosmologie ukazuje, že vesmíry mohou vznikat a zanikat v nekonečném cyklu – což odpovídá myšlence superčasu jako rámce všech cyklů.
5. Etické důsledky
Pokud je superčas absolutní rámec, pak vznik vědomí znamená zásah do jeho etického řádu. Člověk jako bytost schopná svobodné vůle může zničit nejen svůj svět, ale i budoucí vesmíry. Proto se objevuje Jiskra Světla – univerzální korekční protokol, který reguluje chyby a chrání paměť vesmíru.
Závěr
Rozlišení mezi fyzikálním časem a superčasem otevírá nový rámec pro chápání reality. Fyzikální čas je veličina, která se mění, cyklí a zaniká. Superčas je absolutní, nekonečný rámec, který prostě „je“.
Člověk, jako bytost schopná vědomí, stojí na hranici obou: žije ve fyzikálním čase, ale jeho existence je zároveň otiskem superčasu. V každém okamžiku se tedy dotýká věčnosti – a jeho volby rozhodují o tom, zda se chaos promění v paměť, nebo v zánik.
✨ Veronika Vorlíčková
Žádné komentáře:
Okomentovat