ESEJ: Umění války, nebo válečná věda?

„Umění války“ je pojmem, který přejímáme z názvu legendárního díla čínského vojevůdce Sun-c´. Už to samo o sobě lze považovat za anachronismus, přihlédneme-li ke skutečnosti, že ji tento válečník sepsal někdy v druhé půli svého života před zhruba dvěma a půl tisíci lety. Jako takové vystihuje pohled na válku v době a prostoru svého vzniku. Přesto tento výraz používáme dodnes spíš, než přesnější označení „válečná věda“, paradoxně se jej neštítí užívat i současná historiografie. O vědě hovoří spíš instituce, věnující se válce takříkajíc programově, profesionálně. Tedy armádní instituce a vojenské školy. Dalo by se říci, že sami vojáci válku a dovednosti s ní spojené považují za vědu. Termín „umění války“ je totiž nebezpečně zavádějící. Podlehne-li totiž voják, nebo vojenský profesionál klamu své neomylnosti a osudového vyvolení, předurčení, nebo své osobní geniality, ztratí-li cit pro dosažitelné cíle a pustí ze zřetele, že je pouhým služebníkem státu, či svého lidu, ztratí-li smysl pro pragmatické vedení boje, nehledě na počet vyhraných bitev, nakonec prohraje válku. Tak jako kartaginský vojevůdce Hannibal, nebo generál Konfederace Robert Lee, případně celá německá generalita v obou světových konfliktech. 

Zbytek světa ovšem vnímá válku jako umění a to dokonce v původním smyslu toho výrazu. Tak, jak jej vnímal sám Sun-c´, jeho současníci, studenti jeho díla a následující generace asijských civilizací. Proč současní „vojenští laici“ vnímají válečnictví jako umění a tomuto vnímání se nedokáže v některých případech ubránit ani dějepisectví, zatímco profesní vojenští odborníci hovoří striktně o vědě? Alespoň částečné zodpovězení této otázky vyžaduje poznání obecných principů válečnictví a zároveň rozdílnému přístupu Východu a Západu k němu. Stejně tak vhled do historie a současnosti mentalit lidské společnosti jako celku. 

Asie od Indie na východ vnímá „umění válečné“ coby dovednost, přivedenou zkušenostmi a teoretickým studiem k dokonalosti vyšší, takřka metafyzické, úrovně. Nevychází přitom jen z exaktních počtů vojáků, nebo zbraní, délky zásobovacích cest a z toho vycházejících logistických problémů. To, co v pojetí Sun-c´ově a jeho „žáků“ činí válku uměním, není pouhá znalost informací o nepříteli, jeho síle, myšlení generálů, nebo snad schémat taktických, strategických a logistických, ale schopnost je správně použít, v případě potřeby je ignorovat a přitom z nich vycházet i umět správně improvizovat nejen v bitvě, ale především ve válečném tažení samotném. Vítězem šachové partie, respektive partie go, abychom se drželi čínských reálií, není ten, kdo si pamatuje různá modelová postavení figur na šachovnici, nebo kamenů na hracím panelu. Vyhrává ten, kdo umí předvídat tahy soupeře a dovede si podle toho naplánovat desítky svých tahů i jejich varianty dopředu a zároveň se těší přízni zmiňované vyšší moci, Nebes. I zde platí, že litera zabíjí a příručka válku nevyhraje: 

Sun-c´: „Můžete vědět, jak zvítězit a přitom prohrát.“

Sun-c´: „Vybojovat sto bitev a stokrát zvítězit není hlavním cílem. Nejvyšším cílem je porazit nepřítele bez boje.“ 

Chceme-li porozumět východnímu přístupu k válčení, není od věci tak učinit na příkladu. Po pádu dynastie Chan roku 220 n. l. se čínské císařství rozpadlo na válečné státy. Vojevůdce a ministr dynastie východní Chan jménem Cchao Cchao, který se dostal k moci v samém závěru vlády této dynastie a byl jednou z nejdůležitějších osob v tzv. období Tří království, plánoval své panství rozšířit na jih. U Rudého útesu shromáždil armádu mytických rozměrů, údajně zde velel několika set tisícům mužů. Dalece převyšoval síly svých oponentů Sun Čchüana a jeho spojence Liou Peje. Ti přesto rozhodující bitvu vyhráli, vytvořili stabilní rovnováhu sil mezi hlavními mocnostmi své doby. Cchao Cchao pak už nikdy nedokázal vybudovat jednoznačnou převahu. Bitva o Rudý útes poutá pozornost Číňanů po staletí. Spojují ji se lstí, chrabrostí a patriotismem. Víc než jakoukoli jinou „pranici“ ji vykládají citáty z Umění války. Prohru velkého vojevůdce si vykládají osudovostí i ztrátou mandátu Nebes oné dynastie východní Chan, jíž sloužil. Jakoby jim dal zapravdu i on sám a to zcela v duchu Sun-c´ově:

Cchao Cchao: „V armádě nezáleží na počtech vojáků, ale na zkušenosti. Pro generála není nejdůležitější odvaha, ale vytříbená dovednost."

Specifikem tohoto vnímání válečného umění je schopnost jej ve formě strategie aplikovat do civilního života na poli obchodu, či politiky, nebo mezilidských vztahů. Dlužno dodat, že v asijském regionu vznikly další knihy s podobným přesahem do ostatních oborů lidského konání, jako Umění války. Například Kniha pěti kruhů Mijamota Musašiho, japonského šermíře, který žil na konci období Sengoku džidai, válčících států, tedy na přelomu 15. a 16. století. 

Obdobně Východ přistupuje i k jednotlivci – vojenskému profesionálovi. Ten není jen kolečkem v soukolí armádní mašinerie, ale mystickým válečníkem, tím, kdo se ochotně obětuje pro vyšší princip, příkladem hodným následování, jež pro své dovednosti patří k miláčkům Nebes. Leckdy žije podle speciálního kodexu, odlišného od konvencí zbytku společnosti:

Hagakure: „Pochopil jsem, že cestou válečníka je smrt.“ 

Patří k elitě společnosti, a ač to samo o sobě nemusí zároveň zaručovat vysoké ekonomické postavení, japonské Bušidó i korejský Hwarang přímo kladou důraz na skromnost, společenskou prestiž a úctu, byť v dobách míru vynucenou společenskou konvencí vycházející ze státní ideologie, ano. Tento přístup si asijské válečnictví a společnost obecně udržely do moderní doby, do určité míry až dodnes.

Příznačným je japonský, korejský a čínský militarismus od poloviny 19. století až do obecného vystřízlivění ke konci 2. světové války.

Západní válečnictví vnímá své řemeslo odlišně. Nehledá stejné vyšší rozměry a principy, jako Sun-c´ovi studenti a obdivovatelé, ani ho nezasazují do ideálu státu, který se těší přízni Nebes. Ono slavné „Gott mit uns!“ ve válečnictví hraje roli podružnou, roli standardního propagandistického „kanónenfutru“, kterému tak nějak nevěří ani prostí vojáci, jelikož už ze své podstaty je válka zločinem proti křesťanskému desateru. Ani válečné výpravy, šířící křesťanství, nejsou ničím jiným, než pokrytectvím, lhostejno zda mluvíme o křížových výpravách, nebo conquistě. Když Západ hovoří o válečném umění, ať už tak, či onak, má na mysli především vědu postavenou na exaktních údajích. Právě na oněch číslech a počtech, technologii, výzbroji a výstroji, logistice. Zajímá se o taktické detaily, na kterých plánuje celkovou strategii, aby minimalizovala ztráty:

Carl von Clausewitz: „K dosažení vítězství shromáždíme jednotky v centru vší síly a moci, v těžišti nepřítele.“  

Georg Patton: „Cílem není padnout za vlast, ale donutit ty bastardy na opačné straně, aby zemřely pro tu svou!“

Západ prostě nevnímá jakési vyšší mystično nad válečníkem – jednotlivcem, a pokud o vyšší moci hovoří, nebere ji za bernou minci. Naopak, klade důraz na vojáka coby součást vyššího celku, zkoumá jeho dovednosti, vzdělání, stupeň výcviku i momentální rozpoložení, poslušnost a především schopnost plnit rozkazy v kooperaci s ostatními vojáky. Ve vojenských a výcvikových příručkách i šermířských učebnicích od starověku k dnešku bychom na Západě jen těžko hledali mysticko-metaforické poučky, připomínajících zenové koany spíš než odbornou práci, jako v těch čínských, korejských, či japonských: 

Mijamoto Musaši: „Co nazýváme duchem prázdnoty, se nachází v místech, kde nic není. Nepatří to mezi lidské znalosti.“  

Podobný válečnický mysticismus nemá v západním pojetí vojenství žádné vážně míněné místo. Ať už hovoříme o makedonské falanze, římské legii, španělské tercii, wehrmachtu, amerických speciálních jednotkách, anebo pruském, potažmo německém militarismu, který sice ten japonský vizuálně připomíná, ale přesto jím není. V japonském pojetí je císař nejen válečníkem, ale zároveň bohem, potomkem bohyně slunce Amaterasu. V německém je hlava státu králem z boží milosti, nebo prezidentem z vůle lidu. Zůstává člověkem i v případě, že coby „führer“ hovoří o božské prozřetelnosti, anebo prvním úředníkem státu, pro který je válka logickým pokračováním jeho politiky v duchu Clausewitzových teorií. Ani ty ovšem nejsou filosofického charakteru, jak by se mohlo zdát, ale čistě pragmatického a analytického, jak upozornil například 

Peter Paret už roku 1968 ve sborníku Journal of the History of Ideas článkem Education, Politics, and War in the Life of Clausewitz: „… navzdory její terminologii, není kniha O válce přísně vzato filosofickým pojednáním o válce. Clausewitzův záměr byl na to příliš empirický; jeho argumenty byly častěji založeny na pozorování než na spekulaci…“

Jednoduše řečeno, válka v západní civilizaci není božským právem a vyšším cílem samotným tak, jako v pojetí východním. Je pouhým politickým nástrojem, přičemž kvantita má přednost před kvalitou, útvar před jednotlivcem. Pokud je jakákoliv možnost se jí vyhnout, nastoupí diplomacie, aby tuto nanejvýš ekonomicky nevýhodnou kratochvíli zažehnala. Pokud už Západ válčí, tak pouze do chvíle, kdy ztráty převýší předpokládaný zisk. „Přízemní“ pragmatismus má vždy přednost před dosažením vyšších válečnických cílů toho druhu, jak je definuje Východ.

Nic tak nevytváří zdání správnosti tohoto tvrzení, jako aplikace koloniální politiky při loupeživých taženích Západu do střední a jižní Ameriky. Naprosto klasickým příkladem vítězství technologie a „bezectné“ prohnanosti se stává událost z 15. listopadu 1532, kdy jistý bývalý pasáček vepřů jménem Francisco Pizarro došel s asi dvěma stovkami conquistadorů k městu Cajamarca, kde proti němu stála minimálně dvacetitisícová armáda posledního Inky Atahualpy, neomezeného vládce vysoce sofistikované a obrovité říše zvané Tahuantinsuyu. Arkebuzy, děla, ocelové kyrysy a meče, koně však inckého vládce, jeho vojsko i největší indiánskou říši obrátily v prach. Podobně jakoby správnost západního přístupu k vojenství potvrzovalo aplikování politiky a merkantilismu vůči Východu v 19. století, kdy technologická převaha dokázala srazit na kolena císařskou Čínu i vytrhnout Japonsko po téměř čtyřech staletích z programového izolacionismu vládnoucího bakufú tokugavského šógunátu. Obě země ustrnuly ve svém společenském i technologickém vývoji a zakonzervovaly se v kastovních systémech neokonfuciánneokonfuciá staví, na úrovni zdejších variant pozdního feudalismu. 

Nespokojenost s rostoucím vlivem cizinců v Říši Středu vyvrcholila obnovou, či zakládáním tajných společenství, která svou činnost vystavěla na prolnutí metafyzické náboženské mystiky a xenofobie. Roku 1899 vypuklo povstání s hlavními ohnisky v provinciích Šan-tung, Šan-si a Č'-li. Západ povstalce, kteří se považovali za posvátné bojovníky, nazval boxery a reagoval vysláním expedičních sborů o síle přibližně 50 tisíc mužů. Ti stáli proti přibližně dvojnásobnému počtu boxerů a 70 tisícům císařských vojáků, vybičovaných fanatismem. Expediční vojska západních mocností přesto povstání pod vedením německého maršála Alfreda von Waldersee roku 1900 útokem z Tchien-ťinu rozmetala díky železné disciplíně, moderní výzbroji a výstroji. V Japonsku postačily „černé koráby“ admirála Perryho, moderní parníky, k pádu šógunátu a nastolení císaře Meidži. Za poznámku stojí království dynastie Čoson v Koreji, které se tomuto vymyká, jelikož dokázalo podobná tažení „Zápaďanů“ odrazit a padlo až po své přeměně na císařství ve 20. století pod soustředěným tlakem Japonska.

Právě v japonské armádě (více) a námořnictvu (méně) se oba přístupy k válčení nakonec střetávají. Dokud ten západní s pragmatickým citem pro dosažitelné cíle převládá, jdou záležitosti Země vycházejícího slunce dobře. Jakmile převládne mystický nacionalismus hnutí „Vše pro císaře!“ jde všechno, jak by řekl hospodský vykladač dějin, do kopru. Posvátný Nippon chrání mystičtí válečníci z „Tokkótai“, jak byly zkráceně zvány „Zvláštní jednotky Šinpú“, na Západě známější pod pejorativním označením „kamikaze“. Platné to však příliš nebylo a jen to utvrdilo americkou generalitu, mimo jiné, že proti fanatismu, který by měl za následek další obrovské ztráty na amerických životech a majetku, nasadí nejhrozivější zbraň, jakou disponuje. Až esenciálním vyjádřením vojenského pragmatismu se stalo právě svržení atomových pum na Hirošimu a Nagasaky, které definitivně východní válečnický mysticismus zlomily. Japonci se s tím vyrovnávají dodnes a zdravotní následky si ponesou celé generace potomků obyvatel obou zničených měst.

Jistě, lze oponovat, že náboženské pohnutky a mysticismus byly v evropských dějinách mnohokrát propojeny s válečnictvím a armádami. Koneckonců, ani nemusíme pro příklad chodit daleko: 

Jan Čapek z Klatov: „Ktož jsú boží bojovníci/ a zákona jeho,/prostež od Boha pomoci/a úfajte v něho,/že konečně vždycky s ním zvítězíte.“

Jan Žižka z Trocnova a Kalicha: „Nepřátel se nelekejte a na množství nehleďte.“

Husité nakonec odehnali z Čech každou křížovou výpravu (opět náboženský fanatismus propojený s vojenstvím), byť sebevětší, kterou sem papežové Martin V., Evžen IV. a Mikuláš V. s císařem Zikmundem Lucemburským poslali. Jenže jejich náboženský zápal byl zcela jiného druhu, než ten východní. V jádru zde primárně nejde o mystiku válčení samotnou, ale, velmi zjednodušeně řečeno, o spor, co je vlastně vůlí Boží, stejně jako o nějaké to staletí dříve ve Svaté zemi, když Ochránce sv. Hrobu Godefroy z Bouillonu a jeho pokračovatelé vraždili v Palestině a Jeruzalémě „mohamedány“:

Urban II. a lid, jenž mu naslouchal v Clermontu: „Deus vult! Bůh to žádá!“

Vítězství husitů nad křižáky je stejného druhu, jako vítězství Makedonců pod vedením Alexandrovým nad Peršany, švýcarských žoldnéřů v alpských průsmycích nad jízdními rytíři, britských kulometů a zadovek proti černošským povstalcům z kmene Zulů. Vyhrála technologická a taktická nadřazenost, ocelová disciplína jednotlivců kooperujících v jednom celku – vojenském útvaru, řídícím se unifikovaným polním řádem.  

Carl von Clausewitz

Pro Západ prostě vojenský „Esprit de corps“ už od antiky končí tam, kde začínají kupecké počty. I v „belle epoque“, kdy urážka cti končila duelem, aniž by jeho aktéři nesli vážnější důsledky před zákonem. O to hůře, pokud se uražený, nebo jeho oponent, příslušníci stavu vojenského, odmítli souboje zúčastnit, což pro ně končívalo dehonestací, ztrátou kariéry a naprostým vyřazením z účasti na životě společnosti od střední třídy výše. Přesto se i pragmatický přístup ocitá ve slepé uličce během studené války, kdy politika rovnováhy sil spustila závody ve zbrojení, jež nashromáždily tolik jaderných zbraní, že by jen jejich menší část stačila k rozbití naší planety na kosmický prach a v současnosti hledá alternativy v tzv. kombinovaném vedení války, protože jak řekl:

   

Albert Einstein: „Nevím, jakými zbraněmi se povede třetí světová válka, ale tu čtvrtou vybojujeme kamennými sekerami.“

Účelem války je získat profit, nikoli zničit protivníka. To ostatně platí i v džihádu, nebo kruciátě, které primárně z hlediska programového (pokrytectví) příliš na ekonomiku nehledí, leč na množství duší, které může válčením získat, nebo na počet heretiků, jež může vyhladit. Prostě, vítězí kvantita nad kvalitou, nehledě na to, že důvody pro svaté války nejsou pro jejich iniciátory ničím jiným, než bohapustým pokrytectvím.

Je-li tedy západní vojenská věda obecně pragmatická, a v posledních letech se navíc nechala ovlivnit humanistickým idealismem, proč tak málo brojí proti označování své profese za „umění“ laiky, vždyť co je uměleckého na utrhaných údech, vyhřezlých vnitřnostech a umírání obecně? Proč západní společnost fascinují samurajové, ochotní pro očištění své cti kdykoliv spáchat rituální sebevraždu seppukú? Nebo Tři sta, co v Thermopylách „… leží, jak zákony kázaly jim“? Hannibal „ante portas“? Neporazitelný Alexander Veliký a milovaný, božský Julius Caesar? Proč u zkazek o záchraně Vídně před Turky roku 1683 roníme slzy stejně, jako pláčeme nad pádem Konstantinopole v roce 1453? Proč stavíme na piedestal Laudona, Radeckého, Evžena Savojského? Napoleona, Pattona, Žukova, Mansteina s Rommelem, Montgomeryho a další slavné vojáky? Navzdory tomu, že víme, jak pravila 

Nancy Reaganová: „Válka není hezká.“

Přistoupíme-li na ono tvrzení Smaragdové desky, že „Co je nahoře, je taky dole,“ tedy že všechno souvisí se vším, možná i pochopíme, proč historická a vojenská populárně naučná literatura dávala bez uzardění přednost popisu „umění války“ před otázkami hlubšími a nebyla za to nikdy vážněji kritizována a pokud ano, tak pro chybu ve faktografii, nebo přílišné adorování těch, kdo stáli na straně Osy, či jakékoliv jiné „osy Zla“. Tkví snad základní rozdíl mezi profesionálním vojenským vědcem, či historikem a autorem populárně naučné literatury v ochotě odpovědět na společenskou poptávku, nebo potřeby vládnoucího establishmentu? Co vůbec tuto poptávku vytváří? Odpověď nám, alespoň zčásti, dává spisovatel

Bertold Brecht: „Šťastný národ, který nepotřebuje hrdiny.“

Sociální sítě jsou toho důkazem. Česká facebooková skupina Historie válek s 21 574 členy je zřejmě největší obdobnou skupinou na českém Facebooku. Jsou tu i jiné podobné, ovšem zdaleka nemají tak velkou členskou základnu, ani nejsou tak univerzálně tematicky zaměřené. Zdejší členové tu uveřejňují články, kompilované z odborné i populárně naučné literatury. Jsou přesně tím druhem psaného textu o válečnictví, který Lucie Štorchová v knize Koncepty a dějiny v kapitole nazvané Válka, souhrnně označuje jako konzervativní pojetí dějin války. Ať už zdejší amatérští autoři píší o českých, nebo světových válečných dějinách, moderních, středověkých, či starověkých, stále jsou to texty, věnující se výzbroji, výstroji, popisu bitev, charakterů velitelů, taktiky a strategie. S převažující nechutí vůči kulturně pestré společnosti, islámu, přírodním africkým národům, nacionálně zabarveným patriotismem, leckdy s paradoxní nenávistí vůči Německu kvůli událostem druhé světové války, případně s převažujícím antirusismem. Specifikem je obdiv k Byzanci a jejímu válečnictví, odmítání tureckého záboru Konstantinopole, aniž by kdokoli z členů ovládal koiné, nebo vzal na vědomí multikulturalitu Basileía Rhōmaíōn. Ač správci skupiny „banují“ každého, kdo vyvolává v diskusích politicky zabarvené spory, viditelně ignorují některé fašizující a xenofobní materiály s více, či méně skrytou nechutí k EU a stejně tak nenávistí vůči islámu, kterou přiživují články o hrdinských výhrách Evropanů nad „machometány“, nebo naopak o krutosti těchto vůči Evropanům a křesťanům:

Jan Tinterov: „Španělská výspa v Africe Ceuta byla po staletí solí v očích marockých sultánů a se železnou pravidelností čelila útokům ze strany Maročanů, kteří se s přítomností Španělů nikdy nesmířili. K nejhoršímu obléhání došlo v letech 1694 až 1727 a obléhání ukončila po 33 letech až smrt marockého sultána. Marocký sultán Múláj Ismail byl roku 1694 pevně rozhodnutý, že Španěly z Ceuty vyžene a obětoval na svůj záměr obrovské prostředky a hodně úsilí…“

To ovšem většině členů vyhovuje a vytváří obrovskou poptávku po „hrdinských eposech“ napříč staletími a kontinenty konzervativního střihu v duchu prací Liddella Harta, anebo klidně Caesara, Tacita, či Ariána. Probírají se tu i výbava, či výstroj armád, technika, sem tam zhodnotí vnady členek Israel defense forces, případě popláče nad osudem kurdských, či jezídských kombatantek, bojujících proti ISIL. To ovšem neznamená, že by někoho z členů zajímala hlouběji genderová témata spojená s armádami. To už se mnohem častěji objevují témata válečné každodennosti, či kultury válek, kterých bývá na této stránce jinak jako šafránu. Dominuje klasické pojetí válečných dějin, přispívá k upevňování respektu k válečným hrdinům a válečníkům obecně. K respektu hraničícímu v mnoha případech s mysticismem východního střihu, jak jsme o něm hovořili v první půli tohoto textu. 

Shrneme-li to do odpovědi na původní otázku z úvodu této eseje, dokud nedospějeme ke skutečnému poznání, že neválčí bohové, ale my, lidé, a že jsme to my, lidé, kteří válčením trpí, že válečný mysticismus vede v pokleslé formě k fanatismu, a dokud budeme potřebovat hrdiny a „příklady hodné následování“, dokud bude převládat společenská poptávka po konzervativních dílech bez hlubších analýz i ostatních aspektů války (které velmi chybí), bude také používán zavádějící výraz „umění války“, namísto suchého, ale naprosto přesného, nestranného a odlidštěného (protože je to nutné) termínu „válečná věda“. 

Jelikož jedno souvisí s druhým, dokud bude válka lidem obecným považována za umění, bude také společenská poptávka vyžadovat, aby politika válku využívala jako jeden z prostředků k dosažení svých cílů. Zkazky o umění války jen přispívají k tomu, aby mladí muži kráčeli s písní na rtu k odvodu a po výcviku do boje. Potřeba to bývá v časech ohrožení, bez propagandy se neobejdeme ani dnes. Mezitím, v dobách míru, bychom neměli zapomínat, že hrdinství si vynutila doba, či zlo, proti kterému se válka vedla. Neodborníci a ti, kdo ji nezažili z první ruky, ve skutečnosti nikdy nepochopí, jak hrozivá válka je. I z tohoto důvodu by se historik a badatel na poli válečné historie měl zavádějícímu termínu „umění války“ vyhnout. Prostě a jednoduše, měli bychom věci nazývat pravými jmény.      

          

       

Evžen František, princ savojský a carignanský, hrabě ze Soissons (Prinz Eugen von Savoyen)

Obsah

I. Úvod
II. Mládí a odchod z Francie
III. Vojenská kariéra
III.1. Od píky
III.2. Vojevůdce Habsburků
III.3. Války o dědictví španělské
III.3.a. Důvod války
III.3.b. K reformě armády
III.3.c. Dvojčata
III.3.d. K vrcholu
III.3.e. Bitva u Oudenaarde
III.3.f. Konec spojenectví,
Rastattský mír
III.4. Opět turkobijcem
III.4.a. Nové nebezpečí
III.4.b. Balkánské tažení
IV. Politikem
V. Pád a smrt
VI. Závěr
VII. Literatura


I. Úvod
V této práci se budeme zabývat postavou prince Evžena Savojského. (18. října 1663, Paříž – 24. dubna 1736, Vídeň). Od vojáků dostal přezdívku Malý abbé, či Malý kapucín. Měl totiž malou postavu a oblíbil si hnědou barvu. Jestliže je pravdou, že někdy má jedinec a jeho rozhodnutí vliv na další směr dějinných událostí, potom to u tohoto muže platí dvojnásob. Jeho rozhodnutí nežebrat u francouzského krále o malou vojenskou funkci a rozhlédnout se místo toho po Evropě přesáhlo sedmnácté i osmnácté století a vlastně svým dopadem ovlivňuje i současnost. Tato práce velmi zběžně mapuje princovo mládí a podrobněji se věnuje jeho vojenské kariéře, vzhledem k tomu, že má být obecným studijním přehledem. Poněkud podrobněji popisuje nejslavnější bitvy princovy, například bitvu u Oudenaarde 11. července 1708, kde společně s vévodou z Marlborough porazili na hlavu francouzskou armádu, případně jeho tažení proti Turkům. 

II. Mládí a odchod z Francie
Evžen byl synem francouzského generála Evžena Mořice, prince savojsko-carignanského a hraběte ze Soissons, a slavné intrikánky Comtesse de Soissons, hraběnky Olympie Mancini. Některé pomluvy tvrdí, že byl ve skutečnosti bastardem Ludvíka XIV., ale jeho matka se přestala s králem důvěrně stýkat dlouho před jeho početím. Evženovým dědečkem z otcovy strany byl vojevůdce z dob třicetileté války, Tomáš Savojský.
Rodina jej určila pro kněžskou dráhu, ta ovšem princi rozhodně nebyla po chuti. Teologii sice studoval hlouběji než řada kněží, ale kněžství ho nelákalo. Mnohem víc jej zajímala matematika a životopisy vojevůdců, zejména Alexandra Makedonského.
Evženovu budoucí kariéru ovšem dosti zásadně poznamenala „Affaire des Poisons“, tedy obrovský skandál s traviči a čarodějnicemi.
Jeho matka, hraběnka Olympie Mancini, varována králem před zatčením, musela uprchnout ze země. Zbytek života strávila v zahraničí, převážně v Bruselu, kde se zabývala pomluvami Francie a jejího krále i špionáží.
Když pak bylo Evženovi dvacet let a definitivně odmítl církevní kariéru, k níž ho rodina nutila od jeho patnácti let, dvakrát žádal Ludvíka XIV. o přidělení pluku.  Francouzský král ovšem jeho žádosti odmítl.
Prý mu dokonce doporučil církevní kariéru tak hrubým a urážlivým způsobem, že jej Evžen nenáviděl po celý zbytek svého života.
Přesná odpověď krále není známá, ovšem část historiků jako důvod odmítnutí uvádí právě to, že rodina byla v nemilosti a královu nelibost nad chováním jeho vypovězené bývalé milenky Olympie Manciniové v Bruselském exilu.
Některé práce také uvádí, že Evženova žádost byla pokorná, ale on sám nikoli.
„Ještě nikdy si nikdo nedovolil civět mi tak drze do obličeje jako zlostný krahujec,“ řekl prý o tom Ludvík XIV.
Pravdou ovšem zůstává, že ať už Ludvík prince Evžena odmítl z jakéhokoliv důvodu, musel toho později opravdu hořce litovat.
Mladý Evžen na vojenskou kariéru rozhodně nehodlal rezignovat a tak se rozhlédl po okolních zemích. V létě 1683 emigroval z Francie a vstoupil do služeb v té době největšího nepřítele Francie, totiž císaře Leopolda I. Habsburského.

III. Vojenská kariéra

III.1. Od píky
Vojenskou kariéru mladý princ začínal skutečně od píky. Nastoupil jako ordonanční důstojník pluku svého svého bratrance Ludvíka Viléma Bádenského.
Roku 1683 se účastnil odražení turecké invaze a hlavně bitvy u Vídně. Už koncem roku pak získal od císaře Leopolda I. plukovnický patent a pluk dragounů. Dlužno dodat, že hodnost obdržel během hromadného povyšování.
Následující čtyři roky sháněl budoucí slavný vojevůdce peníze na vydržování svého pluku, cestoval po Evropě, nebo studoval, například použití děl v boji. Navštívil Savojsko, Nizozemí, Benátky. Nějaký čas se ještě zaobíral myšlenkou přejít do služeb španělského krále, případně savojského vévody.
Mezi tím se účastnil tažení rakouských vojsk proti Turkům na Nové Zámky roku 1685, o rok později na Budín a o další rok později se vyznamenal v bitvě u Nagyharsány (Moháče), když se svou brigádou dragounů zaútočil v rozhodující okamžik na turecké ležení velkovezíra Ibrahima. Za to jej císař Leopold I. jmenoval 31. ledna do hodnosti polního podmaršálka, navíc definitivně vyřešil své finanční starosti díky výnosům ze dvou opatství, jež mu připsal savojský vévoda Viktor Amadeus II. Tou dobou jej už obcházela pověst významného habsburského vojevůdce.
Dalšího roku, 1688 se pod velením kurfiřta Maxe Emanuela účastní obléhání Bělehradu. Zde byl v srpnu raněn do nohy během útoku na město, když opět osobně své dragouny vedl do boje. Rána se mu zanítila a hrozilo mu, že o nohu přijde. Lékaři mu ji nakonec zachránili, léčil se ale déle, jak půl roku.
Počátkem roku 1689 velel třem jezdeckým plukům na Rýnu během poziční války proti Francii a účastnil se dobytí Mohuče 8. září 1689. Opět tu utrpěl zranění, ale tentokrát se z něj vyléčil rychle. Dočkal se také povýšení do generálské hodnosti u kavalerie.

III.2. Vojevůdcem Habsburků 
Následovalo Evženovo angažmá v italském tažení. Měl podpořit svého bratrance, savojského vévodu Viktora Amadea II. proti francouzskému králi Ludvíkovi XIV. Tažení se ovšem nevyvíjelo příliš dobře.
Španělsko-savojsko-rakouská spojená armáda utrpěla porážku v bitvě u Staffardy.
Evžen z prohry, zbabělosti a diletantství obviňoval své nadřízené i španělské velitele. Je pravda, že sám se snažil jít ostatním příkladem a roku 1691 nečekaným úderem prolomil francouzské obležení Cunea.
Po tomto úspěchu následovaly ostré spory s novým velitelem savojské kampaně, Antoniem Caraffou. Po jednom obzvlášť prudkém střetu odcestoval do Vídně a osobně si na něj stěžoval u císaře Leopolda. Ten pak Caraffu poslal do Říma a nechal Evžena velet.
Od roku 1693 už vedl Evžen habsburská vojska v hodnosti polního maršála. Bohužel, následovala studená sprcha v podobě porážky v bitvě u
Marsaglie téhož roku. Nemohl za ni, bitvu prohrál osobně Viktor Amadeus II., který ignoroval všechny dobré rady. Nebýt Evženovy osobní statečnosti, přišel by savojský vévoda o všechny své vojáky. Na francouzské straně velel maršál Francie Nicolas Catinat. Savojský vévoda se nakonec připojil k Francii. O čtyři roky později, 20. září roku 1697 uzavřelo Rakousko mír s Francií.
Toho roku se císař Leopold I. rozhodl vyřešit problém s Uhrami a Turky, tou dobou už princ Evžen velel armádě, která tureckým silám připravila 11. září drtivou porážku u Zenty, kde zahynul například velkovezír Elmas Muhammad, jehož pečetidlo si princ schoval na památku. 
Na turecké straně padlo asi 30 tisíc vojáků, z nichž se 10 tisíc utopilo v Tise. Mnoho tisíc dalších Turků padlo do zajetí. Velitel obrany předmostí velkovezír Elmas Mehmed zahynul v boji spolu se svými vojáky.
Ztráty rakouského vojska byly v porovnání s Turky až nepoměrně nízké. Méně než 500 mrtvých a asi 1,6 tisíce zraněných.
Následovalo dobytí Sarajeva. Sultán Mustafa II. musel jednat o míru a stáhnout se z podstatné části Uherska a Sedmihradska, tím v podstatě začal pozvolný pád osmanské říše.

III.3. Války o dědictví španělské

III.3.a. Důvod války 
Nejvýznamnějším a nejdéle trvajícím obdobím vojenské kariéry se pro Evžena staly války o dědictví španělské. Před jejich propuknutím ještě kontaktoval roku 1699 prince Evžena emisar Ludvíka XIV. s nabídkou hodnosti maršála Francie a tučných apanáží, když se vrátí do Francie, to princ odmítl. 
Válka o španělské dědictví začala roku 1701 po té, co vymřeli španělští Habsburkové. Po nich měl na trůn usednout nejprve Josef Ferdinand Bavorský, ale po jeho smrti roku 1699 se Francie, Anglie a Holandsko dohodly, že na španělský trůn usedne syn římského císaře Leopolda Karel.
Španělský král Karel II. ale označil za následníka svého prasynovce Filipa z Anjou, vnuka Ludvíka XIV. Historici se ale většinou shodují na tom, že listina byla podvrh, nebo že panovník buďto vůbec neměl ponětí, co podepisuje, případně že text do závěti někdo doplnil později.

III.3.b. K reformě armády 
Na počátku války se princ Evžen opět proslavil po celé Evropě, když po stopách Hannibalových obešel se svým vojskem alpské průsmyky, střežené Francouzi a horskými stezkami, užívanými pastevci, přešel do Itálie, kde se objevil ve francouzském týlu.
Tady bleskovými přesuny stále nepřítele znepokojoval. Poté zastavil 1. září u Chiari mohutnou ofenzívu maršála Villeroy. Následnou patovou situace Evžen převažoval na svou stranu opotřebovávacím stylem boje. Nepřestal s tím ani po příchodu zimy. Když pak nečekaně přepadl 1. února 1702 Cremonu, podařilo se mu zajmout vévodu Villeroye. Naneštěstí tu císařští utrpěli velké ztráty a město nepadlo. Navíc namísto neschopného hysterika Villeroye francouzský král přidělil velení Evženovu bratranci, maršálu Louisi Josephu de Bourbon, vévodovi z Vendôme, který byl mnohem schopnějším vojákem a velitelem. Bojovali spolu v několika nevýznamných bitvách se střídavými úspěchy. Itálie se ovšem nakonec stala vedlejším bojištěm, jelikož na stranu bojujících se přidaly další evropské státy. Na straně Francie Bavorsko a na straně Habsburků Nizozemí, Británie a většina států Svaté říše římské.
O vojenském géniu Evžena Savojského už nikdo nepochyboval, dokonce ani jeho nepřátelé. Těch si ostatně měl v budoucnosti nadělat hodně, především svým nesmlouvavým postojem ve funkci prezidenta válečné rady, kterým ho císař jmenoval roku 1703, čelíc tak sérii vojenských katastrof v Bavorsku a Porýní, jež měli na svědomí zkorumpovaní a neschopní důstojníci, které císař jmenoval dříve.
Evžen se s nimi tvrdě vypořádal a okamžitě začal s reformou armády. Jako příklad lze uvést pád pevnosti Breisach, za který poslal Evžen jejího velitele hraběte Filipa Arco před vojenský soud a posléze na šibenici.
Díky všem těmto opatřením se Evženovi povedlo vysoce zefektivnit habsburské ozbrojené síly. Ještě koncem téhož roku sklízel ovoce své reformy, když jím založená tyrolská domobrana, posílená několika pravidelnými armádními jednotkami, zastavila pokus o průnik spojených bavorských a francouzských sil přes Alpy na Rakousko.

III.3.c. Dvojčata 
Rok 1703 patřil k těm opravdu smolným a před kapitulací císaře zachránila zima, která přerušila válečné operace. Na jaře pak nastal obrat, jelikož bavorský kurfiřt i vévoda z Vendôme zaspali. Francouzi se tak dlouho připravovali na válečné tažení, aby se neopakoval debakl z Alp, až je Evžen Savojský, Jan Václav Vratislav z Mitrovic a John Churchill, vévoda z Marlborough tak dokonale zaskočili, že jejich plán od základu změnil způsob vedení války. Posunul ji od statického k mobilnímu způsobu boje.
Marlborough vyrazil se svým vojskem ze severního Porýní rychlým přesunem na jih, Evžen pak s celou armádou spěchal na západ. Než jejich protivníkům vůbec došlo, co mají v plánu, bylo již pozdě. Propásli počáteční možnost zničit každou z armád zvlášť, anglickou a rakouskou jednu po druhé. Díky tomu se mohli Evžen s Marlboroughem spojit u Höchstädtu a 13. srpna je tu rozdrtit. Zároveň získali ještě několik vojensky významných pevností, ačkoliv jinak na konečné vítězné tažení doposud neměli dost sil.
Mezi Evženem a Marlboroughem během tažení vzniklo hluboké přátelství. Dokonce jim vyneslo přezdívku Dvojčata (či Blíženci) a po bitvě u Hochstädtu získali společnou gloriolu neporazitelných vojevůdců.
V roce se ovšem musela spojenecká vojska rozdělit, Evžen táhl do Itálie, kde hodlal pomoci savojskému vévodovi. Ocitl se ale v patové situaci, když sice zprvu rozdrtil španělské vojsko generála Toralby, ovšem jen proto, aby jeho ofenzivu zastavili 16. srpna 1705 Francouzi v bitvě u Cassana. Evžen musel čekat na obrat situace k lepšímu rok. Opět prokázal svou obratnost v mobilním vedení války a přesunech velkých armádních celků, když jižně Pádskou nížinou obešel Francouze a 7. září 1706 je porazil u Turína. Do zimy poté ovládl velkou část severní Itálie a svůj postup navíc 26. října korunoval dobytím Milána. Francii nezbývalo, než italské bojiště během roku 1707 zcela vyklidit a věnovat svou pozornost především Marlboroughovu postupu na francouzsko-říšských hranicích.

III.3.d. K vrcholu 
Evžena za jeho postup císař odměnil funkcemi říšského maršála a guvernéra Lombardie, kterou vykonával v letech 1707 až 1716. Jinak se ale nedá říci, že by rok 1707 mohla protifrancouzská koalice považovat za úspěšný, jelikož její tažení proti Toulonu, vynucené Angličany, skončilo debaklem. Evženovi bylo tažení zcela proti srsti, ale zúčastnit se ho musel.
Během tohoto období mu dokonce ruský car Petr I. Veliký nabídl polský trůn, princ ho ovšem s díky odmítl, načež v roce 1708 obdržel jmenování do hodnosti generálporučíka. Tím de facto ovládl všechny vojenské úřady v císařství.
Ve stejném roce naplánovali spojenci vpád do Francie, ale nestihli včas shromáždit dostatek vojáků a Francouzi je proto předešli a sami prudce zaútočili. Evžen na žádost Malborougha přijal velení nad částí jeho jednotek (sám tu neměl žádné své vojáky). Společně přesunuli své síly, aby 11. července 1708 rozdrtili francouzskou armádu ve slavné bitvě u Oudenaarde a poté získali město Lille.

III.3.e. Bitva u Oudenaarde

Bitva u Oudenaarde z 11. července 1708 patří mezi nejvýznamnější bitvy nejen válek o dědictví španělské, ale bez přehánění i celoevropských dějin.
Princ Evžen Savojský a vévoda z Marlborough v ní na hlavu porazili francouzská vojska, vedená vévodou Burgundským a vévodou z Vendôme.
Bitva je velmi neobvyklá vzhledem k době, kdy se v ní obě armády srazily.
Nepřátelské armády totiž na sebe narazily v podstatě náhodou a tak se do sebe pustily z chodu, tedy nesešikované. Vojáci zpočátku bojovali naslepo a linie obou stran se velmi roztáhly.
Princové dvojčata ovšem mnohem lépe pochopili mobilní válku a navíc s ní už měli velké zkušenosti a tak se rychleji se zorientovali v nastalém zmatku, na rozdíl od Francouzů, kteří preferovali spíše statický přístup.
Navíc tu obrovskou roli hrálo i jejich vzájemné porozumění a dokonalá spolupráce. Evžen Savojský na sebe po dlouhou dobu poutal nepřátelské útoky nadohled řeky Šeldy. Tím Marlboroughovi umožnil provést obchvat a rozbít francouzské pravé křídlo.
Francouzům naopak škodilo, že neschopný vévoda Burgundský, později známý jako Malý dauphin, neuposlechl rad a pokynů vévody z Vendôme.
V důsledku to znamenalo, že si oba tito velitelé dělali, co chtěli, bez ohledu na to, co dělá ten druhý. Jejich armádu před naprostým zničením zachránilo jen stmívání a blížící se noc.
„Věřím, že kdybychom měli štěstí a získali 2 hodiny denního světla navíc, mohli jsme dnes vyhrát celou válku.“ – vévoda z Marlborough o bitvě v dopisu své manželce

III.3.f. Konec spojenectví, Rastattský mír
Mírová jednání v Haagu roku 1709 zkrachovala. Soudržnost koalice se ovšem začala drolit po 11. září 1709, kdy Dvojčata vyhrála v krvavé bitvě u Malplaquet. Po následující 3 roky se armády koalice úporně probíjely přes francouzské pevnosti, ač měly jinak jasnou vojenskou převahu.
Nástup toryů k moci v Anglii a smrt císaře Josefa I. uštědřila spojenectví poslední ránu, takže v roce 1713 se Evžen náhle octl v obrácené roli a musel osamoceně držet západní hranici Říše proti náhlé zdrcující převaze francouzských vojsk.
Ačkoliv 13. května téhož roku převzal vrchní velení, musel tváří v tvář dvojnásobné přesile útrpně přihlížet, jak nepřátelé nejprve obsadili Landau a pak Freiburg.
Naštěstí pro habsburské mocnářství udržování tak velkého vojska neúnosně zatěžovalo francouzský rozpočet a Evžen Savojský navíc ovládal poziční válku stejně dobře, jako tu mobilní, takže následujícího roku musely obě evropské mocnosti usednout k jednacímu stolu.
Francii zastupoval maršál Villars, za Habsburky hovořil sám jejich nejlepší vojevůdce, princ Evžen Savojský.
Krvavá válka tak skončila 7. března podepsáním rastattského míru.

III.4. Opět turkobijcem

III.4.a. Nové nebezpečí
Od roku 1714 začal Evžen ve Vídni stavět barokní palác Belveder, dokončil ho roku 1723. Kvůli tomuto výstavnímu paláci se říkalo, že Rakousko je zemí, kde poddaný žije lépe než jeho císař. Tehdy totiž ještě neexistoval slavný habsburský zámek Schönbrunn.
O dva roky později se Evžen stal guvernérem Rakouského Nizozemí. Mír ovšem neměl trvat příliš dlouho. Otomanská Velká porta, která, ač dodržovala mír s Habsburky, přinutila Rusko k vrácení rozsáhlých území okolo Černého moře a vzápětí napadla Benátskou republiku, která se po ztrátě svých pozic v Řecku a Středomoří pod tlakem drtivé přesily obrátila s žádostí o pomoc na evropské mocnosti.
Císař Karel VI. se nakonec po dlouhém váhání a naléhání Evžena rozhodl zasáhnout. Diplomacie zkrachovala a tak na podzim 1715, s podporou Velké Británie, jež společně s papežem garantovala nedotknutelnost habsburských držav v Itálii během kampaně, začalo polní tažení proti Turkům.

III.4.b. Balkánské tažení
Válka naplno propukla v roce 1716. Evžen si s devadesátitisícovou armádou kladl za cíl dobytí Bělehradu, zatímco zhruba dvojnásobná armáda velkého vezíra Damada Aliho toužila po získání Petrovaradínu.
Tam se také odehrála další ze slavných Evženových bitev. Osmané tu měli přesilu a ochranu jim poskytoval, kromě polních opevnění, i mohutný Dunaj. Nicméně, Evžen během noci přešel se svými muži přes rozvodněný evropský veletok a 5. srpna po ráno napadl zaskočeného spícího nepřítele a rozdrtil jej.
„Vítězství prince Eugena Savojského nad trojnásobnou přesilou Turků bylo ohromující. Třicet tisíc Turků, včetně velitele janičárů a temešvárského paši, zůstalo ležet na bojišti. Zbytek armády bezhlavě prchal k Bělehradu. Do rakouských rukou padla turecká válečná pokladna s pěti miliony zlatých, sto sedmdesát děl, zásoby potravin pro celé tažení…  Rakouské ztráty, uvážíme-li dobu trvání bitvy a ohromnou přesilu nepřátel, byly poměrně nevelké: pouhých osm tisíc mrtvých a raněných. Sám princ Eugen si v průběhu boje dvakrát zachránil život jen včasným výstřelem ze svých pistolí.“ – Rudolf Polownik
Vzápětí se namísto Bělehradu vydal k Temešváru, aby ho dobyl 12. října. Turecko přišlo o rozsáhlá území a jen zima ho zachránila před dalšími územními ztrátami. Rok 1717 už přinesl Evženovi řadu dalších spojenců, kteří mu vypomáhali při tažení na Bělehrad, které se po jeho velkém vítězství v loňském roce zdálo jako výnosný podnik a příhodná možnost, jak Habsburkům vyjádřit svou podporu.
Princ na přelomu června a července oblehl Bělehrad. Na konci července se ovšem sám ocitl v obležení, a sice mohutným vojskem Chalila paši. Evžen tedy nejprve zdecimoval obránce města, načež 16. srpna přinutil Chalilovu armádu k ústupu. O dva dny později Bělehrad kapituloval.
Válka obě strany nesmírně vyčerpala a další válečné operace na Balkáně už příliš úspěchů nepřinesly. Skončila Požarevackým mírem 21. července 1718. Habsburkové získali Srbsko, Malé Valašsko a Temešský Banát do své správy.
Benátčané ovšem nakonec splakali nad výdělkem, jelikož si Porta směla ponechat většinu území, jež získala na Benátské republice.
Obchodní smlouva z 27. července, podepsaná mezi sultánem a císařem, pak pro Benátky představovala větší katastrofu, než územní ztráty.

IV. Politikem
Po válce Evžena zaměstnala politika. Patřil k nejvlivnějším osobám v habsburských zemích. Měl obrovský vliv na diplomacii i armádu. Podporoval prosazení pragmatické sankce, zastával však názor, že císař až příliš spoléhá na diplomacii. Opakovaně mu radil, aby svou dceru podpořil spíš plnou pokladnou a silnou armádou.
S postupem let ale začal princ Savojský ztrácet svůj vliv. Karel VI. na něj začal postupně shlížet jako na ministra a rádce sice schopného i věrného, ale nemilovaného a lehce zkorumpovaného.
Proti Evženovi začali opakovaně intrikovat šlechtici, kteří se hlásili k tzv. španělské straně. Vyčítali mu, že ve svých rukou koncentruje až příliš mnoho moci s tím, že drží tolik významných úřadů, že je nemůže ani stíhat řádně vykonávat, což v některých ohledech nebylo daleko od pravdy.

V. Pád a smrt
Definitivní ochladnutí vztahů mezi Evženem a Karlem VI. způsobilo v roce 1719 rozkrytí rozsáhlého spiknutí části vysoce postavených šlechticů, z nichž někteří patřili mezi nejbližší přátele a rádce císaře. Evžen odhalením jednal zčásti v sebeobraně, protože spiklenci chtěli odstranit především jeho. To mu císař nikdy neodpustil.
Evžen vydělal jmění na akciích Ostendské společnosti, jež prodal těsně před tím, než ji musel císař na nátlak Francie a Velké Británie zrušit.
V letech 1733 až 1735 vedl ještě osobně rakouská vojska na Rýnu během války o polské dědictví. Nedostatek vojáků a špatný zdravotní stav mu nedovolily dosáhnout výraznějších výsledků. Podílel se ještě na mírových jednáních, ale jeho vliv již upadal. Vídeňským mírem 7. listopadu 1735 ztratilo Rakousko Sicílii, Neapol a Lotrinsko.
Na sklonku svého života se ještě pokusil prosadit sňatek Marie Terezie a syna saského, případně bavorského kurfiřta. Zemřel ve Vídni 24. dubna 1736 po těžké nemoci, ve věku nedožitých 73 let.
Pohřben je v katedrále sv. Štěpána ve Vídni.

VI. Závěr
Vliv Evžena Savojského na evropské, potažmo celosvětové dějiny byl obrovský. Jeho působení a úspěchy určily další směřování dějinného vývoje k pádu velmocenského postavení Osmanů, výrazně oslabil Francii, napomohl vzestupu Habsburků a v neposlední řadě také určil směr dalšího vývoje moderního válečnictví.

Na jeho odkaz navázala habsburská armáda až v době dalšího velkého rakouského válečníka, Ernsta Gideona von Laudona, původem z Litvy.

Patřil sice mezi geniální vojevůdce, ale také byl ctižádostivý až arogantní a dokázal finančně těžit z válek. 

Měl také ale rád umění a shromáždil sbírku obrazů. Jeho knihovna obsahovala na 15 tisíc knih.
Byla mu udělena hodnost generalissima habsburských vojsk, po Albrechtovi z Valdštejna byl druhým vojákem této hodnosti ze čtyř. Po něm hodnost obdržel zmiňovaný Laudon a posléze ještě Karel Filip Schwarzenberk.
Na závěr ještě dodejme, že na jeho počest bylo pojmenováno několik lodí: britský monitor HMS Prince Eugene, rakouská bitevní loď SMS Prinz Eugen, italský lehký křižník Eugenio di Savoia a německý těžký křižník DKM Prinz Eugen, čímž se princ Evžen stal jediným člověkem, po němž pojmenovaly své lodě čtyři různá námořnictva.
Podle něj byla pojmenovaná i sedmá divize Waffen-SS (7. SS-Freiwilligen-Gebirgs-Division „Prinz Eugen“).
Za první i druhé světové války Evžena Savojského připomínali jako historický vzor německého či rakouského vojáka.

VII. Literatura 
PERNES, Jiří; FUČÍK, Josef; HAVEL, Petr, a kol. Pod císařským praporem. Historie habsburské armády 1526 - 1918. Praha 2003.
RICHTER, Karel. Princ Evžen Savojský. Pán bitevních polí. Třebíč 2000.
VLNAS, Vít. Princ Evžen Savojský. Život a sláva barokního válečníka. Praha, Litomyšl 2001.

Esej: Násilí jako státotvorný proces?

Král Taejong

Násilí. Válka. "War never changes." Válka zůstane stále stejná. Motto proslavené kultovní herní série Fallout poukazuje na zjevný fakt: násilí plodí násilí a jednou zničí svět. Události obou světových válek, nebo desetiletí bojů na Blízkém Východě jakoby dávaly tomuto tvrzení za pravdu. V bojích za palestinskou nezávislost zemřelo tolik lidí, že pro ty, kteří zbyli, je možnost usmíření s Izraelem věcí takřka nepředstavitelnou. Přesto je toto tvrzení velmi zjednodušující a nepostihuje problém v celé jeho šíři.
Nahlédneme-li do dějin národů, zjistíme, že násilí vyřešilo mnohem víc a mnohem rychleji, než obecná diskuse a že k válce sahali snad až příliš často i v Athénách, kolébce demokracie. Rozetnout gordický uzel je prostě jednodušší a rychlejší, než se ho snažit rozvázat. Koneckonců, od té doby vnímáme gordický uzel jako přirovnání ke složitému problému, který lze jednoduše rozlousknout.
Tuto část legendy o Alexandru Velikém jsem nevybral náhodou. Bez rozvázání uzle by makedonský vládce nepotvrdil své božské právo vládnout Malé Asii, proto se podle Plútarcha ve Frýgii zastavil. Ostatně, propaganda a selfpromotion hrály velkou roli už v dobách babylonských vládců, natož u muže, který málem dobil celý tehdy známý svět. Vládu nad světem lze získat jen za použití násilí. Válkou, prohlášenou nějakým způsobem za svatou. Kruciádou, válkou za záchranu západní civilizace nebo ukončení všech válek, respektive džihádem, jak bychom metaforicky řekli dnes. Jednoduchým rozetnutím složitého uzle z dřínového líčí, uvázaného prostým sedlákem Gordiem.
Nejen Alexandr Makendonský, křižáci, nebo Mohamed budovali svá impéria s mečem v ruce. Aztékové ovládli Mexiko. Latinskou Ameriku španělští conquistadoři. Čchin Š´-chuang-ti sjednotil Čínu, Čingischán Temüdžin svou veleříši, Napoleon císařství, Julius Cézar a Oktavián Augustus základy Římské říše.
Násilí dokáže vyřešit i dynastické problémy. Dokonalým ukázkovým příkladem může být království Čoson v Koreji, jež pod vládou stejnojmenné dynastie založil generál I Song-gje, později známý jako král Tchädžo, státním převratem roku 1392, když sesadil posledního vládce Korjo. Politickou stabilitu novému království ovšem dal až jeho pátý syn I Bang-won, budoucí král Tädžong. Použil k tomu ideologii neokonfucianismu, kterému dal přednost před buddhismem - a násilí. Právě on zastavil povstání mongolských Jurčenů na severní hranici, zlikvidoval japonské piráty wa-kó, rozpustil soukromé žoldnéřské armády velkorodů, povraždil mocné ministry i své bratry a vybudoval monarchii absolutistického typu o zhruba tři stovky let dřív, než totéž dokázali panovníci evropského kontinentu. Fyzicky likvidoval každý náznak opozice po celou dobu své vlády. Trůnu se sice vzdal roku 1418, moc však pevně držel v rukou až do své smrti 30. května 1422. To už dávno seděl na trůnu jeho syn, král Sedžong. Právě díky krvavé politice svého otce mohl získat přízvisko Veliký. Král Tädžong ovšem podporoval také vzdělanost, umění, rozvoj obchodu a obecně položil pevné základy království Čosong, ale až jeho syn mohl své krvavé dědictví rozvíjet. Právě on provedl reformu písma, které pak lépe vyhovovalo potřebám korejského jazyka (hangul), napomohlo jejímu kulturnímu a mocenskému rozvoji.     
Násilí podobným způsobem ovlivnilo dějiny v Evropě. Karel Veliký pořádal jednu válečnou výpravu za druhou. Píseň o Rolandovi, ta obzvlášť, karolínská minuskule, rozvoj vzdělanosti a měst, Franská říše, poté francouzské a německá království, ani středověká verze římské říše by nikdy nemohly vzniknout bez moci, kterou vládl a té by nedosáhl bez meče ve své pravici. Ustavil také zákoník, jehož hlavní mocenskou myšlenkou bylo předání vlády jednomu ze synů, aby se předešlo politické nestabilitě a tím i dalšímu násilí uvnitř impéria. Naneštěstí císařskou korunu získal Ludvík Pobožný, který si nejspíš neuvědomil, že když podělí všechny své syny, způsobí pravý opak toho, čemu nejspíš chtěl zabránit. Vypuknutí bratrovražedné dynastické války a tedy dalšího, v tomto případě zbytečného násilí. Vedlo to roku 843 k roztrhání Franské říše na kusy verdunskou smlouvou. Bylo by samozřejmě zjednodušují tvrdit, že jen tento nerozumný krok Ludvíka Pobožného zničil Karlovo císařství. K tomu by muselo dojít tak jako tak. Řada výbojů sice přinesla velké bohatství i obrovskou rozlohu, jenže právě v raketovém mocenském vzestupu Franků je třeba hledat příčiny jejich pádu. Tehdejšími prostředky, které zdaleka nedosahovaly možností Římanů, prostě nebylo možné tak velký státní útvar efektivně spravovat. Pád však nemusel být tak strmý, mohlo k němu docházet pozvolně jako v následnických královstvích, postupným rozmělňováním moci a jejím přesunem na bohaté vlastníky půdy, budoucí feudální šlechtice a vysoce postavené úředníky dvora. Ostatně, vše, co Karel udělal mimo vedení válek, tedy budování vzdělanosti a středisek obchodu mělo napomoci k upevnění vlády. Jeho úmysl však zmařilo jediné Ludvíkovo nerozumné rozhodnutí, ignorující pozdější následnické salické právo. Tedy to stanovující, že starší syn, či starší rodová linie mají právo před mladšími. Návrat ke staršímu sálskému principu, kdy všichni synové mají právo na rovný díl pozůstalosti zůstavitele, tak zničil "říši velikou".

Případ Ludvíka Pobožného ilustruje onu druhou, chtělo by se říci odvrácenou, kdyby to neznělo podivně, tvář mocenského násilí. Ač mělo na počátku úlohu státotvornou a pomohlo říše budovat, zároveň je boří. Oba aspekty násilí ovšem kráčí ruku v ruce, dějiny nelze vnímat fragmentárně. Právě naopak, musíme je vidět jejich úplnosti.
Oba příklady, království Čoson a Franská říše totiž s násilím stoupaly a padaly. Když jedno zažívalo svůj vzestup, nějaké jiné, to které tam bylo před nimi, padalo. Alexandrova říše vyrostla na troskách říše Perské. Meče, které budovaly Čoson, zničily Korjo. Ty, které svrhly Romanorum sive Francorum imperium zároveň budovaly Lotharingii, říše Východofranskou a Západofranskou. Tento neustále opakující se proces započal na samotném úsvitu lidského druhu, kdy příslušníci rodu Homu vraždili jeden druhého kvůli nejlepšímu lovecké území. Ostatně, ač se násilí, provázející člověka po celé jeho dějiny vyvíjelo, ať jsme ho provozovali klacky, kameny, meči, kulomety, či atomovými bombami, ať jsme říše budovali, nebo ničili, vždy šlo jen o jedno jediné. Můžeme to nazývat jakkoli, třebas mocí, penězi, půdou. Důvod bude stejný, jenom se vyvinul. Ale kdybychom růži lejnem zvali, vonět bude stejně. Nebo spíš v tomto případě obráceně, kdyby lejno zváno růží bylo, stejně bude páchnout. V jádru nejde o nic jiného, než aby alfa samec urval ten největší kus žvance.
Dějiny se prostě v hlavních principech opakují. Svým způsobem a všude. Koneckonců, i Přemyslovci měli své Slavníkovce a Vršovce, kníže Oldřich bratra Jaromíra, Lucemburk Karel IV. otce Jana. Paralely současné civilizace najdeme hluboko v minulosti. Té naší i světové. Laciným příkladem, až příliš často zneužívaným současnými demagogy a politickými žongléry všeho druhy, budiž pád říše římské.
Válka zůstane pořád stejná. Ať tak, či onak, bude tu vždy. Prozatím. Uchýlíme-li se k násilí, budiž alespoň znakem naší civilizační dospělosti, že se nestane "posledním prostředkem neschopných", nebo že se nezmění z příčiny v prostředek. Bojujme jen tehdy, když to už nepůjde jinak. Koneckonců, násilí skutečně může leccos vyřešit k obecné spokojenosti.
Nikdy by se ale nemělo zvrhnout v samoúčelnou krutost, páchanou pro další krutost. Sáhne-li kdo k násilí, aby vybudoval říši, neměl by zapomenout, že násilí, které mu pomohlo k vzestupu, se může stát a nakonec také stane, bude-li pokračovat i po úspěšné revoluci a puči, příčinou jeho pádu. V naší době obzvlášť. Adolf Hitler, Fulgencio Batista, Saddám Husajn, případně Muammar Kaddáfí by mohli vyprávět, kdyby byli ještě na živu. Násilí, jednoduše řečeno, se nesmí změnit v prostředek. Musí zůstat příčinou, proč bojujeme. Ne snad kvůli prolité krvi a emocím z toho plynoucím, ale z mnohem praktičtějších důvodů: proto, aby se dějiny přestaly motat v bludném kruhu. Aby konečně přestalo platit "War never changes". 

Vzestup a pád provincie Katanga

I. Úvod

Ia. Předmět práce

Ib. Použitá literatura a prameny

II. Kongo a provincie Katanga

IIa. Geografie Katangy

IIb. Historie Konga do obsazení Belgií

IIc. Belgickými koloniemi

IId. Katanga do získání nezávislosti

III. Katanžská vzpoura

IIIa. Vyhlášení nezávislosti Katangy

IIIb. Žoldáci v Katanze

IIIc. Situace v Kongu po odtržení Katangy a Kasai

IIId. Převrat a Lumumbova vražda

IIIe. Rezoluce OSN 161 a nesplněné Tshombeho sliby

IIIf. Obléhání Jadotville

IIIg. Pád Katangy

IV. Dohra a cesta Konga k Zaire

V. Závěr

VI. Literatura a zdroje

I. Úvod

Ia. Předmět práce

Tato práce se bude zabývat odtržením konžské provincie Katanga. Na jejím příkladě si budeme ilustrovat, jak překotné politické a mocenské změny dekolonizace namísto, aby přinesly Africe svobodu a prosperitu, jen rozpoutaly vlnu násilí a chaosu. Stalo se tak po druhé světové válce, po rozpadu koloniálního systému v letech šedesátých i sedmdesátých, totéž se opakovalo i po pádu apartheidu v Jihoafrické republice. Ta sice je díky svému nerostnému bohatství ekonomicky nejsilnějším státem kontinentu, ale kmenová nevraživost ji deklasuje na druhořadého hráče, nuceného řešit vnitřní problémy, namísto získávání mezinárodní prestiže.

Blíže se věnuje nasazení žoldnéřů na straně jedné a silám OSN, resp. Organisation des Nations Unies au Congo (ONUC) na straně druhé. Popisuje obléhání katanžské vesnice Jadotville, kde čelila malá jednotka pěchoty pod vedením plukovníka Pata Quinlana několikadennímu obléhání. Bitva u Jadotville je jednou z nejzajímavějších událostí konžsko-katanžské krize, proto je mu v práci věnována bližší pozornost. Dokonale ilustruje politické hrátky i přístup mezinárodního společenství ke krizi. Téma je mi jako bývalému vojákovi z povolání velmi blízké, proto jsem mu dal přednost před tématy souvisejícími s islamizací severní a střední Afriky.

Ib. Použitá literatura a prameny
Česká literatura se většinou věnuje dekolonizaci obecně, stejně tak obecné historii Afriky. Mnohem pestřejší je nabídka odborných a populárně naučných prací, věnující se islámským zemím, nejvíce pak starověkému Egyptu. Kongu a problematice žoldnéřských válek  se téměř nevěnuje, nebo je poplatná době, viz. Nejnovější dějiny Afriky editované Lacinou. Proto jsem použil zahraniční zdroje. Stejně tak obvyklé obecné přehledové a populárně naučné zdroje poskytují mizivé množství informací, ukázková v tomto směru je česká Wikipedie, kde v podstatě nemá smysl informace o žoldnéřských válkách a dekolonizaci tohoto koutu Afriky hledat. Seznam zdrojů je připojen na konci práce.

II. Kongo a provincie Katanga

IIa. Geografie Katangy
Provincie Katanga, resp. od roku 2009 čtyři menší provincie, které ji dnes tvoří, leží na jihovýchodě Demokratické republiky Kongo (dříve Zaire) u pramenů řeky Kongo. Tato bývalá separatistická republika o rozloze přes půl milionu čtverečních kilometrů a přibližně čtyři a půl milionu obyvatel se rozkládá převážně na savanách. Disponuje obrovským nerostným bohatstvím, především mědí, cínem, diamanty, uranem a kobaltem. Hlavním městem provincie je Lubumbashi, hlavním dorozumívacím jazykem svahilština. Katanga má vlhké a suché období. Množství srážek je asi 120 cm ročně.

IIb. Historie Konga do obsazení Belgií

Henry Morton
Stanley

Na začátku 17. století byla provincie ovládána říší Luba a královstvím Lunda. Ovšem v polovině 19. století je dobil nyamwezský obchodník Msiri z dnešní Tanzanie a založil mocné království Yeke na území jménem Garanganga. Pojmenování provincie "Katanga" je odvozeno od jména Msiriho tchána. Msiriho moc byla založena na mědi, slonovině a otrocích, které vyměňoval na západě v Angole a na východním pobřeží Zanzibaru za moderní zbraně a střelný prach. To mu umožnilo dobýt celé území mezi provincií Kasai, Luapula Rivers, zambezským Kongem a jezerem Upemba, a podmanit si kmeny Luba i Lunda. Naneštěstí pro něj už bylo pozdě na založení mocné říše a dynastie.
Území, dnes známé jako Kongo, totiž obsadil belgický král Leopold II. a za pomoci známého cestovatele Henryho Mortona Stanleyho zde založil roku 1880 Svobodný konžský stát jako své soukromé državy. Katanga se stala jeho součástí 15. dubna 1891 po dobytí Msiriho bohatého království. Správu zde vykonávala Leopoldova společnost Compagnie du Katanga.

IIc. Belgickými koloniemi
Vláda Svobodného konžského státu ovšem byla velmi neefektivní, vyznačovala se brutalitou i masakry domorodého obyvatelstva a tak se 19. června 1900 území osamostatnilo a vytvořilo vlastní administrativu pod názvem Comité Spécial du Katanga.
Exploatace Konga skončila až o osm let později na nátlak mezinárodního mínění poté, co vyšla najevo genocida 10 milionů (pouze pozdější odhady) zdejších obyvatel. Nakonec byla 1. září 1910 Katanga (stejně jako Svobodný konžský stát) integrována do Belgického Konga (byla majetkem belgického státu, nikoli osobním majetkem krále), ač si udržela poměrně rozsáhlou autonomii. Stav trval do října 1933, kdy byl část zdejšího kraje Lomani oddělen a převeden do provincie Kasai. V době Belgického Konga se podmínky výrazně zlepšily. Na některých školách se dokonce vyučovaly místní jazyky Bantu, což nebylo v koloniích obvyklé. Doktorům se podařilo pokročit v boji proti spavé nemoci. Vyrostly železnice a kompletní infrastruktura. Na druhou stranu lidé ve městech žili rasově odděleně. Veškerou moc držel belgický parlament a koloniální guvernér, domorodci se na výkonu moci příliš nepodíleli.

IId. Katanga do získání nezávislosti

Patrice Lumumba

Co se Katangy týká, pod belgickou státní kontrolou začaly belgické firmy, především Union Miniére du Haut Katanga, těžit zdejší nerostné suroviny. Díky tomu se stala mnohem rozvinutějším regionem, než zbytek země. Genocida sice opadla, nelze však mluvit o tom, že by vraždění ustalo zcela, nebo že by skončilo vykořisťování domorodců, především z kmene Luba. Belgický těžební kartel zaměstnával pestrou směsku žoldnéřů k jejich podrobení, k ochraně dopravy nerostů a dalšího zboží do Belgie. Jelikož kmen Luba belgickou těžbu často narušoval, jeho příslušníci až příliš často stávali oběťmi razií či trestných výprav na škůdce těžby. Na druhou stranu velký počet volných pracovních míst v těžebním odvětví přilákal do regionu mnoho lidí, nejen Luby z oblasti Kasai, ale případně i dělníky ze Zambie. 
V padesátých letech vzniklo mezi vyšší střední třídou hnutí za rovnoprávnost. Vůdčí osobností se stal Patrice Émery Lumumba (narozen 2. července 1925 v Onalue, Belgické Kongo – zavražděn 17. ledna 1961 v Katanze). Po parlamentních a prezidentských volbách se země 30. června 1960 osamostatnila pod názvem Republika Kongo. Francouzské Kongo na západních hranicích si však tento název po osamostatnění přisvojilo také a pro rozlišení se k názvu státu přidává hlavní město (tj. Kongo-Brazzaville a Kongo-Leopoldville, resp. Kongo-Kinshasa). Tento stav trval do roku 1964, kdy se Kongo přejmenovalo na Demokratickou republiku Kongo.

III. Katanžská vzpoura

IIIa. Vyhlášení nezávislosti Katangy

Moise Tshombe

Po červnovém vyhlášení konžské nezávislosti se Katanga stala autonomní provincií. Ale už pár dní poté, 11. července 1960 se odtrhla a vyhlásila nezávislost. Odmítla novou konžskou vládu premiéra Patrice Lumumby. Prezidentem odtrženého regionu se stal Moise Tshombe, leader Confédération des Associations Tribales du Katanga (CONAKAT). Obdobně, inspirováni režimem v Élisabethville (hlavní město Katangy), se 8. srpna od Konga odtrhla i provincie Kasai, která v čele s Kalonjim vyhlásila takzvaný Důlní stát Kasai. Nový katanžský stát se ovšem netěšil všeobecné podpoře na svém území. Proti Tshombeho separatismu protestovali především domorodí Balubové a jejich vůdce Kisula Ngoye na severu regionu. Další frakce s lídrem Ndaye Emanuelem naopak podporovala odtržení. 

IIIb. Žoldáci v Katanze
K armádě Katangy se připojila řada proslulých žoldnéřů, například Roger Faulques, Mike Hoare, Robert Denard, Jean "Black Jack" Schramme a další. Právě jejich katanžské angažmá z nich udělala kontroverzní, svého druhu romantické, legendy "vojáků štěstěny". Vrchním velitelem katanžských sil Tshombe jmenoval Roberta Trinquiera, původně velitele francouzských speciálních jednotek. Celkově ve službách Katangy sloužilo zhruba 500 žoldnéřů, najatých Belgičanem Charlesem Huyghem, především Francouzů, Britů, Jihoafričanů, Belgičanů, Němců a Rhodesanů. Vojáci sloužící v této

plk. Bob Denard

skupině historik a novinář Tony Geraghty nazval „ztracenou generací“. Většina z nich byla veterány druhé světové války, v případě francouzských žoldáků pak bývalých legionářů, kteří se zúčastnili neúspěšné vzpoury v Alžírsku v řadách OAS. Žoldnéři byli rozděleni do tří hlavních bojových skupin, 4. Commando pod velením „Mad“ Mika Hoareho, 6. Commando pod velením Boba Denarda a 10. Commando pod velením „Black Jacka“ Schramma, případně sloužili jako velitelé místních domorodých jednotek Gendarmes, částečně vytvořených z původní konžské Force Publique. Úspěchy žoldnéřů (hlavně obléhání Jadotville), žijících a bojujících po boku Katanžanů, kteří díky znalosti terénu měli výhodu nad jednotkami OSN, vedly k politickému skandálu a poklesu politické podpory ONUC. Mad Mike Hoare nasazení žoldnéřů líčí ve svých pamětech: „V roce 1961 jsem si myslel, že se možná nacházíme na prahu nového zlatého věku námezdního vojáctví. Viděl jsem uplatnění pro dobře vedenou a disciplinovanou žoldáckou jednotku, ve všech ohledech profesionální, nabízející své služby legitimním africkým vládám na podporu jejich pravidelných armád.“

IIIc. Situace v Kongu po odtržení Katangy a Kasai
Bez Katangy a provincie Kasai ztratilo Kongo velkou část daňových výnosů pocházejících z těžby. Lumumbova vláda proto označila separatistickou republiku jako belgickou loutku vytvořenou kvůli udržení zisku z těžby bohatých nerostných zdrojů. Není divu, Tshombe měl velmi blízko k belgickým průmyslovým a těžebním korporacím, které těžily a prosperovaly z bohatých katanžských zdrojů mědi, zlata a uranu. Přičemž vyhlášení nezávislosti podporovalo šest tisíc belgických vojáků, aby ochránili obchodní zájmy Belgie. Jenže mezinárodní společenství novou republiku neuznalo, paradoxně ani Belgie, ačkoliv separatistům poskytla vojenskou pomoc. Tím bylo zaděláno na desetiletí trvající občanskou válku a krvavé události, jež následovaly. Krátce po odtržení Katangy a Jižního Kasai Kongo v panice opustilo na sto tisíc Evropanů, jelikož se množily brutální útoky proti bělochům.

IIId. Převrat a Lumumbova vražda
Spojené národy, znepokojené belgickou intervencí v Katanze, přijaly rozhodnutí č.143, které požadovalo stažení všech belgických jednotek z území Konga a jejich nahrazení mírovými vojsky. Příchod jednotek ONUC konžská vláda i premiér Lumumba uvítali a od tohoto kroku si slibovali pomoc s obnovením a upevněním moci v provinciích Katanga a Kasai. Spojené národy ovšem vnímaly tyto snahy jako vnitřní politický boj a odmítly do nich své jednotky zapojit. Lumumba tedy začal hledat vojenskou podporu u Spojených států. Přestože v minulosti USA pomoc Kongu poskytly, tentokrát ji zamítnuly. Lumumba se tedy obrátil Sovětský svaz, kde uspěl a získal pomoc v podobě tisícovky vojenských poradců. Zcela to však rozdělilo konžskou vládu. Mnoho lidí, v čele s prezidentem Kasavubu, mělo strach z toho, k čemu je sovětská pomoc zaváže. Se sovětskou podporou byla přesto zahájena ofenziva na odtržený Kasai, která byla velmi úspěšná. Zatáhla ovšem konžskou armádu do etnických čistek mezi skupinami Baluba a Bena Lulua, což vyústilo v obrovské masakry na civilním obyvatelstvu. Nejednotný postoj k sovětské pomoci vyústil 5. září 1960 v oficiální rozhodnutí presidenta Kasavuby o odvolání předsedy Lumumby. Obě komory parlamentu se předsedy zastaly a rozhodnutí odmítly. Politická situace v Kongu tak uvízla na mrtvém bodě. Vyřešil ji až Joseph-Désiré Mobutu, který využil svého postavení ministra obrany a podpory v konžské armádě, aby provedl převrat. Akce plánoval pouze jako dočasné odstavení obou hlavních politiků před jejich znovunavrácením do působení. Mobutu se ale nakonec přidal na stranu prezidenta, nechal Lumumbu zatknout a umístil do domácího vězení. Na jeho ostraze se podíleli jak příslušníci konžské armády, tak vojáci Spojených národů. Sovětští poradci putovali poté zpět. I přes sovětské pokusy o propuštění Lumumby, byl nakonec po neúspěšném prosincovém pokusu o útěk několikrát transportován, až skončil v Katanze, kde jej popravili za účasti belgických důstojníků, kteří pro něj nehnuli prstem. Ostatně, nic pro něj neudělaly ani západní mocnosti - pro USA a západní blok byl nepohodlný od té chvíle, kdy 1. července 1960 požádal telegramem o pomoc SSSR.

IIIe. Rezoluce OSN 161 a nesplněné Tshombeho sliby
Lumumbova smrt a reakce mezinárodního mínění přinutila Radu bezpečnosti OSN, aby 21. února přijala rezoluci č. 161. Byla přijata po vyhrocené emocionální debatě, plné protikoloniální rétoriky a protievropských výlevů. Nicméně požadovala odchod všech belgických vojáků a cizích žoldáků z Konga. Přitom ale výslovně nenařizovala nasazení vojenské síly v případě jejího neuposlechnutí, ačkoliv s ní jinak počítala: „... použít všechna vhodná opatření, aby zabránila vzniku občanské války v Kongu, (...) v krajním případě použití síly, pokud to bude nutné.“
Poté události začaly eskalovat. V červnu Tshombe podepsal slib spojit Katangu se zbytkem Konga, ale už o dva měsíce později bylo jasné, že se snažil jenom získat čas a v žádném případě se nechystal slib dodržet. Během srpna a září OSN ve snaze naplnit přijatou rezoluci Rady bezpečnosti zorganizovala a vedla dvě operace zaměřené na zatčení a vyhoštění žoldáků a politických poradců z bývalého Konga, významnější z nich nesla název Operace Morthor a začala ve středu 13. září 1961, fungovala v podstatě jako katalyzátor následujících násilných událostí na území Katangy.
Poté následovala mírová vyjednávání, během kterých generální tajemník OSN Dag Hammarskjöld projevil až podivnou míru pasivity. V souvislosti s faktem, že jeho bratr byl jedním z velkých akcionářů měďařské společnosti Union Miniére du Haut Katanga lze vyvodit, že měl v tomto směru vlastní zájmy, případně usuzovat na korupci. Nelze to ovšem dovodit žádnými přesvědčivými důkazy. Během rozhovorů zahynul 18. září, pět dnů od zahájení Operace Morthor, za nevyjasněných okolností při leteckém neštěstí v Zambii, tehdejší Severní Rhodesii. Jeho nástupce U Thant pak aktivně podpořil útok na Katangu.

IIIf. Obléhání Jadotville
Do tohoto období spadá i zmiňované obléhání malé vesničky Jadotville, dnes Likasi. Pro katanžské síly a politiku mělo toto místo strategický význam a nejen pro ně. Nacházela se tu totiž významná ložiska uranu, což v kontextu Studené války představovalo obrovský význam pro mezinárodní politiku. Proto sem byl umístěn kontingent vojsk OSN. Vybrány byly jednotky irské armády vzhledem k tomu, že Irsko tehdy bylo vnímáno jako stát v regionu neutrální. Jadotville střežila "Rota A" 35. praporu Irské armády ONUC. Je zvláštní, že k obraně místa takového významu velení ONUC nasadilo pouze pěší rotu s lehkou výzbrojí a nezkušenými vojáky - například vojín John Gorman tehdy měl jen 17 let.

Plk. Pat Quinlan

Útok na Jadotville s Operací Morthor úzce souvisel. 13. září v brzkých ranních hodinách se commandant (ekv. major) Pat Quinlan se zástupcem Noelem Careyem a jejich 155 vojáků ocitli v obklíčení 3000 katanžských ozbrojenců (domorodci kmene Luba, francouzští, belgičtí a rhodesijští žoldnéři) pod vedením "legendárního" žoldnéře Rogera Faulquese a jeho zástupců Michela de Clary a Henri Lasimonea. První výstřely padly v 7.40 hodin ráno. Obléhání trvalo pět dní, během kterých použili Katanžané k bombardování obležených i cvičný proudový letoun, nebo minomety. Irové navzdory tomu všechny útoky odrazili, podařilo se jim dokonce zneškodnit lafetovaný minomet. Na pomoc jim vyrazilo pět stovek vojáků švédské, gurkhské a irské armády, bohužel se záchranná operace nezdařila. Útočníci zničili i vrtulník, který měl odtransportovat zraněné a doplnit zásoby.
Quinlanovi muži museli nakonec opustit všechny obranné perimetry a stáhnout se k poslednímu. Poté, co obležení Irové vystříleli poslední náboje, jim Falques nabídl, aby se vzdali a zaručil jim bezpečnost. Svůj slib splnil. Z obležených nikdo nezemřel, pět vojáků však bylo raněno. Tři Gurkhové zemřeli během nezdařené záchranné operace k prolomení obležení. Na straně útočníků padlo zhruba 300 příslušníků milicí a tisícovka byla raněna. Zajetí trvalo zhruba měsíc, poté je Tshombe vyhandloval za politické vězně, držené konžskou vládou. Po pár týdnech se Quinlan a jeho vojáci opět octli v boji, tentokrát podporovali švédské jednotky během útoku na Katangu. Do Irska se vrátili po půlroční službě v ONUC. Rota A se vrátila do vlasti, ale z politických důvodů čelila obviněním ze zbabělosti, očištěni byli její příslušníci až roku 2016 a plukovník Quinlan s rotou A obdrželi nejvyšší státní vyznamenání, jako první v irské historii vůbec. Pro Quinlana bohužel přišlo vyznamenání in memoriam. Zemřel totiž roku 1997 ve věku 78 let.

Likasi - Jadotwille

IIIg. Pád Katangy
ONUC zahájilo generální útok proti katanžským silám po nátlaku konžského vůdce Cyrilla Adoly v prosinci 1962. Generálmajor Dewan Prem Chand zahájil operaci, nazvanou Grandslam 28. prosince a do konce dne se jednotky OSN zmocnily centra Élisabethville. Mírové síly OSN, nedávno posílené letectvem, úspěšně dokončily první fázi operace do konce roku. Počátkem ledna síly ONUC obrátily svou pozornost na zbývající centra odporu v jižní Katanze. Indické jednotky překročili řeku Lufira v předstihu, způsobily paniku za katanžskými liniemi - a zároveň vyvolaly roztržku ve vedení OSN, což jen ilustruje nekompetentnost a oportunismus tehdejšího politického vedení Spojených národů. Nicméně poté si Tshombe uvědomil, že jeho pozice je již neudržitelná a začal 15. ledna 1963 vyjednávat klid zbraní. O dva dny později podepsal listinu o kapitulaci a prohlásil odluku Katangy za ukončenou. V létě 1963 byl poté přinucen k veřejnému prohlášení, že se podřídí ústřední vládě v Léopoldville, dnešní Kinshase. Poté zvolil dočasný azyl v Severní Rhodesii a později ve Španělsku. Katanžské separatistické snahy definitivně ukončil tzv. Plán národního usmíření.

IV. Dohra a cesta Konga k Zaire
Při jednáních s politickými frakcemi, které v průběhu konfliktu emigrovaly, došlo k velkým politickým změnám v politickém rozložení Konga. Vrátily se skupiny zastávající názory popraveného Lumumby, z Republiky Kongo se stala Demokratická republika Kongo. Dlouhé období bez stabilní jednotné vlády dalo vzniknout množství různých větších či menších politických uskupení. Následovalo několik povstání, například v Kvilu, kde se proti vládě postavilo hnutí Jeunesse. Přestože byli povstalci jen špatně vyzbrojeni, centrální vláda měla problém je porazit. Nejvýznamnější je povstání Simbů postavené na marxistickém smýšlení. Revolucionáři obsazovaly velké části území Konga a měli velkou

Mobutu Sese Seko

podporu mezi obyvatelstvem. Nechávali ale za sebou velké množství menších masakrů, kterými řešili politickou opozici. Jednotky Spojených národů se v té době postupně stahovaly a povstání je zaskočilo nepřipravené. Simbové si založili vlastní stát, Lidovou republiku Kongo, kterou podporovaly Sovětský svaz, Čína i některé africké státy, které vnímaly aktuální Kongo jako prozápadní loutku. Vzhledem k tomu, že Simbové snadno poráželi konžskou armádu a situace se stávala kritickou, povolala vláda z exilu opětovně Moise Tshombeho, aby se ujal úřadu premiéra a krizi vyřešil. Tshombe za podpory Spojených států a Belgie, které financovaly jeho operace a dodávaly výzbroj, opět povolal žoldáky. Byli pod vedením Hoareho zařazeni jako 5. komando konžské armády a plnili úlohu hlavní úderné síly pravidelného vojska. Na podzim roku 1964 se podařilo simbským povstalcům zajmout většinu zbývajícího bílého obyvatelstva Stanleyville. Chtěli je využít jako rukojmí pro vyjednávání s armádou. Belgická vláda na pomoc vyslala své výsadkáře. Vysazeni byli 24. listopadu během operace Rudý drak (Dragon Rouge) ve Stanleyville s rozkazem osvobodit rukojmí. Ač při operaci zahynulo zhruba 70 rukojmích a okolo 1000 konžských civilistů, přesto je vnímána jako velmi úspěšná. Přestože jejím cílem byla pouze záchrana rukojmích, vyvolala obrovskou paniku ve velení simbského povstání a někteří lídři v nastalém chaosu uprchli za hranice. Znovudobytí Stanleyville výrazně napomohlo k porážce Simbů. Definitivní porážku jim připravilo dobytí Bukawu 14. září 1965. Některé jednotky Simbů ale pokračovaly v drobných bojích, než se je podařilo v 80. letech zcela vyhladit. V samotném Kongu však opět nastala politická krize, která vyvrcholila opětovným pučem generála Mobutu v listopadu 1965. Moise Tshombe opět emigroval. Pod Mobutovým vedením Kongo vykročilo na cestu k zairizaci. Politický neklid a občanská válka zde neskončila dodnes.

V. Závěr
Jak je vidět z pozdějšího finálního útoku ONUC na provincii Katanga, mohla konžské krize skončit stejně rychle, jako začala. Ovšem kvůli oportunismu politických vůdců doma i v zahraničí a jejich soukromým zájmům se tak nestalo. Poukázala i na hašteřivost mezinárodního společenství, která z OSN dělá kolos na hliněných nohou, neschopný účinně řešit problémy Afriky, ani planety obecně. Rada bezpečnosti se tehdy, ani v letech pozdějších nedokázala shodnout ani na použití vojenské síly tam, kde to vzhledem k hrozícím masakrům bylo potřeba.
Pokud někam vojáky poslala, nedostali mandát zasáhnout a pokud se ocitli v boji, jejich hrdinství a oběti zůstali nedoceněny, byli obviňováni ze zbabělosti, neschopnosti a nevšímavosti navzdory všemu, co pro zabránění násilí učinili. Jedním z příkladů může být velitel vojsk OSN ve Rwandě kanadský generál Roméo Dallaire, jehož varování zůstala nevyslyšena, nebo jednotky UNPROFOR v bývalé Jugoslávii.
Neschopnost OSN nejen v Africe, ale i na Blízkém a Středním východě, v případě ISIL, palestinských teroristů a jinde jej činí zbytečným, a jeho mění jeho vůdce ve zločince, kteří upřednostňují vlastní zájmy před vyšším dobrem.

VI. Použitá literatura a zdroje
Jan ZÁHOŘÍK, Cesta ke vzniku Svobodného státu konžského. Historický obzor, 2012, 23(3-4), s. 82-88.
Birendra Chandra CHAKRAVORTY, The Congo operation, 1960-63. Delhi 1976.
Georges ABI-SAAB, The United Nations Operation in the Congo 1960–1964. Oxford 1978.
Chris HOARE, Mad Mike Hoare, The legend: A biography. Durban 2018.
David ŠEBEK, Dopad zapojení žoldnéřských jednotek a PMC na průběh, výsledek a následky konfliktu v Africe. Praha 2018. 
Rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 161, https://undocs.org/S/RES/161(1961)
https://en.wikipedia.org/wiki/United_Nations_Operation_in_the_Congo

Následky třicetileté války v Ústí nad Labem

Obsah
I. – Úvod
I.1 – Třicetiletá válka a Ústí
I.2 – Stírání rozdílů mezi královskými a poddanskými městy
I.3 – Selské povstání
II. – Důsledky třicetileté války
II.1 – Demografické následky, obyvatelstvo a zastavěná plocha
II.2 – Obdělaná půda a vinice
II.3 – Živočišná výroba a chov
II.3a – Skot
II.3b – Brav: ovce
II.3c – Brav: vepři
II.3d – Brav: kozy
II.3e – Koně
II.4 – Řemeslná výroba a hospodářství
II.4a – Řemesla v berní rule
II.4b – Řemesla dle matrik
II.5 – Rekatolizace
II.6 – Morová rána
III. – Závěr
IV. – Prameny a literatura ke studiu sledovaného období
V. – Použitá literatura
V.1 – Dostupné online

I. – Úvod 

Ferdinand II. Habsburský

I.1 – Třicetiletá válka a Ústí

Ústí nad Labem se v prvním desetiletí války vyhnulo válečným operacím i nepříjemnostem s nimi spojenými. Až roku 1631 vpadli na Ústecko vojska saského kurfiřta. Ti zde o rok později založili sklad potravin, jež povětšinou uloupili císařským. Po jejich odchodu 7. června 1632 do Pirny, je vystřídala císařská armáda, po bitvě u Lützenu přišlo do města 16. listopadu 1632 vojsko Albrechta z Valdštejna, odešla odtud roku 1634. Když se téhož roku v červenci roznesla po kraji zpráva o blížících Švédech, měšťané prchli do okolních lesů a císařský rychtář Salomon Freudenberger s purkmistrem Jakobem Mollerem Solinskym a  dalšími radními odcestovali s městskou pečetí do Prahy.
Švédové ovšem v srpnu 1634 utrpěli drtivou porážku u Nördlingenu, znamenalo jejich stažení z Čech. Velká část jejich vojska pak 23. a 24. září nocovala v Ústí, samozřejmě s požadavky na zásobování, jk to tehdy bývalo zvykem. Válku se švédy ukončil pražský mír o rok později. Zpustošený kraj si ovšem příliš klidu neužil, protože zhruba o tři a půl roku později, v srpnu 1639, opět přitáhli Švédové a až do roku 1648 se tu ukázali pětkrát.
Nehledě na válečné rekvizice, vraždění a rabování, či destrukci, postihly kraj ještě mimořádné berně. Nejhorší v tomto směr byl zřejmě rok 1645, kdy zemský sněm povolil navíc ještě daň z hlavy.
Po třicetileté válce bylo Ústí naprosto zbídačené. Z přibližného počtu 1,9 tisíce obyvatel v roce 1610 tu po třiceti letech válečných útrap zřejmě nežila v roce 1650 ani celá tisícovka lidí. Od té doby Ústí v podstatě jen stagnovalo. Počet obyvatel začal narůstat až s koncem 18. století. Totéž platilo například i pro zvířectvo a dokonce i pro domy a usedlosti.
Několikeré pustošení Ústecka procházejícími armádami samozřejmě vyhnalo mnoho obyvatel z domovů, část jich našla azyl v Sasku.
K nejvýznamnějším exulantům z Ústecka (Velké Chvojno) patří Georg Ritschel, který na počátku čtyřicátých let 17. století spolupracoval s Janem Ámosem Komenským v Gdaňsku. Poté se usadil v Anglii, kde se stal významným teologem anglikánské církve a profesorem oxfordské univerzity.

I.2 – Stírání rozdílů mezi královskými a poddanskými městy
Města jako stav po třicetileté válce ztratila na významu a utrpěla obrovské ekonomické ztráty.

Paradoxně z této situace nejvíce vytěžila města poddanská. Jednak se rychleji díky zázemí vrchnostenských velkostatků vzpamatovávala, a také stále častěji začínala zpochybňovat, nebo dokonce ignorovat privilegia měst královských, neboť jim dokázala hospodářsky konkurovat a to dokonce velmi úspěšně, opět díky své vrchnosti. Patrné je to na příkladu Ústí a městečka Trmice, patřících k panství Jana Hartwiga, hraběte z Nostic.
Když roku 1662 získal Nostic Horní i Dolní Trmice, obec spojil a učinil z nich centrum svého panství. O dva roky později, roku 1664, přesunul do Trmic trhové právo (dříve patřilo Řehlovicím) a zval sem řemeslníky. Ještě 30. prosince 1664 povýšil císař Leopold I. Trmice na městečko a udělil mu znak.
V Ústí to samozřejmě vyvolalo nevoli, jenže hrabě Nostic měl konexe ve Vídni a Ústí potřebovalo znovu potvrdit svá privilegia. Nakonec zvítězila i pragmatická stránka věci, ústečtí řemeslníci si nemohli dovolit ignorovat nový trh.
Rozvoj Trmic pokračoval i o století později, roku 1775 měly dokonce už třináct organizovaných cechů, nebo čtyři výroční trhy i právo na regulovaný magistrát, čož je vlastně stavělo na roveň Ústí.

I.3 – Selské povstání
V okolí Ústí se rozhořelo selské povstání roku 1680, ale města se bezprostředně nedotklo. Zajímavé je, že k povstalcům se prokazatelně nepřidali poddaní z vesnic Stříbrníky a Vaňov, jež roku 1659 žádali o ochranu proti přehmatům města a výši robotních povinností krajského hejtmana Gottfrieda Konstantina ze Salhausenu.

II. – Důsledky třicetileté války

II.1 – Demografické následky, obyvatelstvo a zastavěná plocha
O demografickém vývoji v Ústí nad Labem si můžeme udělat obrázek i z porovnání údajů v berní rule z předbělohorského období a z období po válce, který provedla.
Berní rula používá jako základní zdanitelnou jednotku „jeden osedlý“. Dala by se označit jako jedna domácnost plátce daní. Jedna domácnost, použijeme-li koeficient 5, představuje průměrně 5 obyvatel.

V Ústí v předbělohorském období roku 1598 stálo 365 domů, z toho ve vnitřním městě 266 a na předměstí 99. To tedy znamená 1,84 tisíce obyvatel. Ústecké matriky pak pro rok 1610 uvádějí přibližný počet 1,9 tisíce obyvatel. Výsledky jsou tedy přibližně stejné, respektive se zanedbatelným rozdílem. Přeskočíme-li do poloviny 17. století, zjistíme z porovnání obou zdrojů, že žilo v celkem 186 (159 vnitřní město) domech 930 obyvatel. Třicetiletý konflikt a jeho následky tedy redukovaly počet domů i lidí v Ústí na polovinu oproti letům 1598 a 1610. Demografická literatura uvádí, že hustota městského obyvatelstva v době předbělohorské se pohybovala mezi 50 až 150 obyvateli na hektar. Faktem je, že během války došlo k posunu od horní hranice (nad 100 obyv.) v roce 1598 k dolní hranici (60 obyv.) v roce 1654.
Velikost zastavěné plochy následkem válečných událostí klesla z 20 ha na 12 ha. Situace na předměstí, válkou stiženého mnohem citelněji, nelze sledovat. Od poloviny 17. století počet obyvatelstva stále klesal. Určité zlepšení lze sledovat až v prvním desetiletí 18. století, kdy počet obyvatelstva vystoupal zhruba (teprve) na úroveň poloviny 17. století.
Patrné je to z vizitace tereziánského katastru z roku 1714. Ten uvádí, že ve vnitřním městě žilo 208 měšťanů a na předměstí 124, dohromady na Ústí 332 měšťané. Tedy, že počet obyvatel dosahoval v Ústí v tomto roce počtu z 2. poloviny 16. století.

ROK 1598 ROK 1654
počet obyvatel – 1310 počet obyvatel – 795
počet domů – 266 počet domácností – 159
velikost města v ha – 13,1 velikost města v ha – 13,1
počet domů na 1 ha – 20 počet domácností na 1 ha – 12  
hustota obyv. na 1 ha – 100 hustota obyv. na 1 ha – 60

II.2 – Obdělaná půda a vinice
Z berní ruly je možné si také udělat obrázek o zemědělské produkci Ústí, jelikož zaznamenává údaje o držbě půdy u jednotlivých osedlých. Dozvídáme se tedy, že celkem zemědělská půdá v polovině 17. století činila přibližně 512 ha, z toho vinice zabírali 215 ha, tedy 42,19 %, osedlí osévali 295 ha orné půdy. Orná půda tedy  představovala 57,4 %. Výměry chmelnic a zahrad jsou zanedbatelné. Je zajímavé, že i když v Ústí pustlo 37 usedlostí, ladem ležící půdy bylo minimum. Pro úplnost dodejme, že rula nedokládá v Ústí žádná pleveliště a les. Nejvíce půdy vlastnili Adam Kyplt, zemědělec, kterému patřilo 203 strychů, což je 58,3 ha a Matěj Ulbrycht, zemědělec, vlastnící 107 strychů, tedy 29,7 ha.
Na jaře Ústečané osévali jařinami 57 ha, na ozimy na podzim 110 ha. Zbývající třetina orné půdy zůstávala ladem (trojpolní hospodaření).

Takzvaná „lada“, asi 0,4 % z celkového výměru, nepatřila do osevního systému. Sloužila jako pastviny a určitá rezerva.
Zemědělství v Ústí patřilo k doplňkovému způsobu obživy řemeslníků, jelikož řemeslo samotné by je většinou uživit nedokázalo. Je třeba dodat, že ale ani zemědělství u městských obyvatel nepatřilo k hlavnímu zdroji obživy.
V předbělohorském období patřilo vinařství a chmelařství mezi velmi rozšířené činnosti, jež měšťanům přinášely značný majetek, konkrétně vinařství v polovině 16. století v Ústí a okolí hrálo významnou roli. I po třicetileté válce zabíraly vinice velkou část zemědělské půdy.
Avšak v polovině 17. století zájem o pěstování vína a chmele poklesl a vinice i chmelnice se začaly zmenšovat. Samozřejmě, vliv na to mělo i válečné období, kdy měšťané i zemědělci pochopitelně dávali přednost obilnářství, zajišťujícímu základní potraviny, tedy chléb a pečivo, kaši. Pokles výroby chmele a vína samozřejmě souvisel i s rostoucí dělbou práce, či rozvojem směny, kdy v zemědělství ztrácelo smysl udržovat nevýnosné vinice a chmelnice.
Pouze dva osedlí vlastnili vinice v rozloze větší než 50 strychů, zemědělec Adam Kyplt a Tomáš Rochus, vinař. Těmto dvěma mužům, žijícím ve vnitřním městě, patřilo z celkové rozlohy 207,5 ha vinic plných 15,42 %.

II.3 – Živočišná výroba a chov
Z berní ruly je také možné vyčíst údaje o pěstování dobytka ve sledovaném období. Zjišťujeme, že nejčastěji měšťané chovali koně, dále krávy, jalový dobytek, ovce, vepře a kozy.

II.3a – Skot
Posuzujeme–li chov dobytka, nesmíme zapomenout na jeho užitkovost. Přední místo z tohoto hlediska zaujímal chov skotu. Krav (dojnic) chovali měšťané ve vnitřním městě celkem 89 a na předměstí 6, tedy celkem 95 kusů hovězího dobytka, což znamená, že jej chovalo přibližně 39 % osedlých, převážně po 1 až 2 kravách, přičemž je chovali především drobní řemeslníci a zemědělci. Více kusů, tedy 3 až 4, chovali bohatší zemědělci a vinaři, nejvíce jich vlastnil Matěj Ulbrycht, celkem 7.
Ovšem většina chalupníků z předměstí si krávu dovolit nemohla. Z 16 osedlých, kteří žili na ústeckém předměstí, jich mělo krávu pouze 6. Celkem tedy v Ústí k roku 1654 lidé chovali 95 krav (dojnic), což na jednoho osedlého činilo průměrně 0,55 kusu.
Nízký stav panoval i v případě jalovic, dle berní ruly osedlí chovali 35 jalovic a to jen ve vnitřním městě, ne předměstí neeviduje ani jednu. To znamená, že 85 % osedlých o jalový dobytek nemělo zájem, nebo jej z jiných důvodů nechovalo. Průměr na jednoho osedlého činí 0,22 kusu jalůvek.

II.3b – Brav: ovce
Feudální výrobní ekonomika vytvořila pro chov ovcí velice dobré předpoklady. Stejně tak měl jejich chov důležitou funkci ve hnojení úhorů. Situace se ovšem drasticky změnila vlivem válečných událostí. V berní rule je zaznamenáno, že ve vnitřním městě zdejší lidé chovali celkem 111 ovcí, co se předměstí týká, není uváděn žádný záznam. Největší stádo ovcí opět vlastnil Matěj Ulbrycht, a sice 79 kusů. Průměr na jednoho osedlého činí 0,39 ovce. Dá se tedy předpokládat, že ani chov ovcí se nevyhnul škodám, jež sebou přinesl tři desetiletí trvající válečný konflikt.

II.3c – Brav: vepři
K rozšířeným patřil i chov vepřů, ten se ale podstatně lišil od dnešního, vepře lidé v 17. století především pásli (stejně jako staletí před tím a po tom). Co se rozšíření chovu vepřů týká, lze ho vysvětlit stejným faktem, jako dnes: ceny vepřového masa byly (a jsou i dnes) nižší, než u masa hovězího. To platilo už v 16. století. To znamená, že chov vepřů kryl většinu spotřeby masa.
V Ústí ve vnitřním městě berní rula zaznamenala 118 prasat, na předměstí pak většina chalupníků vepře nechovala, jsou tu hlášeni pouze 3. Celkem se tedy v Ústí nacházelo 121 vepřů, přičemž osedlí většinou chovali 1 až 3 pašíky. Největší stádo vepřů, celkem 11, vlastnil Kryštof Reichel. Většinu z nich zřejmě prodával. Průměr na jednoho osedlého činil 0,74 prasete.

II.3d – Brav: kozy
Vzhledem k tomu, že vrchnost od 17. století omezovala různými zákazy chov koz, patří tento k nejméně rozšířeným. Rula jich ve vnitřním městě v Ústí uvádí celkem 8, na předměstí žádnou. Ve všech případech je chovali malí vinaři, kteří nevlastnili žádné jiné domácí zvířectvo. Průměrný počet vychází 0,05 kozy na osedlého.

II.3e – Koně
Úloha koně je v zemědělském hospodářství napříč staletími až do první poloviny 20. století neoddiskutovatelná. Koně – tahouna nelze v té době takřka nikým nahradit, s výjimkou speciálně cvičených volů, ty však nemají takovou výkonnost, jako kůň. O jeho důležitosti hovoří i označení jednotky výkonu tj. „koňská síla (horsepower – hp)“, zavedená Jamesem Watem. Koním hospodáři coby důležité tažné síle věnovali zvláštní pozornost a péči. I v Ústí souvisela síla a množství potahů ve většině případů s rozlohou obdělávané půdy. Stavy koňů třicetiletá válka postihla nejhůře.
Berní rula uvádí v ústeckém vnitřním městě pouze 34 koní, vesměs patřili movitým. Většina osedlých, jež je vlastnili, se zabývala zemědělstvím, případně vinařstvím. Pouze v jednom případě vlastnil potah majitel hospody. Na předměstí opět není zapsán jediný potah. Jelikož ve vnitřním městě vlastnilo potah pouze 5 % osedlých, činí průměrné množství potahů na jednoho osedlého 0,27 koně.

II.4 – Řemeslná výroba a hospodářství
Odpověď na otázku, jaké konkrétní vlivy měla třicetiletá válka na řemeslnou výrobu a hospodářství, není jednoduchá. Vzhledem k statistickým údajům o snížení populace a naopak o růstu výdajů, kterými obyvatelé na válku dopláceli, lze sice říci, že válečné události musely nutně napáchat v ekonomice Ústí obrovské škody, tedy i v řemeslné výrobě. Bohužel, dochované prameny, ať už berní rula, nebo matriční zápisy, nejsou tak podrobné a pestré, aby bylo možné určit, do jaké míry v Ústí ovlivnila válka vývoj řemeslné výroby a do jaké míry se na něm podepsal předchozí vývoj. V každém případě ale řemeslná výroba stagnovala.

II.4a – Řemesla v berní rule
Informace, jež o zaměstnání obyvatel berní rula přináší, nejsou příliš přesné. Přesto si z nich můžeme udělat hrubou představu o situaci. V polovině 17. století (rok 1654) v Ústí existovalo dle berní ruly pouze 21 provozovaných řemesel a drobných živností. Důkazem stagnující řemeslné výroby je nízká specializace řemeslníků i fakt, že 92,8 % z nich vlastnilo a obdělávalo půdu a jen 7,2 % se živilo provozováním řemesla samotného, z celkového počtu 56 řemeslníků nevlastnili a neobdělávali půdu pouze 4 řemeslníci.

Řemesla mapuje následující tabulka:

výrobní skupina
řemesla
počet

I. potravinářská
sládci 
řezníci 
pekaři 
mlynáři 
celkem
1 
15
11
3
30

II. oděvní
ševci 
krejčí 
kloboučníci 
kožešníci 
celkem
2 
3 
1 
1 
7

III. textilní
soukeníci 
tkalci 
celkem
1 
1 
2

IV. kovodělná
kováři 
špendlíkáři
jiné kovodělné 
celkem
3 
1 
1 
5

V. kožedělná
jircháři 
celkem
1 
1

VI. dřevozpracující
bečváři 
celkem
10 
10

VII. zpracující zeminy
hrnčíři 
celkem
2 
2

VIII. drobná řemesla
mydláři 
provazníci 
celkem
2 
2 
4

IX. živnosti a obchod
apatykáři 
kořalny 
hospody 
šmejdíři 
handl v plátně 
handl se solí 
celkem
1 
5 
2 
2 
1 
1 
12

celkem Ústí
73

II.4b – Řemesla dle matrik
Výsledky rozboru ústeckých matrik, co do struktury obyvatelstva dle zaměstnání v letech 1579 až 1799 se oproti berní rule už dosti liší. Lze to snad vysvětlit tím, že rozbory sledovaly 50tileté období, do něhož se promítlo určité oživení po třicetileté válce a také velký pohyb obyvatelstva.

Výsledky jsou následující:
řemeslo počet řemesel dle matrik počet řemesel dle berní ruly
I. potraviny 105 30
II. oděvy 85 7
III. textil 40 2
IV. kovy 24 5
V. kůže 6 1
VI. dřevo 30 10
VII. zeminy 50 2
VIII. ostatní 86 4
IX. živnosti a obchod 14 12
celkem 440 73

II.5 – Rekatolizace
Spolu s upevňováním moci Habsburků začíná i upevňování postavení katolické církve a rekatolizace. Tu na Ústecku řídilo nově vzniklé biskupství v Litoměřicích a podporovaly ji kláštery v Ústí nad Labem (dominikánský) a v Bohosudově (jezuitský). V Bohosudově též vzniklo poutních místo, jedno z nejznámějších v severozápadních Čechách. Následkem toho se již počátkem 18. století veškeré obyvatelstvo Ústecka zcela hlásí ke katolictví. Dokládají to i velkolepé oslavy svatořečení Jana Nepomuckého v roce 1730.
Za pozitivní pro rozvoj architektury na Ústecku lze označit stavby a opravy kostelů, které začaly ihned s nástupem rekatolizace. Kostely totiž nestačily přílivu nových věřících, navíc řada z nich byla poškozena, nebo zcela zničena. Tak například v Ústí roku 1625 Adam Kippelt st. z Brunnesteinu zbarokizoval původně gotický kostel sv. Materny.
S rekatolizací souvisel i směr, kterým se ubíralo školství. To v pobělohorské době konkrétně v Ústí splynulo se školou farní a ocitlo se zcela pod vlivem církve. Rektora, kantora a školní pomocníky v ústecké škole sice dál doporučovala (císařskému rychtáři, ne už městské radě) pražská univerzita, ale nikoliv nezávislí akademici, ale de facto jezuité. Ti ve svých špičkách sice představovali dobovou intelektuální elitu, ale už to zcela neplatilo v 18. století a obecně už vůbec ne na místní úrovni.
Žáci i učitelé museli povinně účinkovat při církevních slavnostech, kantor býval zároveň regenschorim a varhaníkem, starší žáci stálými členy kůru.

II.6 – Morová rána
Nelze říci, zda třicetiletá válka měla přímý vliv na rozšíření morové rány v českých zemích, jež v roce 1680 postihla i Ústecko. Nepřímý však měla určitě, ostatně na epidemii má vliv celá řada nejrůznějších faktorů: migrace obyvatelstva, zvířectva a hmyzu, odolnost hostitelského organismu, úroveň hygieny i lékařské péče a další. Jak známo, hygienické poměry v 17. a koncem 18. století byly otřesné.
Vodu z potoka, tekoucí z Libouchce, znečistěná odpadem ze stájí a chlévů, dokonce používali na vaření piva. To pak mělo odpornou chuť. Ani to nepřispívalo ke zdraví obyvatel. Moderní pohled na zdravotnictví a hygienu přineslo až osvícenství.
Na paměť epidemie z roku 1860 Ústečané vybudovali kapli Navštívení Panny Marie na skále nad městem, která od té doby nese jméno Mariánská skála. Kapli město zbořilo v roce 1976.
Z barokních památek dnes na Mírovém náměstí stojí kopie sloupu se sochou sv. Antonína Paduánského. Socha zde město umístilo roku 1708. Stála zde do počátku šedesátých let 20. století, obnoven byl až po pádu komunistického režimu v roce 1996.

III. – Závěr
Třicetiletá válka tedy zasáhla do všech oblastí života ve městě. Namísto rozvoje řemesel, která spíše stagnovala a sotva stačila pokrýt spotřebu města, zůstávala v královském městě Ústí zemědělská výroba i ve 2. polovině 17. století prostředkem obživy i pro řemeslníky. Stejně tak měla třicetiletá válka zhoubné následky pro rozvoj dobytkářství, jež se nacházelo v úpadku, případně způsobila i drastický pokles vinařství.
Celkově můžeme konstatovat, že Ústí n. L. bylo z okolních měst postiženo nejvíce.
Potravinářství vysoce převyšovalo ostatní výrobní skupiny, ale zde se zdá, že pokrývalo jen místní spotřební trh. Stejně tak v polovině 17. století jsou v poměru k ostatním řemeslům velmi početně zastoupeny obory dřevozpracující. Překvapující ovšem zůstává, že ve městě zničeném válkou berní rula neuvádí stavební řemesla, stejně tak u města na břehu Labe nedokládá existenci řemeslníků, zabývajících se stavbou lodí. Lze to prý vysvětlit nízkým počtem obchodníků a neexistencí dálkového obchodu po Labi v Ústí. Ani specializace ostatních řemesel není vysoká.
Všechna zjištěná fakta ukazují, že město se z následků třicetileté války vzpamatovávalo desítky let, v podstatě dvě staletí, do počátku průmyslové revoluce, kdy opět získalo na významu jako průmyslové centrum. K tomu, že na tom město nakonec bylo hůře, než města ostatní, přispívá i jeho poloha na křižovatce cest směřujících do Saska, po nichž přicházely a odcházely nepřátelské armády.

IV. – Prameny a literatura ke studiu sledovaného období

Obrázky: Wikipedia, Archiv města Ústí n. L.
Berní rula, kraj Litoměřický, město Ústí n. L., fotokopie v Archivu města Ústí n. L.
Vizitace Tereziánského katastru z roku 1714, in: SÚA Praha
Ladislav Dušek, Obyvatelstvo Ústí n. L. do konce 18. stol., Ústí n. L., 1974.
E. Křečková, Ústí nad Labem podle berní ruly, in: Ústecký sborník historický 1979, s. 133n. J. Janáček, Řemeslná výroba v českých městech v 16. století, Praha 1961.
P. Jančárek, Města českého Krušnohoří v předbělohorské době, Ústí n. L. 1971.
A. Zeman, K metodice studia populačního vývoje českých měst královských v předstatistickém období, in: Historická demografie č. 1.
E. Richter, Die Steuerrolle vom Jahre 1654 und ihre Ergebnisse für den jetzigen Aussiger Bezirk, in: Heimatkunde des Bezirkes Aussig, 3. Teil, Ústí n. L. 1932, 160n.

V. – Použitá literatura
Eva Křečková, Ústí nad Labem podle berní ruly, in: Ústecký sborník historický 1979, s. 133n.
Ladislav Dušek, Obyvatelstvo Ústí n. L. do konce 18. stol., Ústí n. L. 1974.
Vladimír Kaiser, Kristina Kaiserová a kol., Dějiny města ústí n. L., Ústí n. L. 1995, s. 51 – 68.

V.1 – Dostupné online:
http://www.usti-nl.cz/dejiny/17-19st/ul-4-9.htm
http://www.usti-nl.cz/dejiny/17-19st/ul-4-8.htm
http://www.usti-nl.cz/dejiny/17-19st/ul-4-7.htm
http://www.usti-nl.cz/dejiny/17-19s tvojet/ul-4-6.htm
http://www.usti-nl.cz/dejiny/17-19st/ul-4-5.htm
http://www.usti-nl.cz/dejiny/17-19st/ul-4-4.htm
http://www.usti-nl.cz/dejiny/17-19st/ul-4-3.htm
http://www.usti-nl.cz/dejiny/17-19st/ul-4-2.htm
http://www.usti-nl.cz/dejiny/17-19st/ul-4-3.htm
http://www.usti-nl.cz/dejiny/17-19st/ul-4-2.htm
http://www.usti-nl.cz/dejiny/17-19st/ul-4-1.htm