Nejvýznamnější prameny práva městského

O B S A H

Úvod
1.       Prameny městského práva v našich dějinách

1.1.   Na počátku

1.2.   Bez práv není města

1.3.   V zemích českých

1.4.   Právní okruhy

1.5.   Kodifikace na prahu novověku

2.      Nejdůležitější prameny městského práva

2.1.   Výsady Soběslavovy

2.2.   Práwa sazská

2.3.   Koldínův zákoník
Závěr
Prameny, Literatura

Úvod

Městské právo v českých zemích je tematika široká a poskytuje řadu námětů k vědeckému bádání. Své počátky na našem území má už v raném středověku, jeho zárodky můžeme vypozorovat už ve výsadách pro obchodní osady, důležitými prameny pro městská práva jsou i zakládací listiny, či privilegia, udělaná městu jeho zakladatelem. Své právní zvyklosti si sebou přinesli i kolonisté, ponejvíce z německých zemí ve 13. století. Vznikají tak četné recepce německého práva, ovlivněné právem římským i zvykovým. Městské právo si města nechala zapsat v městských knihách, zejména v knihách statut a knihách soudních. Mezi významné právní knihy patří Kniha písaře Jana, Otakarova práva, Míšeňské knihy, magdeburské wikpildní knihy, kodex Václava z Jihlavy, Stručné poučení právní, Donát a další.

Ve své práci se ovšem nebudu věnovat vývoji právních norem jako takových, či jejich zvláštnostem. Nebude ani katalogem všech právních pramenů. Avšak, jak už sám název práce napovídá, věnovat se bude nejvýznamnějším pramenům, vedoucím k rámcovému poznání městských práv od středověku do počátku 19. století.

K vymezení pojmu „pramen práva“ je třeba říci, že pro účely této práce jím jsou nejen samotné právní kodexy, nebo knihy popisující soudní praxi (Koldínův zákoník, brněnský Schöffenbuch, Sachsenspiegel, Schwabenspiegel), ale i soukromé spisy, které neměly sice žádnou oficiální právní váhu, ale na druhou stranu velmi dobře sloužily jako svého druhu příručka městského práva (Brikcího z Licska Práva městská).

První kapitola přiblíží různé zdroje městských práv a jejich proměny, kapitola druhá pak prameny samotné. Konkrétně pak Soběslavova privilegia pro pražské Němce, respektive jeho opis ze 14. století, dále rukopisné Práwo sazské z 15. století, sepsané v Litoměřicích, které nejlépe dokumentuje principy magdeburského práva a samozřejmě Koldínův zákoník, coby nejdůležitější právní pramen z prahu novověku. Tyto dokumenty dle mého názoru dostatečně ilustrují městské právo v různých dobách, od jeho počátků k jeho v podstatě finální podobě.

Jistě také nebude od věci, když tato práce krátce přiblíží i některé autory významných pramenů v pasážích, popisujících dobu a okolnosti jejich vzniku. V neposlední řadě vysvětlí, proč ve stejné době a na stejném území používala města různé právní normy, nebo jaké těžkosti provázely obecné zavádění nových právních norem na prahu novověku. 

Závěr práce pak předkládá shrnutí, zmiňuje badatele na poli historie práva, a naznačí směry, jimiž by se mohl výzkum v budoucnu ubírat.

1.       Prameny městského práva v našich dějinách

Městské právo vymezuje soubor předpisů, jež upravují vztah středověkých měst vůči jejich zakladateli, případně momentálním „vlastníkům“, obecně zvaným vrchnost. Tou mohl být panovník, aristokracie, církev, případně i jiné město, na Ústecku takto Litoměřice vlastnily Chabařovice.[1] Zároveň tyto předpisy upravovaly i vzájemné vztahy městských obyvatel a obyvatel žijících na předměstí, či v městem vlastněných vsích, aniž by ale obyvatelé získali postavení měšťanů (tzv. mílové právo). Městský zákoník upravoval správní zřízení, rozsah osobních svobod obyvatel, či procesní a trestní pravomoc městského soudu.

K hlavnímu znaku středověkého práva obecně patří právo na městský soud (ius iudicii), zaručující dodržování všech ostatních práv a svobod. Obvykle k souboru městského práva patřilo také právo trhové, ačkoliv to ne vždy bývalo jednoznačně spojeno s městským statusem, jelikož právo na nekrálovský trh (ius fori, ius forense) od 12. století získávala i další místa, zvané trhové osady (villae forenses). Plnoprávní měšťané získávali právo (ius civile), jež je činilo plnoprávnými obyvateli.

Později přestalo vyhovovat a na základě švábských právních zvyklostí vzniklo kodifikované městské právo, platné až do 19. století.

1.1 Na počátku

Na počátku tohoto souboru vždy stála listina zakládací a listiny městských výsad, tedy práv a svobod, udělovaných zakladatelem (várečné, právo pořádat trhy a jarmarky, celní výsady atp.) Badatelé to ostatně objasnili již v 19. století. Bylo-li tu vůbec co osvětlovat, neboť to povětšinou podávají jako věc obecně známou, například Jaromír Čelakovský:

„Jak známo, vyvinula se práva městská ve starší době u nás jako jinde jednak zákonodárnou činností panovníků, jednak autonomním tvořením se práva v obcích městských. Při zakládání měst panovníci buď upravili právní postavení nových osadníků v zakládacích listinách, aneb odkázali je prostě k právu některého z předních měst, aby sobě odtamtud dle možnosti obšírnější sdílení práva opatřili a i na dále ve věcech právních naučení tam brali, jakož i aby dle tohoto práva poměr svůj k moci státní i k ostatnímu obyvatelstvu zařizovali. Napotom tento základní materiál práva jednoho každého města množil i měnil se privilegiemi královskými a jinými předpisy moci státní neb vrchnosti představené; hlavně ale vzrůstal svoleními neb sneseními (statuty).“[2]

Působnost místního právního kodexu, jemuž jinak podléhali všichni obyvatelé města, se nevztahovala na ty, kdož spadali pod jinou vrchnost, ať už církevní anebo světskou. To platilo i v případech, že tyto vyjmuté osoby sídlily ve městě samotném. Osobních svobod pak mohli nabývat nejen starousedlí, ale i nově příchozí měšťané, pokud ve městě pobývali. Někteří nově příchozí takto mohli získat i vysoké postavení v městské radě. V Ústí například Jan Arnošt Schösser z Emblebenu.[3]

1.2 Bez práv není města

Je třeba říci, že sídlo, byť by bylo rozlehlé a plnilo některé městské funkce, nelze za institucionární město považovat, pokud nedisponovalo vlastním souborem práv.

V městských archívech bývají zakládací listiny a výsady důležitým pramenem bádání o počátcích institucionalizace daného sídla, případně o jejich založení. Nejcennější listiny bývají ty, jež se dochovaly v originálech. Většinou však zůstaly zachované pouze v pozdějších konfirmačních listinách, nebo opisech.

Nejstarším dokladem o počátcích městských práv v Čechách jsou Soběslavova privilegia pro pražské Němce z 12. století. 

1.3 V zemích českých

Na území českého státu ovšem přišla městská práva až ve 13. století spolu s kolonisty, povětšinou z německého prostředí. Přitom lze považovat za typické, že vznikaly různé právní oblasti dle území, z níž kolonisté do Čech přišli. Ponejvíce se uplatnilo právo severoněmecké právo magdeburské, jež písemně zpracoval Eicke von Repgow v 1. polovině 13. století v Saském zrcadle (Sachsenspiegel) a švábské (resp. jihoněmecké), zapsané neznámým augšpurským františkánem ve Švábském zrcadle během 2. poloviny 13. století (Schwabenspiegel), méně již flanderské. Zcela výjimečně ovlivnil právo města Hodonína uherský okruh Stoličného Bělehradu, nejspíš díky vlivu královny Konstancie, jež při založení tohoto města hrála velmi důležitý part. Vedle těchto cizích okruhů vznikly i menší okruhy menších měst, jež přijala za své soubor práv jiného českého města (Brna, Jihlavy a Prahy), ovšem i ta původně přijala práva z prostředí německého. Přičemž severoněmecké právo osvědčovalo během staletí velkou odolnost, přestože je jinak považováno ve srovnání s právem jihoněmeckým za zaostalejší.

Jinými slovy, česká města přijímala za svá již ucelené právní soubory a v podstatě si netvořila vlastní. Pouze je upravovala dle svých výlučných potřeb, případně se časem rozhodla aplikovat některé zvyklosti z jiného právního okruhu. Známé jsou i některé případy dopracování práva, i výjimečné přijetí jiného městského práva, jako například v případě města Kolína.

Zajímavé je, že pokud město přijalo právní kodex města jiného, bylo na něj pak vázáno a soud tohoto mateřského města dlouho považovalo za vrchní instanci, jež žádala o radu ve složitých sporech, případně, ke které jednotlivé strany sporu směřovaly svá odvolání. Přítrž této praxi učinil až král Václav IV., když vydal roku 1387 nařízení městským soudům v tom smyslu, že se nesmějí odvolávat za hranice království. Faktem ovšem je, že i před jeho zákazem mnoho českých měst, užívajících magdeburské právo považovala za odvolací soud nikoliv ten v dalekém Magdeburgu, nýbrž v Litoměřicích, či v Olomouci. Pro jihoněmecký právní okruh byly odvolacími soudy ve Starém Městě pražském a v Brně.

1.4 Právní okruhy

Města s magdeburským městským právem (Hradec Králové, Litoměřice, Kolín, Kouřim). Města s norimberským městským právem (Cheb). Města s hlubčickým městským právem, které vycházelo z magdeburského městského práva (Hranice, Horní Benešov, Uherský Brod). Okruh měst s uničovským městským právem, které vycházelo z magdeburského městského práva (Jevíčko). Okruh měst s opavským městským právem, které vycházelo z magdeburského městského práva (Brušperk). Města s olomouckým městským právem, které vycházelo z magdeburského městského práva (Hranice). Okruh měst s jihlavským městským právem, jež vycházelo z jihoněmeckého právního okruhu (Chrudim, Kolín, Čáslav). Okruh měst s brněnským městským právem, které vycházelo z městských práv Vídně a Enže (Uherské Hradiště, Kroměříž). Okruh měst s právem Starého Města pražského, které vycházelo z jihoněmeckého (švábského) právního okruhu.

1.5 Kodifikace na prahu novověku

Během středověku nabralo vrchu právo magdeburské. To ovšem přestalo v pozdním středověku vyhovovat novým trendům. Na důležitosti tak nabíralo právo okruhu Starého města pražského, jehož kořeny je třeba hledat v právu švábském.

Časem vyvstala nutnost nějaké univerzální kodifikace městského práva, jeýž by zajistila jistoty obchodu a podnikání měšťanů a v neposlední řadě by též posloužila šlechtě, jež se díky Svatováclavské smlouvě mohla stát jednou ze stran sporu, řešeného městským soudem. Nezbylo, než aby zemský sněm roku 1523 vydal usnesení o vypracování závazného zákoníku městského práva.   

Dalším podnětem ke kodifikaci městského práva, krom jistoty obchodu a podnikání měšťanů, byla Svatováclavská smlouva (1517). Ta totiž zainteresovala do snah o kodifikaci i šlechtu, neboť i ona se mohla stát stranou při sporech řešených před městským soudem. Tak již roku 1523 vydává zemský sněm usnesení o vypracování zákoníku městského práva, závazného pro všechna česká města.

Tak roku 1534 vznikla kniha Práva městská, dnes obecně připisována universitnímu mistrovi, filosofovi a pražskému politikovi Brikcímu z Licska (Kouřimskému), jenž stál v čele komise, tímto úkolem pověřené. Vyšla tiskem a městské soudy ji užívaly jako záznam platného práva, ačkoliv je tento spis především upraveným překladem sbírky rozhodnutí městských soudů v Brně a Jihlavě a nikdy nebyl přijat jako oficiální zákoník.

Tím se stala až Práva městská království českého Pavla Kristiána z Koldína, jejichž návrh vycházel ze Staroměstského práva jihoněmecké oblasti. Koldín jej dokončil roku 1569, přijat definitivně na celém českém území byl až o zhruba sto let později, o tom však píši na jiném místě této práce.

Z uvedeného vyplývá, že cesta k jednotnému právnímu kodexu pro všechna města v českých zemích nebyla jednoduchá. Jednak kvůli importu z různých německých oblastí, jednak kvůli odporu a neochotě některých měst se přizpůsobit jiným.

Svou roli v tom jistě hrálo i hledisko prestiže, což platí například v případě Litoměřic, jež byly odvolací autoritou pro okruhy měst práva magdeburského.

2. Nejdůležitější prameny městského práva

Tato kapitola popíše výsady Soběslavovy, Práwa Sazská (český překlad Sachsenspiegelu) shrnujícími i magdeburské městské právo a Koldínův zákoník coby nejdůležitější prameny pro poznání městského zřízení v Čechách po stránce právní. Všechny tři listiny spojuje jedna důležitá vlastnost: měly právní váhu před mocí „soudní“ a jsou spojené s českým prostředím. Popis dalších právních spisů by pro potřeby této práce byl nadbytečným a postačí pouze krátká zmínka, jako například o spise Brikcího z Licska, nebo o zrcadle švábském. Ten první nebyl oficiálním kodexem, některé principy toho druhého se pak skrze staroměstské právo promítly do zákoníku Koldínova.   

2.1 Výsady Soběslavovy

Potřeba upravovat právní vztahy tu ovšem zákonitě musela být už dávno před zakladatelskou a kolonizační horečkou 13. století, kdy především němečtí kolonisté do českých zemí importovali své právní zvyklosti, některé zapsané perem na pergamen.

Nejstarší úřední listina, dokladující nejstarší období městského života na našem území je Soběslavovo privilegium (Soběslavovy výsady) z konce 12. století pro pražské Němce, kteří žili v pražském podhradí a u sv. Petra na Poříčí. Zaručuje v nich, že mohou žít podle svého (německého) práva a zvyků. Svolil, že mohou mít vlastního faráře i rychtáře, upravil i jejich vztah k ostatním obyvatelům. Zajímavá je zmínka, že každý, kdo se v jejich osadě usadí, musí také žít podle jejich zvyklostí. Nemusejí do války s knížetem, nemusí dokonce ani jako osoby svobodné poskytovat příchozím nocleh a píci pro koně. Zároveň nečiní odpovědným syny a rodinu obecně za činy jejich otců. Stanovuje pokuty i tresty: 

„Jestliže je chycen zloděj v noci, věší se. Je-li chycen ve dne, veřejně se mu dá výprask a přísežně se odřekne obce, chytí-li se znovu, věší se…“[4]

Lze říci, že v pramenném materiálu existuje jen málo listin, jež by přitáhly pozornost badatelů, jako tato. Bohužel se nedochovala v originále a její text je české historické vědě znám z pozdějšího opisu konfirmace Jana Lucemburského učiněné v Praze 27. července 1319. Ta navíc obsahuje dřívější konfirmace přemyslovských králů Přemysla II. a Václava I. Poslední část obsahuje inzert vlastní listiny Soběslavovy, která se odvolává na knížete Vratislava (později krále) jako pravého původce výsad. Janovu konfirmaci s textem Soběslavovy výsady ovšem známe také jen z opisů. Přičemž starší pochází z počátku 15. věku a mladší z jeho poloviny.[5]

Opis této nejstarší písemné památky městského práva se nám zachoval v textu konfirmace krále Jana Lucemburského, zapsané okolo roku 1407 do Liber vetustissimus privilegiorum č. 993, str. 96 v Archivu hl. města Prahy (resp. v pamětní knize Starého města pražského). Mladší z opisů pak v muzejním rukopise z roku 1448 sign. 23 C 2 (staré číslo 685) na str. 185 (tj. právní rukopis novoměstský).[6] Ač o pravosti textu Soběslavovy výsady není veden ve vědeckém světě spor, někteří badatelé už v 19. století upozorňovali na pasáže, jež podle jejich mínění pravé nemohly být. Za pozdější interpolace uvádí literatura například tu pasáž, zaručující svobodnou volbu rychtáře německými osadníky v podhradí pražského hradu a prohlášení, že Němci jsou svobodní:

„Presbiterum, quem ipsi [tj. Theutunici] libenter elegerint ad ecclesiam eorum, [ego Sobyzlaus] concedo, et iudicem similiter, et episcopus pelicioni eorum nullo modo contradicat.“

Slova „et iudicem similiter" za pozdější vsuvku prohlásil už Jaromír Čelakovský v tom smyslu, že biskup by ovlivňoval pouze volbu faráře, nikoliv však rychtáře.[7]

Akademik Václav Vojtíšek provedl ve své práci důkladný stylistický rozbor Soběslavovy listiny. Kromě stylistického důkazu (kníže Soběslav listinu „psal“ v osobě první, kdežto vsuvka o rychtáři je psána formou zvolání v osobě druhé, podobně i jako druhá vsuvka) podal například i argument v tom smyslu, že ani německá města v té době nevolila si rychtáře sama. Zároveň datování vsuvky určil do období vzniku opisu, kdy trval tuhý boj mezi stavy a králem, města se snažila omezit pravomoci královských rychtářů a chtěla je podřídit své moci. Zároveň míní, že mladší opis je spolehlivější. [8]

Samotná konfirmace Soběslavovy listiny byla králem Janem nejspíš vydána za dosti vypjatých okolností.  V červenci roku 1319 zvedli Pražané proti králi odboj, jelikož je utiskoval a požadovat stále vyšší a vyšší daně. Když se vracel z Moravy, odepřeli mu měšťané ve Starém městě Pražském otevřít brány, když předtím o svém odboji jednali s královnou Eliškou. Král se, samozřejmě bez úspěchu, snažil město dobýt, ale nakonec mu nezbylo, než aby vyjednával a 18. července téhož roku uzavřel dohodu. Její součástí bylo i vydání konfirmace Soběslavových výsad. Nakonec to ovšem měšťanům moc platné nebylo, jelikož už po 14 dnech začal podle kronikáře Františka Pražského pronásledovat vůdce povstání a znovu měšťany odírat.

Mnohem zajímavější je, že výsady nelze počítat za zakládací listinu. Zdá se dokonce, že v té době, kdy vznikala konfirmace, už ani neplatily pro svou právní překonanost. Jak píše Jaromír Čelakovský, Pražané a konšelé se jich patrně dovolávali proto, aby v době královského útisku s nimi bylo zacházeno alespoň tak, jako s jejich předky, německými osadníky. Čelakovský ovšem soudí, že privilegia se rozšířila později na všechny plnoprávné obyvatele Starého města, ale stala se postupně zastaralými s tím, jak sílila knížecí a později královská moc a zároveň upozorňuje, že ani daňové výsady neměly v Janově době žádnou praktickou hodnotu, „…neboť hlavní město i v placení berní a sbírek, jakož i v poskytování půjček panovníkům mělo „přednost" povždy před ostatními městy…“ [9]

2.2 Práwa sazská

Kodex Práwa sazská pochází z pera litoměřického písaře Jakuba Koženého z Krbové. Sepsal jej roku 1469 a jedná se o v podstatě doslovný překlad magdeburského wikpildního práva („Wikpilda“, nebo „Magdeburgisches Weichbildrecht“). Rukopis dnes leží v parlamentní knihovně a je dostupný na internetu.[10]

Magdeburské právo je v Litoměřicích doloženo v listině krále Přemysla Otakara II. z r. 1262. Litoměřičtí kmeti si pak na Magdeburku vyžádali opis jeho kodexu, dostalo se jim ho r. 1282, přičemž Litoměřice se záhy staly centrem magdeburského práva v Čechách a zároveň odvolací autoritou na českém území pro tento právní okruh městského práva, které tu platilo až do novověku, do r. 1610.

Magdeburské právo vycházelo ze saského práva, sepsaného zejména Eikem z Repgowa v první třetině 13. století v Saském zrcadle (Sachsenspiegel). Charakteristické jsou pro něj dva správní sbory „starších“. Takzvaných šefů, neboli kmetů coby členů soudu a konšelů, či radních (zpočátku měli na starosti pouze výstavbu nových městských hradeb). Je to velmi zajímavé, jelikož po celý středověk moc soudní a správní splývala v jedno.

Litoměřický dokument shodou okolností vychází ze dvou typů právních pramenů, městské právní knihy a sbírky naučení. Je třeba upozornit, že tyto prameny obvykle nevznikly z potřeby vytvořit skutečný zákoník, ale z potřeby zaznamenat právní výroky soudu. Tvořili je městští písaři, nikoliv sami zákonodárci. 

Jinými slovy, městské právní knihy jsou spíš jakousi sbírkou rozhodnutí místního soudu, než skutečnou kodifikací. Mají neurčitou terminologii, někdy výrok soudu bývá shrnut do jedné věty, záznam jen zběžně popisuje případ a jindy naopak zápis připomíná vyšetřovací protokol a výrok soudu komentuje. Stejné je to s litoměřickou právní knihou.

Samotný rukopis Práwa sazská („Das sächsische Stadtrecht“ – novější nadpis na hřbetě) je českým překladem německého z let 1469 až 1470. Podrobně se jím zabýval už Jaromír Čelakovský, který podává vyčerpávající popis ve své stati z roku 1879 v muzejním časopise[11] a široce z něj cituje i Michal Dragoun v on-line popisu digitalizace rukopisu pro potřeby české parlamentní knihovny.

Samotný překlad městského magdeburského práva (s glosou) se nachází na stranách 96 až 196. Začíná větou „Buoh soudce spravedlivý, to jest rychtář mocný a trpělivý, jakož die David prorok“ a končí kapitolou 143 „O vysazení práv a potvrzení“

Co se Jakuba Koženého z Krbova týká, Čelakovský upozorňuje, že o jeho osobě toho příliš známo není, ale dost toho lze vysledovat z jeho práce:

„O jeho veliké pilnosti a učenosti podávají důkaz netoliko právní knihy Litoměřické, nýbrž i sbírka několika set naučení z Magdeburka Litoměřicům a opět z Litoměřic Nymburku a jiným českým městům udělených, jež se v Museum Českém pod novějším titulem Práva litoměřická sign. 23 G I chová a z velké části rukou Koženého psána jest.“

Vyslovuje také domněnku, že písař Kožený po nějaký čas mohl i v samotném Magdeburku sbírat nějaké právní zkušenosti.

Rejstřík litoměřické právní knihy je zpracován formou otázek a odpovědí, či stručných právních pravidel s připojenými citáty jednak ze saského zrcadla, dále z knihy distinkcí („in distinctione“) a také zpracování wikpildního práva, nazvaného Donát („in Donato“).

Kniha se zabývá mnoha aspekty právními i správními, od pokut purkrabímu, přes správní a místní poplatky po způsob, jakým má být zatčen provinilec:

„Potom má ten, ktož to v své drženie vzal jest, rychtářovi dáti a konšelóm pokojný peniez, rychtářovi šest peniez, jenž jeden za dva haléře stojí a každému konšelu jeden peniez. Chtie li to vložiti ve dsky aneb v rejstr pro ten roční počet, tehda dadie piesařovi jeden peniez na to, aby právo a neprávo na tom ročniem počtu mohli poznati.“

„… tu mají žalovati s křikem, rozoměj, že má řéci neb křiknúti: Nastojte, nestojte, na něho, násilníka neb zloděje!“

Kromě toho na stranách 209 až 230 se nachází „Incipit ius extravagans“, jakýsi doplněk začínající slovy:

„Nemá nižádný ze svého drženie vyvoditi, leč to učiní s právem“ a končí výroky magdeburských kmetů. Celkem jich jsou tři desítky, zapsaných ovšem v různé formě. Na prvních osmi listech jsou zpracovány v jakési učené disertace, známé i v Německu a za nimi teprve písař připsal ta, určená přímo litoměřické soudní stolici.

Čelakovský poukazuje i na četné dobové právní germanismy, (jsou zajímavým svědectvím doby, leccos vypovídají o právní terminologii a zaslouží porovnání s germanismy a například i amerikanismy, či anglikanismy dneška): 

„Uspořádání i český překlad srovnávají se celkem s německým textem, jak jej Ortloff uveřejnil. Překladatel užívá zhusta německých slov jako grod (gerade), herwot, "má leypczucht", "krykuje" (kriegen), "hayšuje dědinu" (heyscht einer erbe), "byl furmundem", "grafšafstvie", "pesserunk za vraždu", "fronboth", "prokoferuje zbožie", "anfertigovánie" a t. d. a učinil rovněž v textu některé proměny se zřetelem na právní poměry české.“ [12]

Kompletní český text odpovídá německému: dělí se na sedm knih, každá kniha na kapitoly a tyto na distinkce. Je však třeba upozornit, že ne všude se překladatel držel přesně německé předlohy.[13]

Dokument jako takový je svědectvím městského života po soudní a správní linii, díky němu je také možné vysledovat právní rozdíly mezi švábským právem, považovaným za modernější a právem magdeburským, spíše konzervativním.

Rukopis jako takový přesahuje dobový právní rámec: podává také svědectví o jakési narovnání české a německé právní terminologie do univerzálního soudního jazyka, zároveň řeší užívání řeči německé a slovanské před soudem.

Pro paleografii je navíc zajímavým svědectvím o vývoji písma a psacího materiálu, o proměnách řeči právní a češtiny obecně, pro kodikologii a další vědy pomocné historické nemluvě.

2.3 Koldínův zákoník

Stručná historie vzniku Koldínova díla Práva městská království českého i obtíží s jeho zaváděním je na jiném místě této práce. Sluší se poněkud přiblížit postavu samotného pana Koldína. Pavel Kristián se narodil roku 1530 jako nejstarší syn v rodině klatovského měšťana. V 18 letech začal studium na pražské filozofické fakultě, absolvoval semináře ze syntaxe, logiky, rétoriky a fyziky. Bakalářem se stal 16. července 1550, Mistrem 9. května 1552. Působil jako pedagog a coby rektor školy u sv. Jindřicha na Novém Městě pražském se proslavil svou metodou výuky klasických jazyků.[14] Dne 8. dubna 1557 mu císař Ferdinand I. udělil erb a predikát „z Koldína“. Poté začal učit na Karlově univerzitě, kde posléze získal 9. října 1561 děkanskou hodnost. Odešel však a začal pracovat pro Nové město pražské jako písař. Žil se svou ženou na Starém městě Pražském, na Staroměstském náměstí v tzv. Domináčkovském domě. Netřeba rozebírat tragické osudy jeho tří manželství, ani střetnutí s morem, dokonce ani jeho nashromážděné bohatství. Mnohem zajímavější je, že v lednu 1565 se stal kancléřem při radě Starého Města Pražského. V tomto postavení vedl před císaře několik deputací pražských měst a roku 1569 předložil první návrh zákoníku, sjednocujícího městská práva.[15] Zemřel ve svém domě 10. ledna 1589, ve věku nedožitých 58 let.[16] Pro dějiny městského práva je nejdůležitější rok 1579, kdy jeho Práva městská království Českého vytiskla tiskárna Jiřího Melantricha z Aventina.

Důvodů pro sjednocení městského zákoníku bylo několik. Jednak se každé město řídilo jiným právem, buď magdeburským anebo nějakou českou variantou jihoněmeckého práva, ponejvíce pražskou. Jak už bylo řečeno v předchozí kapitole, v praxi býval konšel také soudcem a jelikož nemíval právního vzdělání, hodila se mu leckdy příručka právního rozhodnutí (ať už práwa sazská, nebo soukromý přepis brněnské knihy soudních rozhodnutí od Brikcího z Licska). Navíc města se rychle rozvíjela a spolu s nimi peněžní vztahy, řemesla a obchod. Těm byl pak rozháraný a nejednotný systém práv vysloveně na překážku. Nehledě pak na leckdy iracionální pozůstatky právních zvyků z minulosti, jimiž soudní řízení leckdy oplývalo.

Koldín zákoník formuloval výbornou češtinou a sestavil do přehledného systému. V podstatě upravoval veškerý život obyvatel města, jeho správu i soudní systém.

„Pán Bůh rač nám to dáti, aby je (Práva městská Království českého) jedenkaždý, k čemuž sic všickni zavázáni jsme, aniž komu neumění a neznání Práv k výmluvě postačiti může, znáti, uměti, a podlé nich sedržeti a chovati mohl.“[17]

Nechal se, podobně jako Brikcí z Licska, inspirovat právem brněnským a jihlavským, stejně tak Staroměstským. Úspěšně aplikoval prvky z práva římského (Corpus iuris canonici), ze zemského práva i církevního práva kanonického, nejdelší životnost pak měla jeho ustanovení práv konšelských, jež platila ještě v polovině 19. století.

Koldínova městská práva se skládají z 909 artikulů, dále rozdělených na 58 kapitol a opatřených velmi detailním věcným rejstříkem latinských i českých hesel, seřazených abecedně, přičemž za každým heslem v rejstříku následuje odkaz na příslušný „artykul“.

Najdeme zde různá ustanovení, která i dnes znějí velmi moderně: princip rovnoprávnosti účastníků řízení, řeší podjatost soudců, presumpci neviny, rozhodování ve sporu dle zásad obecné spravedlnosti, ochranu sirotků a osob nedospělých do 25 let věku, korupci, práva a povinnosti konšelů, dokonce stavební právo a estetické hledisko staveb, ochranu zvířat proti týrání, řeší tresty za přečiny, pokuty i poplatky, kompletní řešení závětí, neboli kšaftů a jejich vymahatelnost a mnohé další.

Na příklad artikuly O právu soukromém (i. C 33 — L 10), O právu trestním (M 1 — S 16), O příslušnosti soudu městského a o řízení na soudě tomto ve věcech civilních i trestních (A 40—C 32, L 17—32 a S 17—T 12) a další.

„Právo pak nic jiného není, nežli umění a rozeznání dobrého od zlého. Spravedlivého od nespravedlivého. Pravého od křivého, mírného od nemírného: kteréž jednohokaždého k tomu vede a učí, čeho se má přidržeti a čeho se zase vystříhati.“[18]

„Konšel na škodu a ublížení Spravedlnosti jedné Strany, od druhé nemá darův bráti. Pakliby se toho který dopustil, a v tom shledán byl, ten a takový má ztrestán, a z rady vyvržen býti.“[19]

„Vdovám a sirotkům řečníci od práva opatřeni býti mají.“[20]

„Pokuty nařízené jsau pro napravení lidská. A ty se na dědice nevztahují. Nebo tu a na tom má býti pokuta, kdež a na kom jest provinění.“ nebo „Tu buď trestání, kde se vina najde. Syn pak za otce svého pomsty neponese.“ [21]

Jak upozorňuje Čelakovský, největší zásluha Koldínova spočívá právě ve výše jmenovaném, totiž, že zákoník omezoval libovůli soudců, rozšiřoval pravomoci obecní samosprávy, počítal s návrhem odstupujícího radního, radu opět vedl purkmistr, řemeslníci a obchodníci dostali svá přikázání, vdovy a sirotci se ocitli pod ochranou, obecní starší dávali souhlas se zadlužením města a další.[22]

Koldínův zákoník se v budoucnu dočkal několika vydání a překladů do latiny i němčiny. Ovšem odpor Litoměřic a Loun, užívajících magdeburského práva a spor mezi Litoměřicemi a Starým Městem pražským však královské potvrzení a sankcionování nového zákoníku zpozdil o 10 let. Koldín totiž do svého zákoníku nevložil žádné prvky ze starobylého magdeburského práva. Odpor Litoměřic a Loun se podařilo zlomit až roku 1610 a Litoměřice se ještě roku 1626 marně snažily vymoci změnu, napomoci jim měl dokonce jakýsi „truckodex“, zvaný „Extrakt z práv saských anebo magdeburských“.[23]

 Zákoník zpočátku platil jen v Čechách, kromě Těšína, kde byla zaveden roku 1598. Na Moravu se jej podařilo uvést teprve roku 1680 jako subsidiární a až o dalších sedmnáct let později jako jediný zákoník městského práva. Platnost Koldínova zákoníku ukončil v Čechách po 232 a na Moravě po 114 letech až rakouský zákoník ABGB roku 1811.

Na třech příkladech jsme mohli dokumentovat potřebu měst i panovníka zavést jednotný zákoník. Poukazuje to i na lidskou potřebu obecného hledání spravedlnosti, či na potřeby elit a skupin po jisté výlučnosti určitých skupin obyvatel. Zároveň zjišťujeme, že městské právo není strnulým souborem, ale svého druhu živou „entitou“ schopnou se vyvíjet recepcí osvědčeného staršího právního souboru (římské právo, magdeburské), nebo i v případě potřeby zavádět nové zákony (pražské právo, Koldínův zákoník) a mělo schopnost vydržet beze změny po stovky let (magdeburské, nebo Koldínův). 

Závěr

Jak jsem již napsal, k definitivnímu kodexu, platnému ve všech městech zemí koruny české vedla cesta trnitá. Různá města měla různé soubory práv, z nichž nejužívanější bylo magdeburské a pak pražské, vycházející z jihoněmeckého.

Zároveň zjišťujeme, že středověké a ranně novověké právo neutlačuje přirozenou touhu člověka po spravedlnosti, kritizuje korupci, bere v ochranu vdovy a sirotky, trestá násilníky, stanovuje správní a místní poplatky. Tak, jako to činíme my dnes.

Do budoucna by stálo za to vrátit se práci Jaromíra Čelakovského, bratří Jirečků, případně akademika Vojtíška a svým způsobem ji zopakovat. Ne však ve smyslu opětovného zkoumání a potvrzování jejich vývodů a domněnek, jako spíš na ně navázat.

Dodnes nejsou všechny právní prameny zpřístupněny v elektronické podobě a pokud ano, jsou webová rozhraní značně nepraktická ať už kvůli archaičnosti, nebo odfláknutosti. Stejně tak by bylo vhodné digitalizovat a volně zpřístupnit práce těchto koryfejů právní historie. 

Při sbírání podkladů k této práci nezbylo, než se zcela ztotožnit s názorem Jaromíra Čelakovského, který pronesl v úvodu ke svému „Codex juris municipalis regni Bohemiae“: 

„(…) jakkoliv (…) dějinám stavu městského ve vlasti naší dostalo se mnohého objasnění, předce soustavné dějiny stavu toho napsány posud nebyly a napsány býti nemohly, poněvadž přes všechny posavádní publikace ohromná většina historických a právních pramenův městských posud netištěna v archivech našich se chová a málo komu přístupnou státi se může a poněvadž i ta (…) kteráž uveřejněna jest, porůznu roztroušena se nalézá a jenom s obtížemi užívati se dá. Okolnosti tyto zajisté dostatečně prokazují potřebu, aby důležitější

právní památky městské království českého v jedno se snesly a v společné sbírce uveřejnily. Ve vůkolních zemích jsou s vědeckými pracemi takovými mnohem již dále a musilo by se litovati, kdybychom právě na tomto poli za sousedy našimi ostávali.“[24]

  

Literatura a prameny

a)      Publikovaná literatura

Vladimír KAISER a kol., Dějiny města Ústí n. L., Ústí n. L. 1995, s. 39. On-line: http://www.usti-nl.cz/dejiny/novovek/ul-3-3.htm

Miloš REJNUS, K interpolaci o rychtáři v Soběslavově privilegiu pro pražské Němce, in: Sborník prací Filosofické fakulty brněnské university, ed. prof. Artur Závodský, Brno, Praha 1960, s. 49. Dostupné on-line: http://digilib.phil.muni.cz/bitstream/handle/11222.digilib/102133/C_Historica_07-1960-1_4.pdf?sequence=1

Jaromír ČELAKOVSKÝ, Sbírka pramenů práva městského Království Českého, díl. I., Privilegia měst Pražských, Praha 1886. On-line: http://librinostri.catholica.cz/?vyhledat=Sob%C4%9Bslav%20II.,%20v%C3%A9voda-kn%C3%AD%C5%BEe,%20%C4%8Celakovsk%C3%BD%20Jarom%C3%ADr

Jaromír ČELAKOVSKÝ, O začátcích ústavních dějin Starého města pražského. Sborník věd právních a státních IV, seš. 3. Praha 1904, str. 35, pozn. 63. On-line: http://kramerius.mlp.cz/kramerius/MShowMonograph.do?id=748

Jaromír ČELAKOVSKÝ, O právních rukopisech města Litoměřic, Časopis Musea království Českého, 1879, roč. 53, s. 143-153; 1880, roč. 54, s. 542-558. On-line: http://kramerius.nkp.cz/kramerius/ontheflypdf_PGetPdf?app=11&id=1128796&start=143&end=153

Jaromír ČELAKOVSKÝ, Pavel Kristián z Koldína, In: Ottův slovník naučný XIV, Praha 1899, s. 542. On-line: https://archive.org/stream/ottvslovnknauni00studgoog#page/n565/mode/2up

Josef JIREČEK, Práva městská království Českého a markrabství Moravského spolu s krátkou jich summou od M. Pavla  Krystyana z Koldína, 5. vydání, Praha 1876, s. VII.

Petrus CODICILLUS de TULECHOWA, Ordo studiorum docendi atque discendi litteras in scholis civitatum regni Bohemiae et marchionatus Moraviae constitutus per universitate Pragensis, Praga 1586.

Václav VOJTÍŠEK, O privilegiu knížete Soběslava pro pražské Němce a jeho konfirmacích, in: Výbor rozprav a studií Václava Vojtíška, ed. Zdeněk FIALA, Praha 1953, s. 311 – 322.

Extrakt z práv saských anebo magdeburských z roku 1571 a srovnání práv pražských s právy magdeburskými in: Hermenegild JIREČEK, Spisy právnické práv v českém XVItém století, Vídeň 1883.

b)     Elektronické informační zdroje

https://dspace.k.utb.cz/bitstream/handle/10563/11335/haluzov%C3%A1_2010_bp.pdf?sequence=1

Koldínův zákoník:

https://books.google.cz/books?id=MjJfAAAAcAAJ&pg=PT11&dq=pr%C3%A1wa+m%C4%9Bstsk%C3%A1&hl=en&sa=X&ei=noKQVKPHKszvaNmwgrAD&ved=0CCwQ6AEwAQ#v=onepage&q=pr%C3%A1wa%20m%C4%9Bstsk%C3%A1&f=false

https://books.google.cz/books?id=GOJYAAAAYAAJ&printsec=frontcover&dq=pr%C3%A1wa+m%C4%9Bstsk%C3%A1&hl=en&sa=X&ei=noKQVKPHKszvaNmwgrAD&ved=0CCQQ6AEwAA#v=onepage&q=pr%C3%A1wa%20m%C4%9Bstsk%C3%A1&f=false

Brikcího z Licska Práwa městská:

https://books.google.cz/books?id=cjFfAAAAcAAJ&pg=PT291&dq=brikc%C3%AD&hl=en&sa=X&ei=HoOQVMblMJPOaNPBgrAD&ved=0CEUQ6AEwBg#v=onepage&q=brikc%C3%AD&f=false

Práwa sazská:

http://www.psp.cz/kps/knih/prawa/CS/descr.htm.

---

[1] Vladimír KAISER a kol., Dějiny města Ústí n. L., Ústí n. L. 1995, s. 39. On-line: http://www.usti-nl.cz/dejiny/novovek/ul-3-3.htm

[2] Jaromír ČELAKOVSKÝ, Sbírka pramenů práva městského Království Českého, díl. I., Privilegia měst Pražských, Praha 1886, s. 4. On-line: http://librinostri.catholica.cz/?vyhledat=Sob%C4%9Bslav%20II.,%20v%C3%A9voda-kn%C3%AD%C5%BEe,%20%C4%8Celakovsk%C3%BD%20Jarom%C3%ADr

[3] Vladimír KAISER a kol., Dějiny města Ústí n. L., Ústí n. L. 1995, s. 43 – 49.

[4] Překlad citován dle bakalářské práce Historie trestu smrti Libuše Haluzové pro Institut mezioborových studií Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně. On-line: https://dspace.k.utb.cz/bitstream/handle/10563/11335/haluzov%C3%A1_2010_bp.pdf?sequence=1

[5] Miloš REJNUS, K interpolaci o rychtáři v Soběslavově privilegiu pro pražské Němce, in: Sborník prací Filosofické fakulty brněnské university, ed. prof. Artur Závodský, Brno, Praha 1960, s. 49. Dostupné on-line: http://digilib.phil.muni.cz/bitstream/handle/11222.digilib/102133/C_Historica_07-1960-1_4.pdf?sequence=1

[6] Jaromír ČELAKOVSKÝ, Sbírka pramenů práva městského Království Českého, díl. I., Privilegia měst Pražských, Praha 1886, s. 174. On-line: http://librinostri.catholica.cz/?vyhledat=Sob%C4%9Bslav%20II.,%20v%C3%A9voda-kn%C3%AD%C5%BEe,%20%C4%8Celakovsk%C3%BD%20Jarom%C3%ADr

[7] Jaromír ČELAKOVSKÝ, O začátcích ústavních dějin Starého města pražského. Sborník věd právních a státních IV, seš. 3. Praha 1904, str. 35, pozn. 63. On-line: http://kramerius.mlp.cz/kramerius/MShowMonograph.do?id=748

[8] Václav VOJTÍŠEK, O privilegiu knížete Soběslava pro pražské Němce a jeho konfirmacích, in: Výbor rozprav a studií Václava Vojtíška, ed. Zdeněk FIALA, Praha 1953, s. 311 – 322.

[9] Jaromír ČELAKOVSKÝ, Sbírka pramenů práva městského Království Českého, díl. I., Privilegia měst Pražských, Praha 1886, s. 33. On-line: http://librinostri.catholica.cz/?vyhledat=Sob%C4%9Bslav%20II.,%20v%C3%A9voda-kn%C3%AD%C5%BEe,%20%C4%8Celakovsk%C3%BD%20Jarom%C3%ADr

[10] V digitalizované podobě do něj lze nahlédnout na adrese http://www.psp.cz/kps/knih/prawa/CS/descr.htm.

[11] Jaromír ČELAKOVSKÝ, O právních rukopisech města Litoměřic, Časopis Musea království Českého, 1879, roč. 53, s. 143-153; 1880, roč. 54, s. 542-558. On-line: http://kramerius.nkp.cz/kramerius/ontheflypdf_PGetPdf?app=11&id=1128796&start=143&end=153

[12] Jaromír ČELAKOVSKÝ, O právních rukopisech města Litoměřic, Časopis Musea království Českého, 1879, roč. 53, s. 143-153; 1880, roč. 54, s. 151. On-line: http://kramerius.nkp.cz/kramerius/ontheflypdf_PGetPdf?app=11&id=1128796&start=143&end=153

[13] Podrobněji opět citovaný text Čelakovského.

[14] Zmiňuje ho Petrus CODICILLUS de TULECHOWA, Ordo studiorum docendi atque discendi litteras in scholis civitatum regni Bohemiae et marchionatus Moraviae constitutus per universitate Pragensis, Praga 1586.

[15] Josef JIREČEK, Práva městská království Českého a markrabství Moravského spolu s krátkou jich summou od M. Pavla  Krystyana z Koldína, 5. vydání, Praha 1876, s. VII.

[16] Jaromír ČELAKOVSKÝ, Pavel Kristián z Koldína, In: Ottův slovník naučný XIV, Praha 1899, s. 542. On-line: https://archive.org/stream/ottvslovnknauni00studgoog#page/n565/mode/2up

[17] Neboli: Neznalost zákona neomlouvá. Citováno z úvodu zákoníku, sepsaného přímo Koldínem, totéž řeší hned v prvním „artykulu“ 

[18] Koldínova Práva městská, A II.

[19] Tamtéž, A XI.

[20] Tamtéž, B XXXII.

[21] Tamtéž, 1. M XIV/I, 2. M XV.

[22] Jaromír ČELAKOVSKÝ, Sbírka pramenů práva městského Království Českého, díl. I., Privilegia měst Pražských, Praha 1886, s. XXXIX - XL

[23] Extrakt z práv saských anebo magdeburských z roku 1571 a srovnání práv pražských s právy magdeburskými in: Hermenegild JIREČEK, Spisy právnické práv v českém XVItém století, Vídeň 1883.

[24] Jaromír ČELAKOVSKÝ, Sbírka pramenů práva městského Království Českého, díl. I., Privilegia měst Pražských, Praha 1886, s. 3.

Masakr na mostě a biskupské gesto

Když revoluční národní výbor přebíral na konci války moc, nezřídka se stávalo, že v jedné ulici již vládla už garda a ve druhé fanatičtí nacisté „věšeli zbabělce a defétisty na lucerny“. V ústeckém muzeu se dochovala v tomto směru velmi poučná fotografie – mimo jiné – kdy příslušník revoluční gardy s flintou a páskou na rukávě střeží nájezd na Benešův most, zatímco kolem něj projíždí kolona německých vojáků. Příslušníci wehrmacht je obvykle nechávali na pokoji, ovšem waffen SS střílely na vše, co se hnulo. Seznamy obětí jejich střelby leží ve fondech archivu. Na konci války přes Ústí odcházela do americké okupační zóny různá tělesa německé branné moci, setkání s nimi byla většinou o momentálním štěstí.[1]

Když do Ústí přijely první ruské tanky, ani pak si místní lidé neoddechli. Z Němců, ať už místních, či z uprchlíků, se stali oběti tvrdé odplaty rudoarmějců i českých „rabovacích“ gard[2], leckdy složených z deklasovaných živlů, které neváhaly vykrádat opuštěné byty, znásilňovat a vraždit. Chyběly zásoby a národní výbor měl co dělat, aby zajistil základní fungování státní a komunální správy. Situaci komplikovaly nejen zprávy o zvěrstvech z koncentračních táborů, ale i o údajném sabotérství wervolfů. Když pak v červnu 1945 explodoval muniční sklad v Krásném Březně kvůli nedostatku byť jen elementárních bezpečnostních opatření, hněv davu na sebe nedal dlouho čekat.

Do dějin tyto události vstoupily jako „Ústecký masakr“. Je otázkou, nakolik se do masakru zapojili sami Ústečáci. Dodnes také není jasné, kolik obětí si vlastně řádění rabovacích gard, některých svobodovců a lumpenproletariátu vyžádalo. Mnozí z pamětníků popisují, že násilnosti na Benešově mostě i jinde ve městě mají na svědomí svobodovci, členové „rabovacích“ gard a ozbrojené bojůvky.[3] Samozřejmě, dá se říci, že Češi, kteří bydleli v Ústí, znali své německé sousedy a ačkoliv mezi ně válka postavila vysokou zeď, minimálně k německým antifašistům přistupovali právě tak, jak se obvykle k sousedům přistupuje, tedy se společenskou zdvořilostí.

Argumentem ve prospěch Ústečanů může být, že byli vděční za pomoc při osvobození města od nacismu. Neprováděli ho sami Češi, podíl německých antifašistů a dokonce i některých policejních složek je badateli dostatečně popsán. Už ze samotné podstaty věci to ani jinak být nemohlo. Aussig, coby říšské území, byl osídlen za války i před ní především Němci a zdaleka ne všichni si přáli roku 1938 návrat do Reichu. Deziluze po připojení Sudet k říši a opět během války přispívaly k jejich vystřízlivění, ačkoliv Sudetengau se vyznačovala velkou loajalitou obyvatelstva na rozdíl od Reichu samotného navzdory například zglajchšaltování tradičních spolků, likvidace menších firem, přídělového systému, sloučení SdP s NSDAP bez automatického převodu členství ve straně[4] a dalšího.

Lze ale silně pochybovat o tvrzení, že by se toho dne do násilností nezapojil nikdo z Ústí. Po druhé světové válce, respektive krátce po jejím ukončení, měli ústečtí Češi v živé paměti rok 1938 i utrpení let následujících. Exodus českých uprchlíků byl v říjnu toho roku stejně masivní, jako v roce 1945 odchod Němců. Netřeba také zdůrazňovat zatýkání antifašistů a inteligence gestapem, popravu členů odbojové skupiny Úvod - Krušnohoří Bohumila Bachury a Oty Krále[5], obsazení Tyršova domu NSDAP, gymnázia v ulici České mládeže úřadem zemského prezidenta Hanse Krebse, potírání českého živlu obecně. Stejně tak nelze zapomenout další realitu válečných let: přeměnu synagogy v řeznictví, bombardování a útoky kotlářů v závěru války, totální nasazení, upřednostňování Němců v protileteckých krytech před ostatními národy. Ale také propustky přes hranici Protektorátu a šikanu Čechů při bezvýsledném pokusu o návrat z Protektorátu do Sudet.

Mnohdy ostatně stačí málo, aby frustrace explodovaly s tragickými následky. Například zadření motoru způsobené dřevoplynem, snížení přídělu masa v přídělovém systému, který v Sudetech, na rozdíl od některých jiných částí říše panoval. Stačí, aby omezení, plynoucí z několika let života v okovech každodenní reality Sudetengau, padla doslova přes noc, jako se to stalo počátkem května 1945. Natož pak něco takového, jako zabavení bytu pro novou říšskou elitu, či jen pro uprchlíky z Východu a, například, umučení členů rodiny ve výslechové místnosti gestapa.

Domnívám se tedy, že Ústečané se v roce 1945 mohli podílet na Ústeckém masakru stejně, jako oni „přivandrovalci“ odjinud. Bohužel, policejní vyšetřování tohoto lynče a aktu davové odplaty nikdo důkladně neprováděl a jsme tedy víceméně odkázání především na důvěryhodnost pamětníků.[6]

Události v Sudetské župě a vlastně v celém Protektorátu, potažmo v ČSR od roku 1933 do padesátých let, kdy odsud odešli poslední odsouvaní Němci, měly obrovský přesah. Ať již dějinný, nebo čistě v měřítku života obyčejného člověka. Nedotýkaly se jen Čechů a Němců, ale lidí po celé planetě.

Válečných zajatců od Ruska po třeba Francii, kteří tu zemřeli při bombardování stejně, jako zdejší obyvatelstvo, nebo amerických pilotů, kteří bombardování prováděli. Případně někde v okolí ztroskotali během letecké bitvy o palivo, vyráběné v Záluží u Mostu a nepřežili péči zdejších branných a policejních složek, nebo jen rozezlených obyvatel bombardovaných měst.[7]

Lynče, jak vidno, byly oboustranné. Nebylo ostatně těžké k němu vyprovokovat. Češi měli teroristy v podobě wervolfů, Němci zase své „padlé civilisty“ během „teroristického“ bombardování Spojenci. Nikdo, žádný národ na světě, ani Češi v Ústí nad Labem, nejsou proti davové hysterii rozdmýchané šeptandou, utrpením a propagandou imunní. A to je další, čistě lidský argument, proti tvrzení, že žádný Ústečan nepozvedl zbraň proti Němcům během 31. července 1945, po nešťastném výbuchu v Krásném Březně.[8] 

Nutno závěrem dodat, že co do dějinného přesahu, nemůžeme hovořit jen čistě v rovině geopolitické a národnostní. Témata, jako Benešovy dekrety, anexe Sudet německými silami po Mnichově, holokaust, mohou při jejich „správném“ aplikování stát leckterého kandidáta prezidentské křeslo, nemluvě o setrvání leckterého kandidáta v poslanecké sněmovně. Stejně tak někteří sudetští Němci Čechy nenávidí stejně, jako Češi nesnesou sudetské Němce.[9] 

Máme dvě možnosti na výběr: jednu symbolizuje pokládání věnečků a růže padající do Labe z Benešova mostu u pamětní desky. Schází se tu v den výročí masakru malá skupinka těch, co přežili řádění pouliční lůzy. Rok od roku menší a menší. Místní politická reprezentace o jejich návštěvě povětšinou neví, a pokud ano, nemá o ně zájem. Proč taky, masakr si neradi připomínají „ti lidé“ přeci nemluví česky. Prostě, dávají přednost v setrvání ve funkci a to by mohl ohrozit i jen německy pronesený pozdrav k těm, kdo jsou v paměti mas jen „mizernými sudeťáky.“[10]

Druhou pak symbolizuje nedávné požehnání obnoveného renesančního oltáře Biskupem Janem Baxantem v krásnobřezenském kostele sv. Floriána. Uprostřed aktu se obrátil ke skupině sudetských Němců a promluvil s nimi dlouze jejich mateřským jazykem a pak jejich knězi, Němci, umožnil během mše promluvit. Mnohé z přítomných, starců i lidí mladšího data narození tím dojal k slzám, Němců, ale i Čechů.[11] 

Škoda jen, že snahy o smíření zůstávají i desítky let po válce stále ještě osamocené, uzavřené ve zdech pomyslného kostela. Snad se to změní, protože jak známo, národy, které se nepoučí ze svých chyb, jsou nuceny je v budoucnu opakovat.

Reference

[1] Osvobození Ústí: http://www.usti-nl.cz/dejiny/1945-95/ul-8-2.htm

[2] Revoluční garda měla zkratku RG, odtud překřtěno na Rabovací garda: http://www.usti-nl.cz/dejiny/1945-95/ul-8-4.htm

[3] Uváděná svědectví jsou uložena v Archivu města Ústí nad Labem, sbírka soudobé dokumentace. Anonymní svědectví z 2. srpna 1945 je uloženo ve fondu ONV Ústí n. L. 1945-1949, inv.č. 439

[4] Volker ZIMMERMANN, Sudetští Němci v nacistickém státě 1938–1945 – Politika a nálady obyvatel říšské župy sudetské, Praha 2001, s. 116–119. 

[5] http://www.usti-nl.cz/dejiny/1938-45/ul-7-14.htm, http://www.usti-nl.cz/dejiny/1938-45/ul-7-15.htm

[6] Tzv. amnestijní zákon (Zákon č.115/1946 Sb.) toto zabíjení neexkulpoval - vztahoval se jen na „jednání, k němuž došlo od 30. 9. 1938 do 28. 10. 1945 a … které směřovalo ke spravedlivé odplatě za činy okupantů nebo jejich pomahačů“, nikoliv na činy spáchané z "pohnutek nízkých a nečestných". Ve skutečnosti se o amnestii nejednalo, protože za tyto skutky nikdo nebyl souzen. Problematické také je datum, do kdy se tento zákon vztahoval, jelikož se týkal i činů spáchaných po oficiálním konci druhé světové války. Citováno dle: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10150778447-historie-cs/207452801390016-take-vrazdy-privitaly-mir/video/

[7] Martin VESELÝ, Vojenské dějiny Ústecka, Ústí n.L. 2003, s.156 – 174.

[8] http://www.usti-nl.cz/dejiny/1945-95/ul-8-9.htm

[9] Viz například komenty pod článkem o masakru Zdeňka Radvanovského na webu Rosse Hedvíčka: „Ani zminka o vyse uvedenem. Zase si Cesi lzou do kapsy? Nevidi nebo nechteji definujici moment? Slepci, kteri nevidi Kde domov muj? A most se doted jmenuje po Benesovi, ktery tohle svinstvo cele zpusobil. Je to urazka nebo pitomost? A az sedesat let po te na most umistili pametni desku na rezave podlozce, ktera VELMI NEURCITE hovori o jakemsi "nasili". Nehodili nakonec do toho Labe Nemci nejake nevinne Cechy? Kolik desitek let jeste budete lhat? Kolik set let?“ In: http://hedvicek.blog.cz/en/1009/definujici-moment

[10] http://ustecky.denik.cz/zpravy_region/ustecti-nemci-si-pripomneli-masakr-na-moste-20140801.html

[11] http://ustecky.denik.cz/zpravy_region/vzacny-alabastrovy-oltar-pozehnal-biskup-jan-baxant-20141130.html

Prameny a literatura:

Vladimír KAISER a kol., Dějiny města Ústí nad Labem, Ústí nad Labem 1995. On-line: http://www.usti-nl.cz/dejiny/1945-95/ul-8-9.htm

Jan HAVEL, Vladimír KAISER, Otfrid PUSTEJOVSKY, Stalo se v Ústí nad Labem 31. července 1945, Memorabilia Ustensis 9, Ústí nad Labem 2005.

Tomáš STANĚK, Poválečné „excesy“ v českých zemích v roce 1945 a jejich vyšetřování, Sešity Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR 41/2005, s. 151-156.

Tomáš STANĚK, Adrian von ARBURG, Úloha ústředních státních orgánu při provádění „evakuace“ německého obyvatelstva (květen až září 1945), 3. Část: Snaha vlády a civilních úřadu o řízení „divokého odsunu“, in. Soudobé dějiny 3-4/2006 s. 321- 376.

Dušan TOMÁŠEK, Vláda emigrantů, Duben – listopad 1945, Praha 2009.

Volker ZIMMERMANN, Sudetští Němci v nacistickém státě 1938–1945 – Politika a nálady obyvatel říšské župy sudetské, Praha 2001.

Jiří HAVEL, V zájmu pravdy…, Lidové noviny, 13. 7. 1990.

Vladimír KAISER, Výbuch v Krásném Březně po 45 letech, in: Dialog (Ústí n. L.), 1990, č. 4, s. 4-5.

Vladimír KAISER, Nové pohledy na události v Ústí nad Labem 31. července 1945, in: Češi a Němci, historická tabu, Praha 1995.

Martin VESELÝ, Vojenské dějiny Ústecka, Ústí n.L. 2003.

Martin VESELÝ, Sudetská župa jako protiletecký kryt říše? (1939 - 1945), Ústí n. L. 2011.

Tomáš STANĚK, Co se stalo v Ústí nad Labem 31. července 1945, in: Dějiny a současnost, 1990, č. 2, s. 48-51.

Zdeněk RADVANOVSKÝ, Na hladinu Labe vyplouvala mrtvá těla, in: Severočeské noviny, 27. 7. 1993, s. 4.

Jiří ŘÍHA, Výbuch v Krásném Březně, On-line: http://www.zasvobodu.cz/clanek.php?c=225

Franz CHOCHOLATÝ GRÖGER, Výbuch v Krásném Březně 31. 7. 1945 a krvavé události v Ústí nad Labem,   on-line: http://nassmer.blogspot.cz/2010/07/vybuch-v-krasnem-brezne-3171945-krvave.html

http://hedvicek.blog.cz/en/1009/definujici-moment

http://ustecky.denik.cz/zpravy_region/ustecti-nemci-si-pripomneli-masakr-na-moste-20140801.html

http://ustecky.denik.cz/zpravy_region/vzacny-alabastrovy-oltar-pozehnal-biskup-jan-baxant-20141130.html

http://www.cs-magazin.com/2005-09/articles/cs050943.htm

http://www.cs-magazin.com/2005-09/articles/cs050944.htm

Dvojí pohled na Chuchelskou pranici

Obsah

I. Úvod

II. Chuchelská pranice

III. Rozdílné interpretace

IIIa. Zpráva deníku Bohemia

IIIb. Zpráva Národních listů

IV. Rozbor textů

V. Závěr

VI. Literatura, Prameny

I. Úvod

Českoněmecký spor má své kořeny dlouho před revolucí roku 1848. Pomalu k němu dorůstal během předchozích staletí, aby pak během revolučního roku nezadržitelně vyrostl do stavu, setrvalé vzájemné nechuti, až nenávisti.

Jestliže ale před revolučním obdobím existoval jakýsi česko-německý intelektuální spor, pak jej revoluce 1848/1849 prohloubil strach z budoucnosti, kterou si oba národy obzvlášť v Čechách představovaly zcela odlišně.

Češi chtěli získat vliv na dění v rakouské monarchii, proměněné na federalistických a austroslavistických principech. Naopak čeští Němci snili o velkoněmeckém sjednocení, včetně českých a alpských zemí. Představy Čechů a Němců, týkající se blízké politické budoucnosti byly zcela protichůdné a nedávaly žádný prostor ke smíru. Krizi vztahů prohlubovala i nešikovná politika císařské vlády, která přistupovala ke každému národu odlišně, příkladem toho může být vyhovění uherským požadavkům a takřka neústupný postup proti Čechům, ale i Němcům. 

Události revolučního roku a poté následujících období změnily nejasné pocity národní sounáležitosti ve zřetelné sebeuvědomění obou národů a v politický program. Lze říci, že revoluce v Rakousku a v českých zemích napomohla ke zformování obou národů a definovala politické chápání pojmu „národ“ v duchu nacionalismu. Proti němu, jak předpovídal František Palacký v roce 1849, bylo zbytečné „… všechno stavění hrází,“ jelikož „… všeliké výmysly a prostředky lidské proti němu neměly by lepšího účinku nežli foukání proti větru, kterýmž jeho směr ani odvrátiti ani změniti se nedá.“ [1] Notoricky známé je Palackého tzv. Psaní do Frankfurtu[2], v němž odmítl zúčastnit se těchto voleb s tím, že podstata českého snažení o vlastní identitu by tímto byla smazána.[3]
Během revoluce Češi a Němci prožívali dramatický politický rozchod, který se v 60. letech 19. století po obnovení ústavnosti a prohloubení politické liberalizace změnil v neustále trvající státoprávní a národnostní boj, v němž aktivněji vystupovali Češi, jelikož chtěli změnit jim nevyhovující podmínky. Od 60. let 19. století koncept národní identity zvítězil jak na české, tak i na německé straně, aby přivedl v roce 1918 habsburskou monarchii k pádu a o dvacet let později Evropu k patologickým excesům během 2. sv. války.

II. Chuchelská pranice

Pnutí mezi oběma národy přiživila Stremayrova jazyková nařízení. Ty roku 1880, 19. dubna pro Čechy a 28. dubna pro Moravu, vydala vláda Eduarda Taaffeho (ministr vnitra Eduard Taaffe a ministr spravedlnost Karl von Stremayr). Zajišťovala rovnoprávné postavení češtiny pro komunikaci se státními úřady. Podle nich byl státní úřad povinen odpovědět na žádost v jazyce podání.

Název pro incident v Chuchli z úterý 28. června 1881, tedy Chuchelská pranice, též Chuchelská bitka, Chuchelská řež, německy Kuchelbader Schlacht, se jako název pro tento incident ustálila v roce 1930, kdy vydal svou stejnojmennou reportáž Egon Erwin Kisch.

Ten den napadli německé studenty čeští studenti ve výletní horní restauraci v Chuchelských lázních. [4] Jejich bitka souvisela s bojem o rozdělení pražské Karlo-Ferdinandovy univerzity, k němuž došlo následujícího roku. Několik německých studentů bylo zraněno, mezi nimi i Heinrich Lumpe z Ústí nad Labem, budoucí zakladatel Lumpeparku, pozdější zoo.

Vyučující na Karlo-Ferdinandově univerzitě původně přednášeli v latině. Nahradila ji postupně němčina. Od roku 1748 se přednášelo již jen v němčině. V 60. letech již ale v Praze převažovalo českojazyčné obyvatelstvo a proto čeští politici usilovali o dvojjazyčnost univerzity.

Rakouská Říšská rada nakonec rozhodla 31. května 1881 o rozdělení univerzity na českou a německou část. To ovšem němečtí i čeští studenti odmítli. Němci měli obavy, že jejich část univerzity ztratí význam, obdobně jako u Polytechnického institutu rozděleného v roce 1869. Čeští studenti si pak rozdělení nepřáli, jelikož měli na škole většinu od roku 1870. Situaci od poloviny června 1881 zkomplikovalo nacionálně rozbouřené ovzduší během, když při volbách do obchodní komory v Praze kvůli volebnímu řádu neměli Češi žádnou šanci získat v ní výraznější zastoupení. Napětí dostoupilo vrcholu v pondělí 27. června 1881 po zveřejnění výsledků voleb do obchodní komory. Ten den navíc začínala výroční slavnost německého studentského svazu Corps Austria, spojená s demonstrativní jízdou městem v uniformách svazu. To Češi považovali přirozeně za provokaci, a studenti obzvlášť. V úterý se strhla ona chuchelská řež. Její průběh je dost popsán v dobovém tisku. Rozdílná interpretace události je pro danou dobu typická.

III. Rozdílné interpretace

IIIa. Zpráva deníku Bohemia

(originál: Blutige Krawalle, in: Bohemia 54/177, 29. 6. 1881, s. 5–6, přeložil Tomáš Okurka)

Krvavé výtržnosti

Výtržnosti, které se už delší dobu obracejí z české strany proti zdejším příslušníkům německých studentských spolků, se včera odpoledne opět opakovaly. Tentokrát byla místem konání Chuchle, oblíbené výletní místo Pražanů. U příležitosti dvacátého výročí založení tam včera v 10 hodin dopoledne akademický spolek Austria, další pražské spolky a zástupci právě zde přebývajících spolků podnikli výlet zvláštním parníkem. Společnost se usadila v zahradě horní restaurace a dobře se bavila. Odpoledne tam zahrála kapela 36. pěšího pluku, kterou si spolky objednaly, a do zahrady přišlo také několik dam a příbuzných členů spolků. Podezřelé bylo, že před vchodem do zahrady restaurace hlídal četník s nasazeným bajonetem a kromě něj bylo možno spatřit ještě další četníky rovněž s nasazenými bajonety. Důvod tohoto opatření byl brzo jasný. Očekávala se totiž opět demonstrace proti německým studentům, a toto očekávání se bohužel potvrdilo. Neboť okolo půl čtvrté začali do chuchelských hostinců přicházet po rotách čeští studenti, a když bylo ve všech zcela plno, táhli v několika skupinách do zahrady, ve které seděli členové Austrie se svými hosty. Náhle se strhnul prudký déšť, členové Austrie se schovali na verandě, zatímco čeští studenti odešli do vestibulu hlavní budovy. Když čeští studenti vytvářeli stále mohutnější zástup a začali urážet německou společnost, odebrali se dva němečtí studenti do Prahy na místodržitelství, aby tam vyhledali pomoc. Do Chuchle byl vyslán jeden komisař a jeden oddíl četnictva. Mezitím dorazil do Chuchle také nespočet dělníků. Déšť ustal, čeští studenti se usadili v zahradě a začali zpívat české písně. Obzvláště důrazně zaznělo „Hrom a peklo našim zrádcům“. Němečtí studenti se chovali zcela klidně a nedbali řvaní provokujících Čechů. Po několika národních písničkách zazpívali Češi také národní hymnu [rakouskou – pozn. T. O.], zvedli se ze svých míst a smekli. Později řekli německým studentům, že měli také vstát, když oni (Češi) zpívali hymnu. Němci prohlásili, že si nenechají nic nakazovat, ale aby příliš nenarušovali mír, pověřili kapelníka, aby zahrál opět hymnu, kterou potom němečtí studenti nadšeně zpívali. Tak panoval po krátkou dobu klid. Náhle přiletěl z míst, kde seděli čeští studenti, mezi německé studenty kus dřeva, aniž by někoho vážněji zranil; ve stejnou dobu se ozvaly výkřiky proti členům studentských spolků: „Čepice dolů“, kterážto výzva nebyla vyslyšena. K princi Janu Thurn-Taxisovi, který pobýval mezi členy studentských spolků, opakovaně směřovaly výkřiky „zrádce národa“ a „pereat“. Na opakovanou žádost německých studentů, aby četnictvo zjednalo pořádek, nechal komisař rozmístit na 20 četníků mezi členy studentských spolků a Čechy. Poté se ozvaly výkřiky: „Němečtí psi, domů!“. Mezi německé studenty byla vhozena sklenice, která zranila pana JUDr. Heinricha Feitise a konseniora spolku Saxonia pana Angerera z Vídně, který zde byl jako host. Touto sklenicí započal všeobecný déšť sklenic. Němečtí studenti se pokoušeli chránit před zraněním tak, že drželi nad svými hlavami židle a ustupovali. Aby unikli napadení, rozhodli se, že pod ochranou četnictva nastoupí na parník a vydají se na cestu zpět. S židlemi nad hlavami se snažili dostat se skrz zfanatizovaný dav k lodi. Ale i tohoto posledního ochranného prostředku, totiž židle, se museli po protestování přispěchavšího hostinského vzdát. Když prchali, létaly na ně sklenice, lahve, kameny, přičemž německý technik pan Lumpe byl zasažen do hlavy těžkým kamenem a padl v bezvědomí k zemi. Náhodou byl poblíž MUDr. Sievert z Greifswaldu (Prusko), jenž muže v bezvědomí, jehož zranění je vážné, zvedl a odnesl k lodi. Německému právníkovi panu Pickovi byla zasazena klackem do hlavy tak silná rána, že také upadl do bezvědomí. Poté co se opět probral, začal jím jeden Čech lomcovat a tlouci ho. Jeho zranění, stejně tak jako dalších dvou Němců, je rovněž vážné. Zatím utíkali neorganizovaným úprkem členové studentských spolků přes železniční náspy, pole, silniční náspy k zalesněným svahům, neustále pronásledováni hulákáním a házením kamení ze strany fanatické lůzy. Jen málo uprchlíků vyvázlo se zdravou kůží. (...) V předchozím textu jsme vylíčili události tak klidně a objektivně, jak jen bylo možné, a zdržíme se zatím jakéhokoli dalšího soudu. Nezaujatí čtenáři si sami budou umět učinit vlastní úsudek. Plody „usmiřovací éry“ začínají zrát.

IIIb. Zpráva Národních listů

(Národní listy 21/155, 29. 6. 1881, s. 2.)

Nezdařená buršácká demonstrace

Po Praze kolovala včera zpráva, všeobecně rozšířená, že buršové hodlají podniknouti demonstrativně výlet do Chuchle. Aby se k této demonstraci jak náleží připravili, seprali se k 5. hodině ranní, když vyšli z konviktského sálu ze slavnostního komersu, blíže paláce hraběte Clam-Gallasa s tiše okolo jdoucími občany. Pochodili však špatně, musiliť se dáti po důkladném výprasku na útěk, zanechavše své livancové cerevisky na bojišti. Zároveň byla nalezena hůl, v níž byla ukryta dosti dlouhá dýka. Včera dopoledne podnikli buršové v maškarním svém obleku po parníku výlet do Chuchle počtem asi 30, k nimž se přidružilo také několik dam. Odpoledním vlakem odjelo dráhou do Chuchle asi 20 buršů, majíce s sebou hudební kapelu pluku Ziemieckého. Buršáci měli objednanou hostinu ve velké restauraci v lázních, kdež u připravených stolů zasedli. Kuvertů bylo objednáno 80, tolik buršáků však nepřibylo. Odpoledne přijelo také několik set Pražanů, zejmena studentů a jiných intelligentních mužů, kteří taktéž v restauraci zasedli za stoly. Demonstrativní výlet buršáků do ryze české obce pobouřil nemálo uvědomělé občanstvo jak z Chuchle, tak z okolních obcí, které houfně k restauraci se sbíhalo a hlasitým spůsobem svou nevoli dávalo na jevo nad drzým počínáním buršů. Buršáci počínali si čím dál tím vyzývavěji. Tím časem dožádali Čechové zeměpanského komisaře, aby dal hráti rakouskou hymnu. Obecenstvo české obnažilo hlavy a vyslechlo rakouskou hymnu stojíc, kdežto buršáci zůstali ostentativně seděti a nesmekli. To popudilo rozdrážděnou mysl občanstva tím více. Vyzvali buršáky, aby smekli a když někteří dali se do hlasitého smíchu, voláno se všech stran, aby se vzdálili. Mezi tím shromáždilo se před restaurací veliké množství obecenstva, které zaujalo naproti buršákům hrozivé postavení. Po 7. hod. hodil nějaký buršák sklenici do středu českých studentů. Sprosťáctví toto nezůstalo bez odvety a nyní házeny sklenice s obou stran. Buršáci byli nuceni zalézti pod stoly a zabarikadovati se stolicemi. Sklenic bylo rozbito mnoho a konečně byli nuceni buršové kapitulovati a dáti se na útěk. Menší část buršů dala se na útěk směrem k letnímu nádraží, kdež buršové zeď přeskočili. Obecenstvo hrnulo se za nimi. Buršové dali se zahradami a polemi na útěk, jsouce občany okolních obcí pronásledováni. Tak skončila v Chuchli vyzývavá buršácká demonstrace.

IV. Rozbor textů

Oba texty jsou nacionalisty zabarvené. Oba také mají snahu za viníky označit „ty druhé“. Z tónu, jakým jsou články psány, je také patrné, že Němci byli biti a Češi bili. Jinými slovy, že Němci dostali „na držku“ a Češi vyhráli.

Německý text je totiž podivuhodně střízlivý a psán rádoby nestranným stylem, který ponechává na čtenáři, aby si „udělal obrázek sám“. Má také vyvolat dojem české zpupnosti a českého utlačování Němců. Češi jsou líčeni jako krvelačné bestie, které hledali příležitost, jak váženou a mírumilovnou společnost napadnout. Zcela opomíjí fakt, že svolat setkání německého spolku do ryze české Chuchle může být Čechy považováno skutečně za provokaci. Navíc ještě v německých krojích. Ostatně, vyústění setkání se dalo očekávat, už den dopředu se čeští studenti a Češi obecně svolávali inzerátem v Národních listech a ani četnictvo nic neponechalo náhodě a poslalo sem jednotku, která měla shromáždění ochraňovat. Domnívám se však, že četníci se při poskytování ochrany příliš nepřetrhli. Snad aby příští rok "buršáky" nenapadlo sem jezdit zase provokovat.

Český tisk pak také jednoznačně spolkové setkání v Chuchli za provokaci považoval. Popisuje, jak buršové provokativně pochodovali ulicemi, obtěžovali kolemjdoucí a napadali je. Každý nejapný kousek izolované skupinky několika výtržníků označuje za plánovitě připravený a zpupný. Text pak naznačuje, že chuchelská pranice byla logickým vyústěním sledu událostí. Takřka se dme pýchou nad vítězstvím českých vlastenců.

Zajímavé je, že oba texty v pasáži o zpěvu rakouské hymny popisují, jak ti, či oni, zpívali rakouskou hymnu nadšeně, zatímco ti druzí se při ní chovali urážlivě. V tomto směru je český text jednoznačný, a zcela tím manipuluje nejen čtenáře, ale i případného vyšetřovatele incidentu v tom smyslu, že loajalita pisatele i Čechů patří zcela císaři a domu rakouskému.

Německý text se pokouší o totéž ale více neobratně, pasáž: „Němci prohlásili, že si nenechají nic nakazovat, ale aby příliš nenarušovali mír, pověřili kapelníka, aby zahrál opět hymnu,“ naznačuje spíš, že hymnu dali zahrát kvůli udržení klidu a z povinnosti, než ze skutečné loajality a nadšení. I tady je, dle mého názoru, patrná reakce na poměrně nedávné sjednocení Německa a Pangermánské nálady Němců v podunajské monarchii.

Je třeba podotknout, že píseň „Hrom a peklo“, zmiňovaná v německém textu, je ve skutečnosti „Hej, Slované“.

V. Závěr

Ačkoliv národnostní napětí v Praze kvasilo stále, incident byl prvním, který si obě strany naplánovaly. V jeho důsledku pak skončily diskuse o dělení univerzity a ta byla v následujícím roce rozdělena.

K bitce došlo 17 dní po otevření Národního divadla a měsíc a půl před jeho požárem. Dodnes existují konspirační teorie, které souhru náhod dávají do souvislosti s národnostním napětím. Někteří čeští studenti byli za účast na aféře vyloučeni z univerzity[5] a bylo jim znemožněno další akademické působení. Bitka vztahy mezi českým a německým národem jen zhoršila. V Hostinném například reagovali Němci na zprávu o bitce tak, že začali vykazovat Čechy z hostinců. Kvůli tomu se tam česká menšina semkla a založila svůj první spolek. Zahajovací schůzi Němci narušili vniknutím do hostince, kde se konala.[6]

VI. Literatura, Prameny

ZNOJ Milan, HAVRÁNEK Jan, SEKERA Martin (ed.), Český liberalismus. Texty a

osobnosti, Praha 1995, s. 40–47,

PALACKÝ František, Psaní do Frankfurtu, dostupné on-line: http://texty.citanka.cz/palacky/isr2-a.html,

KAISEROVÁ Kristina, Dějiny města Ústí nad Labem, Ústí nad Labem 1995, dostupné on-line: http://www.usti-nl.cz/dejiny/19stol/ul-5-12.htm,

Chuchle Malá XVI., Franta Žáček, František Stehlík: Historický a orientační průvodce Prahou, nakladatelství Františka Stehlíka, 1929, též web Obce Velké Prahy, 1998,

Ondřej Vašata, První český spolek v Hostinnném – Česká menšina ve městě v letech 1884–1918,

LAUBE Roman, Vltavské parníky ve střetnutí u Chuchle roku 1881. In: Miroslav Hubert ed.: Lodě a plavba na střední Vltavě. Praha 2008, s. 101-106.

Čapka František, Dějiny Zemí Koruny České v datech III. vydání, Praha 1999.

http://cs.wikipedia.org/wiki/Chuchelsk%C3%A1_bitka

---

[1] ZNOJ Milan, HAVRÁNEK Jan, SEKERA Martin (ed.), Český liberalismus. Texty a

osobnosti, Praha 1995, s. 40–47.

[2] PALACKÝ František, Psaní do Frankfurtu, dostupné on-line: http://texty.citanka.cz/palacky/isr2-a.html

[3] KAISEROVÁ Kristina, Dějiny města Ústí nad Labem, Ústí nad Labem 1995, dostupné on-line: http://www.usti-nl.cz/dejiny/19stol/ul-5-12.htm

[4] Chuchelské lázně, In: Památky, městská část Praha-Velká Chuchle

[5] http://skip.nkp.cz/Bulletin/Bull07_308.htm

[6] http://krkonose.krnap.cz/index.php?option=com_content&task=view&id=10387&Itemid=32