Chuchelská pranice jako znamení doby

 Esej o následcích a příčinách jedné hospodské rvačky

Obsah
I. Úvod
II. Chuchelská pranice
III. Rozdílné interpretace
IIIa. Zpráva deníku Bohemia
IIIb. Zpráva Národních listů
IV. Rozbor textů
V. Závěr

 

 I. Úvod

Českoněmecký spor má své kořeny dlouho před revolucí roku 1848. Pomalu k němu dorůstal během předchozích staletí, aby pak během revolučního roku nezadržitelně vyrostl do stavu, setrvalé vzájemné nechuti, až nenávisti. Incident, dobovým tiskem nazvaný Chuchelská pranice, je dokonalým příkladem.

Jestliže ale před revolučním obdobím existoval jakýsi česko-německý intelektuální spor, pak jej revoluce 1848/1849 prohloubil strach z budoucnosti, kterou si oba národy obzvlášť v Čechách představovaly zcela odlišně. Češi chtěli získat vliv na dění v rakouské monarchii, proměněné na federalistických a austroslavistických principech. Naopak čeští Němci snili o velkoněmeckém sjednocení, včetně českých a alpských zemí. Představy Čechů a Němců, týkající se blízké politické budoucnosti byly zcela protichůdné a nedávaly žádný prostor ke smíru.

Krizi vztahů prohlubovala i nešikovná politika císařské vlády, která přistupovala ke každému národu odlišně, příkladem toho může být vyhovění uherským požadavkům a takřka neústupný postup proti Čechům, ale i Němcům. Události revolučního roku a poté následujících období změnily nejasné pocity národní sounáležitosti ve zřetelné sebeuvědomění obou národů a v politický program.

Lze říci, že revoluce v Rakousku a v českých zemích napomohla ke zformování obou národů a definovala politické chápání pojmu „národ“ v duchu nacionalismu. Proti němu, jak předpovídal František Palacký v roce 1849, bylo zbytečné „… všechno stavění hrází,“ jelikož „… všeliké výmysly a prostředky lidské proti němu neměly by lepšího účinku nežli foukání proti větru, kterýmž jeho směr ani odvrátiti ani změniti se nedá.“  Notoricky známé je Palackého tzv. Psaní do Frankfurtu, v němž odmítl zúčastnit se těchto voleb s tím, že podstata českého snažení o vlastní identitu by tímto byla smazána.

Během revoluce Češi a Němci prožívali dramatický politický rozchod, který se v 60. letech 19. století po obnovení ústavnosti a prohloubení politické liberalizace změnil v neustále trvající státoprávní a národnostní boj, v němž aktivněji vystupovali Češi, jelikož chtěli změnit jim nevyhovující podmínky. Od 60. let 19. století koncept národní identity zvítězil jak na české, tak i na německé straně, aby přivedl v roce 1918 habsburskou monarchii k pádu a o dvacet let později Evropu k patologickým excesům během 2. sv. války.

 

II. Chuchelská pranice

Pnutí mezi oběma národy přiživila Stremayrova jazyková nařízení. Ty roku 1880, 19. dubna pro Čechy a 28. dubna pro Moravu, vydala vláda Eduarda Taaffeho (ministr vnitra Eduard Taaffe a ministr spravedlnost Karl von Stremayr). Zajišťovala rovnoprávné postavení češtiny pro komunikaci se státními úřady. Podle nich byl státní úřad povinen odpovědět na žádost v jazyce podání.

Název pro incident v Chuchli z úterý 28. června 1881, tedy Chuchelská pranice, též Chuchelská bitka, Chuchelská řež, německy Kuchelbader Schlacht, se jako název pro tento incident ustálila v roce 1930, kdy vydal svou stejnojmennou reportáž „zuřivý reportér“ Egon Erwin Kisch.

Ten den napadli německé studenty čeští studenti ve výletní horní restauraci v Chuchelských lázních. Jejich bitka souvisela s bojem o rozdělení pražské Karlo-Ferdinandovy univerzity, k němuž došlo následujícího roku. Několik německých studentů bylo zraněno, mezi nimi i Heinrich Lumpe z Ústí nad Labem, budoucí zakladatel Lumpeparku, pozdější ústecké zoo.

Vyučující na Karlo-Ferdinandově univerzitě původně přednášeli v latině. Nahradila ji postupně němčina. Od roku 1748 se přednášelo již jen v němčině. V 60. letech již ale v Praze převažovalo českojazyčné obyvatelstvo a proto čeští politici usilovali o dvojjazyčnost univerzity.

Rakouská Říšská rada nakonec rozhodla 31. května 1881 o rozdělení univerzity na českou a německou část. To ovšem němečtí i čeští studenti odmítli. Němci měli obavy, že jejich část univerzity ztratí význam, obdobně jako u Polytechnického institutu rozděleného v roce 1869. Čeští studenti si pak rozdělení nepřáli, jelikož měli na škole většinu od roku 1870. Situaci od poloviny června 1881 zkomplikovalo nacionálně rozbouřené ovzduší během, když při volbách do obchodní komory v Praze kvůli volebnímu řádu neměli Češi žádnou šanci získat v ní výraznější zastoupení. Napětí dostoupilo vrcholu v pondělí 27. června 1881 po zveřejnění výsledků voleb do obchodní komory. Ten den navíc začínala výroční slavnost německého studentského svazu Corps Austria, spojená s demonstrativní jízdou městem v uniformách svazu. To Češi považovali přirozeně za provokaci, a studenti obzvlášť. V úterý se strhla ona chuchelská řež, kde si obě strany, lidově řečeno, „nandali po kokosech“. Její průběh je dost popsán v dobovém tisku. Rozdílná interpretace události je pro danou dobu typická.

 

III. Rozdílné interpretace

Snad kdyby tehdejší tisk nebyl poplatný svým chlebodárcům, nebo smýšlení pisatelů, nerozjitřila by bezvýznamná rvačka tolik veřejné mínění. Přesto lze ale mezi řádky vyčíst, že svoboda projevu byla ve starém mocnářství ke konci druhé poloviny 19. století mnohem širší, než jak ho vnucovala komunistická, ale dokonce i prvorepubliková historiografie. Těžko by totiž podobné novinové články mohly projít sítem cenzury, kdyby tomu tak bylo.   

 

IIIa. Zpráva deníku Bohemia

(originál: Blutige Krawalle, in: Bohemia 54/177, 29. 6. 1881, s. 5–6, přeložil Tomáš Okurka)

 

Krvavé výtržnosti

Výtržnosti, které se už delší dobu obracejí z české strany proti zdejším příslušníkům německých studentských spolků, se včera odpoledne opět opakovaly. Tentokrát byla místem konání Chuchle, oblíbené výletní místo Pražanů. U příležitosti dvacátého výročí založení tam včera v 10 hodin dopoledne akademický spolek Austria, další pražské spolky a zástupci právě zde přebývajících spolků podnikli výlet zvláštním parníkem. Společnost se usadila v zahradě horní restaurace a dobře se bavila. Odpoledne tam zahrála kapela 36. pěšího pluku, kterou si spolky objednaly, a do zahrady přišlo také několik dam a příbuzných členů spolků. Podezřelé bylo, že před vchodem do zahrady restaurace hlídal četník s nasazeným bajonetem a kromě něj bylo možno spatřit ještě další četníky rovněž s nasazenými bajonety. Důvod tohoto opatření byl brzo jasný. Očekávala se totiž opět demonstrace proti německým studentům, a toto očekávání se bohužel potvrdilo. Neboť okolo půl čtvrté začali do chuchelských hostinců přicházet po rotách čeští studenti, a když bylo ve všech zcela plno, táhli v několika skupinách do zahrady, ve které seděli členové Austrie se svými hosty. Náhle se strhnul prudký déšť, členové Austrie se schovali na verandě, zatímco čeští studenti odešli do vestibulu hlavní budovy. Když čeští studenti vytvářeli stále mohutnější zástup a začali urážet německou společnost, odebrali se dva němečtí studenti do Prahy na místodržitelství, aby tam vyhledali pomoc. Do Chuchle byl vyslán jeden komisař a jeden oddíl četnictva. Mezitím dorazil do Chuchle také nespočet dělníků. Déšť ustal, čeští studenti se usadili v zahradě a začali zpívat české písně. Obzvláště důrazně zaznělo „Hrom a peklo našim zrádcům“. Němečtí studenti se chovali zcela klidně a nedbali řvaní provokujících Čechů. Po několika národních písničkách zazpívali Češi také národní hymnu [rakouskou – pozn. T. O.], zvedli se ze svých míst a smekli. Později řekli německým studentům, že měli také vstát, když oni (Češi) zpívali hymnu. Němci prohlásili, že si nenechají nic nakazovat, ale aby příliš nenarušovali mír, pověřili kapelníka, aby zahrál opět hymnu, kterou potom němečtí studenti nadšeně zpívali. Tak panoval po krátkou dobu klid. Náhle přiletěl z míst, kde seděli čeští studenti, mezi německé studenty kus dřeva, aniž by někoho vážněji zranil; ve stejnou dobu se ozvaly výkřiky proti členům studentských spolků: „Čepice dolů“, kterážto výzva nebyla vyslyšena. K princi Janu Thurn-Taxisovi, který pobýval mezi členy studentských spolků, opakovaně směřovaly výkřiky „zrádce národa“ a „pereat“. Na opakovanou žádost německých studentů, aby četnictvo zjednalo pořádek, nechal komisař rozmístit na 20 četníků mezi členy studentských spolků a Čechy. Poté se ozvaly výkřiky: „Němečtí psi, domů!“. Mezi německé studenty byla vhozena sklenice, která zranila pana JUDr. Heinricha Feitise a konseniora spolku Saxonia pana Angerera z Vídně, který zde byl jako host. Touto sklenicí započal všeobecný déšť sklenic. Němečtí studenti se pokoušeli chránit před zraněním tak, že drželi nad svými hlavami židle a ustupovali. Aby unikli napadení, rozhodli se, že pod ochranou četnictva nastoupí na parník a vydají se na cestu zpět. S židlemi nad hlavami se snažili dostat se skrz zfanatizovaný dav k lodi. Ale i tohoto posledního ochranného prostředku, totiž židle, se museli po protestování přispěchavšího hostinského vzdát. Když prchali, létaly na ně sklenice, lahve, kameny, přičemž německý technik pan Lumpe byl zasažen do hlavy těžkým kamenem a padl v bezvědomí k zemi. Náhodou byl poblíž MUDr. Sievert z Greifswaldu (Prusko), jenž muže v bezvědomí, jehož zranění je vážné, zvedl a odnesl k lodi. Německému právníkovi panu Pickovi byla zasazena klackem do hlavy tak silná rána, že také upadl do bezvědomí. Poté co se opět probral, začal jím jeden Čech lomcovat a tlouci ho. Jeho zranění, stejně tak jako dalších dvou Němců, je rovněž vážné. Zatím utíkali neorganizovaným úprkem členové studentských spolků přes železniční náspy, pole, silniční náspy k zalesněným svahům, neustále pronásledováni hulákáním a házením kamení ze strany fanatické lůzy. Jen málo uprchlíků vyvázlo se zdravou kůží. (...) V předchozím textu jsme vylíčili události tak klidně a objektivně, jak jen bylo možné, a zdržíme se zatím jakéhokoli dalšího soudu. Nezaujatí čtenáři si sami budou umět učinit vlastní úsudek. Plody „usmiřovací éry“ začínají zrát.

 

IIIb. Zpráva Národních listů

(Národní listy 21/155, 29. 6. 1881, s. 2.)

 

Nezdařená buršácká demonstrace

Po Praze kolovala včera zpráva, všeobecně rozšířená, že buršové hodlají podniknouti demonstrativně výlet do Chuchle. Aby se k této demonstraci jak náleží připravili, seprali se k 5. hodině ranní, když vyšli z konviktského sálu ze slavnostního komersu, blíže paláce hraběte Clam-Gallasa s tiše okolo jdoucími občany. Pochodili však špatně, musiliť se dáti po důkladném výprasku na útěk, zanechavše své livancové cerevisky na bojišti. Zároveň byla nalezena hůl, v níž byla ukryta dosti dlouhá dýka. Včera dopoledne podnikli buršové v maškarním svém obleku po parníku výlet do Chuchle počtem asi 30, k nimž se přidružilo také několik dam. Odpoledním vlakem odjelo dráhou do Chuchle asi 20 buršů, majíce s sebou hudební kapelu pluku Ziemieckého. Buršáci měli objednanou hostinu ve velké restauraci v lázních, kdež u připravených stolů zasedli. Kuvertů bylo objednáno 80, tolik buršáků však nepřibylo. Odpoledne přijelo také několik set Pražanů, zejmena studentů a jiných intelligentních mužů, kteří taktéž v restauraci zasedli za stoly. Demonstrativní výlet buršáků do ryze české obce pobouřil nemálo uvědomělé občanstvo jak z Chuchle, tak z okolních obcí, které houfně k restauraci se sbíhalo a hlasitým spůsobem svou nevoli dávalo na jevo nad drzým počínáním buršů. Buršáci počínali si čím dál tím vyzývavěji. Tím časem dožádali Čechové zeměpanského komisaře, aby dal hráti rakouskou hymnu. Obecenstvo české obnažilo hlavy a vyslechlo rakouskou hymnu stojíc, kdežto buršáci zůstali ostentativně seděti a nesmekli. To popudilo rozdrážděnou mysl občanstva tím více. Vyzvali buršáky, aby smekli a když někteří dali se do hlasitého smíchu, voláno se všech stran, aby se vzdálili. Mezi tím shromáždilo se před restaurací veliké množství obecenstva, které zaujalo naproti buršákům hrozivé postavení. Po 7. hod. hodil nějaký buršák sklenici do středu českých studentů. Sprosťáctví toto nezůstalo bez odvety a nyní házeny sklenice s obou stran. Buršáci byli nuceni zalézti pod stoly a zabarikadovati se stolicemi. Sklenic bylo rozbito mnoho a konečně byli nuceni buršové kapitulovati a dáti se na útěk. Menší část buršů dala se na útěk směrem k letnímu nádraží, kdež buršové zeď přeskočili. Obecenstvo hrnulo se za nimi. Buršové dali se zahradami a polemi na útěk, jsouce občany okolních obcí pronásledováni. Tak skončila v Chuchli vyzývavá buršácká demonstrace.

 

IV. Rozbor textů

Oba texty jsou nacionalisty zabarvené. Oba také mají snahu za viníky označit „ty druhé“ ve stylu „Já nic, já muzikant, to všechno oni!“ Z tónu, jakým jsou články psány, je také patrné, že Němci byli biti a Češi bili. Jinými slovy, že Němci dostali „na držku“ a Češi vyhráli.

Německý text je totiž podivuhodně střízlivý a psán rádoby nestranným stylem, který ponechává na čtenáři, aby si „udělal obrázek sám“. Má také vyvolat dojem české zpupnosti a českého utlačování Němců. Češi jsou líčeni jako krvelačné bestie, které hledali příležitost, jak váženou a mírumilovnou společnost napadnout. Ne, že by to do určité míry nebyla pravda, zároveň ale zcela opomíjí fakt, že svolat setkání německého spolku do ryze české Chuchle může být Čechy skutečně považováno za provokaci. Navíc ještě v německých krojích.  Ostatně, vyústění setkání se dalo očekávat, už den dopředu se čeští studenti a Češi obecně svolávali inzerátem v Národních listech a ani četnictvo nic neponechalo náhodě a poslalo sem jednotku, která měla shromáždění ochraňovat. Domnívám se však, že četníci se při poskytování ochrany příliš nepřetrhli. Snad aby příští rok „buršáky“ nenapadlo sem jezdit zase provokovat.

Český tisk pak také jednoznačně spolkové setkání v Chuchli za provokaci považoval. Popisuje, jak buršové provokativně pochodovali ulicemi, obtěžovali kolemjdoucí a napadali je. Každý nejapný kousek izolované skupinky několika výtržníků označuje za plánovitě připravený a zpupný. Text pak naznačuje, že chuchelská pranice byla logickým vyústěním sledu událostí. Takřka se dme pýchou nad vítězstvím českých vlastenců.

Zajímavé je, že oba texty v pasáži o zpěvu rakouské hymny popisují, jak ti, či oni, zpívali rakouskou hymnu nadšeně, zatímco ti druzí se při ní chovali urážlivě. V tomto směru je český text jednoznačný, a zcela tím manipuluje nejen čtenáře, ale i případného vyšetřovatele incidentu v tom smyslu, že loajalita pisatele i Čechů patří zcela císaři a domu rakouskému.

Německý text se pokouší o totéž ale více neobratně, pasáž: „Němci prohlásili, že si nenechají nic nakazovat, ale aby příliš nenarušovali mír, pověřili kapelníka, aby zahrál opět hymnu,“ naznačuje spíš, že hymnu dali zahrát kvůli udržení klidu a z povinnosti, než ze skutečné loajality a nadšení. I tady je patrná reakce na poměrně nedávné sjednocení Německa a pangermánské nálady Němců v podunajské monarchii.

Je třeba podotknout, že píseň „Hrom a peklo“, zmiňovaná v německém textu, je ve skutečnosti „Hej, Slované“.

 

V. Závěr

Ačkoliv národnostní napětí v Praze kvasilo stále, incident byl prvním, který si obě strany dopředu naplánovaly. V jeho důsledku pak skončily diskuse o dělení univerzity a ta byla v následujícím roce skutečně rozdělena. K bitce došlo 17 dní po otevření Národního divadla a měsíc a půl před jeho požárem. Dodnes existují konspirační teorie, které souhru náhod dávají do souvislosti s národnostním napětím. Někteří čeští studenti byli za účast na aféře vyloučeni z univerzity a bylo jim znemožněno další akademické působení. Bitka vztahy mezi českým a německým národem jen zhoršila. V Hostinném například reagovali Němci na zprávu o bitce tak, že začali vykazovat Čechy z hostinců. Kvůli tomu se tam česká menšina semkla a založila svůj první spolek. Zahajovací schůzi Němci narušili vniknutím do hostince, kde se konala.

Současný člověk se neubrání údivu, že spolu obě etnika vůbec mohla vydržet tak dlouho, stejně tak otázkám, kde se vlastně onen nacionální kvas a nenávist vzali, když spolu Češi i Němci po staletí vcelku dobře vycházeli.

 

Vztahy Čechů a Němců v Ústí nad Labem

Obsah
I. Úvod – Rok 1848 v Ústí nad Labem
II. Nacionální spory mezi Čechy a Němci
II.a Národní garda v Ústí
II.b První potyčka mezi Němci a Čechy
II.c Liberalismus vs. nacionalismus
II.d Německý sjezd na Větruši
II.e Lokální patriotismus
II.f – Skrytý nacionalismus
II. g – Pád Wolfruma, pád liberalismu
II.h – Spolkový život
II. i – České přistěhovalectví
II. j – Dvojí úřední jazyk
II. k – Formálnost německého nacionalismu
II. l – Josef II.
II.m – Čeština úředně
II. n – Okresní soudce a čeština
II.o – Sokolové ústečtí
II. p – Strach z odchodu
II.r – Všeněmci
III. Závěr
IV. Literatura a prameny


I. Úvod – Rok 1848 v Ústí nad Labem
Prvním větším mezníkem se v nacionálních sporech na Ústecku stal rok 1848. Myšlení obyvatel města se před tímto rokem dá výstižně charakterizovat slovy ze vzpomínek Carla Georga Wolfruma:
„O jakýchkoli politických názorech nebylo ani slechu. Došlo-li ve světě k čemukoli, probíralo se háklivé téma šeptem ve stručných poznámkách. Celkově se však věřilo, že se koneckonců v Rakousku přece jen žije o něco lépe, než například v Německu.“
Francouzská únorová revoluce 1848 se přenesla do dalších zemí Evropy, tedy i do habsburské monarchie. Měšťané se začali politicky angažovat za obecnou liberalizaci života. Byl kritizován kníže Metternich. Konstituce, svoboda tisku, národní gardy a podobně se pomalu dostali ať tak či onak do slovníku všech vrstev. Lidé též prosazovali osobnější zájmy, ať již to bylo zavedení přívozu na Labi, nebo nižší ceny piva.

II. Nacionální spory mezi Čechy a Němci
II.a Národní garda v Ústí
V dubnu Ústečané založili národní gardu. Důstojníky byli zvoleni Wilhelm Klepsch, Emanuel Homolka, Vincenz Klepsch, Anton Strohschneider, Florian Nitsche, Adolf Hüber, Wenzel Werner, Carl Mennert. Starosti od počátku vyvolávalo vyzbrojení gardy, jehož cena vyšplhala do astronomické výše. Konečně se v červenci díky jisté podpoře magistrátu podařilo tuto záležitost z části napravit. Garda si mohla opatřit na padesát pušek. Později byl za velkého jásotu obyvatel vysvěcen gardový prapor s vyobrazením zemského patrona sv. Václava a městským znakem. Během revolučního roku narůstalo nacionální cítění českých i německých obyvatel. Společná touha po liberalizaci poměrů se nakonec transformovala nejprve v národnostní nepochopení, jež v následujících desetiletích přerostlo v nacionální nesnášenlivost, která dodnes zcela nevymizela.

II.b První potyčka mezi Němci a Čechy
První národnostní potyčka rozbouřila Ústí již během masopustu 1848. To měl údajně českým dělníkům ze stavby železnice jejich předák slíbit peněžní odměnu, když napadnou německé účastníky masopustního průvodu. Svou roli tu ovšem pravděpodobně sehrál i sociální podtext. Nicméně, německá vlastivěda i Carl Georg Wolfrum událost jednoznačně interpretují jako nacionální.

II.c Liberalismus vs. nacionalismus
Myšlení Ústečanů nacionálně hodně ovlivňovali němečtí studenti, projíždějící do Vídně a zpět do Saska či Pruska. Valná část německého obyvatelstva však v předrevoluční monarchii preferovala liberalismus před národnostní otázkou. Tomuto smýšlení ale v Ústí udělal konec Německý spolek z Teplic, jenž zorganizoval 18. června na Větruši velkou schůzi. Počet jeho účastníků tehdy odhadnuli až na pět tisíc.

II.d Německý sjezd na Větruši
Přítomni byli i někteří význačnější političtí představitelé, např. dr. Göschen, předseda německého spolku v Lipsku, nebo profesor dr. Heinrich Wuttke. Oba mimo jiné hovořili o posílení německého vědomí ve velkoněmeckém duchu. Další významný Sas, Marschall von Biberstein z Drážďan, pozdvihl jednu z velkoněmeckých vlajek se slovy: „Tuto vlajku vám přinesli Sasové, noste ji na památku této slavnosti sbratření.“
Během schůze přišla zpráva o porážce povstání v Praze a zatčení Petra Fastera a barona Franze Villaniho. Dr. Göschen obratem navrhl zaslání oslavného dopisu knížeti gen. Windischgrätzovi. Na setkání Němců potom 28. června 1848 reagoval prof. J. A. Helfert v Prohlášení k ústeckým mužům, otištěném v Prager Zeitung, kdy varoval před snahami připojit severní Čechy k Sasku.

II.e Lokální patriotismus
Velká část německých obyvatel v Ústí nad Labem naštěstí měla lokálně patriotické pohnutky, spojené se zemským vlastenectvím. S rokem 1849 pak došlo ve městě k postupné rezignaci na politickou aktivitu. Tehdy ještě bylo oslaveno výročí konstituce a vzpomenuto na oběti vídeňské revoluce. Následujícího roku vstoupila v platnost nová správní reforma, roku 1851 byla ukončena činnost národních gard. Výzbroj ústecké, čítající 1 prapor, 61 pušek, 70 bajonetů a 4 bubny musela být odevzdána úřadům.

II.f – Skrytý nacionalismus
Nacionální faktor pak načas zůstal v letargii díky vnitropolitické situaci – neoabsolutismus v monarchii i hospodářskému rozmachu města. V druhé polovině 19. století se však znovu probudil k životu. Přispěla k tomu porážka v Itálii, hrozící státní bankrot, pád Bachova neoabsolutismu i liberálnější kroky vlády.
Vzhledem k polovičatosti politického vývoje ale začalo zvedat národnostní vření. Česká strana prosazovala, byť umírněně, své emancipační požadavky, a tak definitivně zmizela představa Čechů jako součásti německého národa.

II. g – Pád Wolfruma, pád liberalismu
Válka s Francií a sjednocení Německa pod Pruskem zpočátku vyvolalo zdrženlivé komentáře. Ve svém Aussiger Anzeigeru se takto vyslovil i sám Carl Georg Wolfrum. Krátce poté však myšlení části německých občanů směřovalo nacionálnímu cítění. Což ovšem vedlo nakonec k odporu proti Wolfrumovi coby představiteli původně pružné liberální ústavní strany, v té době ovšem spíš neschopné reagovat na vzniklou situaci.
Ve městě po roce 1870 vznikl stejně jako jinde mladoněmecký okruh. Do čeal se mu postavili Dr. Karl Pickert a Dr. Alfred Knoll, kteří vůči Wolfrumovi zformovali opozici. Pickerta navíc roku 1870 zvolili do říšské rady, kde od roku 1867 zasedal Wolfrum. O rok později Mladoněmci vytvořili vlastní parlamentní tzv. pokrokový klub a Knoll začal národ stavět nad ústavu.
Vzrůst nacionalismu a antisemitských názorů vybičoval krach na burze roku 1873 a hospodářská krize. Tento vývoj nakonec Wolfruma z politiky vytlačil a v roce 1878 neuspěl ve volbách.

II.h – Spolkový život
Na profilování německého, ale i českého národního povědomí měl od šedesátých let 19. století spolkový život. V Ústí pak už roku 1881 vznikla první mužská organizace. Tělocvičné spolky se ovšem věnovaly i další činnosti. Roku 1861 mimo jiné vyhlásily sbírku na ústecký pomník zakladatele Turnvereinu Ludwiga Jahna.

II. i – České přistěhovalectví
V tomto období rostlo české přistěhovalectví do města. Díky tomu v roce 1874 vznikla Česká vzdělávací beseda, od roku 1876 už jen Česká beseda. Od ní se odštěpil spolek Netopýr. Stejně tak od roku 1878 pracoval čtenářský spolek Rovnost. Aktivita všech těchto spolků neustále vzrůstala, za vrchol jejich práce lze považovat založení menšinové české školy v Krásném Březně v roce 1897, obdobný pokus v Předlicích ovšem selhal. Další česká škola existovala v Chabařovicích.

II. j – Dvojí úřední jazyk
Od sedmdesátých let Ústí zachvátili všechny konflikty, jež s sebou přinášel v letech následujících boj o dvojí úřední jazyk. Ztroskotal především na požadavcích Čechů, neboť jejich uvedení do života by v podstatě znamenalo rakousko-české vyrovnání, v té době nemyslitelné, jakkoli si habsburská monarchie uvědomovala své mnohonárodnostní složení.

II. k – Formálnost německého nacionalismu
Německý nacionalismus se navenek projevoval velice formálně. Nacionalisté nosili jednak německé barvy, tedy černo-červeno-zlatou, takto orámovaný občas vycházel dokonce i Aussiger Anzeiger, jednak chrpy v klopě, což byla oblíbená květina německého císaře. Zdejší Němci též nekriticky obdivovali kancléře Bismarcka. Německo ale mělo pro národnostní třenice Rakouska-Uherska pramálo pochopení, a tak sympatie k němu poněkud opadly, ne však úplně. Dlužno dodat, že úřady mocnářství na podobné aktivity shlížely s velkou nelibostí.

II. l – Josef II.
Symbolem němectví se pro mnohé Ústecké Němce stal císař Josef II. Příčinou toho byla dezinterpretace jeho snah prosazovat němčinu. Šlo mu totiž spíš o centralismus, nikoli o byrokratismus, či nacionalismus. Josefské hnutí započalo v polovině sedmdesátých let, vrcholilo v letech osmdesátých a zcela ztratilo svůj význam v letech devadesátých.
V roce 1885 pak zdejší Němci postavili císaři pomník. Slavnost k této příležitosti zorganizovanou ovšem nehodnotili lichotivě jak Češi, tak moc úřední.

II.m – Čeština úředně
Když Eduard hrabě Taafe, jenž se roku 1879 stal ministerským předsedou, podpořil Čechy, aby je získal pro věc mocnářství a souhlasil s vydáním Stremayrových jazykových nařízení z roku 1880, jež podstatněji posílila český jazyk jako úřední řeč, ostrý německý nesouhlas na sebe nedal dlouho čekat.
Proti nařízení se zvedly protesty od obecního výboru, okresního zastupitelstva a o svatodušních svátcích máme doloženu i protestní demonstraci.
Protesty v celé zemi gradovaly v pouličních bitkách. Vyvrcholily 29. června 1881 bitkou v pražské chuchelské zahradní restauraci. Ústecký tisk pak přinesl informaci, že mezi poraněnými německými studenty se ocitl Heinrich Lumpe, pozdější zakladatel ptačího Lumpeparku, budoucí ústecké zoo. Při rvačce dostal ránu kamenem do hlavy.
Noviny pak také popisovali rvačku v zahradní restauraci v Dolních Zálezlech. Hosté se servali o dívku, ale Češi i Němci ji interpretovali jako potyčku s nacionálním podtextem.
Jako další příklad nepokojů lze jmenovat zdevastování České besedy německými turnery v roce 1888 a roku 1889 její úřední uzavření.

II. n – Okresní soudce a čeština
Je ovšem pravda, že do úřadů v některých případech byli dosazování čeští úředníci pro svou znalost obou jazyků, například r. 1882 okresní soudce.
I v následujícím desetiletí pokračoval a vrcholil v národnostní problematice spor o jazyky. Národnostní boje navíc doprovázely i sociální konflikty.
Roku 1895, dvě léta po pádu Taafeho vlády se stal předsedou vlády hrabě Kazimír Badeni. Pokusil se vyřešit českou problematiku jazykovými zákony, které měly povolit i tzv. vnitřní úřadování v češtině. To ovšem vzbudilo u Němců doslova protičeskou hysterii. Český nacionalismus jim oplácel neméně ostře a nekulturně.
Další nárůst českého obyvatelstva v Ústí přivodil situaci, kdy národnostní bitky patřily ke každodennímu životu.
Putovní shromáždění Vereinu für die Geschichte der Deutschen in Böhmen vyvrcholilo nacionalistickými vášněmi 18. května roku 1896 při slavnosti u pomníku Josefa II. V srpnu téhož roku, zprvu z moci úřední zakázaný, obdobně hystericky vyvrcholil i sjezd Sokola.

II.o – Sokolové ústečtí
Tělocvičná jednota Sokol v Ústí vznikla 14. října 1894 v sále bývalého Steinova hotelu v dnešní Revoluční ulici. Prvním jeho starostou F. Pavlásek, jeho náměstkem F. Motyčka, náčelníkem H. Bališ, jednatelem F. Bukovský a pokladníkem K. Stein. Členy Sokola se ponejvíce stávali čeští dělníci a řemeslníci. V březnu 1895 připravili první domácí cvičení a 12. května téhož roku složili všesokolský slib. Ústecký Sokol však patřil k poměrně slabé organizaci, členskou základnu čítalo asi 20 mužů, k nimž se přidalo pár žen. Za první světové války činnost Sokola zakázaly úřady, nařízení padlo až roku 1918.

II. p – Strach z odchodu
Badeniho jazyková nařízení městská rada takřka okamžitě komentovala rezolucí. Aussiger Anzeiger i Elbezeitung pak po celou dobu přinášely obšírné články o této tematice. Městský radní, lékař a vlastivědec Alexander Marian vyslovil dokonce obavy, že by kvůli prosazení zákonů museli Němeci nakonec zcela opustit zemi, aby si našli novou existenci. Naionalismu podlehla i místní sociální demokracie. Svědčí o tom jejich účast na mnohatisícové demonstraci německého obyvatelstva v neděli 28. Listopadu 1895. Jejich zástupce Franz Beutel ale o zákonu hovořil jako o porušování principu lidské svobody, nikoli o principu nacionálním (sociální demokraté se jinak na české i německé straně při různých příležitostech snažili o sblížení obou národů) a apeloval na buržoazní strany, aby dělnictvo nepodvedly a nezpůsobily tak revoluci. Když se večer rozšířila zpráva o Badeniho demisi, město oslavovalo.

II.r – Všeněmci
Když ve volbách na přelomu let 1900/1901 získala velké množství mandátů strana Všeněmecké sjednocení poslanců, stal se Georg von Schönerer, autor hesla „Los von Österreich (Pryč od Rakouska)“ z roku 1878, hegemonem německého nacionalismu a navíc ještě apoštolem antisemitismu.
Tiskovým orgánem této strany se na Ústecku stal Aussig-Karbitzer Volkszeitung. Ústí samo díky pružné nacionální politice starosty Ohnsorga naštěstí zůstalo bezprostřednímu vlivu Všeněmců ušetřeno.

III. Závěr
Ústí jako převážně německé město většinou reagovalo v souladu s náladami a cíli německého obyvatelstva a jeho představitelů v celostátním měřítku. Přesto však nutno podotknout, že část obyvatelstva nejspíš zůstala k nacionálním vášním lhostejná. Vzájemné sblížení zčásti hledali třeba sociální demokraté, ale i někteří podnikatelé si uvědomovali i bez jazykových nařízení potřebu znalosti českého jazyka i fakt, že nacionalismus je ve skutečnosti vážnou překážkou k podnikání a obchodu. Události však nabraly svůj spád bez ohledu na rozum.
Nacionalismus a národnostní třenice nabrali na skutečné síle po první světové válce, přičemž vyvrcholily před druhou světovou válkou na straně německé odtržením Sudet a po druhé světové válce na straně české odsunem Němců do Německa.

IV. Literatura
Vladimír Kaiser a kol., Dějiny města Ústí nad Labem, Ústí nad Labem 2005, on-line: http://www.usti-nl.cz/dejiny/19stol/ul-5-12.htm; http://www.usti-nl.cz/dejiny/19stol/ul-5-13.htm; http://www.usti-nl.cz/dejiny/19stol/ul-5-15.htm; http://www.usti-nl.cz/dejiny/19stol/ul-5-16.htm; http://www.usti-nl.cz/dejiny/19stol/ul-5-17.htm; http://www.usti-nl.cz/dejiny/19stol/ul-5-18.htm.
Hans Peter Hye, Spolky - fenomén "dlouhého" 19. století, in: Německý spolkový život v Čechách 1848-1918, katalog k výstavě, Ústí n. L 1994, s. 7n.
Týž, Bürgerlichkeit im Spiegel des Vereinswesens am Beispiel der nordböhmischen Stadt Aussig (Ústí n L.)
Václav Houfek, Vladimír Kaiser, Spolkový život na Ústecku v letech 1848-1938, in: Německý spolkový život s. 1n.

Masakr na mostě a biskupské gesto

Když revoluční národní výbor přebíral na konci války moc, nezřídka se stávalo, že v jedné ulici již vládla už garda a ve druhé fanatičtí nacisté „věšeli zbabělce a defétisty na lucerny“. V ústeckém muzeu se dochovala v tomto směru velmi poučná fotografie – mimo jiné – kdy příslušník revoluční gardy s flintou a páskou na rukávě střeží nájezd na Benešův most, zatímco kolem něj projíždí kolona německých vojáků. Příslušníci wehrmacht je obvykle nechávali na pokoji, ovšem waffen SS střílely na vše, co se hnulo. Seznamy obětí jejich střelby leží ve fondech archivu. Na konci války přes Ústí odcházela do americké okupační zóny různá tělesa německé branné moci, setkání s nimi byla většinou o momentálním štěstí.[1]

Když do Ústí přijely první ruské tanky, ani pak si místní lidé neoddechli. Z Němců, ať už místních, či z uprchlíků, se stali oběti tvrdé odplaty rudoarmějců i českých „rabovacích“ gard[2], leckdy složených z deklasovaných živlů, které neváhaly vykrádat opuštěné byty, znásilňovat a vraždit. Chyběly zásoby a národní výbor měl co dělat, aby zajistil základní fungování státní a komunální správy. Situaci komplikovaly nejen zprávy o zvěrstvech z koncentračních táborů, ale i o údajném sabotérství wervolfů. Když pak v červnu 1945 explodoval muniční sklad v Krásném Březně kvůli nedostatku byť jen elementárních bezpečnostních opatření, hněv davu na sebe nedal dlouho čekat.

Do dějin tyto události vstoupily jako „Ústecký masakr“. Je otázkou, nakolik se do masakru zapojili sami Ústečáci. Dodnes také není jasné, kolik obětí si vlastně řádění rabovacích gard, některých svobodovců a lumpenproletariátu vyžádalo. Mnozí z pamětníků popisují, že násilnosti na Benešově mostě i jinde ve městě mají na svědomí svobodovci, členové „rabovacích“ gard a ozbrojené bojůvky.[3] Samozřejmě, dá se říci, že Češi, kteří bydleli v Ústí, znali své německé sousedy a ačkoliv mezi ně válka postavila vysokou zeď, minimálně k německým antifašistům přistupovali právě tak, jak se obvykle k sousedům přistupuje, tedy se společenskou zdvořilostí.

Argumentem ve prospěch Ústečanů může být, že byli vděční za pomoc při osvobození města od nacismu. Neprováděli ho sami Češi, podíl německých antifašistů a dokonce i některých policejních složek je badateli dostatečně popsán. Už ze samotné podstaty věci to ani jinak být nemohlo. Aussig, coby říšské území, byl osídlen za války i před ní především Němci a zdaleka ne všichni si přáli roku 1938 návrat do Reichu. Deziluze po připojení Sudet k říši a opět během války přispívaly k jejich vystřízlivění, ačkoliv Sudetengau se vyznačovala velkou loajalitou obyvatelstva na rozdíl od Reichu samotného navzdory například zglajchšaltování tradičních spolků, likvidace menších firem, přídělového systému, sloučení SdP s NSDAP bez automatického převodu členství ve straně[4] a dalšího.

Lze ale silně pochybovat o tvrzení, že by se toho dne do násilností nezapojil nikdo z Ústí. Po druhé světové válce, respektive krátce po jejím ukončení, měli ústečtí Češi v živé paměti rok 1938 i utrpení let následujících. Exodus českých uprchlíků byl v říjnu toho roku stejně masivní, jako v roce 1945 odchod Němců. Netřeba také zdůrazňovat zatýkání antifašistů a inteligence gestapem, popravu členů odbojové skupiny Úvod - Krušnohoří Bohumila Bachury a Oty Krále[5], obsazení Tyršova domu NSDAP, gymnázia v ulici České mládeže úřadem zemského prezidenta Hanse Krebse, potírání českého živlu obecně. Stejně tak nelze zapomenout další realitu válečných let: přeměnu synagogy v řeznictví, bombardování a útoky kotlářů v závěru války, totální nasazení, upřednostňování Němců v protileteckých krytech před ostatními národy. Ale také propustky přes hranici Protektorátu a šikanu Čechů při bezvýsledném pokusu o návrat z Protektorátu do Sudet.

Mnohdy ostatně stačí málo, aby frustrace explodovaly s tragickými následky. Například zadření motoru způsobené dřevoplynem, snížení přídělu masa v přídělovém systému, který v Sudetech, na rozdíl od některých jiných částí říše panoval. Stačí, aby omezení, plynoucí z několika let života v okovech každodenní reality Sudetengau, padla doslova přes noc, jako se to stalo počátkem května 1945. Natož pak něco takového, jako zabavení bytu pro novou říšskou elitu, či jen pro uprchlíky z Východu a, například, umučení členů rodiny ve výslechové místnosti gestapa.

Domnívám se tedy, že Ústečané se v roce 1945 mohli podílet na Ústeckém masakru stejně, jako oni „přivandrovalci“ odjinud. Bohužel, policejní vyšetřování tohoto lynče a aktu davové odplaty nikdo důkladně neprováděl a jsme tedy víceméně odkázání především na důvěryhodnost pamětníků.[6]

Události v Sudetské župě a vlastně v celém Protektorátu, potažmo v ČSR od roku 1933 do padesátých let, kdy odsud odešli poslední odsouvaní Němci, měly obrovský přesah. Ať již dějinný, nebo čistě v měřítku života obyčejného člověka. Nedotýkaly se jen Čechů a Němců, ale lidí po celé planetě.

Válečných zajatců od Ruska po třeba Francii, kteří tu zemřeli při bombardování stejně, jako zdejší obyvatelstvo, nebo amerických pilotů, kteří bombardování prováděli. Případně někde v okolí ztroskotali během letecké bitvy o palivo, vyráběné v Záluží u Mostu a nepřežili péči zdejších branných a policejních složek, nebo jen rozezlených obyvatel bombardovaných měst.[7]

Lynče, jak vidno, byly oboustranné. Nebylo ostatně těžké k němu vyprovokovat. Češi měli teroristy v podobě wervolfů, Němci zase své „padlé civilisty“ během „teroristického“ bombardování Spojenci. Nikdo, žádný národ na světě, ani Češi v Ústí nad Labem, nejsou proti davové hysterii rozdmýchané šeptandou, utrpením a propagandou imunní. A to je další, čistě lidský argument, proti tvrzení, že žádný Ústečan nepozvedl zbraň proti Němcům během 31. července 1945, po nešťastném výbuchu v Krásném Březně.[8] 

Nutno závěrem dodat, že co do dějinného přesahu, nemůžeme hovořit jen čistě v rovině geopolitické a národnostní. Témata, jako Benešovy dekrety, anexe Sudet německými silami po Mnichově, holokaust, mohou při jejich „správném“ aplikování stát leckterého kandidáta prezidentské křeslo, nemluvě o setrvání leckterého kandidáta v poslanecké sněmovně. Stejně tak někteří sudetští Němci Čechy nenávidí stejně, jako Češi nesnesou sudetské Němce.[9] 

Máme dvě možnosti na výběr: jednu symbolizuje pokládání věnečků a růže padající do Labe z Benešova mostu u pamětní desky. Schází se tu v den výročí masakru malá skupinka těch, co přežili řádění pouliční lůzy. Rok od roku menší a menší. Místní politická reprezentace o jejich návštěvě povětšinou neví, a pokud ano, nemá o ně zájem. Proč taky, masakr si neradi připomínají „ti lidé“ přeci nemluví česky. Prostě, dávají přednost v setrvání ve funkci a to by mohl ohrozit i jen německy pronesený pozdrav k těm, kdo jsou v paměti mas jen „mizernými sudeťáky.“[10]

Druhou pak symbolizuje nedávné požehnání obnoveného renesančního oltáře Biskupem Janem Baxantem v krásnobřezenském kostele sv. Floriána. Uprostřed aktu se obrátil ke skupině sudetských Němců a promluvil s nimi dlouze jejich mateřským jazykem a pak jejich knězi, Němci, umožnil během mše promluvit. Mnohé z přítomných, starců i lidí mladšího data narození tím dojal k slzám, Němců, ale i Čechů.[11] 

Škoda jen, že snahy o smíření zůstávají i desítky let po válce stále ještě osamocené, uzavřené ve zdech pomyslného kostela. Snad se to změní, protože jak známo, národy, které se nepoučí ze svých chyb, jsou nuceny je v budoucnu opakovat.

Reference

[1] Osvobození Ústí: http://www.usti-nl.cz/dejiny/1945-95/ul-8-2.htm

[2] Revoluční garda měla zkratku RG, odtud překřtěno na Rabovací garda: http://www.usti-nl.cz/dejiny/1945-95/ul-8-4.htm

[3] Uváděná svědectví jsou uložena v Archivu města Ústí nad Labem, sbírka soudobé dokumentace. Anonymní svědectví z 2. srpna 1945 je uloženo ve fondu ONV Ústí n. L. 1945-1949, inv.č. 439

[4] Volker ZIMMERMANN, Sudetští Němci v nacistickém státě 1938–1945 – Politika a nálady obyvatel říšské župy sudetské, Praha 2001, s. 116–119. 

[5] http://www.usti-nl.cz/dejiny/1938-45/ul-7-14.htm, http://www.usti-nl.cz/dejiny/1938-45/ul-7-15.htm

[6] Tzv. amnestijní zákon (Zákon č.115/1946 Sb.) toto zabíjení neexkulpoval - vztahoval se jen na „jednání, k němuž došlo od 30. 9. 1938 do 28. 10. 1945 a … které směřovalo ke spravedlivé odplatě za činy okupantů nebo jejich pomahačů“, nikoliv na činy spáchané z "pohnutek nízkých a nečestných". Ve skutečnosti se o amnestii nejednalo, protože za tyto skutky nikdo nebyl souzen. Problematické také je datum, do kdy se tento zákon vztahoval, jelikož se týkal i činů spáchaných po oficiálním konci druhé světové války. Citováno dle: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10150778447-historie-cs/207452801390016-take-vrazdy-privitaly-mir/video/

[7] Martin VESELÝ, Vojenské dějiny Ústecka, Ústí n.L. 2003, s.156 – 174.

[8] http://www.usti-nl.cz/dejiny/1945-95/ul-8-9.htm

[9] Viz například komenty pod článkem o masakru Zdeňka Radvanovského na webu Rosse Hedvíčka: „Ani zminka o vyse uvedenem. Zase si Cesi lzou do kapsy? Nevidi nebo nechteji definujici moment? Slepci, kteri nevidi Kde domov muj? A most se doted jmenuje po Benesovi, ktery tohle svinstvo cele zpusobil. Je to urazka nebo pitomost? A az sedesat let po te na most umistili pametni desku na rezave podlozce, ktera VELMI NEURCITE hovori o jakemsi "nasili". Nehodili nakonec do toho Labe Nemci nejake nevinne Cechy? Kolik desitek let jeste budete lhat? Kolik set let?“ In: http://hedvicek.blog.cz/en/1009/definujici-moment

[10] http://ustecky.denik.cz/zpravy_region/ustecti-nemci-si-pripomneli-masakr-na-moste-20140801.html

[11] http://ustecky.denik.cz/zpravy_region/vzacny-alabastrovy-oltar-pozehnal-biskup-jan-baxant-20141130.html

Prameny a literatura:

Vladimír KAISER a kol., Dějiny města Ústí nad Labem, Ústí nad Labem 1995. On-line: http://www.usti-nl.cz/dejiny/1945-95/ul-8-9.htm

Jan HAVEL, Vladimír KAISER, Otfrid PUSTEJOVSKY, Stalo se v Ústí nad Labem 31. července 1945, Memorabilia Ustensis 9, Ústí nad Labem 2005.

Tomáš STANĚK, Poválečné „excesy“ v českých zemích v roce 1945 a jejich vyšetřování, Sešity Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR 41/2005, s. 151-156.

Tomáš STANĚK, Adrian von ARBURG, Úloha ústředních státních orgánu při provádění „evakuace“ německého obyvatelstva (květen až září 1945), 3. Část: Snaha vlády a civilních úřadu o řízení „divokého odsunu“, in. Soudobé dějiny 3-4/2006 s. 321- 376.

Dušan TOMÁŠEK, Vláda emigrantů, Duben – listopad 1945, Praha 2009.

Volker ZIMMERMANN, Sudetští Němci v nacistickém státě 1938–1945 – Politika a nálady obyvatel říšské župy sudetské, Praha 2001.

Jiří HAVEL, V zájmu pravdy…, Lidové noviny, 13. 7. 1990.

Vladimír KAISER, Výbuch v Krásném Březně po 45 letech, in: Dialog (Ústí n. L.), 1990, č. 4, s. 4-5.

Vladimír KAISER, Nové pohledy na události v Ústí nad Labem 31. července 1945, in: Češi a Němci, historická tabu, Praha 1995.

Martin VESELÝ, Vojenské dějiny Ústecka, Ústí n.L. 2003.

Martin VESELÝ, Sudetská župa jako protiletecký kryt říše? (1939 - 1945), Ústí n. L. 2011.

Tomáš STANĚK, Co se stalo v Ústí nad Labem 31. července 1945, in: Dějiny a současnost, 1990, č. 2, s. 48-51.

Zdeněk RADVANOVSKÝ, Na hladinu Labe vyplouvala mrtvá těla, in: Severočeské noviny, 27. 7. 1993, s. 4.

Jiří ŘÍHA, Výbuch v Krásném Březně, On-line: http://www.zasvobodu.cz/clanek.php?c=225

Franz CHOCHOLATÝ GRÖGER, Výbuch v Krásném Březně 31. 7. 1945 a krvavé události v Ústí nad Labem,   on-line: http://nassmer.blogspot.cz/2010/07/vybuch-v-krasnem-brezne-3171945-krvave.html

http://hedvicek.blog.cz/en/1009/definujici-moment

http://ustecky.denik.cz/zpravy_region/ustecti-nemci-si-pripomneli-masakr-na-moste-20140801.html

http://ustecky.denik.cz/zpravy_region/vzacny-alabastrovy-oltar-pozehnal-biskup-jan-baxant-20141130.html

http://www.cs-magazin.com/2005-09/articles/cs050943.htm

http://www.cs-magazin.com/2005-09/articles/cs050944.htm