Chuchelská pranice jako znamení doby

 Esej o následcích a příčinách jedné hospodské rvačky

Obsah
I. Úvod
II. Chuchelská pranice
III. Rozdílné interpretace
IIIa. Zpráva deníku Bohemia
IIIb. Zpráva Národních listů
IV. Rozbor textů
V. Závěr

 

 I. Úvod

Českoněmecký spor má své kořeny dlouho před revolucí roku 1848. Pomalu k němu dorůstal během předchozích staletí, aby pak během revolučního roku nezadržitelně vyrostl do stavu, setrvalé vzájemné nechuti, až nenávisti. Incident, dobovým tiskem nazvaný Chuchelská pranice, je dokonalým příkladem.

Jestliže ale před revolučním obdobím existoval jakýsi česko-německý intelektuální spor, pak jej revoluce 1848/1849 prohloubil strach z budoucnosti, kterou si oba národy obzvlášť v Čechách představovaly zcela odlišně. Češi chtěli získat vliv na dění v rakouské monarchii, proměněné na federalistických a austroslavistických principech. Naopak čeští Němci snili o velkoněmeckém sjednocení, včetně českých a alpských zemí. Představy Čechů a Němců, týkající se blízké politické budoucnosti byly zcela protichůdné a nedávaly žádný prostor ke smíru.

Krizi vztahů prohlubovala i nešikovná politika císařské vlády, která přistupovala ke každému národu odlišně, příkladem toho může být vyhovění uherským požadavkům a takřka neústupný postup proti Čechům, ale i Němcům. Události revolučního roku a poté následujících období změnily nejasné pocity národní sounáležitosti ve zřetelné sebeuvědomění obou národů a v politický program.

Lze říci, že revoluce v Rakousku a v českých zemích napomohla ke zformování obou národů a definovala politické chápání pojmu „národ“ v duchu nacionalismu. Proti němu, jak předpovídal František Palacký v roce 1849, bylo zbytečné „… všechno stavění hrází,“ jelikož „… všeliké výmysly a prostředky lidské proti němu neměly by lepšího účinku nežli foukání proti větru, kterýmž jeho směr ani odvrátiti ani změniti se nedá.“  Notoricky známé je Palackého tzv. Psaní do Frankfurtu, v němž odmítl zúčastnit se těchto voleb s tím, že podstata českého snažení o vlastní identitu by tímto byla smazána.

Během revoluce Češi a Němci prožívali dramatický politický rozchod, který se v 60. letech 19. století po obnovení ústavnosti a prohloubení politické liberalizace změnil v neustále trvající státoprávní a národnostní boj, v němž aktivněji vystupovali Češi, jelikož chtěli změnit jim nevyhovující podmínky. Od 60. let 19. století koncept národní identity zvítězil jak na české, tak i na německé straně, aby přivedl v roce 1918 habsburskou monarchii k pádu a o dvacet let později Evropu k patologickým excesům během 2. sv. války.

 

II. Chuchelská pranice

Pnutí mezi oběma národy přiživila Stremayrova jazyková nařízení. Ty roku 1880, 19. dubna pro Čechy a 28. dubna pro Moravu, vydala vláda Eduarda Taaffeho (ministr vnitra Eduard Taaffe a ministr spravedlnost Karl von Stremayr). Zajišťovala rovnoprávné postavení češtiny pro komunikaci se státními úřady. Podle nich byl státní úřad povinen odpovědět na žádost v jazyce podání.

Název pro incident v Chuchli z úterý 28. června 1881, tedy Chuchelská pranice, též Chuchelská bitka, Chuchelská řež, německy Kuchelbader Schlacht, se jako název pro tento incident ustálila v roce 1930, kdy vydal svou stejnojmennou reportáž „zuřivý reportér“ Egon Erwin Kisch.

Ten den napadli německé studenty čeští studenti ve výletní horní restauraci v Chuchelských lázních. Jejich bitka souvisela s bojem o rozdělení pražské Karlo-Ferdinandovy univerzity, k němuž došlo následujícího roku. Několik německých studentů bylo zraněno, mezi nimi i Heinrich Lumpe z Ústí nad Labem, budoucí zakladatel Lumpeparku, pozdější ústecké zoo.

Vyučující na Karlo-Ferdinandově univerzitě původně přednášeli v latině. Nahradila ji postupně němčina. Od roku 1748 se přednášelo již jen v němčině. V 60. letech již ale v Praze převažovalo českojazyčné obyvatelstvo a proto čeští politici usilovali o dvojjazyčnost univerzity.

Rakouská Říšská rada nakonec rozhodla 31. května 1881 o rozdělení univerzity na českou a německou část. To ovšem němečtí i čeští studenti odmítli. Němci měli obavy, že jejich část univerzity ztratí význam, obdobně jako u Polytechnického institutu rozděleného v roce 1869. Čeští studenti si pak rozdělení nepřáli, jelikož měli na škole většinu od roku 1870. Situaci od poloviny června 1881 zkomplikovalo nacionálně rozbouřené ovzduší během, když při volbách do obchodní komory v Praze kvůli volebnímu řádu neměli Češi žádnou šanci získat v ní výraznější zastoupení. Napětí dostoupilo vrcholu v pondělí 27. června 1881 po zveřejnění výsledků voleb do obchodní komory. Ten den navíc začínala výroční slavnost německého studentského svazu Corps Austria, spojená s demonstrativní jízdou městem v uniformách svazu. To Češi považovali přirozeně za provokaci, a studenti obzvlášť. V úterý se strhla ona chuchelská řež, kde si obě strany, lidově řečeno, „nandali po kokosech“. Její průběh je dost popsán v dobovém tisku. Rozdílná interpretace události je pro danou dobu typická.

 

III. Rozdílné interpretace

Snad kdyby tehdejší tisk nebyl poplatný svým chlebodárcům, nebo smýšlení pisatelů, nerozjitřila by bezvýznamná rvačka tolik veřejné mínění. Přesto lze ale mezi řádky vyčíst, že svoboda projevu byla ve starém mocnářství ke konci druhé poloviny 19. století mnohem širší, než jak ho vnucovala komunistická, ale dokonce i prvorepubliková historiografie. Těžko by totiž podobné novinové články mohly projít sítem cenzury, kdyby tomu tak bylo.   

 

IIIa. Zpráva deníku Bohemia

(originál: Blutige Krawalle, in: Bohemia 54/177, 29. 6. 1881, s. 5–6, přeložil Tomáš Okurka)

 

Krvavé výtržnosti

Výtržnosti, které se už delší dobu obracejí z české strany proti zdejším příslušníkům německých studentských spolků, se včera odpoledne opět opakovaly. Tentokrát byla místem konání Chuchle, oblíbené výletní místo Pražanů. U příležitosti dvacátého výročí založení tam včera v 10 hodin dopoledne akademický spolek Austria, další pražské spolky a zástupci právě zde přebývajících spolků podnikli výlet zvláštním parníkem. Společnost se usadila v zahradě horní restaurace a dobře se bavila. Odpoledne tam zahrála kapela 36. pěšího pluku, kterou si spolky objednaly, a do zahrady přišlo také několik dam a příbuzných členů spolků. Podezřelé bylo, že před vchodem do zahrady restaurace hlídal četník s nasazeným bajonetem a kromě něj bylo možno spatřit ještě další četníky rovněž s nasazenými bajonety. Důvod tohoto opatření byl brzo jasný. Očekávala se totiž opět demonstrace proti německým studentům, a toto očekávání se bohužel potvrdilo. Neboť okolo půl čtvrté začali do chuchelských hostinců přicházet po rotách čeští studenti, a když bylo ve všech zcela plno, táhli v několika skupinách do zahrady, ve které seděli členové Austrie se svými hosty. Náhle se strhnul prudký déšť, členové Austrie se schovali na verandě, zatímco čeští studenti odešli do vestibulu hlavní budovy. Když čeští studenti vytvářeli stále mohutnější zástup a začali urážet německou společnost, odebrali se dva němečtí studenti do Prahy na místodržitelství, aby tam vyhledali pomoc. Do Chuchle byl vyslán jeden komisař a jeden oddíl četnictva. Mezitím dorazil do Chuchle také nespočet dělníků. Déšť ustal, čeští studenti se usadili v zahradě a začali zpívat české písně. Obzvláště důrazně zaznělo „Hrom a peklo našim zrádcům“. Němečtí studenti se chovali zcela klidně a nedbali řvaní provokujících Čechů. Po několika národních písničkách zazpívali Češi také národní hymnu [rakouskou – pozn. T. O.], zvedli se ze svých míst a smekli. Později řekli německým studentům, že měli také vstát, když oni (Češi) zpívali hymnu. Němci prohlásili, že si nenechají nic nakazovat, ale aby příliš nenarušovali mír, pověřili kapelníka, aby zahrál opět hymnu, kterou potom němečtí studenti nadšeně zpívali. Tak panoval po krátkou dobu klid. Náhle přiletěl z míst, kde seděli čeští studenti, mezi německé studenty kus dřeva, aniž by někoho vážněji zranil; ve stejnou dobu se ozvaly výkřiky proti členům studentských spolků: „Čepice dolů“, kterážto výzva nebyla vyslyšena. K princi Janu Thurn-Taxisovi, který pobýval mezi členy studentských spolků, opakovaně směřovaly výkřiky „zrádce národa“ a „pereat“. Na opakovanou žádost německých studentů, aby četnictvo zjednalo pořádek, nechal komisař rozmístit na 20 četníků mezi členy studentských spolků a Čechy. Poté se ozvaly výkřiky: „Němečtí psi, domů!“. Mezi německé studenty byla vhozena sklenice, která zranila pana JUDr. Heinricha Feitise a konseniora spolku Saxonia pana Angerera z Vídně, který zde byl jako host. Touto sklenicí započal všeobecný déšť sklenic. Němečtí studenti se pokoušeli chránit před zraněním tak, že drželi nad svými hlavami židle a ustupovali. Aby unikli napadení, rozhodli se, že pod ochranou četnictva nastoupí na parník a vydají se na cestu zpět. S židlemi nad hlavami se snažili dostat se skrz zfanatizovaný dav k lodi. Ale i tohoto posledního ochranného prostředku, totiž židle, se museli po protestování přispěchavšího hostinského vzdát. Když prchali, létaly na ně sklenice, lahve, kameny, přičemž německý technik pan Lumpe byl zasažen do hlavy těžkým kamenem a padl v bezvědomí k zemi. Náhodou byl poblíž MUDr. Sievert z Greifswaldu (Prusko), jenž muže v bezvědomí, jehož zranění je vážné, zvedl a odnesl k lodi. Německému právníkovi panu Pickovi byla zasazena klackem do hlavy tak silná rána, že také upadl do bezvědomí. Poté co se opět probral, začal jím jeden Čech lomcovat a tlouci ho. Jeho zranění, stejně tak jako dalších dvou Němců, je rovněž vážné. Zatím utíkali neorganizovaným úprkem členové studentských spolků přes železniční náspy, pole, silniční náspy k zalesněným svahům, neustále pronásledováni hulákáním a házením kamení ze strany fanatické lůzy. Jen málo uprchlíků vyvázlo se zdravou kůží. (...) V předchozím textu jsme vylíčili události tak klidně a objektivně, jak jen bylo možné, a zdržíme se zatím jakéhokoli dalšího soudu. Nezaujatí čtenáři si sami budou umět učinit vlastní úsudek. Plody „usmiřovací éry“ začínají zrát.

 

IIIb. Zpráva Národních listů

(Národní listy 21/155, 29. 6. 1881, s. 2.)

 

Nezdařená buršácká demonstrace

Po Praze kolovala včera zpráva, všeobecně rozšířená, že buršové hodlají podniknouti demonstrativně výlet do Chuchle. Aby se k této demonstraci jak náleží připravili, seprali se k 5. hodině ranní, když vyšli z konviktského sálu ze slavnostního komersu, blíže paláce hraběte Clam-Gallasa s tiše okolo jdoucími občany. Pochodili však špatně, musiliť se dáti po důkladném výprasku na útěk, zanechavše své livancové cerevisky na bojišti. Zároveň byla nalezena hůl, v níž byla ukryta dosti dlouhá dýka. Včera dopoledne podnikli buršové v maškarním svém obleku po parníku výlet do Chuchle počtem asi 30, k nimž se přidružilo také několik dam. Odpoledním vlakem odjelo dráhou do Chuchle asi 20 buršů, majíce s sebou hudební kapelu pluku Ziemieckého. Buršáci měli objednanou hostinu ve velké restauraci v lázních, kdež u připravených stolů zasedli. Kuvertů bylo objednáno 80, tolik buršáků však nepřibylo. Odpoledne přijelo také několik set Pražanů, zejmena studentů a jiných intelligentních mužů, kteří taktéž v restauraci zasedli za stoly. Demonstrativní výlet buršáků do ryze české obce pobouřil nemálo uvědomělé občanstvo jak z Chuchle, tak z okolních obcí, které houfně k restauraci se sbíhalo a hlasitým spůsobem svou nevoli dávalo na jevo nad drzým počínáním buršů. Buršáci počínali si čím dál tím vyzývavěji. Tím časem dožádali Čechové zeměpanského komisaře, aby dal hráti rakouskou hymnu. Obecenstvo české obnažilo hlavy a vyslechlo rakouskou hymnu stojíc, kdežto buršáci zůstali ostentativně seděti a nesmekli. To popudilo rozdrážděnou mysl občanstva tím více. Vyzvali buršáky, aby smekli a když někteří dali se do hlasitého smíchu, voláno se všech stran, aby se vzdálili. Mezi tím shromáždilo se před restaurací veliké množství obecenstva, které zaujalo naproti buršákům hrozivé postavení. Po 7. hod. hodil nějaký buršák sklenici do středu českých studentů. Sprosťáctví toto nezůstalo bez odvety a nyní házeny sklenice s obou stran. Buršáci byli nuceni zalézti pod stoly a zabarikadovati se stolicemi. Sklenic bylo rozbito mnoho a konečně byli nuceni buršové kapitulovati a dáti se na útěk. Menší část buršů dala se na útěk směrem k letnímu nádraží, kdež buršové zeď přeskočili. Obecenstvo hrnulo se za nimi. Buršové dali se zahradami a polemi na útěk, jsouce občany okolních obcí pronásledováni. Tak skončila v Chuchli vyzývavá buršácká demonstrace.

 

IV. Rozbor textů

Oba texty jsou nacionalisty zabarvené. Oba také mají snahu za viníky označit „ty druhé“ ve stylu „Já nic, já muzikant, to všechno oni!“ Z tónu, jakým jsou články psány, je také patrné, že Němci byli biti a Češi bili. Jinými slovy, že Němci dostali „na držku“ a Češi vyhráli.

Německý text je totiž podivuhodně střízlivý a psán rádoby nestranným stylem, který ponechává na čtenáři, aby si „udělal obrázek sám“. Má také vyvolat dojem české zpupnosti a českého utlačování Němců. Češi jsou líčeni jako krvelačné bestie, které hledali příležitost, jak váženou a mírumilovnou společnost napadnout. Ne, že by to do určité míry nebyla pravda, zároveň ale zcela opomíjí fakt, že svolat setkání německého spolku do ryze české Chuchle může být Čechy skutečně považováno za provokaci. Navíc ještě v německých krojích.  Ostatně, vyústění setkání se dalo očekávat, už den dopředu se čeští studenti a Češi obecně svolávali inzerátem v Národních listech a ani četnictvo nic neponechalo náhodě a poslalo sem jednotku, která měla shromáždění ochraňovat. Domnívám se však, že četníci se při poskytování ochrany příliš nepřetrhli. Snad aby příští rok „buršáky“ nenapadlo sem jezdit zase provokovat.

Český tisk pak také jednoznačně spolkové setkání v Chuchli za provokaci považoval. Popisuje, jak buršové provokativně pochodovali ulicemi, obtěžovali kolemjdoucí a napadali je. Každý nejapný kousek izolované skupinky několika výtržníků označuje za plánovitě připravený a zpupný. Text pak naznačuje, že chuchelská pranice byla logickým vyústěním sledu událostí. Takřka se dme pýchou nad vítězstvím českých vlastenců.

Zajímavé je, že oba texty v pasáži o zpěvu rakouské hymny popisují, jak ti, či oni, zpívali rakouskou hymnu nadšeně, zatímco ti druzí se při ní chovali urážlivě. V tomto směru je český text jednoznačný, a zcela tím manipuluje nejen čtenáře, ale i případného vyšetřovatele incidentu v tom smyslu, že loajalita pisatele i Čechů patří zcela císaři a domu rakouskému.

Německý text se pokouší o totéž ale více neobratně, pasáž: „Němci prohlásili, že si nenechají nic nakazovat, ale aby příliš nenarušovali mír, pověřili kapelníka, aby zahrál opět hymnu,“ naznačuje spíš, že hymnu dali zahrát kvůli udržení klidu a z povinnosti, než ze skutečné loajality a nadšení. I tady je patrná reakce na poměrně nedávné sjednocení Německa a pangermánské nálady Němců v podunajské monarchii.

Je třeba podotknout, že píseň „Hrom a peklo“, zmiňovaná v německém textu, je ve skutečnosti „Hej, Slované“.

 

V. Závěr

Ačkoliv národnostní napětí v Praze kvasilo stále, incident byl prvním, který si obě strany dopředu naplánovaly. V jeho důsledku pak skončily diskuse o dělení univerzity a ta byla v následujícím roce skutečně rozdělena. K bitce došlo 17 dní po otevření Národního divadla a měsíc a půl před jeho požárem. Dodnes existují konspirační teorie, které souhru náhod dávají do souvislosti s národnostním napětím. Někteří čeští studenti byli za účast na aféře vyloučeni z univerzity a bylo jim znemožněno další akademické působení. Bitka vztahy mezi českým a německým národem jen zhoršila. V Hostinném například reagovali Němci na zprávu o bitce tak, že začali vykazovat Čechy z hostinců. Kvůli tomu se tam česká menšina semkla a založila svůj první spolek. Zahajovací schůzi Němci narušili vniknutím do hostince, kde se konala.

Současný člověk se neubrání údivu, že spolu obě etnika vůbec mohla vydržet tak dlouho, stejně tak otázkám, kde se vlastně onen nacionální kvas a nenávist vzali, když spolu Češi i Němci po staletí vcelku dobře vycházeli.

 

Rakouská aristokracie v 19. a 20. století

1. Literatura a přehled bádání o české šlechtě
Shrneme-li problematiku výzkumu české šlechty, či šlechty v českých zemích, její začátky byly spíše skrovné, poznamenané uzavřeností této vrstvy a nechutí ze strany měšťanstva. Tuto nechuť reprezentuje například protišlechtický pamflet Josefa Holečka Česká šlechta. Výklady časové a historické. Na druhou stranu, ze starší literatury lze dílo Josefa Hanuše Národní muzeum a naše obrození s podtitulem Kulturní a národní obrození šlechty české v XVIII. a v prvé půli XIX. století lze prohlásit za práci, jež má ambici zpracovat dějiny šlechty v 19. století souhrnněji, ačkoliv se věnuje především století předchozímu. Vysloužil si za to několik útoků v odborném, či nacionalisticky laděném tisku, například od Jana Herbena. Kontroverze kolem Hanušova spisu však nikoho nepovzbudili k další obdobné práci, by na Hanuše navazovala, nepočítáme-li práce věnované schwarzenberskému rodu Jana Bedřicha Nováka, jehož otec dlouhá léta vychovatelem na Orlíku. Případně další spisy Karla Schwarzenberga z orlické větve rodu, který chtěl zpracovat historii vlastní rodiny.
Za první republiky, zcela v souladu s jejím protišlechtickým a protihabsburským ovzduším, nelze o kvalitním výzkumu na téma české šlechty hovořit a pokud ano, pouze ve spojitosti s událostmi roku 1848 a spoluprací s měšťanskou společností, například v díle Karla Kazbundy, nebo Zdeněk Tobolka, či Jan Muk. Jestliže za první republiky politická vůle bádání na poli české šlechty nepřála, ještě horší to bylo za socialismu a toto téma v české historiografii zcela mizí. Za zmínku stojí pouze zásadní dílo Antonína Okáče, nazvané Český sněm a vláda před březnem 1848, který se opírá o široké prameny a heuristickou analýzu. Informace načerpal například ze šlechtických a sněmovních archivů, věnoval se zde postavení šlechty v době předbřeznové, jejím politickým postojům, mapuje dosavadní literaturu, užité archiválie, předkládá charakteristiky šlechtických politických lídrů. Kromě toho díla se věnoval české a moravské šlechtě i v dalších pracích. Rovněž připravil k vydání deník a korespondenci Egberta Belcrediho.
Později se musel odmlčet a jeho Rakouský problém a list Vaterland vyšel až roku 1970. I zde využívá širokou pramennou základnu ze šlechtických archivů, dále poukazuje na konzervativismus české šlechty, ale i jistý rozkol šlechtické společnosti a názorové rozdíly, věnuje se nejvýraznějším osobnostem české šlechty.
Jisté oživení o problematiku české šlechty přinesla léta šedesátá, či spíše jejich 2. polovina, kdy roku 1968 například vychází článek Jiřího Kořalky Národ bez státu ve sborníku Naše živá i mrtvá minulost, v němž autor poukazuje na význam české historické šlechty v českých dějinách s tím, že by neměl být opomíjen už například i vzhledem k faktu, že aristokratických osobností, jež vyzdvihovaly své češtví bylo rozhodně více, než se doposud soudilo. Šlechtické problematice se věnovali i někteří další badatelé a autoři: Jan Havránek, zkoumající vztahy šlechty a měšťanstva, či Helena Smíšková, mapující hospodářské podnikání šlechty, organizaci a modernizaci šlechtického velkostatku v první polovině devatenáctého století. Jinak v sedmdesátých letech vycházejí menší práce. Teprve osmdesátá léta přinesla jisté oživení zájmu o zkoumání šlechtické problematiky. Se svým dílem přichází Otto Urban, Milan Myška, Josef Polišenský s Ellou Illingovou. Objevují se publikace, věnované kulturnímu přínosu a aktivitám české šlechty, kupříkladu Zdeňka Bezecného, či architektuře šlechtických sídel na venkově, přičemž zájem o šlechtická venkovská sídla a fideikomis přetrvává do dnes, jmenujeme práce Jiřího Kuthana, Pavla Zatloukala, Marie Mžykové, Evy Lukášové, či Jindřicha Vybírala. Objevují se ovšem i nová témata, dotýkají se postavení žen – šlechtičen, následováno bádáním o životním stylu šlechtice v devatenáctém století. Kromě Bezecného se tomuto tématu věnuje i Radmila Slabáková, která též zkoumá i jazykové vybavení šlechty ve smyslu řečí, užívaných ve společnosti, či v soukromí, nebo fungování aristokratické rodiny. Samozřejmě, nejkomplexněji se české šlechtě a jejímu stylu v 19. století věnuje již jmenovaný badatel Zdeněk Bezecný ve své práci Příliš uzavřená společnost. V práci předkládá čtenářské obci život šlechtice a jeho sounáležitost s historií šlechtického rodu na příkladu orlické schwarzenberské sekundogenitury.
Větší zájem doposud nevzbudila politická činnost šlechty tohoto období, maximálně v rozsahu studií jednotlivých osobností z řad konzervativních velkostatkářů šlechtického stavu. Moravské zkoumá například Jiří Malíř. Další studie zkoumají vztah českých aristokratů k modernímu nacionalismu a národnostní otázce, případně si všímají jejich úlohy při formování moderní české společnosti. Jiří Rak pak ve své zajímavé a ojedinělé práci Bývali Čechové, české historické mýty a stereotypy, nastiňuje pohled české nacionální společnosti na šlechtu. V devadesátých letech se například české zemské šlechtě věnuje v konzervativní revue Střední Evropa Milan Buben, přibývá biografií o jednotlivých významných českých šlechticích, například v Jihočeském sborníku historickém opět Zdeněk Bezecný zpracoval osobnost Ferdinanda Hildprandta. Monografie šlechtických rodů se však objevují jen vzácně.
V současnosti zůstává otevřená například otázka českých nobilitací, v poslední době se tomuto tématu věnuje třeba Jan Županič v knize Nová šlechta Rakouského císařství. Vychází různé paměti a vzpomínky jednotlivých šlechticů, případně členů jejich domácnosti.
Heraldicky zaměřených publikací lze jmenovat Lexikon české šlechty od Jana Halady, který ale obsahuje i řadu omylů, vyslovených chyb a nepřesností. Poněkud přínosnější je tak práce Petra Maška, nazvaná Modrá krev. Vychází též Almanachy českých šlechtických rodů.
Současný stav bádání o české šlechtě je v počátcích, jeho stav není příliš uspokojivý a nedovoluje vyvozovat obecně platné závěry. Sám Zdeněk Bezecný, který se této tematice věnuje velmi podrobně, také upozorňuje na nutnost bádat o české šlechtě v celoevropském kontextu.  Jeho slovy: „Metodologickou inspiraci poskytuje nepoměrně rozvinutější bádání o šlechtě v raném novověku, jehož důležitým centrem je Historický ústav Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Důkazem toho jsou výsledky výzkumu V. Bůžka a jeho žáků publikované v řadě sborníků Opera historica a v knižních monografiích (nejnověji Věk urozených - šlechta v českých zemích na prahu novověku). Jejich práce tvoří nejvýraznější výstupy výzkumného záměru Šlechta v novověkých dějinách českých zemí, na němž participuje i garantka tohoto projektu M. Lenderová, zabývající se především odbdobím druhé poloviny osmnáctého a první poloviny devatenáctého století. Předkládaný projekt navazuje na nosný projekt nejen metodologicky, ale i chronologicky.“
Se smutnou nadsázkou lze tedy říci, že toho víme daleko víc o bezvýznamném cechu bezejmenných punčochářů z „Horní Dolní“, než o české rodové šlechtě.

2. Šlechta v měšťanském století
Už napoleonské války předznamenaly další vývoj společnosti. Do střední Evropy začaly proudit ideje francouzské buržoazní revoluce. Ačkoliv restaurace habsbursko – lotrinského absolutismu po porážce Napoleona se zdála definitivní, společenské změny, ovlivněné událostmi ve Francii nešlo zastavit. Vývoj spěl k roku 1848. Tento rok byl nejdůležitějším dějinným mezníkem moderní doby a měl uspořádání společnosti radikálně obrátit naruby. Habsburské císařství (od 11. srpna 1804) zůstalo po Napoleonově pádu zakonzervováno v hierarchii feudálního systému. Po tomto roce se vydalo na cestu ke společnosti občanské.
Takové změny samozřejmě zasáhly i šlechtu. Aristokracie rakouská, potažmo česká vyšla z revoluce jako společensky i politicky poražená síla. Na druhou stranu její postavení zůstalo privilegované. V hierarchii šlechtické společnosti v Čechách na vrcholu stáli orličtí Schwarzenbergové. Z pozemkové vrchnosti se sice změnili oni i ostatní rody na obyčejné majitele velkostatků a přišli o většinu svých soudních pravomocí i práv, ale některé další výsady a privilegia však zůstaly nedotčeny až do rozpadu rakousko-uherské monarchie.
Takto lze jmenovat právo užívat šlechtické tituly v předepsané formě, užívat erb, právo na určitá stipendia a důchody, příjmy z nadací, místa v ústavech šlechtičen, školách a seminářích, katedrálních kapitulách, také právo na důstojenství a čestné úřady se vázalo na osvědčení šlechtického původu. Šlechtický stav se fakticky stal předpokladem k rodinnému fideikomisu (svěřenectví). Konečně, pouze rodová aristokracie měla přístup k úřadům ve státní a dvorské správě, nebo členství v panské sněmovně říšského sněmu, kde vedle členů habsbursko-lotrinského arcidomu, vysokého kléru, velkostatkářské aristokracie, usedali i císařem jmenovaní doživotní členové – příslušníci nižší a vyšší šlechty, velkopodnikatelů a průmyslníků, inteligence a akademiků, příslušníků armády a úřednictva.
Pro rodovou aristokracii ovšem bylo určeno členství dědičné, na které žádný člověk mimo tento okruh nemohl dosáhnout. Konečné slovo měl opět císař a záleželo pouze na jeho libovůli a rozhodnutí, komu právo přidělí, či nikoli. Dědičné členství v panské sněmovně zároveň bylo také právním předpokladem pro získání fideikomisu. Všechna výše jmenované privilegia měla svůj právní základ v císařském státoprávním souboru zákonů, takzvané Schmerlingově ústavě.
Obecně tedy šlechta, jak bylo řečeno v úvodu kapitoly, formálně ztratila svá hlavní privilegia i svou společenskou výlučnost, ovšem dál si udržovala mocný společenský vliv. Musela ovšem hledat cestu k modernímu liberalismu, ale i nadále odmítala jakékoliv výraznější demokratické změny. Přesto, anebo právě proto, jí zůstala významná politická úloha uvnitř mocnářství.
Šlechtě také po revoluci zůstala silná majetková základna, o kterou se mohla opírat. Šlechtické rody měly k dispozici rozsáhlé pozemky v zemi, i ty jí zabezpečovaly i nadále výlučnou pozici. Zajímavé přitom je demografické hledisko: Držitelem šlechtického titulu bylo před revolucí 2275 mužů starších 17ti let, což představuje 0,11 procenta obyvatelstva, na Moravě a ve Slezsku 0,1 procenta. Celkem 681 vlastníků tzv. deskových statků drželo přibližně jednu třetinu veškeré půdy, která v té době představovala 80 procent lesů a necelých 20 procent ornice. Faktem ovšem zůstává, že pozemky deskových statků drželo jen několik desítek nejvýznamnějších šlechtických rodů a deset největších majitelů deskových statků vlastnilo skoro 10 procent veškeré půdy.
Přitom krumlovským Schwarzenberkům, v českých zemích největším pozemkovým vlastníkům, patřilo 178 113 hektarů (podíl orné půdy představoval 62 943 hektarů). Následovali (se značným odstupem) Fürstenbergové s 39 593 hektary (podíl orné půdy 7502 hektarů), za nimi teprve stály ve vlastnictví orné půdy další významné rody jako například Liechtensteinové, Thunové, Lobkowicové, Kolovratové, a další a rozsáhlé pozemky vlastnili v Českých zemích všichni příslušníci české šlechty.
Mnozí z těchto rodů začali postupně přijímat nový ekonomický model a kapitalistické podnikání, ať už přímo sami na svých statcích a pozemcích, nebo v oborech, které s nimi souvisely. Cukrovary, pivovary, cihelny, nebo také podniky na zpracování nerostů. Následovaly také netradiční a neobvyklé podniky, vstupovala do akciových společností a mnohé další. Před finančním krachem v roce 1873 ve správních radách akciovek usedalo 15 knížat, 105 hrabat a 74 dalších nižších šlechticů. V podstatě se stalo módou mít ve statutárních orgánech akciovky nějakého toho „von“, byť by to mělo být jen členství pohříchu formální.
Díky velkému pozemkovému vlastnictví a podílu na rozvíjejícím se buržoasním podnikání si šlechta podržela i silný vliv na domácí a zahraniční politiku podunajské monarchie. Výlučnost této vrstvy se ukázala i během hospodářské krize v roce 1873: zatímco podnikatelé z ostatních vrstev houfně bankrotují, šlechta má dostatek prostředků k tomu, aby se vzpamatovala. Hospodářská secese ji nezasahuje tak silně a dokonce svým způsobem posílí postavení i vědomí vlastní výlučnosti, jakýsi stavovský pocit sounáležitosti, či hrdosti, jakýsi „esprit de corpse“. To ilustruje i fakt, že do rukou velkopodnikatelů a bankovních domů se dostal jen malý zlomek deskových statků a aristokracie obecně dávala buržoasii najevo, že k ní nepatří.
Přestože snahou Františka Josefa I. i Karla I. bylo tyto stavovské rozdíly poněkud ohladit a šlechtický predikát získalo víc jedinců, než kdykoli předtím, tato nová šlechta nikdy mezi rodovou aristokracii takříkajíc nezapadla a je třeba připomenout, že pocity nadřazenosti rakouské aristokracie byly v obecném povědomí i v evropském měřítku, jelikož v žádném jiném státě nebylo možné nalézt takové rozdíly mezi nižším a vyšším šlechtictvem. Nehledě na to, že v protikladu s udílením šlechtických predikátů nekorespondoval konzervativní politický kurz, který František Josef I. nastolil a který jen posiloval elitářství této „první společnosti“, složené z přibližně 470 rodin, ostře se vymezujících proti ostatním vrstvám společnosti, na což ostatně poukazoval i následník trůnu Rudolf.
S měšťanstvem se tak pravidelně stýkal pouze Václav Kounic, který dokonce přestoupil z velkostatkářské strany do svobodomyslné a dokonce za ni kandidoval, aby ve volbách roku 1885 získal svůj mandát do říšského sněmu.
Kde šlechta například měla svou vedoucí úlohu, byla diplomacie. Významné postavení měla v armádě a na místě pražských arcibiskupů. V kompetenci panství zůstával církevní i školní patronát. Obnášel kromě péče o školní budovy i příspěvky na vytápění, případně podporu učitelů. Školní patronát ovšem roku 1864 zákon zrušil.

3. Předpoklady životního stylu, význam tradice a sídla
Jinými slovy, historické šlechtě rodové záleželo pouze na původu, „modré krvi“ a společně s nejvyšší dvorskou šlechtou, s níž byla rovnorodá spolkovým aktem z roku 1815, tvořila dvorskou společnost. Tváří v tvář vzmáhajícím se ostatním vrstvám, především té průmyslnické, která se jí začíná přibližovat, si svébytným životním stylem udržuje svou výlučnost. Po revoluci a společenských změnách, poté, co se buržoasie díky vlivu, jež získala svým majetkem, přiblížila aristokracii, začaly se šlechtické rodiny upínat ke starým konzervativním hodnotám a romantismu.
Za svůj přirozený politický program ve formující se občanské společnosti zvolila vysoká šlechta konzervativismus, inspirována Velkou Británií. Zdůrazňuje starobylost a kontinuitu svého šlechtického rodu, lpí na konzervativních tradicích a ideálech i absolutní věrnosti panovnickému domu habsbursko-lotrinskému. Dynastická věrnost přetrvávala do dvacátého století i dlouho po rozpadu monarchie. Lze říci, že u tradičních historických rodů i po otřesech minulého století zůstává dodnes. Hodnotami vysokých šlechticů jsou starobylost, katolické křesťanství (především) spojené s charitou, urozenost a šlechtická čest, jež kladou vysoce nad majetkové poměry. Staví tak hradbu před vzmáhajícími se měšťansko-průmyslnickými špičkami rakouského mocnářství.
Inspirují se přitom viktoriánskou Anglií a životním stylem tamějších vysokých vrstev a zcela tak mění svou zahraničně-kulturní orientaci. Vše souvisí se vším: šlechta rakouská má ještě v dobré paměti brutalitu francouzské revoluce i napoleonské války.  Právě ostrovní mocnost bedlivě sledovala vývoj buržoasní „jacquerie“ ve Francii, která, s jistou nadsázkou řečeno, svrhla „ancien régime“ a změnila poddané v občany ze dne na den za současné likvidace aristokracie i panovnické rodiny gilotinou, rozparcelování pozemkových držav i převzetí starých sídel rodové šlechty novými elitami republiky a později císařství. Šlechta rakouská sice nezažila takový společenský otřes jako šlechta francouzská, ale šok z něj a obavy se jí vrátily během revolučních událostí roku 1848, před kterým jako jediná Velká Británie zůstala uchráněna díky poučení, které si vzala z období vlády Lorda Protektora a událostí, jež ho vynesly do čela země i své pozornosti, jíž událostem ve Francii věnovala. Právě proto si ji historické aristokratické rody vzaly za příklad.
Konzervativismus totiž klade důraz na hierarchii ve společnosti, určité kastování veřejného života i nezpochybnitelnou důležitost vlastnictví a likvidace aristokracie je pro něj varovným mementem před davy lumpenproletariátu utrženého ze řetězu. Anglie a její společenský model české a rakouské vysoké šlechtě nabízí recept, jak v moderním světě průmyslové revoluce přežít bez ztráty své výlučnosti, kompromis mezi tradičně hierarchizovanou společností a liberalismem, nevylučujícím občanské svobody za současného respektu vůdčí úlohy aristokracie v rozvoji podnikání, nabízí systém loajality a vzájemné úcty, systém veřejných práv i sociálního soucitu. Konzervatismus přijal za svůj princip legitimity, rodového držení majetku před nejistým osobním vlastnictvím, klade důraz na úlohu církve a hodnoty křesťanství i na instituci státního náboženství. V rakouském mocnářství lze toto opět ilustrovat tradičně velkým vlivem katolické církve na všechny oblasti života.
Tak rakouská šlechta hojně navštěvuje Británii, hledajíc při tom inspiraci pro vlastní plány. Vrací se okouzlena technickým a hospodářským náskokem ostrovanů, fascinována romantickou krajinou, viktoriánsko-novogotickou architekturou, či imperiálním smýšlením. I oni přijímají za svůj výrok britského konzervativního premiéra Benjamina Disraeliho, pocházejícího z nejvyšších vrstev impéria, že „… aristokracie je přirozeným vůdcem lidu, neboť aristokracie a pracující lid tvoří národ.“ Doma se pak rakouští šlechtici snaží ovlivnit hospodářství v obdobném duchu, zvou sem anglické odborníky, inspirováni masivním rozvojem podnikání anglické aristokracie a v poslední fázi 19. století začíná angličtina vytlačovat oblíbenou francouzštinu. Kulturní inspirace se také odráží v budování venkovských šlechtických sídel, rodinných hrobek a anglických parků, symbolizujících romantismus a jím proklamovaný návrat k přírodě.
Nelze přitom opomíjet úlohu romantismu, který se stal ve své kontinentální, středoevropské podobě takřka programovým prohlášením šlechtické kultury 19. a počátku 20. století a ve svém důsledku vedl až k nacionalistickým excesům tohoto období. Romantismus se obrací, stejně jako historická aristokracie k hluboké, středověké minulosti a dokonale dával zapravdu hodnotám konzervativní politické filosofie. Pod jeho vlivem se šlechta vrací ke kořenům, mnozí její příslušníci zkoumají laicky historii svého rodu, sepisují ji, aby zdůraznili jeho starobylost. Důsledkem historizující vlny je, mimo jiné, vznik novogotického stavebního slohu, ve kterém šlechtici budují, nebo přestavují svá venkovská sídla, považujíc jej za dokonale vlastenecký a čistý sloh. Roste i jistý kult zřícenin. Bylo by však zpozdilé tvrdit, že by česká šlechta potlačovala své vlastenecké cítění. Místodržitel a nejvyšší český purkrabí Karel Chotek, příslušník staré české šlechty, ač jeho rodina v soukromí hovořila německy, česky hovořil velmi dobře a stýkal se s otcem českého dějepisu Františkem Palackým. Sám také podporoval řadu českých aktivit, zároveň však zůstával zcela věrný Habsburkům. Ostatně, jeho život je dokonalým příkladem šlechtice té doby, naplňoval, o čem je psáno v předchozích řádcích. Kladl důraz na hospodářský rozvoj, historii rodu, loajalitu k vrstvě, ale i národu a panovnickému Arcidomu. I on si vybudoval venkovské sídlo obklopené anglickým parkem, symbolizujícím návrat k přírodě a starým hodnotám obecně.
I zde ostatně vše souvisí se vším: bylo řečeno, že důsledkem historizující vlny je také vznik novogotického stavebního slohu, ve kterém šlechtici – držitelé svých titulů, leckdy nejen pro sebe, či rodinu, ale celý svůj rod, budují nebo přestavují svá venkovská sídla, jež pro ně mají obrovský význam hospodářský, správní i přirozeně sídelní. Slouží coby organizační centrum panství, později velkostatku, mají i symbolický význam. Vyzdvihuje kontinuitu rodu a jeho sepětí s državami a odráží vlastenectví šlechtice. Nikoli ale vlastenectví nacionální, nýbrž zemské, zdůrazňujíc sounáležitost s regionem, v němž rod po staletí žije. Zemský patriotismus se ostatně projevuje i ve znalosti češtiny, která se v rodinách objevuje ve 2. polovině 19. století jako jazyk rovnocenný němčině. Nacionalismus, tedy vlastenectví národnostní, ať už na německý, nebo český způsob, nevyhovuje šlechtickému kosmopolitnímu smýšlení a výchově.
Typické sídlo je postaveno v novogotickém slohu, je obklopeno anglickým parkem, menší francouzskou zahradou s vodotrysky, leckdy doplněno orientálními prvky, salonkem, japaneriemi a skleníky, jež často sloužily k pořádání společenských akcí. Budova zvenčí připomíná středověkou stavbu, uvnitř však zcela slouží moderním potřebám jejich uživatelů, čímž zcela kontrastuje.
Tyto stavby ovlivněné anglickým modelem romantismu a konzervativismu, coby základní symboly rodové historické šlechty, jsou jejím symbolickým vyjádřením programového východiska ze společenské a kulturní krize, v níž se nacházela po dekonstrukci pozdně feudálních společensko-sociálních struktur a nástupu nové občanské společnosti. Tento trend přetrval až do přelomu devatenáctého a dvacátého století a leckde přetrval dodnes.

4. Životní cyklus od kolébky po rakev
Pro rodovou šlechtu bylo narození dítěte, nejlépe syna a tedy dědice titulů a majetků, jednou z nejdůležitějších událostí, a sice událostí veřejnou. Proto také kladla velký důraz na výchovu a vzdělání svých dětí. Tento zvyk od ní posléze převzali i nobilitanté z „druhé společnosti“. Péči o nejmenší děti v rodině měla nejprve svěřenou kojná, později chůva. Soustavná výchova dítěte začínala ve věku tří až šesti let. Dívky měla na starosti guvernantka, či bonne. Stávali se jí neprovdané slečny z měšťanských rodin s náležitým soukromým vzděláním. O vzdělání chlapců se měl postarat vychovatel.
V první třetině 19. století vzájemný blízký vztah mezi rodiči a dětmi ovlivnili ve šlechtickém prostředí spisy Jeana Jacquese Rousseaua a pro toto období se projevil v mnoha aristokratických rodinách (hlubočtí Schwarzenbergové, Metternichové a další). Aristokratky a aristokraté se začali hluboce zajímat o své děti. Matky osobně dohlížely na jejich výchovu a vzdělávání. Paulína ze Schwarzenbergu své děti dokonce osobně vyučovala. Mateřství a mateřská láska se staly společensky uznávanými hodnotami. Pod vlivem rousseauovských ideálů se známým vzorem milujícího a starostlivého otce stává Klemens Metternich, ale ve své době rozhodně není výjimkou.
Mladý šlechtic nenavštěvoval veřejné školy. V rodinách historické šlechty to nebylo zvykem, výuku až do maturitní zkoušky vedl soukromý učitel. Výuka odpovídá osnovám gymnázií se zachováním určité exkluzivity soukromého vzdělání (především díky rozšířené výuce několika cizích jazyků, hudby, nebo tance). Privatista pak musel každého půl roku složit zkoušku ze všech předmětů. Nejprve na obecné škole a potom na gymnáziu. Přípravu na jednotlivé předměty měl na starosti vychovatel. Náboženství vyučoval domácí kaplan, francouzštinu a angličtinu rodilí mluvčí. Zvlášť rodiče mladého pána najímali učitele tance, hudby a kreslení. Mezi každodenní povinnosti mladých infantů patřilo zvyšování tělesné zdatnosti. Obvyklý byl šerm, či jízda na koni.
Zastavme se u výuky jazyků. Angličtina nebo italština podléhaly v 19. století určitým módním vlnám. Ne tak francouzština, ta měla své stálé místo ve výuce a „lingua franca“ byla jedním ze symbolů šlechty po celé 19. století. Měla své místo při konverzaci v salónech, v korespondenci a dokonce i v soukromých denících. Její pozice slábne skutečně až v poslední třetině 19. století, kdy, jak už bylo řečeno, vzrůstá obliba angličtiny.
Výchova šlechtice mohla pokračovat na univerzitě, či příslušném ústavu pro dívky. Aristokracie si postupně uvědomila důležitost odborného vzdělání. Synové z urozených rodin získávají vzdělání na univerzitách, aby jako budoucí majitelé rozsáhlých pozemkových držav měli potřebné znalosti pro jejich správu, případně aby získali právní vzdělání pro politickou kariéru.
Mezi vskutku důležité prvky šlechtického života patřil sňatek a sňatková politika. Mesaliance byla pro historickou šlechtu společensky naprosto nepřijatelná. Proto je takřka nepředstavitelné, jak obrovský ústupek musel učinit císař František Josef I., když svolil ke sňatku arcivévody Františka Ferdinanda d´Este a hraběnky Sofie Chotkové. Ostatně, mladý pár to stálo mnohé: Sofie nesměla svého chotě oficiálně doprovázet, jejich děti neměli právo na trůn…
Český šlechtic hledal manželku povětšinou uvnitř hranic habsburského císařství. Bohužel to vedlo k poměrně častým příbuzenským sňatkům u nejvyšší šlechty a to někdy velice blízkým, se všemi z toho plynoucími negativy. Kromě nevyhnutelných důsledků lékařsko-biologických to vedlo k utkání nepřeberného a nepřehledného přediva příbuzenských vztahů, které ještě více posilovaly její uzavřenost coby kasty. Tento jev byl způsoben omezeným počtem šlechtických rodů, žijících v Českém království, přibližně stovce rodin náležejících k historické šlechtě.
První kroky k manželskému spojení obvykle učinily oba mladí příslušníci rodu sami, mohli to ale za ně udělat i rodiče. Většinou tu ale měla navrch matka, která namlouvání a celý společenský rituál s tím spojený považovala za svou mateřskou povinnost. Důležitý pro námluvy byl ale vzájemný souhlas obou budoucích manželů i jejich rodičů. Pokud však mladí nenašli vzájemné sympatie, vysvětlovalo se to i nedostatečnou úctou k rodině nevěsty či ženicha. Patřilo to k nejdůležitějším mezníkům šlechtického života, zajistit pokračování rodu bylo ostatně hlavním důvodem šlechtického sňatku. Je také třeba říci, že pro historickou šlechtu byl naprosto nemyslitelný jiný sňatek, nežli církevní a rozluka, či rozvod manželství patřily mezi společensky nepřípustné záležitosti. Na rozdíl od předchozího století, vyžadujícího od žen především reprezentativní roli, v 1. polovině 19. století se žena stává „ochránkyní rodinného krbu“.
Výlučnost si šlechta zachovávala i v případě posledních věcí člověka. Smrt samu o sobě chápala šlechta individuálně. Představa, že neznamená konec drahé bytosti a mrtvý jen odchází na „dalekou cestu“ nebo „tam“, kde bdí nad dalšími osudy pozůstalých, je poměrně rozšířená. Mrtvý se dostává do úlohy anděla, modlícího se za ostatní.
Společenské změny a obzvláště ty po roce upevnili pocit sounáležitosti a výlučnosti, který se projevuje upřímným soucitem nad smrtí příslušníka šlechtické vrstvy. Smuteční oznámení a kondolenční listy, zaslané rodině tak dávají smrti šlechtice veřejný rozměr a rozhodně nebyly formální záležitostí, byť by se v dnešní době mohly zdát patetické, jejich pisatelé to mysleli velmi upřímně. Symbolicky tak pozůstalí nezůstávají ve své bolesti sami. Smrt dítěte pak byla pociťována jako obzvlášť bolestivá. Trpěla matka, i otec a obzvlášť kruté muselo být, zemřel-li pokračovatel rodu. Nebylo výjimkou, že upřímně míněné kondolence vysoké šlechtě zasílaly spolky, akademici, firmy a následník trůnu, či sám panovník.
Přesto nelze přístup jednotlivých rodů k smrti členů rodiny a blízkých generalizovat a stejně tak nelze vidět jednotnost v tom, zda byl pokoj umírajícího zpřístupněn, či ne. Maršálek Alfréd Windisgraetz přijímal návštěvy přátel ještě na smrtelné posteli, naopak u Eduarda Clam Gallase byly návštěvy vyloučeny. Samozřejmá však byla přítomnost blízkých u lože umírajícího. I tak šlechta posilovala rodové vazby a vědomí své výlučnosti. Mrtvý je pak pohřben v rodové, či rodinné hrobce.

5. Šlechtická zábava
Výrazem tradičního způsobu života šlechtice i v 19. století zůstává lovecká zábava, jezdecký sport, domácí plesy a salony, četba. Lov, jízda na koni, šerm zůstávají tradicionalistickým prvkem životního stylu aristokrata 19. a počátku 20. století. Lpění na něm má rysy historismu a tradicionalismu. S rozvojem průmyslu a průmyslové revoluce k nim ovšem nenápadně přibývá i okouzlení vědou a kratochvíle s ním spojené. Předvádění technických zázraků magnetismu, elektřiny, páry a další se začínají objevovat i v salonech nejvyšší šlechty.  
Mezi časté způsoby krácení času patří cestování. Během roku šlechtic putoval mezi palácem nebo bytem ve městě a venkovským sídlem. Strach z nemocí vedl k častým návštěvám lázní a návštěva lázeňských domů dávala příležitosti ke společenského vyžití.
Ostatně, zorganizovat společenská setkání svých urozených přátel, plesy, koncerty a divadelní představení, či recitály, patřilo k nejprestižnějším povinnostem každé šlechtické rodiny, jenž měla palác, nebo alespoň byt v Praze. Zábava v salonu měla různou podobu: společenské rozhovory se mezi ženami točily okolo rodinných záležitostí, zásnub a svateb, muži rádi diskutovali o lovu a s tím spojenými záležitostmi, tabáku, víně, pozemcích a svých cestách, o politice dokázali hovořit stejně tak dlouho, jako ten nejposlednější sedlák v hospodě na druhém konci monarchie.
Mnoho šlechtičen hrálo na hudební nástroje, nejčastěji na klavír, či harfu, ale nebránila se tomu i celá řada šlechticů. Provozovalo-li se šlechtických salonech divadlo, většinou to byly komické jednoaktovky dnes již málo známých, či naprosto neznámých autorů, přičemž mnohé napsali a zrežírovali šlechtici sami. Velmi oblíbeným a obvyklým druhem zábavy bylo také luštění různých hádanek, slovních hříček, nebo hraní karet a dalších společenských her. Mezi skutečně nejvýznamnější společenské události patřily podzimní hony. Byly nejen příležitostí k zábavě, ale i k setkání s příbuznými, přáteli a možnosti k politickému a obchodnímu jednání a neopomenutelným prvkem toho všeho zůstává soutěživost v honosnosti i dokonalé etiketě příslušníků aristokratických rodin.
Roku 1918 monarchie padla a s ní vše, co šlechta představovala – ČSR užívání šlechtických titulů zakázala a velkou část rodových panství rozebrala v pozemkové reformě...