Vzestup a pád provincie Katanga

I. Úvod

Ia. Předmět práce

Ib. Použitá literatura a prameny

II. Kongo a provincie Katanga

IIa. Geografie Katangy

IIb. Historie Konga do obsazení Belgií

IIc. Belgickými koloniemi

IId. Katanga do získání nezávislosti

III. Katanžská vzpoura

IIIa. Vyhlášení nezávislosti Katangy

IIIb. Žoldáci v Katanze

IIIc. Situace v Kongu po odtržení Katangy a Kasai

IIId. Převrat a Lumumbova vražda

IIIe. Rezoluce OSN 161 a nesplněné Tshombeho sliby

IIIf. Obléhání Jadotville

IIIg. Pád Katangy

IV. Dohra a cesta Konga k Zaire

V. Závěr

VI. Literatura a zdroje

I. Úvod

Ia. Předmět práce

Tato práce se bude zabývat odtržením konžské provincie Katanga. Na jejím příkladě si budeme ilustrovat, jak překotné politické a mocenské změny dekolonizace namísto, aby přinesly Africe svobodu a prosperitu, jen rozpoutaly vlnu násilí a chaosu. Stalo se tak po druhé světové válce, po rozpadu koloniálního systému v letech šedesátých i sedmdesátých, totéž se opakovalo i po pádu apartheidu v Jihoafrické republice. Ta sice je díky svému nerostnému bohatství ekonomicky nejsilnějším státem kontinentu, ale kmenová nevraživost ji deklasuje na druhořadého hráče, nuceného řešit vnitřní problémy, namísto získávání mezinárodní prestiže.

Blíže se věnuje nasazení žoldnéřů na straně jedné a silám OSN, resp. Organisation des Nations Unies au Congo (ONUC) na straně druhé. Popisuje obléhání katanžské vesnice Jadotville, kde čelila malá jednotka pěchoty pod vedením plukovníka Pata Quinlana několikadennímu obléhání. Bitva u Jadotville je jednou z nejzajímavějších událostí konžsko-katanžské krize, proto je mu v práci věnována bližší pozornost. Dokonale ilustruje politické hrátky i přístup mezinárodního společenství ke krizi. Téma je mi jako bývalému vojákovi z povolání velmi blízké, proto jsem mu dal přednost před tématy souvisejícími s islamizací severní a střední Afriky.

Ib. Použitá literatura a prameny
Česká literatura se většinou věnuje dekolonizaci obecně, stejně tak obecné historii Afriky. Mnohem pestřejší je nabídka odborných a populárně naučných prací, věnující se islámským zemím, nejvíce pak starověkému Egyptu. Kongu a problematice žoldnéřských válek  se téměř nevěnuje, nebo je poplatná době, viz. Nejnovější dějiny Afriky editované Lacinou. Proto jsem použil zahraniční zdroje. Stejně tak obvyklé obecné přehledové a populárně naučné zdroje poskytují mizivé množství informací, ukázková v tomto směru je česká Wikipedie, kde v podstatě nemá smysl informace o žoldnéřských válkách a dekolonizaci tohoto koutu Afriky hledat. Seznam zdrojů je připojen na konci práce.

II. Kongo a provincie Katanga

IIa. Geografie Katangy
Provincie Katanga, resp. od roku 2009 čtyři menší provincie, které ji dnes tvoří, leží na jihovýchodě Demokratické republiky Kongo (dříve Zaire) u pramenů řeky Kongo. Tato bývalá separatistická republika o rozloze přes půl milionu čtverečních kilometrů a přibližně čtyři a půl milionu obyvatel se rozkládá převážně na savanách. Disponuje obrovským nerostným bohatstvím, především mědí, cínem, diamanty, uranem a kobaltem. Hlavním městem provincie je Lubumbashi, hlavním dorozumívacím jazykem svahilština. Katanga má vlhké a suché období. Množství srážek je asi 120 cm ročně.

IIb. Historie Konga do obsazení Belgií

Henry Morton
Stanley

Na začátku 17. století byla provincie ovládána říší Luba a královstvím Lunda. Ovšem v polovině 19. století je dobil nyamwezský obchodník Msiri z dnešní Tanzanie a založil mocné království Yeke na území jménem Garanganga. Pojmenování provincie "Katanga" je odvozeno od jména Msiriho tchána. Msiriho moc byla založena na mědi, slonovině a otrocích, které vyměňoval na západě v Angole a na východním pobřeží Zanzibaru za moderní zbraně a střelný prach. To mu umožnilo dobýt celé území mezi provincií Kasai, Luapula Rivers, zambezským Kongem a jezerem Upemba, a podmanit si kmeny Luba i Lunda. Naneštěstí pro něj už bylo pozdě na založení mocné říše a dynastie.
Území, dnes známé jako Kongo, totiž obsadil belgický král Leopold II. a za pomoci známého cestovatele Henryho Mortona Stanleyho zde založil roku 1880 Svobodný konžský stát jako své soukromé državy. Katanga se stala jeho součástí 15. dubna 1891 po dobytí Msiriho bohatého království. Správu zde vykonávala Leopoldova společnost Compagnie du Katanga.

IIc. Belgickými koloniemi
Vláda Svobodného konžského státu ovšem byla velmi neefektivní, vyznačovala se brutalitou i masakry domorodého obyvatelstva a tak se 19. června 1900 území osamostatnilo a vytvořilo vlastní administrativu pod názvem Comité Spécial du Katanga.
Exploatace Konga skončila až o osm let později na nátlak mezinárodního mínění poté, co vyšla najevo genocida 10 milionů (pouze pozdější odhady) zdejších obyvatel. Nakonec byla 1. září 1910 Katanga (stejně jako Svobodný konžský stát) integrována do Belgického Konga (byla majetkem belgického státu, nikoli osobním majetkem krále), ač si udržela poměrně rozsáhlou autonomii. Stav trval do října 1933, kdy byl část zdejšího kraje Lomani oddělen a převeden do provincie Kasai. V době Belgického Konga se podmínky výrazně zlepšily. Na některých školách se dokonce vyučovaly místní jazyky Bantu, což nebylo v koloniích obvyklé. Doktorům se podařilo pokročit v boji proti spavé nemoci. Vyrostly železnice a kompletní infrastruktura. Na druhou stranu lidé ve městech žili rasově odděleně. Veškerou moc držel belgický parlament a koloniální guvernér, domorodci se na výkonu moci příliš nepodíleli.

IId. Katanga do získání nezávislosti

Patrice Lumumba

Co se Katangy týká, pod belgickou státní kontrolou začaly belgické firmy, především Union Miniére du Haut Katanga, těžit zdejší nerostné suroviny. Díky tomu se stala mnohem rozvinutějším regionem, než zbytek země. Genocida sice opadla, nelze však mluvit o tom, že by vraždění ustalo zcela, nebo že by skončilo vykořisťování domorodců, především z kmene Luba. Belgický těžební kartel zaměstnával pestrou směsku žoldnéřů k jejich podrobení, k ochraně dopravy nerostů a dalšího zboží do Belgie. Jelikož kmen Luba belgickou těžbu často narušoval, jeho příslušníci až příliš často stávali oběťmi razií či trestných výprav na škůdce těžby. Na druhou stranu velký počet volných pracovních míst v těžebním odvětví přilákal do regionu mnoho lidí, nejen Luby z oblasti Kasai, ale případně i dělníky ze Zambie. 
V padesátých letech vzniklo mezi vyšší střední třídou hnutí za rovnoprávnost. Vůdčí osobností se stal Patrice Émery Lumumba (narozen 2. července 1925 v Onalue, Belgické Kongo – zavražděn 17. ledna 1961 v Katanze). Po parlamentních a prezidentských volbách se země 30. června 1960 osamostatnila pod názvem Republika Kongo. Francouzské Kongo na západních hranicích si však tento název po osamostatnění přisvojilo také a pro rozlišení se k názvu státu přidává hlavní město (tj. Kongo-Brazzaville a Kongo-Leopoldville, resp. Kongo-Kinshasa). Tento stav trval do roku 1964, kdy se Kongo přejmenovalo na Demokratickou republiku Kongo.

III. Katanžská vzpoura

IIIa. Vyhlášení nezávislosti Katangy

Moise Tshombe

Po červnovém vyhlášení konžské nezávislosti se Katanga stala autonomní provincií. Ale už pár dní poté, 11. července 1960 se odtrhla a vyhlásila nezávislost. Odmítla novou konžskou vládu premiéra Patrice Lumumby. Prezidentem odtrženého regionu se stal Moise Tshombe, leader Confédération des Associations Tribales du Katanga (CONAKAT). Obdobně, inspirováni režimem v Élisabethville (hlavní město Katangy), se 8. srpna od Konga odtrhla i provincie Kasai, která v čele s Kalonjim vyhlásila takzvaný Důlní stát Kasai. Nový katanžský stát se ovšem netěšil všeobecné podpoře na svém území. Proti Tshombeho separatismu protestovali především domorodí Balubové a jejich vůdce Kisula Ngoye na severu regionu. Další frakce s lídrem Ndaye Emanuelem naopak podporovala odtržení. 

IIIb. Žoldáci v Katanze
K armádě Katangy se připojila řada proslulých žoldnéřů, například Roger Faulques, Mike Hoare, Robert Denard, Jean "Black Jack" Schramme a další. Právě jejich katanžské angažmá z nich udělala kontroverzní, svého druhu romantické, legendy "vojáků štěstěny". Vrchním velitelem katanžských sil Tshombe jmenoval Roberta Trinquiera, původně velitele francouzských speciálních jednotek. Celkově ve službách Katangy sloužilo zhruba 500 žoldnéřů, najatých Belgičanem Charlesem Huyghem, především Francouzů, Britů, Jihoafričanů, Belgičanů, Němců a Rhodesanů. Vojáci sloužící v této

plk. Bob Denard

skupině historik a novinář Tony Geraghty nazval „ztracenou generací“. Většina z nich byla veterány druhé světové války, v případě francouzských žoldáků pak bývalých legionářů, kteří se zúčastnili neúspěšné vzpoury v Alžírsku v řadách OAS. Žoldnéři byli rozděleni do tří hlavních bojových skupin, 4. Commando pod velením „Mad“ Mika Hoareho, 6. Commando pod velením Boba Denarda a 10. Commando pod velením „Black Jacka“ Schramma, případně sloužili jako velitelé místních domorodých jednotek Gendarmes, částečně vytvořených z původní konžské Force Publique. Úspěchy žoldnéřů (hlavně obléhání Jadotville), žijících a bojujících po boku Katanžanů, kteří díky znalosti terénu měli výhodu nad jednotkami OSN, vedly k politickému skandálu a poklesu politické podpory ONUC. Mad Mike Hoare nasazení žoldnéřů líčí ve svých pamětech: „V roce 1961 jsem si myslel, že se možná nacházíme na prahu nového zlatého věku námezdního vojáctví. Viděl jsem uplatnění pro dobře vedenou a disciplinovanou žoldáckou jednotku, ve všech ohledech profesionální, nabízející své služby legitimním africkým vládám na podporu jejich pravidelných armád.“

IIIc. Situace v Kongu po odtržení Katangy a Kasai
Bez Katangy a provincie Kasai ztratilo Kongo velkou část daňových výnosů pocházejících z těžby. Lumumbova vláda proto označila separatistickou republiku jako belgickou loutku vytvořenou kvůli udržení zisku z těžby bohatých nerostných zdrojů. Není divu, Tshombe měl velmi blízko k belgickým průmyslovým a těžebním korporacím, které těžily a prosperovaly z bohatých katanžských zdrojů mědi, zlata a uranu. Přičemž vyhlášení nezávislosti podporovalo šest tisíc belgických vojáků, aby ochránili obchodní zájmy Belgie. Jenže mezinárodní společenství novou republiku neuznalo, paradoxně ani Belgie, ačkoliv separatistům poskytla vojenskou pomoc. Tím bylo zaděláno na desetiletí trvající občanskou válku a krvavé události, jež následovaly. Krátce po odtržení Katangy a Jižního Kasai Kongo v panice opustilo na sto tisíc Evropanů, jelikož se množily brutální útoky proti bělochům.

IIId. Převrat a Lumumbova vražda
Spojené národy, znepokojené belgickou intervencí v Katanze, přijaly rozhodnutí č.143, které požadovalo stažení všech belgických jednotek z území Konga a jejich nahrazení mírovými vojsky. Příchod jednotek ONUC konžská vláda i premiér Lumumba uvítali a od tohoto kroku si slibovali pomoc s obnovením a upevněním moci v provinciích Katanga a Kasai. Spojené národy ovšem vnímaly tyto snahy jako vnitřní politický boj a odmítly do nich své jednotky zapojit. Lumumba tedy začal hledat vojenskou podporu u Spojených států. Přestože v minulosti USA pomoc Kongu poskytly, tentokrát ji zamítnuly. Lumumba se tedy obrátil Sovětský svaz, kde uspěl a získal pomoc v podobě tisícovky vojenských poradců. Zcela to však rozdělilo konžskou vládu. Mnoho lidí, v čele s prezidentem Kasavubu, mělo strach z toho, k čemu je sovětská pomoc zaváže. Se sovětskou podporou byla přesto zahájena ofenziva na odtržený Kasai, která byla velmi úspěšná. Zatáhla ovšem konžskou armádu do etnických čistek mezi skupinami Baluba a Bena Lulua, což vyústilo v obrovské masakry na civilním obyvatelstvu. Nejednotný postoj k sovětské pomoci vyústil 5. září 1960 v oficiální rozhodnutí presidenta Kasavuby o odvolání předsedy Lumumby. Obě komory parlamentu se předsedy zastaly a rozhodnutí odmítly. Politická situace v Kongu tak uvízla na mrtvém bodě. Vyřešil ji až Joseph-Désiré Mobutu, který využil svého postavení ministra obrany a podpory v konžské armádě, aby provedl převrat. Akce plánoval pouze jako dočasné odstavení obou hlavních politiků před jejich znovunavrácením do působení. Mobutu se ale nakonec přidal na stranu prezidenta, nechal Lumumbu zatknout a umístil do domácího vězení. Na jeho ostraze se podíleli jak příslušníci konžské armády, tak vojáci Spojených národů. Sovětští poradci putovali poté zpět. I přes sovětské pokusy o propuštění Lumumby, byl nakonec po neúspěšném prosincovém pokusu o útěk několikrát transportován, až skončil v Katanze, kde jej popravili za účasti belgických důstojníků, kteří pro něj nehnuli prstem. Ostatně, nic pro něj neudělaly ani západní mocnosti - pro USA a západní blok byl nepohodlný od té chvíle, kdy 1. července 1960 požádal telegramem o pomoc SSSR.

IIIe. Rezoluce OSN 161 a nesplněné Tshombeho sliby
Lumumbova smrt a reakce mezinárodního mínění přinutila Radu bezpečnosti OSN, aby 21. února přijala rezoluci č. 161. Byla přijata po vyhrocené emocionální debatě, plné protikoloniální rétoriky a protievropských výlevů. Nicméně požadovala odchod všech belgických vojáků a cizích žoldáků z Konga. Přitom ale výslovně nenařizovala nasazení vojenské síly v případě jejího neuposlechnutí, ačkoliv s ní jinak počítala: „... použít všechna vhodná opatření, aby zabránila vzniku občanské války v Kongu, (...) v krajním případě použití síly, pokud to bude nutné.“
Poté události začaly eskalovat. V červnu Tshombe podepsal slib spojit Katangu se zbytkem Konga, ale už o dva měsíce později bylo jasné, že se snažil jenom získat čas a v žádném případě se nechystal slib dodržet. Během srpna a září OSN ve snaze naplnit přijatou rezoluci Rady bezpečnosti zorganizovala a vedla dvě operace zaměřené na zatčení a vyhoštění žoldáků a politických poradců z bývalého Konga, významnější z nich nesla název Operace Morthor a začala ve středu 13. září 1961, fungovala v podstatě jako katalyzátor následujících násilných událostí na území Katangy.
Poté následovala mírová vyjednávání, během kterých generální tajemník OSN Dag Hammarskjöld projevil až podivnou míru pasivity. V souvislosti s faktem, že jeho bratr byl jedním z velkých akcionářů měďařské společnosti Union Miniére du Haut Katanga lze vyvodit, že měl v tomto směru vlastní zájmy, případně usuzovat na korupci. Nelze to ovšem dovodit žádnými přesvědčivými důkazy. Během rozhovorů zahynul 18. září, pět dnů od zahájení Operace Morthor, za nevyjasněných okolností při leteckém neštěstí v Zambii, tehdejší Severní Rhodesii. Jeho nástupce U Thant pak aktivně podpořil útok na Katangu.

IIIf. Obléhání Jadotville
Do tohoto období spadá i zmiňované obléhání malé vesničky Jadotville, dnes Likasi. Pro katanžské síly a politiku mělo toto místo strategický význam a nejen pro ně. Nacházela se tu totiž významná ložiska uranu, což v kontextu Studené války představovalo obrovský význam pro mezinárodní politiku. Proto sem byl umístěn kontingent vojsk OSN. Vybrány byly jednotky irské armády vzhledem k tomu, že Irsko tehdy bylo vnímáno jako stát v regionu neutrální. Jadotville střežila "Rota A" 35. praporu Irské armády ONUC. Je zvláštní, že k obraně místa takového významu velení ONUC nasadilo pouze pěší rotu s lehkou výzbrojí a nezkušenými vojáky - například vojín John Gorman tehdy měl jen 17 let.

Plk. Pat Quinlan

Útok na Jadotville s Operací Morthor úzce souvisel. 13. září v brzkých ranních hodinách se commandant (ekv. major) Pat Quinlan se zástupcem Noelem Careyem a jejich 155 vojáků ocitli v obklíčení 3000 katanžských ozbrojenců (domorodci kmene Luba, francouzští, belgičtí a rhodesijští žoldnéři) pod vedením "legendárního" žoldnéře Rogera Faulquese a jeho zástupců Michela de Clary a Henri Lasimonea. První výstřely padly v 7.40 hodin ráno. Obléhání trvalo pět dní, během kterých použili Katanžané k bombardování obležených i cvičný proudový letoun, nebo minomety. Irové navzdory tomu všechny útoky odrazili, podařilo se jim dokonce zneškodnit lafetovaný minomet. Na pomoc jim vyrazilo pět stovek vojáků švédské, gurkhské a irské armády, bohužel se záchranná operace nezdařila. Útočníci zničili i vrtulník, který měl odtransportovat zraněné a doplnit zásoby.
Quinlanovi muži museli nakonec opustit všechny obranné perimetry a stáhnout se k poslednímu. Poté, co obležení Irové vystříleli poslední náboje, jim Falques nabídl, aby se vzdali a zaručil jim bezpečnost. Svůj slib splnil. Z obležených nikdo nezemřel, pět vojáků však bylo raněno. Tři Gurkhové zemřeli během nezdařené záchranné operace k prolomení obležení. Na straně útočníků padlo zhruba 300 příslušníků milicí a tisícovka byla raněna. Zajetí trvalo zhruba měsíc, poté je Tshombe vyhandloval za politické vězně, držené konžskou vládou. Po pár týdnech se Quinlan a jeho vojáci opět octli v boji, tentokrát podporovali švédské jednotky během útoku na Katangu. Do Irska se vrátili po půlroční službě v ONUC. Rota A se vrátila do vlasti, ale z politických důvodů čelila obviněním ze zbabělosti, očištěni byli její příslušníci až roku 2016 a plukovník Quinlan s rotou A obdrželi nejvyšší státní vyznamenání, jako první v irské historii vůbec. Pro Quinlana bohužel přišlo vyznamenání in memoriam. Zemřel totiž roku 1997 ve věku 78 let.

Likasi - Jadotwille

IIIg. Pád Katangy
ONUC zahájilo generální útok proti katanžským silám po nátlaku konžského vůdce Cyrilla Adoly v prosinci 1962. Generálmajor Dewan Prem Chand zahájil operaci, nazvanou Grandslam 28. prosince a do konce dne se jednotky OSN zmocnily centra Élisabethville. Mírové síly OSN, nedávno posílené letectvem, úspěšně dokončily první fázi operace do konce roku. Počátkem ledna síly ONUC obrátily svou pozornost na zbývající centra odporu v jižní Katanze. Indické jednotky překročili řeku Lufira v předstihu, způsobily paniku za katanžskými liniemi - a zároveň vyvolaly roztržku ve vedení OSN, což jen ilustruje nekompetentnost a oportunismus tehdejšího politického vedení Spojených národů. Nicméně poté si Tshombe uvědomil, že jeho pozice je již neudržitelná a začal 15. ledna 1963 vyjednávat klid zbraní. O dva dny později podepsal listinu o kapitulaci a prohlásil odluku Katangy za ukončenou. V létě 1963 byl poté přinucen k veřejnému prohlášení, že se podřídí ústřední vládě v Léopoldville, dnešní Kinshase. Poté zvolil dočasný azyl v Severní Rhodesii a později ve Španělsku. Katanžské separatistické snahy definitivně ukončil tzv. Plán národního usmíření.

IV. Dohra a cesta Konga k Zaire
Při jednáních s politickými frakcemi, které v průběhu konfliktu emigrovaly, došlo k velkým politickým změnám v politickém rozložení Konga. Vrátily se skupiny zastávající názory popraveného Lumumby, z Republiky Kongo se stala Demokratická republika Kongo. Dlouhé období bez stabilní jednotné vlády dalo vzniknout množství různých větších či menších politických uskupení. Následovalo několik povstání, například v Kvilu, kde se proti vládě postavilo hnutí Jeunesse. Přestože byli povstalci jen špatně vyzbrojeni, centrální vláda měla problém je porazit. Nejvýznamnější je povstání Simbů postavené na marxistickém smýšlení. Revolucionáři obsazovaly velké části území Konga a měli velkou

Mobutu Sese Seko

podporu mezi obyvatelstvem. Nechávali ale za sebou velké množství menších masakrů, kterými řešili politickou opozici. Jednotky Spojených národů se v té době postupně stahovaly a povstání je zaskočilo nepřipravené. Simbové si založili vlastní stát, Lidovou republiku Kongo, kterou podporovaly Sovětský svaz, Čína i některé africké státy, které vnímaly aktuální Kongo jako prozápadní loutku. Vzhledem k tomu, že Simbové snadno poráželi konžskou armádu a situace se stávala kritickou, povolala vláda z exilu opětovně Moise Tshombeho, aby se ujal úřadu premiéra a krizi vyřešil. Tshombe za podpory Spojených států a Belgie, které financovaly jeho operace a dodávaly výzbroj, opět povolal žoldáky. Byli pod vedením Hoareho zařazeni jako 5. komando konžské armády a plnili úlohu hlavní úderné síly pravidelného vojska. Na podzim roku 1964 se podařilo simbským povstalcům zajmout většinu zbývajícího bílého obyvatelstva Stanleyville. Chtěli je využít jako rukojmí pro vyjednávání s armádou. Belgická vláda na pomoc vyslala své výsadkáře. Vysazeni byli 24. listopadu během operace Rudý drak (Dragon Rouge) ve Stanleyville s rozkazem osvobodit rukojmí. Ač při operaci zahynulo zhruba 70 rukojmích a okolo 1000 konžských civilistů, přesto je vnímána jako velmi úspěšná. Přestože jejím cílem byla pouze záchrana rukojmích, vyvolala obrovskou paniku ve velení simbského povstání a někteří lídři v nastalém chaosu uprchli za hranice. Znovudobytí Stanleyville výrazně napomohlo k porážce Simbů. Definitivní porážku jim připravilo dobytí Bukawu 14. září 1965. Některé jednotky Simbů ale pokračovaly v drobných bojích, než se je podařilo v 80. letech zcela vyhladit. V samotném Kongu však opět nastala politická krize, která vyvrcholila opětovným pučem generála Mobutu v listopadu 1965. Moise Tshombe opět emigroval. Pod Mobutovým vedením Kongo vykročilo na cestu k zairizaci. Politický neklid a občanská válka zde neskončila dodnes.

V. Závěr
Jak je vidět z pozdějšího finálního útoku ONUC na provincii Katanga, mohla konžské krize skončit stejně rychle, jako začala. Ovšem kvůli oportunismu politických vůdců doma i v zahraničí a jejich soukromým zájmům se tak nestalo. Poukázala i na hašteřivost mezinárodního společenství, která z OSN dělá kolos na hliněných nohou, neschopný účinně řešit problémy Afriky, ani planety obecně. Rada bezpečnosti se tehdy, ani v letech pozdějších nedokázala shodnout ani na použití vojenské síly tam, kde to vzhledem k hrozícím masakrům bylo potřeba.
Pokud někam vojáky poslala, nedostali mandát zasáhnout a pokud se ocitli v boji, jejich hrdinství a oběti zůstali nedoceněny, byli obviňováni ze zbabělosti, neschopnosti a nevšímavosti navzdory všemu, co pro zabránění násilí učinili. Jedním z příkladů může být velitel vojsk OSN ve Rwandě kanadský generál Roméo Dallaire, jehož varování zůstala nevyslyšena, nebo jednotky UNPROFOR v bývalé Jugoslávii.
Neschopnost OSN nejen v Africe, ale i na Blízkém a Středním východě, v případě ISIL, palestinských teroristů a jinde jej činí zbytečným, a jeho mění jeho vůdce ve zločince, kteří upřednostňují vlastní zájmy před vyšším dobrem.

VI. Použitá literatura a zdroje
Jan ZÁHOŘÍK, Cesta ke vzniku Svobodného státu konžského. Historický obzor, 2012, 23(3-4), s. 82-88.
Birendra Chandra CHAKRAVORTY, The Congo operation, 1960-63. Delhi 1976.
Georges ABI-SAAB, The United Nations Operation in the Congo 1960–1964. Oxford 1978.
Chris HOARE, Mad Mike Hoare, The legend: A biography. Durban 2018.
David ŠEBEK, Dopad zapojení žoldnéřských jednotek a PMC na průběh, výsledek a následky konfliktu v Africe. Praha 2018. 
Rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 161, https://undocs.org/S/RES/161(1961)
https://en.wikipedia.org/wiki/United_Nations_Operation_in_the_Congo

Michail Gorbačov a rozpad SSSR

Motto:
„Jakeši, Jakeši, nemáš skvrnu na pleši. Je to dobré znamení, nic se u nás nemění.“


Úvod

Příčin rozpadu Sovětského svazu a jeho bloku je mnoho a historici se dodnes přou, jaký hlavní důvod

jej vlastně položil na lopatky. Svou roli sehrály národnostní problémy. Potlačováním národní identity nakonec vedlo třeba v prosinci 1986 k demonstraci v kazašské Alma-Atě s protiruským podtextem, boji pobaltských zemí o samostatnost, válce v Čečensku, osamostatnění Gruzie a dalším.
Většinou se ale historici shodují na tom, že to byla především jeho ekonomika, zle atakovaná náklady na zbrojení. Každá trochu podrobnější příručka pro studenty moderních dějin pak uvádí, že je vyvolal grandiosní podvod iniciovaný tehdejším prezidentem USA Ronaldem Reaganem, nazvaný projekt SDI. Pamětníci osmdesátých let pak jistě vzpomínají na školní nástěnky s propagandistickým plakátem, na němž mohli najít schematický plán fungování kosmického protiraketového deštníku „vrahů z Wall Streetu“, doplněný zevrubným porovnáním počtů raket s plochou dráhou letu, mezikontinentálních balistických střel, atomových a neutronových bomb, přičemž na straně SSSR propagandista uváděl mnohem nižší počty oproti skutečnosti a(nejspíš) americkou kontrašpionáží nadhodnocené stavy imperialistů.
Osobně se domnívám, že tento Reaganův tah proti „říši zla“, jak SSSR nazýval, by nemusel uspět, kdyby mu do noty nehrály i další příznivé okolnosti. Tou nejzákladnější potom, dle mého názoru je, že v čele Svazu v jeho počátcích usedl Josif Stalin. Za jeho nejzásadnější chyby (pominu-li nelidské aspekty jeho vládnutí) považuji likvidaci NEPu, násilnou kolektivizaci a centrálně plánované hospodářství, zcela ignorující potřeby státu i principy fungování mezinárodního volného trhu.Jistě, těžké rány plánované ekonomice uštědřila i válka v Afghanistanu a udržování mocenských pozic ve Třetím světě. Ale to jsou už pouze následky, nikoliv příčiny úpadku, který byl nezadržitelný a patrný už v samém závěru „Kobova“[1] železného panování.
Jinými slovy, kdyby bolševické vedení ponechalo možnost podnikat a umožnilo volnou migraci osob alespoň v rámci komunistického bloku, nejspíš by k pádu SSSR nedošlo tak snadno, pokud vůbec. Svou domněnku považuji za podloženou vývojem v ČLR ve stejném období k dnešku. O to markantnější, že Číňané zažívali mnohá utrpení, podobně jako Rusové a zažívají mnohá příkoří ještě dnes, aniž by to mělo podstatnější vliv na vedoucí úlohu tamějšího postmaoistického vedení.
Tato práce však nemá mapovat rozpad Svazu krok za krokem, ale stručně popsat úlohu nejvýraznější osobnosti tohoto procesu, Michaila Gorbačova. Právě jeho reformistické snahy a pojmy Glasnosť, či Perestrojka coby reakce na neutěšený stav země nakonec, ač si to sám nepřál, způsobily pád SSSR.


1. „Gorby“, muž s pleší a skvrnou

První, nač si většina pamětníků Gorbačovových reforem vzpomene, bude dozajista jeho výrazná skvrna na pleši a posléze gorbymánie, která silně ovlivnila komerční kulturu Západu i Východu.
Výrazné mateřské znaménko na pleši nejprve fotografové a propaganda důrazně retušovali. Později se stalo symbolem jeho vlády. Říkalo se, že i Slunce má své skvrny; a samozřejmě se stalo zdrojem hospodského humoru.

1.1 Perestrojka
Svůj part v pádu komunismu tento představitel reformního křídla komunistů začal hrát ve svých 54 letech, když se 11. března 1985 stal generálním tajemníkem KSSS. Post převzal po smrti Konstantina Ustinoviče Černěnka. Stal se první (a také poslední) hlavou SSSR, narozenou po VŘSR.
Za svůj hlavní úkol si stanovil reformovat stagnující Komunistickou stranu Sovětského svazu a státní ekonomiku. Tak po XXVII. sjezdu KSSS v únoru 1986 prostoupila sovětskou a komunistickou propagandu výrazy jako perestrojka („přestavba“), glasnosť („otevřenost“), a uskorenije („zrychlení“ ekonomického vývoje).

1.2 Ekonomické a politické reformy

Ekonomické reformy, měly zvýšit produktivitu práce i životní úroveň obyvatelstva. Vládnoucí špičky a část obyvatelstva je však vnímala negativně.
Nutnost reforem lze ilustrovat údaji o zemědělské výrobě: Průměrné výnosy v letech 1984 a 1986 dosahovaly v SSSR například pouhých 55 procent Polska. Dovoz obilí vzrůstal, z několika milionů tun počátkem roku 60. Let na 25 milionů tun v roce 1979 a tento nedobrý trend rostl takřka exponenciální řadou.[2]
Nejradikálnější reformou zřejmě byla jeho verze, či určitá resuscitace NEPu: zákon o družstvech z května 1987. Umožňoval otevřít si živnost ve službách, podnikat ve výrobě i zahraničním obchodu. Ačkoli původně obsahoval příliš vysoké zdanění a zaměstnanecká omezení, později byl upraven, aby aktivitu soukromého sektoru poněkud více motivoval a nezahubil ji v samých počátcích. Díky tomu se v SSSR objevily po sedmdesáti letech v SSSR první družstevní obchody a restaurace, či manufaktury.
Uvedení glasnosti do praxe pak poněkud rozšířilo mantinely co do svobody slova. V tisku se objevují publicistické články o falšování historie v Stalinské éře, které pronikají i do zemí sovětského bloku[3], případně kritiky fungování komunální a státní správy ve zpravodajských médiích, či otevřené diskuse o utrpení v GULAGu, či sovětských vojáků v Afghanistánu. Povolení otěží v tomto směru mělo zafungovat jako nátlakový mechanizmus proti konzervativcům v KSSS, odmítajících jeho reformy.
Dalším aspektem glasnosti pak bylo propuštění tisíců disidentů, oživení církevního života i návrat některých známých disidentů do země. Gorbačov tak zároveň doufal v širokou podporu obyvatelstva.
K jeho dalším výrazným krokům patřily i jeho požadavky na větší demokratizaci, kupříkladu možnost volby z více kandidátů v lednu 1987. Na XXIX. sjezdu KSSS v červnu o rok později prosadil radikální změny, vedoucí ke snížení dohledu partaje nad orgány státu. V prosinci téhož roku dal podnět Nejvyššímu sovětu SSR ke zřízení Sjezdu lidových zástupců coby nového legislativního sboru.
Během března a dubna následovali první volby v SSSR a 15. března 1990 se „Gorby“ stal prvním prezidentem SSSR.

1.3 Vztah k zahraničí

Příznačnou pro Gorbačovovo období se stala jeho snaha o uvolnění vztahů se Západem a navázání obchodních vztahů. Pověstné je jeho přátelství se západními politiky, jako byl prezident Ronald Reagan, premiérka Margaret Thatcherová, kancléř Helmut Kohl.
Už 11. října 1986 na setkání v islandském Reykjavíku Gorbačov diskutoval s Reaganem o omezení počtu jaderných raket středního doletu v Evropě, což vyústilo v podepsání Smlouvy o likvidaci raket kratšího a středního doletu (INF) příštího roku.To a stažení sovětských vojsk z Afghánistánu roku 1988 výrazně snížilo mezinárodní napětí.
Tentýž rok ovšem oznámil, že Sovětský svaz už nadále nebude reflektovat na takzvanou Brežněvovu doktrínu. Mnozí konzervativci uvnitř strany to považovali za zásadní ústup SSSR z mezinárodních mocenských pozic, jelikož se tímto krokem přestal starat o sféry vlivu, získané Stalinem po 2. světové válce. Prakticky tím dal najevo, že si teď bývalé sovětské satelity mohou dělat, co chtějí, jelikož SSSR nebude zasahovat do jejich vnitřních záležitostí.
To se nakonec ukázalo být zdaleka nejvýznamnějším zahraničněpolitickým reformním rozhodnutím, jelikož to nakonec vedlo i k rozpadu celého sovětského bloku, nekrvavé ukončení vlády komunistických stran v těchto zemích (s výjimkou Rumunska) do roku 1989 a jejich směřování k evropské integraci po roce 2000. Konec sovětské hegemonie nad východní Evropou znamenal de facto i konec studené války.

2. Konec velmoci
Někdy na podzim roku 1990 si nejspíš začal Michail Gorbačov uvědomovat, že jeho reformy jsou příliš rychlé. Ekonomické problémy SSSR přetrvávaly a proces pauperizace mas začal nabírat na rychlosti. Pociťoval také výraznou ztrátu moci, k níž si vydláždil cestu svými vnitropolitickými reformami, stejně tak se na tom podepsaly kádrové změny a mezinárodní ústup ze zemí východního bloku.
Jako obrat proti vlastním reformám by se dalo vnímat jeho odmítnutí tzv. Šatalinova plánu v prosinci 1990, navrhujícího mimo jiné přechod k tržní ekonomice ve shodě s principem hospodářských svobod jednotlivých občanů. Tím si zhoršil vztahy se svazovými republikami i demokraty. Postupně ho začali opouštět jeho věrní a volná místa zaujali stoupenci tvrdé linie.

2.1 Ztráta moci
Rozpad SSSR (a Gorbačovův pád) byl nevyhnutelný ve chvíli, kdy Gorbačov opustil sesterské strany ve Východním bloku odmítnutím Brežněvovy doktríny, čímž v podstatě popřel internacionální charakter komunistického hnutí. Nejen to, ve skutečnosti dal najevo, že SSSR už ani nemá sílu pokračovat ve své existenci, nebo „vývozu komunismu“.
Na jaře roku 1990, kdy na třetím zasedání Sjezdu lidových poslanců padl mocenský monopol KSSS, už byl rozpad Svazu jen otázkou času. Blížící konec si uvědomovala v říjnu 1990 vzniklá skupina Sojuz, složená z konzervativců, z členů KSSS, křesťanů a nacionalistů, kteří by chtěli SSSR zachovat v původní podobě. Michail Gorbačov pro ně představoval společného nepřítele, který ohrozil velmocenské postavení SSSR, jeho ekonomiku i společnost.[4]
Gorbačov reagoval na politickou situaci pokusem posílit své pravomoci vytvořením bezpečnostní rady s účastí armády a policejních složek a zrušením rady prezidentské. Posty obsadila tvrdá levice, například vnitro získal bývalý šéf KGB Boris Pugo.
Za této situace se Eduard Ševarnadze odhodlal k varování: rezignoval na post ministra zahraničí, aby protestoval proti nebezpečí nástupu diktatury.

2.2 Pokus o nový SSSR
Po krvavém potlačení nepokojů v lednu roku 1991 ve Vilniusu a Gorbačovova distancování od vydání rozkazu[5] bylo 17. března 1991 vyhlášeno referendum, v němž měli občané SSSR vyslovit své stanovisko k další existenci SSSR. Více, než 76,2% voličů bylo pro jeho další zachování. Výsledek je to však dosti diskutabilní, jelikožv devíti republikách sice voliči vyslovili souhlas, avšak v Estonsku, Lotyšsku, Litvě, Arménii, Gruzii a Moldávii nacionalisté plebiscit překazili.
Přesto 23. dubna 1991 Gorbačov s předáky těchto republik vyjednával o nové svazové dohodě, jakési ústavě SSSR. Ten se měl změnit v dobrovolný svazek autonomních republik a ústředníorgány měly ztratit velkou část své moci.[6]Na scénu vstoupil 12. června Boris Jelcin jako nový prezidentRuska, Gorbačov měl zůstat v čele SSSR.
Věřil, že otěže vlády drží pevně v rukou. Jak hluboce se mýlí, měl zjistit o pár dní později. Události totiž nabraly úplně jiný směr.

3. Konečná demontáž Sovětského svazu
Sotva dva dny před podpisem svazové smlouvy, tedy 18. srpna 1991, se takzvaný Státní výbor pro výjimečný stav v SSSR, ovládaný skupinou konzervativců, pokusil o puč.

3.1 Nepovedený puč
Výbor vedl například šéf KGB Krjučkov a dokonce i šéf Gorbačovova prezidentského štábu Boldin. Jedním z prvních rozkazů Výboru byl příkaz k zatčení Gorbačova a v moskevských ulicích se objevily tanky. Tehdy nastala i hvězdná hodina Borise Jelcina, který se postavil do čela obránců parlamentu. Už předtím si získal 70 procentní podporu v referendu, jež se lidu Ruské federace dotazovalo, zda má být vytvořena funkce ruského prezidenta.
Armáda, KGB i jednotky ministerstva vnitra ovšem neoplývaly spolehlivostí a tak 22. srpna 1991 pokus o převrat neslavně skončil. Proti pučistům a jejich armádám povstaly davy Moskvanů a v podstatě dali najevo, že dál mohou tanky pokračovat jen přes jejich těla.[7]

3.2 Po puči
Sám Gorbačov se během puče ocitl v roli rukojmího, tři dny od 19. do 21. srpna strávil v domácím vězení na dače.
Po svém návratu k moci zjistil, že ruské vládní síly nejsou loajální vůči němu, nýbrž Borisi Jelcinovi. Poté vyloučil z politbyra množství lidí, někteří skončili ve vězení. Mezi nimi byl i „Gang osmi“, který neúspěšný puč vedl.
Všechny země, vyjma Běloruska, Uzbekistánu, Ázerbájdžánu a Turkmenistánu, proti pokusu o převrat protestovaly. Estonsko a Lotyšsko už měly sovětských excesů dost a puč pro ně byl příležitostí k vyhlášení nezávislosti. Zbývající republiky je následovali během několika týdnů.[8]

3.3 Jelcin nastupuje
Pokus o puč dal Borisi Jelcinovi záminku k zákazučinnostiKSSS na území Ruska. Ostatně, 24. srpna sám Gorbačov této partaji nařídil, aby svoji činnost zastavila a rezignoval na post generálního tajemníka. Po skončení srpnového puče následovali další radikální politickéopatření, jež stále více a více oslabovaly jak Gorbačova, tak SSSR: 6. září 1991 byl rozpuštěn Svaz lidových poslanců, nahradit ho měla Státní rada složená z lídrů republik a Nejvyšší sovět, Státní rada hned 6. září uznala nezávislost pobaltských republik, 4. listopadubyla zrušena všechna celosvazová ministerstva.
Jelcin a jeho lidé cílevědomě likvidovali poslední zbytky bolševického režimu a zaváděli tržní ekonomiku. Následovalo setkání 8. prosince 1991 na dače v Bělověžském pralese, kde „… prezidenti Ruska a Ukrajiny Jelcin a Kravčuk přesvědčili předsedu Nejvyššího sovětu Běloruska Stanislava Šuškeviče, aby souhlasil s rozpuštěním Sovětského svazu a jeho nahrazení volným sdružením, Společenstvím nezávislých států (SNS).“[9]
Tak 21. prosince 1991 jedenáct republik oficiálně prohlásilo, že vznikem SNS přestal existovat SSSR. Formálně svaz zanikl k 31. prosinci 1991. Sám Gorbačov abdikoval 25. prosince 1991.

Závěr
Občan jednoho z postkomunistických států, dnes sdružených v EU Michailu Gorbačovovi musí být za jeho reformy vděčný. Pád totality a nástup demokracie by bez něj nebyl možný. Měl-li bych ale hodnotit Michaila Gorbačova v duchu Machiavelliho Vladaře, nezbylo by mi, než tohoto „muže se skvrnou na pleši“, který se na Západě těší víceméně skvělé pověsti reformátora, demokrata a velkého vůdce, této pověsti zbavit.
Jistě, jeho role v pádu SSSR je nezpochybnitelná. Nelze ale říci, že by své reformy prováděl z altruistických důvodů, stejně jako toto nelze říci o Nikitu Chruščovovi. Provedení reforem mu spíše diktovala ekonomická a politická nutnost mezinárodní i vnitrostátní. Tuto tezi ostatně podporuje i jeho odmítnutí úplného přechodu na tržní ekonomiku, nebo pokus o upevnění moci před srpnovým pučem, případně snaha udržet SSSR za každou cenu pohromadě.
K tomu lze říci, že pokud chtěl udržet celistvost SSSR a zajistit existenci komunistického impéria, měl provádět reformy jen po ekonomické linii, přesvědčit o správnosti svého postupu konzervativce a získat jejich podporu, stejně tak ozbrojených složek státu. Obdobně neměl pouštět z rukou moc v sovětských satelitech, naopak, měl direktivně provádět ekonomické reformy a případně provádět výměnu nepružného starého vedení i v nich.
Vyjednávat se Západem o uvolnění napětí měl pouze z mocenské pozice, nikoliv z pozice reformátora. Dle mého názoru mu pověst demokratického reformátora tohoto druhu spíš uškodila, stejně jako „gorbymánie“, neboť jej z pozice bosse světové supervelmoci v očích veřejnosti degradovala do trapné role jakéhosi hodného strýčka, jehož obličej patří na trička hned vedle pop-artového portrétu Marylin Monroe a plechovek od polévky od AndyhoVarhola.
Chtěl-li si moc udržet alespoň poté, co byla existence SSSR neudržitelná, měl své reformy provádět beze zbytku a nespojovat je nadále s existencí sovětského impéria a KSSS. Také si měl opět jednoznačně vybrat strany a nelavírovat oportunisticky na politických vlnách ve chvíli, kdy už kompromisy nebyly možné. To znamená, že měl podpořit demokraty, vyšachovat Jelcina, odříznout od moci konzervativce a stát se po rozpadu SSSR prezidentem Ruska, v němž by instaloval prezidentský systém „putinovského“ ražení.
To ovšem neučinil, kormidlo dějin ponechal v rukou jiného kormidelníka, tvrdošíjně se snažil udržet KSSS jednotnou a své reformy hájil jako čisté pojetí leninismu. Když pak byla KSSS po srpnovém puči zakázána, zůstal bez vlivu nejen na ozbrojené složky, ale i na reálnou politiku.
Z pohledu „realpolitik“ naopak sehrál smutnou roli principála krachujícího cirkusu, který marně shání úvěr na další turné: diváci mu sice za jeho snahu tleskají, ovšem bankovní domy nechávají peněženky zavřené.Do cirkusové menažerie bez direktora, zvěřince a artistů by totiž investoval jen naprostý šílenec.

Použitá literatura
Foto: Wikipedia

Jiří VYKOUKAL a kol., Vznik, vývoj a rozpad sovětského bloku 1944-1989, Praha 2000
Brian CROZIER, Vzestup a pád sovětské říše, Praha 2004
Milan ŠVANKMAJER a kol., Dějiny Ruska, Praha 1995
Alan BULLOCK, Hitler a Stalin - Paralelní životopisy, Praha 2005
http://zahranicni.ihned.cz/c1-52609100-srpnovy-pokus-o-puc-v-sssr-obrazove-ohlednuti-za-hvezdnou-hodinou-borise-jelcina
http://diazcastro.blog.idnes.cz/c/401925/Posledni-Sputnik-na-Kube.html

Poznámky

[1] Koba – Gruzínský národní hrdina, jehož jméno jako přezdívku užíval Josif Džugašvili – Stalin. Alan BULLOCK, Hitler a Stalin - Paralelní životopisy, Praha 2005, s. 38.
[2] Milan ŠVANKMAJER a kol., Dějiny Ruska, Praha 1995, s. 394.
[3] Např. mutace časopisu Sputnik, který se stal velmi vyhledávanou tiskovinou. Na Kubě podle vzpomínek nezávislé novinářky Tanii Diaz Castro přestal v roce 1987 vycházet, jelikož jeden z článků popisoval Leninovo údajné varování před Stalinem i důsledky velké čistky. Tania Diaz CASTRO, Poslední sputnik na Kubě, soukromý blog autorky, 2014. On-line: http://diazcastro.blog.idnes.cz/c/401925/Posledni-Sputnik-na-Kube.html
[4] Jiří VYKOUKAL a kol.,Vznik, vývoj a rozpad sovětského bloku 1944-1989, Praha 2000, s. 679.
[5]„Opravdu se zdálo, že o připravovaném rozkazu nevěděl.“ In: Brian CROZIER, Vzestup a pád sovětské říše, Praha 2004, s. 385.
[6]„Koncepci nové svazové smlouvy schválil v polovině července 1991 Sjezd lidových poslanců. Z názvu nového útvaru zmizelo označení socialistický, a (…) podepsání nové svazové smlouvy (…) stanoveno na 20. srpna. Spokojený, že zachránil Sovětský svaz, odjel Gorbačov na dovolenou na Krym.“ In: Jiří VYKOUKAL a kol.,Vznik, vývoj a rozpad sovětského bloku 1944-1989, Praha 2000, s. 680.
[7] Vycházet lze i ze zpravodajských materiálů renomovaných deníků. Obrazové resumé například při 20. výročí puče na serveru Hospodářských novin: http://zahranicni.ihned.cz/c1-52609100-srpnovy-pokus-o-puc-v-sssr-obrazove-ohlednuti-za-hvezdnou-hodinou-borise-jelcina
[8] Jiří VYKOUKAL a kol.,Vznik, vývoj a rozpad sovětského bloku 1944-1989, Praha 2000, s. 681.
[9] Jiří VYKOUKAL a kol.,Vznik, vývoj a rozpad sovětského bloku 1944-1989, Praha 2000, s. 682.

Poznámky k Varšavské smlouvě

Poznámky k Varšavské smlouvě

Obsah

Úvod 

1.       Smlouva - smluvní strany, důvody existence paktu

1.1.  Název smlouvy a smluvní strany

1.2. Preambule

1.3. Zplnomocněnci

2.      Smlouva - články smlouvy

2.1. Články 1 – 3

2.2.    Články 4 – 6

2.3.    Článek 7 – 9

2.4.    Článek 10 – 11

3.       Diplomaté – signatáři

Závěr

Literatura, prameny 

Znak Varšavského paktu. Zdroj: cs.wikipedia.org

Motto:

„Unie míru a socialismu.“

Heslo paktu

Úvod

Existenci Varšavského paktu v podstatě ohraničuje studená válka v letech 1955 až 1991 mezi kapitalistickým Západem a komunistickým Východem ve 20. Století. Zapříčiňuje ji a podmiňuje vznik jiné, mnohem životaschopnější vojenské aliance, tedy NATO a přijetí Západního Německa coby členského státu.[1]

            Bylo by však zpozdilé tvrdit, že Varšavská smlouva vznikla jen jako reakce na jeden, či dva konkrétní kroky kapitalistického, resp. demokratického světa. Tím bychom pouze a de facto dávali zapravdu komunistické propagandě. Vojenská aliance komunistických států by dříve, či později vznikla v nějaké formě tak jako tak. Ať už vysloveně jako pakt, nebo formou nějakého „unijního“ připojení k SSSR. Vyplývá to ostatně z internacionalistické povahy leninsko - komunistické ideologie a „supervelmocenské“ zahraniční politiky SSSR. Otázka její formální podoby dle mého názoru závisela pouze na tom, jací lidé usedali v ústředním výboru KSSS a jeho protějšcích v satelitech a kterým proudům v marx - leninské ideologii dávali přednost. Neboť ideologie a komunistická dialektika byla alfou a omegou sovětské politiky, určuje její směr i podobu.[2]   

Členy Varšavského paktu byl SSSR, který v něm jednoznačně hrál prim (nejvyššími veliteli byli vždy sovětští maršálové) a jeho satelity[3]; vznikl na základě Smlouvy o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci podepsané 14. května 1955 ve Varšavě[4]. Podle místa podpisu také pakt získal své jméno.

V této práci není prostor pro široký popis politiky paktu, ani jeho bojeschopnosti. Postačit proto musí stručná shrnující citace z české Wikipedie:

„Cílem Varšavské smlouvy byla koordinace politiky a vytvoření systému kolektivní bezpečnosti v Evropě, resp. spolupráce ve vojenské oblasti při společné obraně socialismu, suverenity a nezávislosti, a (také vytvoření protipólu k severoatlantickému paktu). Nejvyšším politickým orgánem Varšavské smlouvy byl oficiálně Politický poradní výbor složený z nejvyšších stranických a státních představitelů členských zemí. V praxi však direktivy Spojenému velení a štábu Spojených ozbrojených sil přicházely z Kremlu.

Velení sídlilo v Moskvě a v jeho čele stáli pouze sovětští vojenští představitelé. Zástupci ozbrojených sil ostatních států byli pouze styčnými důstojníky, přinášejícími instrukce sovětského velení. Otázky strategie a taktiky v obecné rovině neřešilo velení a štáb spojených ozbrojených sil Varšavské smlouvy, nýbrž generální štáb sovětských ozbrojených sil.“[5]

Je třeba dodat, že primát Moskvy se projevoval například i vojenskou přítomností armád SSSR na území členských států a rozmístěním bojových a strategických raket v Evropě mimo svaz. Ačkoliv byla v květnu 1985, tedy již po nástupu Gorbačova k moci, smlouva prodloužena o dalších 20 let, zanikla mnohem dříve. Ostatně, po rozpadu sovětského impéria a zániku NDR zanikl smysl, právnost i opodstatnění její existence. Příslušný rozpouštěcí protokol podepsali zástupci vlád šesti zbývajících členů paktu 1. července 1991 v Praze v Černínském paláci.[6]

Práce předkládá text této smlouvy s poznámkami a vysvětlivkami formou poznámek pod čarou. Není však její úkolem zmapovat dějiny paktu, to by dalece přesahovalo její rámec a vyžadovalo několikaleté úsilí celého badatelského štábu. Jejím úkolem je pouze vysvětlit základní historické souvislosti textu.

Závěr pak poznámky shrnuje, doplněn je přehledem literatury a on-line zdrojů, více všeobecně přehledových a populárně naučných i biografických, než odborných, ačkoliv i ty byly použity v dostatečné míře. 

1.      Smlouva - smluvní strany, důvody existence paktu

            Kapitola obsahuje pouze název smlouvy a její signatáře, které jejich mateřské země, resp. partaje zmocnily k podpisu smlouvy. Poznámky pod čarou vysvětlují souvztažnosti a obsahují krátké medailonky zmocněnců a organizací (citována wikipedie).

1.1 Název smlouvy a smluvní strany

Smlouva o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci mezi Albánskou lidovou republikou, Bulharskou lidovou republikou, Maďarskou lidovou republikou, Německou demokratickou republikou, Polskou lidovou republikou, Rumunskou lidovou republikou, Svazem sovětských socialistických republik a Československou republikou

1.2 Preambule

Smluvní strany, znovu stvrzujíce své úsilí o vytvoření systému kolektivní bezpečnosti v Evropě založeného na účasti všech evropských států bez ohledu na jejich společenské a státní zřízení, což by umožnilo sjednotit jejich úsilí v zájmu zajištění míru v Evropě[7], přihlížejíce zároveň k situaci, která vznikla v Evropě v důsledku ratifikace pařížských dohod[8] předvídajících vytvoření nového vojenského seskupení v podobě „Západoevropské unie“ za účasti remilitarizovaného západního Německa a jeho zapojení do Severoatlantického bloku[9], což zvyšuje nebezpečí nové války a ohrožuje národní bezpečnost mírumilovných států, jsouce přesvědčeny o tom, že za těchto podmínek mírumilovné státy Evropy musí učinit nutná opatření k zajištění své bezpečnosti a v zájmu zachování míru v Evropě, řídíce se cíli a zásadami Charty Organizace Spojených národů[10], v zájmu dalšího upevnění a rozvoje přátelství, spolupráce a vzájemné pomoci v souladu se zásadou respektování nezávislosti a svrchovanosti států, jakož i zásadou nevměšování do jejich vnitřních věcí[11], rozhodly se uzavřít tuto Smlouvu o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci a jmenovaly svými zplnomocněnci:

1.3 Zplnomocněnci

Prezídium Lidového shromáždění Albánské lidové republiky Mehmeta Shehu[12], předsedu Rady ministrů Albánské lidové republiky,

Prezídium Lidového shromáždění Bulharské lidové republiky Vylko Červenkova[13], předsedu Rady ministrů Bulharské lidové republiky,

Prezídium Maďarské lidové republiky Andráse Hegedüse[14], předsedu Rady ministrů Maďarské lidové republiky,

Prezident Německé demokratické republiky Otto Grotewohla[15], předsedu vlády Německé demokratické republiky,

Státní rada Polské lidové republiky Józefa Cyrankiewicze[16], předsedu Rady ministrů Polské lidové republiky,

Prezídium Velkého národního shromáždění Rumunské lidové republiky Gheorghe Gheorghiu-Deje[17], předsedu Rady ministrů Rumunské lidové republiky,

Prezídium Nejvyššího sovětu Svazu sovětských socialistických republik Nikolaje Alexandroviče Bulganina[18], předsedu Rady ministrů Svazu sovětských socialistických republik,

Prezident Československé republiky Viliama Širokého[19], předsedu vlády Československé republiky,

kteří po předložení svých plných mocí, jež byly shledány v náležité formě a v plném pořádku, dohodli se na tomto:

2.      Články smlouvy

Kapitola obsahuje samotný text smlouvy a komentáře pod čarou, upozorňující na okolnosti, jež se k nim nějakým způsobem váží, především historické. 

Čl.1

Smluvní strany se zavazují v souhlase s Chartou Organizace Spojených národů zdržovat se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo jejího použití a urovnávat své mezinárodní spory mírovými prostředky tak, aby nebyl ohrožován mezinárodní mír a bezpečnost.[20]

Čl.2

Smluvní strany prohlašují, že jsou ochotny účastnit se v duchu upřímné spolupráce všech mezinárodních jednání, jejichž cílem je zajistit mezinárodní mír a bezpečnost, a plně poskytnout své síly pro uskutečnění těchto cílů.[21] Přitom Smluvní strany budou usilovat o to, aby v dohodě s jinými státy, které si budou přát spolupracovat v této věci, byla učiněna účinná opatření k všeobecnému snížení zbrojení a k zákazu atomových a vodíkových zbraní, jakož i jiných druhů zbraní hromadného ničení.[22]

Čl.3

Smluvní strany budou se spolu radit o všech důležitých mezinárodních otázkách, které se dotýkají jejich společných zájmů, vedeny jsouce zájmem upevnění mezinárodního míru a bezpečnosti. V zájmu zajištění společné obrany a zachování míru a bezpečnosti budou se Smluvní strany bezodkladně spolu radit v každém případě, kdy podle mínění kterékoli z nich bude hrozit ozbrojený útok proti jednomu státu nebo několika státům zúčastněným na Smlouvě.[23]

Čl.4

Dojde-li v Evropě k ozbrojenému útoku proti jednomu státu nebo několika státům zúčastněným na Smlouvě se strany kteréhokoli státu nebo skupiny států, každý stát zúčastněný na Smlouvě na základě práva na individuální nebo kolektivní sebeobranu, v souhlase s článkem 51 Charty Organizace Spojených národů, poskytne státu nebo státům, které byly takto napadeny, okamžitou pomoc, individuálně i v dohodě s ostatními státy zúčastněnými na Smlouvě a to všemi prostředky, které považuje za nutné, včetně použití ozbrojené síly. Státy zúčastněné na Smlouvě budou se neprodleně radit o společných opatřeních, která je nutno podniknout pro obnovení a zachování mezinárodního míru a bezpečnosti. O opatřeních podniknutých na základě tohoto článku bude zpravena Rada bezpečnosti v souhlase s ustanoveními Charty Organizace Spojených národů. Tato opatření budou zastavena, jakmile Rada bezpečnosti učiní opatření nutná k obnovení a zachování mezinárodního míru a bezpečnosti.[24]

Čl.5

Smluvní strany se dohodly vytvořit Spojené velení svých ozbrojených sil, které budou podle dohody mezi stranami vyčleněny pod řízení tohoto velení, jež bude jednat podle společně stanovených zásad. Smluvní strany učiní také jiná dohodnutá opatření nutná k upevnění jejich obranyschopnosti tak, aby byla chráněna mírová práce jejich národů, zaručena nedotknutelnost jejich hranic a území a zajištěna obrana před možnou agresí.[25]

Čl.6

K provádění touto Smlouvou stanovených porad mezi státy zúčastněnými na Smlouvě a k projednání otázek vznikajících při provádění této Smlouvy zřizuje se Politický poradní výbor, v němž bude každý stát zúčastněný na Smlouvě zastoupen členem vlády nebo jiným zvlášť jmenovaným zástupcem. Výbor může zřizovat pomocné orgány, které se ukáží být potřebnými.[26]

Čl.7

Smluvní strany se zavazují neúčastnit se žádných koalic nebo spojenectví a neuzavírat žádných dohod, jejichž cíle jsou v rozporu s cíli této Smlouvy. Smluvní strany prohlašují, že jejich závazky vyplývající z platných mezinárodních smluv nejsou v rozporu s ustanoveními této Smlouvy.[27]

Čl.8

Smluvní strany prohlašují, že budou působit v duchu přátelství a spolupráce k dalšímu rozvoji a upevnění vzájemných hospodářských a kulturních styků[28], řídíce se zásadou vzájemného respektování nezávislosti a svrchovanosti[29] a zásadou nevměšování[30] do vnitřních věcí druhého státu.[31]

Čl.9

Tato Smlouva je otevřena přístupu dalších států bez ohledu na jejich společenské a státní zřízení, které vyjádří ochotu svou účastí na této Smlouvě napomáhat sjednotit úsilí mírumilovných států o zajištění míru a bezpečnosti národů.[32] Takový přístup vstoupí v platnost se souhlasem států zúčastněných na Smlouvě po odevzdání listiny o přístupu ke Smlouvě do úschovy vládě Polské lidové republiky.[33]

Čl.10

Tato Smlouva podléhá ratifikaci a ratifikační[34] listiny budou odevzdány do úschovy vládě Polské lidové republiky. Smlouva vstoupí v platnost dnem, kdy bude odevzdána poslední ratifikační listina. Vláda Polské lidové republiky zpraví ostatní státy zúčastněné na Smlouvě o odevzdání každé ratifikační listiny do úschovy.[35]

Čl.11

Tato Smlouva zůstává v platnosti po dobu dvaceti let.[36] Pro Smluvní strany, které do roka před uplynutím této lhůty neodevzdají vládě Polské lidové republiky prohlášení o vypovězení Smlouvy[37], zůstane Smlouva v platnosti po dobu dalších deseti let. Bude-li v Evropě vytvořen systém kolektivní bezpečnosti a za tím účelem uzavřena Celoevropská smlouva o kolektivní bezpečnosti, o což budou Smluvní strany vytrvale usilovat, pozbude tato Smlouva platnosti dnem, kdy vstoupí v platnost Celoevropská smlouva.[38]

4.     Diplomaté - signatáři

Sepsáno ve Varšavě dne čtrnáctého května 1955 v jednom vyhotovení v jazyce českém, ruském, polském a německém, při čemž všechna znění mají stejnou platnost. Ověřené opisy této Smlouvy odevzdá vláda Polské lidové republiky všem ostatním účastníkům Smlouvy.

Na důkaz toho zplnomocněnci podepsali tuto Smlouvu a přiložili k ní pečeti.

Z plné moci Prezídia Lidového shromáždění

Albánské lidové republiky

Mehmet Shehu

Z plné moci Prezídia Lidového shromáždění

Bulharské lidové republiky

Vylko Červenkov

Z plné moci Prezídia Maďarské lidové republiky

András Hegedüs

Z plné moci prezidenta Německé demokratické republiky

Otto Grotewohl

Z plné moci Státní rady Polské lidové republiky

Józef Cyrankiewicz

Z plné moci Prezídia Velkého národního shromáždění

Rumunské lidové republiky

Gheorghe Gheorghiu-Dej

Z plné moci Prezídia Nejvyššího sovětu Svazu sovětských socialistických republik

Nikolaj Alexandrovič Bulganin

Z plné moci prezidenta Československé republiky

Viliam Široký

  

Závěr

Hovoříme-li o Varšavské smlouvě, musíme ještě v samém závěru zmínit společná cvičení Varšavské smlouvy, a sice KVARTETO (1963), ŘÍJNOVÁ BOUŘE (1965), VLTAVA (1966), RODOPY (1967), ŠUMAVA, SEVER a NĚMEN (1968), ODRA-NISA (1969), BRATRSTVÍ VE ZBRANI (1970), ŠTÍT (1972), DRUŽBA (1974), ŠTÍT (1976), DRUŽBA (1977), DRUŽBA (1978), NEUTRON (1979), BRATRSTVÍ VE ZBRANI (1980), SOJUZ (1981), DRUŽBA (1982).[39]

Fakt, že VS navzdory proklamacím byla ve skutečnosti jen mocenským nástrojem SSSR, ilustruje i skutečnost, že byla vyzbrojena povětšinou sovětskou technikou a podřízena moskevskému velení. Hlavními veliteli byli vždy maršálové Sovětského svazu, bez ohledu na schopnosti ostatních velitelů z členských států VS: I. S. KONEV (1955-60), A. A. GREČKO (1960-67), I. I. JAKU-BOVSKIJ (1967-76), V. G. KULIKOV (1977-86), N.V.Ogarkov (1986–1991)); náčelníky štábu byli arm. gen.: A. I. ANTONOV (1955-62), I. P. BATOV (1962-65), M. I. KAZAKOV (1965-68), S. M. ŠTEMENKO (1968 až 1976), A. I. GRIBKOV (od 1976).[40]

Náš svět je naprosto odlišný od toho, který byl stále ještě živý do zhruba poloviny měsíce listopadu v převratném roce 1989.[41] V dnešní době je již Varšavská smlouva minulostí. Vzdálenou sice jen sotva čtvrtstoletí a stále uloženou v živé paměti většiny populace bývalých členských států, ovšem minulostí naprosto odlišnou od současnosti. Těžko říci, zda bipolární svět té doby byl bezpečnější, než ten dnešní, kdy nepřítel nemá jednoznačné obrysy. Jako příklad si můžeme uvést například těsné obchodní styky Západu s Čínou a Vietnamem a naopak přísná embarga vůči Kubě a Severní Koreji. Přičemž tyto státy se stále hlásí k socialismu a komunistické ideologii, byť v různých jejích podobách. Obdobně nejednoznačný ideový postoj západní svět zaujímá i vůči islámským státům, zde by mohl posloužit jako příklad postoj vůči Saúdské Arábii, která se řídí tradičním muslimským právem Šaría a vůči Íránu, který sice totéž práva aplikoval do svého právního systému, kde ale velmi záleží na postoji zdejších muslimských vůdců ajatolláhů. Nelze přitom ale ani tvrdit, že by úlohu nepřítele Západu ve smyslu bipolárního vidění světa zcela převzal islám, nebo světový islamistický terorismus. Zde musím případné zájemce o tuto problematiku odkázat na práce novináře Petera Partnera z Observeru a Economistu, či rozhlasové sekce BBC.[42]

Můžeme jen doufat, že lidstvo překoná své vzájemné spory a nebude žádné paky a spojenectví potřebovat k tomu, aby se dokázalo shodnout na společném cíli, kterým nebude jen pouhé vegetativní přežívání, ale též rozvoj kultury, víry, vědy, filosofie a techniky. Do té doby však budou mít historici a studenti historie co na práci.

Literatura, Prameny

Literatura:

Pavel BĚLINA a kol., Dějiny evropské civilizace II, Praha 2002

Marcello FLORES, Komunismus, Praha 2008

Vojtěch MENCL a kol., Křižovatky 20. století - Světlo na bílá místa v nejnovějších dějinách, Praha 1990

Peter PARTNER, Bůh válek, Praha 2003

Milan ŠVANKMAJER a kol., Dějiny Ruska, Praha 1995, s. 367 – 372.

Miroslav VACEK, Generál studené války, Praha 2004

Markus WOLF, Šéf špionáže v tajné válce, Praha 2004

Steven J. ZALOGA, SCUD – řízená střela a odpalovací systémy 1955 – 2005, Praha 2008

On-line zdroje:

http://www.csla.cz/armada/vs/varsavskasmlouva.htm

http://cs.wikipedia.org/wiki/Rada_vz%C3%A1jemn%C3%A9_hospod%C3%A1%C5%99sk%C3%A9_pomoci

http://www.vhu.cz/rakety-ktere-mirily-na-zapad-o-nejutajovanejsi-slozce-csla-vznikla-studie-ktera-mnohe-odhaluje/

http://cs.wikipedia.org/wiki/J%C3%B3zef_Cyrankiewicz

http://cs.wikipedia.org/wiki/Gheorghe_Gheorghiu-Dej

http://cs.wikipedia.org/wiki/Nikolaj_Alexandrovi%C4%8D_Bulganin

http://cs.wikipedia.org/wiki/Viliam_%C5%A0irok%C3%BD

http://cs.wikipedia.org/wiki/Charta_Spojen%C3%BDch_n%C3%A1rod%C5%AF

http://www.osn.cz/dokumenty-osn/

http://cs.wikipedia.org/wiki/Ma%C4%8Farsk%C3%A9_povst%C3%A1n%C3%AD

http://cs.wikipedia.org/wiki/Pra%C5%BEsk%C3%A9_jaro_1968

http://en.wikipedia.org/wiki/Mehmet_Shehu

http://en.wikipedia.org/wiki/Valko_Chervenkov

http://en.wikipedia.org/wiki/Andr%C3%A1s_Heged%C3%BCs

http://en.wikipedia.org/wiki/Otto_Grotewohl

http://cs.wikipedia.org/wiki/Severoatlantick%C3%A1_aliance

http://cs.wikipedia.org/wiki/Var%C5%A1avsk%C3%A1_smlouva

---

[1] Formálně byl reakcí na zřízení Západoevropské unie a Pařížské dohody umožňující vstup NSR do NATO. Milan ŠVANKMAJER a kol., Dějiny Ruska, Praha 1995, s. 367 – 372.

[2] O rozporech mezi ideology se zmiňuje i šéf východoněmecké tajné služby Wolf, viz: Markus WOLF, Šéf špionáže v tajné válce, Praha 2004, s. 83 – 100, 97.

[3] Smlouva byla uzavřena na 20 let s automatickým prodloužením o 10 let pro státy, které ji rok před uplynutím lhůty nevypoví. Albánie se přestala zúčastňovat činnosti Varšavské smlouvy v roce 1962 a 13. září 1968 ji na protest proti intervenci armád pěti členských zemí do Československa vypověděla. Intervence se nezúčastnilo rovněž Rumunsko. Nicolae Ceaușescu, zdejší diktátor, dokonce nepřipustil cvičení VS na rumunském území. Vojtěch MENCL a kol., Křižovatky 20. století - Světlo na bílá místa v nejnovějších dějinách, Praha 1990, s. 268. 

[4] Členské státy: Albánská lidová republika - do roku 1968; Bulharská lidová republika; Československá (socialistická) republika; Maďarská lidová republika; Německá demokratická republika od roku 1956; Polská lidová republika; Rumunská socialistická republika; Svaz sovětských socialistických republik. Tamtéž, s. 369.

[5] http://cs.wikipedia.org/wiki/Var%C5%A1avsk%C3%A1_smlouva

[6] Nejprve bylo 25. února 1991 na mimořádné schůzce Politického poradního výboru v Budapešti rozhodnuto o rozpuštění vojenských struktur Varšavské smlouvy a po československém návrhu na úplné ukončení platnosti smlouvy došlo k „rozpouštěcí schůzce“ v Praze.

[7] Věta odkazuje na zkrachovalé německé velmocenské plány, 1. A 2. sv. války. Podobné důvody vedly k založení Bruselského paktu a posléze NATO 4. dubna 1949; pro sovětský blok jsou nejspíše vítanou záminkou k budování systému vlastní obrany. Ten ovšem obsahoval i hospodářská opatření (vznik RVHP) a diplomatické úsilí, které vyvrcholilo po Kubánské krizi (v duchu XX. sjezdu KSSS). Pavel BĚLINA a kol., Dějiny evropské civilizace II, Praha 2002, s. 253. (dále Dějiny EC)

[8] Myšlen tzv. Bruselský pakt, v jehož čele stanul roku 1948 polní maršál Bernard Law Montgomery, 1. vikomt z El Alamejnu. Dějiny EC, s. 253. 

[9] NATO, tj. Severoatlantická aliance (anglicky North Atlantic Treaty Organization – NATO, francouzsky Organisation du Traité de l’Atlantique Nord – OTAN; doslova Organizace Severoatlantické smlouvy) je euroatlantický mezinárodní vojenský pakt. Byl založen 4. dubna 1949 podpisem Severoatlantické smlouvy. Aliance sídlí v Bruselu v Belgii.

Na svém počátku byla Severoatlantická aliance jen o trochu více než politické sdružení. Korejská válka ale podnítila členské státy k vytvoření vojenské struktury pod dohledem dvou amerických velitelů. Slovy prvního generálního tajemníka Hastingse Ismaye bylo úkolem NATO „udržet Ameriku v Evropě, Rusko mimo západní Evropu a Německo při zemi.“ V roce 1966 odešla Francie z vojenských struktur NATO kvůli snaze o udržení si vojenské nezávislosti na Spojených státech. Kvůli tomu se sídlo přesunulo z Paříže do Bruselu.

Po pádu Berlínské zdi v roce 1989 se Aliance angažovala ve válce v Jugoslávii. První vojenské operace NATO v historii proběhly mezi lety 1992 a 1995 při válce v Bosně a Hercegovině a později v roce 1999 v Jugoslávii. Aliance se snažila zlepšit vztahy s východními státy, což vyústilo v její rozšíření několika státy bývalé Varšavské smlouvy v letech 1999 a 2004. Článek 5, který tvoří základ Severoatlantické smlouvy, byl poprvé použit po teroristických útocích 11. září 2001, což znamená, že útok byl považován za útok proti všem 19 členským státům. Od roku 2003 vede Aliance činnost Mezinárodních bezpečnostních podpůrných sil v Afghánistánu. Do konce roku 2011 zajišťovala výcvik nové armády v Iráku, účastní se protipirátských operací a v roce 2011 vyhlásila bezletovou zónu nad Libyí v souladu s rezolucí Rady bezpečnosti OSN č. 1973.

16. prosince 2002 byla mezi NATO a Evropskou unií podepsána dohoda o spolupráci Berlín plus, která mimo jiné umožňuje Evropské unii využívat prostředky i kapacity NATO. V současnosti je součástí Severoatlantické aliance 28 členských států, nejnovějšími členy jsou od dubna 2009 Albánie a Chorvatsko.[8] Celkové armádní výdaje všech členů NATO tvoří přes 70 % celosvětových armádních výdajů. Samotné Spojené státy zodpovídají za 43 % celosvětových výdajů na armádu a Spojené království, Francie, Německo a Itálie za dalších 15 %. http://cs.wikipedia.org/wiki/Severoatlantick%C3%A1_aliance

[10] K dispozici on-line například: http://cs.wikipedia.org/wiki/Charta_Spojen%C3%BDch_n%C3%A1rod%C5%AF, nebo na webu OSN: http://www.osn.cz/dokumenty-osn/

[11] Tato věta z preambule byla Varšavským paktem několikráte porušena, nejznámější jsou případy „Maďarského povstání“ (r. 1956), zlikvidovaného vojsky SSSR: http://cs.wikipedia.org/wiki/Ma%C4%8Farsk%C3%A9_povst%C3%A1n%C3%AD  a „Pražského jara“ (r. 1968): http://cs.wikipedia.org/wiki/Pra%C5%BEsk%C3%A9_jaro_1968  

[12] Mehmet Ismail Shehu (*10. ledna 1913 - †17. prosince 1981), komunistický premiér Albánie v letech 1954 až 1981. Nejbližší spolupracovník Envera Hodži, strůjce rozchodu se SSSR a spojenectví s Maovou Čínou. V roce 1981 však začal kritizovat albánskou politiku Hodžova izolacionismu, což zapříčinilo jeho pád. Nalezen ve své koupelně v bytě v Tiraně s prostřelenou hlavou. Oficiálně spáchal sebevraždu z důvodu nervového zhroucení. Jeho rodina hovoří o vraždě. Po smrti obviněn, že byl agentem jugoslávské tajné služby, také CIA a KGB. Vymazán z oficiální albánské komunistické historie.  Životopis on-line: http://en.wikipedia.org/wiki/Mehmet_Shehu 

[13] Vălko Velov Červenkov (bulharsky Вълко Велев Червенков; *6. září 1900 - †24. listopadu 1980) bulharský předseda vlády v letech 1950-1956. Zastánce sovětského modelu socialismu v Bulharsku, zvaný „Malý Stalin“. Zeť Jiřího Dimitrova, vůdce bulharských komunistů. Osobní přítel Stalina. Pěstoval kult osobnosti během svého premiérství. Po Stalinově smrti vytlačen Todorem Živkovem, sesazen, roku 1962 vyhozen ze strany, po sedmi letech rehabilitován, ale nikdy už nezískal valný vliv. Životopis on-line: http://en.wikipedia.org/wiki/Valko_Chervenkov

[14] András Hegedüs (*31. října 1922 - †23. října 1999) byl maďarský komunistický politik, který působil jako předseda rady ministrů od roku 1955 do roku 1956. Hegedüs uprchl do Sovětského svazu dne 28. října, pátý den Maďarské revoluce roku 1956. Hegedüs se vrátil do Maďarska v roce 1958 a učil sociologii. Životopis on-line: http://en.wikipedia.org/wiki/Andr%C3%A1s_Heged%C3%BCs

[15] Otto Grotewohl (*11. března 1894 - †23. září 1964) byl německý politik a první předseda vlády Německé demokratické republice od roku 1949 až do své smrti v roce 1964. Životopis on-line: http://en.wikipedia.org/wiki/Otto_Grotewohl

[16] Józef Cyrankiewicz (*23. dubna 1911 - †20. ledna 1989) byl polský komunistický politik, jeden z klíčových představitelů socialistického režimu v Polsku po druhé světové válce. V letech 1970-1972 byl předsedou Státní rady (obdoba prezidenta). V letech 1947-1952 a 1954-1970 předsedou rady ministrů (premiérem).

Po německé okupaci Polska byl v letech 1941-1945 vězněn v koncentračním táboře Osvětim. Původně byl člen Polské socialistické strany (Polska Partia Socjalistyczna), v letech 1945-1948 byl jejím generálním tajemníkem. PPS a Polská dělnická strana (Polska Partia Robotnicza) vytvořily roku 1948 Polskou sjednocenou dělnickou stranu (Polska Zjednoczona Partia Robotnicza), která byla v éře komunistického režimu hegemonní politickou silou. Cyrankiewicz byl jedním z hlavních strůjců sjednocení, a byl pak členem ústředního výboru PSDS v letech 1948-1971. On-line (pouze zmínka v rozsahu poznámky): http://cs.wikipedia.org/wiki/J%C3%B3zef_Cyrankiewicz

[17] Gheorghe Gheorghiu-Dej (*8. listopadu 1901 - †19. března 1965, Bukurešť) byl rumunský politik, prezident (předseda dočasného prezídia Rumunské lidové republiky, předseda Státního sovětu Rumunska) v letech 1961-1965 a druhý premiér (předseda Rady ministrů) socialistického Rumunska v období od 2. června 1952 do 2. října 1955. Navzdory měnícím se státním funkcím byl rozhodující osobností rumunské politiky v celém období 1947-1965, neboť v této době zastával pozici generálního tajemníka Komunistické strany Rumunska (přesněji v období 1944-1954, 1955-1965), která byla od roku 1947 v zemi hegemonní silou. Životopis on-line: http://cs.wikipedia.org/wiki/Gheorghe_Gheorghiu-Dej

[18] Nikolaj Alexandrovič Bulganin (rusky Николай Александрович Булганин, *30. března 1895 – †24. února 1975) byl prominentní sovětský politik, který působil jako ministr obrany (1953–1955) a předseda rady ministrů SSSR (1955–1958). Šlo o velkého spojence Nikity Chruščova a jeho programu reforem a destalinizace. Společně s Chruščovem cestoval do Indie, Jugoslávie a Spojeného království, kde byli oba známi v tisku jako "B a K". Roku 1957 však začal, ovlivněn konzervativní skupinou vedenou Vjačeslavem Molotovem, sdílet pochyby o Chruščovově reformní politice. Když byli konzervativci poraženi a odstraněni, nutil jej Chruščov, aby podal rezignaci na všechny politické funkce. Byl sice jmenován předsedou sovětské státní banky, ale v roce 1958 ho odstranili z Ústředního výboru KSSS a připravili o titul maršála. Byl poslán do Stavropolu jako předseda regionální ekonomické rady a v únoru 1960 odešel do penze. Nositel Leninova řádu, Řádu rudého praporu a Řádu rudé hvězdy. Za občanské války příslušník ČEKA. Životopis on-line: http://cs.wikipedia.org/wiki/Nikolaj_Alexandrovi%C4%8D_Bulganin  

[19] Viliam Široký (*31. května 1902 Bratislava – †6. října 1971 Praha) byl slovenský a československý politik komunistické strany, v letech 1953–1963 předseda československé vlády. Představitel centralistického a dogmatického křídla slovenské politiky 50. let. Vlastizrádce: špion ve prospěch SSSR, pracoval pro NKVD. Až 19. září 1963 byl jako předseda vlády nucen podat demisi a o den později ztratil také členství v předsednictvu ÚV KSČ. Po odchodu z vládních a stranických postů byl poslán do penze, a sice za svůj podíl na politických procesech v 50. letech. O pět let později, v době rozbíhajícího se pražského jara, přerušil ÚV KSČ na přelomu května a června 1968 Širokému dokonce i členství ve straně. Členství v KSČ mu bylo navráceno až těsně před smrtí v roce 1971 jeho „velkorysým“ triumfujícím soupeřem Husákem. Životopis on-line: http://cs.wikipedia.org/wiki/Viliam_%C5%A0irok%C3%BD

[20] Vojska Varšavské smlouvy nikdy nevedla žádnou válku v Evropě, ani jinde ve světě, válku vedl výhradně SSSR, např. v Afghánistánu.

[21] Tzn., že budou vystupovat jako jednotná vojenská síla se stejnými cíli. Proto zorganizovaly 18 společných cvičení, samotná VS měla ve zbrani celkem 3 573 100 mužů, SSSR pak na svém vojenském vrcholu v roce 1982 celkem 5 milionů mužů. Marcello FLORES, Komunismus, Praha 2008, s. 156.

[22] Je pravdou, že vyjednavači několikrát usedli k jednacímu stolu a vznikly smlouvy omezující jaderné zbraně SALT I a SALT II, INF, o jejichž naplňování lze však do jisté míry pochybovat. Prokop Tomek z VHÚ Praha uvádí, že „V Československu začalo budování jednotek s taktickými a operačně taktickými raketovými střelami země-země počátkem šedesátých let. Dodávky moderních sovětských zbraní souvisely s přípravou válečných plánů Varšavské smlouvy, či spíše sovětského velení, v nichž hrál významnou roli československý front. (…) V operačním nasazení měl československý front použít 131 jaderných raketových střel a atomových bomb.“  Taktické raketové střely jsou určeny pro údery konvenčními i jadernými hlavicemi na cíle do vzdálenosti 30–100 km, operačně taktické raketové střely jsou koncipovány pro údery jadernými hlavicemi na vzdálenost od 100 do 1000 km. Oba druhy raket tvořili výzbroj ČSLA a dalších armád VS. Podle Tomka první raketové brigády vznikaly v Hranicích na Moravě od roku 1961 a byly vyzbrojeny operačně taktickými raketovými střelami R–11M, které nahradila verze R-17M, v kódu NATO označené SCUD. Sovětský svaz různé verze také vyvážel do mnoha zemí. In: http://www.vhu.cz/rakety-ktere-mirily-na-zapad-o-nejutajovanejsi-slozce-csla-vznikla-studie-ktera-mnohe-odhaluje/ ; o raketách SCUD též: Steven J. ZALOGA, SCUD – řízená střela a odpalovací systémy 1955 – 2005, Praha 2008. 

[23] Tímto takzvaným poradním orgánem byl „vrchní výbor politruků“, tedy Politický poradní výbor, viz dále.

[24] V podstatě umožňuje nasazení společných vojsk v případě přímého útoku na členský stát, s tím, že o užití síly a postoji paktu bude informována RB OSN.

[25] Spojené velení Varšavské smlouvy uskutečňovalo rozhodnutí politického poradního výboru v otázkách obrany, řídilo ozbrojené síly jednotlivými členskými státy vyčleněné k společné obraně. Zajišťovalo běžná opatření nutná k bezpečnosti členských států. Pro běžnou agendu spojeného velení je u hlavního velitele spojených ozbrojených sil vytvořen štáb spojeného velení, v němž pracovali stálí představitelé generálních štábů armád účastnických zemí. Sídlo náčelníka štábu bylo v Moskvě. In: http://www.csla.cz/armada/vs/varsavskasmlouva.htm; Miroslav VACEK, Generál studené války, Praha 2004.

[26] Politický poradní výbor konzultoval mezinárodní problémy týkající se společných zájmů členských států VS. Jeho pomocnými orgány byly komise a spojený sekretariát. Stálá komise vypracovávala doporučení k jednání o zahraničně politických otázkách, spojený sekretariát měl na starosti běžnou agendu mezi jednotlivými zasedáními politického poradního výboru. Na jeho zasedání v Budapešti v roce 1969 bylo například rozhodnuto o vytvoření výboru ministrů obrany členských států Varšavské smlouvy, byla přijata nová ustanovení o spojených ozbrojených silách a spojeném velení atd. In: http://www.csla.cz/armada/vs/varsavskasmlouva.htm; Miroslav VACEK, Generál studené války, Praha 2004. Dějiny EC, s. 277.

[27] Tento článek v podstatě neumožňoval kromě „kapitalistického a imperialistického Západu“ ani spojenectví s Jugoslávií a Čínou, jelikož se odmítli podřídit diktátu SSSR a tím pádem měli jiné cíle, než SSSR a členské státy VS. Marcello FLORES, Komunismus, Praha 2008, s. 115. Dějiny EC, s. 239 – 245, 260 – 261.

[28] Lze říci, že dalším mocensko – ekonomickým nástrojem, užívaným SSSR vedle VS bylo i RVHP, neboli Rada vzájemné hospodářské pomoci (rusky: СЭВ, Совет Экономической Взаимопомощи, Sovět ekonomičeskoj vzaimopomošči, anglicky: Comecon, The Council for Mutual Economic Assistance) byla obchodní organizace sdružující v době studené války socialistické státy sovětského bloku. V podstatě se jednalo o mocenský nástroj pro centrální ovládání ekonomiky socialistických států Sovětským svazem, o sovětský protipól Marshallova plánu a později EHS. Zakládajícími členy RVHP byly 5. ledna 1949 Bulharsko, Československo, Maďarsko, Polsko, Rumunsko a Sovětský svaz. Později přistoupily Albánie (1949), NDR (1950), Mongolsko (1962), Kuba (1972) a Vietnam (1978). Albánie (pod čínským vlivem) roku 1961 od účasti na činnosti RVHP upustila a v roce 1987 vystoupila úplně. Naproti tomu přidruženým státem RVHP byla od roku 1964 Jugoslávie. S RVHP částečně spolupracovaly nebo měly status pozorovatele i některé nesocialistické či rozvojové země (Finsko, Irák, Mexiko, Nikaragua, Etiopie, Laos, Jižní Jemen aj.). RVHP, mající na sklonku komunistické éry deset členských států, byla rozpuštěna ve stejném roce jako VS: 28. června 1991. Sídlo RVHP bylo vždy v Moskvě. Moderní budova RVHP (rusky: здание СЭВ, zdanije sev), 30poschoďová výšková stavba v ulici Nový Arbat 36, vybudovaná v letech 1963 až 1970, má tvar otevřené knihy. V současnosti v budově sídlí magistrát města Moskvy. http://cs.wikipedia.org/wiki/Rada_vz%C3%A1jemn%C3%A9_hospod%C3%A1%C5%99sk%C3%A9_pomoci

[29] Za evidentní porušení tohoto článku lze považovat vstup vojsk Varšavské smlouvy na území Československa 21. srpna 1968. I to byl jeden z důvodů, proč vznikl tzv. zvací dopis. Na druhou stranu byl text vykládán tak, že v případě ohrožení socialismu je dle něj povinností smluvních stran zasáhnout na území jiného členského státu, což je ve skutečnosti i v rozporu s textem VS hned prvního článku. Marcello FLORES, Komunismus, Praha 2008, s. 144 – 147.

[30] Obdobný zásah připravovala vojska VS v Polsku v roce 1981. Dějiny EC, s. 277. Vojtěch MENCL a kol., Křižovatky 20. století - Světlo na bílá místa v nejnovějších dějinách, Praha 1990, s. 269.   

[31] NDR se vojenského vpádu v podstatě neúčastnila, kromě technických pozorovatelů, šlo o jisté formální obtíže, kdy smlouva reagovala na znovuvyzbrojení Německa, zároveň panovali jisté obavy propagandistického charakteru, odkazující na nacistickou okupaci, kterou měli v ČSSR ještě v živé paměti. K účasti NDR např. Markus WOLF, Šéf špionáže v tajné válce, Praha 2004, s. 167 – 178.

[32] Zcela nerealistická proklamace formálního charakteru: 1) následkem vstupu by pro tento stát logicky byla rozsáhlá komunistická diverze ve prospěch SSSR v duchu „Brežněvovy doktríny“. 2) Má dodat zdání otevřenosti, legálnosti a mírumilovnosti paktu. Marcello FLORES, Komunismus, Praha 2008, s. 146.

[33] Originál smlouvy byl uložen v Polsku, naproti tomu originál protokolu a ratifikační listiny, ukončující činnost paktu jsou uloženy v Československu, přičemž vláda ČR (ČSFR) informovala ostatní strany, které protokol podepsaly, o uložení každé ratifikační listiny. Protokol, jímž se ukončuje činnost Varšavské smlouvy, je v české verzi i s podpisy představitelů všech šesti států pouze čtyřstránkový.

[34] Ratifikace byla do jisté míry jen formalita, ovšem je třeba pamatovat na odchod Albánie z paktu. Ta se od roku 1962 přestala zúčastňovat činnosti Varšavské smlouvy a 13. září 1968 smlouvu vypověděla, oficiálně kvůli událostem ze srpna 1968.

[35] Viz předchozí poznámka č. 31.

[36] Prodloužena byla v květnu 1985, tedy již po nástupu Gorbačova k moci, o dalších 20 let, zanikla mnohem dříve. Ostatně, jak už bylo řečeno v úvodu, po rozpadu sovětského impéria a zániku NDR zanikl smysl, právnost i opodstatnění její existence. Příslušný rozpouštěcí protokol podepsali zástupci vlád šesti zbývajících členů paktu 1. července 1991 v Praze v Černínském paláci.

[37] Viz poznámka č. 31.

[38] Vývoj Evropy po pádu komunismu v podstatě naplnil tento článek bezezbytku, ačkoliv zcela jinak, než to tvůrci VS očekávali. Součástí EU a struktur NATO jsou dnes bývalé státy komunistického bloku a dokonce i bývalé členské státy SSSR jako Estonsko, Litva a Lotyšsko. Dějiny EC, s. 286 – 296.

[39] Mírové počty osob v ozbrojených silách členských států Bulharská lidová republika – 117 500; Maďarská lidová republika – 106 800; Německá demokratická republika – 173 100; Polská lidová republika – 347 000

Rumunská socialistická republika – 171 000; Sovětský svaz – 2 458 000; Československá socialistická republika – 199 700; Celkem – 3 573 100. In: http://www.csla.cz/armada/vs/varsavskasmlouva.htm; Miroslav VACEK, Generál studené války, Praha 2004.

[40] Tamtéž jako poznámka číslo 39.

[41] Marcello FLORES, Komunismus, Praha 2008, s. 172 – 185. Dějiny EC, s. 293 – 301.

[42] Např. Peter PARTNER, Bůh válek, Praha 2003.

Fotografie ze sjezdu vůdců států Varšavské smlouvy v roce 1987, zleva: Gustáv Husák, Todor Živkov, Erich Honecker, Michail Sergejevič Gorbačov, Nicolae Ceauşescu, Wojciech Jaruzelski, a János Kádár. Foto: Raine Mittelstädt/Deutsche Bundesarchiv/Wikipedia