CLAUDE MONET: Dva obrazy s mostem

Dva obrazy japonského mostu a leknínů v Giverny, 1896 a 1900

Existuje-li zcela čisté, tak říkajíc modelové, programové dílo pozdního impresionismu, potom je to tento obraz Clauda Moneta z roku 1900. Nikoliv ten o čtyři roky starší a mnohem známější.  O čem tedy konkrétně oba obrazy vypovídají? Domníváme se, že zcela nejvíce o Monetových postojích k životu.

Claude Monet, Japonský most v Giverny 1895/96

V obou obrazech vidíme, nakolik byl osud malířův spjat s osudem impresionismu. Claude Monet jej stvořil. ON byl impresionismus. Ač měl mnoho pokračovatelů, nikdo před ním, ani po něm nikdy tak čistě necharakterizoval svým dílem to, co impresionismus znamená.

Zamysleme se tedy nad nimi.

Domníváme se, že z prvního obrazu je patrné, že si Claude Monet v době jeho vzniku daleko více vážil věcí hmotných. Tedy poct a majetku, jež se mu staly zadostiučiněním za prvotní odmítnutí jeho Imprese, východu slunce. Právě tento postoj jakoby podvědomě zachytil v kompozici prvního obrazu z roku 1896.

Teprve později, se zhoršujícím se zrakem, jež pro něj coby pro malíře má vrcholnou důležitost a s vědomím, že již není mladý, Monet jakoby pochopil, jak plytká světská sláva ve srovnání s tím, co má opravdovou důležitost, ve skutečnosti je. 

Díváme-li se na obraz z roku 1900, můžeme toto poznání sdílet s ním.

Na celkové kompozici obou prací si nelze nevšimnout, že to, co na obraze prvním stojí v centru dění, se na druhém dostává kamsi do pozadí, zcela mimo pozornost, jako věc naprosto podružná. Jakoby ji Monet namaloval z nutnosti, jelikož se s ní už nic nedá udělat, když už tam jednou stojí. 

Na obou obrazech Monet zachytil svou zahradu v Giverny. Jenže v obraze starším není tak důležitá, jako její centrální prvek, most, vystavěný zcela ve shodě s dikcí tehdejší módy, okouzlené Orientem a Dálným Východem. Ne, tou dobou Monet ještě nedospěl k moudrosti stáří. Podléhal módě a sám byl módním. 

O pět let později však již Monet daleko víc klade důraz na rostliny, jež v zahradě rostou. Hra světla a přirozená krása květin podél cesty okolo jezírka dostávají na obraze nejvíce prostoru. Co v případě prvním má sloužit spíše k dotvoření celé kompozice a postupně zraky diváka dovést k leitmotivu, ve verzi pozdější na sebe zcela strhává pozornost svou nezvyklou výrazností. 

Claude Monet, Zahrada v Giverny 1900

Z obrazu jakoby se vytrácel nějaký konkrétní námět. Mladická nálada a dojem životnosti se mění v jistou melancholii a smutek. Tahy štětce jsou mnohem ostřejší. Květiny, spíše tušené, než skutečně viděné, též světlo na cestě k mostu svou krvavě rudou barvou zcela uzurpují veškerou pozornost toho, kdo si obraz prohlíží. 

Až nás nutí k zamyšlení, proč? Nevyhnutelně nás musí napadnout, že Monet trpěl jistou vnitřní rozervaností a nejistotou, jíž, opět podvědomě, vykřičel do celého světa obrazem. Jakoby chtěl zvolat: „Toto je má rozdrásaná rána, právě tudy přichází do mého života utrpení!“ 

Cítil snad už tehdy, že za pár let ztratí svého syna a druhou ženu? Tušil, že by nakonec mohl ztratit i svou zahradu, anebo možnost těšit se z její krásy?

Nevíme. 

Co ale víme zcela jistě, že žádný jiný obraz Monetův nevyjadřuje Impresi tak silně, jako právě tento. Neboť je-li obraz první „obyčejnou“ módní japanerií, ten druhý máme za impresionismus samotný.

Vojtěch Birnbaum, významný český historik umění

* Jako jeden z prvních se zabýval přehledy vývoje české románské a gotické architektury
* Studoval osobnost Petra Parléře a jeho význam pro vývoj gotiky ve světě i v Čechách
* Vytvořil tzv. barokní teorii
* Od roku 1927 řádný profesor dějin umění na FF

Život, studium

Vojtěch Birnbaum (www.langhans.cz)

Narozen 7. ledna 1877 v Döblingu u Vídně. Jeho otec Vojtěch Birnbaum byl inženýrem a stavitelem drah. Birnbaumova matka se po předčasné smrti svého manžela (zvláštní souvislost: byl pohřben v Poděbradech a shodou okolností v noci o víkendu z 30. června na 1. července 2012 odmontovali zloději střechu i zábradlí z jeho hrobky) znovu provdala za známého poděbradského lékaře Bohumila Boučka a Vojtěch tak strávil většinu dětství v Poděbradech. Po studiích na reálném gymnáziu v Kolíně, na vyš¬ším gymnáziu v Praze a na vyšším gymnáziu v Rychnově nad Kněžnou se zapsal na filozofickou fakultu Karlo-Ferdinandovy univerzity, kde strávil jeden rok. Poslouchal přednášky takových osobností, jako byli Tomáš Garrigue Masaryk, Jaroslav Goll či Jan Palacký. V zimním semestru roku 1897 pokračoval ve studiích ve Vídni, kde studoval mimo jiné u Franze Wickhoffa a Aloise Riegla, zakladatelů tzv. vídeňské školy umělecko-historické. Několik let před Vojtěchem Birnbaumem studoval na vídeňské univerzitě i Max Dvořák. 

Svou diplomovou V.B. práci obhájil v roce 1904. Před první světovou válkou žil jako soukromý vědec v Římě a ve Vídni. Po jejím skončení a s příchodem do Prahy obrátil svůj zájem k umění domácímu. 

Patnáct let po obhajobě své diplomové práce na popud Jaroslava Golla a Josefa Šusty habilitoval na Univerzitě Karlově pro obor dějin umění, roku 1921 získal mimořádnou profesuru a šest let na to se stal řádným profesorem a zároveň ředitelem Ústavu pro dějiny umění. 

Působil rovněž ve významných českých vědeckých institucích. Od roku 1925 byl mimořádným členem Královské české společnosti nauk a České akademie věd a umění, v níž zastával funkci hlavního jednatele archeologické komise. Byl i dlouholetým členem domácí rady Klubu Za starou Prahu, jehož se posléze stal předsedou. 

Pro Birnbaumovu vědeckou osobnost je příznačná detailnost v bádání a přísná slohová kritika dokumentů. Bohužel, smrt ukončila nečekaně jeho život 30. května 1934 v Praze, aniž mohl dokončit celou řadu chystaných prací, nebo se postavit do čela filozofické fakulty, jejímž děkanem byl zvolen pro akademický rok 1934 až 1935.

Zájmy, vědecká práce

Dlouho se Birnbaumův zájem soustřeďoval na nejranější formy evropského stavitelství. Pracoval na přehledu románských památek jihočeské oblasti, psal o románských kostelech, zabýval se problémem nejstarších českých bazilik a českých rotund, nebo emporových kostelů.

Zajímala jej však i naše gotická architektura, především osobnost Petra Parléře a jeho význam nejen pro vývoj gotiky v Čechách, nýbrž i pro vývoj gotické architektury jako takové.

Ovlivněn Maxem Dvořákem a vídeňskou školou, převzal Birnbaum z tohoto prostředí přísně vědeckou metodu a názor na dějiny umění jako na samostatnou historickou vědu. Je pro něj charakteristické až matematicky analytické myšlení.

Poté se jeho zájem soustředil na metodu dějin umění, především na otázku slohového vývoje. Ve výtvarném díle ¬viděl dokument doby a na základě celkového i detailního zjištění znaků je stavěl do vývojové řady. Vycházel z podrobného studia římské architektury, jejíž historický a umělecký význam pevně stanovil. Je autorem tzv. „barokní teorie. 

Birnbaumův „barokní princip“

(barocco – pokroucená, nepravidelná perla, z portugalštiny)

Zapomeňme na klasické definování stavebních slohů, je to nutné k pochopení Birnbaumovy teorie, v níž se zároveň pokoušel vytvořit novou definici baroku. 

„K takovéto nové definici pokusím se dospěti cestou induktivní, to jest, vynasnažím se zjistiti na několika charakteristických barokních výtvorech náležejících rozličným směrům, co jest pro ně povýtce příznačné, co tvoří jejich rázovitý slohový obsah, z čehož pak odvodím všeobecné závěry.“ 

Barokní princip v dějinách architektury, Vojtěch Birnbaum (1924 – reedice Vyšehrad, Praha, 1941)

Nehovoří přitom o baroku zcela tak, jak jej chápeme my. Birnbaum totiž formuloval vznik a vývoj stavebních slohů jako cyklické střídání „klasicismů“ a „baroků“, přičemž po „barokní“ fázi vždy následuje „klasicistní“ fáze slohu nového. „Klasicismus“ je zde chápán jako „přísná“ či „dogmatická“ fáze nového slohu, kdy jsou nejprve vytvořena přesná pravidla a ta jsou pak poměrně striktně dodržována. Sloh se tak odehrává uvnitř těchto pravidel. 

„Barokní“ fáze slohu nastává ve chvíli, kdy se samotná pravidla slohu stanou překážkou vývoje a začne proto docházet k jejich porušování, deformování, pokroucení, či zpochybňování a destruování – odtud název slohu barocco – pokroucená, nepravidelná perla, která přes svůj hendikep, nebo právě pro něj, může být velmi krásná. 

„Cíl, k němuž směřuje každý umělecký vývoj jakožto ku své poslední metě, jest úplné nadřazení iluze nad realitu, naprosté nahrazení skutečnosti věcné, skutečností uměleckou.“

Barokní princip v dějinách architektury, Vojtěch Birnbaum (1924 – reedice Vyšehrad, Praha, 1941)

Jinými slovy, toto porušování pravidel postupně končí celkovou destrukcí slohového výrazového rámce, a proto je nakonec nutné přistoupit k budování slohu nového.

„Barokní“ architekturu pak Birnbaum dělí na tři hlavní větve, a sice monumentální, perspektivní, klasicistickou. 

Za typického představitele a zároveň zakladatele monumentálního „baroku“ považuje Michelangela, pro příklad uvádí palác Konservatorů na Kapitolu v Římě. 

Platnost své teorie dokládal Vojtěch Birnbaum i na parléřovské architektuře, především na pražské Katedrále svatého Víta s tím, že Parléř ve své architektuře používá prvky, překračující a v podstatě negující principy gotické architektury, tak jak byly stanoveny v Ile-de-France v období francouzského krále Ludvíka IX. Svatého. Dokonce nacházel i antický helénistický „barok“, jako typické ukázky a důkazy tohoto tvrzení viděl stavby jako Panteon v Římě, chrámy v Baalbeku, nebo části Hadriánovy vily v Tivoli. Zde je pak jeho nová definice baroku: 

„Barokní architektura tvoří skupiny rázu a původu čistě uměleckého, jež nadřazuje útvarům rázu a původu tektonického; tyto tektonické útvary jsou tak pouze prostředkem k vyjádření uměleckých hodnot, jež vznikají v tvůrčím lidském duchu nezávisle od nich; předmětem barokního architektonického tvoření jsou tedy subjektivní skutečnosti lidského ducha a ne objektivní skutečnosti přírodních sil a tektonických zákonů.“ 

Barokní princip v dějinách architektury, Vojtěch Birnbaum (1924 – reedice Vyšehrad, Praha, 1941)

Tato teorie je ve své základní podobě dnes už překonána, což ovšem neznamená, že je překonána samotná myšlenka „barokního principu“. Tento postřeh je naopak stále platný, ovšem je potřeba jej dnes aplikovat v kontextech dalších teorií a modelů, takže například v jedné fázi určitého slohu můžeme sledovat charakteristiky „klasicismu“ i „baroku“ trvající současně.

Dílo, publikační činnost

Birnbaum vypracoval diplomovou práci Der altchristliche Kirchenbau und sein Verhältnis zur römischen Baukunst (1904) na téma starokřesťanské sakrální architektury. Mezi počátečními díly jmenujme spisy De templo Nazianzeno a Gregorio Theologo descripto (1907) a Vitruvius und die griechische Architektur (1914). V téže době publikoval v časopise Styl několik článků na téma antické, starokřesťanské a románské architektury. Následovaly práce Ravennská architektura I. (1916) a II. (1921). V roce 1923 vychází Birnbaumova studie Dům zvaný Livie na Palatině. Roku 1924 publikoval dvě práce, a to Románskou renesanci koncem středověku a Barokní princip v dějinách architektury. Podílel se také na přípravě Dějepisu výtvarného umění v Čechách, jehož I. díl – Středověk – vyšel roku 1931. Posmrtně vyšlo například ještě Pomníky (1937).

V roce 1947 pak Alžběta Birnbaumová uspořádala stati a články z pozůstalosti svého muže do výboru Listy z dějin umění a roku 1978 byl péčí Ivo Hlobila vydán výbor statí Vývojové zákonitosti v umění. 

Prameny
http://abicko.avcr.cz/2009/04/16/
(t. j. Václav Hankovec, Akademický bulletin, Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i.)
http://cs.wikipedia.org/wiki/Vojt%C4%9Bch_Birnbaum
http://nymbursky.denik.cz/zlociny-a-soudy/pdy_hrobka_rozkradena.html
Vojtěch Birnbaum, Barokní princip v dějinách architektury (1924 – reedice Vyšehrad, Praha, 1941)

Další pozdější analýzy a studie Birnbaumova díla (výběr)
Hlobil, Ivo: Skrytá polemika Vojtěcha Birnbauma s českými funkcionalisty a rieglovskou teorií památkové péče.
Hlobil, Ivo: Tajemná souvislost dvou živlů. Vídeňská škola v počátcích moderního hodnocení českého gotického umění.
Hlobil, Ivo: Polemika Floriana Zapletala s Vojtěchem Birnbaumem o směřování českých dějin umění po vzniku Československé republiky. In: Florian Zapletal. Život a dílo. Sborník příspěvků z konference Muzea Komenského v Přerově, p. o. 18. - 19. října 2005. Přerov, Muzeum Komenského v Přerově 2006
Líbal, Dobroslav: Vojtěch Birnbaum - umělecký historik a památkář. Zprávy Klubu Za starou Prahu 1997, č. 1, s. 57-63.
Preiss, Pavel: Doctissima a Birnbaumova škola. Zprávy Klubu Za starou Prahu 1997, č. 1, s. 76-79.
Vacková, Jarmila: Škola Vojtěcha Birnbauma. Zprávy Klubu Za starou Prahu 1997, č. 1, s. 68-72.
Hlobil, Ivo: Poznámky k osobnímu a názorovému vztahu Vojtěcha Birnbauma a Růženy Vackové. Zprávy Klubu Za starou Prahu 1997, č. 1, s. 64-67.

Případ Ďáblových deníků z hlediska politického

Věc: Ďáblovy deníky, hlášení k rukám náčelníka GŠD

Kopie: 4 (dle rozdělovníku)

Politické oddělení expozitury č. 4 bylo požádáno, aby vyhodnotilo analýzu Oddělení ďábelských aktivit, Odboru pro rekognoskace zla, týkající se českého vydání knihy Ďáblovy deníky. Analýza má sloužit jako podklad k rozhodnutí ohledně protestní nóty Druhé strany, týkající se dotčené knihy. Tento mimořádně citlivý úkol mi byl přidělen rozkazem náčelníka štábu expozitury č. 4 GŠD ČR ze dne 12. 10. 2009 čj. OPRZDA 02/09 NŠ4. Dotčenou knihu vydalo nakladatelství Ivy Press Limited roku 2008. České vydání pak Mladá Fronta o rok později. Deníky tzv. Temného pána (poněkud nadnesený titul, vzhledem ke skutečnosti, že se k němu dnes neváže žádná faktická moc), měl údajně přepsat jakýsi profesor M. J. Weeks, jako autoři některých textů jsou ovšem uváděni i Viv Croot a Andrew Kirk. Jelikož šetření po utajované linii dosud nebylo ukončeno, nemám k dispozici personálie jmenovaných.

Krátce k obsahu. Text údajných deníků Lucifera alias Nicholase D. Satana vulgo Rohatého popisuje vzestup tzv. Temného Pána od nižšího služebného serafa střední kategorie na oddělení kultury ANV (Absolutní a Naprosté Vševědoucnosti) po předsedu představenstva Satankorpu a.s. Je ovšem značně rozporuplný.

Některé pasáže deníku naprosto korespondují se známými skutečnosti okolo osoby Lucifera, např. jeho pracovní umístění v hierarchii oddělení kultury ANV. V souladu je i známá skutečnost, že si v zaměstnání nepočínal nijak skvěle, vzhledem k jeho lajdáctví a naprosto nesmyslným návrhům. Dle psychologického profilu Lucifera, sestaveného Odborem pro styk s Bohem (Hospodin), je tento padlý anděl naprostý flink, známý odporem k autoritám a zavedenému řádu a není ve skutečnosti schopen nic dotáhnout do zdárného konce. Ostatně, proto také po svém vyhazovu z oddělení kultury vyhlásil výběrové řízení do firmy, jíž založil, tedy do pozdějšího Satankorpu. Ostatně, je všeobecně známo, že společnost za svůj vzestup vděčí spíš lidské přirozenosti a podvratné činnosti svých zaměstnanců, po jejichž zádech L. vyšplhal k nejhlubším hloubkám v Podsvětí. Z tohoto pohledu se Ďáblovy deníky zdají autentické. Grafologové některé psané pasáže posuzují též jako autentické, ovšem s výhradami. Viz. zpráva příslušného odboru, pasáže o rozích v písmenu Z a S a též v T a M. Též infantilní malůvky na okraji textu se zdají být jeho práce (Lucifera). Pro pravost hovoří i portréty představenstva Satankorpu v závěru knihy, odkazy na webové stránky i mail, též telefonní čísla, případně do předsádky vložený návrh standardní smlouvy mezi případným klientem a Satankorpem. Hovoří se tu i o detailech z L. intimního života, především jeho vztah k Lilitě je tu poměrně podrobně (na lajdáka L. formátu) popsán i jeho příchylnost k prostitutkám, kupř. k Děvce Babylonské.

Zarážející ovšem je, že v textu se nachází množství nepřesností. Podivnosti jsou u datování a přiložených vyobrazení. Např. na str. č. 75 se nachází černobílé vyobrazení (rytina, či perokresba ?) máčení ženy, obviněné z čarodějnictví ve vodě. Dle oděvu se toto odehrává někdy v 16. století, ovšem vyobrazení zcela jistě pochází z pozdních období, dle stylu provedení z 19. století. Pravděpodobně je to ilustrace k některému dílu z období romantismu, ale přesné určení ponechám na příslušném odboru GŠD. Sama inkriminovaná strana resp. zápis na ní je autorem datován na 31. 10. 1300. Těchto nepřesností je ovšem ĎD plno. To zase naopak hovoří pro teorii falzifikátu. Tolik resumé.

Kniha by zřejmě nevzbudila žádnou větší pozornost, kdyby vzápětí po jejím vydání Pekelná oligarchie nevydala okamžité dementi všech kompromitujících textů v knize a zároveň se od tohoto nakladatelského počinu nedistancovala. Satankorp ovšem doposud nepožádal soudy v USA o její stažení a ani se prostřednictvím některé své nastrčené právnické firmy nedomáhá odškodného po vydavateli.

OPRZDA z toho vyvozuje 5 hypotéz.

a) jedná se o promyšlenou PR kampaň Satankorpu. Pro to hovoří bulvárnost tématu, viz. zmínky o pohlavním životě L. a vybízení k smilstvu, nezřízenému pití atd. Klasická propagační kampaň ve stylu "Ber si co chceš! už od XYZ Kč..."

b) L. se definitivně pomátl, všechny zbytky jeho faktické moci převzala Pekelná oligarchie. Ve své demenci pak kontaktuje smrtelníky a volně pouští do světa utajované skutečnosti. Pro správnost této teorie hovoří fakt, že protestní nótu podatelně GŠD zaslal diplomatickou poštou sám viceprezident Satankorpu a oligarcha Pekelné oligarchie Druhé strany (ty jejich megalomanské tituly, dále jen PODS) Mefistofeles.

c) jedná se o promyšlenou strategii, jež má ospravedlnit eskalaci násilí na hranici Druhé strany a Našeho světa a propuknutí dalšího Mezisvětového konfliktu. Pro tuto teorii hovoří povaha celé kauzy.

d) je to skutečně podvrh a nóta PODS Mefistofela je víceméně oprávněná (lze-li u nich vůbec hovořit o úplné pravdě). A tedy je vše při starém. Pro tuto teorii zase hovoří neuvěřitelná stupidita námětu knihy, potažmo všech okolností s ní spojených.

e) je to skutečně podvrh a má posloužit k diskreditaci L. v rámci mocenského boje uvnitř Satankorpu a/nebo Druhé strany. Tedy je opět vše při starém. (Jak jinak, že.)

Osobně si spíš myslím, že:

Je to do určité míry kombinace všech uvedených teorií. Druhá strana ostatně, jak jsem již připomenul, nikdy nehovoří celou pravdu, případně lže úplně. ĎD mohou být zčásti jak pravé, tak podvrh.

Proto doporučuji:

1) na nótu oficielně nereagovat. Ať tak, či onak, z vydání ĎD, pravých či falešných, bude Druhá strana jen profitovat a řeči Mefistofela o poškození "dobrého jména etc." (jak paradoxní, že?) to nijak nezmění. Prostě, pár dušiček získají tak jako tak, i když vše zůstane při starém, v případě horší varianty, tedy Mezisvětové války jich nebude pár, ale mnoho. I kdyby prohráli, tyto jim zůstanou. Minimálně do doby, kdy uplyne Věčnost, stanovená Bohem. Do té doby nikdo není oprávněn Pekelnou oligarchii zlikvidovat, viz Jeho zákoník, tedy Bible Svatá.

2) Z hlediska politického ale usuzuji, že

úplná nečinnost a nereagování na vzniklou situaci by nebylo vhodné. Doporučuji, vzhledem k přetrvávajícím nedobrým vztahům mezi Druhou stranou a Českou republikou, aby všechny jednotky pod velením GŠD byly uvedeny do stavu zvýšené bojové pohotovosti, tedy na stupeň Beta a provést zároveň prověrky bojové připravenosti všech jednotek, včetně logistického zabezpečení pro případ, že by se Druhá strana skutečně rozhodla vyprovokovat Mezisvětový konflikt. Trvání: do ukončení šetření, či podání konečného vysvětlení ohledně ĎD, čili do odvolání. Diplomatický sbor pod gescí GŠD by měl Druhou stranu prozatím uchlácholit neurčitými sliby a trvat na dodržení podmínek ozbrojeného příměří mezi Druhou stranou a ČR. Závěrem navrhuji toto hlášení z kategorie Přísně Tajné převést do kategorie Přísně tajné Zvláštní důležitosti. Konec hlášení.

Čest práci.

V Ústí n. L., 14. 10. 2009,

Dvz. kom. GŠD Vorlíček