Štěpan Bandera: Kontroverzní symbol ukrajinské historie

Kritické zhodnocení a vědecká diskuse v kontextu současné války

Postava **Štepana Bandery** (1909–1959) je jednou z nejkontroverznějších a nejvíce polarizujících figur v moderních ukrajinských dějinách. Pro jedny je národním hrdinou a mučedníkem, symbolem neústupného boje za ukrajinskou nezávislost proti sovětské a polské nadvládě. Pro druhé je spolupracovníkem nacistů, válečným zločincem a odpovědnou osobou za etnické čistky. Pochopení jeho role vyžaduje kritické zhodnocení a seznámení se s komplexní vědeckou diskusí.

Kdo byl Štěpan Bandera?

Bandera byl radikální ukrajinský nacionalistický politik a ideolog. V mládí se zapojil do **Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN)**, která vznikla v roce 1929 a usilovala o nezávislou Ukrajinu, často i za použití teroristických metod proti polské správě.¹ V roce 1934 byl odsouzen polskými úřady za organizaci atentátu na polského ministra vnitra Bronisława Pierackého.²

Co formovalo Banderovo smýšlení?

Banderovo smýšlení a ideologie byly zásadně formovány turbulentním obdobím, ve kterém vyrůstal a působil. Ukrajina byla v meziválečném období rozdělena mezi několik států, přičemž většina jejího území (včetně Haliče, kde Bandera žil) patřila Polsku a východní části Sovětskému svazu.

• Zkušenost s útlakem: Mladý Bandera zažil **polonizaci**, tedy systematickou snahu polských úřadů asimilovat ukrajinské obyvatelstvo, což zahrnovalo omezování ukrajinského jazyka, kultury a politických práv.^A Zároveň zprávy o **sovětském teroru a hladomoru** (Holodomoru) na sovětské Ukrajině ve 30. letech, který si vyžádal miliony životů, posilovaly jeho přesvědčení o existenci existenčního ohrožení ukrajinského národa ze strany obou mocností.^B
• Vliv radikálního nacionalismu: V té době se v Evropě šířily **totalitní ideologie**, včetně radikálního nacionalismu, fašismu a nacismu. OUN, do které Bandera vstoupil, byla silně ovlivněna těmito myšlenkami. Bandera a jeho souputníci věřili, že jedinou cestou k dosažení a udržení nezávislé Ukrajiny je silný, sjednocený národ schopný odhodlaného, až brutálního, boje.^C
• Koncept "integrálního nacionalismu": Z těchto zkušeností a vlivů vzešla Banderova víra v tzv. **integrální nacionalismus**. To byla ideologie, která zdůrazňovala nadvládu národa nad jedincem, potřebu "národní revoluce" a vytvoření autoritářského ukrajinského státu. Takový stát měl být schopen čelit vnějším i vnitřním nepřátelům, přičemž za "nepřátele" byly často označovány i etnické menšiny na území Ukrajiny, které Bandera a OUN-B považovali za překážky ukrajinské státnosti a čistoty národa.^D

Po rozpadu OUN v roce 1940 se stal vůdcem její radikálnější frakce **OUN-B (banderovci)**. Během druhé světové války, v červnu 1941, vyhlásila OUN-B v čerstvě dobytém Lvově **nezávislý ukrajinský stát** v naději na podporu nacistického Německa. Bandera a jeho spolupracovníci však byli záhy nacisty zatčeni, protože Německo nehodlalo tolerovat skutečně nezávislou Ukrajinu.³ Bandera strávil většinu let 1941–1944 v německém koncentračním táboře Sachsenhausen. Po válce žil v západním Německu, kde pokračoval v čele OUN-B a byl v roce 1959 zavražděn agentem KGB.⁴

Kritika: Bojovník, nebo ideolog? Odpovědnost za násilí

Častým argumentem obhájců Bandery je, že nebyl přímým bojovníkem a mnoho zvěrstev se stalo, když byl ve vězení. To je facticky pravda – Bandera nebyl polním velitelem a přímo se neúčastnil bojových akcí na frontě. Jeho role byla primárně **politická, organizační a ideologická**. Právě v tomto spočívá jeho zásadní, byť nepřímá, odpovědnost.

Vědecká diskuse se soustředí na následující body:

• Ideologie a její důsledky: OUN-B pod Banderovým vedením prosazovala tzv. **integrální nacionalismus**, který byl silně autoritářský, **antisemitský** a xenofobní. Tato ideologie počítala s "očistou" ukrajinského území od "nepřátelských prvků", což zahrnovalo Poláky, Židy a Rusy. Historici jako **Timothy Snyder**⁵, **Grzegorz Rossoliński-Liebe**⁶ nebo **John-Paul Himka**⁷ detailně popsali, jak tato radikální ideologie přímo přispěla k atmosféře, ve které docházelo k etnickým čistkám a pogromům. Bandera nebyl pouhý "patriot" milující svou zemi; prosazoval velmi militantní a vylučující formu nacionalismu.
• Spolupráce s nacisty a aktivní podíl na holokaustu: Na začátku operace Barbarossa v roce 1941 se Bandera a jeho frakce aktivně snažili spolupracovat s nacistickým Německem v naději na vytvoření nezávislého státu. Během krátkého období v létnu 1941 se Bandrovci aktivně podíleli na organizování a provádění **protižidovských pogromů na západní Ukrajině**, například ve Lvově, často s německou podporou či tichým souhlasem.⁸ **Antisemitismus byl klíčovou součástí ideologie OUN-B a její členové považovali Židy za jednoho z hlavních „nepřátel“ ukrajinské nezávislosti.**^E Ačkoliv se vztahy s Německem později zhoršily a Bandera skončil ve vězení, raná spolupráce a podíl na holokaustu jsou historicky doloženy.
• Odpovědnost za UPA a masakry: Klíčovou organizací spojenou s Banderou je **Ukrajinská povstalecká armáda (UPA)**, ozbrojené křídlo OUN-B. I když byl Bandera v době největších zvěrstev (zejména **Volyňský masakr** v letech 1943–1944, při kterém UPA zmasakrovala desítky tisíc Poláků⁹) v německém vězení, ideologická a organizační linie OUN-B, která k těmto událostem vedla, byla ustálena za jeho přímého vlivu před uvězněním.¹⁰ Historici zdůrazňují, že UPA jednala v souladu s radikálními cíli OUN-B, a je tedy morální a politická odpovědnost Bandery za činy organizace, kterou vedl a jejíž ideologii formoval. Nelze ho zcela oddělit od zločinů jeho následovníků pouhým poukazem na jeho fyzickou nepřítomnost.

Vědecká diskuse a výsledky bádání

Historici se shodují, že Bandera je komplexní postava, jejíž hodnocení je politicky motivované.

• Polští a izraelští historici (např. Ewa Siemaszko, Per Anders Rudling) často zdůrazňují Banderaovu odpovědnost za zločiny OUN-UPA proti Polákům a Židům a jeho spolupráci s nacisty.¹¹
• Ruští historici ho (často z propagandistických důvodů) vykreslují výhradně jako nacistického kolaboranta a zločince. Jejich narativy často slouží k ospravedlnění současné ruské politiky vůči Ukrajině a bývají selektivní, ignorující historický kontext nebo manipulující s fakty.¹²
• Ukrajinští historici (např. Volodymyr Viatrovyč, často kritizovaný za glorifikaci) mají tendenci zdůrazňovat jeho boj za ukrajinskou nezávislost, jeho věznění nacisty a minimalizovat nebo relativizovat zločiny OUN-UPA, často je interpretují jako "ochrannou reakci" na sovětské či polské represe.¹³

Konsenzus většiny mezinárodních a nezávislých historiků (jako je Timothy Snyder, Norman Davies, Grzegorz Rossoliński-Liebe, John-Paul Himka) je, že Bandera byl bezesporu klíčovou postavou ukrajinského boje za nezávislost, ale zároveň byl vůdcem radikálního a totalitního nacionalistického hnutí, které se dopouštělo masových zločinů a spolupracovalo s nacisty na počátku války.¹⁴ Jeho odkaz je tedy hluboce problematický a nemůže být jednoznačně glorifikován bez kritického zhodnocení. Nelze opomenout fakt, že ideologie, kterou prosazoval, přímo vedla k etnicky motivovanému násilí.

Bandera v kontextu války na Ukrajině a dezinformace

Od plnohodnotné invaze Ruska na Ukrajinu v roce 2022 se postava Štěpana Bandery stala klíčovým prvkem ruské dezinformační propagandy. Ruský režim opakovaně zneužívá Bandery k diskreditaci ukrajinského státu a jeho obrany.

Dezinformační narativy a jejich vyvrácení:

• "Ukrajina je nacistický stát vedený banderovci": Ruská propaganda tvrdí, že současná Ukrajina je ovládána neonacisty, kteří uctívají Bandera.

  Vyvrácení: Toto tvrzení je nepravdivé a zavádějící.¹⁵ Současná ukrajinská vláda je demokraticky zvolená. Ačkoliv na Ukrajině existují marginální krajně pravicové skupiny (jako v mnoha jiných zemích), nemají dominantní politický vliv a nejsou součástí vlády. Podle odborníků na Ukrajinu a extremismus, jako je Timothy Snyder nebo Anton Shekhovtsov, je rozsah podpory Bandery a jeho ideologie v moderní Ukrajině výrazně přeháněn ruskou propagandou.¹⁶ Vnímání Bandery se navíc výrazně liší v závislosti na regionu – zatímco na západní Ukrajině (zejména v Haliči) je často uctíván jako národní hrdina, v centrálních, jižních a východních regionech je jeho odkaz vnímán spíše jako kontroverzní nebo je neznámý.^F To ukazuje na komplexnost ukrajinské národní identity, kterou se ruská propaganda snaží zjednodušit.

• "Cílem invaze je denacifikace Ukrajiny": Rusko invazi ospravedlňuje "denacifikací", což implikuje, že se bojuje proti jakémusi "banderovskému režimu".

  Vyvrácení: Tento argument je cynickým zneužitím historie holokaustu a druhé světové války.¹⁷ Většina ukrajinských obyvatel jsou sice etničtí Ukrajinci, ale velká část má, včetně prezidenta Zelenského, židovské kořeny, což zcela vyvrací tvrzení o nacistické povaze státu. Rusko používá obvinění z "nacismu" jako záminku k ospravedlnění nevyprovokované agrese a k dehumanizaci ukrajinského obyvatelstva. Skutečným cílem není boj proti nacismu, ale zničení ukrajinské suverenity a nezávislosti.¹⁸

• "Ukrajinská armáda je plná banderovců": Ruská média často ukazují symboly, které spojují s Banderou, jako důkaz nacismu v ukrajinské armádě.

  Vyvrácení: Používání symbolů OUN-UPA některými ukrajinskými dobrovolnickými jednotkami (např. Azov, který byl transformován a je součástí ukrajinské armády) je kontroverzní, ale nereprezentuje celou armádu.¹⁹ Mnoho z těchto symbolů má pro Ukrajince spíše význam boje za nezávislost proti ruské agresi, než ideologickou příslušnost k nacismu. Celková struktura ukrajinské armády a její politické vedení jsou demokratické a nelze je označit za nacistické.

Závěr

Odkaz Štěpana Bandery zůstává na Ukrajině složitým tématem, které je předmětem interních debat o národní identitě a interpretaci historie. Nicméně, jeho zneužívání v ruské propagandě k ospravedlnění agrese proti svrchovanému státu je flagrantní dezinformací, která se rozchází s historickými fakty a konsenzem mezinárodního historického bádání. Chápat Banderaovu postavu a jeho roli v historii je klíčové, ale stejně tak je důležité kriticky přistupovat k jeho účelovému zneužívání v současném konfliktu.

Literatura

• **Snyder, Timothy.** *Bloodlands: Europe Between Hitler and Stalin*. Basic Books, 2010.
• **Rossoliński-Liebe, Grzegorz.** *Stepan Bandera: The Life and Afterlife of a Ukrainian Nationalist. Fascism, Genocide, and Cult*. Ibidem Verlag, 2014.
• **Himka, John-Paul.** "Ukrainian Collaboration in the Extermination of the Jews during the Second World War: The Case of the Lviv Ghetto." *East European Jewish Affairs*, 33:2, 2003, s. 165–182.
• **Plokhy, Serhii.** *The Gates of Europe: A History of Ukraine*. Basic Books, 2015.
• **Magocsi, Paul Robert.** *A History of Ukraine: The Land and Its Peoples*. University of Toronto Press, 2010.
• **Motyka, Grzegorz.** *Ukraińska partyzantka 1942–1960*. Warszawa: Instytut Studiów Politycznych PAN, Oficyna Wydawnicza Rytm, 2006.
• **Shekhovtsov, Anton.** *Russia and the Western Far Right: Contacts, Connections, Sympathies*. Routledge, 2018.
• **Portnov, Andrii.** "The 'Bandera debate': A thorny legacy and a difficult history." *New Eastern Europe*, 2017.
• **Burant, Stephen R.** "The Russian Perspective on Ukrainian Nationalism." *Nationalities Papers*, 26:1, 1998, s. 17-29.
• **Marples, David R.** *Heroes and Villains: The Ukrainian Question from a Canadian Perspective*. University of Alberta Press, 2008.
• **Davies, Norman.** *Europe: A History*. Oxford University Press, 1996.

Poznámky pod čarou

¹ Plokhy, Serhii. *The Gates of Europe: A History of Ukraine*. Basic Books, 2015, s. 297–298.

² Rossoliński-Liebe, Grzegorz. *Stepan Bandera: The Life and Afterlife of a Ukrainian Nationalist. Fascism, Genocide, and Cult*. Ibidem Verlag, 2014, s. 129.

^A Plokhy, Serhii. *The Gates of Europe: A History of Ukraine*. Basic Books, 2015, s. 290–292; Magocsi, Paul Robert. *A History of Ukraine: The Land and Its Peoples*. University of Toronto Press, 2010, s. 574–576.

^B Snyder, Timothy. *Bloodlands: Europe Between Hitler and Stalin*. Basic Books, 2010, s. 24–57.

^C Rossoliński-Liebe, Grzegorz. *Stepan Bandera: The Life and Afterlife of a Ukrainian Nationalist. Fascism, Genocide, and Cult*. Ibidem Verlag, 2014, s. 86–95.

^D Rossoliński-Liebe, Grzegorz. *Stepan Bandera: The Life and Afterlife of a Ukrainian Nationalist. Fascism, Genocide, and Cult*. Ibidem Verlag, 2014, s. 77–85.

³ Snyder, Timothy. *Bloodlands: Europe Between Hitler and Stalin*. Basic Books, 2010, s. 160.

⁴ Magocsi, Paul Robert. *A History of Ukraine: The Land and Its Peoples*. University of Toronto Press, 2010, s. 696.

⁵ Snyder, Timothy. *Bloodlands: Europe Between Hitler and Stalin*. Basic Books, 2010, passim.

⁶ Rossoliński-Liebe, Grzegorz. *Stepan Bandera: The Life and Afterlife of a Ukrainian Nationalist. Fascism, Genocide, and Cult*. Ibidem Verlag, 2014, passim.

⁷ Himka, John-Paul. "Ukrainian Collaboration in the Extermination of the Jews during the Second World War: The Case of the Lviv Ghetto." *East European Jewish Affairs*, 33:2, 2003, s. 165–182.

⁸ Rossoliński-Liebe, Grzegorz. *Stepan Bandera: The Life and Afterlife of a Ukrainian Nationalist. Fascism, Genocide, and Cult*. Ibidem Verlag, 2014, s. 200–210.

⁹ Motyka, Grzegorz. *Ukraińska partyzantka 1942–1960*. Warszawa: Instytut Studiów Politycznych PAN, Oficyna Wydawnicza Rytm, 2006, s. 367–368.

¹⁰ Snyder, Timothy. *Bloodlands: Europe Between Hitler and Stalin*. Basic Books, 2010, s. 250–251.

^E Rossoliński-Liebe, Grzegorz. *Stepan Bandera: The Life and Afterlife of a Ukrainian Nationalist. Fascism, Genocide, and Cult*. Ibidem Verlag, 2014, s. 180-185; Himka, John-Paul. "Ukrainian Collaboration in the Extermination of the Jews during the Second World War: The Case of the Lviv Ghetto." *East European Jewish Affairs*, 33:2, 2003, s. 165–182.

¹¹ Viz např. Motyka, Grzegorz. *Ukraińska partyzantka 1942–1960*, nebo Rossoliński-Liebe, Grzegorz. *Stepan Bandera*.

¹² Viz např. Burant, Stephen R. "The Russian Perspective on Ukrainian Nationalism." *Nationalities Papers*, 26:1, 1998, s. 17-29. Tato studie analyzuje, jak ruská historiografie konstruovala narativy o ukrajinském nacionalismu. Dále viz Portnov, Andrii. "The 'Bandera debate': A thorny legacy and a difficult history." *New Eastern Europe*, 2017, který diskutuje politizaci historie v Rusku i na Ukrajině.

¹³ Viz např. publikace Ukrajinského institutu národní paměti (UIPN), jehož ředitelem byl dříve Volodymyr Viatrovyč. Pro vyvážený pohled na ukrajinský nacionalismus a jeho historické kořeny viz také Marples, David R. *Heroes and Villains: The Ukrainian Question from a Canadian Perspective*. University of Alberta Press, 2008.

¹⁴ Snyder, Timothy. *Bloodlands: Europe Between Hitler and Stalin*. Basic Books, 2010, s. 250-251; Davies, Norman. *Europe: A History*. Oxford University Press, 1996, s. 1047-1048.

¹⁵ Snyder, Timothy. "The War in Ukraine Is a Colonial War." *The New Yorker*, 2022; Shekhovtsov, Anton. *Russia and the Western Far Right: Contacts, Connections, Sympathies*. Routledge, 2018.

¹⁶ Snyder, Timothy. "How Not to Think About the War in Ukraine." *New York Times*, 2022; Shekhovtsov, Anton. *Russia and the Western Far Right*, 2018.

^F Portnov, Andrii. "The 'Bandera debate': A thorny legacy and a difficult history." *New Eastern Europe*, 2017; Marples, David R. *Heroes and Villains: The Ukrainian Question from a Canadian Perspective*. University of Alberta Press, 2008.

¹⁷ Cohen, Roger. "Putin's 'Denazification' Claim Is a Moral and Historical Obscenity." *New York Times*, 2022.

¹⁸ Snyder, Timothy. *The Road to Unfreedom: Russia, Europe, America*. Vintage, 2018.

¹⁹ Viz např. rozbor Azovského praporu a jeho proměny v ukrajinské armádě. Olena Semenyaka, Andreas Umland a další autoři se tomuto tématu věnují v rámci extremismu na Ukrajině.

Temný les a xenomorf: Myšlenkový experiment o kontaktu, riziku a smyslu expanze

Úvod

 

Tento článek shrnuje sérii myšlenkových experimentů, jejichž cílem bylo odhadnout pravděpodobnosti tří klíčových jevů při postupně ambicióznější expanzi lidstva.

• Nález “xenomorfa” s rizikovým profilem srovnatelným s filmovým Vetřelcem
• Kontakt s cizí inteligentní civilizací a možnost potvrzení Teorie temného lesa
• Dlouhodobé přežití lidstva v daném expanzním režimu

Scénáře prozkoumávají: bez-FTL mezihvězdný průzkum, FTL warp pohyb, mezigalaktické cestování v reálném čase a cestování napříč multivesmírem.

Metodika

Princip modelu

Vstupy: odhad počtu nezávisle prozkoumaných biosfér N, lokální pravděpodobnost jevu p, časový horizont T. Výstup: kumulativní pravděpodobnost jevu P_cum.

Základní formule:

Postup

• Definice lokální pravděpodobnosti p (xenomorf: 10^–5 až 10^–3, inteligence: 1–10 %).
• Stanovení N pro každý expanzní scénář.
• Výpočet kumulativní pravděpodobnosti P_cum za časový úsek.
• Diskuse o modifikátorech: rychlost interakcí, heterogenita prostředí, riziko šíření hrozeb.

Výsledky

3.1 Scénářová tabulka

Scénář	Biosfér N (tisíciletí)	pxeno	Pcum,xeno	Pkontakt	PTemný les	Ppřežití
Bez FTL	105	10–5	~1 %	1–10 %	<5 %	70–95 %
FTL	106	10–5–10–6	0,1–10 %	30–80 %	10–30 %	60–95 %
Mezigalaktické RT	109	10–5	~50 %	>95 %	30–60 %	70–99 + %
Multivesmír	1012+	10–5	70–95 %	>95 %	50–80 %	30–70 %* / >99,9 %**

*bez koordinace **s tvrdými bezpečnostními pojistkami

3.2 Ukázkový výpočet – “xenomorf” v multivesmíru

≈ 1 – e^–107 ≈ 1 (prakticky jistota)

Diskuse

• Efekt vzorku: růst N dramaticky navyšuje šanci i extrémně vzácných jevů.
• Rychlost interakcí: FTL a multivesmír zkracují reakční dobu, zvyšují kontakt i riziko šíření hrozeb.
• Heterogenita prostředí: paralelní vesmíry přinášejí velkou variabilitu fyzikálních i biologických podmínek.
• Přežití vs. riziko: diverzifikace posiluje odolnost; absence koordinace a biosekurity však může vyvolat kaskády existenčních hrozeb.

Závěry

1. Kontakt s inteligencí je od FTL scénáře výš prakticky nevyhnutelný.
2. Nález “xenomorfa” typ predátora zůstává lokálně vzácný, ale masivní vzorek multivesmíru jej činí téměř jistým.
3. Potvrzení Teorie temného lesa roste s rychlou interakcí a velkým vzorkem civilizací.
4. Přežití lidstva závisí spíše na řízení rizik než na samotném fyzikálním dosahu expanze.

Shrnutí

Exponenciální růst rozsahu průzkumu násobí pravděpodobnosti extrémních událostí až k jistotě, zatímco dlouhodobé přežití druhu zůstává podmíněno institucionální a technologickou správou rizik. Tento rámec nabízí praktické lekce pro budoucí řízení rizik v jakémkoli vysoce propojeném systému.

Veronika Vorlíčková

Myšlenkový experiment: Kvantový tunel mezi vesmíry a superpozice černých děr

Položila jsem si otázku: Může existovat most, který spojuje dva paralelní vesmíry? V tomto článku bych ráda představila svůj teoretický myšlenkový experiment. Vycházím přitom z moderních vědeckých konceptů a ukazuji, že odpověď možná není tak bláznivá, jak se zdá.

---

1. První myšlenka: Most mezi vesmíry

Ve fyzice existuje hypotéza ER=EPR, která říká, že kvantová provázanost (entanglement) mezi dvěma černými děrami není jen neviditelné pouto, ale geometrický útvar – červí díra.

Můj experiment spočívá v tom, že bychom si představili dvě identické černé díry, každou v jednom z paralelních vesmírů. Díky jejich provázanosti by se vytvořil most, který by je spojoval.

Problém je, že takový most by se okamžitě zhroutil. K jeho stabilizaci by bylo potřeba něco, co nazýváme „exotická hmota“ (hmota se zápornou energií, jaká se objevuje třeba u Casimirova jevu). Její existence sice není vyloučená, ale je to spíše teorie. Můžeme ji zapsat jako Tµν < 0, kde Tµν je tenzor energie a hybnosti.

Dopad: Proto by tento most fungoval jen jako blikající brána, která se otevře jen na okamžik.

---

2. Druhá myšlenka: Superpozice

A co kdyby se to celé přesunulo na kvantovou úroveň? V kvantovém světě může objekt existovat v superpozici – to znamená, že je na více místech a má více vlastností zároveň.

Můj druhý nápad je představit si, že naše černé díry jsou v superpozici — jsou v různých stavech (s různou hmotností, rotací nebo na různých místech).

Stav celého systému, tedy obou černých děr a mostu, by se dal zapsat jako vlnová funkce Ψ.

|Ψ> = Σn cn |Mn, xn> ⊗ |Mn, xn>

kde každý člen představuje jednu možnost, jak může stav vypadat, s danou pravděpodobností.

Dopad: Pokud jsou černé díry v superpozici, most mezi nimi je také superponovaný. Není ani otevřený, ani zavřený, ale obojí zároveň. Průchod by byl proto spíše pravděpodobnostní.

---

3. Pozorovatel: Proč na tom záleží

Tady se dostáváme k jádru věci: K čemu je most, který je zároveň otevřený i zavřený?

Pokud by se na tento superponovaný most podíval klasický pozorovatel (člověk), svým pohledem by způsobil kolaps vlnové funkce a systém by si „vybral“ jeden stav – most by buď byl otevřený, nebo zavřený.

Ale co kdyby i pozorovatel byl v superpozici? To je ta nejdůležitější a zároveň nejvíce matoucí otázka. V běžné kvantové fyzice se totiž předpokládá, že pozorovatel je „klasický“ – tedy že existuje jen v jednom stavu. Ale co když to tak není?

Pokud by byl i pozorovatel v superpozici, znamenalo by to, že by se celá situace dramaticky změnila. Místo jednoho pozorovatele bychom měli dva (a více), kteří by existovali ve stejný moment. Jeden by viděl, že je most otevřený, a druhý by viděl, že je most zavřený. A oba by existovali ve stejnou chvíli.

Problém měření a superpozice pozorovatele v kvantové mechanice se dá popsat takto:

• Stav obou černých děr popíšeme vlnovou funkcí Ψdír.

• Stav pozorovatele popíšeme vlnovou funkcí Ψpoz.

Jakmile dojde k interakci, stav celého systému (pozorovatel + černé díry) se prováže.

|Ψ> = |Ψpoz> ⊗ |Ψdír>

Tato rovnice ukazuje, že stav pozorovatele a stav černých děr jsou provázané. V důsledku toho by se celý systém choval jako jeden celek.

|Ψ> = c1 |Pozvidí_most> ⊗ |Díry_s_mostem> + c2 |Pozvidí_nic> ⊗ |Díry_bez_mostu>

To je zjednodušený zápis, který ukazuje, že když se podívá na most, pozorovatel se ocitne v superpozici dvou stavů: jeden vidí most, druhý ne. Což je přesně ten paradox, o kterém jsme mluvily.

---

4. Analogie: Seriál Temná hmota

Tímto typem myšlenek si hrají i tvůrci sci-fi. V seriálu Temná hmota se protagonista probudí s amnézií. I když si to neuvědomuje, má v paralelních světech sice stejnou identitu, ale rozdílné minulosti, a příběh mu postupně odhaluje, že pro uchopení toho, co se mu stalo, musí svůj mozek naladit na vnímání stavu superpozice. Musí projít neznámem, aby se svou rodinou navzdory svým kvantovým blížencům mohl v klidu žít někde v ideální verzi svého světa v multivesmíru. I my se musíme vypořádat s myšlenkou, že nejsme sami v kvantovém světě takoví, jací si myslíme, že jsme.

Můj myšlenkový experiment má ukázat, že je důležité se ptát, i když na ty otázky zatím neexistují odpovědi. Že je jedno, jestli na takové myšlenky přijdete na univerzitě, nebo v poklidu domova.

Veronika Vorlíčková

Karel Rélink: Spása světa (Ubozí, pronásledovaní židé), 1926.

 

Antisemitismus hluboce zakořenil i v českých zemích. Nabýval sice různé podoby, leč jednotné formy.  Takto bychom mohli hovořit i o díle českého antisemity Karla Rélinka. Ačkoliv za svého života vyplodil poměrně cenné vzpomínky na pražskou bohému, nelze nakonec než souhlasit s jeho označením za nacistického kolaboranta, průměrného ilustrátora a kreslíře, pouhého „akademického natěrače“, jak jej nazval už Jaroslav Durych v časopisu Rozmach[1]. Dosáhl jisté ojedinělosti, když do svého majetku Adolf Hitler přidal jeho obraz sv. Václava, který nad svatozáří má nacistickou svastiku. Byl to jediný český obraz, který vlastnil. Podrobnější informace o Rélinkovi lze najít ve studii Jiřího Brabce[2] o českém antisemitismu, publikované v Revolver revue.

Ve svých propagandisticko-karikaturických malůvkách však nedokázal překročit ani svůj vlastní stín, natož, aby vymyslel něco originálního. Největší inspirací mu přitom kromě Protokolů byla zhusta zavádějící a lživá tvrzení prof. dr. Augusta Rohlinga, poslance na říšské radě ve Vídni, katolického teologa, vysokoškolského profesora, jednoho z předních antisemitů v habsburském Rakousku, který vědomě falšoval své závěry, nepřesně překládal Talmud, odvolával se na neexistující texty a dopouštěl se při interpretaci dalších závažných prohřešků[3]. 

V každém případě, Rélink používal jednotný, naprosto standardní kanónefutr. Povětšinou vlastně jen převáděl do grafického zpracování heslovité lži, vyprodukované obskurní literaturou. Ať už je to Zrcadlo židů, nebo Spása světa, a další podobné škváry, vlastně se tu nedozvíme nic nového. Všichni Židé mají nos jak skobu, všichni rádi przní a ponižují nordické Evropanky, falešně přísahají gojim, jsou spojení s bolševiky v Rusku a zednáři na Západě, touží po světovládě, jsou to lakomci, lační peněz. Ikonografie takového zlého žida z Rélinkových malůvek je vlastně naprosto jednotná, ať už má na sobě rakouskou uniformu, nebo smoking milionáře, případně kaftan ubožáka odněkud z Mukačeva. Nos jak skoba, delší, tmavé vlasy a vlnité, zlý úšklebek, nebo úlisný výraz ve tváři. Častokrát má v puse viržinko, uplivuje si před křesťany. Často má vypoulené oči, naznačující šílený pohled. Na prstech špičaté drápy, připravené k zatnutí do bílého masa nevěřícího.

Rélinkovi malůvky ze všeho obviňují židy: z nenávisti ke křesťanům, z upřednostňování svého národa před ostatními, z různých spiknutí, počínaje bolševickým, konče zednářstvím. Na některých obrazech mají postavy kněží a rabínů v ruce nůž, který má vyvolat asociaci, že žid se nebude bát bodnout nevěrce a goje do zad. Další charakteristickou vlastností židů dle Rélinka je snaha zakrýt a utajit učení Talmudu a jeho plánů, což je jeden z charakteristických prvků spiknutí. Do jisté míry jsou metaforické, mají-li ilustrovat výrok, který není zcela jednoduché zobrazit, například snahu o šíření bolševické revoluce, nebo nějaké jiné spiknutí.  

V podstatě každý Rélinkův obraz je neoriginálním opakováním univerzálních a stále stejných lží o židovství a židech, podávaný ve stylu bible pauperus, či komiksu. Obrázky jsou to primitivní, hloupé. Odpovídající úrovni žáka prvního stupně základní školy. Čpí z nich nenávist, a nenávist mají šířit. Právě tento primitivismus Rélinkovi už ve dvacátých letech přinesl ono označení za akademického natěrače, v podstatě korespondující s obdobným nazýváním jiného nepovedeného malíře, Adolfa Hitlera, za natěrače pokojů, kterým po jistou dobu byl.

Rélinkovi osudy za okupace pokračují kolaborací s nacistickým režimem, a okupací také končí. V jejím samém závěru spáchal společně se svou ženou sebevraždu. Pouze během okupace mohl své pseudopráce šířit beztrestně, neboť souznělo s oficiální nacistickou propagandou. I poměrně tolerantní první republika s jeho výplody neměla zrovna trpělivost. Již v roce 1925 proběhla v Klementinu Rélinkova výstava kreseb, které měly ilustrovat výroky Talmudu. Knižně bylo vydáno jako Zrcadlo Židů 1925 a 1936. Výstava byla policejně uzavřena a teprve po odstranění některých kreseb znovu otevřena. Ještě v roce 1933 interpeloval poslanec Angelo Goldstein ministra vnitra, že je Zrcadlo Židů stále rozšiřováno.[4] Podobného charakteru jako známější Zrcadlo židů je právě Spása světa, neboli "… úvahy z deníku pravého humanisty s dvaceti celostrannými kresbami". Právě tuto publikaci označil Jiří Brabec za:

„… Zmatený text, jakási směsice anekdot, vulgárních parodií, obscénních historek, musel ovšem také obsahovat útok proti "kabalisticko-kubisticky bolševickému umění". Do politického světa se Rélink vypravil ve dvou publikacích.“[5]

Uznání, ovšem až nacistického režimu, se mu dostalo až roku 1940, kdy na pozvání ministra propagandy Třetí říše Josepha Goebbelse se s delegací českých uměleckých pracovníků zúčastnil propagační cesty po Německu a Nizozemsku. Karel Rélink byl mezi vybranými účastníky.[6]

Oficiálního uznání coby umělce se ovšem Rélinkovi dlouho nedostávalo i přesto, že výstava jeho obrazů a „dokumentů“ Žid–nepřítel lidstva se konala v letech 1939 a 1940 v Praze a dalších městech. Toho se mu dostalo až v březnu 1942, kdy slavnostní vernisáž jeho výstavy Židobolševismus-nepřítel lidstva a jiné obrazy zahájil přední kolaborant, ministr Emanuel Moravec.

V roce 1943 jej jmenovali uměleckým správcem sbírek na hradě Křivoklátu, o dva roky později spáchal s manželkou sebevraždu. Pohřben je na zdejším hřbitově.

Nacistická okupace byla pro Rélinka jistou satisfakcí, uvítal ji s radostí. Patřil k Hitlerovým obdivovatelům, jeho obraz zdobil už výstavu Zrcadlo Židů. Patřil do okruhu antisemitů, kde se často vyskytovali takzvaní "zneuznaní umělci" a různí ambiciózní grafomani, „… kteří se dívali s neskrývanou nenávistí na moderní tvorbu, nedostupnou pro jejich chápání. Hitlerovo tažení proti údajně zvrhlému židovskému umění je utvrzovalo v představě, že příčina jejich neúspěchu spočívá v jakémsi židovském spiknutí. Jejich tuctové práce se proto pohybovaly na okraji literární a dramatické tvorby, bez jakékoli pozornosti kritiky. Rélink pronásledoval nenávistí až patologickou hlavně spolek Mánes, který podle něj zaštiťoval „křovácké internacionální škváry a la Filla, Štyrský, Toyen, Hoffmeister", včetně „gutfreundovské plísně". Na seznam umělců, jež Rélink dehonestoval, patřil známý umělec Špála a další. ˇUkolem historika je odkázat mu místo, jež mu plným právem patří: smetiště dějin.

---

[1]  Jaroslav DURYCH, Akademický natěrač, in: Rozmach, 1. března 1926, s. 1.

[2] Jiří BRABEC, Antisemitská literatura v době nacistické okupace 1939–1945, in: Revolver revue, č. 50/2002, ukázka zde: https://www.holocaust.cz/zdroje/clanky-z-ros-chodese/ros-chodes-2002/prosinec-7/antisemitska-literatura-v-dobe-nacisticke-okupace/

[3] Karel Josef BENEŠ, Umělec a antisemitismus, in: Přítomnost, 8. dubna 1926, s. 202-205. Dostupné on-line zde: http://pritomnost.cz/archiv/cz/1926/1926_8_4.pdf

[4] http://kramerius.nkp.cz/kramerius/PShowPageDoc.do?id=4507469

[5] https://www.holocaust.cz/zdroje/clanky-z-ros-chodese/ros-chodes-2002/prosinec-7/antisemitska-literatura-v-dobe-nacisticke-okupace/

[6] http://www.digitalniknihovna.cz/mzk/view/uuid:b78d2380-c301-11e2-8c63-5ef3fc9ae867?page=uuid:2ad92f40-06c4-11e3-a616-5ef3fc9bb22f

 

Zamyšlení nad českým šlechtictvím

Winston Churchill kdysi řekl: „Jenom když víš, odkud přicházíš, máš šanci vědět, kam směřuješ.“ Člověk by měl znát své kořeny a podle toho se zařídit, buď aby je ctil, nebo se své postavení snažil zlepšit ve smyslu kulturním a duchovním. V dnešní České republice to platí dvojnásob, v případě české šlechty bych jejich šlechtictví označil za zavazující.    

Co je to být šlechticem? Zavazuje šlechtický titul k něčemu? Zaslouží si šlechta naši úctu? To záleží na šlechticích a šlechtičnách samotných. Otázky jsou to ovšem hloupé. Nazíráno českým republikánským pohledem, rádoby rovnostářským a historicky pokřiveným, naprosto zcestné. Jenže ona to není pravda. Každý státní útvar tvoří svou horní vrstvu. Řím své patricije a ekvity, nacistické Německo své SS, novou elitu. Komunisté vysoké aparátčíky a hrdiny práce, nebo třeba  Hrdiny SSSR. Spojené státy své velkopodnikatele a členy vysokoškolských kryptospolků. Vychází to z touhy člověka být něčím víc, z až animální potřeby stanout na vrcholu potravního řetězce ve smečce, býti alfou. 

Každá smečka má svou hierarchii, i ta lidská. Pouze lidé ji ale dokázali posunout na jistou duchovní úroveň. K právu dostat lepší kousek pomyslného masa totiž přibyla ještě zavazující povinnost smečku chránit a být poslušný toho nad sebou, chránit její hodnoty a území, slabší členy smečky. Prostě, znát své místo. Je to velmi zjednodušené, ale příčiny touhy být něčím víc, její samotné prvotní kořeny, se nacházejí právě tady, v hlubinách pravěku, v dobách, kdy se živočichové začali přirozeně organizovat.

Šlechtictví má své mystické kouzlo. I nacisté chtěli mít své „von“ za křestním jménem, průmyslníci 19. století toužili získat šlechtický titul, ať už svůj vlastní, nebo koupili, či vyženili (vyvdali). Dá se říci, že v kulturní Evropě je vysoká šlechta ctěna a ona sama považuje generace svých předků za zavazující. Snaží se podle svého vysokého statutu chovat a být příkladem. Obecně řečeno. Otto Habsbursko-Lotrinský byl velkým člověkem podle všech měřítek, nikdy nepřistoupil na dohodu s „ďáblem“ za slib znovuzískání trůnu, aktivně bojoval proti bolševismu i nacismu, organizoval pomoc uprchlíkům, nikdy se ale zároveň nevzdal svého nároku na královské koruny. Jednal tak, jak ho k tomu jeho původ zavazoval, ctil svou povinnost. Evropští panovníci pod nacistickou správou neváhali nosit na uniformě žlutou židovskou hvězdu, aby vyjádřili svůj odpor vůči rasovým zákonům. Samozřejmě, nelze ale podávat idealizovaný obraz šlechty. Peter Czernin byl členem SS, získal hodnost  SS-Obersturmführera. Pavel Auersperg byl členem UV KSČ. Takových samozřejmě bylo víc. Jsou to však výjimky potvrzující pravidlo. 

V České republice je to složitější. Československo po pádu starého mocnářství zakázalo šlechtické tituly 10. prosince 1918 zákonem č. 61/1918. Zůstává dodnes v platnosti a je to možná škoda. Šlechtictví by se mohlo stát onou nejvyšší metou občanské ctnosti, nejvyšší ctí, jíž by mohl člověk ve své zemi dosáhnout. Mohlo by to pomoci ozdravit českou společnost, jejíž pád začal po mnichovské dohodě a dokonala ho čtyřicetileté komunistická vláda. S následky těchto událostí se potýkáme dodnes a ještě dlouho potýkat budeme.

Daleko hůře ovšem dopadla stará šlechta ruská – není nic smutnějšího, než se dočíst, že dědička knížecího titulu si na život vydělávala jako prostitutka, či barová tanečnice, nebo že dědic titulu kolaboroval s bolševiky, aby nakonec skončil s kulkou v hlavě během Velké čistky na dvoře v Lubjance. Důvody, které k tomu potomky carských šlechticů vedly, jsou různé, především však existenční. Ty ale nejsou předmětem tohoto zadumání. 

Šlechta 19. století byla uzavřenou vrstvou s vlastními pravidly. Být její součásti si přála většina poddaných rakouského císaře. Člověk mohl být bohatým kapitánem průmyslu, obdržet šlechtictví z rukou panovníka a přesto do této vrstvy nepronikl, dokonce ani sňatek mu nepřinesl onu rovnost s říšskou aristokracií, po které toužil. Naopak, na takový sňatek bylo pohlíženo jako na mesalianci. Dotyčný se leckdy setkával s pohrdáním a byl považován za zbohatlíka z nízkého rodu. Takový postoj se ale nehodil císaři u něhož s věkem narůstala jistá moudrost a praktický pohled na věc. Postupem času se šlechtictví a udělení řádů stávalo nejčestnější metou, jíž mohl akademik, důstojník, průmyslník, či politik získat. Měnit pohled na věc nakonec začala i vysoká šlechta samotná, až se vyvinul do dnešního „Šlechtictví je stav duše (srdce).“ Snad za to mohl zčásti i František Ferdinand d´Este svým nerovným sňatkem s hraběnkou Sofií Chotkovou. 

Osobně považuji za nejzasloužilejší české šlechtické rody Schwarzenbergů a Chotků, budeme-li hovořit o těch, kteří se nejvíce zapsali do dějin 19. století. Karel Chotek z Chotkova se jako nejvyšší purkrabí zasloužil o rozvoj Prahy, generalissimus rakouských vojsk Karel Filip ze Schwarzenbergu, první kníže ze schwarzenberské sekundogenitury, porazil geniálního vojevůdce Napoleona v Bitvě národů u Lipska. V současnosti je ostatně nejznámějším českým šlechticem Karel Schwarzenberg. Lidé jej buď obdivují a milují, nebo naopak nenávidí. Citují jeho výroky, někteří začali kouřit dýmku a za čest si považují osobní setkání s ním. Další mu vyčítají, že je víc Němec, než Čech, uráží jeho věk, a obecně mu závidí všechno, čeho dosáhl. Závist vůbec charakterizuje víc než polovinu české společnosti, kdyby to tak nebylo, nestal by se českým prezidentem Miloš Zeman, ale právě kníže Karel Schwarzenberg a kdo ví, třeba bychom dnes mířili mílovými kroky k monarchii. 

Jistě by řekl, že šlechtický titul a generace předků ho zavazují k jistému chování a sám by mohl být příkladem: charakterizovat ho lze jako vlastence, Evropana a noblesního člověka, který se nebojí říci, co si myslí, když to situace vyžaduje. Pravděpodobně by ani nesouhlasil s výrokem současné hraběnky Kristiany Belcredi (https://www.novinky.cz/zena/styl/clanek/kristiana-belcredi-co-znamena-byt-slechticem-uz-zapomnela-generace-pred-nami-227180), že co znamená být šlechticem, už zapomněla předchozí generace. On je příslušníkem právě té generace a nikdy na to nezapomněl. 

Co tedy znamená být šlechticem? Určitě ne mít to na vizitce, oblékat se do podivných krojů a účty si vyřizovat plácáním oponenta rukavicí po ústech, abyste ho vyzvali k souboji na kordy kvůli uražené ješitnosti. To by skutečný šlechtic moderní doby neudělal. V současnosti, v plebejské České republice, plné závisti a materiální honby za majetkem, jde především o to dávat dobrý příklad ostatním. Nemusíte být zrovna potomkem nejvýznamnějších rodů na to, abyste přirozeně věděli, co je správné a co ne, zajímali se o historii své země, regionu a rodiny, vychovávali k tomu své děti a nepřistupovali v tomto ohledu na kompromisy. Nedohadovali se o banalitách a neutápěli svůj život v podružnostech. Snažili se společnosti předat to nejlepší ze sebe, aby se vaši předkové a vlastně i potomci nemuseli obracet v hrobě, ať už nějaký ten titul mají, či nikoli. 

Pravda, žijeme v republice. Ale i tak můžeme získat čestné řády a státní vyznamenání. Žijeme-li ale správně, nejsou nám třeba. Šlechtictví je prostě stavem duše, nikoli pouhým společenským statutem a ve skutečnosti jím nikdy výhradně nebylo. Výsady sebou vždycky přinášejí i povinnosti, které když budeme opomíjet, tak o ně přijdeme. Uznání společnosti, dokonce i té české, přijde dříve, či později samo. Šlechta by v tomto směru měla ukazovat cestu. Nezapomínat na své kořeny, naopak si je připomínat a ukázat všem ostatním, jak nejlépe své zemi posloužit. Alespoň tak, jak to zcela přirozeně a nenásilně dělá Karel Schwarzenberg. Především to by v současné době měla být hlavní povinnost české šlechty, napomoci ozdravění české společnosti. 

Škoda, že tomu tak není a většina vykořeněných českých šlechticů a šlechtičen utrmáceně zakopává o vlastní minulost na smetišti dějin, ze kterého ne a ne najít cestu, jako moravská hraběnka Kristiana Belcredi.

Recenze: Jean-Francois Gilmont, Protestantská reformace a čtení

Platí beze zbytku, že Reformace je, metaforicky řečeno, dcerou vynálezce knihtisku Gutenberga? Můžeme hovořit o přímé souvislosti mezi čtením a protestantskou reformací? Tyto otázky si klade Jean-Francois Gilmont ve stati Protestantská reformace a čtení, uveřejněné v knize Dějiny čtení na Západě.

(CAVALLO Guglielmo, CHARTIER Roger (ed.), A History of Reading in the West, Cambridge 1999, s. 213 - 425. Překlad do angličtiny provedla Lydia G. Cochrane, vydal knižně Polity Press.)

Dochází k závěru, že „… by možná bylo přesnější hovořit o souhře vzájemných vlivů mezi společnostmi a náboženstvími.“ Své tvrzení rozvíjí na dvanácti stranách textu a poznámkového aparátu a doporučené literatury. Dokládá, že přesvědčení o tisku hrající zásadní roli při šíření Lutherových myšlenek, bylo rozšířeno již v 16. století. V roce 1526 Francois Lambert z Avignonu dokonce tvrdil, že vynález tisku v 15. století byl přáním Božím, právě proto, aby mohla začít reformace. Cituje v úvodu textu jeho prohlášení: „Ohledně ars chalcographica … bych chtěl dodat, že je to hlavně … důvod, který Bůh inspiroval …., objevení tohoto vynálezu, aby mohl sloužit k šíření pravdy v našem století. “

Stejně tak připomíná ostatní reformátory, kteří vynález knihtisku nadšeně ocenili. Dokonce je podle něj tradicí citovat z Lutherova Tischredena, že: „… tisk je nejvyšší Boží dar a ten největší. Jeho prostřednictvím Bůh opravdu chce šířit pravé náboženství po celé Zemi,“ jak píše. John Foxe, autor Knihy mučedníků, hovoří o „božském a zázračném vynalézání tisku“.  Což přitom podle Gilmonta není originální, jelikož o „božském“ tisku se prý hovoří od chvíle, kdy se zrodila typografie, a dokládá, že toto tvrzení se objevuje v Catholiconu, publikovaném v Mainzu roku 1460. Tímto prohlášením vlastně začal Gilmont polemizovat s historiky, kteří opakovaně tvrdili, že Reformace za svůj úspěch vděčila především tisku. Pro Gilmonta je toto tvrzením často braným za samozřejmost spíš, než by vycházelo z výsledků bádání a vědecké analýzy. 

Argumentuje přitom, že se sice změnily podmínky pro oběh nových myšlenek, když došlo ke zrychlení oběhu textů a snížily se náklady na jednu kopii. Přesto bychom neměli přehánět bezprostřední dosah tohoto vynálezu knihtisku na společnost, která stále do značné míry zůstávala negramotná. Dále si povšiml, že sice přibylo tiskařských dílen a vzrostl počet knihoven, zároveň ale skutečně klesla cena knih. Připomíná, že si Carla Bozzolo a Ezio Ornato všimli, že soupisy knih po smrti přestaly být tak důkladné jako dřív a už nebyly tak přesné v jejich popisech: „To naznačuje, že knihy už nebyly tak vysoce ceněny,“ uvádí doslova.

Šíření tisku kráčelo ruku v ruce s další novotou, častějším využíváním národních jazyků v mnoha oblastech společenského života. Je zřejmé, že tisk tento vývoj podporoval, vzhledem k tomu, že v ekonomické rovině nová technologie napomáhala při hledání nových trhů, a tedy při rozšiřování čtení mezi veřejností. Autor v tom vidí důkaz pro tvrzení, že šíření národních jazyků a úspěch tisku by pravděpodobně měly být spojovány s mnohem obecnějšími změnami ve společnosti, ačkoli zůstává pravdou, že celkově se vypuknutí reformace shodovalo s důležitou revolucí v komunikačních prostředcích. 

To, že je kladena přímá souvislost mezi knihtiskem, či tištěnými knihami a šířením protestantismu, má své počátky nejspíš v takzvané „válce pamfletů“. V letech 1520 až 1523, krátce poté, co Luther pozvedl hlas proti odpustkům, vypukla v Německu rozsáhlá „tisková kampaň“. Tisíce pamfletů, stručné čtvrtletní publikace složené jen z několika stránek, občas s ilustracemi, obíhalo Říší. Veškeré reformační výzvy církvi propagovaly spěšně napsané, nadbytečné publikace se špatně organizovanou a rozptýlenou distribucí. Stejné texty předkládané formou kázání, dialogů nebo dopisů, byly často jednom městě reprodukovány a odeslány do druhého. Gilmont to považuje za první případ použití tisku k ovlivnění názoru veřejnosti. Jinými slovy, prvním případem tištěné propagandy. Ta záplava pomíjivých publikací brzy Lutherovo jméno a myšlenky roznesla nejen po německých zemích, ale i po celé Evropě.

Přesto, jak se protestantská reformace šířila, písemný projev nikdy nevylučoval ten mluvený. Všichni reformátoři byli zároveň kazateli, profesory spisovatelů a spisovateli dopisů. Řeč si zachovala své prvenství. Reformátoři sice používali tisk záměrně a systematicky, leč Luther brzy litoval příliš rozšířeného oběhu svých knih a prohlásil: „Pro mne by bylo mnohem výhodnější, kdyby vzrostl počet živých knih, to znamená počet kazatelů.“

Podobně reaguje i autor textu o Reformaci a čtení: „V 16. století bylo novinkou šíření, či dokonce rozmnožování knih ve světě, kde byly vztahy stále v zásadě ústní. Informace šířené ústními a sluchovými kanály: pověsti, které podněcovaly debaty, veřejné i soukromé; prohlášení veřejných vyvolávačů a volání a příchod pedálů; kázání; drama, komiks nebo polemika; písmena; pouliční písně a veřejné čtení. Byly to obrazy a procesí, které upoutaly pozornost. Musíme přestat uvažovat v rovině dvacátého století a pamatovat na to, že ústnost byla tehdy všudypřítomná.“

Společnost prostě byla negramotná. Zjistit do jaké míry je prý téměř nemožné. Pro Rogera Chartiera nedostatek dokumentace znemožňuje změřit míru gramotnosti v Evropě před samotným koncem 16. století. Jiní učenci byli optimističtější, například Rolf Engelsing odhaduje, že asi 3 až 4 procenta populace v německých zemích umí číst; ve městech toto procento vzrostlo na 10 nebo dokonce 30 procent.

Role tisku při šíření protestantské reformace je uznávána již od 16. století; ale shodou okolností byla systematicky studována až v posledních letech. V historii, či historiografii knihy došlo k posunu: důraz se přesunul z textu na samotného čtenáře. Už nestačí rekonstruovat soubor publikací, které se v daném období objevily, nebo identifikovat sítě tiskařů a distributorů. Musíme také určit, jakou roli tyto texty hrály ve své době.

Nejpravděpodobnější hypotézou prý zůstává, že čtecí postupy se nadále překrývaly. Tiché čtení, při kterém dochází ke kontaktu mezi textem a jeho čtenářem v soukromí, jistě nechybělo, ale doprovázely ho i jiné přístupy: individuální čtení spolu se sdíleným čtením nahlas v malé skupině, kolektivní čtení liturgické povahy, kde kazatel čte pro každého a každý věřící zároveň sleduje text ve své modlitební knize, případně čte text písně v kancionálu, když komunita zpívá.

Text pokračuje rozvíjením teze na různých příkladech v kalvinistických, luterských, dokonce katolických oblastech. Zmiňuje se i o českém království, kde každý, chudý i bohatý, měl svůj kancionál. Tím dává najevo, že tisk byl stejně důležitý pro reformátory stejně jako pro konzervativní katolíky. 

Recenzi bych ukončil dle mého názoru nejpádnějším autorovým tvrzením, které vysvětluje, proč by bylo potřeba vliv knihtisku na šíření Reformace spíš v obecnější rovině, než v přímé souvislosti, jako doposud: „Přístup k Bibli se odehrával na bohoslužbách a v rodině, kde byla čtení přerušována autorizovaným komentářem. Populární čtení bylo podporováno pouze v rámci katechetiky a liturgických textů. Reformátoři se nezajímali o vyzývání věřících k objevování nových zpráv, ale spíše o zajištění stability základní křesťanské nauky.“ 

Chuchelská pranice jako znamení doby

 Esej o následcích a příčinách jedné hospodské rvačky

Obsah
I. Úvod
II. Chuchelská pranice
III. Rozdílné interpretace
IIIa. Zpráva deníku Bohemia
IIIb. Zpráva Národních listů
IV. Rozbor textů
V. Závěr

 

 I. Úvod

Českoněmecký spor má své kořeny dlouho před revolucí roku 1848. Pomalu k němu dorůstal během předchozích staletí, aby pak během revolučního roku nezadržitelně vyrostl do stavu, setrvalé vzájemné nechuti, až nenávisti. Incident, dobovým tiskem nazvaný Chuchelská pranice, je dokonalým příkladem.

Jestliže ale před revolučním obdobím existoval jakýsi česko-německý intelektuální spor, pak jej revoluce 1848/1849 prohloubil strach z budoucnosti, kterou si oba národy obzvlášť v Čechách představovaly zcela odlišně. Češi chtěli získat vliv na dění v rakouské monarchii, proměněné na federalistických a austroslavistických principech. Naopak čeští Němci snili o velkoněmeckém sjednocení, včetně českých a alpských zemí. Představy Čechů a Němců, týkající se blízké politické budoucnosti byly zcela protichůdné a nedávaly žádný prostor ke smíru.

Krizi vztahů prohlubovala i nešikovná politika císařské vlády, která přistupovala ke každému národu odlišně, příkladem toho může být vyhovění uherským požadavkům a takřka neústupný postup proti Čechům, ale i Němcům. Události revolučního roku a poté následujících období změnily nejasné pocity národní sounáležitosti ve zřetelné sebeuvědomění obou národů a v politický program.

Lze říci, že revoluce v Rakousku a v českých zemích napomohla ke zformování obou národů a definovala politické chápání pojmu „národ“ v duchu nacionalismu. Proti němu, jak předpovídal František Palacký v roce 1849, bylo zbytečné „… všechno stavění hrází,“ jelikož „… všeliké výmysly a prostředky lidské proti němu neměly by lepšího účinku nežli foukání proti větru, kterýmž jeho směr ani odvrátiti ani změniti se nedá.“  Notoricky známé je Palackého tzv. Psaní do Frankfurtu, v němž odmítl zúčastnit se těchto voleb s tím, že podstata českého snažení o vlastní identitu by tímto byla smazána.

Během revoluce Češi a Němci prožívali dramatický politický rozchod, který se v 60. letech 19. století po obnovení ústavnosti a prohloubení politické liberalizace změnil v neustále trvající státoprávní a národnostní boj, v němž aktivněji vystupovali Češi, jelikož chtěli změnit jim nevyhovující podmínky. Od 60. let 19. století koncept národní identity zvítězil jak na české, tak i na německé straně, aby přivedl v roce 1918 habsburskou monarchii k pádu a o dvacet let později Evropu k patologickým excesům během 2. sv. války.

 

II. Chuchelská pranice

Pnutí mezi oběma národy přiživila Stremayrova jazyková nařízení. Ty roku 1880, 19. dubna pro Čechy a 28. dubna pro Moravu, vydala vláda Eduarda Taaffeho (ministr vnitra Eduard Taaffe a ministr spravedlnost Karl von Stremayr). Zajišťovala rovnoprávné postavení češtiny pro komunikaci se státními úřady. Podle nich byl státní úřad povinen odpovědět na žádost v jazyce podání.

Název pro incident v Chuchli z úterý 28. června 1881, tedy Chuchelská pranice, též Chuchelská bitka, Chuchelská řež, německy Kuchelbader Schlacht, se jako název pro tento incident ustálila v roce 1930, kdy vydal svou stejnojmennou reportáž „zuřivý reportér“ Egon Erwin Kisch.

Ten den napadli německé studenty čeští studenti ve výletní horní restauraci v Chuchelských lázních. Jejich bitka souvisela s bojem o rozdělení pražské Karlo-Ferdinandovy univerzity, k němuž došlo následujícího roku. Několik německých studentů bylo zraněno, mezi nimi i Heinrich Lumpe z Ústí nad Labem, budoucí zakladatel Lumpeparku, pozdější ústecké zoo.

Vyučující na Karlo-Ferdinandově univerzitě původně přednášeli v latině. Nahradila ji postupně němčina. Od roku 1748 se přednášelo již jen v němčině. V 60. letech již ale v Praze převažovalo českojazyčné obyvatelstvo a proto čeští politici usilovali o dvojjazyčnost univerzity.

Rakouská Říšská rada nakonec rozhodla 31. května 1881 o rozdělení univerzity na českou a německou část. To ovšem němečtí i čeští studenti odmítli. Němci měli obavy, že jejich část univerzity ztratí význam, obdobně jako u Polytechnického institutu rozděleného v roce 1869. Čeští studenti si pak rozdělení nepřáli, jelikož měli na škole většinu od roku 1870. Situaci od poloviny června 1881 zkomplikovalo nacionálně rozbouřené ovzduší během, když při volbách do obchodní komory v Praze kvůli volebnímu řádu neměli Češi žádnou šanci získat v ní výraznější zastoupení. Napětí dostoupilo vrcholu v pondělí 27. června 1881 po zveřejnění výsledků voleb do obchodní komory. Ten den navíc začínala výroční slavnost německého studentského svazu Corps Austria, spojená s demonstrativní jízdou městem v uniformách svazu. To Češi považovali přirozeně za provokaci, a studenti obzvlášť. V úterý se strhla ona chuchelská řež, kde si obě strany, lidově řečeno, „nandali po kokosech“. Její průběh je dost popsán v dobovém tisku. Rozdílná interpretace události je pro danou dobu typická.

 

III. Rozdílné interpretace

Snad kdyby tehdejší tisk nebyl poplatný svým chlebodárcům, nebo smýšlení pisatelů, nerozjitřila by bezvýznamná rvačka tolik veřejné mínění. Přesto lze ale mezi řádky vyčíst, že svoboda projevu byla ve starém mocnářství ke konci druhé poloviny 19. století mnohem širší, než jak ho vnucovala komunistická, ale dokonce i prvorepubliková historiografie. Těžko by totiž podobné novinové články mohly projít sítem cenzury, kdyby tomu tak bylo.   

 

IIIa. Zpráva deníku Bohemia

(originál: Blutige Krawalle, in: Bohemia 54/177, 29. 6. 1881, s. 5–6, přeložil Tomáš Okurka)

 

Krvavé výtržnosti

Výtržnosti, které se už delší dobu obracejí z české strany proti zdejším příslušníkům německých studentských spolků, se včera odpoledne opět opakovaly. Tentokrát byla místem konání Chuchle, oblíbené výletní místo Pražanů. U příležitosti dvacátého výročí založení tam včera v 10 hodin dopoledne akademický spolek Austria, další pražské spolky a zástupci právě zde přebývajících spolků podnikli výlet zvláštním parníkem. Společnost se usadila v zahradě horní restaurace a dobře se bavila. Odpoledne tam zahrála kapela 36. pěšího pluku, kterou si spolky objednaly, a do zahrady přišlo také několik dam a příbuzných členů spolků. Podezřelé bylo, že před vchodem do zahrady restaurace hlídal četník s nasazeným bajonetem a kromě něj bylo možno spatřit ještě další četníky rovněž s nasazenými bajonety. Důvod tohoto opatření byl brzo jasný. Očekávala se totiž opět demonstrace proti německým studentům, a toto očekávání se bohužel potvrdilo. Neboť okolo půl čtvrté začali do chuchelských hostinců přicházet po rotách čeští studenti, a když bylo ve všech zcela plno, táhli v několika skupinách do zahrady, ve které seděli členové Austrie se svými hosty. Náhle se strhnul prudký déšť, členové Austrie se schovali na verandě, zatímco čeští studenti odešli do vestibulu hlavní budovy. Když čeští studenti vytvářeli stále mohutnější zástup a začali urážet německou společnost, odebrali se dva němečtí studenti do Prahy na místodržitelství, aby tam vyhledali pomoc. Do Chuchle byl vyslán jeden komisař a jeden oddíl četnictva. Mezitím dorazil do Chuchle také nespočet dělníků. Déšť ustal, čeští studenti se usadili v zahradě a začali zpívat české písně. Obzvláště důrazně zaznělo „Hrom a peklo našim zrádcům“. Němečtí studenti se chovali zcela klidně a nedbali řvaní provokujících Čechů. Po několika národních písničkách zazpívali Češi také národní hymnu [rakouskou – pozn. T. O.], zvedli se ze svých míst a smekli. Později řekli německým studentům, že měli také vstát, když oni (Češi) zpívali hymnu. Němci prohlásili, že si nenechají nic nakazovat, ale aby příliš nenarušovali mír, pověřili kapelníka, aby zahrál opět hymnu, kterou potom němečtí studenti nadšeně zpívali. Tak panoval po krátkou dobu klid. Náhle přiletěl z míst, kde seděli čeští studenti, mezi německé studenty kus dřeva, aniž by někoho vážněji zranil; ve stejnou dobu se ozvaly výkřiky proti členům studentských spolků: „Čepice dolů“, kterážto výzva nebyla vyslyšena. K princi Janu Thurn-Taxisovi, který pobýval mezi členy studentských spolků, opakovaně směřovaly výkřiky „zrádce národa“ a „pereat“. Na opakovanou žádost německých studentů, aby četnictvo zjednalo pořádek, nechal komisař rozmístit na 20 četníků mezi členy studentských spolků a Čechy. Poté se ozvaly výkřiky: „Němečtí psi, domů!“. Mezi německé studenty byla vhozena sklenice, která zranila pana JUDr. Heinricha Feitise a konseniora spolku Saxonia pana Angerera z Vídně, který zde byl jako host. Touto sklenicí započal všeobecný déšť sklenic. Němečtí studenti se pokoušeli chránit před zraněním tak, že drželi nad svými hlavami židle a ustupovali. Aby unikli napadení, rozhodli se, že pod ochranou četnictva nastoupí na parník a vydají se na cestu zpět. S židlemi nad hlavami se snažili dostat se skrz zfanatizovaný dav k lodi. Ale i tohoto posledního ochranného prostředku, totiž židle, se museli po protestování přispěchavšího hostinského vzdát. Když prchali, létaly na ně sklenice, lahve, kameny, přičemž německý technik pan Lumpe byl zasažen do hlavy těžkým kamenem a padl v bezvědomí k zemi. Náhodou byl poblíž MUDr. Sievert z Greifswaldu (Prusko), jenž muže v bezvědomí, jehož zranění je vážné, zvedl a odnesl k lodi. Německému právníkovi panu Pickovi byla zasazena klackem do hlavy tak silná rána, že také upadl do bezvědomí. Poté co se opět probral, začal jím jeden Čech lomcovat a tlouci ho. Jeho zranění, stejně tak jako dalších dvou Němců, je rovněž vážné. Zatím utíkali neorganizovaným úprkem členové studentských spolků přes železniční náspy, pole, silniční náspy k zalesněným svahům, neustále pronásledováni hulákáním a házením kamení ze strany fanatické lůzy. Jen málo uprchlíků vyvázlo se zdravou kůží. (...) V předchozím textu jsme vylíčili události tak klidně a objektivně, jak jen bylo možné, a zdržíme se zatím jakéhokoli dalšího soudu. Nezaujatí čtenáři si sami budou umět učinit vlastní úsudek. Plody „usmiřovací éry“ začínají zrát.

 

IIIb. Zpráva Národních listů

(Národní listy 21/155, 29. 6. 1881, s. 2.)

 

Nezdařená buršácká demonstrace

Po Praze kolovala včera zpráva, všeobecně rozšířená, že buršové hodlají podniknouti demonstrativně výlet do Chuchle. Aby se k této demonstraci jak náleží připravili, seprali se k 5. hodině ranní, když vyšli z konviktského sálu ze slavnostního komersu, blíže paláce hraběte Clam-Gallasa s tiše okolo jdoucími občany. Pochodili však špatně, musiliť se dáti po důkladném výprasku na útěk, zanechavše své livancové cerevisky na bojišti. Zároveň byla nalezena hůl, v níž byla ukryta dosti dlouhá dýka. Včera dopoledne podnikli buršové v maškarním svém obleku po parníku výlet do Chuchle počtem asi 30, k nimž se přidružilo také několik dam. Odpoledním vlakem odjelo dráhou do Chuchle asi 20 buršů, majíce s sebou hudební kapelu pluku Ziemieckého. Buršáci měli objednanou hostinu ve velké restauraci v lázních, kdež u připravených stolů zasedli. Kuvertů bylo objednáno 80, tolik buršáků však nepřibylo. Odpoledne přijelo také několik set Pražanů, zejmena studentů a jiných intelligentních mužů, kteří taktéž v restauraci zasedli za stoly. Demonstrativní výlet buršáků do ryze české obce pobouřil nemálo uvědomělé občanstvo jak z Chuchle, tak z okolních obcí, které houfně k restauraci se sbíhalo a hlasitým spůsobem svou nevoli dávalo na jevo nad drzým počínáním buršů. Buršáci počínali si čím dál tím vyzývavěji. Tím časem dožádali Čechové zeměpanského komisaře, aby dal hráti rakouskou hymnu. Obecenstvo české obnažilo hlavy a vyslechlo rakouskou hymnu stojíc, kdežto buršáci zůstali ostentativně seděti a nesmekli. To popudilo rozdrážděnou mysl občanstva tím více. Vyzvali buršáky, aby smekli a když někteří dali se do hlasitého smíchu, voláno se všech stran, aby se vzdálili. Mezi tím shromáždilo se před restaurací veliké množství obecenstva, které zaujalo naproti buršákům hrozivé postavení. Po 7. hod. hodil nějaký buršák sklenici do středu českých studentů. Sprosťáctví toto nezůstalo bez odvety a nyní házeny sklenice s obou stran. Buršáci byli nuceni zalézti pod stoly a zabarikadovati se stolicemi. Sklenic bylo rozbito mnoho a konečně byli nuceni buršové kapitulovati a dáti se na útěk. Menší část buršů dala se na útěk směrem k letnímu nádraží, kdež buršové zeď přeskočili. Obecenstvo hrnulo se za nimi. Buršové dali se zahradami a polemi na útěk, jsouce občany okolních obcí pronásledováni. Tak skončila v Chuchli vyzývavá buršácká demonstrace.

 

IV. Rozbor textů

Oba texty jsou nacionalisty zabarvené. Oba také mají snahu za viníky označit „ty druhé“ ve stylu „Já nic, já muzikant, to všechno oni!“ Z tónu, jakým jsou články psány, je také patrné, že Němci byli biti a Češi bili. Jinými slovy, že Němci dostali „na držku“ a Češi vyhráli.

Německý text je totiž podivuhodně střízlivý a psán rádoby nestranným stylem, který ponechává na čtenáři, aby si „udělal obrázek sám“. Má také vyvolat dojem české zpupnosti a českého utlačování Němců. Češi jsou líčeni jako krvelačné bestie, které hledali příležitost, jak váženou a mírumilovnou společnost napadnout. Ne, že by to do určité míry nebyla pravda, zároveň ale zcela opomíjí fakt, že svolat setkání německého spolku do ryze české Chuchle může být Čechy skutečně považováno za provokaci. Navíc ještě v německých krojích.  Ostatně, vyústění setkání se dalo očekávat, už den dopředu se čeští studenti a Češi obecně svolávali inzerátem v Národních listech a ani četnictvo nic neponechalo náhodě a poslalo sem jednotku, která měla shromáždění ochraňovat. Domnívám se však, že četníci se při poskytování ochrany příliš nepřetrhli. Snad aby příští rok „buršáky“ nenapadlo sem jezdit zase provokovat.

Český tisk pak také jednoznačně spolkové setkání v Chuchli za provokaci považoval. Popisuje, jak buršové provokativně pochodovali ulicemi, obtěžovali kolemjdoucí a napadali je. Každý nejapný kousek izolované skupinky několika výtržníků označuje za plánovitě připravený a zpupný. Text pak naznačuje, že chuchelská pranice byla logickým vyústěním sledu událostí. Takřka se dme pýchou nad vítězstvím českých vlastenců.

Zajímavé je, že oba texty v pasáži o zpěvu rakouské hymny popisují, jak ti, či oni, zpívali rakouskou hymnu nadšeně, zatímco ti druzí se při ní chovali urážlivě. V tomto směru je český text jednoznačný, a zcela tím manipuluje nejen čtenáře, ale i případného vyšetřovatele incidentu v tom smyslu, že loajalita pisatele i Čechů patří zcela císaři a domu rakouskému.

Německý text se pokouší o totéž ale více neobratně, pasáž: „Němci prohlásili, že si nenechají nic nakazovat, ale aby příliš nenarušovali mír, pověřili kapelníka, aby zahrál opět hymnu,“ naznačuje spíš, že hymnu dali zahrát kvůli udržení klidu a z povinnosti, než ze skutečné loajality a nadšení. I tady je patrná reakce na poměrně nedávné sjednocení Německa a pangermánské nálady Němců v podunajské monarchii.

Je třeba podotknout, že píseň „Hrom a peklo“, zmiňovaná v německém textu, je ve skutečnosti „Hej, Slované“.

 

V. Závěr

Ačkoliv národnostní napětí v Praze kvasilo stále, incident byl prvním, který si obě strany dopředu naplánovaly. V jeho důsledku pak skončily diskuse o dělení univerzity a ta byla v následujícím roce skutečně rozdělena. K bitce došlo 17 dní po otevření Národního divadla a měsíc a půl před jeho požárem. Dodnes existují konspirační teorie, které souhru náhod dávají do souvislosti s národnostním napětím. Někteří čeští studenti byli za účast na aféře vyloučeni z univerzity a bylo jim znemožněno další akademické působení. Bitka vztahy mezi českým a německým národem jen zhoršila. V Hostinném například reagovali Němci na zprávu o bitce tak, že začali vykazovat Čechy z hostinců. Kvůli tomu se tam česká menšina semkla a založila svůj první spolek. Zahajovací schůzi Němci narušili vniknutím do hostince, kde se konala.

Současný člověk se neubrání údivu, že spolu obě etnika vůbec mohla vydržet tak dlouho, stejně tak otázkám, kde se vlastně onen nacionální kvas a nenávist vzali, když spolu Češi i Němci po staletí vcelku dobře vycházeli.

 

Zázrak na Visle

I. Úvod

Ia. Příčiny konfliktu

Mocenské vakuum, které zůstalo ve střední a východní Evropě po rozpadu Rakouska- Uherska a ruského impéria doslova vybízelo nástupnické státy k převzetí role minimálně lokální velmoci. Tyto republiky většinou stále ještě neměly pevně dané hranice. Pro mladé Polsko to jednoznačně byla příležitost k získání území, o které přišlo během takzvaného Dělení v letech 1772 až 1795. Což směrem na východ představovalo vskutku rozsáhlá území dnešní Ukrajiny a Běloruska, které doposud patřily Rusku. 

Bolševické Rusko na straně druhé chtělo vybudovat na západě jakýsi oslí můstek, po němž by mohlo šířit třídní boj do dalších evropských zemí, především Německa podle Trockého doktríny, že bude "Německo klíčem"  k rozšíření světové bolševické revoluce, stejně tak Stalinova tvrzení, že cesta povede přes Besarábii do Rumunska, Bulharska a Maďarska. Získání Ukrajiny a pobaltských států navíc Leninovi vůbec nebylo proti mysli, navíc potřeboval otestovat schopnosti nově reorganizované pravidelné Rudé armády ve větším konfliktu.

II. Polsko-sovětská válka

IIa. Střet s rudou Ukrajinou

Konflikt vypukl nejprve jako lokální střet mezi ukrajinskými komunisty a Polskem, kdy obě strany měly své územní požadavky. Polská armáda energicky postoupila roku 1919 na Ukrajinu a s podporou zdejších nacionalistů vytlačila Rudé daleko na východ. Poté se Poláci snažili konsolidovat moc v západní části země a ponechali si pod kontrolou okolí města Lvov.Na východě poté nacionalisté vyhlásili Ukrajinskou lidovou republiku s hlavním městem Kyjevem. Poté následoval protiútok bolševiků, který de facto získal Moskvě téměř všechna území, ježto během předchozí kampaně připadlo Polské republice. Rudá armáda postupovala stále na západ. Jejím cílem se stala Varšava, kterou komunistická propaganda prezentovala jako bránu do Berlína a Paříže. 

IIb. Rudí na Visle

Polská armáda stála s počátkem června 1920 před katastrofou. Rudoarmějci vedení generálem Buďonným prolomili její pozice a zapříčinili totální kolaps polské fronty. Buďonnému se ještě připojil Tuchačevskij a společně zahájili masivní atak v Bělorusku. Dne 19. července padlo Grodno, poté 22. července Brest a 28. července následoval Białystok. V rovinatém Polsku, jako stvořenému pro masivní jezdecké útoky a rychlý "blitz" v rudém stylu, v podstatě už vůbec nic nestálo v cestě na Varšavu. Tuchačevskij si tedy naplánoval, že hlavní město obklíčí po překročení Visly poblíž Włocławku.

IIc. Plán útoku rudoarmějců 

V souladu s Tuchačevského plánem měly rudé jednotky hlavní útok na Varšavu zahájit ze severozápadu z prostoru Włocławku u něhož také hodlali překročit Vislu. Pozdější sovětský maršál hodlal se čtyřiadvaceti divizemi zopakovat úspěšný pochod maršála Ivana Paskeviče, který v roce 1831 prakticky bez odporu vpochodoval do Varšavi poté, co překročil Vislu u Toruně a utopil tak Listopadové povstání Poláků proti carské nadvládě v krvi. Tuchačevskij doufal, že polská vojska odřízne od přístavu Gdaňsk, který mohl sloužit k dodávkám dalších zásob a posil. Plán měl ovšem jednu slabinu, která se ukázala být klíčovou. Totiž nevalně bráněnou oblast styku mezi jihozápadní a západní armádou a tato informace padla do rukou polské rozvědky.

IId. Plán obrany Varšavy

Už počátkem srpna 1920 se neorganizovaný panický ústup polské armády změnil v organizované strategické přesuny s cílem natáhnout zásobovací trasy bolševiků a ty své naopak zkrátit posunem fronty na západ. Generál Piłsudski si přál Sověty zastavit již na řece Bug, ti ale postupovali mnohem rychleji, než předpokládal. Plán obrany města vznikal narychlo, během noci z 5. na 6. srpna 1920.

Nejprve počítal se stažením jednotek podél Visly, které měly posílit obranu varšavského předmostí. Zhruba čtvrtina bojeschopných divizí se měla zorganizovat jižně od města jako záloha, či pro případný protiútok. Armáda pod velením gen. Hallera o síle deseti divizí měla zaujmout statickou obranu a před Varšavou čelit hlavnímu útoku sovětské armády. Měla udržet pozice za každou cenu a bojovat do posledního muže. Ve stejné chvíli se měla přeskupit armáda generála Sikorského o síle pěti divizí na sever od Varšavy v okolí Modlinské pevnosti. Právě tady se naskýtaly možnosti útočníky rychle obklíčit a prolomit nepřátelskou frontu a zcela zastavit rudou ofenzívu. Dalších pět divizí mělo bránit severní oblasti, přičemž generál Latinik a jeho armáda měli bránit Varšavu samotnou a vojáci generála Roji udržet linii mezi městy Góra-Kalwaria-Dęblin.

IIe. Piłsudského úkol

Hlavní a nejtěžší část plánu dopadla na takzvanou Grupu Uderzeniowu, tj. Úderné skupině o dvaceti tisících mužů pod přímým velením generála Piłsudského. Sloužily v ní nejelitnější jednotky jižní fronty a posílila ji armáda generála Skierského. Grupa Uderzeniowa měla atakovat právě ono místo styku jihozápadní a západní sovětské armády, kde se podle polské rozvědky údajně nacházelo nejslabší místo sovětské fronty. Protiútok měl uvrhnout Tuchačevského západní jednotky do chaosu a výpad Sikorského armády ze severu obklíčit sovětská vojska u hranic Východního Pruska.

Polští důstojníci Piłsudského plán zastavit ofenzivu rudých na statických pozicích za Vislou a chirurgicky přesným úderem rozvrátit jejich jednotky považovali za amatérský a když se v kopii dostal do rukou Tuchačevského, tento jej považoval za dezinformační kampaň a hodil do koše. To se ukázalo jako chyba. 

III. Bitva u Varšavy

IIIa. Fáze první

Útok na Varšavu zahájila Rudá armáda překročením řeky Wkra. Poté zaútočila na městečko Włocławek. Modlinské pevnosti dosáhly 3. a 15. Armáda, 16. armáda postupovala na Varšavu přímým směrem a na město zaútočila 12. srpna. Útok směřovala přes město Radzymin, rozkládající se 23 kilometrů od hlavního města Polska. Po těžkých bojích Radzymin několikrát bolševické jednotky obsadily, ale byly opětovně zahnány. Piłsudskému nezbylo, než svůj plán protiútoku urychlit o 24 hodin. Tou dobou už zahraniční diplomaté Varšavu opustili, z těch nejdůležitějších zůstali apoštolský nuncius arcibiskup Ratti a britský velvyslanec. Ovšem dne 14. srpna rudí město definitivně dobyli a na severu prolomili Sikorského linie. Jeho jednotky musely bojovat dohromady s 3., 4. a 15. armádou. Oblast Modlinské pevnosti museli Poláci dokonce posílit zálohami, složené z příslušníků bývalé polské legie na východní frontě. Situaci Poláci zachránili až o půlnoci, kdy se jim podařilo rudoarmějskou linii prolomit a zaútočit na sovětské velitelství, kde se jim podařilo zničit radiostanici. Sovětské 4. armádě do konce bojů zůstala pouze jedna vysílačka, navíc kompromitovaná polskou tajnou službou. Na zjištěných frekvencích totiž Poláci recitovali v polštině a latině a předčítali úryvky z biblické knihy Genesis, čímž znemožnili 4. armádě komunikovat s velitelem, generálem Tuchačevským a tak stále pochodovala na Toruń, ačkoli se měla stočit na jih k Varšavě. Mezitím generál Latinik se svou armádou odolával přímému útoku šesti divizí Sovětů na Varšavu.Tou dobou ovšem Piłsudski dokončil plán protiútoku a rozhodl se ho vést osobně. Rezignoval proto na všechny své veřejné funkce ve státě, aby Polsko jeho případná smrt neochromila.Od té chvíle se mohl soustředit pouze na válečné události. 

IIIb. Fáze druhá

Když Rudá armáda po těžkých bojích dosáhla vesničky Izabelin, která ležela přibližně 13 kilometrů od Varšavy, dostal se Tuchačevský nejblíž hlavnímu polskému městu za celou dobu tažení a zároveň se nevědomky chytil do polské pasti. Přitom byl přesvědčený, že jde vše podle plánu. Prostor mezi jeho západní armádou a Buďonného jednotkami na jihozápadě zůstal velmi špatně chráněný. Přesně podle informací polské tajné služby. Budoucí maršál a Stalinův poskok Buďonnyj zároveň neuposlechl své rozkazy, aby pochodoval Tuchačevskému od jihu na pomoc. V pozadí byla osobní řevnivost mezi generály. Stojí za zmínku, že Josif Stalin, tou dobou politický komisař v jihozápadní armádě, místo aby postupoval na Varšavu, hrál si na svém písečku a snažil se dobýt Lvov. V důsledku pletich tak Buďonnyj nejenže nepodpořil Tuchačevského vojska, ale nevázal na sebe žádné polské síly a aniž by se vůbec do bitvy o Varšavu zapojil, odtáhl na jih. 

Samotný polský protiútok začal překročením Wkry 14. srpna. Poláci útočili na pozice 3. a 15. Rudé armády. Boj o město Nasielsk pokračoval do 15. srpna.Když skončil, z města zbyly jen ruiny. Sovětský postup na Varšavu a Modlinskou pevnost byl ale zastaven a rudoarmějci vytlačeni i z Radzyminu, což velmi pozvedlo polskou bojovou morálku:rudí utíkali od Varšavy a polská armáda je hnala čím dál tím víc na sever.Začal „Zázrak na Visle“. Původně to bylo posměšné označení, které pronesl poslanec polského parlamentu, výraz se ovšem ujal dodnes. 

IIIc. Třetí fáze

Elitní Grupa Uderzeniowa pod Piłsudského vedením zaútočila na jižní část Tuchačevského armády 16. srpna. Ovšem pouze jediná z pěti útočících polských divizí hlásila při postupu nějaký odpor Rudé armády. Ostatní čtyři postoupily na sever o 45 kilometrů,aniž by vůbec nanějaký odpor narazila. Téhož dne večer Poláci obsadili město Włodawa a tím přerušili zásobovací trasu sovětské 16. armády. Piłsudského jednotky dokázali postoupit za 36 hodin o 70 kilometrů. Teprve 18. srpna si Tuchačevskij na svém velitelství v Minsku, vzdáleném 500 km od Varšavy uvědomil, že mu hrozí porážka a vydal rozkaz k ústupu a přeskupení. Chtěl doplnit zásoby, ustálit frontu a opět převzít iniciativu, aby zatlačil Poláky zpět. Jeho rozkazy však k některým jednotkám dorazily buď pozdě anebo vůbec. Rudoarmějce zachvátil chaos a rozklad. Některé jednotky pořád útočily na Varšavu,jiné rychle a v nepořádku ustupovaly. Jediná 15. armáda zůstala se pokoušela klást postupující polské armádě organizovaný odpor. Jenže to už Poláci zahájili masivní ofenzívu a během šesti dnů postoupili z Lubartówa do Białystoku, tedy o 262 kilometrů. Tuchačevskij neměl jinou možnost, než rozkázat kompletní stažení Rudé armády zpět k řece Bugu. Během 21. srpna přestali sovětští vojáci klást organizovaný odpor a o deset dní později se se sovětská fronta totálně zhroutila. Pouze 4. armáda se dokázala rychlým ústupem zachránit. 

IV. Operace po bitvě

Ačkoliv dokázali polské jednotky rudoarmějce zatlačit zpět na východ, pozůstatky rozložených sovětských 3., 15. a 16. armády přešly na německé území Východního Pruska. Zde je Němci krátce internovali, ale zakrátko jim povolili návrat do Ruska i s kompletní výzbrojí. Buďonného jihozápadní armáda po kolapsu Tuchačevského jednotek neměla sílu čelit polské přesile u Lvova a v bitvě u Komarówa na konci srpna 1920 byla poražena. V polovině října 1920 už polské jednotky drželi linii Tarnopol–Dubno–Minsk–Drisa. Tuchačevskij sice svá vojska dokázal přeskupit, ale utrpěl další drtivou porážku, a sice v bitvě na Němenu.

V. Závěr

Va. Hodnocení bitvy

Obě strany podepsaly příměří (po nátlaku mocností) a v září 1920 usedly v lotyšské Rize k jednacímu stolu. Dne 18. března 1921 podepsali tzv. Rižský mír, který stanovil hranici mezi Polskem a Sovětským svazem na dalších dvacet let. Bitva u Varšavy (polsky Bitwa warszawska, Cud nad Wisłą) z 13. až 25. srpna 1920 byla rozhodujícím střetnutím sovětsko-polské války. Polská vojska v ní rozdrtila západní seskupení Rudé armády útočící na Varšavu, a navždy zničila sen bolševiků o ovládnutí Evropy a celosvětové revoluci umožněné spojením s německými, maďarskými a francouzskými komunisty dle zmiňované Trockého doktríny. V Rižském míru naopak přijali jeho územní požadavky Polska týkající se západní Ukrajiny a západního Běloruska. 

Vb. Maršál Piłsudski po bitvě

Generál Józef Piłsudski po podepsání míru odešel z politického života. Vzrůstající výbuchy násilí a politický chaos v Polsku jej nakonec přiměly, aby roku 1926 vyvolal státní převrat, kterým nastolil vojenský režim zvaný „sanace“. Až do své smrti v roce 1935 byl faktickým diktátorem Polska, ač v pozici ministra obrany, prezidentem se mohl stát až po změně ústavy v dubnu 1935. Bohužel, zemřel 12. května téhož roku na rakovinu žaludku a jater. Kolem jeho osoby byl systematicky budován specifický kult, který se nepodařilo vymýtit nacistům, ani komunistům. Od pádu komunismu v Polsku v roce 1989 je maršál Piłsudski dodnes uznáván jako jedna z nejvýznačnějších postav v historii země. Jsou po něm pojmenovány ulice, náměstí i školy a byla vztyčena řada jeho pomníků.  

Stojí za zmínku, že Józef Piłsudski začal prosazovat velkou federaci všech slovanskými národy obydlených území ve federaci vedené právě Polskem, jakousi obdobu panslavistické vize z 19. století. Projekt vstoupil do dějin pod jménem Mezimoří. Členy této unie se měly stát vedle vedoucího Polska též Bělorusko, Československo, Finsko, Jugoslávie, Litva, Estonsko, Maďarsko, Rumunsko, Ukrajina a Lotyšsko. Mezimoří v jeho plánech mělo napodobit takzvanou Republiku obou národů, jež se rozkládala od konce 16. století do konce 18. století mezi Černým mořem a Baltem. Projekt však odmítali zejména Ukrajinci a Litevci, kteří jej vnímali coby ohrožení své nezávislosti, odmítavé postoje mělo logicky Rusko i západní státy, ovšem s výjimkou Francie. Své kritiky ovšem měl i na domácí půdě v osobě politik Roman Dmowského, který měl ostatně vlastní koncepci, zvanou Linie Dmowského.

Vc. Maršál Tuchačevskij

Michail Tuchačevskij se po válce stal velkým zastáncem modernizace Rudé armády.Podobně jako jeho protějšky v Německu se velkým propagátorem tankových vojsk a teoretikem tankové války, sepsal o tom dokonce několik publikací. V roce 1931 mu byla svěřena reforma armády a vojenství. Snažil se prosadit své moderní pojetí vojenské strategie a způsobu nasazení tanků a letectva, musel však čelit klice staré gardy Buďonného, Vorošilova a dalších. Prosazoval taktiku takzvaných hloubkových operací vytvořenou jeho blízkým přítelem Triandafillovem, který zahynul v roce 1931 při leteckém neštěstí. Tato taktika během 2. světové války výrazně přispěla ke zničení nacistických vojsk. Jako náčelník zbrojní komise provedl zásahy do modernizace a výzbroje Rudé armády a podstatně rozšířil tanková vojska. Společně s J. Jakirem vytvořil první výsadkové jednotky na světě, měl velký podíl na ústupu od jezdeckých sborů a motorizaci Rudé armády. Na maršála SSSR jej povýšili v roce 1935. V lednu 1936 navštívil Británii, Francii a Německo. Na čemž později čekisté z NKVD vystavěli obžalobu z vlastizrady  s tím, že plánoval státní převrat proti Stalinovi. Po tajném vyšetřování byl společně s dalšími sedmi vysokými veliteli Rudé armády odsouzen k smrti a popraven v červnu 1937. Stal se tak jednou z nejznámějších obětí Velké čistky.

VI. Literatura a odkazy

Obrázky a foto: Wikipedia

Antoni CZUBIŃSKI, Rusko-polská válka v letech 1918-1921: první sovětský útok na Evropu, Brno 1996.

Jerzy KOCHANOWSKI, Polsko v době autoritativního režimu Pilsudského, Historický obzor, 1999, 10 (1/2), s. 22-35. 

Allen BULLOCK, Hitler a Stalin, paralelní životopisy, Praha 1995. 

https://www.marxists.org/cestina/trocky/1931/Nemecko_klicem.pdf