Následky třicetileté války v Ústí nad Labem

Obsah
I. – Úvod
I.1 – Třicetiletá válka a Ústí
I.2 – Stírání rozdílů mezi královskými a poddanskými městy
I.3 – Selské povstání
II. – Důsledky třicetileté války
II.1 – Demografické následky, obyvatelstvo a zastavěná plocha
II.2 – Obdělaná půda a vinice
II.3 – Živočišná výroba a chov
II.3a – Skot
II.3b – Brav: ovce
II.3c – Brav: vepři
II.3d – Brav: kozy
II.3e – Koně
II.4 – Řemeslná výroba a hospodářství
II.4a – Řemesla v berní rule
II.4b – Řemesla dle matrik
II.5 – Rekatolizace
II.6 – Morová rána
III. – Závěr
IV. – Prameny a literatura ke studiu sledovaného období
V. – Použitá literatura
V.1 – Dostupné online

I. – Úvod 

Ferdinand II. Habsburský

I.1 – Třicetiletá válka a Ústí

Ústí nad Labem se v prvním desetiletí války vyhnulo válečným operacím i nepříjemnostem s nimi spojenými. Až roku 1631 vpadli na Ústecko vojska saského kurfiřta. Ti zde o rok později založili sklad potravin, jež povětšinou uloupili císařským. Po jejich odchodu 7. června 1632 do Pirny, je vystřídala císařská armáda, po bitvě u Lützenu přišlo do města 16. listopadu 1632 vojsko Albrechta z Valdštejna, odešla odtud roku 1634. Když se téhož roku v červenci roznesla po kraji zpráva o blížících Švédech, měšťané prchli do okolních lesů a císařský rychtář Salomon Freudenberger s purkmistrem Jakobem Mollerem Solinskym a  dalšími radními odcestovali s městskou pečetí do Prahy.
Švédové ovšem v srpnu 1634 utrpěli drtivou porážku u Nördlingenu, znamenalo jejich stažení z Čech. Velká část jejich vojska pak 23. a 24. září nocovala v Ústí, samozřejmě s požadavky na zásobování, jk to tehdy bývalo zvykem. Válku se švédy ukončil pražský mír o rok později. Zpustošený kraj si ovšem příliš klidu neužil, protože zhruba o tři a půl roku později, v srpnu 1639, opět přitáhli Švédové a až do roku 1648 se tu ukázali pětkrát.
Nehledě na válečné rekvizice, vraždění a rabování, či destrukci, postihly kraj ještě mimořádné berně. Nejhorší v tomto směr byl zřejmě rok 1645, kdy zemský sněm povolil navíc ještě daň z hlavy.
Po třicetileté válce bylo Ústí naprosto zbídačené. Z přibližného počtu 1,9 tisíce obyvatel v roce 1610 tu po třiceti letech válečných útrap zřejmě nežila v roce 1650 ani celá tisícovka lidí. Od té doby Ústí v podstatě jen stagnovalo. Počet obyvatel začal narůstat až s koncem 18. století. Totéž platilo například i pro zvířectvo a dokonce i pro domy a usedlosti.
Několikeré pustošení Ústecka procházejícími armádami samozřejmě vyhnalo mnoho obyvatel z domovů, část jich našla azyl v Sasku.
K nejvýznamnějším exulantům z Ústecka (Velké Chvojno) patří Georg Ritschel, který na počátku čtyřicátých let 17. století spolupracoval s Janem Ámosem Komenským v Gdaňsku. Poté se usadil v Anglii, kde se stal významným teologem anglikánské církve a profesorem oxfordské univerzity.

I.2 – Stírání rozdílů mezi královskými a poddanskými městy
Města jako stav po třicetileté válce ztratila na významu a utrpěla obrovské ekonomické ztráty.

Paradoxně z této situace nejvíce vytěžila města poddanská. Jednak se rychleji díky zázemí vrchnostenských velkostatků vzpamatovávala, a také stále častěji začínala zpochybňovat, nebo dokonce ignorovat privilegia měst královských, neboť jim dokázala hospodářsky konkurovat a to dokonce velmi úspěšně, opět díky své vrchnosti. Patrné je to na příkladu Ústí a městečka Trmice, patřících k panství Jana Hartwiga, hraběte z Nostic.
Když roku 1662 získal Nostic Horní i Dolní Trmice, obec spojil a učinil z nich centrum svého panství. O dva roky později, roku 1664, přesunul do Trmic trhové právo (dříve patřilo Řehlovicím) a zval sem řemeslníky. Ještě 30. prosince 1664 povýšil císař Leopold I. Trmice na městečko a udělil mu znak.
V Ústí to samozřejmě vyvolalo nevoli, jenže hrabě Nostic měl konexe ve Vídni a Ústí potřebovalo znovu potvrdit svá privilegia. Nakonec zvítězila i pragmatická stránka věci, ústečtí řemeslníci si nemohli dovolit ignorovat nový trh.
Rozvoj Trmic pokračoval i o století později, roku 1775 měly dokonce už třináct organizovaných cechů, nebo čtyři výroční trhy i právo na regulovaný magistrát, čož je vlastně stavělo na roveň Ústí.

I.3 – Selské povstání
V okolí Ústí se rozhořelo selské povstání roku 1680, ale města se bezprostředně nedotklo. Zajímavé je, že k povstalcům se prokazatelně nepřidali poddaní z vesnic Stříbrníky a Vaňov, jež roku 1659 žádali o ochranu proti přehmatům města a výši robotních povinností krajského hejtmana Gottfrieda Konstantina ze Salhausenu.

II. – Důsledky třicetileté války

II.1 – Demografické následky, obyvatelstvo a zastavěná plocha
O demografickém vývoji v Ústí nad Labem si můžeme udělat obrázek i z porovnání údajů v berní rule z předbělohorského období a z období po válce, který provedla.
Berní rula používá jako základní zdanitelnou jednotku „jeden osedlý“. Dala by se označit jako jedna domácnost plátce daní. Jedna domácnost, použijeme-li koeficient 5, představuje průměrně 5 obyvatel.

V Ústí v předbělohorském období roku 1598 stálo 365 domů, z toho ve vnitřním městě 266 a na předměstí 99. To tedy znamená 1,84 tisíce obyvatel. Ústecké matriky pak pro rok 1610 uvádějí přibližný počet 1,9 tisíce obyvatel. Výsledky jsou tedy přibližně stejné, respektive se zanedbatelným rozdílem. Přeskočíme-li do poloviny 17. století, zjistíme z porovnání obou zdrojů, že žilo v celkem 186 (159 vnitřní město) domech 930 obyvatel. Třicetiletý konflikt a jeho následky tedy redukovaly počet domů i lidí v Ústí na polovinu oproti letům 1598 a 1610. Demografická literatura uvádí, že hustota městského obyvatelstva v době předbělohorské se pohybovala mezi 50 až 150 obyvateli na hektar. Faktem je, že během války došlo k posunu od horní hranice (nad 100 obyv.) v roce 1598 k dolní hranici (60 obyv.) v roce 1654.
Velikost zastavěné plochy následkem válečných událostí klesla z 20 ha na 12 ha. Situace na předměstí, válkou stiženého mnohem citelněji, nelze sledovat. Od poloviny 17. století počet obyvatelstva stále klesal. Určité zlepšení lze sledovat až v prvním desetiletí 18. století, kdy počet obyvatelstva vystoupal zhruba (teprve) na úroveň poloviny 17. století.
Patrné je to z vizitace tereziánského katastru z roku 1714. Ten uvádí, že ve vnitřním městě žilo 208 měšťanů a na předměstí 124, dohromady na Ústí 332 měšťané. Tedy, že počet obyvatel dosahoval v Ústí v tomto roce počtu z 2. poloviny 16. století.

ROK 1598 ROK 1654
počet obyvatel – 1310 počet obyvatel – 795
počet domů – 266 počet domácností – 159
velikost města v ha – 13,1 velikost města v ha – 13,1
počet domů na 1 ha – 20 počet domácností na 1 ha – 12  
hustota obyv. na 1 ha – 100 hustota obyv. na 1 ha – 60

II.2 – Obdělaná půda a vinice
Z berní ruly je možné si také udělat obrázek o zemědělské produkci Ústí, jelikož zaznamenává údaje o držbě půdy u jednotlivých osedlých. Dozvídáme se tedy, že celkem zemědělská půdá v polovině 17. století činila přibližně 512 ha, z toho vinice zabírali 215 ha, tedy 42,19 %, osedlí osévali 295 ha orné půdy. Orná půda tedy  představovala 57,4 %. Výměry chmelnic a zahrad jsou zanedbatelné. Je zajímavé, že i když v Ústí pustlo 37 usedlostí, ladem ležící půdy bylo minimum. Pro úplnost dodejme, že rula nedokládá v Ústí žádná pleveliště a les. Nejvíce půdy vlastnili Adam Kyplt, zemědělec, kterému patřilo 203 strychů, což je 58,3 ha a Matěj Ulbrycht, zemědělec, vlastnící 107 strychů, tedy 29,7 ha.
Na jaře Ústečané osévali jařinami 57 ha, na ozimy na podzim 110 ha. Zbývající třetina orné půdy zůstávala ladem (trojpolní hospodaření).

Takzvaná „lada“, asi 0,4 % z celkového výměru, nepatřila do osevního systému. Sloužila jako pastviny a určitá rezerva.
Zemědělství v Ústí patřilo k doplňkovému způsobu obživy řemeslníků, jelikož řemeslo samotné by je většinou uživit nedokázalo. Je třeba dodat, že ale ani zemědělství u městských obyvatel nepatřilo k hlavnímu zdroji obživy.
V předbělohorském období patřilo vinařství a chmelařství mezi velmi rozšířené činnosti, jež měšťanům přinášely značný majetek, konkrétně vinařství v polovině 16. století v Ústí a okolí hrálo významnou roli. I po třicetileté válce zabíraly vinice velkou část zemědělské půdy.
Avšak v polovině 17. století zájem o pěstování vína a chmele poklesl a vinice i chmelnice se začaly zmenšovat. Samozřejmě, vliv na to mělo i válečné období, kdy měšťané i zemědělci pochopitelně dávali přednost obilnářství, zajišťujícímu základní potraviny, tedy chléb a pečivo, kaši. Pokles výroby chmele a vína samozřejmě souvisel i s rostoucí dělbou práce, či rozvojem směny, kdy v zemědělství ztrácelo smysl udržovat nevýnosné vinice a chmelnice.
Pouze dva osedlí vlastnili vinice v rozloze větší než 50 strychů, zemědělec Adam Kyplt a Tomáš Rochus, vinař. Těmto dvěma mužům, žijícím ve vnitřním městě, patřilo z celkové rozlohy 207,5 ha vinic plných 15,42 %.

II.3 – Živočišná výroba a chov
Z berní ruly je také možné vyčíst údaje o pěstování dobytka ve sledovaném období. Zjišťujeme, že nejčastěji měšťané chovali koně, dále krávy, jalový dobytek, ovce, vepře a kozy.

II.3a – Skot
Posuzujeme–li chov dobytka, nesmíme zapomenout na jeho užitkovost. Přední místo z tohoto hlediska zaujímal chov skotu. Krav (dojnic) chovali měšťané ve vnitřním městě celkem 89 a na předměstí 6, tedy celkem 95 kusů hovězího dobytka, což znamená, že jej chovalo přibližně 39 % osedlých, převážně po 1 až 2 kravách, přičemž je chovali především drobní řemeslníci a zemědělci. Více kusů, tedy 3 až 4, chovali bohatší zemědělci a vinaři, nejvíce jich vlastnil Matěj Ulbrycht, celkem 7.
Ovšem většina chalupníků z předměstí si krávu dovolit nemohla. Z 16 osedlých, kteří žili na ústeckém předměstí, jich mělo krávu pouze 6. Celkem tedy v Ústí k roku 1654 lidé chovali 95 krav (dojnic), což na jednoho osedlého činilo průměrně 0,55 kusu.
Nízký stav panoval i v případě jalovic, dle berní ruly osedlí chovali 35 jalovic a to jen ve vnitřním městě, ne předměstí neeviduje ani jednu. To znamená, že 85 % osedlých o jalový dobytek nemělo zájem, nebo jej z jiných důvodů nechovalo. Průměr na jednoho osedlého činí 0,22 kusu jalůvek.

II.3b – Brav: ovce
Feudální výrobní ekonomika vytvořila pro chov ovcí velice dobré předpoklady. Stejně tak měl jejich chov důležitou funkci ve hnojení úhorů. Situace se ovšem drasticky změnila vlivem válečných událostí. V berní rule je zaznamenáno, že ve vnitřním městě zdejší lidé chovali celkem 111 ovcí, co se předměstí týká, není uváděn žádný záznam. Největší stádo ovcí opět vlastnil Matěj Ulbrycht, a sice 79 kusů. Průměr na jednoho osedlého činí 0,39 ovce. Dá se tedy předpokládat, že ani chov ovcí se nevyhnul škodám, jež sebou přinesl tři desetiletí trvající válečný konflikt.

II.3c – Brav: vepři
K rozšířeným patřil i chov vepřů, ten se ale podstatně lišil od dnešního, vepře lidé v 17. století především pásli (stejně jako staletí před tím a po tom). Co se rozšíření chovu vepřů týká, lze ho vysvětlit stejným faktem, jako dnes: ceny vepřového masa byly (a jsou i dnes) nižší, než u masa hovězího. To platilo už v 16. století. To znamená, že chov vepřů kryl většinu spotřeby masa.
V Ústí ve vnitřním městě berní rula zaznamenala 118 prasat, na předměstí pak většina chalupníků vepře nechovala, jsou tu hlášeni pouze 3. Celkem se tedy v Ústí nacházelo 121 vepřů, přičemž osedlí většinou chovali 1 až 3 pašíky. Největší stádo vepřů, celkem 11, vlastnil Kryštof Reichel. Většinu z nich zřejmě prodával. Průměr na jednoho osedlého činil 0,74 prasete.

II.3d – Brav: kozy
Vzhledem k tomu, že vrchnost od 17. století omezovala různými zákazy chov koz, patří tento k nejméně rozšířeným. Rula jich ve vnitřním městě v Ústí uvádí celkem 8, na předměstí žádnou. Ve všech případech je chovali malí vinaři, kteří nevlastnili žádné jiné domácí zvířectvo. Průměrný počet vychází 0,05 kozy na osedlého.

II.3e – Koně
Úloha koně je v zemědělském hospodářství napříč staletími až do první poloviny 20. století neoddiskutovatelná. Koně – tahouna nelze v té době takřka nikým nahradit, s výjimkou speciálně cvičených volů, ty však nemají takovou výkonnost, jako kůň. O jeho důležitosti hovoří i označení jednotky výkonu tj. „koňská síla (horsepower – hp)“, zavedená Jamesem Watem. Koním hospodáři coby důležité tažné síle věnovali zvláštní pozornost a péči. I v Ústí souvisela síla a množství potahů ve většině případů s rozlohou obdělávané půdy. Stavy koňů třicetiletá válka postihla nejhůře.
Berní rula uvádí v ústeckém vnitřním městě pouze 34 koní, vesměs patřili movitým. Většina osedlých, jež je vlastnili, se zabývala zemědělstvím, případně vinařstvím. Pouze v jednom případě vlastnil potah majitel hospody. Na předměstí opět není zapsán jediný potah. Jelikož ve vnitřním městě vlastnilo potah pouze 5 % osedlých, činí průměrné množství potahů na jednoho osedlého 0,27 koně.

II.4 – Řemeslná výroba a hospodářství
Odpověď na otázku, jaké konkrétní vlivy měla třicetiletá válka na řemeslnou výrobu a hospodářství, není jednoduchá. Vzhledem k statistickým údajům o snížení populace a naopak o růstu výdajů, kterými obyvatelé na válku dopláceli, lze sice říci, že válečné události musely nutně napáchat v ekonomice Ústí obrovské škody, tedy i v řemeslné výrobě. Bohužel, dochované prameny, ať už berní rula, nebo matriční zápisy, nejsou tak podrobné a pestré, aby bylo možné určit, do jaké míry v Ústí ovlivnila válka vývoj řemeslné výroby a do jaké míry se na něm podepsal předchozí vývoj. V každém případě ale řemeslná výroba stagnovala.

II.4a – Řemesla v berní rule
Informace, jež o zaměstnání obyvatel berní rula přináší, nejsou příliš přesné. Přesto si z nich můžeme udělat hrubou představu o situaci. V polovině 17. století (rok 1654) v Ústí existovalo dle berní ruly pouze 21 provozovaných řemesel a drobných živností. Důkazem stagnující řemeslné výroby je nízká specializace řemeslníků i fakt, že 92,8 % z nich vlastnilo a obdělávalo půdu a jen 7,2 % se živilo provozováním řemesla samotného, z celkového počtu 56 řemeslníků nevlastnili a neobdělávali půdu pouze 4 řemeslníci.

Řemesla mapuje následující tabulka:

výrobní skupina
řemesla
počet

I. potravinářská
sládci 
řezníci 
pekaři 
mlynáři 
celkem
1 
15
11
3
30

II. oděvní
ševci 
krejčí 
kloboučníci 
kožešníci 
celkem
2 
3 
1 
1 
7

III. textilní
soukeníci 
tkalci 
celkem
1 
1 
2

IV. kovodělná
kováři 
špendlíkáři
jiné kovodělné 
celkem
3 
1 
1 
5

V. kožedělná
jircháři 
celkem
1 
1

VI. dřevozpracující
bečváři 
celkem
10 
10

VII. zpracující zeminy
hrnčíři 
celkem
2 
2

VIII. drobná řemesla
mydláři 
provazníci 
celkem
2 
2 
4

IX. živnosti a obchod
apatykáři 
kořalny 
hospody 
šmejdíři 
handl v plátně 
handl se solí 
celkem
1 
5 
2 
2 
1 
1 
12

celkem Ústí
73

II.4b – Řemesla dle matrik
Výsledky rozboru ústeckých matrik, co do struktury obyvatelstva dle zaměstnání v letech 1579 až 1799 se oproti berní rule už dosti liší. Lze to snad vysvětlit tím, že rozbory sledovaly 50tileté období, do něhož se promítlo určité oživení po třicetileté válce a také velký pohyb obyvatelstva.

Výsledky jsou následující:
řemeslo počet řemesel dle matrik počet řemesel dle berní ruly
I. potraviny 105 30
II. oděvy 85 7
III. textil 40 2
IV. kovy 24 5
V. kůže 6 1
VI. dřevo 30 10
VII. zeminy 50 2
VIII. ostatní 86 4
IX. živnosti a obchod 14 12
celkem 440 73

II.5 – Rekatolizace
Spolu s upevňováním moci Habsburků začíná i upevňování postavení katolické církve a rekatolizace. Tu na Ústecku řídilo nově vzniklé biskupství v Litoměřicích a podporovaly ji kláštery v Ústí nad Labem (dominikánský) a v Bohosudově (jezuitský). V Bohosudově též vzniklo poutních místo, jedno z nejznámějších v severozápadních Čechách. Následkem toho se již počátkem 18. století veškeré obyvatelstvo Ústecka zcela hlásí ke katolictví. Dokládají to i velkolepé oslavy svatořečení Jana Nepomuckého v roce 1730.
Za pozitivní pro rozvoj architektury na Ústecku lze označit stavby a opravy kostelů, které začaly ihned s nástupem rekatolizace. Kostely totiž nestačily přílivu nových věřících, navíc řada z nich byla poškozena, nebo zcela zničena. Tak například v Ústí roku 1625 Adam Kippelt st. z Brunnesteinu zbarokizoval původně gotický kostel sv. Materny.
S rekatolizací souvisel i směr, kterým se ubíralo školství. To v pobělohorské době konkrétně v Ústí splynulo se školou farní a ocitlo se zcela pod vlivem církve. Rektora, kantora a školní pomocníky v ústecké škole sice dál doporučovala (císařskému rychtáři, ne už městské radě) pražská univerzita, ale nikoliv nezávislí akademici, ale de facto jezuité. Ti ve svých špičkách sice představovali dobovou intelektuální elitu, ale už to zcela neplatilo v 18. století a obecně už vůbec ne na místní úrovni.
Žáci i učitelé museli povinně účinkovat při církevních slavnostech, kantor býval zároveň regenschorim a varhaníkem, starší žáci stálými členy kůru.

II.6 – Morová rána
Nelze říci, zda třicetiletá válka měla přímý vliv na rozšíření morové rány v českých zemích, jež v roce 1680 postihla i Ústecko. Nepřímý však měla určitě, ostatně na epidemii má vliv celá řada nejrůznějších faktorů: migrace obyvatelstva, zvířectva a hmyzu, odolnost hostitelského organismu, úroveň hygieny i lékařské péče a další. Jak známo, hygienické poměry v 17. a koncem 18. století byly otřesné.
Vodu z potoka, tekoucí z Libouchce, znečistěná odpadem ze stájí a chlévů, dokonce používali na vaření piva. To pak mělo odpornou chuť. Ani to nepřispívalo ke zdraví obyvatel. Moderní pohled na zdravotnictví a hygienu přineslo až osvícenství.
Na paměť epidemie z roku 1860 Ústečané vybudovali kapli Navštívení Panny Marie na skále nad městem, která od té doby nese jméno Mariánská skála. Kapli město zbořilo v roce 1976.
Z barokních památek dnes na Mírovém náměstí stojí kopie sloupu se sochou sv. Antonína Paduánského. Socha zde město umístilo roku 1708. Stála zde do počátku šedesátých let 20. století, obnoven byl až po pádu komunistického režimu v roce 1996.

III. – Závěr
Třicetiletá válka tedy zasáhla do všech oblastí života ve městě. Namísto rozvoje řemesel, která spíše stagnovala a sotva stačila pokrýt spotřebu města, zůstávala v královském městě Ústí zemědělská výroba i ve 2. polovině 17. století prostředkem obživy i pro řemeslníky. Stejně tak měla třicetiletá válka zhoubné následky pro rozvoj dobytkářství, jež se nacházelo v úpadku, případně způsobila i drastický pokles vinařství.
Celkově můžeme konstatovat, že Ústí n. L. bylo z okolních měst postiženo nejvíce.
Potravinářství vysoce převyšovalo ostatní výrobní skupiny, ale zde se zdá, že pokrývalo jen místní spotřební trh. Stejně tak v polovině 17. století jsou v poměru k ostatním řemeslům velmi početně zastoupeny obory dřevozpracující. Překvapující ovšem zůstává, že ve městě zničeném válkou berní rula neuvádí stavební řemesla, stejně tak u města na břehu Labe nedokládá existenci řemeslníků, zabývajících se stavbou lodí. Lze to prý vysvětlit nízkým počtem obchodníků a neexistencí dálkového obchodu po Labi v Ústí. Ani specializace ostatních řemesel není vysoká.
Všechna zjištěná fakta ukazují, že město se z následků třicetileté války vzpamatovávalo desítky let, v podstatě dvě staletí, do počátku průmyslové revoluce, kdy opět získalo na významu jako průmyslové centrum. K tomu, že na tom město nakonec bylo hůře, než města ostatní, přispívá i jeho poloha na křižovatce cest směřujících do Saska, po nichž přicházely a odcházely nepřátelské armády.

IV. – Prameny a literatura ke studiu sledovaného období

Obrázky: Wikipedia, Archiv města Ústí n. L.
Berní rula, kraj Litoměřický, město Ústí n. L., fotokopie v Archivu města Ústí n. L.
Vizitace Tereziánského katastru z roku 1714, in: SÚA Praha
Ladislav Dušek, Obyvatelstvo Ústí n. L. do konce 18. stol., Ústí n. L., 1974.
E. Křečková, Ústí nad Labem podle berní ruly, in: Ústecký sborník historický 1979, s. 133n. J. Janáček, Řemeslná výroba v českých městech v 16. století, Praha 1961.
P. Jančárek, Města českého Krušnohoří v předbělohorské době, Ústí n. L. 1971.
A. Zeman, K metodice studia populačního vývoje českých měst královských v předstatistickém období, in: Historická demografie č. 1.
E. Richter, Die Steuerrolle vom Jahre 1654 und ihre Ergebnisse für den jetzigen Aussiger Bezirk, in: Heimatkunde des Bezirkes Aussig, 3. Teil, Ústí n. L. 1932, 160n.

V. – Použitá literatura
Eva Křečková, Ústí nad Labem podle berní ruly, in: Ústecký sborník historický 1979, s. 133n.
Ladislav Dušek, Obyvatelstvo Ústí n. L. do konce 18. stol., Ústí n. L. 1974.
Vladimír Kaiser, Kristina Kaiserová a kol., Dějiny města ústí n. L., Ústí n. L. 1995, s. 51 – 68.

V.1 – Dostupné online:
http://www.usti-nl.cz/dejiny/17-19st/ul-4-9.htm
http://www.usti-nl.cz/dejiny/17-19st/ul-4-8.htm
http://www.usti-nl.cz/dejiny/17-19st/ul-4-7.htm
http://www.usti-nl.cz/dejiny/17-19s tvojet/ul-4-6.htm
http://www.usti-nl.cz/dejiny/17-19st/ul-4-5.htm
http://www.usti-nl.cz/dejiny/17-19st/ul-4-4.htm
http://www.usti-nl.cz/dejiny/17-19st/ul-4-3.htm
http://www.usti-nl.cz/dejiny/17-19st/ul-4-2.htm
http://www.usti-nl.cz/dejiny/17-19st/ul-4-3.htm
http://www.usti-nl.cz/dejiny/17-19st/ul-4-2.htm
http://www.usti-nl.cz/dejiny/17-19st/ul-4-1.htm

První Slované na našem Území

(5., 6. a polovina 7. století n. l. - časně slovanské období)

Motto:

„Čechové, stejní jako i ostatní lidé, snažíce se ukázati původ svůj co nejstarší, tvrdí, že jsou potomky Slávů. Slávové (Sclavi) pak že byli mezi těmi, kteří po všeobecné potopě byli původci stavby pověstné věže Babylonské a tam po zmatení jazyků přijali vlastní název Slovanů (Sclavoni), tj. na slova bohatých. (…)Nezamysl, syn Přemyslův byl zajisté tupého ducha a velmi líný, v nečinnosti ochabuje mezi daremnými ženštinami a souložnicemi. (…) Lid v celém království (českém) je pijácký, obžerství oddaný, pověrčivý a chtivý novot.“

– Enea Silvio Piccolomini (papež Pius II.), Historie česká

Úvod

Jakékoliv pojednání o nejstarších Slovanech na našem území by nebylo úplné, kdyby postrádalo několik vět o jejich pravlasti a etnickém původu. Výše uvedený a poněkud sarkastický výklad papeže Pia II. vychází z líčení příchodu Čechů v Kosmově Kronice Čechů. Piův text je sice poznamenán hořkými neúspěchy křížových tažení do husitských Čech, přesto mu však v jeho hodnocení tohoto výkladu děkana pražské svatovítské kapituly z let 1119 až 1125 musíme dát za pravdu. Pravlast, vznik i příchod slovanského etnika do Čech se totiž ztrácí kdesi v hlubinách času. Mnozí autoři skutečně, spíš z přesvědčení, než na základě relevantních důkazů, kladli a kladou tyto události do dob pokud možná co nejstarších. Platilo to v dobách Kosmových, nebo čase národního obrození a platí to i dnes, přestože třeba teorii o autochtonnosti Slovanstva v Čechách už badatelé dávno opustili.

Vznik, původ a příchod

O Slovanech totiž dlouho neexistovalo příliš písemných zpráv, neboť se vyvíjeli na okraji známého světa, daleko od civilizací, jež by o nich písemné zmínky mohly zanechat. První písemné zprávy o Slovanech (označovaných jako Slovieni, Sclavini, Anti, Veneti nebo Venedi) pocházejí až ze 6. století, z pojednání byzantského historika Prokopia z Kaisareie a gótského historika Jordana.

„Podél strmých Alp (zřejmě myšleny Karpaty)... na levém svahu, co směřuje na sever, a to od pramenů Visly na nesmírných prostorách, se usadil početný kmen Venetů. I když se jejich jména teď mění podle různých rodů a sídlišť, nazývají se především Slovany a Anty. Slované žijí od města Noviedunum a jezera zvaného Mursinské až k Dněstru a na sever až po Vislu. Místo měst mají bažiny a lesy. Antové však, kteří jsou z nich nejzdatnější, tam, kde se Pontské moře zahýbá, rozprostírají se od Dněstru až po Dněpr..."

– Jordanes, Getica (O záležitostech a dějinách Gótů)

Z jeho díla vycházel například i český učenec Pavel Josef Šafařík ve svých Slovanských starožitnostech z roku 1837. Někteří historici (ostatně, to i zmiňovaný Šafařík) se ale domnívají, že o Slovanech se zmínili například už Hérodotos z Halikarnassu v 5. století př. n. l.,

„Přejdeme-li na druhý břeh Borysthenu (Dněpr), je směrem od moře první zemí Hylaié a za ní na sever sídlí Skythové oráči, kterým Řekové sídlící u řeky Hypanu říkají Borysthenští, sami pak se nazývají Olbiopolskými. Sídla Skythů oráčů se táhnou tři dni cesty na východ až k řece jménem Pantikapésa na sever jedenáct dní plavby proti proudu Borysthenu.“

– Hérodotos z Halikarnasu, Dějiny, Kniha čtvrtá – Melpomene, 18. kapitola

nebo Klaudios Ptolemaios (Ouenedai) v 1. století, či Plinius Starší (Sarmatae Venedi) a Tacitus (Veneti, Venethové) ve 2. století n.l.:

„Ze sarmatských mravů přejali mnoho i Venethové, neboť se prohánějí jako lupiči po zalesněných horách, které se tyčí mezi Peuciny a Fenny. Lze je však přece jen spíš počítat ke Germánům, neboť si stavějí domy, nosí štíty a mají rádi pochod a rychlost. U Sarmatů je všechno jiné, neboť žijí na voze a v sedle.“

– Tacitus, Germánie, Nejzazší severovýchod (46. kap.)

S tím ale nesouhlasí všichni. Za všechny si uveďme názor Florina Curta z Univerzity of Florida, který celkem správně podotkl, že žádný pramen nehovoří výslovně o Slovanech před dobou vlády císaře Justiniána: „… i přes Jordanovo úsilí (viz Getica) opatřit pro ně úctyhodné předky tím, že Sklaviny a Anty spojil s Venety,“ jak píše ve stati Utváření Slovanů, publikované u nás v Archeologických rozhledech.Na problematičnost otázky Venetů a jejich sídlišť ovšem upozorňují i autoři nám bližší, například Doc. PhDr. Tatiana Štefanovičová,CSc., působící v minulosti na Katedře všeobecných dějin a archeologie FFUK v Bratislavě.V každém případě, v současnosti převažuje názor, že Slované jako etnikum existují někdy od doby bronzové a takto se to i vyučuje na univerzitách:

„Nejdávnější počátky Slovanů tak lze pravděpodobně spojovat s kulturními skupinami, nacházejícími se někde na severovýchodním pomezí kulturního okruhu popelnicových polí v mladší době bronzové a starší době železné, v době římské se diskutuje o významu kultur przeworské, černjachovské a zarubiněcké pro etnogenezi Slovanů, i když žádnou z těchto kultur nelze prohlásit za výhradně slovanskou, dnes se předpokládá jejich multietnicita.“

– Tomáš Velímský, Počátky slovanského osídlení českých zemí a jeho vývoj do vzniku Velké Moravy (přednáška)

Domníváme se, že slovanské etnikum vzniklo z jakéhosi volného kmenového uskupení s podobnou kulturou, kultovými představami a jazykem (analogicky k někdejším raným Keltům). Do Evropy pak Slované pravděpodobně přišli z oblasti smíšených lesů, ohraničených na západě středními toky řek Visly, nebo dokonce Odry, na východě Dněprem a jeho přítokem, řekou Pripjatí a na jihu karpatským obloukem.Z této tzv. pravlasti se rozšířili do střední, východní a jihovýchodní Evropy. Současné výsledky historického bádání naznačují, že první Slované dorazili na území dnešní České republiky někdy koncem 5., či začátkem 6. století během stěhování národů.Vzpomínaná slovenská badatelka Tatiana Štefanovičová ve své knize Osudy starých Slovanov z roku 1989 uvádí, že nálezy keramiky kultury pražského typu, datované mezi konec pátého století a počátky století sedmého, nachází archeologové od Německa po Ukrajinu (Březno u Loun, Roztoky u Prahy, Přítluky u Břeclavi, Výčapy – Opatovce u Nitry, Dessau-Mosigkau). První Slované (pokud skutečně byli nositeli této kultury) nejprve, od 5. století, osídlili východní, jihozápadní i severozápadní Slovensko a Moravskou branou se dostali na Moravu.V Podyjí zřejmě narazili na Langobardy a tak se stočili po Trstenické stezce do Čech a podél Labe na severozápad. Tento názor zastával i přední český historik Dušan Třeštík. Podle něj Slované postupovali do východních Čech a pak podél Labe k Vltavě, do nitra české kotliny, kolem roku 530, či 535, podle jiných až kolem roku 550 (Eduard Droberjar). Je zajímavé, že kolem roku 535 došlo k obrovskému výbuchu sopky Krakatoa. Následné jevy, jako třeba klimatické změny zasáhly celou planetu. Mohlo to být příčinou dalšího stěhování národů? Tato otázka by určitě stála za prozkoumání. Kromě Kosmovy kroniky, nebo kroniky tak řečeného Dalimila, další líčení příchodu Slovanů přináší pověst, svým původem sice česká, ovšem zapsaná na počátku 12. století mnichem Něstorem v ruských Pověstech vremennych let, která líčí odchod Slovanů od Dunaje do jejich současné domoviny.
Dlouho badatelé předpokládali, že pověst odráží cestu Slovanů z „pravlasti“, zdá se ale, že zápis se týká událostí z přelomu 6. a 7. století v podunajské Panonii. Avaři sem z východu přivedli Slovany, jichž užívali jako pomocných vojsk. Na konci 6. století však tito Slované začali z Panonie odcházet. Hovoří o tom například Nora Verešová ve své studii Povesť vremennych let a jej koncepcia Slovienskoj zemli.To koresponduje s názory většiny historiků a archeologů o více etapovém osídlení Čech, kdy první Slovany, přicházející ze severovýchodu přes Moravu, následovali v 7. století další, kteří přišli od jihovýchodu z Panonie, zčásti patrně i přes jižní Čechy. Tady se pak mísili se zbytky Germánů. Pro úplnost dodejme, že Češi, Moravané i Slezané patří do rodiny Slovanů západních a že v době svého příchodu sem pravděpodobně hovořili stejnou řečí.

První slovanští osadníci

Nežli budeme pokračovat, musíme si nejprve vymezit sledované období. Přidržíme se časového vymezení Michala Lutovského z Encyklopedie slovanské archeologie.

„Časně slovanským obdobím (nálezem, keramikou apod.) označujeme 6. a první polovinu 7. století, termín ,starohradištní´ se týká druhé poloviny 7. a 8. století, středohradištní památky patří do 9. a poloviny 10. století. Označení ,mladohradištní´ se vztahuje na nálezy z druhé poloviny 10. a 11. století.“

– Michal Lutovský, Encyklopedie slovanské archeologie v Čechách, na Moravě a ve Slezsku

V této práci se zabývám výhradně časně slovanským obdobím. Co tedy víme o Slovanech té doby? Nelichotivé svědectví nám o nich zanechal byzantský spisovatel Prokopios, tajemník vojevůdce Belisaria. Dlužno ovšem dodat, že jeho vztah k Slovanům negativně poznamenaly divoké nájezdy slovanských houfců do nitra Byzantské říše.

„Bydlí v bídných chatrčích, daleko od sebe oddělení a neustále se stěhují z místa na místo… Mají jediný jazyk a to zcela barbarský… Všichni jsou vysoké a silné postavy. Barva pleti není příliš bílá, barva vlasů příliš světlá a ani nepřechází docela do černé, ale všichni jsou rusí… Vedou život drsný a primitivní… a jsou pořád plní špíny.“

– Prokopios z Kaisareie, Knihy o válkách

Nás však především zajímá postup slovanské kolonizace v Čechách. Dokumentují ho nálezy osad se zahloubenými čtvercovými chatami (pro Byzantince Prokopia nic víc než chatrče), s kamennou pecí a žárovým pohřebištěm, kde popelnice urny-tvořila nezdobná, ručně vyráběná keramika.Nejlépe probádaná slovanská ves v republice se zřejmě nachází v Březně u Loun. Výzkum tu trval od poloviny padesátých let minulého století. PhDr. Ivana Pleinerová, CSc. z Archeologického ústavu ČAV v Praze tu prokázala osídlení již v mladší době kamenné. Vzhledem k rozsáhlým plošným odkryvům se tu podařilo slovanská sídliště prozkoumat v úplnosti a v Březně tak měli archeologové výjimečnou možnost sledovat vývoj celých vesnických osad; většinou totiž nacházíme pouze několik izolovaných sídlištních objektů.Ranní Slované v Březně vytvořili svá sídliště na terase Ohře. V téže poloze předtím bývalo i germánské sídliště z období stěhování národů, přímý kontakt mezi oběma sídly je možný, avšak archeologicky prokázat zatím nelze. Slovanskému osídlení tu podle Encyklopedie slovanské archeologie Michala Lutovského příslušelo celkem 41 domů a 76 převážně zásobních jam, datovaných do dlouhého období od konce 6. do konce 9. či počátku 10. století. Objekty se podařilo rozdělit do tří časových úseků, kdy na přibližně stejném místě vyrostlo během tří století celkem pět vesniček.

„Nejstarší, časně slovanská vesnice z konce 6. a první poloviny 7. století sestávala z osmi zemnic, většinou rozmístěných na obvodu půlkruhové plochy a tvořících návesní osadu. Zemnice byly pravoúhlé, s kamennou pecí v severozápadním rohu. Vedle zlomků keramických nádob byly v jamách a obydlích nalezeny žernovy, kamenné brousky a železná miska slezského typu.“

– Michal Lutovský, Encyklopedie slovanské archeologie v Čechách, na Moravě a ve Slezsku

Jak mohl vypadat život v takovéto vsi? Byzantský autor Maurikios napsal, že Slované vypěstované plodiny vršili na hromady a že je pak schovávali do země. Nebyl daleko od pravdy.Časně slovanské osady s keramikou pražského typu, jak už jsme napsali, nebývaly příliš velké, tvořilo je zpravidla několik zahloubených chat a právě okrouhlé zásobní jámy. Jejich objem se v Březně pohyboval od 3 do 8 hektolitrů. Vnitřek jámy byl vypálen a před uložením obilí vystlán slámou. Po nasypání zrna jámu její uživatelé zakryli kombinovaným víkem ze dřeva, slámy, hlíny a drnů. Tím bylo dosaženo neprodyšného uzavření obilnice a uvnitř se vytvořilo mikroklima chránící obilí před zkázou.K pěstovaným plodinám patří obilniny jako pšenice obecná a jednozrnka, ječmen obecný, žito seté, méně pak i oves setý a proso obecné, z luštěnin hrách setý, čočka jedlá, dále konopí seté. V Březně chybí doklady k pěstování zeleniny a lnu, ale lze je tu předpokládat.Další inventář slovanského obydlí činila právě keramika, jednoduché hrnce pražského typu. V některých polozemnicích býval takovýto hrnec zapuštěn do podlahy v blízkosti topeniště. Mohla v něm být voda.Mezi nálezy se někdy v blízkosti topeniště objevují také propálené ploché desky z mazanice, tzv. pražnice. Sloužily k přípravě pokrmu. Z pece na ni přenesli rozžhavené uhlíky, jakmile se povrch nerozpálil, pak je smetli a takto vzniklé plotně bylo možné péci placky, pražit obilná zrna a další.K dalším nálezům patří například poškozené kameny z rotačních mlýnků, licí pánvičky, žernovy, v zásobních jamách zjištěny přímo zuhelnatělé obilky, jiné se dochovaly jako otisky v mazanici či přímo na nádobách. Je však s vidět, jak se raně slovanská pospolitost v čase vyvíjela.

„Po určité době, nejspíše ke konci 7. století, vyrostla v těsném sousedství zaniklé vesnice další osada, z níž bylo odkryto 8 až 9 domů. Opět se jednalo o zahloubené příbytky a obdobný byl i nalezený inventář; keramika však již byla většinou zdobená. Odlišné bylo uspořádání vsi, kdy větší vzdálenosti mezi domy mohou dokládat existenci samostatných sídelních jednotek - dvorů.“

– Michal Lutovský, Encyklopedie slovanské archeologie v Čechách, na Moravě a ve Slezsku

Byzantský autor Maurikios také popsal, že Slované měli hojnost dobytka. I to by mohlo souhlasit s březenskými nálezy. Co se chovu domácích zvířat týká, v odpadu je zastoupen z asi 50 % hovězí dobytek, necelou čtvrtinu tvoří vepřové kosti a okolo 10 % kosti ovcí, koz a slepic. Minimálně se tu nacházely koňské a psí kosti.Nálezy nakonec autorku výzkumu přivedly v osmdesátých a devadesátých letech k nápadu experimentálně si ověřit technologické postupy a funkčnost zdejších obydlí podobně, jako to činí dánští vědci z muzea v Roskilde ve vsi Lejre. Zde je popis rekonstruované, časně slovanské chaty z 6. st. n. l. uvedený na webu archeoskanzenu.


„Chata je z části zahloubená do terénu (tzv. polozemnice – na snímku dole ale interiér zrekonstruované zemnice stejného typu ze skanzenu v Pohansku), je postavena na obdélníkovém půdorysu se zaoblenými rohy. Stěny jsou uvnitř zpevněny výpletem z prutů a slabších větví. Sedlovou střechu, krytou rákosovou krytinou pokrývají dva protilehlé kůly nesoucí příčné břevno a konstrukci krovu. Obě boční stěny i průčelí jsou omítnuty mazanicí, tedy hlínou promíšenou plevami, řezanou slámou a travinami. Mazanicový pokryv je užit z části i na střeše. Vnitřní vybavení chaty tvoří otevřené ohniště v severozápadním rohu a prosté lože. Chata je ohrazena pleteným plotem z tenčích prutů.“

– http://www.pruvodce.com/brezno/historie.php

Badatelé v Březně také vytvořili zásobní jámy a experimentálně v nich uložili obilí. Zkoumali podmínky uložení, vnitřní teplotu, trvanlivost a klíčivost zrní během tříletého časového úseku.Výskyt železného orebního a žňového nářadí pak známe například z hromadného nálezu v Letech u Řevnic, datovaného ale až k přelomu 6. a 7. století.

„Není jisto, zda byl při tomto prastarém brodu přes Berounku ukryt Slovanem, či cizincem, ale je pro svou dobu příznačný. Jsou tu zemědělské nástroje (radlice, kosy s příslušenstvím, srpy atd.), součásti domácího náčiní, (tzv. ovčácké nůžky, dva druhy sekyr) i pomocné nástroje výrobní (průbojníkové trny, skoby a obtížně určitelný hrotitý plochý nástroj a nástroj s očkem). Jak tyto železné předměty, tak bronzové kotle a talíře, jež jim sloužily za schránku, jsou zároveň ukázkou vyspělého zpracování kovů.“

– Rudolf Turek, Čechy na úsvitě dějin

Podobná jednoduchá venkovská sídliště z časně slovanského období, jako to v Březně a jinde v republice archeologové zkoumali prakticky všude tam, kam časní Slované došli, což by mohlo sugerovat obraz archaické a poměrně jednoduše uspořádané zemědělské společnosti s málo rozvinutou materiální kulturou. Neplatí to ovšem vždy. Tento obraz totiž narušuje raně slovanská osada, zkoumaná od 90. let 20. století nedaleko Roztoků u Prahy.

První slovanské město?

Archeologové v Roztokách při záchranném výzkumu mezi řekou Vltavou a strmou terasou u železniční trati, na prostoru 1,5 kilometru dlouhém a širokém jen asi 100 metrů identifikovaly na začátku výzkumu 12 sídlištních jader se 128 časně slovanskými polozemnicemi.Výzkum z let 2006 až 2007 už ale hovoří o více, než dvou stovkách prozkoumaných chat. Lze prý dokonce odhadovat, že celkem se tu mohlo nakupit přibližně 600 chat!Je tu dobře zdokumentovaný přechod od nezdobené keramiky pražského typu ke zdobené keramice podunajského typu, případně upuštění od nesystematických shluků chat k organizovanějším půdorysům s objekty seřazenými lineárně, což svádí k označení této lokality za první slovanské město. Nicméně, poněkud předčasně, jelikož objevené stavby pocházejí z časového rozmezí asi jednoho sta let, někdy od poloviny 6. do poloviny 7. století.Sídliště vzniklo na strategicky výhodném umístění. Vltavské údolí se tu zužuje a pravděpodobně se tu mohl nacházet i brod. Osídlení ze stejné doby je totiž doloženo i na protějším břehu, nedaleko lokality Na Zámkách v Praze-Bohnicích. Velikost této osady naznačuje, že zde tudy vedla kupecká vodní cesta, či stezka.Lokalita mohla být již v časně slovanském období dokonce opevněna. Celá sídelní aglomerace však postrádá nutné zemědělské zázemí, nabízí se tedy, že hlavním zdrojem obživy mohl být obchod, doplněný rybolovem, lovem a směnou řemeslných produktů za zemědělské plodiny od osadníků ze vzdálenějšího okolí. Nelze to však prozatím doložit, stejně jako domněnku předpokládající nemožnost postupovat do výhodnějších poloh Pražské kotliny obsazené přežívajícím germánským obyvatelstvem, případně i dříve příchozími Slovany.

Slovanský kult, cesta na onen svět a magie

Archeologové v Roztokách též objevili něco, co nás přivádí k poslední otázce, týkající se starých Slovanů, o níž jsme ještě nehovořili.

„Pozoruhodným nálezem byla jáma vyplněná lomovým kamenem s lebkou dobytčete a hliněnou lžičkou na dně. Objekt je označován jako kultovní. Většinu nálezů tvořila fragmentárně dochovaná keramika, vzácně byly nalezeny nože, žernovy, přesleny, kostěné hřebeny, železný hrot šípu, skleněné korálky, bronzové náušnice a zlomek stříbrného kování.“

– Michal Lutovský, Encyklopedie slovanské archeologie v Čechách, na Moravě a ve Slezsku

Krátký exkurs do doby nejstaršího Slovanstva na území Čech totiž ukončíme malou sondou do jejich pohřebních a náboženských zvyklostí.Slované své mrtvé spalovali a poté ukládali do uren (žárový ritus). Se zvykem spalování mrtvých se Slované seznámili ještě před příchodem do českých zemí. Jak píše Michal Lutovský, podle některých badatelů se tak stalo prostřednictvím buddhismu, šířeného ze starověké Indie. V průběhu 9. století bylo pak pohřbívání žehem na našem území vystřídáno ukládáním nespálených těl dle ritu křesťanského.Žárové hroby z 6. až 8. století jsou podle Lutovského téměř jedinými hrobovými památkami z našeho území. Na řadě míst, obzvláště v Čechách, však žárové pohřbívání přetrvává hluboko do 9. století. V českých zemích se střetáváme jak s plochými, tak zhruba od 8. století i s mohylovými žárovými hroby.Plochý žárový hrob je tvořen zpravidla většinou oválnou, či kruhovou jámou, obvykle nepříliš hlubokou, někdy obloženou, případně překrytou kameny. Na jejím dně je uložena urna s kostmi, případně jsou spálené pozůstatky uloženy do jámy bez nádoby, možná v nějakém váčku, popřípadě jiné schránce z organického materiálu. Jako urna většinou sloužila hrncovitá nádoba, ničím se neodlišující od běžné keramické produkce tehdejší doby.Velmi zřídka archeologové nacházejí i žárové pohřby v jamkách. Pohřebišť se na území Čech našlo z této doby poměrně málo, většinou jednotlivé hroby, což vede některé archeology k názoru, že musel existovat alternativní pohřební ritus archeologicky dnes nezachytitelný. Naopak, na Moravě byla objevena velká pohřebiště v Přítlukách, přes 430 hrobů, v Břeclavi – Pohansku 55 hrobů, další ve Velaticích. Hmotných nálezů ve formě milodarů, nebo votivních darů není mnoho. Povětšinou to jsou spony, skleněné korálky, hřebeny nebo železné nože.Co se týká kultovních představ slovanských kmenů, kteří osidlovali naše země od počátku 6. století, víme toho velmi málo. Poněkud nepřesný Kosmas ve své kronice hovoří o jakýchsi kmenových bůžcích, jimž se vzdávala obětina slovy: „… oběť libou dědkům svým vzdejte, s jejichž pomocí jste přišli do této země, dávno vám osudem předurčené.“ O dědcích hovoří i na dalších místech své kroniky.

Zdeněk Klanica v pojednání Náboženství a kult, jejich odraz v archeologických pramenech z knihy Velká Morava a počátky čsl. státnosti uvádí, že některé objekty na sídlištích s keramikou pražského typu by bylo možné klást do souvislosti s určitými formami magie, či s různými pověrami.

„Rozhodující materiál však k tomu postrádáme. Mám na mysli například objekt č. 18 se dvěma pohřbenými psy na sídlišti v Mutěnicích. Leželi v oválné mísovité prohlubni o rozměrech 100 krát 140 cm, souběžně vedle sebe, uloženi na levém boku, přední i zadní končetiny pokrčeny u těla, hlavami k SV, ocasy k JZ. Četné podobné nálezy rituálně pohřbených koster psů pocházejí z vrstev na hradišti v Mikulčicích. Často jsou psi pokládáni do základů opevnění (…) i na pohřebištích předvelkomoravského období. Obdobné nálezy známe z prostředí východních Slovanů (…) z Novgorodu. Mrtvý pes, zakopaný pod podlahou domu, plnil zde podle názoru některých badatelů magickou funkci ochrany objektu.“

– Zdeněk Klanica, Náboženství a kult, jejich odraz v archeologických pramenech

Náboženské představy mohly souviset s pohřebními rituály, animismem, uctíváním totemů, skal a podobně. Ve skutečnosti to nevíme jistě, ač máme nálezy votivních symbolů z Mikulčic, či antropomorfní figurky a miniaturní modely jezdeckých sedel, či domácích zvířat. Některé artefakty, nalezené v interiérech polozemnic v Březně u Loun by také bylo možné považovat za kultické, zdá se dokonce, že jedna část chaty byla kultu, snad předků, vyhrazena. Případně i některé symboly na předmětech denní potřeby mohou mít magický charakter.
Na závěr ještě nutno zmínit problematiku hradisek. Ačkoliv některé zprávy psaných dokumentů, například z Kroniky tak řečeného Fredegara uvádějí existenci nejstarších hradišť na našem území již před polovinou 7. století, například takřka mýtický Vogastisburg neméně mýtického kupce Sáma, dosavadní terénní výzkumy však posunují jejich datování až do století následujícího. Tedy se jimi nebudeme zaobírat v tomto ani my, neboť to sem nepatří.

Polemiky a popírání interpretace

Bylo by nevědecké, kdybychom o všem výše uvedeném nezapochybovali a nevzali do úvahy i polemizující názory, že Slované přišli do Čech později. Tedy, že nálezy sledovaného období nemusejí být zákonitě slovanské, alespoň v tom smyslu národnostním a etnickém, jak to chápeme dnes.Argumentují například i tím, že všichni byzantští autoři se ve svých zprávách opírali o informace z druhé ruky, především několikrát jmenovaný Jordanes a že Sklaveni pro Byzantince ve skutečnosti nepředstavovali nic víc, než sdružení nájezdníků a plenitelů různých etnik, jež napadala jejich území. Podobný názor se v poslední době objevuje například i v souvislosti s Huny a Avary.

„Během převážné části 6. stol. se tedy etnonyma „Sclavenes“ užívalo jako zastřešujícího termínu pro různé skupiny žijící na sever od hranice Říše. Přestože má etnonymum původ nepochybně barbarský, a nejspíše slovanský, zavedli jej byzantští autoři v tom smyslu, že si jím pomohli k vnesení smyslu do složité soustavy etnických skupin na severní hranici. V nejužším slova smyslu je tak sklavinská totožnost byzantským vynálezem; Byzantinci vytvořili Slovany. (…) S možnou výjimkou několika zlomků dvouvrstevných hřebenů z Přítluk neexistuje spolehlivý doklad pro datování kteréhokoli sídliště, či pohřebiště tzv. kultury s keramikou pražského typu do 6. století. Neexistuje žádný spolehlivý doklad pro spojování kultury s keramikou pražského typu v Čechách a na Moravě se Slovany, alespoň nikoli s těmi, kteří byli pod tímto jménem známi byzantským autorům 6. a raného 7. století.“

– Florin Curta, The making of the Slavs (with a special emphasis on Bohemia and Moravia)

Stejný autor poukazuje také na nespolehlivou dataci nálezů, opírá se například o argument, že metody datování pracují s odchylkou padesáti let, což je příliš dlouhé období pro přesné zasazení dějinných událostí do kontextu věků po přelomu letopočtu.

Závěr

Od poloviny 6. století se objevují v Evropě Avaři a vytváří na území Panonie kaganát. Nastala doba, kdy přichází do Čech jakýsi Sámo se svou družinou a na 35 let tu založí svou říši.

Film Bitva o Midway poučí i pobaví

Motto:

„Cílem války není padnout za svou vlast, ale donutit ty parchanty na druhý straně, aby padli za tu svou...“

Georg S. Patton

Úvod

Bitva o Midway

Orig.:Midway

USA, 1976, 132 min

Režie: Jack Smight

Kamera:HarryStradling Jr.

Hudba: John Williams

Hrají:CharltonHeston, Henry Fonda, Edward Albert, James Coburn, Glenn Ford, Hal Holbrook, ToširóMifune, Robert Mitchum, CliffRobertson, Robert Wagner, Ed Nelson, James Shigeta, Monte Markham, BiffMcGuire, Kevin Dobson, Christopher George, Pat Morita, John Fujioka, DabneyColeman, Erik Estrada, ClydeKusatsu, Tom Selleck, SteveKanaly, BennettOhta, Mitchell Ryan, Susan Sullivan, Robert Webber, Frank Parker, John Lupton, John Schuck, Miiko Taka, Gregory Walcott, Jeff Chamberlain, SabShimono, GlennCorbett, Robert Ito, Paul Frees[1]

Řečeno slovy Micua Fučidy, námořního kapitána japonského císařského námořnictva: „Pro Japonsko byl výsledek bitvy u Midway nepochybně tragickou porážkou. Japonské Spojené loďstvo se spoléhalo více na kvalitu než na kvantitu, a už dlouho zaměřovalo výcvik a přípravu tak, aby bylo s to porazit početně silnějšího nepřítele. Ale u Midway početně silnější japonské loďstvo podlehlo slabšímu nepříteli.“[2]

            Americká kinematografie během studené války nemohla toto obrovské vítězství, znamenající obrat v pacifické válce,ignorovat, stejně jako nemohla pominout „všenárodní“ tragédii u PearlHarboru. Patří-li Tora! Tora! Tora! k nejlépe zpracovaným hraným dokumentům své doby, domnívám se, že totéž lze říci i o Bitvě o Midway.

Zatímco ale první jmenovaný film zcela pohltilo líčení historických událostí, vedoucích k likvidaci flotily amerických bitevních lodí a jasnému důkazu o tom, že budoucnost patří plovoucím platformám pro letouny; scénář druhého kromě suchého líčení historických událostí pamatuje i na love story a osobní vztahy některých aktérů příběhu, jež mají naznačit, že osobní vazby jednotlivce musejí zcela ustoupit v případě nutnosti ve prospěch celku.

Tato práce si všímá děje filmu z historického hlediska.Pomineme-li jeho propagandistický účel, lze říci, že snímek poměrně slušně reflektuje klíčové události i okolnosti námořního střetnutí od jeho přípravy po ukončení. Poskytuje divákům pohled na práci zpravodajů, atmosféru doby v USA i na japonských ostrovech. Pro zvýšení autentičnosti děj filmu doplňují autentické dobové záběry.

1. Zázrak u Midway

Děj filmu začíná již v úvodních titulcích, na jejich pozadí běží záběry z dobového propagandisticky-dokumentárního záznamu Doolitlova náletu na Tokio, provedeném letkou B-25 Mitchel z letadlové lodi Hornet. Díky němu dostal admirál IsorokuJamamoto(ToširóMifune) zelenou k provedení jeho plánu vnutit rozhodující bitvu americkému loďstvu a zničit ho, zejména amerických letadlových lodí, čímž by následně Japonsko ovládlo Tichý oceán a přinutilo by Spojené státy k míru.

Děj se poté přenáší z Jamamotovy zahrady do Honolulu, kde poukazuje na velmi podstatnou okolnost, totiž, že Američané rozluštili japonské námořní kódy. To jim pak umožnilo zjistit, kde a víceméně i s jakou silou Jamamoto svůj útok plánuje. Zde se seznamujeme s hlavní postavou příběhu kapitánem MatthewemGarthem, představovanou pro Američany doslova ikonickým hercem CharltonemHestonem.

O chvíli později už režisér servíruje pohled (barevný dobový) na flotu v hirošimském zálivu a poté diskusi nad Jamamotovým plánem, který po strategicko-štání linii rozpracoval kapitán Kurošima, jeden z nejlepších japonských stratégů. Debata naznačuje hlavní problémy dvou simultánních útoků: jednoho klamného na Aleuty a druhého, skutečného, na atol Midway: složitost plánu, předpoklad zničení obrany ostrova i případné následky neúspěchu, plynoucí z masivního průmyslového potenciálu USA – tedy porážku císařství. Jamamoto zde proto říká, že jedinou možností, jak v Pacifiku zvítězit, je zničit loďstvo USA u dotyčného atolu.

Poté následuje setkání kpt. Gartha a admirála ChesteraNimitze (Henry Fonda). Během debaty v autě vysvětluje zpravodajec, jak identifikovaly Midway podle rok starého hlášení pilota, který přelétával „nedaleko bodu AF,“ přičemž po analýze dospěli k přesvědčení, že se jedná právě o daný atol. Přičemž je navrženo ověření domněnky zasláním falešné zprávy o poruše úpravny vody na ostrov, kterou měli spojaři odvysílat na velitelství v otevřeném vysílání. Pokud se ji podaří zachytit jako soubor hlášení z AF, je tím potvrzeno, že se jedná právě o inkriminovaný cíl. Tím je de facto řečeno vše důležité po zpravodajské linii, příběhu, tvořící předehru samotného dramatu.

Popis japonského plánu útoku je notoricky známý, a i ve filmu je debatě na strategickou mapou věnováno jen málo prostoru, který je ovšem dostačující, jelikož útok postupně ukazuje samotný děj filmu.

K oklamání nepřítele chtěli Japonci klamně zaútočit nejprve na Aleuty a odlákatamerické letadlové lodě na sever. O den později měly japonské letadlové lodi zničit leteckou základnu na Midway a ostrov obsadit. Zároveň počítali s tím, že až Američané poznají, oč japonským stratégům doopravdy šlo, pošlou k atolu své hlavní síly, včetně letadlových lodí. S těmi si pak měl japonský 1. úderný svaz letadlových lodí poradit. Tím Japonci chtěli dosáhnout dvojnásobného vítězství. Získat pro sebe strategický atolMidway a definitivně zničit americkou tichomořskou flotilu.

Jamamotona dosažení svého cílepoužil dosud nevídaný počet válečných lodí: 8 letadlových lodí, 4 těžké a 4 lehké, 11 bitevních lodí, 22 křižníků a 66 torpédoborců. Hladinové loďstvo rozdělil do pěti svazů.

Hlavní skupinou mělo být šest letadlových lodí 1. úderného svazu viceadmirála ČúičiNaguma (James Shigeta), v minulosti použité při útoku naPearlHarbor. Nagumoale mohl využít pouze čtyři z nich. Šókaku byla poškozena během bitvy v Korálovém moři a Zuikakutamtéž ztratila tolik pilotů, že je nebylo Japonsko schopno nahradit.

Kaga, Hirjú a Sorjú v čele s vlajkovou Nagumovou lodí Akagitak zůstaly jedinými letadlovými loděmi, které se mohly bojů u Midwayúčastnit. Mimo to měly důležitou roli sehrát Invazní svaz pro Midway viceadmirála NobutakeKondōa (ConradYama)a Severní svaz viceadmirála Hósógaji, určený k útoku na Aleuty.

Hlavní japonský svaz pod velením Jamamota nakonec do boje nezasáhl. A sám admirál, ač vrchní velitel, během bitvy mohl pouze sledovat, jak řídí bitvu Nagumo, bez možnosti nějak opravit chyby svého podřízeného.[3]

Plán byl založen na okamžiku překvapení a předpokladu že admirál Nimitz své lodě rozmístí k ochraně své nejcennější základny, Havaje.

Nutno říci, že se tu objevuje v pohledech na vojenskou základnu na Midway zajímavá podrobnost výstroje: americká stráž má na hlavě britskou helmu, proslulý „ocelový klobouk“.

Děj se poté zaznamenává pochybnosti na americké straně, zda je Midway skutečný cíl útoku i domněnku, že se ve skutečnosti Japonci blafují a chtějí vlákat americkou flotilu do léčky a zničit ji (což chtěli) a pokusí obsadit Aleuty (což nechtěli).

Objevují se i detaily o nemocech zkušených bojových velitelů u Japonců, případně admirála Williama F. Halseyho (Robert Mitchum), jehož nahradil Raymond A. Spruance.

Po peripetiích kolem zamilovaného pilota wildcatuToma Gartha ml. se konečně přesouvá děj na moře a k Midway. Nervozita během pátrání Catalin po japonské flotile, Jamamotův vztek z náhod, které komplikují jeho výpravu: neuskutečněný letecký průzkum, bouře. Nuda pilotů průzkumných flyingboatů. Odhalení japonské flotily. Celkem reálný pohled na „ticho před bouří“. Formování k boji.

Americké síly byly Japonci dokonale přečísleny. Admirál Nimitz, velitel tichomořské flotily, rozdělil proto své hladinové loďstvo do dvou svazů. Jednak 5 křižníků a 10 torpédoborců poslal pod velením kontradmirála Theobalda na obranu Aleut. Zbývající síly, tedy 3 letadlové lodi, 8 křižníků a 17 torpédoborců poslal k Midway, aby čelily Jamamotovu útoku. Bohužel, viceadmirál Halsey (Robert Mitchum) trpěl jakousi kožní chorobou, roztomilé byly jeho stesky, že nevidí z nemocničního pokoje do přístavu a požadavek na pokácení palmy, jež výhledu brání.

Na svůj post ovšem navrhl dosavadního velitele doprovodných křižníků kontradmirála Spruance (Glenn Ford). Navíc se Nimitz potýkals potížemi kolem letadlových lodí. Měl plně funkční Enterprise a Hornet, ale poškozenou Saratogutou dobou opravovala loděnice ve Spojených státech a k Midway dorazila až po bitvě. Poslední, Yorktown, jak bylo řečeno v předchozích řádcích, byl těžce poškozen v Korálovém moři. Naštěstí doplul až do PearlHarboru. Nimitz rozkázal loděnici, aby zkrátila tříměsíční opravu do tří dnů. Což se podařilo a překvapení, jež zahráli japonští herci ve svých rolích, bylo jistě i ve skutečnosti stejně velké, jako ve filmu.

Síly pro Midway rozdělil Nimitz na operační svaz TF 16 s Enterprise a Hornetemjemuž velel Spruance, operační svaz TF 17 s Yorktownem jemuž velel vítěz z Korálového moře kontradmirál Frank Jack Fletcher (Robert Webber).[4]

Tvůrci filmu dovedně pokryli historické reálie a nedostatek použitelné techniky, případě triků skvěle vyrovnali dokonalým střihem. Skvěle využívali dobových barevných dokumentů. Ty zařazovali do bojových scén a jediné, co prozradilo, že se nejedná o hranou scénu, byla zrnitost filmového materiálu. Diváka až zamrazí, když si uvědomí, že v tom letounu, sekaného na cucky protileteckou municí, prokládanou stopovkami, sedí skutečný pilot.Případně, že ta planoucí loď na obzoru je skutečná Akagi a že v ní umírá výkvět japonského námořnictva. Umocňuje to divácký zážitek, ale zároveň upozorňuje, že příběh na plátně není fantazií tvůrce, ale skutečná dějinná událost.

Co se použité bojové techniky týká, k vidění byly povětšinou skutečná dobová letadla: wildcaty, zera, dauntlessy, betty a další. A také Enterprise, Hornet, dokonce i potopený Yorktown, či legendární Jamato.  Buď v době natáčení stále ještě brázdily oceány a pokud ne, jejich záznam se nacházel ve filmových archivech z 2. světové války a byl tvůrci použit ve filmu o zázraku u Midway.

Realismu ději dodává i ztvárnění nepříjemností, s nimiž se vojáci potkávají od chvíle, kdy lidstvo zjistilo, že nejlepším způsobem, jak zredukovat populaci, je navzájem se pobít. Totiž potíže s vojenským erárem. Nefungující vysílačky na palubě průzkumného japonského letounu, pátrajícího po amerických letadlových lodích. Vadné elektrické spínače, které pošlou torpédo do vody předčasně na amerických dauntlessech.

Ale také vypjaté emoce, jež kolikrát v noci před bojem člověku nedovolí spát.

Závěr

Chtěl-li bych někomu promítnout film přesný co do dobových reálií, dějinných událostí, i použitých záběrů téměř přesný a zároveň ho pobavit, sáhl bych po bitvě u Midway spíš, než po Tora! Tora! Tora!, které je pro normálního diváka poněkud rozvláčné. Film má spád, dobové dokumenty mu dodávají realističnost a pokrývá to nejdůležitější, jež se k neuvěřitelnému vítězství USA váže.

Lze říci, že Bitva o Midway patří k nejlépe zpracovaným válečným filmům v historii kinematografie, společně s Tora! Tora! Tora!, kterým se inspiroval a který jinak pojal děj o něco komplexněji.

Literatura, on-line zdroje

Miloš HUBÁČEK, Pacifik v plamenech, Praha 1990.

Micuo FUČIDA - Masatake OKUMIYA, Midway, rozhodující bitva v Pacifiku, Praha 1990.

http://en.wikipedia.org/wiki/Midway_%28film%29

http://cs.wikipedia.org/wiki/Bitva_u_Midway

http://www.csfd.cz/film/19097-bitva-o-midway/

---

[1]http://www.csfd.cz/film/19097-bitva-o-midway/

[2]Micuo FUČIDA - Masatake OKUMIYA, Midway, rozhodující bitva v Pacifiku, Praha 1990.

[3]Miloš HUBÁČEK, Pacifik v plamenech, Praha 1990, s. 324 – 488.

[4] Tamtéž.

Michail Gorbačov a rozpad SSSR

Motto:
„Jakeši, Jakeši, nemáš skvrnu na pleši. Je to dobré znamení, nic se u nás nemění.“


Úvod

Příčin rozpadu Sovětského svazu a jeho bloku je mnoho a historici se dodnes přou, jaký hlavní důvod

jej vlastně položil na lopatky. Svou roli sehrály národnostní problémy. Potlačováním národní identity nakonec vedlo třeba v prosinci 1986 k demonstraci v kazašské Alma-Atě s protiruským podtextem, boji pobaltských zemí o samostatnost, válce v Čečensku, osamostatnění Gruzie a dalším.
Většinou se ale historici shodují na tom, že to byla především jeho ekonomika, zle atakovaná náklady na zbrojení. Každá trochu podrobnější příručka pro studenty moderních dějin pak uvádí, že je vyvolal grandiosní podvod iniciovaný tehdejším prezidentem USA Ronaldem Reaganem, nazvaný projekt SDI. Pamětníci osmdesátých let pak jistě vzpomínají na školní nástěnky s propagandistickým plakátem, na němž mohli najít schematický plán fungování kosmického protiraketového deštníku „vrahů z Wall Streetu“, doplněný zevrubným porovnáním počtů raket s plochou dráhou letu, mezikontinentálních balistických střel, atomových a neutronových bomb, přičemž na straně SSSR propagandista uváděl mnohem nižší počty oproti skutečnosti a(nejspíš) americkou kontrašpionáží nadhodnocené stavy imperialistů.
Osobně se domnívám, že tento Reaganův tah proti „říši zla“, jak SSSR nazýval, by nemusel uspět, kdyby mu do noty nehrály i další příznivé okolnosti. Tou nejzákladnější potom, dle mého názoru je, že v čele Svazu v jeho počátcích usedl Josif Stalin. Za jeho nejzásadnější chyby (pominu-li nelidské aspekty jeho vládnutí) považuji likvidaci NEPu, násilnou kolektivizaci a centrálně plánované hospodářství, zcela ignorující potřeby státu i principy fungování mezinárodního volného trhu.Jistě, těžké rány plánované ekonomice uštědřila i válka v Afghanistanu a udržování mocenských pozic ve Třetím světě. Ale to jsou už pouze následky, nikoliv příčiny úpadku, který byl nezadržitelný a patrný už v samém závěru „Kobova“[1] železného panování.
Jinými slovy, kdyby bolševické vedení ponechalo možnost podnikat a umožnilo volnou migraci osob alespoň v rámci komunistického bloku, nejspíš by k pádu SSSR nedošlo tak snadno, pokud vůbec. Svou domněnku považuji za podloženou vývojem v ČLR ve stejném období k dnešku. O to markantnější, že Číňané zažívali mnohá utrpení, podobně jako Rusové a zažívají mnohá příkoří ještě dnes, aniž by to mělo podstatnější vliv na vedoucí úlohu tamějšího postmaoistického vedení.
Tato práce však nemá mapovat rozpad Svazu krok za krokem, ale stručně popsat úlohu nejvýraznější osobnosti tohoto procesu, Michaila Gorbačova. Právě jeho reformistické snahy a pojmy Glasnosť, či Perestrojka coby reakce na neutěšený stav země nakonec, ač si to sám nepřál, způsobily pád SSSR.


1. „Gorby“, muž s pleší a skvrnou

První, nač si většina pamětníků Gorbačovových reforem vzpomene, bude dozajista jeho výrazná skvrna na pleši a posléze gorbymánie, která silně ovlivnila komerční kulturu Západu i Východu.
Výrazné mateřské znaménko na pleši nejprve fotografové a propaganda důrazně retušovali. Později se stalo symbolem jeho vlády. Říkalo se, že i Slunce má své skvrny; a samozřejmě se stalo zdrojem hospodského humoru.

1.1 Perestrojka
Svůj part v pádu komunismu tento představitel reformního křídla komunistů začal hrát ve svých 54 letech, když se 11. března 1985 stal generálním tajemníkem KSSS. Post převzal po smrti Konstantina Ustinoviče Černěnka. Stal se první (a také poslední) hlavou SSSR, narozenou po VŘSR.
Za svůj hlavní úkol si stanovil reformovat stagnující Komunistickou stranu Sovětského svazu a státní ekonomiku. Tak po XXVII. sjezdu KSSS v únoru 1986 prostoupila sovětskou a komunistickou propagandu výrazy jako perestrojka („přestavba“), glasnosť („otevřenost“), a uskorenije („zrychlení“ ekonomického vývoje).

1.2 Ekonomické a politické reformy

Ekonomické reformy, měly zvýšit produktivitu práce i životní úroveň obyvatelstva. Vládnoucí špičky a část obyvatelstva je však vnímala negativně.
Nutnost reforem lze ilustrovat údaji o zemědělské výrobě: Průměrné výnosy v letech 1984 a 1986 dosahovaly v SSSR například pouhých 55 procent Polska. Dovoz obilí vzrůstal, z několika milionů tun počátkem roku 60. Let na 25 milionů tun v roce 1979 a tento nedobrý trend rostl takřka exponenciální řadou.[2]
Nejradikálnější reformou zřejmě byla jeho verze, či určitá resuscitace NEPu: zákon o družstvech z května 1987. Umožňoval otevřít si živnost ve službách, podnikat ve výrobě i zahraničním obchodu. Ačkoli původně obsahoval příliš vysoké zdanění a zaměstnanecká omezení, později byl upraven, aby aktivitu soukromého sektoru poněkud více motivoval a nezahubil ji v samých počátcích. Díky tomu se v SSSR objevily po sedmdesáti letech v SSSR první družstevní obchody a restaurace, či manufaktury.
Uvedení glasnosti do praxe pak poněkud rozšířilo mantinely co do svobody slova. V tisku se objevují publicistické články o falšování historie v Stalinské éře, které pronikají i do zemí sovětského bloku[3], případně kritiky fungování komunální a státní správy ve zpravodajských médiích, či otevřené diskuse o utrpení v GULAGu, či sovětských vojáků v Afghanistánu. Povolení otěží v tomto směru mělo zafungovat jako nátlakový mechanizmus proti konzervativcům v KSSS, odmítajících jeho reformy.
Dalším aspektem glasnosti pak bylo propuštění tisíců disidentů, oživení církevního života i návrat některých známých disidentů do země. Gorbačov tak zároveň doufal v širokou podporu obyvatelstva.
K jeho dalším výrazným krokům patřily i jeho požadavky na větší demokratizaci, kupříkladu možnost volby z více kandidátů v lednu 1987. Na XXIX. sjezdu KSSS v červnu o rok později prosadil radikální změny, vedoucí ke snížení dohledu partaje nad orgány státu. V prosinci téhož roku dal podnět Nejvyššímu sovětu SSR ke zřízení Sjezdu lidových zástupců coby nového legislativního sboru.
Během března a dubna následovali první volby v SSSR a 15. března 1990 se „Gorby“ stal prvním prezidentem SSSR.

1.3 Vztah k zahraničí

Příznačnou pro Gorbačovovo období se stala jeho snaha o uvolnění vztahů se Západem a navázání obchodních vztahů. Pověstné je jeho přátelství se západními politiky, jako byl prezident Ronald Reagan, premiérka Margaret Thatcherová, kancléř Helmut Kohl.
Už 11. října 1986 na setkání v islandském Reykjavíku Gorbačov diskutoval s Reaganem o omezení počtu jaderných raket středního doletu v Evropě, což vyústilo v podepsání Smlouvy o likvidaci raket kratšího a středního doletu (INF) příštího roku.To a stažení sovětských vojsk z Afghánistánu roku 1988 výrazně snížilo mezinárodní napětí.
Tentýž rok ovšem oznámil, že Sovětský svaz už nadále nebude reflektovat na takzvanou Brežněvovu doktrínu. Mnozí konzervativci uvnitř strany to považovali za zásadní ústup SSSR z mezinárodních mocenských pozic, jelikož se tímto krokem přestal starat o sféry vlivu, získané Stalinem po 2. světové válce. Prakticky tím dal najevo, že si teď bývalé sovětské satelity mohou dělat, co chtějí, jelikož SSSR nebude zasahovat do jejich vnitřních záležitostí.
To se nakonec ukázalo být zdaleka nejvýznamnějším zahraničněpolitickým reformním rozhodnutím, jelikož to nakonec vedlo i k rozpadu celého sovětského bloku, nekrvavé ukončení vlády komunistických stran v těchto zemích (s výjimkou Rumunska) do roku 1989 a jejich směřování k evropské integraci po roce 2000. Konec sovětské hegemonie nad východní Evropou znamenal de facto i konec studené války.

2. Konec velmoci
Někdy na podzim roku 1990 si nejspíš začal Michail Gorbačov uvědomovat, že jeho reformy jsou příliš rychlé. Ekonomické problémy SSSR přetrvávaly a proces pauperizace mas začal nabírat na rychlosti. Pociťoval také výraznou ztrátu moci, k níž si vydláždil cestu svými vnitropolitickými reformami, stejně tak se na tom podepsaly kádrové změny a mezinárodní ústup ze zemí východního bloku.
Jako obrat proti vlastním reformám by se dalo vnímat jeho odmítnutí tzv. Šatalinova plánu v prosinci 1990, navrhujícího mimo jiné přechod k tržní ekonomice ve shodě s principem hospodářských svobod jednotlivých občanů. Tím si zhoršil vztahy se svazovými republikami i demokraty. Postupně ho začali opouštět jeho věrní a volná místa zaujali stoupenci tvrdé linie.

2.1 Ztráta moci
Rozpad SSSR (a Gorbačovův pád) byl nevyhnutelný ve chvíli, kdy Gorbačov opustil sesterské strany ve Východním bloku odmítnutím Brežněvovy doktríny, čímž v podstatě popřel internacionální charakter komunistického hnutí. Nejen to, ve skutečnosti dal najevo, že SSSR už ani nemá sílu pokračovat ve své existenci, nebo „vývozu komunismu“.
Na jaře roku 1990, kdy na třetím zasedání Sjezdu lidových poslanců padl mocenský monopol KSSS, už byl rozpad Svazu jen otázkou času. Blížící konec si uvědomovala v říjnu 1990 vzniklá skupina Sojuz, složená z konzervativců, z členů KSSS, křesťanů a nacionalistů, kteří by chtěli SSSR zachovat v původní podobě. Michail Gorbačov pro ně představoval společného nepřítele, který ohrozil velmocenské postavení SSSR, jeho ekonomiku i společnost.[4]
Gorbačov reagoval na politickou situaci pokusem posílit své pravomoci vytvořením bezpečnostní rady s účastí armády a policejních složek a zrušením rady prezidentské. Posty obsadila tvrdá levice, například vnitro získal bývalý šéf KGB Boris Pugo.
Za této situace se Eduard Ševarnadze odhodlal k varování: rezignoval na post ministra zahraničí, aby protestoval proti nebezpečí nástupu diktatury.

2.2 Pokus o nový SSSR
Po krvavém potlačení nepokojů v lednu roku 1991 ve Vilniusu a Gorbačovova distancování od vydání rozkazu[5] bylo 17. března 1991 vyhlášeno referendum, v němž měli občané SSSR vyslovit své stanovisko k další existenci SSSR. Více, než 76,2% voličů bylo pro jeho další zachování. Výsledek je to však dosti diskutabilní, jelikožv devíti republikách sice voliči vyslovili souhlas, avšak v Estonsku, Lotyšsku, Litvě, Arménii, Gruzii a Moldávii nacionalisté plebiscit překazili.
Přesto 23. dubna 1991 Gorbačov s předáky těchto republik vyjednával o nové svazové dohodě, jakési ústavě SSSR. Ten se měl změnit v dobrovolný svazek autonomních republik a ústředníorgány měly ztratit velkou část své moci.[6]Na scénu vstoupil 12. června Boris Jelcin jako nový prezidentRuska, Gorbačov měl zůstat v čele SSSR.
Věřil, že otěže vlády drží pevně v rukou. Jak hluboce se mýlí, měl zjistit o pár dní později. Události totiž nabraly úplně jiný směr.

3. Konečná demontáž Sovětského svazu
Sotva dva dny před podpisem svazové smlouvy, tedy 18. srpna 1991, se takzvaný Státní výbor pro výjimečný stav v SSSR, ovládaný skupinou konzervativců, pokusil o puč.

3.1 Nepovedený puč
Výbor vedl například šéf KGB Krjučkov a dokonce i šéf Gorbačovova prezidentského štábu Boldin. Jedním z prvních rozkazů Výboru byl příkaz k zatčení Gorbačova a v moskevských ulicích se objevily tanky. Tehdy nastala i hvězdná hodina Borise Jelcina, který se postavil do čela obránců parlamentu. Už předtím si získal 70 procentní podporu v referendu, jež se lidu Ruské federace dotazovalo, zda má být vytvořena funkce ruského prezidenta.
Armáda, KGB i jednotky ministerstva vnitra ovšem neoplývaly spolehlivostí a tak 22. srpna 1991 pokus o převrat neslavně skončil. Proti pučistům a jejich armádám povstaly davy Moskvanů a v podstatě dali najevo, že dál mohou tanky pokračovat jen přes jejich těla.[7]

3.2 Po puči
Sám Gorbačov se během puče ocitl v roli rukojmího, tři dny od 19. do 21. srpna strávil v domácím vězení na dače.
Po svém návratu k moci zjistil, že ruské vládní síly nejsou loajální vůči němu, nýbrž Borisi Jelcinovi. Poté vyloučil z politbyra množství lidí, někteří skončili ve vězení. Mezi nimi byl i „Gang osmi“, který neúspěšný puč vedl.
Všechny země, vyjma Běloruska, Uzbekistánu, Ázerbájdžánu a Turkmenistánu, proti pokusu o převrat protestovaly. Estonsko a Lotyšsko už měly sovětských excesů dost a puč pro ně byl příležitostí k vyhlášení nezávislosti. Zbývající republiky je následovali během několika týdnů.[8]

3.3 Jelcin nastupuje
Pokus o puč dal Borisi Jelcinovi záminku k zákazučinnostiKSSS na území Ruska. Ostatně, 24. srpna sám Gorbačov této partaji nařídil, aby svoji činnost zastavila a rezignoval na post generálního tajemníka. Po skončení srpnového puče následovali další radikální politickéopatření, jež stále více a více oslabovaly jak Gorbačova, tak SSSR: 6. září 1991 byl rozpuštěn Svaz lidových poslanců, nahradit ho měla Státní rada složená z lídrů republik a Nejvyšší sovět, Státní rada hned 6. září uznala nezávislost pobaltských republik, 4. listopadubyla zrušena všechna celosvazová ministerstva.
Jelcin a jeho lidé cílevědomě likvidovali poslední zbytky bolševického režimu a zaváděli tržní ekonomiku. Následovalo setkání 8. prosince 1991 na dače v Bělověžském pralese, kde „… prezidenti Ruska a Ukrajiny Jelcin a Kravčuk přesvědčili předsedu Nejvyššího sovětu Běloruska Stanislava Šuškeviče, aby souhlasil s rozpuštěním Sovětského svazu a jeho nahrazení volným sdružením, Společenstvím nezávislých států (SNS).“[9]
Tak 21. prosince 1991 jedenáct republik oficiálně prohlásilo, že vznikem SNS přestal existovat SSSR. Formálně svaz zanikl k 31. prosinci 1991. Sám Gorbačov abdikoval 25. prosince 1991.

Závěr
Občan jednoho z postkomunistických států, dnes sdružených v EU Michailu Gorbačovovi musí být za jeho reformy vděčný. Pád totality a nástup demokracie by bez něj nebyl možný. Měl-li bych ale hodnotit Michaila Gorbačova v duchu Machiavelliho Vladaře, nezbylo by mi, než tohoto „muže se skvrnou na pleši“, který se na Západě těší víceméně skvělé pověsti reformátora, demokrata a velkého vůdce, této pověsti zbavit.
Jistě, jeho role v pádu SSSR je nezpochybnitelná. Nelze ale říci, že by své reformy prováděl z altruistických důvodů, stejně jako toto nelze říci o Nikitu Chruščovovi. Provedení reforem mu spíše diktovala ekonomická a politická nutnost mezinárodní i vnitrostátní. Tuto tezi ostatně podporuje i jeho odmítnutí úplného přechodu na tržní ekonomiku, nebo pokus o upevnění moci před srpnovým pučem, případně snaha udržet SSSR za každou cenu pohromadě.
K tomu lze říci, že pokud chtěl udržet celistvost SSSR a zajistit existenci komunistického impéria, měl provádět reformy jen po ekonomické linii, přesvědčit o správnosti svého postupu konzervativce a získat jejich podporu, stejně tak ozbrojených složek státu. Obdobně neměl pouštět z rukou moc v sovětských satelitech, naopak, měl direktivně provádět ekonomické reformy a případně provádět výměnu nepružného starého vedení i v nich.
Vyjednávat se Západem o uvolnění napětí měl pouze z mocenské pozice, nikoliv z pozice reformátora. Dle mého názoru mu pověst demokratického reformátora tohoto druhu spíš uškodila, stejně jako „gorbymánie“, neboť jej z pozice bosse světové supervelmoci v očích veřejnosti degradovala do trapné role jakéhosi hodného strýčka, jehož obličej patří na trička hned vedle pop-artového portrétu Marylin Monroe a plechovek od polévky od AndyhoVarhola.
Chtěl-li si moc udržet alespoň poté, co byla existence SSSR neudržitelná, měl své reformy provádět beze zbytku a nespojovat je nadále s existencí sovětského impéria a KSSS. Také si měl opět jednoznačně vybrat strany a nelavírovat oportunisticky na politických vlnách ve chvíli, kdy už kompromisy nebyly možné. To znamená, že měl podpořit demokraty, vyšachovat Jelcina, odříznout od moci konzervativce a stát se po rozpadu SSSR prezidentem Ruska, v němž by instaloval prezidentský systém „putinovského“ ražení.
To ovšem neučinil, kormidlo dějin ponechal v rukou jiného kormidelníka, tvrdošíjně se snažil udržet KSSS jednotnou a své reformy hájil jako čisté pojetí leninismu. Když pak byla KSSS po srpnovém puči zakázána, zůstal bez vlivu nejen na ozbrojené složky, ale i na reálnou politiku.
Z pohledu „realpolitik“ naopak sehrál smutnou roli principála krachujícího cirkusu, který marně shání úvěr na další turné: diváci mu sice za jeho snahu tleskají, ovšem bankovní domy nechávají peněženky zavřené.Do cirkusové menažerie bez direktora, zvěřince a artistů by totiž investoval jen naprostý šílenec.

Použitá literatura
Foto: Wikipedia

Jiří VYKOUKAL a kol., Vznik, vývoj a rozpad sovětského bloku 1944-1989, Praha 2000
Brian CROZIER, Vzestup a pád sovětské říše, Praha 2004
Milan ŠVANKMAJER a kol., Dějiny Ruska, Praha 1995
Alan BULLOCK, Hitler a Stalin - Paralelní životopisy, Praha 2005
http://zahranicni.ihned.cz/c1-52609100-srpnovy-pokus-o-puc-v-sssr-obrazove-ohlednuti-za-hvezdnou-hodinou-borise-jelcina
http://diazcastro.blog.idnes.cz/c/401925/Posledni-Sputnik-na-Kube.html

Poznámky

[1] Koba – Gruzínský národní hrdina, jehož jméno jako přezdívku užíval Josif Džugašvili – Stalin. Alan BULLOCK, Hitler a Stalin - Paralelní životopisy, Praha 2005, s. 38.
[2] Milan ŠVANKMAJER a kol., Dějiny Ruska, Praha 1995, s. 394.
[3] Např. mutace časopisu Sputnik, který se stal velmi vyhledávanou tiskovinou. Na Kubě podle vzpomínek nezávislé novinářky Tanii Diaz Castro přestal v roce 1987 vycházet, jelikož jeden z článků popisoval Leninovo údajné varování před Stalinem i důsledky velké čistky. Tania Diaz CASTRO, Poslední sputnik na Kubě, soukromý blog autorky, 2014. On-line: http://diazcastro.blog.idnes.cz/c/401925/Posledni-Sputnik-na-Kube.html
[4] Jiří VYKOUKAL a kol.,Vznik, vývoj a rozpad sovětského bloku 1944-1989, Praha 2000, s. 679.
[5]„Opravdu se zdálo, že o připravovaném rozkazu nevěděl.“ In: Brian CROZIER, Vzestup a pád sovětské říše, Praha 2004, s. 385.
[6]„Koncepci nové svazové smlouvy schválil v polovině července 1991 Sjezd lidových poslanců. Z názvu nového útvaru zmizelo označení socialistický, a (…) podepsání nové svazové smlouvy (…) stanoveno na 20. srpna. Spokojený, že zachránil Sovětský svaz, odjel Gorbačov na dovolenou na Krym.“ In: Jiří VYKOUKAL a kol.,Vznik, vývoj a rozpad sovětského bloku 1944-1989, Praha 2000, s. 680.
[7] Vycházet lze i ze zpravodajských materiálů renomovaných deníků. Obrazové resumé například při 20. výročí puče na serveru Hospodářských novin: http://zahranicni.ihned.cz/c1-52609100-srpnovy-pokus-o-puc-v-sssr-obrazove-ohlednuti-za-hvezdnou-hodinou-borise-jelcina
[8] Jiří VYKOUKAL a kol.,Vznik, vývoj a rozpad sovětského bloku 1944-1989, Praha 2000, s. 681.
[9] Jiří VYKOUKAL a kol.,Vznik, vývoj a rozpad sovětského bloku 1944-1989, Praha 2000, s. 682.