Karel Rélink: Spása světa (Ubozí, pronásledovaní židé), 1926.

 

Antisemitismus hluboce zakořenil i v českých zemích. Nabýval sice různé podoby, leč jednotné formy.  Takto bychom mohli hovořit i o díle českého antisemity Karla Rélinka. Ačkoliv za svého života vyplodil poměrně cenné vzpomínky na pražskou bohému, nelze nakonec než souhlasit s jeho označením za nacistického kolaboranta, průměrného ilustrátora a kreslíře, pouhého „akademického natěrače“, jak jej nazval už Jaroslav Durych v časopisu Rozmach[1]. Dosáhl jisté ojedinělosti, když do svého majetku Adolf Hitler přidal jeho obraz sv. Václava, který nad svatozáří má nacistickou svastiku. Byl to jediný český obraz, který vlastnil. Podrobnější informace o Rélinkovi lze najít ve studii Jiřího Brabce[2] o českém antisemitismu, publikované v Revolver revue.

Ve svých propagandisticko-karikaturických malůvkách však nedokázal překročit ani svůj vlastní stín, natož, aby vymyslel něco originálního. Největší inspirací mu přitom kromě Protokolů byla zhusta zavádějící a lživá tvrzení prof. dr. Augusta Rohlinga, poslance na říšské radě ve Vídni, katolického teologa, vysokoškolského profesora, jednoho z předních antisemitů v habsburském Rakousku, který vědomě falšoval své závěry, nepřesně překládal Talmud, odvolával se na neexistující texty a dopouštěl se při interpretaci dalších závažných prohřešků[3]. 

V každém případě, Rélink používal jednotný, naprosto standardní kanónefutr. Povětšinou vlastně jen převáděl do grafického zpracování heslovité lži, vyprodukované obskurní literaturou. Ať už je to Zrcadlo židů, nebo Spása světa, a další podobné škváry, vlastně se tu nedozvíme nic nového. Všichni Židé mají nos jak skobu, všichni rádi przní a ponižují nordické Evropanky, falešně přísahají gojim, jsou spojení s bolševiky v Rusku a zednáři na Západě, touží po světovládě, jsou to lakomci, lační peněz. Ikonografie takového zlého žida z Rélinkových malůvek je vlastně naprosto jednotná, ať už má na sobě rakouskou uniformu, nebo smoking milionáře, případně kaftan ubožáka odněkud z Mukačeva. Nos jak skoba, delší, tmavé vlasy a vlnité, zlý úšklebek, nebo úlisný výraz ve tváři. Častokrát má v puse viržinko, uplivuje si před křesťany. Často má vypoulené oči, naznačující šílený pohled. Na prstech špičaté drápy, připravené k zatnutí do bílého masa nevěřícího.

Rélinkovi malůvky ze všeho obviňují židy: z nenávisti ke křesťanům, z upřednostňování svého národa před ostatními, z různých spiknutí, počínaje bolševickým, konče zednářstvím. Na některých obrazech mají postavy kněží a rabínů v ruce nůž, který má vyvolat asociaci, že žid se nebude bát bodnout nevěrce a goje do zad. Další charakteristickou vlastností židů dle Rélinka je snaha zakrýt a utajit učení Talmudu a jeho plánů, což je jeden z charakteristických prvků spiknutí. Do jisté míry jsou metaforické, mají-li ilustrovat výrok, který není zcela jednoduché zobrazit, například snahu o šíření bolševické revoluce, nebo nějaké jiné spiknutí.  

V podstatě každý Rélinkův obraz je neoriginálním opakováním univerzálních a stále stejných lží o židovství a židech, podávaný ve stylu bible pauperus, či komiksu. Obrázky jsou to primitivní, hloupé. Odpovídající úrovni žáka prvního stupně základní školy. Čpí z nich nenávist, a nenávist mají šířit. Právě tento primitivismus Rélinkovi už ve dvacátých letech přinesl ono označení za akademického natěrače, v podstatě korespondující s obdobným nazýváním jiného nepovedeného malíře, Adolfa Hitlera, za natěrače pokojů, kterým po jistou dobu byl.

Rélinkovi osudy za okupace pokračují kolaborací s nacistickým režimem, a okupací také končí. V jejím samém závěru spáchal společně se svou ženou sebevraždu. Pouze během okupace mohl své pseudopráce šířit beztrestně, neboť souznělo s oficiální nacistickou propagandou. I poměrně tolerantní první republika s jeho výplody neměla zrovna trpělivost. Již v roce 1925 proběhla v Klementinu Rélinkova výstava kreseb, které měly ilustrovat výroky Talmudu. Knižně bylo vydáno jako Zrcadlo Židů 1925 a 1936. Výstava byla policejně uzavřena a teprve po odstranění některých kreseb znovu otevřena. Ještě v roce 1933 interpeloval poslanec Angelo Goldstein ministra vnitra, že je Zrcadlo Židů stále rozšiřováno.[4] Podobného charakteru jako známější Zrcadlo židů je právě Spása světa, neboli "… úvahy z deníku pravého humanisty s dvaceti celostrannými kresbami". Právě tuto publikaci označil Jiří Brabec za:

„… Zmatený text, jakási směsice anekdot, vulgárních parodií, obscénních historek, musel ovšem také obsahovat útok proti "kabalisticko-kubisticky bolševickému umění". Do politického světa se Rélink vypravil ve dvou publikacích.“[5]

Uznání, ovšem až nacistického režimu, se mu dostalo až roku 1940, kdy na pozvání ministra propagandy Třetí říše Josepha Goebbelse se s delegací českých uměleckých pracovníků zúčastnil propagační cesty po Německu a Nizozemsku. Karel Rélink byl mezi vybranými účastníky.[6]

Oficiálního uznání coby umělce se ovšem Rélinkovi dlouho nedostávalo i přesto, že výstava jeho obrazů a „dokumentů“ Žid–nepřítel lidstva se konala v letech 1939 a 1940 v Praze a dalších městech. Toho se mu dostalo až v březnu 1942, kdy slavnostní vernisáž jeho výstavy Židobolševismus-nepřítel lidstva a jiné obrazy zahájil přední kolaborant, ministr Emanuel Moravec.

V roce 1943 jej jmenovali uměleckým správcem sbírek na hradě Křivoklátu, o dva roky později spáchal s manželkou sebevraždu. Pohřben je na zdejším hřbitově.

Nacistická okupace byla pro Rélinka jistou satisfakcí, uvítal ji s radostí. Patřil k Hitlerovým obdivovatelům, jeho obraz zdobil už výstavu Zrcadlo Židů. Patřil do okruhu antisemitů, kde se často vyskytovali takzvaní "zneuznaní umělci" a různí ambiciózní grafomani, „… kteří se dívali s neskrývanou nenávistí na moderní tvorbu, nedostupnou pro jejich chápání. Hitlerovo tažení proti údajně zvrhlému židovskému umění je utvrzovalo v představě, že příčina jejich neúspěchu spočívá v jakémsi židovském spiknutí. Jejich tuctové práce se proto pohybovaly na okraji literární a dramatické tvorby, bez jakékoli pozornosti kritiky. Rélink pronásledoval nenávistí až patologickou hlavně spolek Mánes, který podle něj zaštiťoval „křovácké internacionální škváry a la Filla, Štyrský, Toyen, Hoffmeister", včetně „gutfreundovské plísně". Na seznam umělců, jež Rélink dehonestoval, patřil známý umělec Špála a další. ˇUkolem historika je odkázat mu místo, jež mu plným právem patří: smetiště dějin.

---

[1]  Jaroslav DURYCH, Akademický natěrač, in: Rozmach, 1. března 1926, s. 1.

[2] Jiří BRABEC, Antisemitská literatura v době nacistické okupace 1939–1945, in: Revolver revue, č. 50/2002, ukázka zde: https://www.holocaust.cz/zdroje/clanky-z-ros-chodese/ros-chodes-2002/prosinec-7/antisemitska-literatura-v-dobe-nacisticke-okupace/

[3] Karel Josef BENEŠ, Umělec a antisemitismus, in: Přítomnost, 8. dubna 1926, s. 202-205. Dostupné on-line zde: http://pritomnost.cz/archiv/cz/1926/1926_8_4.pdf

[4] http://kramerius.nkp.cz/kramerius/PShowPageDoc.do?id=4507469

[5] https://www.holocaust.cz/zdroje/clanky-z-ros-chodese/ros-chodes-2002/prosinec-7/antisemitska-literatura-v-dobe-nacisticke-okupace/

[6] http://www.digitalniknihovna.cz/mzk/view/uuid:b78d2380-c301-11e2-8c63-5ef3fc9ae867?page=uuid:2ad92f40-06c4-11e3-a616-5ef3fc9bb22f

 

Zamyšlení nad českým šlechtictvím

Winston Churchill kdysi řekl: „Jenom když víš, odkud přicházíš, máš šanci vědět, kam směřuješ.“ Člověk by měl znát své kořeny a podle toho se zařídit, buď aby je ctil, nebo se své postavení snažil zlepšit ve smyslu kulturním a duchovním. V dnešní České republice to platí dvojnásob, v případě české šlechty bych jejich šlechtictví označil za zavazující.    

Co je to být šlechticem? Zavazuje šlechtický titul k něčemu? Zaslouží si šlechta naši úctu? To záleží na šlechticích a šlechtičnách samotných. Otázky jsou to ovšem hloupé. Nazíráno českým republikánským pohledem, rádoby rovnostářským a historicky pokřiveným, naprosto zcestné. Jenže ona to není pravda. Každý státní útvar tvoří svou horní vrstvu. Řím své patricije a ekvity, nacistické Německo své SS, novou elitu. Komunisté vysoké aparátčíky a hrdiny práce, nebo třeba  Hrdiny SSSR. Spojené státy své velkopodnikatele a členy vysokoškolských kryptospolků. Vychází to z touhy člověka být něčím víc, z až animální potřeby stanout na vrcholu potravního řetězce ve smečce, býti alfou. 

Každá smečka má svou hierarchii, i ta lidská. Pouze lidé ji ale dokázali posunout na jistou duchovní úroveň. K právu dostat lepší kousek pomyslného masa totiž přibyla ještě zavazující povinnost smečku chránit a být poslušný toho nad sebou, chránit její hodnoty a území, slabší členy smečky. Prostě, znát své místo. Je to velmi zjednodušené, ale příčiny touhy být něčím víc, její samotné prvotní kořeny, se nacházejí právě tady, v hlubinách pravěku, v dobách, kdy se živočichové začali přirozeně organizovat.

Šlechtictví má své mystické kouzlo. I nacisté chtěli mít své „von“ za křestním jménem, průmyslníci 19. století toužili získat šlechtický titul, ať už svůj vlastní, nebo koupili, či vyženili (vyvdali). Dá se říci, že v kulturní Evropě je vysoká šlechta ctěna a ona sama považuje generace svých předků za zavazující. Snaží se podle svého vysokého statutu chovat a být příkladem. Obecně řečeno. Otto Habsbursko-Lotrinský byl velkým člověkem podle všech měřítek, nikdy nepřistoupil na dohodu s „ďáblem“ za slib znovuzískání trůnu, aktivně bojoval proti bolševismu i nacismu, organizoval pomoc uprchlíkům, nikdy se ale zároveň nevzdal svého nároku na královské koruny. Jednal tak, jak ho k tomu jeho původ zavazoval, ctil svou povinnost. Evropští panovníci pod nacistickou správou neváhali nosit na uniformě žlutou židovskou hvězdu, aby vyjádřili svůj odpor vůči rasovým zákonům. Samozřejmě, nelze ale podávat idealizovaný obraz šlechty. Peter Czernin byl členem SS, získal hodnost  SS-Obersturmführera. Pavel Auersperg byl členem UV KSČ. Takových samozřejmě bylo víc. Jsou to však výjimky potvrzující pravidlo. 

V České republice je to složitější. Československo po pádu starého mocnářství zakázalo šlechtické tituly 10. prosince 1918 zákonem č. 61/1918. Zůstává dodnes v platnosti a je to možná škoda. Šlechtictví by se mohlo stát onou nejvyšší metou občanské ctnosti, nejvyšší ctí, jíž by mohl člověk ve své zemi dosáhnout. Mohlo by to pomoci ozdravit českou společnost, jejíž pád začal po mnichovské dohodě a dokonala ho čtyřicetileté komunistická vláda. S následky těchto událostí se potýkáme dodnes a ještě dlouho potýkat budeme.

Daleko hůře ovšem dopadla stará šlechta ruská – není nic smutnějšího, než se dočíst, že dědička knížecího titulu si na život vydělávala jako prostitutka, či barová tanečnice, nebo že dědic titulu kolaboroval s bolševiky, aby nakonec skončil s kulkou v hlavě během Velké čistky na dvoře v Lubjance. Důvody, které k tomu potomky carských šlechticů vedly, jsou různé, především však existenční. Ty ale nejsou předmětem tohoto zadumání. 

Šlechta 19. století byla uzavřenou vrstvou s vlastními pravidly. Být její součásti si přála většina poddaných rakouského císaře. Člověk mohl být bohatým kapitánem průmyslu, obdržet šlechtictví z rukou panovníka a přesto do této vrstvy nepronikl, dokonce ani sňatek mu nepřinesl onu rovnost s říšskou aristokracií, po které toužil. Naopak, na takový sňatek bylo pohlíženo jako na mesalianci. Dotyčný se leckdy setkával s pohrdáním a byl považován za zbohatlíka z nízkého rodu. Takový postoj se ale nehodil císaři u něhož s věkem narůstala jistá moudrost a praktický pohled na věc. Postupem času se šlechtictví a udělení řádů stávalo nejčestnější metou, jíž mohl akademik, důstojník, průmyslník, či politik získat. Měnit pohled na věc nakonec začala i vysoká šlechta samotná, až se vyvinul do dnešního „Šlechtictví je stav duše (srdce).“ Snad za to mohl zčásti i František Ferdinand d´Este svým nerovným sňatkem s hraběnkou Sofií Chotkovou. 

Osobně považuji za nejzasloužilejší české šlechtické rody Schwarzenbergů a Chotků, budeme-li hovořit o těch, kteří se nejvíce zapsali do dějin 19. století. Karel Chotek z Chotkova se jako nejvyšší purkrabí zasloužil o rozvoj Prahy, generalissimus rakouských vojsk Karel Filip ze Schwarzenbergu, první kníže ze schwarzenberské sekundogenitury, porazil geniálního vojevůdce Napoleona v Bitvě národů u Lipska. V současnosti je ostatně nejznámějším českým šlechticem Karel Schwarzenberg. Lidé jej buď obdivují a milují, nebo naopak nenávidí. Citují jeho výroky, někteří začali kouřit dýmku a za čest si považují osobní setkání s ním. Další mu vyčítají, že je víc Němec, než Čech, uráží jeho věk, a obecně mu závidí všechno, čeho dosáhl. Závist vůbec charakterizuje víc než polovinu české společnosti, kdyby to tak nebylo, nestal by se českým prezidentem Miloš Zeman, ale právě kníže Karel Schwarzenberg a kdo ví, třeba bychom dnes mířili mílovými kroky k monarchii. 

Jistě by řekl, že šlechtický titul a generace předků ho zavazují k jistému chování a sám by mohl být příkladem: charakterizovat ho lze jako vlastence, Evropana a noblesního člověka, který se nebojí říci, co si myslí, když to situace vyžaduje. Pravděpodobně by ani nesouhlasil s výrokem současné hraběnky Kristiany Belcredi (https://www.novinky.cz/zena/styl/clanek/kristiana-belcredi-co-znamena-byt-slechticem-uz-zapomnela-generace-pred-nami-227180), že co znamená být šlechticem, už zapomněla předchozí generace. On je příslušníkem právě té generace a nikdy na to nezapomněl. 

Co tedy znamená být šlechticem? Určitě ne mít to na vizitce, oblékat se do podivných krojů a účty si vyřizovat plácáním oponenta rukavicí po ústech, abyste ho vyzvali k souboji na kordy kvůli uražené ješitnosti. To by skutečný šlechtic moderní doby neudělal. V současnosti, v plebejské České republice, plné závisti a materiální honby za majetkem, jde především o to dávat dobrý příklad ostatním. Nemusíte být zrovna potomkem nejvýznamnějších rodů na to, abyste přirozeně věděli, co je správné a co ne, zajímali se o historii své země, regionu a rodiny, vychovávali k tomu své děti a nepřistupovali v tomto ohledu na kompromisy. Nedohadovali se o banalitách a neutápěli svůj život v podružnostech. Snažili se společnosti předat to nejlepší ze sebe, aby se vaši předkové a vlastně i potomci nemuseli obracet v hrobě, ať už nějaký ten titul mají, či nikoli. 

Pravda, žijeme v republice. Ale i tak můžeme získat čestné řády a státní vyznamenání. Žijeme-li ale správně, nejsou nám třeba. Šlechtictví je prostě stavem duše, nikoli pouhým společenským statutem a ve skutečnosti jím nikdy výhradně nebylo. Výsady sebou vždycky přinášejí i povinnosti, které když budeme opomíjet, tak o ně přijdeme. Uznání společnosti, dokonce i té české, přijde dříve, či později samo. Šlechta by v tomto směru měla ukazovat cestu. Nezapomínat na své kořeny, naopak si je připomínat a ukázat všem ostatním, jak nejlépe své zemi posloužit. Alespoň tak, jak to zcela přirozeně a nenásilně dělá Karel Schwarzenberg. Především to by v současné době měla být hlavní povinnost české šlechty, napomoci ozdravění české společnosti. 

Škoda, že tomu tak není a většina vykořeněných českých šlechticů a šlechtičen utrmáceně zakopává o vlastní minulost na smetišti dějin, ze kterého ne a ne najít cestu, jako moravská hraběnka Kristiana Belcredi.

Recenze: Jean-Francois Gilmont, Protestantská reformace a čtení

Platí beze zbytku, že Reformace je, metaforicky řečeno, dcerou vynálezce knihtisku Gutenberga? Můžeme hovořit o přímé souvislosti mezi čtením a protestantskou reformací? Tyto otázky si klade Jean-Francois Gilmont ve stati Protestantská reformace a čtení, uveřejněné v knize Dějiny čtení na Západě.

(CAVALLO Guglielmo, CHARTIER Roger (ed.), A History of Reading in the West, Cambridge 1999, s. 213 - 425. Překlad do angličtiny provedla Lydia G. Cochrane, vydal knižně Polity Press.)

Dochází k závěru, že „… by možná bylo přesnější hovořit o souhře vzájemných vlivů mezi společnostmi a náboženstvími.“ Své tvrzení rozvíjí na dvanácti stranách textu a poznámkového aparátu a doporučené literatury. Dokládá, že přesvědčení o tisku hrající zásadní roli při šíření Lutherových myšlenek, bylo rozšířeno již v 16. století. V roce 1526 Francois Lambert z Avignonu dokonce tvrdil, že vynález tisku v 15. století byl přáním Božím, právě proto, aby mohla začít reformace. Cituje v úvodu textu jeho prohlášení: „Ohledně ars chalcographica … bych chtěl dodat, že je to hlavně … důvod, který Bůh inspiroval …., objevení tohoto vynálezu, aby mohl sloužit k šíření pravdy v našem století. “

Stejně tak připomíná ostatní reformátory, kteří vynález knihtisku nadšeně ocenili. Dokonce je podle něj tradicí citovat z Lutherova Tischredena, že: „… tisk je nejvyšší Boží dar a ten největší. Jeho prostřednictvím Bůh opravdu chce šířit pravé náboženství po celé Zemi,“ jak píše. John Foxe, autor Knihy mučedníků, hovoří o „božském a zázračném vynalézání tisku“.  Což přitom podle Gilmonta není originální, jelikož o „božském“ tisku se prý hovoří od chvíle, kdy se zrodila typografie, a dokládá, že toto tvrzení se objevuje v Catholiconu, publikovaném v Mainzu roku 1460. Tímto prohlášením vlastně začal Gilmont polemizovat s historiky, kteří opakovaně tvrdili, že Reformace za svůj úspěch vděčila především tisku. Pro Gilmonta je toto tvrzením často braným za samozřejmost spíš, než by vycházelo z výsledků bádání a vědecké analýzy. 

Argumentuje přitom, že se sice změnily podmínky pro oběh nových myšlenek, když došlo ke zrychlení oběhu textů a snížily se náklady na jednu kopii. Přesto bychom neměli přehánět bezprostřední dosah tohoto vynálezu knihtisku na společnost, která stále do značné míry zůstávala negramotná. Dále si povšiml, že sice přibylo tiskařských dílen a vzrostl počet knihoven, zároveň ale skutečně klesla cena knih. Připomíná, že si Carla Bozzolo a Ezio Ornato všimli, že soupisy knih po smrti přestaly být tak důkladné jako dřív a už nebyly tak přesné v jejich popisech: „To naznačuje, že knihy už nebyly tak vysoce ceněny,“ uvádí doslova.

Šíření tisku kráčelo ruku v ruce s další novotou, častějším využíváním národních jazyků v mnoha oblastech společenského života. Je zřejmé, že tisk tento vývoj podporoval, vzhledem k tomu, že v ekonomické rovině nová technologie napomáhala při hledání nových trhů, a tedy při rozšiřování čtení mezi veřejností. Autor v tom vidí důkaz pro tvrzení, že šíření národních jazyků a úspěch tisku by pravděpodobně měly být spojovány s mnohem obecnějšími změnami ve společnosti, ačkoli zůstává pravdou, že celkově se vypuknutí reformace shodovalo s důležitou revolucí v komunikačních prostředcích. 

To, že je kladena přímá souvislost mezi knihtiskem, či tištěnými knihami a šířením protestantismu, má své počátky nejspíš v takzvané „válce pamfletů“. V letech 1520 až 1523, krátce poté, co Luther pozvedl hlas proti odpustkům, vypukla v Německu rozsáhlá „tisková kampaň“. Tisíce pamfletů, stručné čtvrtletní publikace složené jen z několika stránek, občas s ilustracemi, obíhalo Říší. Veškeré reformační výzvy církvi propagovaly spěšně napsané, nadbytečné publikace se špatně organizovanou a rozptýlenou distribucí. Stejné texty předkládané formou kázání, dialogů nebo dopisů, byly často jednom městě reprodukovány a odeslány do druhého. Gilmont to považuje za první případ použití tisku k ovlivnění názoru veřejnosti. Jinými slovy, prvním případem tištěné propagandy. Ta záplava pomíjivých publikací brzy Lutherovo jméno a myšlenky roznesla nejen po německých zemích, ale i po celé Evropě.

Přesto, jak se protestantská reformace šířila, písemný projev nikdy nevylučoval ten mluvený. Všichni reformátoři byli zároveň kazateli, profesory spisovatelů a spisovateli dopisů. Řeč si zachovala své prvenství. Reformátoři sice používali tisk záměrně a systematicky, leč Luther brzy litoval příliš rozšířeného oběhu svých knih a prohlásil: „Pro mne by bylo mnohem výhodnější, kdyby vzrostl počet živých knih, to znamená počet kazatelů.“

Podobně reaguje i autor textu o Reformaci a čtení: „V 16. století bylo novinkou šíření, či dokonce rozmnožování knih ve světě, kde byly vztahy stále v zásadě ústní. Informace šířené ústními a sluchovými kanály: pověsti, které podněcovaly debaty, veřejné i soukromé; prohlášení veřejných vyvolávačů a volání a příchod pedálů; kázání; drama, komiks nebo polemika; písmena; pouliční písně a veřejné čtení. Byly to obrazy a procesí, které upoutaly pozornost. Musíme přestat uvažovat v rovině dvacátého století a pamatovat na to, že ústnost byla tehdy všudypřítomná.“

Společnost prostě byla negramotná. Zjistit do jaké míry je prý téměř nemožné. Pro Rogera Chartiera nedostatek dokumentace znemožňuje změřit míru gramotnosti v Evropě před samotným koncem 16. století. Jiní učenci byli optimističtější, například Rolf Engelsing odhaduje, že asi 3 až 4 procenta populace v německých zemích umí číst; ve městech toto procento vzrostlo na 10 nebo dokonce 30 procent.

Role tisku při šíření protestantské reformace je uznávána již od 16. století; ale shodou okolností byla systematicky studována až v posledních letech. V historii, či historiografii knihy došlo k posunu: důraz se přesunul z textu na samotného čtenáře. Už nestačí rekonstruovat soubor publikací, které se v daném období objevily, nebo identifikovat sítě tiskařů a distributorů. Musíme také určit, jakou roli tyto texty hrály ve své době.

Nejpravděpodobnější hypotézou prý zůstává, že čtecí postupy se nadále překrývaly. Tiché čtení, při kterém dochází ke kontaktu mezi textem a jeho čtenářem v soukromí, jistě nechybělo, ale doprovázely ho i jiné přístupy: individuální čtení spolu se sdíleným čtením nahlas v malé skupině, kolektivní čtení liturgické povahy, kde kazatel čte pro každého a každý věřící zároveň sleduje text ve své modlitební knize, případně čte text písně v kancionálu, když komunita zpívá.

Text pokračuje rozvíjením teze na různých příkladech v kalvinistických, luterských, dokonce katolických oblastech. Zmiňuje se i o českém království, kde každý, chudý i bohatý, měl svůj kancionál. Tím dává najevo, že tisk byl stejně důležitý pro reformátory stejně jako pro konzervativní katolíky. 

Recenzi bych ukončil dle mého názoru nejpádnějším autorovým tvrzením, které vysvětluje, proč by bylo potřeba vliv knihtisku na šíření Reformace spíš v obecnější rovině, než v přímé souvislosti, jako doposud: „Přístup k Bibli se odehrával na bohoslužbách a v rodině, kde byla čtení přerušována autorizovaným komentářem. Populární čtení bylo podporováno pouze v rámci katechetiky a liturgických textů. Reformátoři se nezajímali o vyzývání věřících k objevování nových zpráv, ale spíše o zajištění stability základní křesťanské nauky.“ 

Chuchelská pranice jako znamení doby

 Esej o následcích a příčinách jedné hospodské rvačky

Obsah
I. Úvod
II. Chuchelská pranice
III. Rozdílné interpretace
IIIa. Zpráva deníku Bohemia
IIIb. Zpráva Národních listů
IV. Rozbor textů
V. Závěr

 

 I. Úvod

Českoněmecký spor má své kořeny dlouho před revolucí roku 1848. Pomalu k němu dorůstal během předchozích staletí, aby pak během revolučního roku nezadržitelně vyrostl do stavu, setrvalé vzájemné nechuti, až nenávisti. Incident, dobovým tiskem nazvaný Chuchelská pranice, je dokonalým příkladem.

Jestliže ale před revolučním obdobím existoval jakýsi česko-německý intelektuální spor, pak jej revoluce 1848/1849 prohloubil strach z budoucnosti, kterou si oba národy obzvlášť v Čechách představovaly zcela odlišně. Češi chtěli získat vliv na dění v rakouské monarchii, proměněné na federalistických a austroslavistických principech. Naopak čeští Němci snili o velkoněmeckém sjednocení, včetně českých a alpských zemí. Představy Čechů a Němců, týkající se blízké politické budoucnosti byly zcela protichůdné a nedávaly žádný prostor ke smíru.

Krizi vztahů prohlubovala i nešikovná politika císařské vlády, která přistupovala ke každému národu odlišně, příkladem toho může být vyhovění uherským požadavkům a takřka neústupný postup proti Čechům, ale i Němcům. Události revolučního roku a poté následujících období změnily nejasné pocity národní sounáležitosti ve zřetelné sebeuvědomění obou národů a v politický program.

Lze říci, že revoluce v Rakousku a v českých zemích napomohla ke zformování obou národů a definovala politické chápání pojmu „národ“ v duchu nacionalismu. Proti němu, jak předpovídal František Palacký v roce 1849, bylo zbytečné „… všechno stavění hrází,“ jelikož „… všeliké výmysly a prostředky lidské proti němu neměly by lepšího účinku nežli foukání proti větru, kterýmž jeho směr ani odvrátiti ani změniti se nedá.“  Notoricky známé je Palackého tzv. Psaní do Frankfurtu, v němž odmítl zúčastnit se těchto voleb s tím, že podstata českého snažení o vlastní identitu by tímto byla smazána.

Během revoluce Češi a Němci prožívali dramatický politický rozchod, který se v 60. letech 19. století po obnovení ústavnosti a prohloubení politické liberalizace změnil v neustále trvající státoprávní a národnostní boj, v němž aktivněji vystupovali Češi, jelikož chtěli změnit jim nevyhovující podmínky. Od 60. let 19. století koncept národní identity zvítězil jak na české, tak i na německé straně, aby přivedl v roce 1918 habsburskou monarchii k pádu a o dvacet let později Evropu k patologickým excesům během 2. sv. války.

 

II. Chuchelská pranice

Pnutí mezi oběma národy přiživila Stremayrova jazyková nařízení. Ty roku 1880, 19. dubna pro Čechy a 28. dubna pro Moravu, vydala vláda Eduarda Taaffeho (ministr vnitra Eduard Taaffe a ministr spravedlnost Karl von Stremayr). Zajišťovala rovnoprávné postavení češtiny pro komunikaci se státními úřady. Podle nich byl státní úřad povinen odpovědět na žádost v jazyce podání.

Název pro incident v Chuchli z úterý 28. června 1881, tedy Chuchelská pranice, též Chuchelská bitka, Chuchelská řež, německy Kuchelbader Schlacht, se jako název pro tento incident ustálila v roce 1930, kdy vydal svou stejnojmennou reportáž „zuřivý reportér“ Egon Erwin Kisch.

Ten den napadli německé studenty čeští studenti ve výletní horní restauraci v Chuchelských lázních. Jejich bitka souvisela s bojem o rozdělení pražské Karlo-Ferdinandovy univerzity, k němuž došlo následujícího roku. Několik německých studentů bylo zraněno, mezi nimi i Heinrich Lumpe z Ústí nad Labem, budoucí zakladatel Lumpeparku, pozdější ústecké zoo.

Vyučující na Karlo-Ferdinandově univerzitě původně přednášeli v latině. Nahradila ji postupně němčina. Od roku 1748 se přednášelo již jen v němčině. V 60. letech již ale v Praze převažovalo českojazyčné obyvatelstvo a proto čeští politici usilovali o dvojjazyčnost univerzity.

Rakouská Říšská rada nakonec rozhodla 31. května 1881 o rozdělení univerzity na českou a německou část. To ovšem němečtí i čeští studenti odmítli. Němci měli obavy, že jejich část univerzity ztratí význam, obdobně jako u Polytechnického institutu rozděleného v roce 1869. Čeští studenti si pak rozdělení nepřáli, jelikož měli na škole většinu od roku 1870. Situaci od poloviny června 1881 zkomplikovalo nacionálně rozbouřené ovzduší během, když při volbách do obchodní komory v Praze kvůli volebnímu řádu neměli Češi žádnou šanci získat v ní výraznější zastoupení. Napětí dostoupilo vrcholu v pondělí 27. června 1881 po zveřejnění výsledků voleb do obchodní komory. Ten den navíc začínala výroční slavnost německého studentského svazu Corps Austria, spojená s demonstrativní jízdou městem v uniformách svazu. To Češi považovali přirozeně za provokaci, a studenti obzvlášť. V úterý se strhla ona chuchelská řež, kde si obě strany, lidově řečeno, „nandali po kokosech“. Její průběh je dost popsán v dobovém tisku. Rozdílná interpretace události je pro danou dobu typická.

 

III. Rozdílné interpretace

Snad kdyby tehdejší tisk nebyl poplatný svým chlebodárcům, nebo smýšlení pisatelů, nerozjitřila by bezvýznamná rvačka tolik veřejné mínění. Přesto lze ale mezi řádky vyčíst, že svoboda projevu byla ve starém mocnářství ke konci druhé poloviny 19. století mnohem širší, než jak ho vnucovala komunistická, ale dokonce i prvorepubliková historiografie. Těžko by totiž podobné novinové články mohly projít sítem cenzury, kdyby tomu tak bylo.   

 

IIIa. Zpráva deníku Bohemia

(originál: Blutige Krawalle, in: Bohemia 54/177, 29. 6. 1881, s. 5–6, přeložil Tomáš Okurka)

 

Krvavé výtržnosti

Výtržnosti, které se už delší dobu obracejí z české strany proti zdejším příslušníkům německých studentských spolků, se včera odpoledne opět opakovaly. Tentokrát byla místem konání Chuchle, oblíbené výletní místo Pražanů. U příležitosti dvacátého výročí založení tam včera v 10 hodin dopoledne akademický spolek Austria, další pražské spolky a zástupci právě zde přebývajících spolků podnikli výlet zvláštním parníkem. Společnost se usadila v zahradě horní restaurace a dobře se bavila. Odpoledne tam zahrála kapela 36. pěšího pluku, kterou si spolky objednaly, a do zahrady přišlo také několik dam a příbuzných členů spolků. Podezřelé bylo, že před vchodem do zahrady restaurace hlídal četník s nasazeným bajonetem a kromě něj bylo možno spatřit ještě další četníky rovněž s nasazenými bajonety. Důvod tohoto opatření byl brzo jasný. Očekávala se totiž opět demonstrace proti německým studentům, a toto očekávání se bohužel potvrdilo. Neboť okolo půl čtvrté začali do chuchelských hostinců přicházet po rotách čeští studenti, a když bylo ve všech zcela plno, táhli v několika skupinách do zahrady, ve které seděli členové Austrie se svými hosty. Náhle se strhnul prudký déšť, členové Austrie se schovali na verandě, zatímco čeští studenti odešli do vestibulu hlavní budovy. Když čeští studenti vytvářeli stále mohutnější zástup a začali urážet německou společnost, odebrali se dva němečtí studenti do Prahy na místodržitelství, aby tam vyhledali pomoc. Do Chuchle byl vyslán jeden komisař a jeden oddíl četnictva. Mezitím dorazil do Chuchle také nespočet dělníků. Déšť ustal, čeští studenti se usadili v zahradě a začali zpívat české písně. Obzvláště důrazně zaznělo „Hrom a peklo našim zrádcům“. Němečtí studenti se chovali zcela klidně a nedbali řvaní provokujících Čechů. Po několika národních písničkách zazpívali Češi také národní hymnu [rakouskou – pozn. T. O.], zvedli se ze svých míst a smekli. Později řekli německým studentům, že měli také vstát, když oni (Češi) zpívali hymnu. Němci prohlásili, že si nenechají nic nakazovat, ale aby příliš nenarušovali mír, pověřili kapelníka, aby zahrál opět hymnu, kterou potom němečtí studenti nadšeně zpívali. Tak panoval po krátkou dobu klid. Náhle přiletěl z míst, kde seděli čeští studenti, mezi německé studenty kus dřeva, aniž by někoho vážněji zranil; ve stejnou dobu se ozvaly výkřiky proti členům studentských spolků: „Čepice dolů“, kterážto výzva nebyla vyslyšena. K princi Janu Thurn-Taxisovi, který pobýval mezi členy studentských spolků, opakovaně směřovaly výkřiky „zrádce národa“ a „pereat“. Na opakovanou žádost německých studentů, aby četnictvo zjednalo pořádek, nechal komisař rozmístit na 20 četníků mezi členy studentských spolků a Čechy. Poté se ozvaly výkřiky: „Němečtí psi, domů!“. Mezi německé studenty byla vhozena sklenice, která zranila pana JUDr. Heinricha Feitise a konseniora spolku Saxonia pana Angerera z Vídně, který zde byl jako host. Touto sklenicí započal všeobecný déšť sklenic. Němečtí studenti se pokoušeli chránit před zraněním tak, že drželi nad svými hlavami židle a ustupovali. Aby unikli napadení, rozhodli se, že pod ochranou četnictva nastoupí na parník a vydají se na cestu zpět. S židlemi nad hlavami se snažili dostat se skrz zfanatizovaný dav k lodi. Ale i tohoto posledního ochranného prostředku, totiž židle, se museli po protestování přispěchavšího hostinského vzdát. Když prchali, létaly na ně sklenice, lahve, kameny, přičemž německý technik pan Lumpe byl zasažen do hlavy těžkým kamenem a padl v bezvědomí k zemi. Náhodou byl poblíž MUDr. Sievert z Greifswaldu (Prusko), jenž muže v bezvědomí, jehož zranění je vážné, zvedl a odnesl k lodi. Německému právníkovi panu Pickovi byla zasazena klackem do hlavy tak silná rána, že také upadl do bezvědomí. Poté co se opět probral, začal jím jeden Čech lomcovat a tlouci ho. Jeho zranění, stejně tak jako dalších dvou Němců, je rovněž vážné. Zatím utíkali neorganizovaným úprkem členové studentských spolků přes železniční náspy, pole, silniční náspy k zalesněným svahům, neustále pronásledováni hulákáním a házením kamení ze strany fanatické lůzy. Jen málo uprchlíků vyvázlo se zdravou kůží. (...) V předchozím textu jsme vylíčili události tak klidně a objektivně, jak jen bylo možné, a zdržíme se zatím jakéhokoli dalšího soudu. Nezaujatí čtenáři si sami budou umět učinit vlastní úsudek. Plody „usmiřovací éry“ začínají zrát.

 

IIIb. Zpráva Národních listů

(Národní listy 21/155, 29. 6. 1881, s. 2.)

 

Nezdařená buršácká demonstrace

Po Praze kolovala včera zpráva, všeobecně rozšířená, že buršové hodlají podniknouti demonstrativně výlet do Chuchle. Aby se k této demonstraci jak náleží připravili, seprali se k 5. hodině ranní, když vyšli z konviktského sálu ze slavnostního komersu, blíže paláce hraběte Clam-Gallasa s tiše okolo jdoucími občany. Pochodili však špatně, musiliť se dáti po důkladném výprasku na útěk, zanechavše své livancové cerevisky na bojišti. Zároveň byla nalezena hůl, v níž byla ukryta dosti dlouhá dýka. Včera dopoledne podnikli buršové v maškarním svém obleku po parníku výlet do Chuchle počtem asi 30, k nimž se přidružilo také několik dam. Odpoledním vlakem odjelo dráhou do Chuchle asi 20 buršů, majíce s sebou hudební kapelu pluku Ziemieckého. Buršáci měli objednanou hostinu ve velké restauraci v lázních, kdež u připravených stolů zasedli. Kuvertů bylo objednáno 80, tolik buršáků však nepřibylo. Odpoledne přijelo také několik set Pražanů, zejmena studentů a jiných intelligentních mužů, kteří taktéž v restauraci zasedli za stoly. Demonstrativní výlet buršáků do ryze české obce pobouřil nemálo uvědomělé občanstvo jak z Chuchle, tak z okolních obcí, které houfně k restauraci se sbíhalo a hlasitým spůsobem svou nevoli dávalo na jevo nad drzým počínáním buršů. Buršáci počínali si čím dál tím vyzývavěji. Tím časem dožádali Čechové zeměpanského komisaře, aby dal hráti rakouskou hymnu. Obecenstvo české obnažilo hlavy a vyslechlo rakouskou hymnu stojíc, kdežto buršáci zůstali ostentativně seděti a nesmekli. To popudilo rozdrážděnou mysl občanstva tím více. Vyzvali buršáky, aby smekli a když někteří dali se do hlasitého smíchu, voláno se všech stran, aby se vzdálili. Mezi tím shromáždilo se před restaurací veliké množství obecenstva, které zaujalo naproti buršákům hrozivé postavení. Po 7. hod. hodil nějaký buršák sklenici do středu českých studentů. Sprosťáctví toto nezůstalo bez odvety a nyní házeny sklenice s obou stran. Buršáci byli nuceni zalézti pod stoly a zabarikadovati se stolicemi. Sklenic bylo rozbito mnoho a konečně byli nuceni buršové kapitulovati a dáti se na útěk. Menší část buršů dala se na útěk směrem k letnímu nádraží, kdež buršové zeď přeskočili. Obecenstvo hrnulo se za nimi. Buršové dali se zahradami a polemi na útěk, jsouce občany okolních obcí pronásledováni. Tak skončila v Chuchli vyzývavá buršácká demonstrace.

 

IV. Rozbor textů

Oba texty jsou nacionalisty zabarvené. Oba také mají snahu za viníky označit „ty druhé“ ve stylu „Já nic, já muzikant, to všechno oni!“ Z tónu, jakým jsou články psány, je také patrné, že Němci byli biti a Češi bili. Jinými slovy, že Němci dostali „na držku“ a Češi vyhráli.

Německý text je totiž podivuhodně střízlivý a psán rádoby nestranným stylem, který ponechává na čtenáři, aby si „udělal obrázek sám“. Má také vyvolat dojem české zpupnosti a českého utlačování Němců. Češi jsou líčeni jako krvelačné bestie, které hledali příležitost, jak váženou a mírumilovnou společnost napadnout. Ne, že by to do určité míry nebyla pravda, zároveň ale zcela opomíjí fakt, že svolat setkání německého spolku do ryze české Chuchle může být Čechy skutečně považováno za provokaci. Navíc ještě v německých krojích.  Ostatně, vyústění setkání se dalo očekávat, už den dopředu se čeští studenti a Češi obecně svolávali inzerátem v Národních listech a ani četnictvo nic neponechalo náhodě a poslalo sem jednotku, která měla shromáždění ochraňovat. Domnívám se však, že četníci se při poskytování ochrany příliš nepřetrhli. Snad aby příští rok „buršáky“ nenapadlo sem jezdit zase provokovat.

Český tisk pak také jednoznačně spolkové setkání v Chuchli za provokaci považoval. Popisuje, jak buršové provokativně pochodovali ulicemi, obtěžovali kolemjdoucí a napadali je. Každý nejapný kousek izolované skupinky několika výtržníků označuje za plánovitě připravený a zpupný. Text pak naznačuje, že chuchelská pranice byla logickým vyústěním sledu událostí. Takřka se dme pýchou nad vítězstvím českých vlastenců.

Zajímavé je, že oba texty v pasáži o zpěvu rakouské hymny popisují, jak ti, či oni, zpívali rakouskou hymnu nadšeně, zatímco ti druzí se při ní chovali urážlivě. V tomto směru je český text jednoznačný, a zcela tím manipuluje nejen čtenáře, ale i případného vyšetřovatele incidentu v tom smyslu, že loajalita pisatele i Čechů patří zcela císaři a domu rakouskému.

Německý text se pokouší o totéž ale více neobratně, pasáž: „Němci prohlásili, že si nenechají nic nakazovat, ale aby příliš nenarušovali mír, pověřili kapelníka, aby zahrál opět hymnu,“ naznačuje spíš, že hymnu dali zahrát kvůli udržení klidu a z povinnosti, než ze skutečné loajality a nadšení. I tady je patrná reakce na poměrně nedávné sjednocení Německa a pangermánské nálady Němců v podunajské monarchii.

Je třeba podotknout, že píseň „Hrom a peklo“, zmiňovaná v německém textu, je ve skutečnosti „Hej, Slované“.

 

V. Závěr

Ačkoliv národnostní napětí v Praze kvasilo stále, incident byl prvním, který si obě strany dopředu naplánovaly. V jeho důsledku pak skončily diskuse o dělení univerzity a ta byla v následujícím roce skutečně rozdělena. K bitce došlo 17 dní po otevření Národního divadla a měsíc a půl před jeho požárem. Dodnes existují konspirační teorie, které souhru náhod dávají do souvislosti s národnostním napětím. Někteří čeští studenti byli za účast na aféře vyloučeni z univerzity a bylo jim znemožněno další akademické působení. Bitka vztahy mezi českým a německým národem jen zhoršila. V Hostinném například reagovali Němci na zprávu o bitce tak, že začali vykazovat Čechy z hostinců. Kvůli tomu se tam česká menšina semkla a založila svůj první spolek. Zahajovací schůzi Němci narušili vniknutím do hostince, kde se konala.

Současný člověk se neubrání údivu, že spolu obě etnika vůbec mohla vydržet tak dlouho, stejně tak otázkám, kde se vlastně onen nacionální kvas a nenávist vzali, když spolu Češi i Němci po staletí vcelku dobře vycházeli.

 

Zázrak na Visle

I. Úvod

Ia. Příčiny konfliktu

Mocenské vakuum, které zůstalo ve střední a východní Evropě po rozpadu Rakouska- Uherska a ruského impéria doslova vybízelo nástupnické státy k převzetí role minimálně lokální velmoci. Tyto republiky většinou stále ještě neměly pevně dané hranice. Pro mladé Polsko to jednoznačně byla příležitost k získání území, o které přišlo během takzvaného Dělení v letech 1772 až 1795. Což směrem na východ představovalo vskutku rozsáhlá území dnešní Ukrajiny a Běloruska, které doposud patřily Rusku. 

Bolševické Rusko na straně druhé chtělo vybudovat na západě jakýsi oslí můstek, po němž by mohlo šířit třídní boj do dalších evropských zemí, především Německa podle Trockého doktríny, že bude "Německo klíčem"  k rozšíření světové bolševické revoluce, stejně tak Stalinova tvrzení, že cesta povede přes Besarábii do Rumunska, Bulharska a Maďarska. Získání Ukrajiny a pobaltských států navíc Leninovi vůbec nebylo proti mysli, navíc potřeboval otestovat schopnosti nově reorganizované pravidelné Rudé armády ve větším konfliktu.

II. Polsko-sovětská válka

IIa. Střet s rudou Ukrajinou

Konflikt vypukl nejprve jako lokální střet mezi ukrajinskými komunisty a Polskem, kdy obě strany měly své územní požadavky. Polská armáda energicky postoupila roku 1919 na Ukrajinu a s podporou zdejších nacionalistů vytlačila Rudé daleko na východ. Poté se Poláci snažili konsolidovat moc v západní části země a ponechali si pod kontrolou okolí města Lvov.Na východě poté nacionalisté vyhlásili Ukrajinskou lidovou republiku s hlavním městem Kyjevem. Poté následoval protiútok bolševiků, který de facto získal Moskvě téměř všechna území, ježto během předchozí kampaně připadlo Polské republice. Rudá armáda postupovala stále na západ. Jejím cílem se stala Varšava, kterou komunistická propaganda prezentovala jako bránu do Berlína a Paříže. 

IIb. Rudí na Visle

Polská armáda stála s počátkem června 1920 před katastrofou. Rudoarmějci vedení generálem Buďonným prolomili její pozice a zapříčinili totální kolaps polské fronty. Buďonnému se ještě připojil Tuchačevskij a společně zahájili masivní atak v Bělorusku. Dne 19. července padlo Grodno, poté 22. července Brest a 28. července následoval Białystok. V rovinatém Polsku, jako stvořenému pro masivní jezdecké útoky a rychlý "blitz" v rudém stylu, v podstatě už vůbec nic nestálo v cestě na Varšavu. Tuchačevskij si tedy naplánoval, že hlavní město obklíčí po překročení Visly poblíž Włocławku.

IIc. Plán útoku rudoarmějců 

V souladu s Tuchačevského plánem měly rudé jednotky hlavní útok na Varšavu zahájit ze severozápadu z prostoru Włocławku u něhož také hodlali překročit Vislu. Pozdější sovětský maršál hodlal se čtyřiadvaceti divizemi zopakovat úspěšný pochod maršála Ivana Paskeviče, který v roce 1831 prakticky bez odporu vpochodoval do Varšavi poté, co překročil Vislu u Toruně a utopil tak Listopadové povstání Poláků proti carské nadvládě v krvi. Tuchačevskij doufal, že polská vojska odřízne od přístavu Gdaňsk, který mohl sloužit k dodávkám dalších zásob a posil. Plán měl ovšem jednu slabinu, která se ukázala být klíčovou. Totiž nevalně bráněnou oblast styku mezi jihozápadní a západní armádou a tato informace padla do rukou polské rozvědky.

IId. Plán obrany Varšavy

Už počátkem srpna 1920 se neorganizovaný panický ústup polské armády změnil v organizované strategické přesuny s cílem natáhnout zásobovací trasy bolševiků a ty své naopak zkrátit posunem fronty na západ. Generál Piłsudski si přál Sověty zastavit již na řece Bug, ti ale postupovali mnohem rychleji, než předpokládal. Plán obrany města vznikal narychlo, během noci z 5. na 6. srpna 1920.

Nejprve počítal se stažením jednotek podél Visly, které měly posílit obranu varšavského předmostí. Zhruba čtvrtina bojeschopných divizí se měla zorganizovat jižně od města jako záloha, či pro případný protiútok. Armáda pod velením gen. Hallera o síle deseti divizí měla zaujmout statickou obranu a před Varšavou čelit hlavnímu útoku sovětské armády. Měla udržet pozice za každou cenu a bojovat do posledního muže. Ve stejné chvíli se měla přeskupit armáda generála Sikorského o síle pěti divizí na sever od Varšavy v okolí Modlinské pevnosti. Právě tady se naskýtaly možnosti útočníky rychle obklíčit a prolomit nepřátelskou frontu a zcela zastavit rudou ofenzívu. Dalších pět divizí mělo bránit severní oblasti, přičemž generál Latinik a jeho armáda měli bránit Varšavu samotnou a vojáci generála Roji udržet linii mezi městy Góra-Kalwaria-Dęblin.

IIe. Piłsudského úkol

Hlavní a nejtěžší část plánu dopadla na takzvanou Grupu Uderzeniowu, tj. Úderné skupině o dvaceti tisících mužů pod přímým velením generála Piłsudského. Sloužily v ní nejelitnější jednotky jižní fronty a posílila ji armáda generála Skierského. Grupa Uderzeniowa měla atakovat právě ono místo styku jihozápadní a západní sovětské armády, kde se podle polské rozvědky údajně nacházelo nejslabší místo sovětské fronty. Protiútok měl uvrhnout Tuchačevského západní jednotky do chaosu a výpad Sikorského armády ze severu obklíčit sovětská vojska u hranic Východního Pruska.

Polští důstojníci Piłsudského plán zastavit ofenzivu rudých na statických pozicích za Vislou a chirurgicky přesným úderem rozvrátit jejich jednotky považovali za amatérský a když se v kopii dostal do rukou Tuchačevského, tento jej považoval za dezinformační kampaň a hodil do koše. To se ukázalo jako chyba. 

III. Bitva u Varšavy

IIIa. Fáze první

Útok na Varšavu zahájila Rudá armáda překročením řeky Wkra. Poté zaútočila na městečko Włocławek. Modlinské pevnosti dosáhly 3. a 15. Armáda, 16. armáda postupovala na Varšavu přímým směrem a na město zaútočila 12. srpna. Útok směřovala přes město Radzymin, rozkládající se 23 kilometrů od hlavního města Polska. Po těžkých bojích Radzymin několikrát bolševické jednotky obsadily, ale byly opětovně zahnány. Piłsudskému nezbylo, než svůj plán protiútoku urychlit o 24 hodin. Tou dobou už zahraniční diplomaté Varšavu opustili, z těch nejdůležitějších zůstali apoštolský nuncius arcibiskup Ratti a britský velvyslanec. Ovšem dne 14. srpna rudí město definitivně dobyli a na severu prolomili Sikorského linie. Jeho jednotky musely bojovat dohromady s 3., 4. a 15. armádou. Oblast Modlinské pevnosti museli Poláci dokonce posílit zálohami, složené z příslušníků bývalé polské legie na východní frontě. Situaci Poláci zachránili až o půlnoci, kdy se jim podařilo rudoarmějskou linii prolomit a zaútočit na sovětské velitelství, kde se jim podařilo zničit radiostanici. Sovětské 4. armádě do konce bojů zůstala pouze jedna vysílačka, navíc kompromitovaná polskou tajnou službou. Na zjištěných frekvencích totiž Poláci recitovali v polštině a latině a předčítali úryvky z biblické knihy Genesis, čímž znemožnili 4. armádě komunikovat s velitelem, generálem Tuchačevským a tak stále pochodovala na Toruń, ačkoli se měla stočit na jih k Varšavě. Mezitím generál Latinik se svou armádou odolával přímému útoku šesti divizí Sovětů na Varšavu.Tou dobou ovšem Piłsudski dokončil plán protiútoku a rozhodl se ho vést osobně. Rezignoval proto na všechny své veřejné funkce ve státě, aby Polsko jeho případná smrt neochromila.Od té chvíle se mohl soustředit pouze na válečné události. 

IIIb. Fáze druhá

Když Rudá armáda po těžkých bojích dosáhla vesničky Izabelin, která ležela přibližně 13 kilometrů od Varšavy, dostal se Tuchačevský nejblíž hlavnímu polskému městu za celou dobu tažení a zároveň se nevědomky chytil do polské pasti. Přitom byl přesvědčený, že jde vše podle plánu. Prostor mezi jeho západní armádou a Buďonného jednotkami na jihozápadě zůstal velmi špatně chráněný. Přesně podle informací polské tajné služby. Budoucí maršál a Stalinův poskok Buďonnyj zároveň neuposlechl své rozkazy, aby pochodoval Tuchačevskému od jihu na pomoc. V pozadí byla osobní řevnivost mezi generály. Stojí za zmínku, že Josif Stalin, tou dobou politický komisař v jihozápadní armádě, místo aby postupoval na Varšavu, hrál si na svém písečku a snažil se dobýt Lvov. V důsledku pletich tak Buďonnyj nejenže nepodpořil Tuchačevského vojska, ale nevázal na sebe žádné polské síly a aniž by se vůbec do bitvy o Varšavu zapojil, odtáhl na jih. 

Samotný polský protiútok začal překročením Wkry 14. srpna. Poláci útočili na pozice 3. a 15. Rudé armády. Boj o město Nasielsk pokračoval do 15. srpna.Když skončil, z města zbyly jen ruiny. Sovětský postup na Varšavu a Modlinskou pevnost byl ale zastaven a rudoarmějci vytlačeni i z Radzyminu, což velmi pozvedlo polskou bojovou morálku:rudí utíkali od Varšavy a polská armáda je hnala čím dál tím víc na sever.Začal „Zázrak na Visle“. Původně to bylo posměšné označení, které pronesl poslanec polského parlamentu, výraz se ovšem ujal dodnes. 

IIIc. Třetí fáze

Elitní Grupa Uderzeniowa pod Piłsudského vedením zaútočila na jižní část Tuchačevského armády 16. srpna. Ovšem pouze jediná z pěti útočících polských divizí hlásila při postupu nějaký odpor Rudé armády. Ostatní čtyři postoupily na sever o 45 kilometrů,aniž by vůbec nanějaký odpor narazila. Téhož dne večer Poláci obsadili město Włodawa a tím přerušili zásobovací trasu sovětské 16. armády. Piłsudského jednotky dokázali postoupit za 36 hodin o 70 kilometrů. Teprve 18. srpna si Tuchačevskij na svém velitelství v Minsku, vzdáleném 500 km od Varšavy uvědomil, že mu hrozí porážka a vydal rozkaz k ústupu a přeskupení. Chtěl doplnit zásoby, ustálit frontu a opět převzít iniciativu, aby zatlačil Poláky zpět. Jeho rozkazy však k některým jednotkám dorazily buď pozdě anebo vůbec. Rudoarmějce zachvátil chaos a rozklad. Některé jednotky pořád útočily na Varšavu,jiné rychle a v nepořádku ustupovaly. Jediná 15. armáda zůstala se pokoušela klást postupující polské armádě organizovaný odpor. Jenže to už Poláci zahájili masivní ofenzívu a během šesti dnů postoupili z Lubartówa do Białystoku, tedy o 262 kilometrů. Tuchačevskij neměl jinou možnost, než rozkázat kompletní stažení Rudé armády zpět k řece Bugu. Během 21. srpna přestali sovětští vojáci klást organizovaný odpor a o deset dní později se se sovětská fronta totálně zhroutila. Pouze 4. armáda se dokázala rychlým ústupem zachránit. 

IV. Operace po bitvě

Ačkoliv dokázali polské jednotky rudoarmějce zatlačit zpět na východ, pozůstatky rozložených sovětských 3., 15. a 16. armády přešly na německé území Východního Pruska. Zde je Němci krátce internovali, ale zakrátko jim povolili návrat do Ruska i s kompletní výzbrojí. Buďonného jihozápadní armáda po kolapsu Tuchačevského jednotek neměla sílu čelit polské přesile u Lvova a v bitvě u Komarówa na konci srpna 1920 byla poražena. V polovině října 1920 už polské jednotky drželi linii Tarnopol–Dubno–Minsk–Drisa. Tuchačevskij sice svá vojska dokázal přeskupit, ale utrpěl další drtivou porážku, a sice v bitvě na Němenu.

V. Závěr

Va. Hodnocení bitvy

Obě strany podepsaly příměří (po nátlaku mocností) a v září 1920 usedly v lotyšské Rize k jednacímu stolu. Dne 18. března 1921 podepsali tzv. Rižský mír, který stanovil hranici mezi Polskem a Sovětským svazem na dalších dvacet let. Bitva u Varšavy (polsky Bitwa warszawska, Cud nad Wisłą) z 13. až 25. srpna 1920 byla rozhodujícím střetnutím sovětsko-polské války. Polská vojska v ní rozdrtila západní seskupení Rudé armády útočící na Varšavu, a navždy zničila sen bolševiků o ovládnutí Evropy a celosvětové revoluci umožněné spojením s německými, maďarskými a francouzskými komunisty dle zmiňované Trockého doktríny. V Rižském míru naopak přijali jeho územní požadavky Polska týkající se západní Ukrajiny a západního Běloruska. 

Vb. Maršál Piłsudski po bitvě

Generál Józef Piłsudski po podepsání míru odešel z politického života. Vzrůstající výbuchy násilí a politický chaos v Polsku jej nakonec přiměly, aby roku 1926 vyvolal státní převrat, kterým nastolil vojenský režim zvaný „sanace“. Až do své smrti v roce 1935 byl faktickým diktátorem Polska, ač v pozici ministra obrany, prezidentem se mohl stát až po změně ústavy v dubnu 1935. Bohužel, zemřel 12. května téhož roku na rakovinu žaludku a jater. Kolem jeho osoby byl systematicky budován specifický kult, který se nepodařilo vymýtit nacistům, ani komunistům. Od pádu komunismu v Polsku v roce 1989 je maršál Piłsudski dodnes uznáván jako jedna z nejvýznačnějších postav v historii země. Jsou po něm pojmenovány ulice, náměstí i školy a byla vztyčena řada jeho pomníků.  

Stojí za zmínku, že Józef Piłsudski začal prosazovat velkou federaci všech slovanskými národy obydlených území ve federaci vedené právě Polskem, jakousi obdobu panslavistické vize z 19. století. Projekt vstoupil do dějin pod jménem Mezimoří. Členy této unie se měly stát vedle vedoucího Polska též Bělorusko, Československo, Finsko, Jugoslávie, Litva, Estonsko, Maďarsko, Rumunsko, Ukrajina a Lotyšsko. Mezimoří v jeho plánech mělo napodobit takzvanou Republiku obou národů, jež se rozkládala od konce 16. století do konce 18. století mezi Černým mořem a Baltem. Projekt však odmítali zejména Ukrajinci a Litevci, kteří jej vnímali coby ohrožení své nezávislosti, odmítavé postoje mělo logicky Rusko i západní státy, ovšem s výjimkou Francie. Své kritiky ovšem měl i na domácí půdě v osobě politik Roman Dmowského, který měl ostatně vlastní koncepci, zvanou Linie Dmowského.

Vc. Maršál Tuchačevskij

Michail Tuchačevskij se po válce stal velkým zastáncem modernizace Rudé armády.Podobně jako jeho protějšky v Německu se velkým propagátorem tankových vojsk a teoretikem tankové války, sepsal o tom dokonce několik publikací. V roce 1931 mu byla svěřena reforma armády a vojenství. Snažil se prosadit své moderní pojetí vojenské strategie a způsobu nasazení tanků a letectva, musel však čelit klice staré gardy Buďonného, Vorošilova a dalších. Prosazoval taktiku takzvaných hloubkových operací vytvořenou jeho blízkým přítelem Triandafillovem, který zahynul v roce 1931 při leteckém neštěstí. Tato taktika během 2. světové války výrazně přispěla ke zničení nacistických vojsk. Jako náčelník zbrojní komise provedl zásahy do modernizace a výzbroje Rudé armády a podstatně rozšířil tanková vojska. Společně s J. Jakirem vytvořil první výsadkové jednotky na světě, měl velký podíl na ústupu od jezdeckých sborů a motorizaci Rudé armády. Na maršála SSSR jej povýšili v roce 1935. V lednu 1936 navštívil Británii, Francii a Německo. Na čemž později čekisté z NKVD vystavěli obžalobu z vlastizrady  s tím, že plánoval státní převrat proti Stalinovi. Po tajném vyšetřování byl společně s dalšími sedmi vysokými veliteli Rudé armády odsouzen k smrti a popraven v červnu 1937. Stal se tak jednou z nejznámějších obětí Velké čistky.

VI. Literatura a odkazy

Obrázky a foto: Wikipedia

Antoni CZUBIŃSKI, Rusko-polská válka v letech 1918-1921: první sovětský útok na Evropu, Brno 1996.

Jerzy KOCHANOWSKI, Polsko v době autoritativního režimu Pilsudského, Historický obzor, 1999, 10 (1/2), s. 22-35. 

Allen BULLOCK, Hitler a Stalin, paralelní životopisy, Praha 1995. 

https://www.marxists.org/cestina/trocky/1931/Nemecko_klicem.pdf

ESEJ: Umění války, nebo válečná věda?

„Umění války“ je pojmem, který přejímáme z názvu legendárního díla čínského vojevůdce Sun-c´. Už to samo o sobě lze považovat za anachronismus, přihlédneme-li ke skutečnosti, že ji tento válečník sepsal někdy v druhé půli svého života před zhruba dvěma a půl tisíci lety. Jako takové vystihuje pohled na válku v době a prostoru svého vzniku. Přesto tento výraz používáme dodnes spíš, než přesnější označení „válečná věda“, paradoxně se jej neštítí užívat i současná historiografie. O vědě hovoří spíš instituce, věnující se válce takříkajíc programově, profesionálně. Tedy armádní instituce a vojenské školy. Dalo by se říci, že sami vojáci válku a dovednosti s ní spojené považují za vědu. Termín „umění války“ je totiž nebezpečně zavádějící. Podlehne-li totiž voják, nebo vojenský profesionál klamu své neomylnosti a osudového vyvolení, předurčení, nebo své osobní geniality, ztratí-li cit pro dosažitelné cíle a pustí ze zřetele, že je pouhým služebníkem státu, či svého lidu, ztratí-li smysl pro pragmatické vedení boje, nehledě na počet vyhraných bitev, nakonec prohraje válku. Tak jako kartaginský vojevůdce Hannibal, nebo generál Konfederace Robert Lee, případně celá německá generalita v obou světových konfliktech. 

Zbytek světa ovšem vnímá válku jako umění a to dokonce v původním smyslu toho výrazu. Tak, jak jej vnímal sám Sun-c´, jeho současníci, studenti jeho díla a následující generace asijských civilizací. Proč současní „vojenští laici“ vnímají válečnictví jako umění a tomuto vnímání se nedokáže v některých případech ubránit ani dějepisectví, zatímco profesní vojenští odborníci hovoří striktně o vědě? Alespoň částečné zodpovězení této otázky vyžaduje poznání obecných principů válečnictví a zároveň rozdílnému přístupu Východu a Západu k němu. Stejně tak vhled do historie a současnosti mentalit lidské společnosti jako celku. 

Asie od Indie na východ vnímá „umění válečné“ coby dovednost, přivedenou zkušenostmi a teoretickým studiem k dokonalosti vyšší, takřka metafyzické, úrovně. Nevychází přitom jen z exaktních počtů vojáků, nebo zbraní, délky zásobovacích cest a z toho vycházejících logistických problémů. To, co v pojetí Sun-c´ově a jeho „žáků“ činí válku uměním, není pouhá znalost informací o nepříteli, jeho síle, myšlení generálů, nebo snad schémat taktických, strategických a logistických, ale schopnost je správně použít, v případě potřeby je ignorovat a přitom z nich vycházet i umět správně improvizovat nejen v bitvě, ale především ve válečném tažení samotném. Vítězem šachové partie, respektive partie go, abychom se drželi čínských reálií, není ten, kdo si pamatuje různá modelová postavení figur na šachovnici, nebo kamenů na hracím panelu. Vyhrává ten, kdo umí předvídat tahy soupeře a dovede si podle toho naplánovat desítky svých tahů i jejich varianty dopředu a zároveň se těší přízni zmiňované vyšší moci, Nebes. I zde platí, že litera zabíjí a příručka válku nevyhraje: 

Sun-c´: „Můžete vědět, jak zvítězit a přitom prohrát.“

Sun-c´: „Vybojovat sto bitev a stokrát zvítězit není hlavním cílem. Nejvyšším cílem je porazit nepřítele bez boje.“ 

Chceme-li porozumět východnímu přístupu k válčení, není od věci tak učinit na příkladu. Po pádu dynastie Chan roku 220 n. l. se čínské císařství rozpadlo na válečné státy. Vojevůdce a ministr dynastie východní Chan jménem Cchao Cchao, který se dostal k moci v samém závěru vlády této dynastie a byl jednou z nejdůležitějších osob v tzv. období Tří království, plánoval své panství rozšířit na jih. U Rudého útesu shromáždil armádu mytických rozměrů, údajně zde velel několika set tisícům mužů. Dalece převyšoval síly svých oponentů Sun Čchüana a jeho spojence Liou Peje. Ti přesto rozhodující bitvu vyhráli, vytvořili stabilní rovnováhu sil mezi hlavními mocnostmi své doby. Cchao Cchao pak už nikdy nedokázal vybudovat jednoznačnou převahu. Bitva o Rudý útes poutá pozornost Číňanů po staletí. Spojují ji se lstí, chrabrostí a patriotismem. Víc než jakoukoli jinou „pranici“ ji vykládají citáty z Umění války. Prohru velkého vojevůdce si vykládají osudovostí i ztrátou mandátu Nebes oné dynastie východní Chan, jíž sloužil. Jakoby jim dal zapravdu i on sám a to zcela v duchu Sun-c´ově:

Cchao Cchao: „V armádě nezáleží na počtech vojáků, ale na zkušenosti. Pro generála není nejdůležitější odvaha, ale vytříbená dovednost."

Specifikem tohoto vnímání válečného umění je schopnost jej ve formě strategie aplikovat do civilního života na poli obchodu, či politiky, nebo mezilidských vztahů. Dlužno dodat, že v asijském regionu vznikly další knihy s podobným přesahem do ostatních oborů lidského konání, jako Umění války. Například Kniha pěti kruhů Mijamota Musašiho, japonského šermíře, který žil na konci období Sengoku džidai, válčících států, tedy na přelomu 15. a 16. století. 

Obdobně Východ přistupuje i k jednotlivci – vojenskému profesionálovi. Ten není jen kolečkem v soukolí armádní mašinerie, ale mystickým válečníkem, tím, kdo se ochotně obětuje pro vyšší princip, příkladem hodným následování, jež pro své dovednosti patří k miláčkům Nebes. Leckdy žije podle speciálního kodexu, odlišného od konvencí zbytku společnosti:

Hagakure: „Pochopil jsem, že cestou válečníka je smrt.“ 

Patří k elitě společnosti, a ač to samo o sobě nemusí zároveň zaručovat vysoké ekonomické postavení, japonské Bušidó i korejský Hwarang přímo kladou důraz na skromnost, společenskou prestiž a úctu, byť v dobách míru vynucenou společenskou konvencí vycházející ze státní ideologie, ano. Tento přístup si asijské válečnictví a společnost obecně udržely do moderní doby, do určité míry až dodnes.

Příznačným je japonský, korejský a čínský militarismus od poloviny 19. století až do obecného vystřízlivění ke konci 2. světové války.

Západní válečnictví vnímá své řemeslo odlišně. Nehledá stejné vyšší rozměry a principy, jako Sun-c´ovi studenti a obdivovatelé, ani ho nezasazují do ideálu státu, který se těší přízni Nebes. Ono slavné „Gott mit uns!“ ve válečnictví hraje roli podružnou, roli standardního propagandistického „kanónenfutru“, kterému tak nějak nevěří ani prostí vojáci, jelikož už ze své podstaty je válka zločinem proti křesťanskému desateru. Ani válečné výpravy, šířící křesťanství, nejsou ničím jiným, než pokrytectvím, lhostejno zda mluvíme o křížových výpravách, nebo conquistě. Když Západ hovoří o válečném umění, ať už tak, či onak, má na mysli především vědu postavenou na exaktních údajích. Právě na oněch číslech a počtech, technologii, výzbroji a výstroji, logistice. Zajímá se o taktické detaily, na kterých plánuje celkovou strategii, aby minimalizovala ztráty:

Carl von Clausewitz: „K dosažení vítězství shromáždíme jednotky v centru vší síly a moci, v těžišti nepřítele.“  

Georg Patton: „Cílem není padnout za vlast, ale donutit ty bastardy na opačné straně, aby zemřely pro tu svou!“

Západ prostě nevnímá jakési vyšší mystično nad válečníkem – jednotlivcem, a pokud o vyšší moci hovoří, nebere ji za bernou minci. Naopak, klade důraz na vojáka coby součást vyššího celku, zkoumá jeho dovednosti, vzdělání, stupeň výcviku i momentální rozpoložení, poslušnost a především schopnost plnit rozkazy v kooperaci s ostatními vojáky. Ve vojenských a výcvikových příručkách i šermířských učebnicích od starověku k dnešku bychom na Západě jen těžko hledali mysticko-metaforické poučky, připomínajících zenové koany spíš než odbornou práci, jako v těch čínských, korejských, či japonských: 

Mijamoto Musaši: „Co nazýváme duchem prázdnoty, se nachází v místech, kde nic není. Nepatří to mezi lidské znalosti.“  

Podobný válečnický mysticismus nemá v západním pojetí vojenství žádné vážně míněné místo. Ať už hovoříme o makedonské falanze, římské legii, španělské tercii, wehrmachtu, amerických speciálních jednotkách, anebo pruském, potažmo německém militarismu, který sice ten japonský vizuálně připomíná, ale přesto jím není. V japonském pojetí je císař nejen válečníkem, ale zároveň bohem, potomkem bohyně slunce Amaterasu. V německém je hlava státu králem z boží milosti, nebo prezidentem z vůle lidu. Zůstává člověkem i v případě, že coby „führer“ hovoří o božské prozřetelnosti, anebo prvním úředníkem státu, pro který je válka logickým pokračováním jeho politiky v duchu Clausewitzových teorií. Ani ty ovšem nejsou filosofického charakteru, jak by se mohlo zdát, ale čistě pragmatického a analytického, jak upozornil například 

Peter Paret už roku 1968 ve sborníku Journal of the History of Ideas článkem Education, Politics, and War in the Life of Clausewitz: „… navzdory její terminologii, není kniha O válce přísně vzato filosofickým pojednáním o válce. Clausewitzův záměr byl na to příliš empirický; jeho argumenty byly častěji založeny na pozorování než na spekulaci…“

Jednoduše řečeno, válka v západní civilizaci není božským právem a vyšším cílem samotným tak, jako v pojetí východním. Je pouhým politickým nástrojem, přičemž kvantita má přednost před kvalitou, útvar před jednotlivcem. Pokud je jakákoliv možnost se jí vyhnout, nastoupí diplomacie, aby tuto nanejvýš ekonomicky nevýhodnou kratochvíli zažehnala. Pokud už Západ válčí, tak pouze do chvíle, kdy ztráty převýší předpokládaný zisk. „Přízemní“ pragmatismus má vždy přednost před dosažením vyšších válečnických cílů toho druhu, jak je definuje Východ.

Nic tak nevytváří zdání správnosti tohoto tvrzení, jako aplikace koloniální politiky při loupeživých taženích Západu do střední a jižní Ameriky. Naprosto klasickým příkladem vítězství technologie a „bezectné“ prohnanosti se stává událost z 15. listopadu 1532, kdy jistý bývalý pasáček vepřů jménem Francisco Pizarro došel s asi dvěma stovkami conquistadorů k městu Cajamarca, kde proti němu stála minimálně dvacetitisícová armáda posledního Inky Atahualpy, neomezeného vládce vysoce sofistikované a obrovité říše zvané Tahuantinsuyu. Arkebuzy, děla, ocelové kyrysy a meče, koně však inckého vládce, jeho vojsko i největší indiánskou říši obrátily v prach. Podobně jakoby správnost západního přístupu k vojenství potvrzovalo aplikování politiky a merkantilismu vůči Východu v 19. století, kdy technologická převaha dokázala srazit na kolena císařskou Čínu i vytrhnout Japonsko po téměř čtyřech staletích z programového izolacionismu vládnoucího bakufú tokugavského šógunátu. Obě země ustrnuly ve svém společenském i technologickém vývoji a zakonzervovaly se v kastovních systémech neokonfuciánneokonfuciá staví, na úrovni zdejších variant pozdního feudalismu. 

Nespokojenost s rostoucím vlivem cizinců v Říši Středu vyvrcholila obnovou, či zakládáním tajných společenství, která svou činnost vystavěla na prolnutí metafyzické náboženské mystiky a xenofobie. Roku 1899 vypuklo povstání s hlavními ohnisky v provinciích Šan-tung, Šan-si a Č'-li. Západ povstalce, kteří se považovali za posvátné bojovníky, nazval boxery a reagoval vysláním expedičních sborů o síle přibližně 50 tisíc mužů. Ti stáli proti přibližně dvojnásobnému počtu boxerů a 70 tisícům císařských vojáků, vybičovaných fanatismem. Expediční vojska západních mocností přesto povstání pod vedením německého maršála Alfreda von Waldersee roku 1900 útokem z Tchien-ťinu rozmetala díky železné disciplíně, moderní výzbroji a výstroji. V Japonsku postačily „černé koráby“ admirála Perryho, moderní parníky, k pádu šógunátu a nastolení císaře Meidži. Za poznámku stojí království dynastie Čoson v Koreji, které se tomuto vymyká, jelikož dokázalo podobná tažení „Zápaďanů“ odrazit a padlo až po své přeměně na císařství ve 20. století pod soustředěným tlakem Japonska.

Právě v japonské armádě (více) a námořnictvu (méně) se oba přístupy k válčení nakonec střetávají. Dokud ten západní s pragmatickým citem pro dosažitelné cíle převládá, jdou záležitosti Země vycházejícího slunce dobře. Jakmile převládne mystický nacionalismus hnutí „Vše pro císaře!“ jde všechno, jak by řekl hospodský vykladač dějin, do kopru. Posvátný Nippon chrání mystičtí válečníci z „Tokkótai“, jak byly zkráceně zvány „Zvláštní jednotky Šinpú“, na Západě známější pod pejorativním označením „kamikaze“. Platné to však příliš nebylo a jen to utvrdilo americkou generalitu, mimo jiné, že proti fanatismu, který by měl za následek další obrovské ztráty na amerických životech a majetku, nasadí nejhrozivější zbraň, jakou disponuje. Až esenciálním vyjádřením vojenského pragmatismu se stalo právě svržení atomových pum na Hirošimu a Nagasaky, které definitivně východní válečnický mysticismus zlomily. Japonci se s tím vyrovnávají dodnes a zdravotní následky si ponesou celé generace potomků obyvatel obou zničených měst.

Jistě, lze oponovat, že náboženské pohnutky a mysticismus byly v evropských dějinách mnohokrát propojeny s válečnictvím a armádami. Koneckonců, ani nemusíme pro příklad chodit daleko: 

Jan Čapek z Klatov: „Ktož jsú boží bojovníci/ a zákona jeho,/prostež od Boha pomoci/a úfajte v něho,/že konečně vždycky s ním zvítězíte.“

Jan Žižka z Trocnova a Kalicha: „Nepřátel se nelekejte a na množství nehleďte.“

Husité nakonec odehnali z Čech každou křížovou výpravu (opět náboženský fanatismus propojený s vojenstvím), byť sebevětší, kterou sem papežové Martin V., Evžen IV. a Mikuláš V. s císařem Zikmundem Lucemburským poslali. Jenže jejich náboženský zápal byl zcela jiného druhu, než ten východní. V jádru zde primárně nejde o mystiku válčení samotnou, ale, velmi zjednodušeně řečeno, o spor, co je vlastně vůlí Boží, stejně jako o nějaké to staletí dříve ve Svaté zemi, když Ochránce sv. Hrobu Godefroy z Bouillonu a jeho pokračovatelé vraždili v Palestině a Jeruzalémě „mohamedány“:

Urban II. a lid, jenž mu naslouchal v Clermontu: „Deus vult! Bůh to žádá!“

Vítězství husitů nad křižáky je stejného druhu, jako vítězství Makedonců pod vedením Alexandrovým nad Peršany, švýcarských žoldnéřů v alpských průsmycích nad jízdními rytíři, britských kulometů a zadovek proti černošským povstalcům z kmene Zulů. Vyhrála technologická a taktická nadřazenost, ocelová disciplína jednotlivců kooperujících v jednom celku – vojenském útvaru, řídícím se unifikovaným polním řádem.  

Carl von Clausewitz

Pro Západ prostě vojenský „Esprit de corps“ už od antiky končí tam, kde začínají kupecké počty. I v „belle epoque“, kdy urážka cti končila duelem, aniž by jeho aktéři nesli vážnější důsledky před zákonem. O to hůře, pokud se uražený, nebo jeho oponent, příslušníci stavu vojenského, odmítli souboje zúčastnit, což pro ně končívalo dehonestací, ztrátou kariéry a naprostým vyřazením z účasti na životě společnosti od střední třídy výše. Přesto se i pragmatický přístup ocitá ve slepé uličce během studené války, kdy politika rovnováhy sil spustila závody ve zbrojení, jež nashromáždily tolik jaderných zbraní, že by jen jejich menší část stačila k rozbití naší planety na kosmický prach a v současnosti hledá alternativy v tzv. kombinovaném vedení války, protože jak řekl:

   

Albert Einstein: „Nevím, jakými zbraněmi se povede třetí světová válka, ale tu čtvrtou vybojujeme kamennými sekerami.“

Účelem války je získat profit, nikoli zničit protivníka. To ostatně platí i v džihádu, nebo kruciátě, které primárně z hlediska programového (pokrytectví) příliš na ekonomiku nehledí, leč na množství duší, které může válčením získat, nebo na počet heretiků, jež může vyhladit. Prostě, vítězí kvantita nad kvalitou, nehledě na to, že důvody pro svaté války nejsou pro jejich iniciátory ničím jiným, než bohapustým pokrytectvím.

Je-li tedy západní vojenská věda obecně pragmatická, a v posledních letech se navíc nechala ovlivnit humanistickým idealismem, proč tak málo brojí proti označování své profese za „umění“ laiky, vždyť co je uměleckého na utrhaných údech, vyhřezlých vnitřnostech a umírání obecně? Proč západní společnost fascinují samurajové, ochotní pro očištění své cti kdykoliv spáchat rituální sebevraždu seppukú? Nebo Tři sta, co v Thermopylách „… leží, jak zákony kázaly jim“? Hannibal „ante portas“? Neporazitelný Alexander Veliký a milovaný, božský Julius Caesar? Proč u zkazek o záchraně Vídně před Turky roku 1683 roníme slzy stejně, jako pláčeme nad pádem Konstantinopole v roce 1453? Proč stavíme na piedestal Laudona, Radeckého, Evžena Savojského? Napoleona, Pattona, Žukova, Mansteina s Rommelem, Montgomeryho a další slavné vojáky? Navzdory tomu, že víme, jak pravila 

Nancy Reaganová: „Válka není hezká.“

Přistoupíme-li na ono tvrzení Smaragdové desky, že „Co je nahoře, je taky dole,“ tedy že všechno souvisí se vším, možná i pochopíme, proč historická a vojenská populárně naučná literatura dávala bez uzardění přednost popisu „umění války“ před otázkami hlubšími a nebyla za to nikdy vážněji kritizována a pokud ano, tak pro chybu ve faktografii, nebo přílišné adorování těch, kdo stáli na straně Osy, či jakékoliv jiné „osy Zla“. Tkví snad základní rozdíl mezi profesionálním vojenským vědcem, či historikem a autorem populárně naučné literatury v ochotě odpovědět na společenskou poptávku, nebo potřeby vládnoucího establishmentu? Co vůbec tuto poptávku vytváří? Odpověď nám, alespoň zčásti, dává spisovatel

Bertold Brecht: „Šťastný národ, který nepotřebuje hrdiny.“

Sociální sítě jsou toho důkazem. Česká facebooková skupina Historie válek s 21 574 členy je zřejmě největší obdobnou skupinou na českém Facebooku. Jsou tu i jiné podobné, ovšem zdaleka nemají tak velkou členskou základnu, ani nejsou tak univerzálně tematicky zaměřené. Zdejší členové tu uveřejňují články, kompilované z odborné i populárně naučné literatury. Jsou přesně tím druhem psaného textu o válečnictví, který Lucie Štorchová v knize Koncepty a dějiny v kapitole nazvané Válka, souhrnně označuje jako konzervativní pojetí dějin války. Ať už zdejší amatérští autoři píší o českých, nebo světových válečných dějinách, moderních, středověkých, či starověkých, stále jsou to texty, věnující se výzbroji, výstroji, popisu bitev, charakterů velitelů, taktiky a strategie. S převažující nechutí vůči kulturně pestré společnosti, islámu, přírodním africkým národům, nacionálně zabarveným patriotismem, leckdy s paradoxní nenávistí vůči Německu kvůli událostem druhé světové války, případně s převažujícím antirusismem. Specifikem je obdiv k Byzanci a jejímu válečnictví, odmítání tureckého záboru Konstantinopole, aniž by kdokoli z členů ovládal koiné, nebo vzal na vědomí multikulturalitu Basileía Rhōmaíōn. Ač správci skupiny „banují“ každého, kdo vyvolává v diskusích politicky zabarvené spory, viditelně ignorují některé fašizující a xenofobní materiály s více, či méně skrytou nechutí k EU a stejně tak nenávistí vůči islámu, kterou přiživují články o hrdinských výhrách Evropanů nad „machometány“, nebo naopak o krutosti těchto vůči Evropanům a křesťanům:

Jan Tinterov: „Španělská výspa v Africe Ceuta byla po staletí solí v očích marockých sultánů a se železnou pravidelností čelila útokům ze strany Maročanů, kteří se s přítomností Španělů nikdy nesmířili. K nejhoršímu obléhání došlo v letech 1694 až 1727 a obléhání ukončila po 33 letech až smrt marockého sultána. Marocký sultán Múláj Ismail byl roku 1694 pevně rozhodnutý, že Španěly z Ceuty vyžene a obětoval na svůj záměr obrovské prostředky a hodně úsilí…“

To ovšem většině členů vyhovuje a vytváří obrovskou poptávku po „hrdinských eposech“ napříč staletími a kontinenty konzervativního střihu v duchu prací Liddella Harta, anebo klidně Caesara, Tacita, či Ariána. Probírají se tu i výbava, či výstroj armád, technika, sem tam zhodnotí vnady členek Israel defense forces, případě popláče nad osudem kurdských, či jezídských kombatantek, bojujících proti ISIL. To ovšem neznamená, že by někoho z členů zajímala hlouběji genderová témata spojená s armádami. To už se mnohem častěji objevují témata válečné každodennosti, či kultury válek, kterých bývá na této stránce jinak jako šafránu. Dominuje klasické pojetí válečných dějin, přispívá k upevňování respektu k válečným hrdinům a válečníkům obecně. K respektu hraničícímu v mnoha případech s mysticismem východního střihu, jak jsme o něm hovořili v první půli tohoto textu. 

Shrneme-li to do odpovědi na původní otázku z úvodu této eseje, dokud nedospějeme ke skutečnému poznání, že neválčí bohové, ale my, lidé, a že jsme to my, lidé, kteří válčením trpí, že válečný mysticismus vede v pokleslé formě k fanatismu, a dokud budeme potřebovat hrdiny a „příklady hodné následování“, dokud bude převládat společenská poptávka po konzervativních dílech bez hlubších analýz i ostatních aspektů války (které velmi chybí), bude také používán zavádějící výraz „umění války“, namísto suchého, ale naprosto přesného, nestranného a odlidštěného (protože je to nutné) termínu „válečná věda“. 

Jelikož jedno souvisí s druhým, dokud bude válka lidem obecným považována za umění, bude také společenská poptávka vyžadovat, aby politika válku využívala jako jeden z prostředků k dosažení svých cílů. Zkazky o umění války jen přispívají k tomu, aby mladí muži kráčeli s písní na rtu k odvodu a po výcviku do boje. Potřeba to bývá v časech ohrožení, bez propagandy se neobejdeme ani dnes. Mezitím, v dobách míru, bychom neměli zapomínat, že hrdinství si vynutila doba, či zlo, proti kterému se válka vedla. Neodborníci a ti, kdo ji nezažili z první ruky, ve skutečnosti nikdy nepochopí, jak hrozivá válka je. I z tohoto důvodu by se historik a badatel na poli válečné historie měl zavádějícímu termínu „umění války“ vyhnout. Prostě a jednoduše, měli bychom věci nazývat pravými jmény.